Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

07.01.2001 Tábor zapadajícího slunce

Na ten skautský tábor pod velhartickým hradem nikdy nezapomenu – i když od té doby uplynulo víc než půl století. Věděli jsme, že je to náš poslední tábor. Četli jsme v novinách zprávy o prvních procesech se skautskými činovníky, z různých zmínek jsme vytušili, že Junáka komunisté rozpustili – ale žádný oficiální papír naši vedoucí nedostali. A tak jsme to v létě 1950 – v době, kdy severokorejská komunistická armáda zaútočila na bezbranný jih - zkusili. Tábor u Velhartic jsme symbolicky nazvali Tábor zapadajícího slunce.

Když jsem si nyní přečetl brožuru Karla Lešanovského Se štítem a na štítě, kterou vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, divil jsem se: Jak to, že naše vedoucí tehdy nikdo nezavřel a že naši rodiče – my jsme byli nezletilí kluci – z toho neměli potíže?
Samostatnost Junáka zrušil samozvaný Ústřední akční výbor Národní fronty měsíc po komunistickém puči – 29. března 1948. A 23. prosince rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na návrh Marie Švermové, že Junák bude postupně rozpuštěn.
Avšak komunisté nemohli zlikvidovat organizaci dětí a nic za to nenabídnout. Nejdřív museli vybudovat aspoň základy Pionýra – po sovětském vzoru. Ti chlapci a děvčata s rudými šátky na krku se pak stali symbolem vynuceného jásajícího socialismu. Zatímco do skautu či do sokola chodila mládež s chutí a z vlastní vůle, aby se tam pobavila, zahrála si hry, cvičila, naučila se znát přírodu - Pionýr byl více méně povinný a jednu dobu dokonce jakousi prodlouženou rukou základní školy.
Proč se komunisté skautů tolik báli? Lešanovský, skautským jménem Kay, našel odpověď v dokumentech Státní bezpečnosti. Za jejich toporný úřední jazyk se omlouvám – cituji:
„Třemi cestami vnášel skauting svůj neblahý vliv do naší mládeže a ve spojení s dalšími okolnostmi vlastně »vytvořil« řadu mladých protistátních zločinců, svedených a neuvědomělých, avšak někdy velmi nebezpečných: 1) ideologií - kosmopolitní a buržoazně nacionalistickou..., 2) výchovou - odváděním pozornosti mladých lidí od společenských problémů současného dění, zaváděním myšlenek mladých lidí do romantického neskutečna..., 3) přímou zločinnou činností reakčních skautských vůdců...“
StB sledovala činnost Junáka už dávno před únorem 1948. Jak Lešanovský zjistil, v archívu Ministerstva vnitra se nacházejí zprávy agentů o návštěvách zahraničních skautů a skautek v republice od roku 1946. A svého člověka estebáci nepochybně vyslali i na první poválečné setkání skautů z celého světa do Francie v létě 1947, na jamboree.
Také za německé okupace byl Junák zakázán. Tehdy patřili skauti jako odbojáři k jedné z nejstatečnějších a nejvíce postižených zájmových skupin. I po únoru zůstali věrni svému slibu, jak konstatoval historik Petr Radosta – cituji: „...u skautských skupin bylo typické, že přes veškerou snahu estebáckých vyšetřovatelů se vždycky podařilo většinu účastníků před nimi utajit.“
Mnozí dospělí skauti se zapojili do akcí proti novému režimu. Už v květnu 1949 se dostalo před soud prvních dvacet činovníků z Prahy. Ti chystali s vojáky, policisty a dalšími demokraticky smýšlejícími lidmi státní převrat. Třebaže do příprav zapojili přes dvě stovky dalších skautů, ani při krutých výsleších je neprozradili.
Proti komunistickému režimu bojoval i neformální vůdce našeho oddílu v Janovicích nad Úhlavou Jarek Švenek. Teprve před několika lety, těsně před svou smrtí, mně o tom vykládal. Jako posluchač geologie pracoval v uranových dolech v Jáchymově, odkud se vozil materiál pro sovětské atomové bomby. Jarek odtamtud vynášel informace, dokumenty, nakonec i vzorek horniny – a to všechno posílal za pomoci klatovských skautů na Západ. Když se jejich činnost prozradila, do Jáchymova se vrátil, tentokrát do podzemí jako vězeň.
Ze zatčených skautských vedoucích estebáci často uměle vytvářeli protistátní skupiny a konstruovali falešná obvinění – tak jako všude. Padaly vysoké tresty: deset, dvacet, třicet let vězení, doživotí a také smrt.
„A pronásledování bylo vlastně preventivním terorem proti možným odpůrcům režimu,“ připomíná Lešanovský. „Skautské procesy postihovaly velikou šíři podnětů i způsobů odporu proti totalitnímu režimu – od dětského protivenství až po ozbrojenou činnost... V jednom vězeňském táboře v Horním Slavkově se v trestaneckých uniformách sešlo devět účastníků skautského jamboree, které se konalo ve Francii v roce 1947.“
Na jaře 1968 vstal Junák opět z popela, než ho normalizované ÚV KSČ zakázalo. Potřetí se čeští skauti vzkřísili začátkem roku 1990.
Když jsem Lešanovského knihu dočetl, zatelefonoval jsem svému bývalému vedoucímu Oldovi Dvorskému: „Jak dneska vypadá náš skautský oddíl?“ Odpověď mě potěšila: „Přihlašují se noví kluci a děvčata, vyrostla nová generace vedoucích.“
Doufám tedy, že přes všechny politické peripetie už nikdy nebudou stavět stany Tábora zapadajícího slunce.
7.1.2001

V roce 2008 mi napsal Mílo Heidler tyhle podrobnosti:
Vedoucím oddílu byl původně Kamil Kronovit, i když ho ve skutečnosti vedl Jarka Švenek.
Posledním vedoucím oddílu v roce 1950 byl Standa Heidler.
Vedoucím po roce 1968 byl Míla Heidler, zástupci Olda Dvorský (vlčata) a Míla Hrudička.
Po znovuobnovení oddílu v roce 1990 ho vedl Olda Dvorský.


nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks