Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

02.12.2006 Vzpomínky na rodné Janovice

Narodil jsem se ve středu 29. března 1936, bratr Mirek v roce 1938 a sestra Eva až roku 1942. Žili jsme v Janovicích nad Úhlavou na okrese Klatovy, obce, v níž bydlelo okolo tisíce obyvatel. Janovice leží v údolí na soutoku Úhlavy a Jelenky, pod kopcem s hradem Klenová, 10 kilometrů západně od Klatov. Za protektorátu dva kilometry na západ už začínalo Německo, přesněji sudetské území, které zabral Hitler.
Náš dům stál na hlavní ulici městečka – Harantova číslo 51. Když jsme vyšli z domu, napravo jsme viděli náměstí.

Život zasvěcený obchodu



Tatínek měl obchod se smíšeným zbožím, železem a hnojivy – prostě prodával všechno, co bylo na venkově potřeba. Maminka, která byla vyučená kadeřnice, mu přitom pomáhala. O kuchyni se nejvíc starala babička – tatínkova maminka. Součástí naší rodiny byl příručí Francek Javorský z Týnce, který u nás bydlel. Tatínek zaměstnával asi 3-4 prodavače a 1–2 učně.
Když bylo třeba, zvláště před Vánocemi, Velikonocemi a janovickou poutí, musely jsme v krámu vypomáhat i my děti, zvláště pak tím, že jsme mlely zákazníkům na elektrickém mlýnku mák na buchty a koláče. Také jsem roznášel noviny lidem, kteří si je objednali, někdy to dělal taky bratr. Ke konci měsíce jsme za noviny inkasovali peníze a vždycky jsme se těšili, když nám někteří lidé dávali korunové diškerece, jiní byli skrblíci. Po večerech jsme pomáhali s rozvažováním některého zboží do sáčků, vzpomínám si na cukr a sůl, možná i něco jiného. Měli jsme váhy ještě se závažími, ke kterým se ještě přidával kus papíru, aby vyvážil sáček – všechno muselo být na gram přesné.

Vzpomínky na rodné Janovice-1Pohlednice nejspíš z první poloviny třicátých let


Za nejhorší jsme považovali lepení ústřižků lístků na archy. Za války i po ní byla většina zboží na příděl – nejen potraviny, ale i mýdlo a další věci. Útržky jsme lepili arabskou gumou a rychle jsme byli olepení na všech prstech.
Bydleli jsme v přízemním domě. My děti jsme většinou žily v kuchyni, kde bylo teplo. Přes chodbu byla tatínkova kancelář, odkud se vcházelo do velkého a malého pokoje a po schodech sestupovalo do obchodu. Ve velkém pokoji spali rodiče, já a později i Eva, v malém babička s Mirkem. Francek a případně i některý přespolní prodavač spali v kuchyni na jedné široké posteli. Všechno bylo stísněné a tmavé.
Na dvoře jsme měli studnu a byl zázrak, když tatínek koupil čerpadlo a nechal vodu přivést do kuchyně a do předsíně. Na studnu jsme se dívali z okna kuchyně, byla hned u zídky, která nás dělila od Kocíků. To byli zemědělci a u té zídky měli hnojiště, takže si dodatečně uvědomuji, že jsme bez újmy na zdraví – aspoň doufám – pili znečištěnou vodu.
Voda se musela ohřívat na plotně. V kuchyni se topilo v kamnech, v kanceláři a v obchodě byla kamna na piliny, která hořela celý den, později snad byly piliňáky i v kuchyni. V obou pokojících se zatápělo večer uhlím, aby se ovzduší trochu zahřálo, ráno tam byla zase chladno. Dva záchody jsme měli venku na dvoře.
Babička denně vařila. V kuchyni se na jídlo scházel i všechen personál z krámu. Kromě toho babička v předsíni, kde byla pec, pekla domácí chleba – dodnes si na ten pamlsek vzpomínám. V kuchyni stloukala z mléka máslo. I my děti jsme musely pomáhat točením kliky skleněné máselnice, v níž se hrudky másla pomalu spojovaly do větších kusů – bylo to únavné, trvalo to dlouho.
Jednou za několik týdnů babička s maminkou v prádelně praly. Nejdřív prádlo vyvařily v obrovském kotli (do něho se musela nanosit měkká voda z řeky), potom je drhly pracně na valše (pro mladou generaci: první pád valcha), nakonec odnesly k řece, kde všechno vymáchaly.
Na dvoře byl jednopatrový sklad s potravinami, vzadu s prádelnou. Vedle velká stodola, kde se skladovaly i piliny a uhlí. Tam byl i malý sklep, kde se přes zimu skladovaly brambory a kompoty. Ke konci války nechal tatínek sklep rozšířit ještě o jednu místnost, která byla pevnější, protože strop udělali z betonu a měla sloužit jako protiletecký kryt. V malém přízemním skladu bylo železo. A v kolně přilepené k domu leželo všechno možné, později tam měl tatínek auto. I když v obchodě byla většina zboží, které lide běžně nakupovali, často museli maminka, tatínek a prodávající chodit přes kancelář a chodbu na dvůr a do nějakého skladu pro další věci.
Na okraji Janovic asi pět minut od domu byl sklad umělých hnojit a stavebnin a za ním malá zahrádka, kde maminka s babičkou pěstovaly všechno možné. Před domem byla ještě pumpa na benzín, který se čerpal ručně klikou.
Ve všední den byl obchod otevřený myslím od 8 do 18 hodin, bývala i nějaká polední přestávka, to se nepamatuji. V sobotu se prodávalo dopoledne.
Stávalo se, že když lidé něco zapomněli koupit, tak přišli později a tloukli na vrata nebo na dveře krámu, když se tam svítilo. Známým lidem se otevíralo, ale tradičním otrapům ne. V neděli dopoledne se ještě prodávaly noviny, pro něž si lidé chodili do dvora, nejvíc se jich přihrnulo po desáté hodině, po skončení mše.
Na náměstí měl ještě menší obchod s potravinami pan Tureček a dole v Podsedkách pod kostelem byla prodejna konzum čili družstva.
Někteří lidé nakupovali „na knížku“. Jejich nákupy zapisoval tatínek nebo maminka do sešitku v zásuvce pod pokladnou a když dostali plat anebo rolníci peníze za prodané obilí, maso a mléko, tak teprve zaplatili. Občas naši mluvili o tom, že mají mezi lidmi hodně peněz a že z některých dlužníků je nemohou dostat.
Tatínek žil jenom pro krám. Od rána do večera, odpočívat jsme ho neviděli. Po večerech vyřizoval papíry. Noviny četl při obědě. Jenom nedělní odpoledne občas světil, v létě třeba hraním ping-pongu na dvoře nebo opalováním. My děti jsme měly na dvoře plechovou vanu, ve které jsme se máchaly.
Na konci zimy chodili naši na některé plesy – na hasičský, sokolský a na maškarní. Na maškarní se maminka speciálně připravovala s kamarádkami, aby tatínek nevěděl, jakou masku si zvolí.
Rodiče maminky bydleli v „šůlu“, ve staré židovské škole o ulici dál. Dědeček Čeřovský měl v jedné místnosti u Kocíků holírnu a babička tam prodávala tabák a cigarety. Muselo se tam vystoupat po malém dřevěném schodišťátku. Strašně rád jsem tam chodil – dívat se na dědu, jak si brousí břitvu o řemen a potom holí zákazníky. Když děda za války umřel, babička prodávala tabák dál.


Vzpomínky na rodné Janovice-2Snímek z léta 1942: Mirek (zleva), babička Pacnerová, tatínek, maminka a já u nás na dvoře


Válka klukovskýma očima



Asi nejrannější vzpomínku mám na narození Evy. Musel jsem spát v kuchyni. Když se brzy ráno narodila, řekli mně, abych se šel na ni podívat do ložnice. Bylo mně šest let a jak byla zabalená v peřince, chtěl jsem ji vzít a pochovat – někdo se na mě vrhl, abych to nedělal, protože bych ji mohl pustit na zem.
Když jsem začal chodit do první třídy, vůbec jsem se neučil. Tatínek na nějaké dohlížení na mne neměl čas, maminka čekala Evu. Když to prasklo, byl z toho velký skandál, ale pak jsem to nějak dohnal. Bratranec Ferda, který pro mě vždycky ráno chodil, to tenkrát uměl líp. Už se to neopakovalo.
Snad od první nebo druhé třídy jsme se museli učit německy. Mám v živé paměti, jak jsem ležel v ložnici na podlaze, jednou rukou kolébal kolíbku s Evou a druhou listoval stránkami sešitu s německými slovíčky. Němčinu jsem nemiloval, připadala mi tvrdá.
Rodiče za války večer poslouchali Londýn – za to byl trest smrti. Seděli v kanceláři, já už ležel v ložnici, ale plný zvědavosti jsem se přikradl ke dveřím a poslouchal ono bum-bum-bum-bum „Volá Londýn!“ Jako kluk jsem z toho neměl rozum, ale s nikým jsem o tom nemluvil, to mi bylo jasné. Kromě toho jsem slyšel vyprávět dospělé, že gestapáci zatkli všechny janovické četníky za poslech cizího rozhlasu. Jednou také pozatýkali několik lidí, kteří byli členy místního výboru ilegální sokolské organizace; Sokol nacisté rozpustili.
Tatínek neměl na nějakou ilegální činnost čas. Obával se však německé hospodářské kontroly, která občas chodila. I za drobné prohřešky ho mohli Němci zavřít. Anebo že by se někdo při výslechu na gestapu přiznal, že mu podstrčil něco navíc, co neměl dostat. Naštěstí se to nestalo.
Žádnou nouzí jsme netrpěli. Pro mléko jsme chodili k otcovu bratrovi, který měl hospodářství. Na dvoře pobíhaly slepice, o které se starala babička, takže vejce jsme měli vlastní. Ale maso k obědu bylo jednou či dvakrát týdně. Jinak vdolky, šišky, buchty, večer třeba chleba s ostrým domácím sýrem nebo polévka z kyselého mléka s chlebem.
My kluci jsme si často hráli na vojáky. Ve dveřích kůlny jsme měli zavěšenou houpačku, ze které jsme skákali jako parašutisté. Kamarádil jsem s Mílou Heidlerem, o tři roky starším synem poštmistra, který bydlel ve stejné ulici. Mirek měl za kamaráda Frantu Honzíka, syna rolníka, kteří měli hospodářství přímo proti nám. U Heidlerů na půdě jsme také stavěli na podzim hvězdy z krepového papíru, které jsme pak vypouštěli na šňůře. Nepamatuji se, že bychom se kamarádili s holčičkami – ty si hrály s panenkami.
O Velikonocích, kdy podle tradice „zvony odletěly do Říma“, jsme chodili řehtat – ráno, v poledne a večer. Tuším od večera Velkého čtvrtka do poledne Bílé soboty. A potom jsme po domech vybírali za řehtání peníze. Měli jsme dvě party – my jsme byli „hořejšáci“, pod kostelem „podseďáci“.
Před Vánocemi bývala v neděli ve škole výstava a prodej knih. Ještě jsem věřil na Ježíška, když jsme tam přišli a mně se moc líbila knížka Kašpárkovy rolničky. Tatínek šel k někomu, zřejmě aby ji koupil, zatímco maminka se mně snažila zabavit.
Na Štědrý den ráno pro mne přicházela do ložnice maminka a zabalila mě celého do osušky. „V kanceláři je zima, tak abys nenachladl.“ A odnesla mě do kuchyně. V kanceláři byl totiž vánoční stromek, který večer před tím zdobila. Večer jsme napjatě čekali v kuchyni, až zazvoní Ježíšek zvonkem. Mezitím dospělí různě pobíhali a zvenku cosi nosili do pokoje.
Čekali jsme, až zazvoní zvonek a pak jsme utíkali do velkého pokoje, kde stál rozzářený stromek a pod ním dárky. Pamatuji, že jednou jsem měl největší radost ze stavebnice Merkur, ze které se daly montovat různé věci. Jindy jsme zase dostali vláček na kolejích.
Na to, že Ježíšek není, jsem přišel tím, když jsem večer 23. prosince vstal z postele, trochu odhrnul záclonu ve skle dveří z ložnice do kanceláře a díval se na maminku, jak zdobí stromek.


Vzpomínky na rodné Janovice-4Tři zbojníci: Moje maličkost (zleva), Míla Heidler a bratr Mirek


Když jsme byli větší, pomáhali jsme před Vánocemi vybalovat hračky pro obchod. A samozřejmě jsme je hned zkoušeli. To bylo eldorádo!
S babičkou Pacnerovou jsme chodili každou neděli dopoledne do kostele na mši. Také jsme se účastnili průvodů, kdy před některými domy vyrostly malé oltáře a u nich se všichni modlili – mám dojem, že to bylo na Bílou sobotu o Velikonocích. Biskup z Českých Budějovic nás jednou biřmoval. S babičkou jsme také jeli na Svatou horu, poutní místo u Příbrami, od vlaku jsme šli dlouho pěšky.
Na jaře 1945 jsme všichni, i my kluci, cítili, že válka se chýlí ke konci a že s Hitlerem je amen. Dospělí se o tom před námi bavili už bez obav, že bychom to někde prozradili. Tatínek měl v kanceláři nějakou mapu Evropy, na kterou si se známými ukazovali, kudy probíhají linie fronty. Každý den po příchodu ze školy jsem přečetl několikery noviny.
Stále častěji nad námi ve dne létaly americké bombardéry. Vždycky jsme sledovali bílé pruhy, které za sebou zanechávaly, a dohadovali se, koho budou bombardovat. Také jsme sbírali stříbrné staniolové proužky, která letadla shazovala – netušili jsme, že jimi ruší německé radary. Jednou jsme si hráli v rokli nad Janovicemi pod klenovským lesíkem, když jsme viděli a slyšeli, jak bombardují Klatovy – přesněji nádraží.
Jednou v noci mě probudilo klepání na okno. Tatínek ho otevřel a hned se začal oblékat. Partyzáni chtěli benzín, který byl na příděl, ale jim ho dal bez lístků. Možná že to dělal častěji a já to zaspal, nevím.
Koncem dubna bylo velmi hezky a teplo. O Velikonocích prošli nebo projeli městečkem podivní němečtí vojáci, říkalo se jim vlasovci. Utábořili se hned za posledními chalupami směrem k Nýrsku. My kluci jsme se za nimi vypravili a na rozdíl od Němců jsme se jich nebáli. Byli to Rusové, které Němci zajali a potom je přiměli, aby bojovali proti Stalinovi. Za několik hodin se zvedli.
Jednou nebo dvakrát procházely Janovicemi kolony vězňů z koncentráků anebo sovětských zajatců. Všechny dveře do ulice musely být zavřené. Dívali jsme se na ně zpovzdálí z oken za záclonami. Byli zubožení. Maminka s babičkou jim házely krajíce chleba, němečtí strážní občas stříleli na výstrahu do vzduchu, naštěstí ne do oken.
Takém okolo nás projížděli „národní hosté“ – Němci, kteří opouštěli východní části svého území, kam se tlačila Rudá armáda. Jezdili na všech možných povozech tažených koňmi, někteří šli taky pěšky. Byli zamračení, nemluvní. Kradli všechno možné, zvláště různé dopravní prostředky. Nám ukradli trakař, pak se našel někde daleko za městečkem.
Jezdit vlaky bylo stále nebezpečnější. Americké stíhačky – dvojtrupové Mustangy, kterým se říkalo „kotláři“ – je zastavovaly. Prolétly okolo vlaku a to bylo znamení pro strojvedoucího, aby zastavil a umožnil lidem utéct z vlaku do okolí. Potom se „kotlář“ vrátil a prostřílel kotel lokomotivy – tím vyřazovaly Němcům vozový park.
Když jsme si hráli za městečkem a viděli jsme „kotláře“, hned jsme na ně mávali. Jednou se snesl tak nízko, že jsme mu viděli do obličeje – pilotoval ho černoch. A lehce nám zamával křídlem. Doma jsme se tím chlubili.
Koncem dubna v sobotu a v neděli odpoledne, kdy byl krám zavřený, maminka s babičkou šily na dvoře československou vlajku.
Začátkem května obsadili Janovice němečtí vojáci. Jejich auta, obrněnce a tanky stály všude v ulicích. U Úhlavy směrem k Nýrsku si vykopali zákopy, měli jsme obavy, že budou s Američany bojovat. Potom se naštěstí zvedli a jeli se vzdát.
V sobotu 5. května podvečer přijela od Domažlic průzkumná hlídka, která se za chvilku stáhla. V neděli dopoledne přišli Američané definitivně – skupina pěších se rozběhla s napřaženými puškami do ulic. Pan Šolc, řidič, který uměl anglicky, veliteli řekl, že tady žádní Němci nejsou. Šli tedy dál. Za chvíli začala městečkem projíždět americká kolona. (Podrobnosti v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA.)
I když mně bylo jenom devět let, štvalo mne, že místní komunisté vyvěsili přes ulici u radnice transparent v ruštině, jímž vítali Rudou armádu. Bolševici totiž pořád čekali, že místo Američanů se objeví Rusové. Naštěstí se to nestalo.
Na hřišti u školy a na lukách za ní směrem k Rohoznu si američtí vojáci postavili stanové městečko. Přistávala tam i lehlá průzkumná letadla. My kluci jsme tam za Američany pořád chodili, obdivovali jsme jejich uniformy, zbraně, auta, prostě všechno. A samozřejmě jsme od nich žumrali čokoládu a hlavně žvýkačky, které jsme dřív neznali. Hodně jídel měli v konzervách, občas nám nějakou dali, abychom si pochutnali – jim se tahle strava zřejmě už zajídala.

Zachránil mě americký penicilín



Jako malý kluk jsem trpěl občasnými záněty slepého střeva. Vždycky je rozháněli tím, že jsem dostal vak s ledem na pravou stranu břicha. Avšak v červnu 1945 to nezabralo. Odvezli mne proto do nemocnice v Klatovech. Tam se pokoušeli léčbu stejným způsobem, ale marně.
Až asi po dvou týdnech mě operovali, ale pozdě. Slepé střevo bylo zhnisané, takže ho nemohli vyndat. Dali tedy do rány gumové trubičky, aby mohl hnis vytékat ven. Ošetřovala mne lékařka-bělogvardějka. Po několika dnech trubičky vyndala a další noc utekla s gestapákem, svým milým, do západního Německa.
Hnis však v břiše zůstal a dostal jsem zánět pobřišnice. Odborně řečeno měl jsem appendektomii s peritonitidou. Otevřeli mi břicho na levé straně, aby hnis dali ven. Ale pak se vytvořil absces a hnis mi putoval v břiše. Měl jsem vysoké horečky, dostával jsem injekce pro posílení srdce a transfúze krve.
Maminka byla strašně obětavá. Některé dny u mne trávila i noci. Spala v křesle vedle postele. Jindy ráno přijížděla vlakem a večer odjížděla. Klatovské nádraží bylo ještě rozbombardované, veřejná doprava neexistovala, chodila v Janovicích 2 kilometry na vlak a v Klatovech možná 2–3 kilometry.
Bylo mi stále hůř. Možná z londýnského rozhlasu BBC, který rodiče za války poslouchali, věděli o zázračném léku penicilínu, který mají američtí vojáci. Američané za alkohol kšeftovali se vším možným. Naši tedy připadli na myšlenku, že by požádali nějakého amerického doktora o penicilín.
Když o tom jednou hovořili s primářem chirurgie dr. Karlem Dobruským, žákem prof. Karla Mayndla, odmítl: „To zvládneme ještě našimi léky.“ Avšak druhý den ráno, v neděli, řekl primář mamince: „Paní, sežeňte ten penicilín!“ Prý volali do Stříbrných Hor, kde byla americká brigáda, ale tam ho nemají. Maminka telefonovala domů tatínkovi, ten šel k doktoru Feldmanovi, jehož klatovský bratr se znal s jedním americkým doktorem.
Tatínek vzal všechny možné kořalky a všechny peníze, co měl doma, a jeli do Klatov. Klatovský Feldman šel za americkým doktorem.
Američan potřeboval souhlas nadřízeného. Tatínek se kamarádil s profesorem zemědělské vysoké školy Františkem Lomem, janovickým rodákem, který tam byl na prázdninách a uměl anglicky. Lom s ním jel do Plzně na velitelství, které souhlasilo s tím, aby pro mne PNC v Klatovech uvolnili.
Odpoledne přijel do nemocnice americký lékař a přinesl tři ampulky PNC. Chlapci, který ležel na druhém lůžku se zlomenou nohou, dal lentilky, což jsem mu záviděl. A našim doktorům řekl, že mně mají píchat injekce každé tři hodiny. Prý nakonec nic nechtěl.
Když mě začali dávat injekce, měl jsem asi 41 stupňů horečky, do rána klesla na normál. Takový zázrak v klatovské nemocnici neznali. Chodili se na mě dívat doktoři odevšad.
Dostal jsem 30 injekcí. Rychle jsem se uzdravoval.
Koncem července byla v Klatovech pouť. V neděli večer mně přinesli buřta a chleba. Něco jsem snědl, ale myslím, že ne všechno. Později jsem se dověděl, že jsem měl večeřet starou housku a čaj. V noci mně bylo zle, zvracel jsem, ale na sestru jsme se nemohli dozvonit, všichni tři na pokoji jsme byli „ležáci“.
Ukázalo se, že sestra měla u sebe vojáka, a proto vypnula zvonění pacientů anebo se na ně vykašlala. Moje anabáze začala znova. Opět PNC, transfúze a injekce. Můj stav probíhal jako na houpačce – jednou nahoru, podruhé dolů.
Jednou jsem byl v jakémsi polobezvědomí a slyšel jsem, jak se rodiče dohadují s lékaři, kteří navrhovali, aby mě odvezli domů umřít. Maminka se mně zeptala: „Chceš domů?“ Zavrtěl jsem hlavou, že ne – dnes už nevím proč. Opět zabral penicilín, který tatínek někde splašil.
Ještě dvakrát mě operovali. Jednou dokonce tatínek sehnal nějakého pražského profesora, který za mnou tuším v neděli přijel. Když mě prohlédl, chtěl mě operovat, ale ráno jsem snídal. Rozhodl tedy, že ránu na pravém boku rozšíří bez narkózy, možná s místním umrtvením, nevím. Strašně to bolelo a vzpomínám, že jsem na ně vykřikl: „To jste doktoři, když to neumíte udělat bez bolesti?“ A doporučil, aby PNC vstřikovali rovnou do obou ran.
Rodiče museli sehnat pro primáře potraviny, aby mohl pozvat profesora na oběd. Bylo to složité, ale na venkově se sehnalo ledacos. A profesor chtěl za tuhle konzultaci 10 000 Kč a benzín, který spotřeboval.
Když už se Američané chystali k odchodu, potřebovali pro mě další PNC. Tatínek slyšel nebo četl, že ho dodává UNRRA (americká organizace, která posílala do vyhladovělé Evropy přebytky potravin a léků) do Prahy. Domluvil s Jeníkem Pikhartem, bratrancem maminky, který byl vysokým úředníkem ve Státní bance, aby ho sehnal. Vydal mu ho doc. Ivan Málek, který to měl na starosti, na základě přípisu primáře. A Jeník ho potom přivezl.
Transfúze jsem dostával přímo od dárců. Myslím, že od maminky, od strýce Pepíka Čeřovského, od některých našich příručích. Pepík, který nemohl vidět krev, se během odběru vydatně posiloval nějakým alkoholem. Vím, že krev od dárce šla do nějaké mističky, kde ji sestra míchala, a potom nějakým způsobem jsem ji dostával já.
Injekcí PNC a dalších jsem dostával tolik, že už 2 hodiny před píchnutím jsem hledal na vyhublém stehně volné místo. A to bylo dost složité, protože obě nohy jsem měl rozpíchané.
Celkem mě operovali čtyřikrát. Dostal jsem 140 injekcí PNC, dalších injekcí nepočítajíc a 10 transfúzí krve. Byl jsem prvním pacientem v Klatovech, kterému dávali PNC.
Pomalu jsem se dostával z nejhoršího. Maminka ke mně chodila každý den, dokonce mi vařila. Bylo to od ní straně obětavé. Dělala i nějaké výživné polévky – hovězí a slepičí. Vždycky jsem měl rád rýžovou kaši. Jednou mi ji uvařila, ale já ji odmítl jíst. Kvůli nějaké blbosti jsem se naštval a i když jsem na ni měl chuť, nejedl jsem ji. Dodnes mi to mrzí.
Koncem října jsem měl domů, ale najednou jsem dostal spalničky. Můj návrat se protáhl o další týden. Domů mě přivezli 3. listopadu, den před mým svátkem. Vážil jsem 19 kilogramů. Doktoři se smáli, že ve škole počítat na žebrech.
Rodiče dostali velký účet z nemocnice – pojištění neexistovalo. Nepamatuji se přesně, bylo to několik desítek tisíc korun. Přitom někdy v září proběhla měnová reforma. Nějak ty peníze splašili, ale šlo to ztuha – podrobnosti nevím, o nich se nikdy nemluvilo.
Doma jsem byl možná do února. Chodil k nám řídicí učitel Hahn, tatínkův kamarád, a doučoval mě.
Několik let jsem musel nosit břišní pás, protože po tolika zákrocích prý nebylo břicho zpevněné a hrozilo provalení kýly. Proto už jsem nikdy nechodil na tělocvik, i na vysoké škole jsem byl od něho osvobozen. Na lyžích jsem jezdil občas a strašně opatrně, plavat jsem se nenaučil vůbec.
V létě 1962, když jsem nesl malé rádio do svého podnájmu, se kýly po obou stranách břicha provalily. Bydlel jsem v podnájmu v Bráníku a ten patřil pod Institut klinické a experimentální medicíny v Krči, kde mně v říjnu operovali.
Když jsem se probouzel z narkózy, slyšel jsem sestru: „Chodící pacienti půjdou do krytu sami, ležící tam odneseme.“ Později jsem se dověděl, že byla v plném rozpuku krize okolo Kuby a hrozila třetí světová války. Naštěstí dostal Chruščov po Kennedyho hrozbě rozum a rakety s atomovými náložemi, které nechal instalovat na Kubě, aby mohl napadnout USA, zase rychle stáhl.

První poválečné roky



Chodil jsem do školy, učení mě šlo, na žádné potíže se nepamatuji. Hodně jsem četl, každý týden jsem chodil do místní veřejné knihovny pro nové knížky. Začaly vycházet nové časopisy – Vpřed a Junák. Rodiče nakonec souhlasili s tím, že mi je budou platit, takže jsem si je mohl nechávat.
Nejvíc mě bavily příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara. V Junáku a potom ve Vpředu vycházely jako komiks, taky tam Foglar otiskoval o nich román. Od Míly Heidlera jsem si půjčil i staré foglarovky a zhltl jsem je. Dokonce jsme s kluky založili Klub Vpředu, ty byly tehdy dost populární, ale brzy jsme se rozešli. Možná proto, že nás přijali do Junáka.
Hned po revoluci se v Janovicích obnovil skauting. Vznikly oddíly pro kluky i děvčata. Po nějakém čase tam vytvořili i oddíl pro vlčata, tedy nás mladší. Nejdřív postavili starší skauti se svými rodiči dřevěnou klubovnu u sokolovny, později se rozebrala a znovu postavila v parku. Scházeli jsme se, hráli různé hry, o sobotách a nedělích chodili na výlety do okolí.
Jako kluk byl tatínek skautem a strašně rád vzpomínal na to, jak přišli k hranici s Německem a na skautské legitimace je němečtí celníci pustili kousek dál.
Tatínek měl primitivní rozmnožovací stroj, a proto jsme mohli začít vydávat časopis nazvaný Pochodeň. Pokoušel jsem se tam psát povídky. Byly tam i zprávy o činnosti oddílu. Na zvláštní blány jsem vyťukal na stroji články, Olda Dvorský (původně Cintrhof, ale po válce, kdy bylo možno předělávat německá příjmení na česká, toho jeho otec využil) udělal hlavičku a několik obrázků. Pak jsme jednotlivé listy tiskli a skládali dohromady.
Neskautům jsme Pochodeň prodávali. Po komunistickém převratu jsem časopis nabízel u školy a když se to dověděl ředitel Pavlík, zakázal mi to.
Význam komunistického převratu v únoru 1948 jsem moc nechápal, bylo mi dvanáct. Babička, která byla hodně pobožná, to však prožívala těžce. Dodnes ji vidím, jak v kuchyni měchačkou zadělává nějaké těsto, slzy jí tečou a ona říká: „Ti komunisti, ti neznabozi!“
Poprvé jsem pochopil, že se něco změnilo, když v Právu lidu přestal vycházet kreslený seriál o Pepku námořníkovi, který měl strašně rád špenát – jako já. Byl americký. Později se sloučily mé časopisy – vznikl Junáci, vpřed. To byl začátek tlaku na likvidaci skautingu, o němž jsme neměli tušení.
V létě 1948 jsme jeli na skautský tábor u Železné Rudy. Postavili jsme stany, ale začalo hrozně pršet, pršelo celé dny, nakonec jsme se nastěhovali do staré opuštěné chalupy, kde jsme měli mít kuchyni. Starší kluci mluvili o tom, že okolo nás přecházejí různí lidé tajně do západního Německa. Někteří skauti, jak jsem se později dověděl, je dokonce sami převáděli, protože znali šumavské stezky. Počasí nám nepřálo, a proto jsme z tábora odjeli dřív než se počítalo.
Utíkali i někteří lidé z Janovic. Majitel továrny na uzeniny Pavlík, doktor Feldman s rodinou, Jaklovi se všemi dětmi, jeden jejich kluk chodil se mnou do třídy. Rodiče si o tom vykládali večer v posteli, protože si mysleli, že už spím. A zase začali poslouchat Londýn.
Jiní zase převlékali kabáty – jako ředitel školy Pavlík, který byl původně národním socialistou a hned na jaře 1948 se přihlásil ke komunistům, kde vynikl svou horlivostí.
Komunisté vyvlastňovali továrny, banky a další velké podniky. Postupem doby přicházeli i na menší. Nakonec přišli i na tatínka. Asi v roce 1949 musel svůj obchod předat Západočeskému konzumnímu družstvu (ZKD). Zůstal tam vedoucím, maminka dál prodávala, taky ostatní. Nejhůř to nesl tatínek. Ale pracoval tam stejně usilovně, jakoby to bylo pořád jeho. Zboží, které tam bylo, mu zaplatili. Naši si za to koupili starou Tatru 57 z druhé poloviny třicátých let, jednopatrovou vilu v Praze-Řepích a od paní Kalabzové polovinu jejímu domku v Janovicích na náměstí. Teprve po mnoha letech jí doplatili druhou polovinu.
Paní Kalabzová měla na náměstí v prvním patře hospody u Koblerů zubařskou ordinaci – než ji také znárodnili. Sama tam pracoval jako laborantka, o zuby se staral dentista. Jednou mi museli vytrhnout zub, maminka mě tam musela dotáhnout. Častěji jsme viklající se zuby vyndavali doma tak, že jsme ho přivázali na nit a potom ke klice dveří, které se prudce otevřely, a bylo po zubu.
Tatínek si v Klatovech udělal řidičský kurz a občas jsme vyráželi autem. Někdy do Nýrska k příbuzným, v létě a na podzim na houby ke Hvízdalce, jednou taky do lesa za Nýrsko až k místu, kde začínalo nepřístupné pohraniční pásmo. Měl jsem houby nejradši smažené s vejcem, houbovou omáčku jsem cedil.
Aut nebylo v Janovicích mnoho, takže přibylo závistivců, nejvíc pochopitelně u komunistů. Občas o tom někdo z rodičů něco prohodil. Auto mělo plátěnou střechu, žádné topení, takže v zimě se v něm jezdilo výjimečně.
Jednoho dne ráno jsme se dověděli, že u Kylišů, kteří měli opravnu aut a bydleli kousek pod kostelem, se v noci střílelo. Estébáci prý Kyliše přepadli ve chvíli, kdy tajnou vysílačkou předával informace na Západ. Nikdo nic pořádně nevěděl, byly to dohady, které kolovaly po Janovicích.
Skautovali jsme, i když se množily zprávy, že Junák komunisté rozpustili. Přesto jsme v létě 1950 dokonce měli pod hradem ve Velharticích Tábor zapadajícího slunce – opravdu symbolický název. Společně se skauty z Plánice, které vedl Pepa Batelka. Myslím, že už to bylo ilegální. Ale my mladší jsme o tom nevěděli anebo vědět nechtěli. Chodili jsme na výlety, koupali se v řece, v noci měli bojovou hru. Starší kluci v noci přepadli tábor skautek, který byl na zahradě Werichovy vily – jeho dcera k nim taky patřila. Potom se o tom vyprávěly zkazky.
V polovině tábora si pro mě přijel tatínek a na mém místě ve stanu se uvelebil bratr Mirek. Nechtělo se mně, ale musel jsem. Tatínek jel na dovolenou do nějakého hotelu v Krkonoších a nechtěl tam být sám. Maminka musela vést obchod.
Na podzim jsme ještě uspořádali velký táborák na rozloučenou za Janovicemi pod skálou a lesem, jemuž se říká Amerika. I když jsme do klubovny v parku ještě občas zašli, pravidelné schůzky skončily.
Přituhovalo. To jsem si uvědomoval, když občas rodiče mluvili o lidech, kteří ze sebe dělali velké komunisty. A mám pocit, že mne nějak upozorňovali, abych před nimi zbytečně nemluvil – ale já s nimi nekomunikoval, říkali to zbytečně. Takových lidí bylo v Janovicích několik. Četník, nyní esenbák, o kterém se tvrdilo, že v létě a na podzim 1945 jezdil do pohraničí, které opouštěli Němci, a tam ukradl všechno, co se dalo. Potom jeden člověk, nějaký řemeslník, nevím, čím byl, který se dal k Lidovým milicím a koncem zimy 1948 chodil s puškou hlídat železniční most, nakonec se stal velitelem Státní bezpečnosti v Klatovech. A také ředitel místní školy Pavlík, o kterém všichni věděli, že do února 1948 byl zuřivý národní socialista.
Ze školy nás občas vytrhovaly různé akce, které neměly s učením nic společného. Museli jsme chodit po bramborových polích a hledat mandelinku bramborovou – „amerického brouka“, jak hlásaly noviny a letáky, prý ho k nám shazovali Američané, abychom měli nižší úrodu brambor. Dobře si vzpomínám, že jsme nikdy žádného nenašli. A na podzim jsme zase museli chodit na státní statek, který měl ředitelství v zámečku na Veselí, sbírat brambory za strojem, který je vyhrabával. To nebylo nic příjemného, z toho neustálého shýbání za chvilku bolela záda. Ale každá třída dostala přidělený kus pole, o který se musela postarat.
Přemýšlel jsem o tom, čím budu. Žádnou fyzicky namáhavou práci jsem dělat nemohl. Nakonec jsem si řekl, že bych mohl zkusit novinařinu. Z deníků, které jsme prodávali, jsem viděl, že nejvíc místních zpráv otiskuje Práce – skoro celou stránku z Klatovska. Napsal jsem tedy zprávu o něčem u nás v Janovicích, připsal nabídku, že bych jim pravidelně dopisoval, a poslal dopisem do Klatov. Našim jsem nic neřekl. Když zpráva vyšla, všiml si jí tatínek, když četl při obědě – tuším v sobotu nebo v neděli – noviny. Všichni byli překvapeni a musel jsme jim vysvětlovat, že se chci stát novinářem.
Klatovskou mutaci vedl redaktor Rostislav Dostál, se kterým jsem se v pozdějších letech spřátelil. Byl to můj první učitel novinařiny.
Po skončení měšťanky jsem se hlásil na gymnázium. Teta Zdenka Calábková, která kantořila v Nýrsku, maminčina sestra, se znala ze studií s okresním školním inspektorem Viťhou. Jednou se rozjela do Klatov, aby se za mne přimluvila. Potom se u nás zastavila, protože jí Viťha překvapil. Ředitel školy Pavlík mou přihlášku neodeslal, i když tatínkovi tvrdil pravý opak.
Měli jsme příbuzné v Janovicích, Nýrsku, Sušici a v Plánici.
Na konci Janovic směrem ke Klenové měl otcův bratr Tonda hospodářství, které mu komunisté vzali, museli do JZD. S bratrancem Ferdou jsem se dost zpočátku kamarádil, ale jeho skautování a podobné věci nebavily. Sestřenice Tonča byla starší a měla jiné zájmy. Vzpomínám, jak jsme tam už jako starší chodili s babičkou Pacnerovou vždycky na Štědrý večer – po tom, co se u nás rozdaly dárky – s balíčky pro ně.
Na konci Nýrska bydleli Zdenka Calábková, sestra maminky s manželem, kteří měli Milana a Zdenku. Teta učila na střední škole, strýc byl za války v Kladně velitelem policie, v Nýrsku dělal nevím co, rozhodně už v uniformě nebyl, komunisté všechny tyhle policisty vykopli. Na náměstí vedli Peškovi, sestra otce Marie s manželem, znárodněný obchod. Ti měli Marušku. Ke všem jsme jako malí občas jezdili.
Také tam bydlel tatínkův bratr Jindřich s manželkou Miladou a syny Jindrou a Vláďou, před tím, než se přestěhovali do Plánice. Jindřich dělal v obchodě, za války byl zaměstnán u nás. V Nýrsku a později v Sušici bydlel Pepík Čeřovský s manželkou, kteří měli syny Vláďu a Pepíka. Pepík byl rovněž tatínkův odchovanec, teď dělal úředníka ve velkoobchodě. Jak Sušice, tak Plánice byly trochu z ruky, tam jsme bývali málokdy.
Maminčina matka Karla Čeřovská žila zpočátku ještě v „šůlu“ a když naši koupili část domu na náměstí, přestěhovala se do malého prostředního bytu. Zemřela po dlouhé nemoci na jaře 1957, bylo jí asi sedmdesát let. Pamatuji se, že se v noci u ní střídala maminka s tetou a s Pepíkem.

Špatným studentem



Na podzim 1951 jsem začal chodit do Klatov na gymnázium. Vlak z Janovic jezdil krátce po sedmé hodině, cesta na nádraží trvala dvacet minut. Zpátky jsem se vracel okolo druhé hodiny, někdy i o páté. Většina spolužáků pocházela z Klatov, jenom menší část dojížděla.
Nebyl jsem dobrým studentem. Na měšťance mi to šlo, aniž jsem se musel moc učit. A já se učit neuměl. Hodně času jsem strávil čtením knih, také psaním do novin. Čeština, dějepis a zeměpis mě bavily, zato fyzika a chemie ne, zrovna tak mě vadila geometrie. Z ruštiny jsem měl jednou v pololetí „napínáka“ – čtyři minus.
Školníky nám dělali staří manželé Průchovi, kteří v budově gymnázia bydleli. Mám dojem, že v té době probíhal v Praze proces s vedením Junáka a jejich syn Karel Průcha jako starosta Junáka byl hlavním obžalovaným. Hrozně jsem to prožíval, protože jsem se v tom nedokázal orientovat – Junák, to přece byla organizace správných kluků a holek. Trochu jsem se s Průchovými sblížil, podrobnosti si nepamatuji, ale nějak jsem jim dal najevo sympatie. Muselo to pro ně, staroušky, být hrozné. Jsem rád, že později – na jaře 1968, kdy Junák povstal z popela – jsem Karla Průchu potkal a měl jsem možnost zařídit, aby s ním vyšel v Mladé frontě rozhovor.
V dubnu 1953 se dostal před soud i neformální vůdce našeho skautského oddílu Jarka Švenek. Dostal, stejně jako další, trest 15 let vězení. A já se s Mílou Heidlerem Oldou Dvorským dohadoval, za co. Nevěděli jsme to. Teprve po roce 1990 jsem se s Jarkou setkal a vyprávěl mi, jak dělal pro Američany špionáž v Jáchymově, kde se těžil uran, a jak to bylo při procesu tajné.
Po prvním roce vytvořili z gymnáziu jedenáctiletku, o rok nám zkrátili studium. To byla slavná „školská reforma“ ministra Zdeňka Nejedlého, která české školství tolik poškodila. A ze staré budovy poblíž klatovského náměstí jsme se stěhovali do nové budovy na konci města U rybníčku.


Vzpomínky na rodné Janovice-3 Setkání obou tříd gymnázia v roce 1996 na klatovském náměstí


Na škole se zakládal Čs. svaz mládeže (ČSM). Všichni jsme do něho museli vstoupit. Také se začaly dělat takové akce jako získávání Fučíkova odznaku – za přečtené knihy. Soutěžilo se i o Tyršův odznak – za tělocvik. Snad všechny knihy, které byly na FO potřebné, jsem měl přečtené, takže jsem dělal ve třídě předsedu zkušební komise. Šlo o to, aby všichni FO dostali a tím jsme se vyhnuli různým potížím.
Ještě někdy před procesem s Jarkem přijela nějaká dívka z okresního výboru ČSM do Janovic a chtěla převzít skautskou klubovnu pro nově vznikající organizaci Pionýr – podle sovětského vzoru. Byl jsem mezi těmi, kteří jí klubovnu předávali. Měl jsem od ní i potom klíče, takže jsme s dalšími kluky odtamtud odnesli všechny skautské věci. Kroniky a snad i něco dalšího jsem dal do krabice k nám na půdu a v létě 1968, když se Junák obnovoval, jsem je předal Oldovi Dvorskému.
V létě byly pro všechny muže od 15 let možná do 60 let, to nevím přesně, povinné noční požární hlídky. Místní národní výbor nás všechny rozdělil do dvojic a po dvou hodinách jsme procházeli janovickými ulicemi a hlídali. Prý sabotéři zapalují zemědělská stavení, stohy slámy a podobně. Chodil jsem vždycky s nějakým starším pánem, každý jsme museli mít baterku. Ale nikdy jsme na nikoho nenarazili. Dnes vidím, že to byla další akce, která měla udržovat lidi v napětí a burcovat před „nepřáteli socialismu“.

Vzpomínky na rodné Janovice-6Začátkem padesátých let u rybníka Kocmouk: s Irenou, mou první láskou (vlevo), a Alenou

Začátkem padesátých let se začaly stavět za Janovicemi směrem k Nýrsku obrovská kasárna a na kraji městečka dvoupatrové činžáky pro rodiny důstojníků. Jejich budování trvalo několik let. Pak se tam nastěhovalo několik tisíc vojáků. Byly to útvary prvního sledu, které často jezdily cvičit až k hranicím, vzdáleným od nás vzdušnou čarou 16 kilometrů.
Jednou jsem tam o prázdninách strávil v kanceláři asi měsíc brigádničením. Měl jsem něco někam zapisovat, ale nebyl jsem moc pečlivý, takže to na konci měsíce nevycházelo. Úředníci, což byli kluci jenom o málo starší než já, to museli po mně všechno překontrolovat a opravit. Dost jsem je tím naštval, to se nedivím, ale peníze za brigádu jsem dostal.
Začátkem března 1953 umřel Stalin. Začal celonárodní smutek. Pamatuji se, že na janovickém náměstí se něco na jeho památku postavilo – nejspíš busta – a my u toho museli stát čestnou stráž. Byla zima nám se moc nechtělo, ale museli jsme. Za týden ho následoval Gottwald. To byl ještě větší smutek. Jestli se ta komedie na náměstí opakovala, už si nevzpomínám.

Vzpomínky na rodné Janovice-7Červenec 1953: Když tatínek koupil motorku, udělal jsem si na ni řidičský průkaz a často jsem jsem na ní jezdil

Po maturitě na jaře 1954 jsem měl nabídku, abych šel jako redaktor do plzeňského rozhlasu. To se mně nezdálo. Chtěl jsem studovat něco, co by mně přivedlo k novinařině, ale sám jsem se v těch fakultách neorientoval. Rodiče by radši viděli, kdybych si zvolil nějakou školu solidnějšího typu. Nakonec jsem se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Ovšem při přijímacích zkouškách jsem musel napsat ještě další alternativu – už nevím proč jsem zvolil výrobně ekonomickou fakultu, obor doprava a spoje.
Na VŠE jsem se dostal, samozřejmě na dopravu. Zahraniční obchod byl pro studenty důkladně politicky prověřené. Ale i se samotným přijetím na VŠE byly nějaké potíže – pořád jsem pocházel ze živnostenské rodiny. Na tatínkovu žádost za mne intervenoval prof. František Lom z Vysoké školy zemědělské, který měl všude známé. Potom jsem jim přivezl vejce – to byl obvyklý úplatek venkovanů pro lidi ve městech.
Bydlel jsem na koleji. První roky ve staré budově v Obloukové ulici ve Vršovicích, později nás přestěhovali do nových kolejí na Jarově, což byl konec Žižkova. Kluci z naší pracovní skupiny byli fajn, žádné velké rozbroje mezi námi nepanovaly. Organizace ČSM tam fungovaly formálně, důležitější byla samospráva kolejí a vedení pracovních skupin.
Domů jsem jezdil přibližně jednou za měsíc. Hned při první návštěvě na konci září nebo na začátku října jsem říkal, že chci školu opustit – vůbec mě nebavila. Naši mě přemluvili, abych to nedělal.
Moc jsem nestudoval, sotva jsem prolézal. Občas jsem propadal – z matematiky a ze statistiky, možná i z jiných předmětů, už se nepamatuji. Většina přednášek byla povinných, ale po čase si každý našel různé fígle, aby na ně nemusel. Hodně času jsem věnoval psaní do novin, zvláště do Mladé fronty. Začalo mě bavit psaní o filmu – rozhovory s herci a režiséry, reportáže z natáčení. Jednu dobu jsem dokonce psal i o sportu – už nevím, jak jsem se k tomu dostal, když jsem sám nesportoval.
Z domova jsem dostával každý měsíc asi 400 Kč. To bylo hodně peněz, protože jestli si pamatuji dobře, naši měli dohromady plat okolo 2 000 Kč. Museli se dost uskrovňovat. Honoráři za články jsem si přilepšoval na nákup novin a knih. Po dvou letech přišly na rodiče ještě krušnější doby, protože se bratr Mirek dostal na Vysokou školu pedagogickou do Brna, takže museli podporovat i jeho. V době, kdy jsme byli oba dva na vysoké, si nemohli nic koupit - boty, kabát, sukni, prostě na to neměli. Ale to jsme se dověděli až po mnoha letech.
V roce 1956 se konal studentský majáles, který vyzněl velmi protikomunisticky. Nebyl jsem na něm, protože jsem jel domů. Na takové velké akce včetně Prvního máje jsem nechodil s omluvou, že nemohu delší dobu stát – kvůli špatným srůstům na břiše. Vláda se nám za majáles pomstila – zrušila vojenskou službu při většině vysokých škol (jenom myslím technikům zůstala), takže se muselo normálně na vojnu. Vzhledem k tomu, že jsme si něco odsloužili výcvikem a vojenskými přednáškami, měli jsme jít na 23 měsíců.
Prázdniny jsem trávil doma. Rodiče spolu dokonce odjížděli na jeden či dva týdny na dovolenou a já jsem místo nich vedl papírově obchod, samozřejmě s vědomím Jednoty (ZKD se rozpadla na menší družstva Jednota). Pro všechny to bylo výhodnější, protože jinak by se musela dělat inventura všeho zboží před odjezdem, kdy by na tatínkovo místo nastupoval prozatímní vedoucí, a potom zase po jejich návratu. Dostával jsem za to pár stovek, takže jsem měl na knihy.


Vzpomínky na rodné Janovice-5 To už jsme trochu větší: Mirek, Eva a já



Všelijak jsem procházel z jednoho semestru do druhého. Na jaře 1959 jsme dostávali umístěnky – to byly příkazy, kam máme po absolvování školy nastoupit. Po dohodě se šéfredaktorem Mladé fronty Ivo Kalvínským jsem umístěnku odmítl – slíbil, že mě zaměstná jako redaktora.
Začátkem jara 1959 se konaly státnice. Z marxismu-leninismu jsem ji udělal, to se dalo okecat. Zato jsem rupnul z politické ekonomie – docentka Svobodová, dcera generála Svobody, mě vyhodila. Tudíž jsem nemohl napsat diplomovou práci. VŠE jsem dodělával až po vojně, mám dojem, že někdy v roce 1962 či tak nějak. Opět s odřenýma ušima. Když jsem dělal státnici z ekonomiky dopravy, dušoval jsem se zkušebním komisařům, že dopravu nikdy dělat nebudu. Vedoucí katedry doc. Tabery, současně úředník na předsednictvu vlády, byl laskavý člověk a jenom díky primitivním otázkám, které mně pokládal, jsem prolezl. Při pozdějším srazu naší skupiny se mně omlouval doc. Blažek, protože prý byl tehdy proti tomu, abych státnici udělal – a teď prý je rád, že ho ostatní přehlasovali, protože mám úspěch na jiném poli.
Oddechl jsem si, protože v redakci nastupoval trend, že mladší redaktoři musí absolvovat vysokou školu. Kdybych propadl na VŠE, musel bych dálkově studovat novinařinu.
Neměl jsem chuť účastnit se s několikaletým zpožděním slavnostního předávání diplomů v Karolinu. Nakonec mě rodiče přemluvili, abych tam šel – hodně o to stáli a na tu slavnost oba dva přijeli. Dostávali jsme diplomy „promovaných ekonomů“. Teprve po letech se původní tituly vracely, takže jsem si musel zajít na VŠE pro diplom „inženýra ekonomie“.
Když už jsme byli s Mirkem v zaměstnání, těžce onemocněla tatínkova maminka Anna Pacnerová. Bylo jí skoro osmdesát, celý život pracovala, starala se o rodinu a začala odcházet. Dlouhou dobu ležela, zřejmě to byly týdny, a naši o ní museli pečovat. Tatínek se dost spadl, byla to námaha a trápení. Umřela na jaře 1963.
V listopadu se rodiče stěhovali z našeho rodného domu do domu na náměstí, který koupili od Kalabzové. Dům s obchodem komunisté už před několika lety pomocí nějakého zákona zabavili – většina plochy totiž sloužila obchodu. Naši tedy museli Jednotě platit činži. I když to bylo pár korun, bylo to ponižující.
Na stěhování si dobře vzpomínám. V té době jsem ležel s revmatismem doma. Zrovna zabili prezidenta Johna Kennedyho. Těch pár kroků vezl naše svršky včetně mne strýc Tonda Pacner na povozu taženém koňmi.
V domě na náměstí jsme měli víc pohodlí. Byly tam tři byty. Rodiče nechali dva přední propojit, takže jsme měli k dispozici velkou kuchyni a tři pokoje, koupelnu a špižírnu; zadní kuchyně, koupelna a záchod se prakticky nepoužívaly. V kuchyni se kromě normálních kamen topilo ještě v kotli na piliny – to byla výhoda. Kromě toho se udělalo ústřední topení na uhlí, které se zapínalo myslím jenom večer. V zadním bytě bydleli Vitákovi, on byl starý tatínkův kamarád. Spolu pak chodili na procházky. Když se z jedné takové procházky vrátili na jaře 1972 domů, tatínek náhle zemřel na infarkt - první infarkt.

Vzpomínky na rodné Janovice-8Naše třída z janovické střední školy se v posledních letech schází každý rok - vlevo dole bratranec Ferda, nad ním moje maličkost

Do Janovic jsem jezdil velice často, většinou jednou za měsíc, a taky na dovolenou. Mamince přestávalo sloužit zdraví, taky hospodaření v tak velkém bytě bylo stále obtížnější, zvláště v zimě, kdy musela topit. Chtěla, abych v Praze koupil nějaký barák, kam by se za mnou přestěhovala.
To se mi podařilo před Vánocemi 1980 - koupit polovinu dvojdomku v Praze-Stodůlkách, kousek od Řeporyjí, kde bydlel bratr. Na jaře následujícího roku tedy maminka prodala dům na náměstí v Janovicích a v létě se přestěhovala do Stodůlek.
Odjezd z Janovic byl smutný. Maminka ho samozřejmě obrečela. Ovšem i pro mne, Mirka a Evu to znamenalo definitivní rozloučení s rodným krajem. Od té doby tam jezdíme jenom na hrob a na návštěvy příbuzných a známých.

2.12.2006
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks