Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

01.01.2007 Novinářské peripetie

Do Mladé fronty jsem nastoupil 1. července 1959. Toužil jsem po tom dělat v kulturním oddělení, ale tam nebylo místo. Volno bylo jedině v oddělení propagandy, kde jsem dostal za úkol vést nedělní stránku vědy a techniky. Musel jsem začít psát o něčem, o čem jsem neměl ani ponětí. Utěšoval jsem se tím, že na podzim jdu na vojnu a po návratu se uvidí. Začátečnický plat jsem měl 1 200 Kč, asi po dvou měsících mně ho zvýšili na 1 320 Kč.
S kamarádem Zdeňkem Pavelkou jsme po velkém pátrání našli podnájem ve Strašnicích u vdovy paní Tipmanové. Snídat jsem chodil na mléčného baru na Václavském náměstí, obědy byly v závodní jídelně, k večeři jsem si něco kupoval anebo chodil do automatu Koruna, případně s kamarády do hospody.

Když kolega Tonda Jelínek uslyšel, že mám jít na vojnu, nabídl se, že má bratra Vaška, který dělá ve vojenském časopisu Sokolovo – tam by o mne mohli stát. To by bylo bezvadné! Někdy v září, když už jsem měl povolávací rozkaz do posádky Slaný k protiletadlovému pluku, mne zavolal šéfredaktor Sokolova major Aubrecht, a chtěl vědět, kam nastupuji. Prý si mne vyžádá.

Novinářské peripetie-3Léto 1959: interview s cestovatelem L. M. Pařízkem po jeho návratu z Afriky

I na vojně v redakci



Začátkem října jsem přijel do slánských kasáren. Nás vysokoškoláků z VŠE se dostalo do Slaného několik. Bylo nám skoro pětadvacet a měli jsme poslouchat o pět let mladší svobodníky bez maturity. Naštěstí se mým velitelem stal Jirka Náhlík (snad si to jméno pamatuji dobře), zedník tuším z Plzně, který to na rozdíl od jiných přece jenom myslel hlavou a nebuzeroval.
Třebaže mě lékařská komise odvedla vzhledem ke zdravotnímu stavu beze zbraně, dostal jsem pušku. Střílel jsem mizerně, byl jsem špatný voják. Vzhledem k tomu, že jsem byl o starší než většina ostatních, tak mi to procházelo. Asi po měsících jsem měl těžké závratě, ukázalo se, že mám vysoký krevní tlak, tak jsem ležel možná dva týdny na marodce.
Vánoce jsem strávil na rotě. Po Novém roce jsem byl beze zbraně odvelen do Prahy do redakce Sokolova, která byla na Malostranském náměstí na velitelství 1. armády. Nocoval jsem v ubikacích strážní roty, později jsem se přestěhoval na gauč do redakce.
Od Aubrechta jsem měl potvrzení, že se mohu volně pohybovat po území 1. armády. Bohužel Janovice patřily ke 4. armádě, takže na cesty domů mně musel vypisovat dovolenku. Od pluku jsem dostával relutu – peníze na stravu, od redakce honoráře za otištěné články. S ostatními redaktory, což byli většinou nadporučíci a kapitáni, jsem se skamarádil. Jediný civilista byla Standa Láno. Na měsíční vojenské cvičení tam přicházeli různí spisovatelé a novináři. Byl to báječný život.

Novinářské peripetie-4Na vojně v létě 1960 - služební cesta z redakce Sokolovo se záložáky, kteří tam byli na cvičení: šéfredaktor Učitelských novin Zdeněk Konečný (uprostřed) a Jarda Kabíček z Květů

Musel jsem jezdit k útvarům. Byl jsem vojín, avšak k důstojníkům jsem se choval jako rovný k rovným, což je asi šokovalo, ale nakonec to brali. Nespadal jsem pod jejich pravomoc. Samozřejmě jsem tam spal s ostatními vojáky v jejich ložnicích a ti mně pověděli spoustu věcí, které by důstojníkům neřekli. Když to bylo únosné a měl jsem pocit, že to povede k nápravě, mluvil jsem o tom s tamními veliteli a potom jsem o tom psal v Sokolovu. Snad jsem aspoň trochu přispěl k tomu, že se někde dalo líp dýchat. Vojna byla pořád ještě prosáklá prušáckým stylem, jaký zavedl ministr Alexej Čepička, Gottwaldův zeť. Velkou paseku jsem způsobil článkem o špatné přípravě účasti vojáků na krajské spartakiádě v Ústí nad Labem – major Standa Cáhel z velitelství 1. armády to vyšetřoval a dal mi za pravdu. Podrobnosti si už nepamatuji.
Koncem února 1961 jsem dostal těžkou chřipku. Nejdřív jsem ležel na posádkové ošetřovně v kasárnách na Náměstí republiky, potom mě odvezli do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Nemohl jsem se z toho dostat, pořád jsem měl vysokou sedimentaci. Lékaři se obávali, že by mohlo být zasaženo buď srdce nebo klouby.
Asi po třech týdnech mě pustili pod podmínkou, že budu v redakci a nevystrčím z ní paty na služební cestu. Asi po deseti dnech jsem 29. března slavil narozeniny a něco jsem vypil. Druhý den ráno jsem telefonoval staniční sestře do Střešovic: „Už to přišlo, cítím klouby.“
Musel jsem se sbalit a vrátit se do nemocnice. Zpočátku mě silně bolely klouby a svaly, ale léčba byla úspěšná. Ve středu 12. dubna mě poslali do vojenské ozdravovny ve Slapech. Po několika týdnech jsem musel zpátky do Střešovic na vyndání krčních mandlí. A potom zpátky do Slap.
Dopoledne tam probíhaly procedury. Chodil jsem na skotské střiky, bahenní zábaly a když se mně zvýšil krevní tlak, zkoušel na mě jeden lékař novou metodu – masáž zadní části hlavy a zad. Nádherně jsem se tam zabydlel. Nakonec jsem vystřídal kluka, který chodil pro poštu, aspoň jsem si tím krátil čas. Vycházky do Slap a okolí jsme dostávali běžně, občas i na cestu do Prahy.
Platilo pravidlo, že když je voják základní služby nemocen déle než čtvrt roku, musí ho propustit do civilu a po vyléčení se vrátí do uniformy. Můj ošetřující lékař to vyřešil jednoduše – poslal mě koncem týdne k pluku do Slaného a dal mi příkaz pro plukovního lékaře, aby mě začátkem dalšího týdne odeslal zpátky do Slap. Tím jsem léčbu přerušil a mohl začít nanovo.
Do civilu jsem měl jít koncem srpna. Věděl jsem, že před tím musím být aspoň dva týdny u mateřského útvaru. Požádal jsem tedy svého lékaře, aby mě v první polovině srpna poslal do Slaného. Staršina pluku Jirka Veis, taky z VŠE, mně našel nějakou postel. Byli jsme mazáci a neměli jsme žádné povinnosti. Dověděl jsem se, že mne kluci nazvali „nejvychcanějším vojákem Varšavské smlouvy“. Na tenhle titul jsem byl patřičně hrdý.
V polovině srpna 1961 však začali východní Němci stavět berlínskou zeď a napětí ve světě se zvýšilo. Ministr národní obrany nařídil, že druhý ročník neodejde do civilu koncem září, jak měl, ale jeho služba se prodlužuje na neurčito. Naštěstí nás, kteří jsme měli vojnu krácenou, se to netýkalo. Koncem srpna jsem se tedy vrátil domů do Janovic. Ostatní kluci mohli svléknout uniformy před Vánocemi.

Zázrak – družstevní byt



Začátkem září jsem se vrátil do MF. V redakci se pro mne nic nezměnilo – čekala na mě stejná židle jako před tím, dělat vědu. Moc jsem do toho chuť neměl. Zkusil jsem ještě napsat nějaký kriminalistický příběh, jel jsem kvůli tomu do Českých Budějovic, ale sám jsem s tím, co vyšlo, nebyl spokojen.
Nakonec jsem u vědy zůstal. Postupem času mi dokonce zachutnala. Jenže tenhle proces „zachutnávání“ nedokážu popsat, ale trval nejméně rok, možná déle.
Horší to bylo s bydlením. Podnájem jsem nesehnal. Nakonec jsem si vždycky večer roztáhl nafukovací matraci ve svém oddělení. Když začala přicházet zima, přestěhoval jsem se do zahraničního oddělení, kde měli v jedné místnosti plynová kamínka.
Když jsem se tam na Silvestra probudil, byla všude okolo mě voda. V podkroví, kde sídlil archiv, praskl následkem tuhých mrazů vodovod. Voda protekla nejen do 2. patra, kde jsem bydlel, ale i do 1. patra, kde byly mimo jiné dálnopisy – ty zničila.
Po téhle katastrofě dosáhl šéfredaktor Mirek Jelínek toho, že jsem dostal lůžko v ubytovně ČSM na Pankráci. Ve vile, o kterou se nikdo pořádně nestaral, bylo několik pokojů s postelemi. Přidělili mně pokoj, kde bylo 4–5 lůžek, možná víc, už se nepamatuji. Pár lidí se tam objevovalo, všechno podivné mládežnické existence, žádné soukromí. Dost hrozné.
Bydlel jsem tam přes rok. Naštěstí se bratranec Milan Calábek ženil v létě 1962 s Blankou a opouštěl podnájem, který měl v rodinném domku naproti rodičům své nastávající v Podolí v ulici U družstva Práce. Vyjednal mně, že jsem se tam mohl nastěhovat místo něho.
Domácí Chválovi byli příjemní lidé. Ve zvýšeném přízemí byl obývák, kuchyně, koupelna a záchod, v patře tři pokoje. V tom nejmenším, kam se vešla postel, skříň a malý psací stůl, jsem bydlel. Měli dceru a syna. Mezi rodiči to asi moc nefungovalo, odcizili se a on byl pod pantoflem. On jezdil s vlakovou poštou, ona dělala někde v kanceláři. Platil jsem jim asi stovku měsíčně, možná o něco víc, to byl pro ně asi dost velký peníz. Říkali, že z toho odvádějí daň.
Přesně stejný domek obývali Drápalovi, rodiče Blanky. Občas mě pozvali na oběd či večeři, takže jsem se s nimi seznámil. Mirek Drápal byl zástupcem šéfredaktora literárního časopisu Plamen a překládal z francouzštiny, němčiny a holandštiny. Docela jsme si rozuměli.
Na podzim 1964 jsem se odstěhoval do Zahradního Města. Magistrát nabídl redakci jeden čtyřpatrový družstevní činžák – prý proto, aby se zlepšilo politické složení obyvatel na novém sídlišti. Získat v té době v Praze byt byl zázrak.
Dostal jsem byt 1+1 ve 4. patře bez výtahu. Neměl jsem prakticky žádné zdravotní potíže, proto mně chůze do schodů nevadila. Vzpomínám-li si dobře, zaplatil jsem asi 13 000 Kč vkladu do bytového družstva. Tolik peněz jsem neměl, půjčil jsem si od našich, už nevím kolik, ale rychle jsem jim je splatil.
Dům byl zfušovaný, rovná střecha špatně izolovaná. V zimě byla v bytě pod střechou zima, i když topení hřálo naplno, musel jsem si elektrickými kamínky přitápět, v létě zase strašlivé vedro. V kuchyni a v koupelně jsem slyšel, co si povídají lidé pode mnou. Ale bydlel jsem, to bylo hlavní. Nájem spočívající vlastně ve splácení druhé třetiny ceny bytu plus peníze do fondu oprav, na údržbu a na úklid společných prostorů, dělal dohromady něco málo přes stovku. A k tomu ještě elektřina a plyn, později i telefon. Všechno bylo poměrně laciné.

Moji novinářští učitelé



U vědy jsem nakonec zůstal. Stalo se to, co jsem nečekal – že mě začala bavit. Vždycky jsem si kupoval knihy o historii, která mě zajímala. Potom i o filmu. Teď jsem se vrhl na knihy populárněvědecké.
Doma v Janovicích a v Klatovech mě zasvěcoval do tajů novinářské kuchyně Rosťa Dostál, oblastní redaktor deníku Práce. Zmiňoval jsem se o něm v kapitole VZPOMÍNKY NA DOMOV. Po odchodu do Prahy už jsme neměli důvod se stýkat. Na podzim 1968 jsem mu poslal svou první knihu Na obou březích vesmíru, aby věděl, že jsem na něj nezapomněl. Bylo mi však trochu trapně, protože on žádnou knihu dosud nevydal. Dlouhá léta psal epigramy, tiskl je v Práci a v Dikobrazu. Jednou jsem ho potkal v v budově MF – říkal, že jedná o jejich knižní podobu. Ale nikdy nevyšly.
Když jsem jako študák přicmrdoval v kultuře, stal mým velkým učitelem a vzorem Sváťa Svoboda. Sváťa patřil do té garnitury, která přišla tuším 9. května 1945 do téhle budovy, kde dosud sídlil německý deník, a začala tam vydávat Mladou frontu. Jako reportér psal o všech důležitých událostech, jako byly soud a poprava bývalého zastupujícího říšského protektora K. H. Franka, procesy s některými kolaboranty, osudy odbojářů a podobně. V době, kdy jsem ho poznal, se věnoval filmu – psal filmové recenze, někdy i recenze knih. Byl rozvedený, žil s maminkou v bytě na Pankráci, po její smrti sám, jenom s kocourem. Když jsem bydlel v ubytovně, několikrát jsem k němu zašel, nebylo to daleko. Jeho byt byl starosvětsky útulný, dýchal 20.–30. léty. Říkal, že píše román, ale když jsem chtěl, aby mi půjčil hotové stránky, vždycky se nějak vymluvil. Mám dojem, že to měl být autobiografický příběh, ale on se buď ostýchal s ním vyjít na veřejnost, anebo se obával, že není dost zralý.
Sváťa zpočátku několikrát přepisoval mé reportáže a rozhovory, záviděl jsem mu jeho svižný sloh. Snad jsem se něco od něho přiučil, protože později už mé věci jenom lehce redigoval. Byl neobyčejně moudrý a zkušený. Svět okolo sebe glosoval trpkými poznámkami, které naznačovaly jeho znechucení politickými událostmi a chováním šéfů. Ovšem celkově z něho sálal optimismus, kterým nejspíš chtěl přehlušit svou samotu a znepokojení nad světem.
Když jsem zapadl do vědy, stýkali jsme se mnohem méně. Přesto jsme občas spolu vyrazili na oběd. „Pražské jaro“ roku 1968 přijímal, ale obával se, jestli nakonec neztroskotá. Třebaže byl přesvědčený komunista, pocházel z chudých poměrů, nesvoboda komunistického režimu mu strašně vadila. Jak prožíval srpnovou invazi, nevím. Mezi lidmi, kteří dělali Svobodnou MF, nebyl. Možná měl jiné úkoly.
Když začala normalizace, patřil mezi ty členy KSČ zařazené do tzv. zdravého jádra, to znamená, že jeho postoje nikdo formálně neprověřoval. Bylo to pochopitelné – o takových lidech nemohli skalní bolševici pochybovat, protože by jim nakonec nezbyl nikdo. Přitom Sváťa se nesehnul, mluvil a psal stejně jako dřív, jenom věděl, že jeho hranice jsou omezenější.
Tuším, že v roce 1972 z redakce odešel. Byl vyzdvižen do funkce šéfredaktora Literárního měsíčníku, který nahradil předcházející Plamen, v němž do roku 1968 vycházely politicky odvážné povídky, kritiky a další věci. Sváťa tedy dostal punc normalizátora. Neprávem. Sváťa nebyl člověk, který by bouřil proti vrchnosti, ale spíš se jí snažil podfouknout, přechytračit. Nevím, jak se mu v nové funkci dařilo, nevím, jak přemýšlel, určitě mu bylo těžko. Každý jsme měli jiné starosti a navíc on úřadoval na Národní třídě, kdežto já zůstával v Panské ulici. I kdybychom o tom začali mluvit, zlehčoval by to, snažil by se nad to povznést nějakým fórkem.
Po čtyřech letech, v roce 1972, vyřešil Sváťa svou situaci sebevraždou. Vzal si nějaké prášky, po kterých navěky usnul – aspoň se to v redakci říkalo. Oficiálně jsme se nic nedověděli, soudruzi to zřejmě brali jako svou velkou prohru. Na Sváťu dodnes vzpomínám – patřil mezi oběti normalizace.
Dalším mým učitelem byl Standa Bártl, který se věnoval popularizaci vědy už několik let. Zájem o vědu vzbudil na podzim 1957 sovětský Sputnik. Jsem přesvědčen, že kdyby první družice odstartovala z amerického kosmodromu, věda by u nás pořád zůstávala popelkou – jak ve společnosti, tak v tisku. Ovšem tenhle nepochybně obrovský vědecký a technický úspěch začala Moskva prodávat jako výdobytek socialismu. Myslím, že přinesl užitek celým generacím českých vědců a já jsem se na téhle vlně svezl.

Novinářské peripetie-5Se Standou Bártlem někdy v osmdesátých letech

Standa se hlouběji zajímal o polární kraje, se Sověty se dostal na skok i do Antarktidy, plavil se s nimi na atomovém ledoborci v Arktidě. Psal o tom reportáže a později také knihy. Se Standou jsme se střídali ve vedení sobotní přílohy o vědě, podrobnosti si už nepamatuji. Samozřejmě když byl na cestách, padala veškerá odpovědnost za ní na mne.
Také spolu jsme chodili na obědy. I Standa měl výhrady k politické situaci, ale byl opatrnější a dával je méně najevo.
Patřil ke staré gardě MF, k nějaké druhé či třetí vlně, která přišla do redakce později. A protože pocházel z nuzných poměrů stejně jako Sváťa, bez obtíží prošel začátkem sedmdesátých letech dál.
Jednu dobu vedl oddělení propagandy – jak hrozný název, vypůjčený od nacistického Goebbelse – Jirka Vančura. Jirka, vystudovaný historik, měl neobyčejně široký rozhled a naprosto racionálně vnímal politiku, přičemž své názory nebojácně hlásal a obhajoval. Nebyl demagog, ale vždycky uměl jít na kořen problému – a to některým stalinisticky myslícím soudruhům vadilo. Někdy v letech 1966–1967 odešel do redakce Práce, kde vedl obdobné oddělení. V létě 1968 ho tam zvolili šéfredaktorem a rok nato, když se spustila normalizace, byl vyhozen jak z tohoto místa, tak z KSČ. To byla druhá oběť režimu.
Jirka pak dělal u vodních staveb, jezdil po Čechách, bydlel v maringotce, později podepsal Chartu 77 a někdy v osmdesátých letech byl jejím mluvčím. V maringotce měl dost času, potom volné dny, a to všechno využíval k další práci. Napsal knihu o roce 1968, která vyšla nejdřív v samizdatu a po sametové revoluci i v nakladatelství MF. Jirkova manželka Líba, která původně dělala v zahraničním oddělení redakce, byla přesunuta do skladu knih, kde celou dobu myslím bez obtíží přetrvala.
Měl jsem ještě dva velké vzory, a to v psaní o vědě. Byl jím Mirek Smetana, v době, kdy jsem ho poznal, pracoval v tiskovém oddělení Akademie věd. Záviděl jsem mu lehkost, s jakou píše o složitých vědeckých problémech. Vašek Kotek, který tiskové oddělení vedl, zase vynikal hlubokým analytickým myšlením.
Později oba putovali po redakcích kulturních časopisů. Když v létě 1968 vznikl Svaz vědeckých pracovníků, založili týdeník, který byl jeho orgánem, název už si nevybavuji. Také jsem jim tam psal spíš drobné články. Po roce byl tento časopis zakázán, stejně jako Svaz vědeckých pracovníků.
Mirek se stal na začátku sedmdesátých let tiskovým referentem na ministerstvu zdravotnictví, než dost vážně onemocněl. Vzpomínám, že jsme se jednou domluvili na nějakém článku, on ho pořád nedodával, mně to štvalo, ale on se mi omlouval, že mu už psaní nejde. To na mne zapůsobilo hrozně. Vašek byl myslím vyloučen z KSČ a ztratil se mi z očí, potom se opět vynořil právě na tomto ministerstvu, zřejmě Mirka střídal, podrobnosti se mi už nevybavují. Zůstal tam až do listopadu 1989. Oba byli vynikající novináři, jenom škoda, že přišli do takové doby. A já se na ně mohl vždycky spolehnout, zvlášť když jsem se dostal do nějakého maléru a oni měli možnost mi pomoct.

Atmosféra v redakci



Trochu si vzpomínám na jaro 1956, kdy po 20. sjezdu bolševické strany začaly přicházet zprávy o Chruščovově projevu o hrůzách stalinismu. Snad všichni redaktoři byli členy KSČ, takže se o jeho obsahu dověděli na stranických schůzích. Sváťa občas něco naznačoval a myslím, že se těšil na nějaké uvolnění, které však nepřicházelo.
Na podzim, kdy se Maďarsko pokusilo vzbouřit proti sovětské nadvládě, byla situace ještě složitější. Málokdo věděl, co se děje, přicházely chaotické zprávy, někteří lidé si je špitali. Ani Sváťa toho moc nevěděl. V kulturním oddělení někdo jednou vykládal, že za uvězněnými komunisty jezdili lidé z ÚV KSČ a říkali jim, že v případě potřeby dostanou zbraně, aby hájili socialismus, protože většině dozorců nevěří. Ovšem to jasně ukazovalo, že si nejvyšší straničtí papaláši uvědomovali falešnost obvinění těchto lidí, svých bývalých soudruhů.
Po skončení vysoké školy jsem pobyl v redakci tři měsíce, než jsem musel jít na vojnu. Učil jsem se psát o vědě, občas jsem musel zaskakovat v korektorně, jednou jsem musel dokonce něco dělat pro kulturu. Nejvíc mi utkvělo v paměti, že když se vrátil z Guineje cestovatel Ladislav Pařízek, zpovídal jsem ho hned po návratu na Valdštejnském náměstí. A potom jsem dokonce prorazil seriálem vyprávění o téhle cestě, což jsem měl od jeho kameramana Lubora Mikuly.
Museli jsme otiskovat hodně článků o různých druzích rakoviny, i v deníku. Šéfredaktor Ivo Kalvínský trpěl tuším anémií, a proto tyhle články hrnul do novin. V době, kdy jsem nosil uniformu zemřel, jeho křeslo zdědil Mirek Jelínek, který mu do té doby dělal zástupce.
Když jsem se na podzim 1961 vrátil z vojny, panovala už jiná atmosféra. Najednou se mohlo psát mnohem víc. Nedokážu to specifikovat, ale témata, která byla dřív zakázaná, byla povolená.
Redakci ještě vládli cenzoři – pracovníci Hlavní správy tiskového dohledu ministerstva vnitra. To byli pologramotní opilci, kteří museli přečíst náhledy každé stránky a na důkaz souhlasu dát na obtah své razítko.
Někdy vznikaly konflikty, protože někteří redaktoři se pokoušeli psát o nových věcech, které byly dosud tabu. Občas to tihle plnomocníci HSTD řešili sami se svým vedením, ale častěji musel propuštění takového článku předem vyjednat na ÚV KSČ šéfredaktor – a odtamtud šel souhlas na HSTD.
Důležité věci se však řešily na jednáních stranické organizace. Myslím, že jsem byl jediný redaktor, který nebyl členem KSČ. Po návratu ze schůze mi vždycky někdo přetlumočil hlavní body jednání. Obvykle se jednalo o provozních otázkách redakce. O rozhodnutích, které se týkaly širších problémů, jsme se dovídali na celoredakčních poradách, které byly vždycky v pondělí dopoledne – šéfredaktor tam referoval, co se dověděl na poradách na ÚV KSČ.
Vědy se to v podstatě netýkalo. Byla popelkou, o níž se nikdo nezajímal. Nevzpomínám si, že by mně někdo něco nařizoval či vytýkal. Snažil jsem se co nejhlouběji pronikat do tajů vědy a zvláště kosmonautiky. Mezi vědci jsem navazoval různé kontakty, bohužel většina z těchto lidí zmizela po sovětské okupaci z republiky. Hodně jsem se scházel s Tondou Vítkem a dalšími fandy do kosmonautiky, z toho se vyvinulo velké kamarádství.
Občas jsem ještě chodil na tahy s lidmi z kulturního oddělení, zvláště se Sváťou, který měl všude kamarády. Chodili jsme do různých vináren, z té doby si pamatuji na Karla Friedricha, filmového kritika, a na Jiřího Šlitra. Ale já moc nepil a nebyl jsem žádný zábavný společník, většinou jsem jenom poslouchal ostatní.
Asi v roce 1966 jsem byl přijat do KSČ. Doporučili mě Sváťa Svoboda a Jirka Vančura. Třebaže jsem považoval hlavní komunistické myšlenky za překonané, probíhalo politické tání a já jsem v tom viděl možnost, jak situaci aspoň trochu ovlivňovat. Vlastní přijímání, nejprve za kandidáta, bylo trapnou záležitostí, za níž jsem se styděl – cosi jsem blekotal, proč vstupuji, potom jsem odešel z místnosti a ostatní o mně hlasovali. Jenže v těch letech jsem byl jenom malým kolečkem, které nemohlo vůbec nic ovlivnit.
Všichni jsme také každý týden hltali Literární noviny, které přinášely reportáže o tématech dosud zapovězených anebo záměrně opomíjených. Zdálo se, že se rozšiřují možnosti – jenže šéfredaktoři deníků včetně MF to nebrali na vědomí. Jakoby tenhle prostor byl pouze pro vyvolené, vždyť i v Literárkách vládli neomylní cenzoři. Naši šéfredaktoři se nejspíš báli, často chodili na ÚV KSČ, kde dostávali přes hubu, zatímco Literárek se zastával poněkud odbojný Svaz spisovatelů.
Na jaře 1967 se konal sjezd Svazu spisovatelů. Na něm Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jaroslav Seifert a další odsoudili politiku KSČ. Byla z toho velká mela. Soudruzi potrestali spisovatele tím, že jim vzali Literární noviny – vznikly Erárky, jak se jim říkalo. To se dotklo i kulturního oddělení MF, protože z redaktorů Literárek nezůstal nikdo, a bylo třeba vytvořit novou redakci – z MF tam odveleli Pepíka Schnabela. Mám dojem, že se trochu vzpouzel, ale nebylo mu to nic platné.
Začaly přicházet zprávy o nějakých potížích se Slováky. Na podstatu se nepamatuji, jenom si vzpomínám, že jednou přišel Mirek Jelínek z ÚV KSČ a narychlo svolal celoredakční poradu. A tam pronesl památnou větu: „Bylo přerušeno spojení se Slovenskem.“ Tím myslel, že Bratislava přestala komunikovat s ÚV KSČ.
To se pak projevilo na plénu ÚV KSČ těsně před Vánocemi. A vyvrcholilo začátkem ledna 1968, kdy svrhli Antonína Novotného a na jeho místo přišel neznámý Slovák Alexandr Dubček. O událostech let 1968–1969 píšu v kapitole SVOBODNÁ MF ZE ZÁLOŽNÍHO POSTAVENÍ.

První vědecké známosti



Někdy v letech 1966–1968, kdy už jsem se cítil ve vědě poměrně dobře, jsem se pokoušel dělat větší projekty. Dnes už si nevzpomínám, jak jsem se k nim dostal – zřejmě přes různé známé a podobně.
Občas jsem jezdil do Ondřejova, kde je astronomická observatoř Akademie věd. Tam jsem se spřátelil s dr. Borisem Valníčkem, který se zabýval pozorováním Slunce, a přitom usiloval o to, aby se Československo zapojilo do kosmického výzkumu pomocí družic. To se nakonec podařilo, protože Sověti začali hledat ústavy v zemích svého bloku, s nimiž by mohli spolupracovat – s Američany a dalšími zápaďáky si nechtěli zadávat. Koncem šedesátých let tedy vznikl program Interkosmos, do něhož se zapojili naši astronomové, geofyzici, spojaři a lékaři, možná i další, už si nevzpomínám. Byla to tehdy jediná možnost, jak si udržet světovou úroveň v řadě oborů – bez družic by naši astronomové a geofyzici klesli do druhé kategorie.
Hodně jsem chodil za dr. Zdeňkem Richterem do Anatomického ústavu na Albertově, který dělal unikátní pokusy se zárodky kuřat – modeloval na nich vznik srdečních vad. Zdůrazňoval, že kdyby pracoval na Západě, nikdy by se k takovému zaměření výzkumu nedostal, ale protože u nás musel dělat všechno na koleně, tak ho to k tomu dovedlo. Další výraznou postavou, která se zabývala vrozenými vadami, byl dr. Kučera z Ústavu pro matku a dítě v Podolí. Také jsem zpovídal akademika Františka Buriana, zakladatele plastické chirurgie, na Vinohradech. O práci těchto lidí jsem napsal seriál článků.
V dalších případech už jsem takový úspěch neměl – vinou sovětské okupace.
V Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV v Dejvicích jsem se seznámil s jedním zajímavým vědcem, fyziologem docentem Arnoštem Gutmanem, ale už se přesně nepamatuji, a podle jeho vyprávění jsem začal psát větší příběh o zrodu biochemie a možná i genetiky. Napsal jsem možná 10–15 stránek, ale on po srpnu zmizel někde v zahraničí, vrátil se, ale já to netušil.
O genetice jsem dával něco dohromady s dr. Janem Kleinem. S ním jsem dost zápasil, protože nechtěl slevovat k mým popularizačním zjednodušením. Skončilo to jeho odstěhováním do Spolkové republiky.
Stejně dopadly mé návštěvy v laboratoři profesora Otakara Poupy z Fyziologického ústavu v Salmovské ulici. Tem šlo zase o nové směry ve výzkumu člověka. Poupa, který byl jedním z inspirátorů provolání Dva tisíce slov, uprchl hned na začátku okupace do Vídně, odkud odletěl do Švédska.
V jeho laboratoři jsem hodně komunikoval s dr. Jiřím Pařízkem, ale mám dojem, že o jeho výzkumech, které – to vím dnes z Poupových memoárů – byly unikátní, jsem asi nic nenapsal. Zato s jeho manželkou dr. Janou Pařízkovou, která vykoumala způsob měření tuku v těle, jsem myslím něco otiskl. Jirka, se kterým jsem se spřátelil, neemigroval, ale později ho poslali do Světové zdravotnické organizace do Ženevy a už jsme se neviděli.
V polovině šedesátých let jsem se seznámil s některými kolegy ze zahraniční redakce Českého rozhlasu, především s Honzou Petránkem a s Jirkou Dientsbierem, později také s Lubošem Dobrovským. Všichni patřili do gardy progresivních zahraničářů vedených Milanem Wernerem. Patřili k lidem, kteří viděli dopředu, svou zkušenost ze zahraniční politiky promítali do naší domácí politiky. Byla radost s nimi mluvit.

Nečekané proměny lidí



První normalizační šéfredaktor Libor Batrla byl svazácký funkcionář, kterého si pamatuji jako neumětela, který o všem rozhodoval s neomylností Pánaboha. Když k nám na podzim 1969 přišel, chodil v kožené bundičce a zpočátku se ho každý bál. Postupem času tyhle obavy skončily, protože víc štěkal, než kousal.
Vytvořil velké vnitropolitické oddělení, které mělo na starosti věci týkající se svazáků – nově vznikajícího Socialistického svazu mládeže (SSM). Mně to nezajímalo, dělal jsem něco jiného. S výjimkou toho, že Batrla vyhodil z mé stránky bez jakéhokoliv odůvodnění rozhovor se sovětským vědcem-kosmonautem Konstantinem Feoktistovem, jsem s ním žádný konflikt neměl.
Pozvolna se začalo měnit složení redakce. Předně několik redaktorů, kteří patřili k nejhlasitějším zastáncům „pražského jara“ a na počátku sovětské okupace dělali Svobodnou MF, odešlo do Rudého práva, kde poslušně dodržovali linii normalizace. Další nadšenci zůstali, ale změnili dres – stali se oponou nové politiky. Byli mezi nimi i dva kolegové, kteří se v zimě 1968–1969 dostali do nějaké zadní místnosti sálu, v němž jednala ta nejtvrdší levice, a stenogram z diskuse těchto bolševiků zveřejnili, samozřejmě anonymně. Mnozí z nás jejich jména znali, ale nikdo je Batrlovi nepráskl, takže nejen přežili, ale udělali pěknou kariéru. Tohle „převlékání kabátů“ mě dost šokovalo.
Přišlo několik nových redaktorů z aparátu Svazu mládeže, ale nebylo jich příliš mnoho. Batrla se zřejmě tvrdě poučil z jednoho skandálního případu. Aby se zavděčil tajemníku ÚV KSČ Václavu Hájkovi, vzal do redakce jeho dceru a jejího manžela. Oba pohořeli, protože neuměli nic napsat a nebylo na ně absolutně žádné spolehnutí. Jednou večer chodil Batrla po redakci a hledal je, protože měli odevzdat rukopis, zřejmě politicky důležitý, ale ani otec o dcerušce a jejím manželovi nevěděl. Brzy zmizeli a kde skončili nevím, nikoho nezajímali.
Proběhly prověrky všech redaktorů. Snad polovinu vyškrtli – taky mne. Důvod? Pasivita. Otázka, co si myslím o příchodu sovětských vojsk, byla víceméně formální – odpověděl jsem, že se situace dala řešit jinak, než vojensky, a nikdo z členů komise o tom se mnou nediskutoval. Byl jsem rád, že jsem se z toho chomoutu vyvlékl, o tom, že by to měla nějaké nepříznivé důsledky, jsem z naivity neuvažoval. Ostatně, v budoucnosti spíš převažovalo odsudky typu: „Pacner, to je ten, co byl v Americe, když poprvé letěli na Měsíc!“
Jedině Drahuše Petrýdesová a Olina Hníková byly z KSČ vyloučeny. Drahuše patřila mezi hlavní reformátory v redakci. Myslím, že vedla nějaké oddělení, snad mládežnické či tak nějak, a z této funkce dost brojila proti zkostnatělého vedení ČSM. Byla to tedy pomsta svazáků. Olina na všechno zbrkle nadávala, byla to taková hlasitá revolucionářka, která však pořádně nevěděla, co chce.
Drahuše potom dělala v půjčovně divadelních obleků či jak se to jmenovalo na Starém Městě. Několikrát jsem ji navštívil, situaci brala s nadhledem, nestěžovala si, vždycky jsem tam nechal obálky s několika stovkami, protože jsem slyšel, že má rodinné trable a hluboko do kapsy. Později podepsala Chartu 77. Zahořklá Olina přežívala ve skladu knih na Žižkově.
Z Hlasu Ameriky, který jsem tradičně večer v devět hodin poslouchal, jsem se dovídal o lidech, kteří uprchli anebo zůstali v zahraničí. Radek Selucký, ekonom, kterému jsem začátkem šedesátých let redigoval jeho seriál, našel nový domov v Kanadě. Když jsme se v červenci 1969 sešli ve Washingtonu, dušoval se, že venku zůstat nemůže, protože nechce, aby se jeho děti odnárodnily. Později jsem si říkal, že musel mít opravdu vážný důvod k emigraci – a že stejně uvažovali rovněž další lidé. Určitě by ztratili své postavení, nesměli by jezdit do zahraničí, jejich děti by nemohly studovat, stali by se občany druhé kategorie. Odchod bylo nutný k tomu, aby se zachránili – bolševici neodpouštěli. A oni to tušili.
Také Josef Škvorecký, jehož román Zbabělci, stejně jako detektivní povídky, mne uchvátily, zůstal v Kanadě. Milan Kundera, který proslul Směšnými láskami a Žertem, se usadil v Paříži.
Mizeli rovněž někteří vědci. O jejich odchodu jsem se dovídal od přátel a nakonec i z jednoho zasedání Čs. akademie věd, kde exulanty, kteří byli jejími členy, vyloučili. To už byl normalizačním předsedou Jaroslav Kožešník, který nahradil Františka Šorma, vynikajícího biochemika a vědeckého manažera „v mezích možností“.
Snad po roce, to nevím přesně, vystřídal Batrlu Otto Čmolík, další svazácký funkcionář. Ten možná věděl, že u nás zůstane delší dobu, proto se o redakci zajímal mnohem víc. Nicméně všichni soudruzi brali křeslo šéfredaktora MF jako výtah do vyšších funkcí.

Trojice vědců a kamarádů



Někdy v říjnu 1968 vyšla moje první kniha Na obou březích vesmíru. Dostal jsem za ni slušný honorář, snad to bylo 60 tisíc korun, tedy skoro dvojnásobek mého ročního platu. Kamarád Ivo Budil z rozhlasu zrovna prodával chatu v Zadní Třebáni. Už dřív jsem na ní občas jezdil, líbila se mi, a proto jsem ji od něho koupil. Neměl jsem úplně na chlup všechny peníze, proto jsem mu to ještě několik měsíců splácel. Jenže nebylo jasné, jestli za čas nebudou nás novináře zavírat anebo rovnou věšet. Chatu jsme tedy napsali na bratra Mirka a švagrovou Líbu.
Nepatřil jsem však mezi zavilé chataře, jezdil jsem tam málo. Nebavilo mě trávit tam všechny víkendy od jara do podzimu. Spíš jsem doma psal. Taky chyběla voda, tu jsme museli nosit až odzdola od řeky anebo od spodních sousedů. Elektřina se zaváděla dodatečně, už nevím přesně kdy.
Nakonec tu chatu častěji využívali příbuzní a známí. Mně to nevadilo. Měl jsem ji jako dobře uložený kapitál.
V zimě 1969–1970 mě požádal Zdeněk Michalec, který vedl nově zakládaný druhý program Čs. televize, abych udělal seriál o kosmonautice. I to byla zajímavá práce se zajímavými lidmi.
Knižní reportáží o Apollu 11 a televizním seriálem jsem získal další peníze, že jsem zatoužil po autě. Neměl jsem však tolik, ale tatínek se nabídl, že mi půjčí. Fajn. Naštěstí se už přestaly prodávat na poukaz jako možná ještě do roku 1968. Mirek Jelínek, nyní už pracovník archívu redakce, se nabídl, že se mnou zajede do prodejny Škoda v Hostivaři. Když jsme tam někdy v červnu či červenci 1970 dorazili, měli poslední kus – červenou Škodu 110. Celý den jsem pak strávil vyřizováním papírů.
Druhý den ráno jsem jel domů do Janovic. Neuměl jsem vůz pořádně řídit, takže jsme zapomněl po nastartování sundat sytič, jel jsem strašně pomalu a moc to kouřilo. Teprve za Prahou u Rudné jsem si to uvědomil. Poprvé jsem cítil šoférskou ostudu.

Novinářské peripetie-2V létě 1970 jsem si koupil první auto, a to Škodu 110

Doma jsem myslím nevzbudil žádnou pozornost, auta měl kde kdo. Naši už dřív koupili východoněmeckého trabanta.
Začátkem roku 1971, ještě než se začal vysílat TV seriál, mě vyšla reportáž o Apollu 11 …a velký skok pro lidstvo. Divil jsem se, že to v té atmosféře normalizace soudruzi nepostřehli.
Někdy v té době se z korektorny přesunul do víkendové přílohy Jirka Křižan. Seděli jsme spolu v jedné místnosti a trochu jsme se skamarádili. Jirka dostal na starost literární dvoustranu. Snažil se nepodléhat politickým trendům a mám dojem, že ji velice obohatil. Vzpomínám, že k nám chodil jeden starší pán, snad se jmenoval Michal Mareš, který mu přinášel obdivuhodné povídky. Myslím, že Mareš patřil ke komunistickým obětem padesátých let, ale byl uzavřený, k žádnému většímu rozhovoru jsme ho nepřiměli. Možná se s ním Jirka sešel k nějakému soukromému rozhovoru, ale nic neříkal.
Jirka napsal nádhernou novelu o svém rodu, kterou mi dal přečíst v rukopisu. Byl to kus tvrdého valašského života, podupaného komunisty. Nikdy ji nevydal, i když jsem mu to mnohokrát vyčítal, zvláště pak listopadu 1989. Prý není romanopisec. Dálkově vystudoval filmovou fakultu AMU, napsal několik krásných scénářů, které se realizovaly, a někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let odešel na Barrandov.
Také nastoupil Pavel Hříšný, mladík s mnoha problémy. Studoval v Polsku, ale o prázdninách 1968 pracoval v redakci východočeského deníku. Zřejmě tam psal dost ohnivě, protože soudruzi z krajského výboru KSČ v Hradci Králové na něj dštili síru a chtěli ho dostat pryč. Je zajímavé, že první normalizační šéf Libor Bartla ho uhájil. Dělal to hlavně kvůli sobě – kdyby totiž připustil, že vzal člověka politicky pošpiněného, trocha té špíny by zůstala i na něm a mohlo by to aspoň na čas zabrzdit jeho kariéru. Mám dojem, že argumentoval tím, že Pavel byl mladý, kterého svedli starší soudruzi. Pavel se potom brzy oženil a vzal si příjmení své ženy – jako Frýbort už nikomu nevadil. Pavel také absolvoval FAMU, ale potom se vrhl na psaní dobrodružných románů ze současnosti, které měly ohromný úspěch.
Dalším přírůstkem byl Jarda Holoubek, básník a bouřlivák, který nikdy nedodržel žádné termíny odevzdávání rukopisů, všichni mu to vyčítali, on se kál, ale příště to zopakoval. Jarda vydal několik básnických sbírek.
Začátkem sedmdesátých let jsem se také seznámil se dvěma vědci, kteří se právě vrátili i s rodinami z Kanady, kde byli na stážích, s Jirkou Grygarem a s Vaškem Pačesem. S Jurou, jak se mu po moravsku říká, mě dal zřejmě dohromady někdo z Ondřejova, s Vaškem nejspíš Tonda Vítek, protože pracovali ve stejném ústavu v Dejvicích. Později se k téhle dvojce připojil i Petr Jakeš, geochemik, který dělal na vzorcích z Apolla v Houstonu. Petra jsem poprvé spatřil u Vítků doma, při jedné schůzce klubu Space.
Všichni tři se stali mými kamarády a vědeckými poradci, bez nich bych ledacos nezvládl. Všichni se brzy vypracovali na vynikající popularizátory – Jura v astronomii a astrofyzice, Vašek v genetice, Petr ve vědách o Zemi. Ovšem všichni měli velký přesah, dokázali vidět v širokých souvislostech, uměli předvídat, přitom zůstávali střízliví. Nádherná trojice.

„Kádrové důsledky“ to nemělo



V Praze v létě asi roku 1972 proběhl první mezinárodní psychotronický kongres – setkání šarlatánů z celého světa. Současně založili mezinárodní psychotronickou organizaci, jejímž prezidentem se nechal zvolit dr. Zdeněk Rejdák. Několikrát jsem se tam byl podívat, ale nic jsem o tom – na rozdíl od jiných deníkářů – nepsal. Organizátoři vydali dvoje skripta, ve kterých byly sumáře většiny vystoupení. Příšerné naivní čtení. Požádal jsem lékaře doc. Josefa Dvořáka z Ústavu leteckého zdravotnictví a dr. Milana Morávka, který z ÚLZ odešel do Výzkumného ústavu psychiatrického, aby je přečetli, a pak jsem je vyzpovídal.
Když jsem jejich názory otiskl, nastal mazec. Zavolal mě Čmolík a sdělil mi, že soudruzi Rejdák a bývalý ministr školství dr. František Kahuda, pověstný tím, jak naše školství rozvrátil, si na mne stěžovali na ÚV KSČ. Prý jsem pošpinil prezidenta nové mezinárodní organizace, která vznikla v Československu. A vzal jsem si k tomu i člověka, který byl vyloučen z KSČ a vyhozen z armády. Dodnes slyším Čmolíkovu výhrůžku: „Jestli to nespravíš, bude to mít kádrové důsledky.“ „Kádrové důsledky“, to znamenalo vyhazov.
Netušil jsem, že laboratoř Rejdáka a Kahudy financuje Státní bezpečnost a možná i armáda. Oba výtečníci jim totiž slibovali převratné věci – nalézání ztracených lidí a mrtvol, čtení myšlenek cizích lidí na dálku, vychýlení z kurzu americké rakety pomocí myšlenkového rozkazu, atd. Kahuda dokonce vynalezl částice myšlení zvané mentiony. O propojení StB s těmito výtečníky jsme s některými přáteli debatovali, jasno jsme neměli, to se ukázalo až po roce 1990. Co dělat?
Řekl jsem o tom Mirkovi Smetanovi, který seděl na ministerstvu zdravotnictví. Mirek si mě pozval k sobě, přišel tam i nějaký plukovník, náčelník odboru obrany ministerstva, který mě utěšoval: „To vyřešíme, soudruhu Pacnere.“ Mirek pak se mnou zašel za Zdeňkem Dienstbierem, předsedou vědecké rady ministerstva, jestli by mně nějak nepomohl. Ten přišel na myšlenku, že dá všechny články, které o tomto kongresu vyšly, přečíst jednomu profesoru neurologie z Brna, aby se k nim vyjádřil. Pan profesor pak napsal, že všechno, co o tom vyšlo, bylo přisluhování pavědě, jenom Pacner napsal pravdu.
Mirek mezitím zjistil, že Milan Morávek nebyl vyhozen z armády, ale odešel z ní sám ještě před rokem 1968. Na psychiatrii ho z KSČ snad jenom vyškrtli, ale nějací oficíři z ministerstva na něj měli ťafku, tak si ho povolali před vlastní komisi, která ho vyloučila.
Už nevím, jak jsem dospěl k dr. Tomáši Radilovi-Weissovi, normalizačnímu řediteli Fyziologického ústavu ČSAV v Krči. Radila-Weisse jsem znal roky, byl mně zavázán, protože když se oženil, přišel za mnou, že manželka psycholožka vystudovala a nemá místo, potřebuje si něco přivydělávat, jestli by nemohla pro MF psát. Vymysleli jsme tedy nějaký seriál pro ni, dostávala honorář, moc velký nebyl, ale ona psala s chutí a poměrně slušně, nebyl důvod ve spolupráci s ní pokračovat.
Občas jsem slyšel o Radilu-Weissovi jako řediteli mnohé dobré zvěsti – zachránil v ústavu spoustu lidí, které by jiní ředitele vyhodili. Na místo vedoucích oddělení a skupin jmenoval mladé schopné lidi, pod nimi byli ti vyloučení a vyškrtnutí, ale znám oddělení, kde to fungovalo ke spokojenosti všech.
Radil-Weiss byl členem nějaké komise na ÚV KSČ, měl vliv a dokonale znal materialismus. Napsal rozsáhlý marxistický rozbor psychotronického kongresu, snad přes 20 stránek. V něm dokazoval, že to, co se událo v Praze pod hlavičkou psychotroniky, je propagace nemarxistického a nematerialistického přístupu a že jedině Pacner ho ze správných pozic marxismu-leninismu zhodnotil.
Malér se tedy podařilo zažehnat. Marxismus-leninismus jsem do toho článku necpal, nebylo to zapotřebí, dívali jsme se na to jenom z hlediska exaktní vědy. Ale i tenhle zdravý „selský pohled“ si mohl Weiss vyložit ideologicky.
Později mi kdosi vykládal, že pod rouškou těchto kongresů se scházeli důstojníci KGB a CIA k diskusím. Nevím, jestli je to pravda, nicméně když jsem se v devadesátých letech začal zabývat zpravodajskými službami, zjistil jsem, že takových setkání probíhalo pod různými krycími akcemi spousta. Nelze to tedy vyloučit, ale ani potvrdit.

Sacharov podle Janoucha



Někdy na jaře 1969 se ve světovém tisku objevilo memorandum sovětského akademika Andreje Sacharova, v němž rozebíral možnost pozvolného splynutí kapitalismu se socialismem. Chtěl jsem napsat o autorovi a nějak jsem se dostal k docentu Františku Janouchovi z atomového ústavu v Řeži. Janouch, který studoval fyziku v Leningradě, o něm něco věděl od tamních kolegů a učitelů. Nejdůležitější ze všeho byla skutečnost, že Sacharov byl otcem sovětské vodíkové bomby. Napsal jsem tedy podle jeho vyprávění článek, ale na radu některých kolegů jsem ho podepsal pseudonymem Jana Spálená. Mám dojem, že někdo ze zahraničářů mi říkal, že psát o zákulisí sovětských strategických zbraní není zrovna bezpečné.
Později se ukázalo, že pseudonym posloužil i z jiných důvodů. Při prověrkách chtěli normalizátoři od tehdejšího vedoucího víkendové přílohy Zdeňka Domkáře vědět, kdo to byla ta Jana Spálená. I když si to dobře pamatoval, tvrdil jim, že si nevzpomíná, protože tehdy přinášeli do redakce různé články často neznámí lidé zvenčí.
Od té doby jsem se u Janouchů občas zastavoval. Bydlel ve Strašnicích, takže když jsem jel domů do Zahradního Města, měl jsem ho tramvají číslo 24 při cestě. Janoucha nakonec vyloučili z KSČ a vyhodili z Řeže. Měl zajímavé styky – asi jednou nebo dvakrát jsem u nich zastihl Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ, který odmítl v Moskvě podepsat protokol souhlasící s okupací. Mluvili jsme o politické situaci, podrobnosti si nepamatuji.
Manželé Janouchovi se živili tím, že překládali pro české podniky různou technickou dokumentaci z ruštiny, například podklady pro stavbu pražského metra. Janouch mi navrhl, že by přeložil z ruštiny životopis slavného fyzika Lva Landaua. Nemohl to udělat pod svým jménem. Nakonec jsem se domluvil v nakladatelství MF, že to tamní redaktorky vezmou na sebe. Byla to od nich odvaha, ale neprasklo to. Když jsem potom Janouchovi nesl honorář, moc jsem se styděl, protože překlady se honorovaly mizerně, ale jemu to v té bídě aspoň trochu pomohlo.
Jednou jsem k nim přišel po prázdninách a on mi líčil, že nad tím gaučem, kde jsem seděl a kde sedávaly všechny návštěvy, našli při malování za obrazem odposlouchávací aparaturu. Chytrý Janouch zavolal na nejbližší stanici SNB, představil se jako atomový fyzik a oznámil nález podivného zařízení. Přijeli, otevřeli vedlejší byt, který patřil nějakému komunistickému funkcionáři, a našli přístroj domácího původu. Okamžitě jim bylo jasné, o co jde, ale dělali, že je to záhada.
To mě dost vyděsilo. Debatoval jsem tam s Krieglem s i dalšími hosty podobného ražení, stejně jako s Janouchem, naprosto otevřeně. Nevím, jak je to možné, ale nic se nestalo. Ani ve spise, který o mně vedla StB a který jsem četl koncem devadesátých let, nebyla o téhle věci ani zmínka.
Janouch se chtěl vystěhovat, měl několik pozvání od západních univerzit. A protože znepříjemňoval normalizátorům život, dali mu i celé jeho rodině výjezdní doložku. Odjel na Silvestra 1975, třebaže všem kamarádům tvrdil, že vyrazí až v lednu – chtěl, aby o svátcích neměli překvapení celníci na hranicích pokyny k důkladnější prohlídce jeho auta. I tahle finta se mu povedla. Ovšem to jsem se dověděl, až když jsem se s ním v zimě 1989–1990 zase setkal.
Z redakce Práce vyhodili Pepíka Fleissiga, který tam psal o vědě. Teď dělal v hotelu portýra nebo recepčního. Podrobnosti už taky nevím, ale nějak jsme se Standa Bártl a já s ním dohodli, že nám bude psát drobné články na základě britského vědeckého týdeníku New Scientist, který jsme dostávali. Měl manželku, která pracovala ve Státní bance na Příkopech, a ta ty článečky oficiálně podepisovala. Tahle spolupráce fungovala bez sebemenších zádrhelů celých dvacet let, byla bezvadná a nikdo na ni nepřišel.

Promiň mi okupaci, jsem proti



Od roku 1964 jsem občas jezdil do Sovětského svazu. Na tu první cestu nezapomenu. Měl jsem štěstí, že jsem nejel sám, ale s Leošem Neborem, fotoreportérem Mladého světa. Leoš sjezdil svět, pokud to za tehdejších podmínek bylo možné. Přijeli jsme na tiskovou konferenci s posádkou kosmické lodi Voschod.
Ambasáda nám objednala pokoj v příšerném hotýlku, nic lepšího jsme si za ty naše diety nemohli dovolit. Tiskovky s kosmonauty bývaly obvykle 3–4 dny po jejich návratu. Ale tentokrát se odsunovala, nikdo neznal důvody.
Až jednou ráno jsme zapnuli rozhlas po drátě a slyšeli jsme, že byl z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS odvolán Nikita Chruščov. Mám dojem, že ze zdravotních důvodů – ale to byla obvyklá obezlička. Nicméně poprvé se stalo, že svrženého vysokého komunistického bafuňáře neposlali do basy.
Leoš se znal z minulosti se šéfredaktorem deníku Večernaja Moskva. Zavolal mu a ten pro něj poslal služební auto. Když se vrátil, vykládal mi podrobnosti – s Nikitou nebyli už dlouho spokojeni, palácový převrat proběhl klidně, svržený potentát šel do penze. Ovšem nejvíc mně utkvěla v paměti slova řidiče soudruha šéfredaktora. Prý řekl: „Ruský lid potřebuje cara. Jeden odejde, druhý přijde.“ Přesná charakteristika.
Potom jsem byl v Sovětech ještě asi v letech 1966 a 1967, podrobnosti si nevybavuji.
Když jsem přiletěl do Moskvy v květnu 1968, čekali na mne na letišti všichni tři kamarádi z redakce Komsomolskaja pravda: Sláva Golovanov, Ljoňa Repin a Voloďa Gubarev. Odvezli mne do hotelu Ukrajina a hned jsme si sedli v restauraci, kde bylo plno lidí, a chtěli vědět, co se u nás děje. Vykládal jsem jim, že chceme víc svobody, méně komandování z ÚV KSČ a podobně – pochopil jsem, že po tom touží i oni, ale bojí se, že pro ně je to daleko.
A potom si mě rozebrali a každý mi zajistil návštěvu nějakého vědce, kosmonauta či výzkumného ústavu. Tak jsme to dělali pokaždé.
V srpnu k nám vpadla půlmilionová armáda. Jel jsem do Moskvy hned v roce 1970 nebo 1971. Okupace nemohla být překážkou. Říkal jsem si, že musím zjistit, jak se na to dívají oni a co se tam děje.
Sláva se mně omluvil, jakmile jsme dosedli do auta a zapnul motor. Ljoňa a Voloďa okolo toho kroužili, ale nijak se nevyslovili. Potom mě tuším Ljoňa zatáhl na večírek k bulharskému zpravodaji.
Jedlo se, popíjelo a všichni čím dál tím víc otevřeněji hovořili. Dost nadávali na poměry. Najednou se stalo, že ke mně přišel jeden člověk a omlouval se mně za okupaci. Vzápětí další a další, nakonec se vytvořila fronta, každý mi podal ruku a: „Prosti měnja za okupaciju, ja protiv.“ Vůbec jsem nevěděl, s kým mluvím, ale myslím, že se u mne vystřídali všichni.
Když jsme z večírku odešli, začal jsem mít hrůzu. Proboha, jestli to někdo vyzvoní, budu z toho mít strašný malér. K mému údivu se nic nestalo, nikdo to nikde neprolákl, omluvy zůstaly mezi námi.

Paleoastronomie jako politická angažovanost



Začátkem sedmdesátých let jsem se začal zajímat o paleoastronomii. Vždycky mě vzrušovalo něco neznámého. Mám dojem, že podnět mi k tomu dal učitel rokycanské školy, zapálený astronom-amatér, který vedl nějakou chlapeckou skupinu a byl s ní na zalesněném vrchu u Kounova, kde byly obrovské balvany v jakýchsi řadách. Zdálo se, že jejich umístění je umělé, že je tam dali lidé z náboženských či astronomických důvodů, možná z obojího. Jako bychom u nás měli obdobu slavné britské Stonehenge, kde byly kameny rozmístěny před několika tisíci lety do kruhu a zřejmě sloužily k náboženským obřadům i k astronomickému určování času.
Aniž jsem si to zpočátku uvědomoval, mohlo to posloužit jako doklad mé tzv. politické angažovanosti. Musel jsem totiž čekat, že mně šéfredaktor vytkne: „Tvé články nejsou v souladu s marxistickým učením.“ A měl by pravdu, protože jsem se o to nesnažil. Ale na to jsem mohl odpovědět, že se přece tímto způsobem snažím o racionální vysvětlení podstaty vzniku náboženství. Jednou mi to Karel Horák skutečně nadhodil a když jsem mu vysvětlil, o co jde, tak to spolkl – a já měl od angažovanosti pokoj.
Dal jsem se dohromady s dr. Zdeňkem Horským, historikem astronomie, který přežíval na ondřejovské observatoři. Před tím pracoval v Historickém ústavu ČSAV, ale v létě 1968 byl jako nestraník zvolen za člena celoakademického výboru odborů – a to mu za normalizace ublížilo, nesměl pracovat v oblasti společenských věd. V létě možná roku 1972 jsme uspořádali u kounovských řad diskusi. Zdeněk dal upozornění na její konání také do Archeologického ústavu ČSAV, odkud přijela dr. Emílie Pleslová-Štiková. Z Ondřejova ještě dr. Láďa Křivský, další člověk v maléru – vyloučený z KSČ, a proto dostával pracovní smlouvy vždy jenom na čtvrt roku, takže žil pořád v existenčních obavách. S Láďou jsem se kamarádil z dřívějška, Zdeněk se stal mým kamarádem v následujících měsících.
Jestli se nemýlím, tak zúčastnění vědci dospěli k závěru, že řady kamenů jsou poměrně mladé, takže nemohou mít žádný mytický význam.
Ovšem tím to nekončilo. Pleslová věděla o různých podezřelých stavbách u nás, které vypadaly, že jsou astronomicky orientované, a Zdeněk je pak proměřoval. V několika případech to skutečně potvrdil a jeden kámen z takové lokality potom zdobil nádvoří Archeologického ústavu.
Vzápětí se začala stavět dálnice k ruzyňskému letišti a Plesová vykopala u vesnice Makotřasy zbytky pravěkého sídliště, okolo něhož bylo podezřelé dřevěné hrazení. Zdeněk tam opět dělal měření a prokázal, že brány byly orientované na jarní a zimní slunovrat. Byla to velká senzace. Jak Pleslová, tak Horský to s úspěchem publikovali ve vědeckých časopisech. Zatímco Emilka s tím mohla jezdit po světě na kongresy, Zdeněk bručel doma.
Nicméně tyhle práce podnítily Zdeňka ke svolání semináře o těchto objevech do pražského planetária. A potom založil při Astronomické společnosti paleoastronomickou sekci, která se tím zabývala. Našlo se i pár mladých lidí, kteří se do toho s nadšením pustili.
Chtěli jsme o tom natočit s dr. Jiřím Látalem, režisérem, který dával dohromady televizní seriál o kosmonautice, nějaký film. Na některá místa jsme spolu i zajeli s kamerou. Ale Látala vyhodili z televize z politických důvodů a já neměl chuť to zkoušet s někým jiným.
Zato jsem uvažoval, že bych o těchto záhadách napsal knihu. Shromažďoval jsem si podklady z celého světa, ale než jsem k tomu dostal, předběhli mne jiní. Ani mě to moc nemrzelo, měl jsem jiné práce dost.

Politické aféry



V sedmdesátých a v polovině osmdesátých let se projevovaly různé zvraty, které si nikdo nedokázal racionálně vysvětlit. Byl jsem nestraník, psal jsem články, které neměly ryzí politický charakter, jakékoliv angažovanosti – jak se vzletně říkalo – jsem se vyhýbal. Navíc jsem měl u některých soudruhů punc člověka, který „byl v roce 1969 v Americe a psal o tom, jak první Američané přistáli na Měsíci“. Na druhé straně jsem ze Sovětského svazu přivážel reportáže a rozhovory, které svědčily o tom, že se bez obtíží dostávám ke špičkám sovětské kosmonautiky a vědy – hlavně díky Slávovi Golovanovovi z Komsomolské pravdy. A k tomu jsem vydával knihy, které měly stejný punc – chyběl v nich tzv. marxistický pohled.
Když jsem chtěl jet v létě 1975 do Moskvy, abych sledoval společný let Sojuzu a Apolla, na ÚV KSČ moji cestu neschválili. Samozřejmě bez udání důvodů – tím se nikdo neobtěžoval. A podělaný šéfredaktor Horák se samozřejmě nikoho neptal. Zato jeho zástupce Dušan Macháček vymyslel zajímavou fintu – co kdybys tam jel soukromě? S Rudou Pařenicou, který se zabýval cestováním, domluvil, aby mě tam vypravil Čedok. Čedok pro mne tedy vytvořil zvláštní cestu, kterou jsem si zaplatil – letenka a pobyt přišly asi na 20 tisíc Kčs. Odletěl jsem do Moskvy, účastnil se všech akcí, do redakce jsem telefonoval zprávy – ty však vycházely bez mého podpisu. Bohužel z administrativních důvodů mi redakce nemohla dávat žádný honorář. Když jsem potom vydal v Albatrosu knihu o této události, z níž vyplývalo, že jsem pobýval v Moskvě, nikdo se nad tím nepozastavil – a ta kniha mé výdaje vlastně zaplatila.
Asi dvakrát se stalo, že jsem nějaký čas nesměl podepisovat své články, jenom k nim dávat obvyklou zkratku (ker). A za několik měsíců zákaz pominul, aniž jsem se dověděl, co se za tím skrývalo. Neměl jsem před tím žádný malér, nic, bylo to záhadné. Nejsem si jist, jestli to věděl šéfredaktor, který tenhle příkaz z ÚV KSČ přinesl.
Největší malér jsem si způsobil sám. Když Rudé právo začátkem ledna 1977 uveřejnilo paličský článek proti Chartě 77, byl jsem v poledne na obědě s bratrem v restauraci U Medvídků a on text Charty přinesl. Obsahoval všechny požadavky, které si přál každý člověk. Po návratu do redakce si mě zavolal náměstek ředitele a předseda celozávodního výboru KSČ Standa Trykar. Chtěl, abych napsal do Rudého práva nebo na ÚV KSČ dopis, kterým bych chartisty odsoudil. Přitom měl před sebou čtyři mé knihy z poslední doby.
Dělal jsem, že nevím, o co se jedná a že si tedy musím noviny nejdřív přečíst. Samozřejmě se mě do toho nechtělo. A pak jsem se na to samozřejmě vykašlal. Za několik dnů mě potkal Zdeněk Hrabica, hlavní ideolog redakce, vedoucí oddělení propagandy, kde se tvořily ty nejhorší pamflety, a současně předseda KSČ v redakci. Jakoby mimochodem řekl: „Tak už jsi poslal ten dopis?“ odpověděl jsem popravdě: „Ne.“ A utíkal jsem pryč.
Jak jsem se dověděl později, Hrabica a šéfredaktorka Mladého světa Olina Čermáková, manželka nejvyššího cenzora – ministra-předsedy Úřadu pro tisk a informace, jak se to vznešeně nazývalo – chtěli, aby mě podnik propustil. Prý se o to snažili na nejrůznějších stranických schůzích. Někdo mě nakonec uhájil, nikdy jsem se nedověděl zákulisí tohoto případu. Ovšem žádný šéfredaktor, ani ten největší dogmatik, neměl zájem na vyhazování svých redaktorů z politických důvodů – stejně jako u Pavla Hříšného.
V jednom případě však musel šéfredaktor, byl to Karel Horák, ustoupit. V první polovině sedmdesátých let měl jít Ervín Motl 21. srpna na tiskovou konferenci o něčem – ale to není důležité – do sovětského Domu vědy a kultury. Odmítl s odůvodněním, že v den okupace tam nevkročí. Líba Čenovská-Měkotová, která byla jeho nadřízenou, však na tom trvala. Když odmítl, chtěla, aby ho Horák vyhodil. Horák se vzpíral, ale Čenovská byla myslím v té době předsedkyní KSČ v redakci, tedy osobou dost vlivnou. Nakonec toho dosáhla – Ervín musel odejít.
Začátek této aféry jsem neprožíval v redakci, okolo 21. srpna jsem si zpravidla bral dovolenou, na kterou jsem jezdil do Janovic. Nechtěl jsem být v té době v Praze a v redakci, kde panovala mimořádná opatření.
Ervína jsem znal jenom povrchně, byl z jiného těsta, taky mladší a věnoval se ekonomice. Jednou jsem byl v místnosti, kde on dostal epileptický záchvat, hned jsem volal sanitku, protože nikdo si s tím nevěděl rady. Nebyl žádný velký psavec, ale tohle gesto jsme všichni – s výjimkou pár skalních bolševiků – oceňovali. Ani nevím, jaké zaměstnání si potom našel. Několik lidí, kteří se s ním kamarádili, s ním udržovali styk. A když vyšla Charta, tak ji taky podepsal.
Na žádné další politické aféry, které by zasáhly redakci, se nepamatuji. Ovšem to neznamená, že neexistovaly. Spíše bublaly pod povrchem a jednalo se o nich potajmu na schůzích KSČ.
Zato se hodně debatovalo o různých tzv. mravnostních deliktech – když někdo spal s cizí ženou a oklamaný manžel si stěžoval na výboru KSČ. Tyhle případy dost hýbaly redakcí a my jsme si říkali: „Blbečku, kdybys držel hubu a nešel jsi žalovat, mohlo to projít bez větší pozornosti.“

Cenzurní praktiky



V létě 1985 bylo v Cukubě u Tokia Expo, kde mělo být plno novinek z vědy a techniky. Vzhledem ke svému politickému profilu jsem nemohl počítat se služební cestou. Avšak do Japonska pořádala zájezdy Cestovní kancelář mládeže, která byla pod Svazem mládeže. Domluvil jsem se s Liborem Ševčíkem, který měl u nás v referátu turistiku, aby mi tam zajistil místo, zájezd si zaplatím.
Bylo nás asi 25, letěli jsme přes Moskvu do Nachotky, odkud sovětskou lodí do Jokohamy. Byl tam i Zdeněk Šálek z Mladého světa. Navštívili jsme Tokio, Kjoto, Naru a ještě další města. V Tokiu jsme se spolu se Zdeňkem na den odpojili a zajeli do Cukuby. Opravdu jsme viděli technický koncert. Nejvíc nás zaujalo divadlo robotů – roboti tam tančili a předváděli všechny možné scény. Také jsme byli asi ve dvou továrnách. Jedna byla dost robotizovaná – vozíky jezdily s materiálem po vodicích lištách, technici jenom kontrolovali pracující roboty. Dost nás šokovalo, že tam všude měli nástěnky s grafy plnění výrobního plánu, fotografie nejlepších pracovníků a další věci, které jsme znali z našich socialistických podniků.
Když jsme se vrátili, napsal jsem o tom do víkendové přílohy reportáž na tři pokračování. Reportáž o Expo nikoho nevzrušila. Zato když jsem napsal zážitky ze života v zemi včetně těch továren, byl malér. Byl jsem příliš objektivní – říkalo se „objektivistický“. V pátek odpoledne přišel šéfredaktor Ivan Kulhánek z porady šéfredaktorů na ÚV KSČ a chtěl vidět obtahy stránky třetího pokračování. Seškrtal je a na jejich místo jsme museli najít fotografie z ČTK, i když s tématem příliš nesouvisely. Snad jedině první vydání na Moravě dostalo celý neseškrtaný text, protože tam nestihli zcenzurovanou verzi včas dovézt.
V sedmdesátých a osmdesátých letech už cenzoři nefungovali. Všechnu odpovědnost nesli šéfredaktoři. A protože ti nedokázali obtahy všech stránek každý den přečíst, nebylo to v lidských silách, měli k tomu zástupce, kteří drželi služby – u nás byli tři. Dřív stačil jeden, který zběžně něco přelétl, všechno měl přečtené jenom vedoucí vydání.
Přesto se stávalo, že každý týden někoho na poradě na ÚV KSČ kritizovali. Dostávali totiž rozbory všech sdělovacích prostředků z Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI), případně českého Úřadu pro tisk a informace (ÚTI – říkali jsme mu Útisk), což byl následný cenzurní úřad. Za velké chyby byly pokuty v řádu stovek tisíc korun, ale je redakce platily, nevím.
Na počátku sedmdesátých let měli tihle cenzoři opravdu pozoruhodné předpisy. Jednou si mě zavolal Horák a žádal, abych na své stránce vědy a techniky, která vycházela každou sobotu, měl informace z Východu a Západu ve srovnatelné velikosti. „Víš, soudruzi to hodnotí podle čtverečních centimetrů.“ Takže když jsem vedle sebe dal zprávu o výzkumu skotu v sovětském Kazachstánu a zprávu o genetice v USA, mělo to podle chytrých cenzorů stejnou hodnotu. Postupem času tohle počítání padlo, ani nevím kdy.

Novinářské peripetie-1Občas jsem měl v redakci zavalený stůl papíry, že jsem tam mohl psát jenom stěží - snímek z roku 1984

Když začaly přicházet zprávy agentur o tom, že v USA vypukla neznámá choroba zvaná AIDS, vzkázali jednou z ÚV KSČ, že o tom nemáme psát vlastní články. Odůvodnění, pokud nějaké přišlo, si nepamatuji.
Takový zákaz nemohl platit věčně, a proto jsem si články z britského vědeckého týdeník New Scientist o téhle podivné nemoci dával na hromádku. Asi za rok jsem potkal docenta Lubomíra Sirůčka, kterého jsem znal jako šéfa chřipkové laboratoře. Říkal, že teď vede laboratoř AIDS. Domluvili jsme se, že se nad touto nemocí sejdeme a něco napíšu. Předpokládal jsem, že nařízení už pominulo.
Sešli jsme se několikrát, napsal jsem o AIDS tiskovou stranu – a pak jsem se dověděl, že na ÚV KSČ článek chválili, protože prý konečně někdo o této nemoci zasvěceně napsal. Takových paradoxů bylo víc, jen si na ně nevzpomínám.
Potom KGB rozšířila prostřednictvím indického listu Patriot, který ovládala, dezinformaci – AIDS je umělý virus, který unikl z amerických vojenských laboratoří. Za čas tomu začali tleskat někteří východoněmečtí biologové. Do redakce dorazil pokyn, abychom se tomu taky věnovali. Od našich vědců jsem věděl, že je to blbost, a nic jsem k tomu nepřipravil. Kdyby se mne někdo ptal, mohl jsem odpovědět, že o tom úniku nemám dost informací. Ale nikdo se po tom nesháněl a za krátkou dobu se o tom mlčelo.

Další píšící vědci



Na články z oblasti medicíny jsem získal vynikajícího autora – Jaroslava Hořejšího, vedoucího tiskového a informačního střediska Institutu klinické a experimentální medicíny v Krči. Jarda nebyl doktor, nýbrž novinář, ale rychle pronikl do tajů medicíny a přitom dokázal psát poutavě a bez cizích slov. Měl přísun čerstvých informací a když viděl, že něco dozrává, nabídl mi článek na toto téma.
Z odborného tisku jsem věděl, že se blíží završení další etapy archeologického výzkumu Pražského Hradu. Chtěl jsem o tom napsat reportáž. Spojil jsem se s docentem Zdeňkem Smetánkou z Archeologického ústavu ČSAV, který tento výzkum vedl, a domluvili jsme se. Ovšem nejdřív jsem musel nějakou bezpečnostní složku – na ministerstvu vnitra nebo na Hradě, už se nepamatuji – požádat o oficiální souhlas. Chtěl jsem přece vstupovat do podzemí tohoto objektu, přičemž nahoře fungovala prezidentská kancelář. Souhlas jsem dostal a když jsme se Smetánkou a možná i s dalšími archeology vstupovali do podzemí, doprovázel nás někdo z téhle bezpečnosti.
Smetánka měl zájem na tom, abych jejich výzkumy popsal co možná nejvěrněji, několikrát jsme se setkali, půjčil mi literaturu. Když už jsme končili, najednou sáhl do šuplíku, vytáhl svazek vlastních rukopisů a jestli bych se na ně nechtěl podívat. Zkoušel psát pro laickou veřejnost a zatím se svými výtvory nikomu nepochlubil. Byly to vynikající články o historii české země i o archeologii vůbec. Autor byl mimořádně kultivovaný, s excelentní češtinou, měl jsem radost. Stačilo pár drobných redakčních úprav a mohl jsem je dávat do tiskárny.
Udělali jsme z jeho článků nepravidelný seriál. A nutil jsem ho, aby psal dál – to s chutí dělal. Za čas mě zavolal Jirka Sixta, vedoucí redakce literatury faktu nakladatelství, a chtěl na něj kontakt. Potom vydal Smetánka v Mladé frontě několik vynikajících knih – jedna se opírala o články, které vycházely v deníku.
V odborném tisku jsem narazil na články o stárnutí a smrti od dr. Heleny Haškovcové. Sehnal jsem ji, ukázalo se, že má dva doktoráty – z medicíny a z filozofie. Zabývala se obecně etikou medicíny. Její články přinesly na stránku vědy úplně nový pohled. Psala i zajímavé knížky.
Nikdy nezapomenu na to, jak za mnou jednou v létě přišla a vyprávěla, že v Ústavu hematologie a krevní transfúze utěšovala jednoho pacienta, který věděl, že se blíží jeho konec. Rozmlouvala s ním několik hodin, v pokoji musela být kvůli pacientovi vysoká teplota, byla z toho vyčerpaná víc fyzicky než psychicky. Vlastně tam sloužila jako laický zpovědník či jak to nazvat. Velice jsem se jí obdivoval. Po revoluci byla jmenována profesorkou etiky na husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1986 přišel mladý inženýr ze Strakonic Pavel Pavel s myšlenkou, že by rozchodil sochy na Velikonočním ostrově, o kterých se nevědělo, jak je tam lidé kdysi dávno dopravovali. Zkoušel to s kamarády na betonové replice a jeho nápad fungoval. Psal jsem o tom, stejně jako další. Pavel o tom napsal známému norskému cestovateli Thoru Heyerdahlovi, který se tímto problémem také zabýval. Heyerdahl ho pozval na Velikonoční ostrov. Jenže toto území patřilo pod Chile, kde vládl generál Augustin Pinochet, který před lety svrhl socialistického prezidenta, podporovaného Sověty.
Nakonec to vyřešila Jitka Macháčková, zástupkyně šéfredaktora měsíčníku Věda a technika mládeži, která měla dost vlivných známých na ÚV Socialistického svazu mládeže. Přiměla funkcionáře, aby mu sehnali výjezdní doložku a dali pár dolarů.
I když Pavel přesun sochy moai vyzkoušel ve Strakonicích na její betonové kopii, přece jenom v něm troška pochybností zůstávala. S Jitkou a s Pepíkem Kleiblem z rozhlasového Meteoru jsme ho doprovodili na ruzyňské letiště a utěšovali, že to určitě zvládne. A on to opravdu dokázal.
To ho proslavilo. Jako stavební inženýr potom občas přesunoval v republice těžké náklady. Po roce 1990 si dokonce na tyhle práce založil firmu, která prosperovala a snad prosperuje dodnes.
V Akademii věd – na rozdíl od vysokých škol – se uvolňovala atmosféra. Určitě na tom měl zásluhu její předseda akademik Josef Říman, současně ředitel Ústavu molekulární genetiky a také člen ÚV KSČ. Říman byl pragmatik a snažil se, aby československá věda udržovala krok se světem. To sice nebylo možné, protože železná opona pořád fungovala, jenže díky jeho úsilí byla stále propustnější. Také všechny nové myšlenky, které přicházely ze Západu, Říman přijímal a nedával jim nějaký ideologický podtext.
Za této situace uspořádala Akademie věd v létě 1988 v zámku v Chlumu u Třeboně týdenní seminář o dalším směřování československé vědy. Probíhaly tam diskuse, které nikdo z marxistických pozic neřídil, mluvilo se volně, jako kdyby několik set metrů od nás nebyly zadrátované hranice se svobodným světem představovaným Rakouskem.
Jedno půldne bylo věnováno i vědě v tisku, rozhlasu a televizi. Seděl jsem s několika dalšími v čele panelu a vzadu byli dva doktoři, kteří často debatovali. Jednomu jsem řekl, že když chce o medicíně psát, tak se po skončení diskuse sejdeme a domluvíme. Byl to dr. František Koukolík, primář patologie z Thomayerovy fakultní nemocnice v Krči.
Koukolík mě začal posílat články a opakovala se situace, jakou jsem zažil se Smetánkou. Stačilo jeho rukopis jenom lehce poopravit, upozornit ho na chyby a on už je nikdy neopakoval. František, se kterým jsme se skamarádili, se později pustil do knih a vynikl i jako televizní autor.
Bohužel Zdeněk Horský a Milan Morávek se listopadu 1989 nedožili. Oba zemřeli několik let před tím, oba na potíže se srdcem. Moc mi chybí.

Roky 1989–1990 popíšu ve zvláštní kapitole.

Dopsáno 17.4.2007

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks