Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

08.11.1984 Dlouhá zpráva o krátké návštěvě Švýcarska

Tohle vyprávění zařazuji s kapkou nostalgie. Byla to pro mě po patnáctiletém půstu opět srážka se vzkvétajícím kapitalismem. A pro některé mé přátelé první výprava za železnou oponu v životě. Ostatně i dnes bychom se měli u Švýcarů pořád co učit.

Sešli jsme se v sobotu 6. října 1984 v sedm hodin večer na hlavním nádraží. Bylo nás osm: biochemik Tonda Vítek, poznamenaný počítači, největší znalec americké kosmonautiky u nás, fyzik Honza Kolář, specializovaný na dálkový průzkum Země, začínající fyzik Jarda Poulek, který se zajímá o sluneční články (přeměňující sluneční energii na elektřinu), Jana Lálová, dobrá duše, který všechno organizovala, Mahulena Hošková, právnička se specializací na kosmické právo, Jirka Kroulík z Letectví a kosmonautiky, velký znalec raketové techniky, Karel Sedláček ze Svobodného slova a moje maličkost. Byli jsme šťastni, že jsme na nádraží – a že máme za sebou nerváky minulých dnů, kdy nejdřív nebyla vstupní víza do Švýcarska pro novináře, a potom nebyla průjezdní víza přes SRN, protože se zavřelo západoněmecké velvyslanectví (ježto jim tam nalezlo přes sto východních Němců).

Usadili jsme se ve vlaku, celkem pohodlně v jednom kupé. Když jsme povečeřeli ze zásob a začali už skoro klimbat, byl Cheb a: „československá celní a pasový kontrola, prosím!“ Asi po půldruhé hodině se dal vlak opět do pohybu, vagónem proběhli západoněmečtí celníci, očividně znudění tím, že musí uprostřed noci pracovat.
Ráno v šest jsme přestupovali v Norimberku – i když jenom tak, že jsme prošli vlakem do vedlejšího vagónu, mezitím připojeného, který však jel dál do Stuttgartu. Celkem jsme přestupovali pětkrát – díky tomu, že pražský Čedok nemá nejnovější jízdní řády. Hranice do Švýcarska jsme přešli na jedné stanici v trapu, protože za pět minut jel další vlak (mimochodem vlak, z něhož jsme dvě hodiny před tím zbytečně vystoupili – podle pokynů paní Čedokové).

V kouzelném světě kapitalismu



První pohled na Západ je přesně takový, jaký ho známe z filmů. Upravené baráčky, vily, supervily, továrny, elektrárny, nádraží. Stěny pokud možno bílé – mají na to umělou hmotu, který se nastříká, odpuzuje vlhkost a zachovává původní barvu. Jakoby spad nečistot byl zanedbatelný – nevím.
Čím víc jsme se blížili ke Švýcarsku, tím víc se zvedaly kopečky. Potom jsme často projížděli tunely. Země jako by byla stále vymydlenější, někde má člověk dojem víc parku než lesa – v lese, který jsme jednou pozorovali z vlaku, jsme si všimli i laviček, pěkně natřených laviček. Také jsme viděli nějakou pouť, posvícení či něco takového – kolotočové atrakce, střelnice, spoustu lidí, aut.
Hledali jsme na kapitalismu různé špatnosti. Konečně jsme z vlaku jednu zaznamenali: kouř ze dvou obrovských komínů elektrárny. Brrr!
Před Lausanne vede trať podél Ženevského jezera, na vrcholu okolních kopců., Bylo zamlženo, vlídná podzimní den, v oparu se koupalo rudé slunce, pod námi modré jezero, mezi námi a jeho břehem vymydlené vesnice i osamocené rezidence, spojené linkami asfaltu. Bylo to pěkné, najednou na nás dýchla jakási zvláštní atmosféra – ale pořád jsem si musel říkat: člověče, vždyť takové krásné kouty přírody jsou i u nás, jenže si je neumíme dost vážit a pečovat o ně! Ovšem tohle všechno si člověk uvědomí teprve, když se podívá jinam, pokud nemá srovnání, může malomyslně naříkat, že u nás všechno stojí za starou belu.

Ubytování nad očekávání



Jako na všech západních nádražích i v Lausanne jsme naložili naše kufry na vozíčky, které jsou tam volně k dispozici, a našli velkou mapu města, na které jsme hledali Press du Vidi – ulici, kde měla být naše nocležna. Našli jsme, usoudili, že je to blízko a usadili se ve dvou taxících. Ty nás po deseti minutách vysadily před barákovým kempem, který nevyhlížel nijak vábně. Bylo 17 hodin, vál studený vítr, zima – a tam cedulka, že mimo sezónu je recepce otevřena 8 – 11 a 19 – 24 hodin.
Tak jsme tam pošlapávali, mrzli a diskutovali o tom, jestli jsme opravdu na správném místě, jestli tam vůbec topí (komíny žádné – bláhové, zapomněli jsme, že tam mohou mít dálkové topení). Konečně! Dveře se otevřely, dostali jsme klíče od vyhřátých pokojů, lístečky na snídani v ceně noclehu (což podle paní Čedokové být nemělo – ale fajn, ušetříme!), vtrhli jsme dovnitř, otevřeli konzervy a začali vařit čaj. My s Tondou jsem byla jediná dvojice, která měla jak ponorný vařič, tak pořádnej hrnec na čaj, takže jsme potom často hostili ostatní. Zalehli jsme brzy – měli jsme toho dost. A bylo nám teplo.
Snídaně nás příjemně překvapila. Kontinentální: bílý chléb, máslo, různé džemy, k pití čaj, kafe černé či bílé, kakao, mléko – co hrdlo ráčilo. Pro dva lidi přišel jeden nocleh se snídaní na 35 franků. což je na tamní poměry víceméně zadarmo. Například hotel asi B stojí 200 SFr. Jenže my jsme platili 14 Kč za 1 SFr služeb Čedoku,. kapesného jsme dostali 380 SFr, tedy poměrně dost, po 12 Kč. Ovšem člověk nesmí srovnávat to, kolik platí cizí valutu, to nejde – musí uvažovat v tamních cenových relacích. Když jasem tam byl před 15 lety, měli fyzici v mezinárodním ústavu CERN takřka 4 tisíce SFr měsíčně – dnes hádám, že mají dvojnásob i víc. Středně technický kádr si přijde na 6 tisíc SFr. Myslím, že bych mohl mít 8 – 10 tisíc, pokud bych tam měl obdobné místo jako tady.
Na obědy do restaurací jsme nechodili, ale podle jídelníčků jsme viděli, že za 12 – 15 SFr bychom ho hladce pořídili. Jeden rozhlasák, který tam byl služebně na diety, chodil do samoobsluhy v nejvyšším patře jednoho obchodního domu. Jednou mi říkal, že celé menu pořídil za 5,90. Pečivo, chléb a další drobnosti stojí přibližně totéž, co u nás, jenže ne v halířích, ale v rappech. Mnohé potraviny jsou však levnější. Mamince jsem přivezl 40 dkg čokoládu za 3,5 SFr – a polovysoké semišky z výprodeje za 5 SFr. Honza koupil manželce nádherné boty za 20 SFr.
Sháněl jsem kapesní magnetofon – takový maličká aparatura by se hodila pro různé rozhovory. Ukázalo se, že nemají, že mají pouze radiomagnetofony. Horší, technicky zaostalejší, stál asi 120, nejnovější model 198 – ten jsem taky vzal. Obojí samozřejmě japonské výroby.
Zato knihy se tam nedají kupovat – jsou 2–3x dražší než v korunách. Ostatně, ani jsem nenašel žádnou, po které bych toužil.
Hned v pondělí kdosi přišel na to, že prodávají permanentky na městskou dopravu na tři dny po 7 SFr, takže jsme si je koupili. Bylo to výhodné.

K uniformě patří kravata



Lausanne je přívětivé město o 125 tisících obyvatelích na svahu nad jezerem. Jde se tam buď z kopce, nebo do kopce, případně po vrstevnici. Šok z čistoty jsme tam prožívali zblízka: lidé s pejsky si nosili lopatku a smetáček, aby po svých miláčcích okamžitě zametli. Když jsme potom sem tam objevili psí hovínko, byli jsme u vytržení: ejhle, civilizace!
Dodnes jsem nepřišel na to, jak je možné, že ani za největšího provozu aut jsme necítili žádné výfukové plyny. Jistě, mají málo olovnatý benzín, ale co dál? Seřízené motory, anebo nějaké technické fígle? Čert ví.
Udivili mne lidé v uniformách. I ten nejposlednější řidič autobusu měl čistou uniformu a – s kravatou! Pošťák v košili, ale s kravatou. Policajti jakbysmet (a nikdy ve službě nekouřili). Prostě k uniformě muže patří kravata, kravata pořádně uvázaná, nikoliv na půl žerdi – uniforma bez kravaty není uniformou! I ten pošťák, který házel do vagónu balíky, měl kravatu, Zato dva posunovači v uniformách, mluvící italsky, už kravatu nepotřebovali.
Ve Švýcarsku existuje obrovské kastovnictví. O tom vyprávějí všichni, kteří tam jenom chvilku pobyli. Služebník není člověk – služebníkovi se neděkuje, jenom přikazuje, nikdy neprosí. Člověk, který platí, je vždycky pán – „ano, pane“, „ano, paní“, bez toho se neobejde větička – a služebník k němu vzhlíží v předklonu. To platí například o všech prodavačích, informátorech, řidičích atd. Zvláště pak je to vypěstováno u prodavačů soukromých obchodů . V obchodních domech jsem zaregistroval určitou ležérnost a neinformovanost prodavačů, zřejmě proto, že jsou v tom davu prodavačů přece jenom trošinku anonymní a velký pan šéf je nemá pod přímým dohledem.

Televize z vesmíru



V pondělí ráno po snídani jsme vyrazili k Palais de Beulieu, kde probíhal kongres. U registračního pultu jsme si každý na své jméno vyzvedl aktovku s materiály, nejdůležitější ze všeho byla tlustá kniha abstrakt – stručných výtahů většiny referátů. A potom přehled jednání. Každý jsme si našel to nejzajímavější a tam jsme chodili. Dopoledne bylo oficiální zahájení – nezajímavé, za přítomnosti různých veličin.
Abychom ušetřili peníze, jídlo jsme si nosili s sebou ze zásob, Zdarma snídaně nás překvapily, byly něčím navíc, tudíž jsme nemuseli chodit jednou denně na teplé jídlo.
V hale kongresového paláce byla výstava kosmické techniky – spíš maket raket a družic, samozřejmě fotografií, spousta propagačních materiálů. Nejvíce se tam předváděla západní Evropa – ESA. Chlubila se především francouzskými raketami Ariane, z nichž nejmohutnější verze, který má létat za deset let, by měla vynášet nahoru západoevropský miniraketoplán Hermes. A potom tam byla maketa sondy Giotto – průzkumníka, který má na jaře 1986 proniknout na nejmenší vzdálenost k Halleyově kometě. Giotto připomíná obrovský buben, jinak jeho podobu nazvat nelze. Samozřejmě NASA tam měla maketu raketoplánu a maketu orbitální stanice, který má začít létat roku 1992.
Hodně se tam prezentovaly různé soukromé firmy, které chtějí vydělat na aerokosmickém byznysu. Taky tam byl podnik, který bude konzultovat různé problémy přímého televizního vysílání. Za 1–1,5 roku má být totiž v provozu první francouzsko-západoněmecká družice, která bude vysílat televizní pořady. Zmíněná firma tam měla dva televizory. Na jednom přijímali běžné vysílání švýcarské televize v nejvyšší kvalitě. A na druhém jste dostali přes chytrý počítač obraz takové kvality, jaký třeba bude v Praze ze zmíněné družice. Anebo ve Varšavě v lucemburské, anebo v Berouně z italské. Atd. Honza si samozřejmě nechal otestovat Prahu,. Ukázalo se, že tady budeme moci chytat všechny družice s výjimkou britské a patrně španělsko-portugalské. A že obraz bude poměrně kvalitní.

Kongresové dny



Většinu dnů jsem trávil na kongresu. Den předem jsem si vždycky z programu vybral, na jaké sympozium půjdu dopoledne a na jaké odpoledně. Na velké orbitální stanice jsme chodili s Tondou. Na mimozemské civilizace, na kosmickou medicínu a některé další většinou sám. Občas jsme se někde potkávali s kolegy a kamarády.
V místnosti, kde se koná příslušné sympozium, si člověk sedne ke stolu, za chvíli se objeví několik lidí u předsednického stolu, pár slov úvodem – a už stojí s mikrofonem před sebou řečník. Někdy si nechává promítat diapozitivy, na který demonstruje podrobnosti. Byly chvíle, kdy jsem přednášejícímu rozuměl dobře, ale potom zase přišel „black-out“, kdy jsem nerozuměl ničemu. Většinou jsem si dal to hlavní dohromady z diapozitivů, kde bývaly většinou hlavní body přednášek, a z tlusté knihy abstrakt. Tonda samozřejmě rozuměl všemu, je vycvičen v poslouchání američtiny, často nesrozumitelné a v kosmonautickém slangu.
Po dvou hodinách poslouchání jsme obvykle vypadli. Projít výstavou, shledat nové zajímavé tiskoviny, které se tam občas objevovaly, a potom třeba do bufetu na čaj, kávu či džus – na to jsme každý dostali 11 lístků zdarma. Taky zaskočit do „holubníku“, jak jsme říkali přihrádkám, které každý účastník měl (čísla přihrádek souhlasila s čísly registrace) – občas tam přibyly různé materiály. Někdy jsme se ještě vraceli na zasedání – když jsme předpokládali, že tam bude ještě něco zajímavého. Anebo jsme nasedli na trolejbus a odjeli na chvíli do centra. anebo jsme si sedli před palác k fontáně a obědvali ze zásob.
Vždycky od 17 hodin býval ve velkém sále večer aktualit. Zástupci některých delegací mluvili o nejdůležitějších posledních výzkumech kosmu. První byli Američané. Dva kosmonauti, kteří se zúčastnili posledního letu raketoplánu, nejdřív promítli několik snímků a potom dokonce celý film, ještě neozvučený, který sami komentovali. A potom byla dlouhá diskuse, kdy odpovídali na desítky otázek z pléna. Poprvé jsem viděl na velkém plátně různé detaily raketoplánu včetně takových podivuhodných věcí, jako je vypouštění družic z jeho paluby, byli tam i kosmonauti, kteří létali neuvázánu na laně, jenom pomocí svých raketových křesel. Úchvatná podívaná, umocnění tím plátnem.
Druhý večer patřil Sovětům. Mluvili o věcech, které nám jsou víceméně známé, ale pro Švýcary to byla atrakce – na ně přijela dokonce televize. Savická zajímavě vyprávěla o svém výstupu do prostoru. Překvapilo ji to, že všechno bylo méně fyzicky namáhavé, než příprava ve vodním bazénu na Zemi (kosmonauti, kteří vystupují do prostoru, mimo loď, musí všechny úkony nacvičit dole v bazénech, protože voda člověka aspoň trochu nadlehčuje a především tam je „bezopornoje prostranstvo“).
Poslední večer pořádala ESA. Kurt Mertbold, západoněmecký kosmonaut, komentoval film o svém putování raketoplánem. tehdy letělo sedm lidí najednou – dosud nejvíc. Moc legrační byl jeden (možná) oběd: usadili se porůznu do kruhu, většinou různě přivázaní, aby neuletěli od podlahy či od strojů., a mezi nimi poletovaly různé otevřené konzervy, kousky příloh a všeho možného, oni je chytali, žertovali –měli stejně báječnou náladu, jako třeba my v asijské restauraci v Berouně. Ti lidé byli naprosto uvolnění, jisti si sami sebou a spolehlivostí svého stroje. Tahle strašně lidská scéna byla v příkrém kontrastu s tím, co předváděla Savická: práci, výkony. A tak mě začalo napadat, že bych rád věděl, nakolik se liší obavy kosmonautů různých zemí vyvolané spolehlivostí či nespolehlivostí jejich techniky.

Na vodním hradě Chillon



Centrum Lausanne jsou většinou úzké uličky na svahu, stavěné ve středověku. Asi jako uličky Pražského Starého Města, ale – povětšinou bez aut, pouze s chodci, s obchody jeden vedle druhého, a na jednom místě byl dopoledne i trh. V trochu širších ulicích jezdily trolejbusy a tramvaje. Když si vzpomínám na cizí města, který jsem viděl, mám dojem, že jejich starověká centra jsou na jedno brdo: úzké uličky plné obchodů, obchůdků, stánků a lidí. Jenom těch kupujících je tam poměrně málo, takže si člověk pořád klade otázku, z čeho vlastně tu prodávající žijí. Upřímně řečeno, chodit těmi uličkami mě příliš nebaví – projdeš jednou, dvakrát a máš pocit, že je to stejné. Jenom Athény byly jiné: na tamním starém městě sis mohl koupit kopie výrobků z antiky, krásné produkty lidských rukou. Kdežto všude jinde vládne průmyslové zboží.
Teprve v pátek před polednem jsem si udělal čas, abych si vyšel na lausannský hrad. Byl jsem trochu zklamán. Ale vlastně co jsem čekal? Byl to hrad jako tisíce jiných. Avšak jezero ještě zahaloval opat, takže jsem neměl žádný výhled.
Mnohem víc se mně líbil hrad Chillon – vodní hrad na Ženevském jezeře, kam jsme zajeli ve čtvrtek odpoledne. (Na každém kongresu se totiž organizují takové kulturní zájezdy.) Chillonský hrad byl sídlem piemontských knížat, četli jsme o něm v různých knížkách. A v jedné ze svých nejslavnějších básní ho zvěčnil lord Byron. Hrad je to jako každý jiný. Plný památek na své pány, na jejich sluhy i na vězně. Když tam dnešní civilizovaný člověk chodí, stále víc se diví, v jakých podmínkách mohli naši předkové (a není to tak dávno: 300–500 let, co to je?) žít. A vlastně se ani nediví, že i členové vládnoucích rodů byli v padesáti vetchými starci. Samozřejmě, jako všude na Západě je tato památka dokonale obchodně využita: je tam stánek se všemi možnými suvenýry (lacinějšími než v Lausanne!), průvodci vybaveni mikrofony, aby každý člen i větší skupiny dobře slyšel, rozsáhlá parkoviště pro auta a autobusy. Vše pod heslem: Turisti je třeba vyždímat, ale delikátně!
S Tondou jsme se tam nechali vyfotografovat u stařičkého auta, na kterém byl anglický nápis: Mé druhé auto je Rolls-Royce.

Ochutnávka u McDonaldů



V sobotu ráno jsme si jeli uložit kufry na nádraží. Potom jsme zamířili naposled na kongres. Nadýchat se atmosféry, vypít poslední čaj nebo džus, cvrnknout poslední záběry, My s Tondou jsme se podívali do starého města, prošli pár uliček, dokonale jsme se v nich vyznali, a potom jsme skončili v potravinářské prodejně Migrosu. Tam jsme si nakoupili nejlacinější potraviny na cestu – čokolády, cukroví, sýry, jovo-koktajly.
Migrosy jsou obchodní domy pro lid, rozšířené v celé západní Evropě (jen v Řecku jsem je neviděl, anebo jsem si jich nevšil). Je tam všechno lacinější, než jinde. Mají tam základní věci, žádný velký výběr, jenom to, co člověk potřebuje k běžnému životu. V potravinách Migrosu mají nejnižší ceny, jaké jsme kdy kde viděli. Dokonce i v „našem“ koloniálu, poblíž kempu, měli dražší limonády a sýry, než tam. Do Migrosů se nestydí chodit nakupovat i střední vrstva. Obvykle lidé jednou týdně sednou do auta, zajedou k Migrosu a udělají týdenní nákup. Myslím, že pravidelní zákazníci dostávají nějaké kupony za nakoupené zboží a ty potom koncem roku lepá na archy – a když je odevzdají, dostávají slevy. To bylo u nás asi do roku 1950 v obchodních družstvech, například v našem Západočeském konzumním družstvu.
Z Migrosu jsme jeli k nádraží podzemkou. To je taková legrační dráha – zubačka. Prostě horská dráha pod městem. Z centra k nádraží a potom na pobřeží jezera.
Oběd jsme si dali u McDonaldů. Firma McDOnald je původem americká, dneska má prodejny na celém světě. Nuzáci, študáci a turisté tam dostanou lacinou teplou stravu – jídlo na jedno brdo. Totiž hamburgery. Hamburger je plátek mletého masa položený doprostřed rozříznuté housky. Zpestřit si ho můžete plátkem sýra, což jsem udělal já, v létě i plátkem salátu, na požádání dostanete kečup či hořčici zdarma. Je to teplé, je to laciné, sednete si ke stolu, z magneťáku se linou šlágry a když tam není plno, můžete tam při hamburgeru a jedné kole sedět třeba celé půldne. Tak je to na celém světě. Nikde se nemůžete splést. McDonald, to je záruka láce, stejné kvality – a jediného jídla. Takže obědem po americku jsme končili náš výlet do Švýcarska.
V půl jedné jsme nasedli do vláčku – byl do Intercity. Rychlíky typu Intercity se teď v západní Evropě hodně zavádějí. Jsou to expresy, které spojují velká města vždycky každou hodinu. Přesně v celou hodinu odjíždí jedna souprava tohoto expresu ze Ženevy. V Lausanne je vždycky 32. minutu, v Curychu vždycky – nevím přesně kdy… Je to praktická věc, nikdo si nemusí pamatovat jízdní řád, stačí jenom minutáž, a když zmeškáš jeden, přesně za hodinu frčí další. Tyhle rychlíky mají klimatizované vagóny, okna se nedají otevírat, jsou to vagóny uvnitř otevřené, tj. bez kupátek, s prostřední uličkou (jako některé naše předměstské vlaky). A jako všude na Západě i těmito vagóny neustále projíždějí pojízdné bufety a sličné dívky s milým úsměvem nabízejí různá studená jídla, limonády, cukrovinky, atd. Jenže to stojí trojnásobek toho, co jsme platili v Migrosu.
A pak jsme ještě dvakrát přestupovali, naposled ve Stuttgartu po desáté večer, mezi 2.–3. hodinou ranní jsme si povídali s našimi pohraničníky a celníky, až jsme v půl deváté ráno dorazili v neděli do Prahy. V kufrech jsme místo konzerv měli desítky kilogramů papírů (další jsme poslali po doc. Perkovi, který tam byl autem) – a tohle pomyšlení, násobené tím, co nám zůstalo v hlavách, bylo to nejlepší, co jsme si přivezli.
1. – 8. 11. 1984

PS: Na můj zájezd doplatil synovec Petr. Byl na vojně, ve škole pro pohraničníky, a já mu tam poslal pohled. Přinesl mu ho důstojník vojenské kontrarozvědky a vyptával se, kdo mu ho poslal. Po několika dnech dostal rozkaz, aby se přesunul k pěšímu pluku do Chebu. Tam se stal kuchařem. Aspoň nemusel střežit západní hranice a střílet po lidech, kteří by chtěli utéct.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks