Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

24.12.2006 Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání

Tenhle příběh jsem vždycky vykládal při besedách na všech školách. Vyprávěl jsem o tom, že z rozkazu šéfredaktora jsem se dostal k oboru, který mne vůbec nezajímal, ale který se nakonec stal mým koníčkem a celoživotním posláním. Poučení pro mládež: I rozkaz, který se vám zpočátku nezamlouvá, vám nakonec může změnit životní dráhu a udělá vás šťastným.

Do redakce Mladé fronty jsem nastoupil hned začátkem července 1959. Do té doby jsem hodně psal o filmu – rozhovory, reportáže, občas taky recensi. Ve skrytu duše jsem doufal, že skončím v oddělení kultury. Dopadlo to jinak. Šéfredaktor Ivo Kalvínský mi řekl, že jediné volné místo je v oddělení propagandy, kde bych měl psát o vědě. A to byla věc, o kterou jsem se dosud vůbec nezajímal.

Věnuj se víc kosmonautice!


Nedalo se nic dělat. Musel jsem si na tu volnou stoličku usednout a pokoušet se psát o vědě a hlavně – redigovat každý týden stránku na toto téma. Nějak jsem to zvládal, na podrobnosti se nepamatuji. V duchu jsem se utěšoval tím, že na podzim jdu na vojnu a po dvou letech třeba bude volno jinde. Uplynulo několik týdnů a šéfredaktor si mě zavolal znovu: „Kosmonautika začíná mít stále větší význam. Měl by ses jí věnovat do hloubky – podobně jako Standa Bártl polárním krajům.“ Přikývl jsem, co jsem taky mohl dělat, a doufal jsem, že za dva roky se situace změní.
Uběhly dva roky a já se vrátil na stejnou židli. Pokoušel jsem se o únik. Domluvil jsem si s policajty v Českých Budějovicích nějakou reportáž, přesně už se nepamatuji. Ale vzpomínám-li si dobře, nevyšlo mi to, neuměl jsem to napsat. Vrátil jsem se tedy pokorně k vědě.
Standa Bártl, který stránku vedl přede mnou a během mého vojačení, zase odjel někam do polárních krajů, takže jsem si musel vystačit sám.
Zaplňoval jsem tiskovou stranu týdně, Sovětští kosmonauti létali stále velmi úspěšně – aspoň podle toho, co hlásila Moskva. Naproti tomu Američané se zvedali pomalu, ale o jejich aktivitách se toho u nás moc nevědělo. Musel jsem hledat prameny v zahraničním tisku a v monitorech, což byly zprávy ČTK určené pouze pro vybrané čtenáře, protože obsahovaly jednak nelichotivé informace o sovětském bloku a jednak informace objektivní. A také v západním tisku, pokud se mi dostal v zahraničním oddělení do ruky.
Někdy na začátku šedesátých let jsme tiskli pravidelně na této stránce i přehledy vypuštěných družic, kosmických lodí a automatických sond, které psal dr. Milan Codr, šéfredaktor vojenského měsíčníku Zápisník. Pak se objevil v redakci takový malý človíček, představil se jako Antonín Vítek z Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, který tvrdil, že tam má Codr chyby. Nechtěl jsem tomu věřit, ale Tonda mi to okamžitě dokázal. Domluvili jsme se tedy, že bude Codrovy přehledy komentovat. Když později létalo těchto strojů čím dál tím víc, přestali jsme tyto přehledy tisknout. Potom jsem domluvil dr. Petru Lálovi z Astronomického ústavu ČSAV, že mohl napsat pro ČTK přehled vypuštěných těles za 10 let od první družice – vydali to jako brožuru. Potom v tom léta v ČTK pokračoval, někdy s Vítkem, jindy s ing. Marcelem Grünem.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-16Rozhovor s docentem Zdeňkem Švetskou, vedoucím slunečního oddělení Asrronomického ústavu ČSAV v Ondřejově, v polovině šedesátých let

Začal jsem také hodně jezdit na Ondřejov, do Astronomického ústavu ČSAV. Výzkum vesmíru frčel. Na Ondřejově se snažil prosazovat čs. účast na sovětských družicích dr. Boris Valníček, který se nakonec stal inspirátorem řady projektů.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-15U meteorického radaru na Ondřejově: Anděla Špindlerová, moje maličkost a dr. Boris Valníček začátkem roku 1962

Také jsem se vypravil do Sovětského svazu. Poprvé jsem vyrazil do Moskvy v říjnu 1964 s Leošem Neborem, fotoreportérem týdeníku Mladý svět, na předpokládanou tiskovou konferenci s posádkou lodi Voschod. Bydleli jsme v příšerném hotelu uprostřed Moskvy a pořád jsme čekali na přílet kosmonautů do Moskvy. Z neznámých důvodů se neobjevovali. Až nás překvapila zpráva TASS: Nikita Chruščov se vzdal funkce prvního tajemníka ústředního výboru komunistické strany a na jeho místo přišel Leonid Brežněv. Kvůli tomu jsme tak dlouho čekali.
Leoš měl známého, kterým byl šéfredaktor moskevského večerníku a člen ÚV KSSS. Pozval ho k sobě, poslal pro něho auto s řidičem. A ten prý Leošovi řekl: „Ruský lid potřebuje cara. Bez cara se neobejde.“ Tím mu vysvětlil důvody pádu Chruščova – byl příliš měkký.
Zašel jsem do redakce deníku Kosmomolskaja pravda, se kterou měla MF spolupráci. Poprvé jsem se tam sešel se Slávou Golovanovem, který se jako raketový inženýr hluboce zabýval kosmonautikou a v té době byl – to jsem se dověděl až později – ve výcviku na kosmonauta.
S Golovanovem jsem se sblížil za rok, na podzim 1967 na mezinárodním astronautickém kongresu v Bělehradě. Sláva byl evropsky myslící Rus, který už projel kus světa. V Bělehradě mi nabídl, že když příští rok přijedu do Moskvy, zařídí setkání s několika lidmi, kteří dělali raketovou techniku a kosmonautiku a přitom jsou ještě napůl utajení.
Na kongres jsem jel velmi složitě. Redakce neměla peníze, já taky ne. Dostal jsem tedy nějakou nenávratnou půjčku od Svazu novinářů. Poprvé jsem se ocitl v takovém mezinárodním mumrajsu. Lámal jsem ruštinu a angličtinu, pořídil jsem několik interview. Dost jsem se honil, abych sehnal trochu význačné lidi. Byla to velká zkušenost.

Nezastupitelná úloha SPACE


Postupem času jsem se s Tondou Vítkem skamarádil. Ukázalo se, že spolu s dalšími kosmonautickými nadšenci založili klub SPACE – to v angličtině znamená vesmír, ale kluci se snažili vyhovět komunistické snaze po odzápadňování tím, že to překládali jako Spolek pracovníků v astronautice. A nesesaditelným generálním tajemníkem – opět narážka na sovětský systém – byl právě Tonda. Začal jsem chodit na jejich schůzky a později jsem se stal členem SPACE.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-6Tonda Vítek

Členové SPACE – počítačoví mágové, astronomové, inženýři a vědci nejrůznějších kategorií – se scházeli nejdřív v jedné klubovně na Malé Straně nad americkou ambasádou v baráku, který byl na rozpadnutí. Později doma u Vítků na Vinohradech, jednu dobu také u mne v redakci – než si toho kdosi všiml z vedení vydavatelství a museli jsme skončit. Přesto jsme se poměrně pravidelně scházeli po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Kluci hojně psali do časopisu Letectví a kosmonautika, jehož stránky víceméně opanovali.
Začátkem sedmdesátých let se mezi námi objevil dr. Petr Jakeš, geochemik, který vystudoval v Austrálii a potom zkoumal v Lunárním ústavu NASA v Houstonu vzorky z Měsíce, které dovezly posádky Apolla. Petr patřil mezi neortodoxní myslitele, měl úžasný přehled a mezinárodní styky. Postupem času jsme se stali kamarády.
Členové SPACE sehráli nezastupitelnou roli při objasňování raketové techniky a kosmonautiky u nás. Postupně pronikli nejen do L+K, ale i do dalších tiskovin, samozřejmě psali k nám do MF, mluvili v rozhlase, vystupovali v televizi. To se projevilo zvláště při nástupu Američanů na Měsíc po sovětské okupaci, kdy všechno, co mohlo jenom trochu dráždit Moskvu, přijímali naši lidé s tajným zadostiučiněním.
Vrcholem jejich činnosti bylo komentování přistání posádky Apolla 11 na Měsíci v červenci 1969 v televizi. Potom byli v rámci normalizace utnuti.
V časopisu L+K zůstali. Tam měl lety do kosmu na starosti Jirka Kroulík, další člen SPACE. A i když občas soudruzi ze Svazarmu, pod něž časopis spadal, za odvážné a obsáhlé psaní o americké kosmonautice hrozili, nic se nakonec nestalo. Objevil se autor, nečlen tohoto klubu, který si oblíbil psaní o sovětských pilotovaných letech a přitom zůstal střízlivý a objektivní. Další lidé psali některé technické články, já jsem přispíval rozhovory se sovětskými vědci a kosmonauty.

Časopis Radar


V roce 1963, kdy Sověti pořád poráželi Američany v letech lidí, se Codr rozhodl, že založí časopis pro kosmonautiku a raketovou techniku Radar. Vymyslel zajímavou fintu – bude ho vydávat jako čtvrtletní přílohu svého Zápisníku. Na ÚV KSČ a na Hlavní politické správě armády, pod níž spadal, s tím souhlasili. O užší spolupráci na tomto projektu požádal Ivo Budila z rozhlasu, ing. Milana Ledvinu, který měl blízko k raketám, svého redaktora Jirku Blechu a mou maličkost – tomu říkal redakční kruh. Později přibyli ještě pplk. MUDr. Jan Hospodář z Ústavu leteckého zdravotnictví a Vladimír Nepraš z Rudého práva. Do redakční rady najmenoval známého popularizátora prof. Rudolfa Peška a několik astronomů.
Do Radaru jsem často psal, snad v každém čísle jsem měl nějaký článek. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem dával dohromady reportáž o stavbě prvních českých počítačů ve Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze na Hradčanech. Setkal jsem se tam i docentem Antonínem Svobodou, jejich konstruktérem, okolo jehož osoby bylo pořád nějaké tajemno – nebylo jasné, jestli se o něm může nebo nemůže psát. Proto jsem ten článek chystal do Radaru a ne do MF. Teprve nedávno jsem se jeho osudem začal zabývat a přišel jsem na to, že nebyl v oblibě u komunistické vrchnosti – byl to geniální vědec, který neměl rád komunisty a ti mu házeli klacky pod nohy, protože nemohli unést jeho úspěchy. Nakonec v roce 1966 s celou rodinou emigroval.
V roce 1964 vyšla tři čísla, v dalších dvou letech po čtyřech. Potom Radar zanikl – důvod neznám, možná bylo jeho vydávání ztrátové, ale to se jenom dohaduji.
Samozřejmě Radar byl silně prosovětský, ale články o americké kosmonautice se tam tiskly rovněž. Codr uměl německy, proto hodně využíval německé časopisy. Rovněž překlady ze zahraničního tisku, které distribuovala ČTK ve svých bulletinech, určených pro redakce. Petr Lála psal poměrně podrobné přehledy vypuštěných kosmických těles. Skoro v každém čísle jsem něco měl – reportáž o našich prvních počítačích SAPO a EPOS, rozhovory s astronomy, pohled na život prvního amerického kosmonauta Johna Glenna. Byla to zajímavá zkušenost.
Při schůzkách nad tímto časopisem jsem se seznámil nejen s Honzou Hospodářem, ale i s dalšími lékaři z Ústavu leteckého zdravotnictví doc. Josefem Dvořákem a dr. Milanem Morávkem. S Dvořákem a Morávkem jsem potom často spolupracoval.

První kniha – a hned tlustá


Jakmile jsem kosmonautice propadl, začal jsem uvažovat o tom, jak ji přiblížit běžným čtenářům. Nejlíp pomocí příběhů lidí, kteří tuhle profesi dělají. Československý spisovatel, nejprestižnější nakladatelství u nás, vydávalo edici Život kolem nás, v níž se objevovala i literatura faktu. Napsal jsem tři kapitoly knihy a poslal jsem jim je na ukázku. Za nějaký čas přišla odpověď, abych to dopsal.
Dostával jsem čtyři hlavní sovětské deníky, rovněž různé populárně vědecké časopisy. Udivovalo mě, kolik zajímavých informací se z nich dá vytáhnout, když je člověk bedlivě čte a analyzuje. Také jsem se pokoušel bez ideologických brýlí ukázat na vývoj kosmonautiky jak v SSSR, tak v USA. Obávám se, že se mi to úplně nepovedlo, protože jsem byl pořád postižen „socialistickým viděním světa“. Mezitím jsem rukopis nebo jeho části dával číst různým lidem – Vítkovi, Lálovi, Codrovi, Valníčkovi, Dvořákovi.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-1S Gagarinem v Karlových Varech v červenci 1966

V létě 1966 přijel na dovolenou do Karlových Varů Jurij Gagarin. Šéfredaktor MF Mirek Jelínek domluvil, že s ním uděláme interview. Navštívili jsme ho ve Varech, měl mít na nás čas hodinu. Přišel s kratičkým zpožděním, měl nabitý program, žádná dovolená to pro něho nebyla. Strašlivě mě překvapil – vypadal jako člověk bez ducha, mechanicky odpovídal na všechny otázky, nedokázal se usmát, byl jako stroj. Takhle jsem si prvního kosmonauta světa nepředstavoval. Tehdy jsem si uvědomil, v jakém je presu, že ztratil veškeré soukromí, i na dovolené ho vláčejí od jedné akce do druhé, pořád musí bavit s neznámými funkcionáři, kteří ho nezajímají. Z rozhovoru vznikla tisková strana, ale pro knihu se z toho dalo použít jenom několik málo vět.
Někdy v zimě 1966–1967 jsem odnesl rukopis knihy Na obou březích vesmíru – byl objemný, asi 650 stran – do nakladatelství. Odpověď, že ji vydají bez nejmenšího škrtu, podepsal Josef Vohryzek, kterého jsem dosud neznal. Později jsem se dověděl, že to je přední překladatel ze severských jazyků, který se jako židovské dítě dostal do Švédska, kde přežil válku. Za normalizace byl proskribován, jednou jsem ho potkal – pracoval na poště.
Výroba knihy byla jako vždy složitá a zdlouhavá. Druhou korekturu jsem odevzdával 20. června 1968. Kniha vyšla v říjnu. Už čtvrt roku nás okupovali Sověti – bál jsem se, že čtenáři nebudou mít o ni zájem, protože jsem se tam pokoušel pravdivě líčit i poměry v SSSR. Naštěstí jsem se mýlil.
Koncem roku mi volal Dušan Havlíček, který dělal na ÚV KSČ, že z knihy čtou na Svobodné Evropě. Měl jsem obavu, že z toho vznikne nějaký malér, ale nic se nestalo. Bdělí soudruzi bděli nad důležitějšími věcmi. A Dušan vzápětí emigroval i s manželkou, mou kolegyní ze zahraničního oddělení, do Švýcarska.

Velký skok také pro mne


Když jsem se v zimě 1968–1969 chystal do USA na Apollo, jehož posádka jako první přistane na Měsíci, počítal jsem, že o tom napíšu knihu. Jirka Sixta, vedoucí redaktor naučné literatury v nakladatelství Mladá fronta, mi řekl, že jim by svazáci takový titul neschválili. Bratr Mirek, který pracoval v nakladatelství Albatros, zašel za vedoucím uměleckonaučné literatury Milanem Korejsem. Tomu se nápad líbil a dohodli jsme se. Začínali s edicí malých brožovaných knih o vědě Plus – a tam by se jim reportáž o Apollu 11 hodila.
Z Ameriky (viz POPRVÉ V AMERICE – NA APOLLU 11) jsem se vrátil koncem července. Přivezl jsem si několik kufrů včetně všech záznamů o rozhovorech mezi Zemí a kosmonauty. Nejdřív jsem však musel napsat sérii reportáží pro víkendovou přílohu MF – jmenovala se Od bomby na Měsíc. Pokoušel jsem se tam nastínit cestu USA od vývoje atomové bomby za války až ke skoku na jiné nebeské těleso. Současně jsem to považoval za základ knihy.
S překlady těchto rozhovorů, stejně jako s odborným pozadím expedice, mi obětavě pomáhal Tonda Vítek. Tondovi, stejně jako dalším odborníkům, jsem dával číst své rukopisy, aby vychytali chyby, kterých jsem se dopustil, a mohl jsem je opravit. To byla zásada, kterou jsem si stanovil na začátku – bez těchto lidí nemohu žádnou knihu pustit z rukou.
Rukopis, který měl pouze asi 220 stran, jak požadovalo nakladatelství, jsem dokončil v prosinci. Museli však z něho škrtnout, že jsem byl na startu s Jirkou Dienstbierem – vyhodili ho z rozhlasu.
Výroba opět dlouho trvala – korektury přišly v lednu a v březnu 1971. Dlouho jsme debatovali o názvu knihy. Někdo nakonec přišel na to, že by se měla jmenovat …a velký skok pro lidstvo – to byla druhá část věty, kterou pronesl Neil Armstrong, když vstupoval na Měsíc. A podtitul Vyprávění o letu Apolla 11. Vydali 24 tisíc výtisků a třebaže bylo před prázdninami, kdy mají lidé jiné starosti, knihkupci je vmžiku vyprodali.
Navrhl jsem druhé vydání. Třebaže normalizace pokračovala prudkým tempem, ministerstvo kultury nic nenamítalo. Požadovalo jediné – maximální náklad 19 tisíc kusů. Tím vyšplouchlo nakladatelství, které počítalo s vyšším nákladem než poprvé, protože na něm chtělo hodně vydělat.
Dodnes velebím statečné lidi v Albatrosu a na ministerstvu, že obě vydání prosadili. Nepochybně všude ještě neseděli zarytí bolševici, kteří považovali západní kulturu za nepřátelskou. Ovšem mne soudruzi navěky oklasifikovali: „Pacner, to je ten, co byl v Americe, když letěli na Měsíc.“
Občas jsem zaslechl, že kniha patří mezi kultovní. Na to jsem hrdý.
Tahle kniha byla i velkým skokem pro mne – měl jsem pocit, že Američanům aspoň trochu splácím dluh, který jsem vůči nim měl. Jejich penicilín mě v létě 1945 zachránil v klatovské nemocnici život.

Televizní seriál


Někdy v zimě 1969–1970 se ozval ing. Zdeněk Michalec z televize, kterého jsem dosud neznal. Michalec v roce 1968 jako šéfredaktor zpravodajství Čs. televize uvolnil stavidla cenzury. Když přišli okupanti, musel odejít. A protože se začínal tvořit druhý program ČST, byl pověřen jeho vedením. Michalec měl představu, že ČST 2 bude vysílat hodně dokumentů. Požádal mě, abych spolu s režisérem dr. Jiřím Látalem připravil seriál o kosmonautice. Látal byl rovněž proskribovaný televizák, protože režíroval rozhovory s Janem Werichem.
Dohodli jsme se na obsahu 13 půlhodinových dílů, které měly zahrnout celou historii raketové techniky a kosmonautiky až do současnosti. Vždycky jsem napsal širší podklad, který potom Látal přepsal do scénáře.
Filmů sovětských bylo v archivech dost, chyběly americké, ale měla je ambasáda. A co kdybychom si je vypůjčili? Najednou z toho vyrostl velký problém. Nikdo nechtěl rozhodnout. Nakonec to došlo až k normalizačnímu řediteli ČST Jana Zelenkovi, který moudře řekl: „Oficiálně o to žádat nebudeme. Ať si je tam Pacner vypůjčí sám.“
Vznikla kuriózní situace. Seriál produkoval Armádní film. Domluvil jsem tedy s kulturním a tiskovým atašé panem Falkiewiczem zapůjčení filmů. V určený den jsem přijel gazíkem Armádního filmu společně s produkčním před ambasádu, zašli jsme dovnitř, vyzvedli filmy a odjeli. Po jejich překopírování jsme je stejným způsobem vrátili. Estébáci, kteří fotografovali a filmovali všechny návštěvníky velvyslanectví, museli být zmateni, ale potom si zřejmě podle čísla vozu zjistili, o koho se jedná, a dověděli se důvod těchto příjezdů.
Hledali jsme herce, který by dělal průvodce tímto seriálem. Nakonec Michalec s Látalem rozhodli, že bude nejlepší, když ho budu dělat já. Přijal jsem, žádný strach jsem z toho neměl.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-2S Milanem Morávkem (vlevo) a Jiřím Látalem (vpravo) v hostivařských ateliérech

Jako komentátory různých událostí jsem zapojil všechny lidi, kteří měli ke kosmonautice blízko. Především to byl prof. Pešek, samozřejmě Tonda Vítek, Petr Lála, Honza Kolář, Jura Grygar, letečtí doktoři doc. Josef Dvořák a dr. Milan Morávek, nejspíš i další, na které jsem bohužel zapomněl.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-13Před Vánocemi 1970 jsme natáčeli v pražském Planetáriu rozhovor se známým astronomem prof. Zdeňkem Kopalem, Čechoameričanem (vlevo), uprostřed moje maličkost, dále režisér Jiří Látal

V zimě 1970–1971 jsme ještě vyrazili s televizním štábem do Moskvy. Natáčeli jsme různé družice, sondy a kosmické lodi na Výstavě národního hospodářství. A udělal jsem také interview s Konstantinem Feoktistovem. Bylo nás tam moc, takže obvyklé rozhovory o politice odpadly.
Část rozhovoru s Feoktistovem jsem přepsal do článku, který jsem chtěl otisknout v MF. K mému překvapení tento interview normalizační šéfredaktor Libor Batrla z novin vyhodil. Nic nevysvětloval – to se nedělalo. Nabídl jsem ho proto Milanu Codrovi do Zápisníku, který ho s chutí otiskl. Samozřejmě jsem Milanovi o Batrlově zásahu nic neřekl.
Po dokončení scénářů jsem začátkem roku 1971 seriál natáčeli v ateliérech v Hostivaři. Vzal jsem si na to asi dva týdny dovolené. Potom jsme udělali sestřih a komentář mimo obraz, který četl Otakar Brousek. Všechny scénáře schvaloval Zdeněk Michalec, neměl k nim prakticky žádné připomínky, jenom někde občas obrušoval hroty, které jsem tam chtěl propašovat. Byl jsem spokojen – seriál zůstal na výsost objektivní. Jenom jsme s Látalem litovali, že jsme ho nemohli udělat barevný, protože jak Sověti, tak Američané měli prakticky všechny filmy v barvě.
Seriál Ze Země ke hvězdám se vysílal od dubna – k 10. výročí Gagarinova letu do kosmu. Kvůli tomu jsem si koupil první televizor.
Když se vysílání druhého programu zaběhlo, vedení televize udělalo reorganizaci, po níž Michalec odešel na jiné, méně viditelné místo. Nakonec se o pořady druhého programu rozdělily všechny redakce.
V pozdějších letech se tento seriál ještě asi dvakrát vysílal. Dohled nad ním měla redakce dokumentů či jak se jmenovala. Vedla ji nějaká paní, jejíž jméno jsem zapomněl. Ta nařídila některé drobné úpravy, ale myslím, že celkové vyznění nijak výrazně nepoškodily – pořád byli Američané první na Měsíci.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-12S americkým kosmonautem dr. Karlem Henizem

První Kolumbové vesmíru


Chystal jsem se na další knihy. Sláva Golovanov splnil, co slíbil. V květnu 1968 mě zavedl k matce a druhé manželce Sergeje Koroljova, zakladatele praktické kosmonautiky, a k několika inženýrům, kteří ve třicátých letech rozvíjeli raketovou techniku. Obě ženy shodně vyprávěly, jak byl Koroljov v roce 1938 zatčen a takřka do konce války vězněn – nejdřív pracoval v dolech na Kolymě, kde byly strašné podmínky, a potom ve dvou utajených konstrukčních kancelářích. Některé podrobnosti neznaly, ty doplňoval Sláva. O tom se v sovětském tisku ani v knihách nepsalo, tohle období bylo v jeho životopisu vždycky zakamuflováno. „Mohu o tom napsat?“ zeptal jsem se Slávy. Odpověděl: „Ty můžeš, já ne.“
Také mě už podruhé zavedl k prof. Konstantinu Feoktistovovi, raketovému konstruktéru a prvnímu vědci-kosmonautovi. A protože „Pražské jaro“ bylo v rozpuku, stejně jako názory akademika Andreje Sacharova na pozvolné sloučení socialismu a kapitalismu, diskutovali jsme nejdřív o politice. Opatrný hostitel, byť hrdina SSSR a kosmonaut, zapnul rádio, aby přehlušil případný odposlech. Oba Rusové byli rádi, že se taková renesance socialismu vynořila, a přáli by si, aby se dostala i k nim, ale asi na to moc nevěřili. Tyhle návštěvy u Feoktistova, k němuž jsem chodil dalších dvacet let, jsem mohl poprvé naplno popsat až ve druhém dílu Kolumbů vesmíru, který má vyjít začátkem roku 2007.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-9Konstantin Feoktistov

V říjnu 1973 mně Golovanov dojednal schůzku s akademikem Valentinem Gluškem, hlavním konstruktérem raketových motorů. Nejdřív nechtěl Gluško o žádném rozhovoru pro zahraničního novináře ani slyšet. Nejdřív nechtěl Gluško o žádném rozhovoru pro zahraničního novináře ani slyšet. Ale když mu Golovanov zmínil mé jméno, souhlasil: „Ten nás odtajňoval. Mám jeho knihu. Ten ať přijde.“
Potom mi vysvětlil, že knihu Na obou březích vesmíru mu dal ředitel jednoho nakladatelství a on si nechal kapitolu, v níž jsem psal o něm a o Koroljovovi, přeložit. Bylo to příjemný rozhovor. Ale žádné tajemství mi Gluško neprozradil. To spíš Sláva se později mezi čtyřma očima rozpovídal o některých podrobnostech, o kterých se nepsalo a nemluvilo, zvláště pak o jeho roztržce s Koroljovem a o jeho umění pohybovat se na parketách Kremlu. Přesto to bylo zajímavé setkání – setkat s člověkem, který měl tak rozhodující vliv na vývoj raketové techniky, ledacos napovědělo. Avšak hned následující rok Gluška nazpátek utajili, protože se stal velkým šéfem – sloučili jeho a někdejší Koroljovu konstrukční kancelář.
V prvním vydání Kolumbů vesmíru jsem mohl u jeho příběhu zůstat jenom na povrchu, protože mnoho věcí jsem o něm neznal. Teprve ve druhém dílu nových Kolumbů jsem Gluškovy životní osudy popsal podrobně.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-10Akademik Valentin Gluško s mou první knihou, v níž jsem se na základě sovětských pramenů pokoušel hlavní sovětské konstruktéry odtajňovat - a jemu to bylo příjemné

Počítal jsem s knihou o životech raketových odborníků a kosmonautů i o klíčových událostech. Bez ohledu na normalizační manýry jsem si dopisoval se spoustou lidí na Západě. Dopisy jsem posílal na redakčním papíru a odpovědi jsem si nechal posílat do redakce. Netajil jsem se s tím, ale taky jsem o tom zbytečně nemluvil. O souhlas jsem nikoho nežádal, protože bylo jasné, že by nad tím soudruzi koumali tak dlouho, až by mi to zakázali. Když jsem si koncem devadesátých let pročítal svazek, který na mne vedla StB, viděl jsem, že estébáci tuhle korespondenci bedlivě hlídali, ale nenašli v ní nic protizákonného, navíc já jsem žádné informace nepředával, nýbrž jsem je požadoval.
Všechny tyhle poznatky jsem chtěl využít do knihy Kolumbové vesmíru. Nabídl jsem ji nakladatelství MF a přijali ji. Jak tam propašovat Koroljovovo uvěznění? Po dohodě s Jirkou Sixtou jsem tam ocitoval výňatky ze sovětských knih, které to naznačovaly, a lehce jsem to okomentoval. Naši lidé přece umějí číst mezi řádky! Měl jsem radost, že jsem mohl popsat všechny úspěchy jak Sovětů, tak Američanů, tentokrát už s určitým nadhledem, který mě dala cesta do USA.
Potom rukopis pár měsíců v nakladatelství ležel. Měl ho redigovat Láďa Smoljak, ale ten právě odcházel do divadla Járy Cimrmana dělat na plný úvazek. Teprve když se uvolnila redaktorka Věra Amelová, pustila se do mé knihy.
Kolumbové vesmíru vyšli koncem roku 1976 v nákladu 25 tisíc výtisků. Měly úspěch, to byla druhá kniha, o níž se mluví jako o kultovní.
Začátkem roku 1977 bylo rozhodnuto o druhém vydání a také jsem měl dostat cenu nakladatelství. Nestalo se, zavinil jsem si to sám a nijak mě to nemrzí. Odmítl jsem napsat dopis na ÚV KSČ, kterým bych podpořil kampaň proti Chartě a jejím signatářům. Předseda organizace KSČ v redakci Zdeněk Hrabica a další soudruzi chtěli, aby mě vyhodili. Myslím, že to byl šéfredaktor Jirka Fér, který to nějak ustál.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-7Na mezinárodním astronautickém kongresu v Baku na začátku sedmdesátých let jsem se seznámil s několika odborníky z Ústavu kosmických výzkumů AV SSSR. Teprve později jsem se dověděl, že Gleb Maximov (napravo) patřil mezi specialisty, kteří vypočítávali dráhy prvních družic a později vedl - vedle Feoktistova - skupinu projektující planetolet pro Mars

Hledáme kosmické civilizace


Vzpomínky na budoucnost od Ericha von Dänikena byly výmysly o tom, že na Zemi v dávných dobách přistáli mimozemšťané a zanechali tady po sobě stopy. Co kdybych napsal knihu o možném životě ve vesmíru? Rozhovory s některými astronomy, zvláště pak s dr. Jiřím Grygarem, se kterým jsem se seznámil po jeho návratu z Kanady, mě v tom utvrzovaly. Prof. Pešek se účastnil malé, napůl utajené mezinárodní konference na toto téma, která proběhla na Kavkaze. Pustil jsem se dopět do sbírání podkladů. Při cestách do SSSR jsem o tom hovořil s několika astronomy. Opět jsem psal vědcům a astronomům na Západ – opět většina z nich odpověděla.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-17V říjnu 1977 jsem navštívil se Slávou Golovanovem šestimetrový dalekohled na Kavkazu

Kromě Vítka byl mým hlavním konzultantem textu Jura Grygar. Rukopis měl něco přes 300 stran.
Když jsem knihu nabídl Sixtovi, k mému překvapení ji odmítl – prý by to nadřízení považovali za fantazii. Do Spisovatele jsem jít nechtěl, ten už byl příliš normalizován. Propadal jsem zoufalství.
Jednou jsem se o tom zmínil Mirkovi Drápalovi, tchánovi bratrance Milana Calábka. A Drápal, který byl redaktorem v nakladatelství Práce, chtěl, abych mu rukopis přinesl. Za nějaký čas mi řekl, že Práce knihu vydá. Vyjde v edici Kotva, velkého formátu, do níž dávají knihy popularizující vědu. Zavedl mne ke dvěma redaktorkám, které měly tuhle edici na starosti. Trochu nadnesený název, který jsem prosazoval, už se na něj nepamatuji, se jim nezdál. Nakonec jsme se shodli na Hledáme kosmické civilizace. Moc mi nevoněl, ale později jsem si uvědomil, že měly pravdu. Ještě jsem tam dopsal nejnovější informace, sehnal fotky a kniha byla kompletně hotová v srpnu 1974. Tentokrát trvala výroba přes dva roky.
Ohromně vysoký náklad 39 tisíc výtisků brzy rozprodali. Navrhl jsem další vydání, případně doplněné o nová fakta. Odpověď jsem stále nemohl vymámit. Později jsem se dověděl, snad od Mirka, že kvůli honoráři. Podle smlouvy, kterou nakladatelství samo navrhlo, jsem měl jsem dostat přes 110 tisíc korun. Ale nebyl jsem v KSČ – a proto soudruhům z vedení nakladatelství vyplacení téhle sumy vadilo. Prý dokonce požádali právníky, aby prozkoumali, jestli by mě mohli poukázat méně – ale to by bylo protiprávní.
Zato na Slovensku žádné zábrany neměli. Ani pražské politické turbulence okolo mé osoby tam nedoléhaly. Nakladatelství Obzor z Bratislavy vyrobilo nejprve 10 tisíc výtisků slovenského překladu a vzápětí druhé doplněné vydání o 25 tisících.

Tajný život hlavního konstruktéra


Jezdil jsem do Sovětského svazu jednou za rok či za dva roky. Zpravidla byl mým průvodcem Sláva Golovanov. Měl hodně kamarádů mezi kosmonauty a vědci, což byli většinou apolitičtí lidé, kteří členství v komunistické straně považovali za nutnost k tomu, aby mohli dělat svou profesi. Dalo se proto s nimi bez zábran hovořit i o politice.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-3Naposled jsem se setkal s Vitalijem Sevasťjanovem v březnu 2003 v Brně

Jednou byla mou průvodkyní Aljoša Sevasťjanovová z agentury Novosti. Její manžel Vitalij byl raketový inženýr a kosmonaut. V jejich bytě v centru Moskvy jsem tedy našel druhý opěrný bod. Na večírcích u nich jsem se seznámil s dalšími kosmonauty a vědci. Často mluvili o různých interních věcech, které nebylo možno publikovat, ale já si vždycky po návratu z hotelu dělal podrobné zápisky a potom je doma porovnával s knihami a články – a získával hlubší obraz o situaci v sovětské kosmonautice. I když po půlnoci, kdy už každý v sobě měl hodně skleniček koňaku či whisky, padaly různé narážky na projekt vysazení lidí na Měsíci, otevřeně se o něm nemluvilo. Bylo mi jasné, že Sověti po tom také toužili, ale příčiny jejich selhání jsem neznal – zdálo se, že kromě peněz tam hrály velkou roli rozbroje mezi Koroljovem a Gluškem. Později mi to Sláva potvrdil, ale ani on se v tom nedokázal dobře orientovat.
Ze všech čtyř knih, které mi v letech 1976–1977 vyšly, jsem nejdřív dopsal Tajný život hlavního konstruktéra – příběh Sergeje Koroljova. Byla to vlastně historie sovětské kosmonautiky a raketové techniky na základě jeho životopisu. Samozřejmě jsem tam rozvedl i jeho zatčení, byť stejně obezřetně jako v Kolumbech vesmíru.
Nakladatelství Albatros rukopis přijalo, nechalo ho na základě fotografií ilustrovat, ale pak se smlouva zamrzla u ředitele. Dr. Ludvík Souček, který šéfoval redakci uměleckonaučné prózy po Korejsovi (jako předseda KSČ byl ze strany vyloučen a z nakladatelství musel odejít), mi doporučil, abych za ředitelem, jehož jméno jsem dávno zapomněl, zašel. Byl to studený soudruh, ale domluvili jsme se na obvyklém honoráři. Když jsem však dostal smlouvu na knihu, žasl jsem – byla tam jiná čísla, než na jakých jsme se dohodli, měl jsem dostat podstatně méně. Vzal jsem si proto rukopis zpátky, i když soudruh ředitel soptil.
Nedělal jsem si žádné starosti. Věděl jsem, že knihu někdo za čas vydá. Za rok či půldruhého roku zavolal Souček, abych rukopis přinesl zpátky – ředitel byl odvolán a s tím novým se on domluví. Jenom jsme museli zvolit jiný název, ne tak atraktivní: Hlavní konstruktér. Kniha vyšla začátkem roku 1977 a vzápětí i slovenský překlad.
V létě 1975 slavili Sověti a Američané líbánky ve vesmíru – po čtyřech letech příprav se na oběžné dráze spojily lodě Sojuz a Apollo a kosmonauti se navzájem navštívili. Chtěl jsem odjet do Moskvy, abych z tamního tiskového střediska o této události referoval. Akreditaci vyřídilo sovětské velvyslanectví hladce. Avšak vedoucí tiskového oddělení ÚV KSČ moji cestu zakázal – jako obvykle bez udání důvodů. Počítal jsem s tím, že o tom napíšu knihu, proto jsem začal pátrat po dalších možnostech.
Redakční kolega Ruda Pařenica, který měl na starosti cestování, navrhl, že když si cestu zaplatím, zařídí mou cestu jako soukromou přes Čedok. Souhlasil jsem – a stal jsem se mimořádnou jednomužnou výpravou.
V Moskvě nevznikly žádné problémy. Do Prahy jsem telefonoval každý den reportáže, které vycházely bez mého jména.
Západní novináři nám ukazovali mapu kosmodromu Bajkonur s vyznačením jednotlivých ramp, hal a dalších věcí. Denně probíhaly tiskovky, Sověti přitom ledacos odtajnili. Občas pořádali i exkurze, takže jsme navštívili řídící středisko v Kaliningradě na okraji Moskvy. Byla to přesná kopie hlavního sálu v Houstonu, ostatně Sověti tento objekt postavili právě kvůli společnému letu.
Když jsem se vrátil domů, požádal jsem NASA o rozhovory mezi kosmonauty a řídícími středisky i o fotografie. Všechno v pořádku došlo, i když mám dojem, že přepisy dialogů vážily 15–20 kg. Mohl jsem tedy napsat knihu Sojuz volá Apollo pro Albatros, vyšla i v Bratislavě.

Hodnocení podle čtverečních centimetrů


Možnost psaní o západní vědě a kosmonautice vycházela z okamžité politické situace a později i z názoru jednotlivých šéfredaktorů. Do jara 1968 seděli v každé redaktoři cenzoři – zástupci tiskového dohledu ministerstva vnitra, kteří na obtah každé stránky museli dávat razítko. S nástupem normalizace na podzim 1969 se cenzoři do redakcí nevrátili, odpovědnost nesli šéfredaktoři, kteří to do značné míry delegovali na své zástupce. Často záleželo na jejich statečnosti či zbabělosti, často i na jejich náladách, co do novin pustí.
Už jsem se zmiňoval o Batrlovi, který vyhodil z obtahu rozhovor s Feoktistovem, a marně jsem se snažil ho dohonit, aby mi to vysvětlil.
Obdobná situace se opakovala na podzim 1974. Do Prahy přiletěl americký kosmonaut Eugene Cernan, vracel se z Moskvy, kde jednal jako zástupce NASA o společném letu. Po rodičích pocházel ze Slovenska (otec Čerňan) a z Čech, chtěl se podívat do jejich rodných míst. Nejprve volali z americké ambasády, jestli přijdu na tiskovou konferenci, odpověděl jsem že ano. Potom telefonovali, že místo tiskovky s ním bude oběd, souhlasil jsem že přijdu. Oznámil jsem to zástupci šéfredaktora Dušanu Macháčkovi, který nic nenamítal.
Sešli jsme se s ním a s tiskovým z ambasády z hotelu Intercontinental. Byl tam ještě Jirka Kroulík z redakce Letectví a kosmonautiky a Honza Kolář. Po obědě jsme s ním dělali interview o společném letu. Měl jsem každou sobotu tiskovou stranu, kterou jsem musel zaplňovat. Tento rozhovor jsem tam chtěl otisknout. Zasáhl šéfredaktor Karel Horák – článek vyhodil z obtahu, aniž cokoliv vysvětloval. Vzpomínám-li si dobře, nijak mě to nevyvedlo z míry. Rozhovor jsem otiskl v červenci 1975, týden před zahájením společného letu, a nikdo nic nenamítal.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-14S Eugenem Cernanem jsme se ve stejné sestavě sešli i po 20 letech v říjnu 1994 na Ondřejově: Jirka Kroulík, Cernan, Honza Kolář a moje maličkost

Do novin se dalo propašovat ledacos. Musel jsem se však řídit zásadou, kterou mi vysvětlil Horák: „Musíš mít na stránce aspoň polovinu věcí ze socialistických zemí. Soudruzi sledují, kolik čeho tiskneme, počítají to na čtvereční centimetry.“ Nikomu nevadilo, když na jedné stránce byl třeba článek o výzkumu ovcí v Kazachstánu a vedle o genetice v USA – soudruzi je zřejmě nečetli, neposuzovali jejich význam, jenom měřili centimetry.
Kamarád Ivo Budil, který původně dělal vědu v rozhlasu, potom musel odejít do stavebnin a nakonec se v osmdesátých letech vrátil k peru do redakce Vesmíru, mne několikrát varoval: „Pozor, taháš lva za ocas.“ Měl pravdu. Jenže ti lidé, kteří hodnotili noviny, neměli o vědě ani páru, nezajímala je, a proto ji nečetli. Důraz kladli na to, co se tisklo na stránkách věnovaných politice, případně sportu – tomu rozuměli všichni.
Rozběhl se program Interkosmos. Sověti nabídli zemím svého bloku účast na kosmickém výzkumu. Pro naše astronomy, geofyziky, konstruktéry, zčásti i spojaře a lékaře to byla jediná možnost, jak se do tohoto úsilí zapojit, protože spolupráce se Západem byla vyloučená. Kdyby nemohli astronomové a geofyzici zkoumat okolí Země a vesmír pomocí družic, rychle by zaostali. Za těch dvacet let měli naši odborníci přístroje na 18 družicích Interkosmos i na některých meziplanetárních sondách, sami postavili pět družic Magion. Byla to úctyhodná práce a s chutí jsem o ní psal.
Ještě víc se dalo odkrývat v knihách, pokud stejně jako autor smýšlel i jeho redigující redaktor. A v nakladatelstvích, s nimiž jsem spolupracoval, zůstali slušní lidé, a proto třeba rozdělení textu na dvě stejné poloviny, jaké platilo v sedmdesátých letech v novinách, nepožadovali. Jako zaklínadlo stačilo občas použít sovětského vědce – a Sověti měli vedle šarlatánů i skutečnou vědeckou elitu, oceňovanou i na Západě, takže se člověk nemusel stydět.

První Čechoslovák ve vesmíru


V prosinci 1976 zahájili ve Hvězdném Městečku u Moskvy výcvik první letci z Československa, Polska a NDR na kosmonauty. Washington nepovažoval za vhodné pokračovat ve spolupráci v pilotovaných letech s Moskvou, protože Sověti z expedice Sojuz–Apollo získali víc poznatků než Američané. A Kreml potřeboval zase nějaký propagandistický úspěch v kosmu – toto pozadí se dalo vydedukovat až s odstupem doby. Proto nabídl, že pošle nahoru i letce ze zemí svého bloku. Počítal s tím, že poletí spolu se zkušeným sovětským velitelem na lodi Sojuz na krátkou návštěvu orbitální stanice Saljut 6.
V létě následujícího roku jsem začal sbírat podklady k životům obou našich kandidátů – k Oldřichu Pelčákovi a Vladimíru Remkovi. Myslím, že jména a další podrobnosti jsem se dověděl od známých doktorů z Ústavu leteckého zdravotnictví, kterým procházeli. Zajel jsem za jejich rodinami do Českých Budějovic a do Brna. Nějak jsem se dostal i ke generálu Jozefu Remkovi, otci Vladimíra, který byl velitelem letectva.
V říjnu jsem letěl do Moskvy. Generál Remek mi před tím řekl: „Pozdravujte tam naše chlapce!“ To jsem bral jako souhlas k návštěvě obou našich kandidátů. Sláva Golovanov dojednal s vedením výcvikového střediska moji návštěvu. Později jsem se dověděl, že když to pověděli Vladimíru Remkovi, hned volal do Prahy otce, jestli s tím souhlasí, a ten mu řekl, že všechno je v pořádku.
Ve Hvězdném Městečku jsem byl už dřív, vezl mě tam kosmonaut Vitalij Sevasťajnov, ale tenkrát jsme jenom navštívili muzeum a ukázal mi obytnou část. Nyní jsem jel se Slávou do Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů.
Průvodce nás zavedl do gigantické haly s trenažéry kosmických plavidel. Podobné stroje jsem viděl v Houstonu a v Huntsvillu. Oba naši letci cvičili v trenažéru stanice Saljut. Střídali se v něm, mohl jsem tedy hovořit s oběma, krátce i s jejich veliteli Alexejem Gubarevem a Nikolajem Rukavišnikovem. Oba Češi mi vyprávěli o svém pobytu ve Hvězdném a o výcviku, neměli co skrývat. Sláva zatím hovořil s jejich ruskými protějšky.
Byla to zajímavá prohlídka. I ti mládenci se mně zamlouvali. Při zpáteční cestě však Sláva říkal: „Ti dva se musí ve skutečnosti nenávidět. Jsou konkurenti. Poletí jenom jeden. Ten druhý se nahoru nikdy nedostane.“
Měl pravdu. Začátkem března 1978 startoval Remek, zatímco Pelčák navždy zůstal náhradníkem. Samozřejmě se vyrojily pověsti, že Remka vybrali kvůli jeho otci generálovi. Když jsem později, i v devadesátých letech pátral, po tom, nakolik mu pomohla protekce, říkali doktoři otevřeně, že Remek byl po zdravotní stránce opravdu lepší než Pelčák.
Vypuštění prvního čs. kosmonauta se čekalo, dokonce jsme v redakci dopředu věděli den a hodinu. Proto jsem mohl pohodlně připravit články o něm a reportáž z Hvězdného Městečka. A druhý den, kdy bylo oznámeno i jméno náhradníka, jsem mohl napsat i o něm.
Jednoho dne mně volal ředitel nakladatelství MF Kornel Vavrinčík: „Právě jsem se dohodl s ředitelem nakladatelství Mladá garda v Moskvě, že společně vydáme o tomto letu knihy. A tu českou napíšeš ty.“
To byla zajímavá nabídka. V minulých letech jsem několikrát psal o přínosu našich astronomů, lékařů a biologů k výzkumu vesmíru. Remek dělal na Saljutu některé vědecké experimenty, které byly připraveny právě pro něho, i ty jsem měl podrobně popsané. Říkal jsem si, že reportáž o jeho letu budu prokládat těmito informacemi, takže kniha poskytne celková obraz o tom, čím se může Československo v kosmickém výzkumu pochlubit.
Když kosmonauti přistáli, oba naši se vrátili domů, odletěl jsem do Moskvy. Setkal jsem se s Míšou Rebrovem, starým kamarádem z redakce Krasnaja zvězda, který měl psát ruskou publikaci. Vyměnili jsme si články, navíc jsem ho požádal o zodpovězení různých otázek, což bez potíží později dopisem udělal.
V Praze jsem se sešel několikrát jak s Remkem, tak s Pelčákem. Do června jsem měl rukopis hotový. Opět jsem ho dal přečíst odborným konzultantům, taky Remkovi. Najednou se však vynořil problém, jehož pozadí jsem nechápal. Šéfredaktor deníku Jirka Fér mě zavolal a že by se měl na knize podílet ještě nějaký další český novinář. Dohodli jsme se na Otto Dufkovi z Obrany lidu, který byl během Remkova letu v moskevském řídícím středisku. Dufek však přinesl jenom pár svých reportáží, které prošly sovětskou cenzurou, víc nechtěl dodat.
Taky jsem se dověděl, že nesmíme být podepsáni. Nakladatelství to vyřešilo šalamounsky – musel jsem napsat kratičké úvodní povídání o historii knihy, v níž nakladatelství vyslovilo své poděkování nám autorům, přičemž naše jména byla zdůrazněna. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Později jsem se dověděl, že čeští korespondenti v Moskvě žalovali na ÚV KSČ, že „Pacner vnikl do Hvězdného Městečka“, zatímco oni se tam nedostali. A kolega z pražského rozhlasu, agent StB, který chystal rovněž knihu o tomto letu, si zase stěžoval estébákům, že moje kniha má zelenou a vyjde dřív, než ta jeho – to jsem našel v roce 1998 ve spisu, který na mě Státní bezpečnost vedla.
Nemohl jsem vymyslet vhodný název. Myslím, že to byl Jirka Svoboda, grafik nakladatelství, který navrhl poetický titul: Devět dnů kosmických.
Později vyšlo o expedici Remka několik knih včetně jeho memoárů, které navyprávěl Karlu Richterovi. Litoval jsem Pelčáka. Podařilo se mně domluvit v nakladatelství Albatros, že vydají i jeho memoáry.

Budoucnost polidštěného vesmíru


Třebaže po expedici Sojuz–Apollo vznikl mezi USA a SSSR značný nesoulad, začátkem roku 1976 nebyl zřetelný, a proto jsem získal dojem, že by se nakonec mohla uskutečnit společná výprava prvních lidí na Mars. Ovšem jak to napsat, aby to nebyla suchá věda, ale přitažlivý příběh? Nakonec jsem zvolil formu, které se říká hard sci-fi, případně technologická sci-fi. Vymyslel jsem příběh kosmonautů, velmi chudičký, a na něj jsem navěsil odborné podrobnosti. Když jsme se s Tondou Vítkem shodli na vhodném startovacím období, vypočítal dokonce podrobný harmonogram letu.
Potřeboval jsem, aby tam lidé našli život, ale v nějaké nezvyklé podobě. Radil jsem se o tom s Vítkem a s jeho kolegou dr. Ladislavem Pivcem z Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Vymysleli život vymírající, kterému jsem dal název xantipa. Kromě sci-fi obrázků Theodora Rotrekla nakreslil určitou technickou dokumentaci Miroslav Balous.
Knihu Cesta na Mars 1998–99 vydal Albatros v roce 1979 a těch 21 tisíc výtisků se hladce prodalo.
Po dokončení Marsu jsem se plně vrhl na budoucnost kosmonautiky. Opět jsem posílal dopisy na Západ, zvláště do USA. Redakce L+K odebírala západní odborné časopisy, v nich jsem si našel zajímavé konference a jejich řečníky – ty jsem pak žádal o separáty jejich referátů. Od ministerstva energetiky USA jsem si vyžádal materiály o projektu kosmických slunečních elektráren. Přišlo několik krabic brožur, určitě 30–40 kg.
Trvalo přes dva roky, než jsem knihu dopsal, přes 700 stran. O připomínky jsem požádal spoustu odborníků z různých oborů, mám dojem, že tady dosáhl jejich počet maxima. Navíc jsem srozumitelnost otestoval na synovci Petrovi, který chodil do základní školy.
Nabídl jsem ji Sixtovi do MF. Když si rukopis přečetl, řekl, že ho vydá, ale ve dvou dílech. První díl se týkal kosmonautiky v blízkosti Země a osidlování Měsíce. Opět jsem nemohl přijít na dobrý název. Jirka nakonec doporučil Města v kosmu. Moc se mi nezamlouval, ale nic lepšího jsem nemohl nabídnout. Zato druhý díl jsem nazval Polidštěná galaxie – na to jsem byl moc hrdý.

Opakování na vyšší úrovni


Občas jsem jezdil na besedy s malými čtenáři, většinou do škol, které organizovalo nakladatelství Albatros, především můj bratr Mirek.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-11Na besedě se čtenáři v Plzni spolu s dr. Jiřím Grygarem v roce 1984

Uvědomoval jsem si, že dotazy dětí se opakují, týkají se řady základních věcí. A to mne přimělo k tomu, že jsem napsal knihu pro kluky od 13–14 let Kosmonauti 20. století. Obsahovala všechno nejdůležitější, ale v té nejsrozumitelnější podobě.
Kromě fotografií jsem tam chtěl mít kresby, ale ne technického typu, nýbrž spíše takové náčrty. Někde jsem viděl kresby Michala Brixe, navrhl jsem ho jako autora a nakladatelství to s ním domluvilo. Od roku 1988 jsem tedy měl knihu, kterou jsem mohl dávat dětem svých kamarádů.
V polovině osmdesátých let mě nakladatelství Panorama (dříve Orbis) požádalo, abych napsal novou verzi knihy o mimozemských civilizacích. Udělal jsem to s chutí. Navíc se v posledních letech objevila spousta zajímavých poznatků z oblasti genetiky, které tento problém umocňovaly. Tady jsem získával nové informace od dr. Václava Pačesa, kamaráda z Ústavu molekulární genetiky ČSAV, vynikajícího odborníka. Další oporou byl opět kamarád, geochemik dr. Petr Jakeš, znalec planet a dalších kosmických těles. Samozřejmě mezi konzultanty a prvními posuzovateli textu nechyběli Vítek, Grygar a i někteří další přátelé. Po těch více než deseti letech najednou se dostávalo hledání cizího života, zvláště pak inteligentního, na novou úroveň – teprve při psaní, kdy se mnoho věcí řetězilo a vzájemně doplňovalo, jsem si to plně uvědomoval.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-18V roce 1981 slavil klub SPACE 20. výročí od založení: nesesaditelný generální tajemník Tonda Vítek (zleva), dále Honza Kolář a já

Třebaže kniha vyšla pod nicneříkajícím názvem Poselství kosmických světů, těch 35 tisíc výtisků z knihkupeckých pultů v roce 1987 brzy zmizelo.
Mimozemšťané se také stali podnětem k další knize – Odkrytá tajemství UFO. Musel jsem se s tím bláznovstvím, které mě štvalo stále víc, vypořádat. Kniha se objevila jako paperback v roce 1991.

Zpátky na Měsíc


Když jsem byl v září 1989 v Moskvě a na Bajkonuru (viz POPRVÉ – A ZŘEJMĚ NAPOSLED – NA BAJKONURU), glasnosť čili otevřenost vyhlášená Michailem Gorbačovem pokročila natolik, že všichni otevřeně hovořili a psali o neúspěšném projektu vysazení prvních lidí na Měsíci a o dalších tajemstvích. Některé podrobnosti mi prozradili Golovanov a Rebrov, pořídil jsem i interview s náměstkem hlavního konstruktéra Borisem Čertokem, který řídil čtvrtý neúspěšný start lunárního nosiče N-1.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-5Na Bajkonuru při odvozu rakety s lodí Sojuz na startovací rampu

Napsal jsem o tom několik článků do MF a do L+K, rovněž o zákulisí přípravy první družice, o sovětských raketových inženýrech v Německu po druhé světové válce, což byly věci do té doby tajné. Bohužel celkový obraz jsem pořád nemohl postihnout. Teprve v polovině devadesátých let jsem toho znal dost, abych mohl napsat knihu o sovětsko–americkém soupeření o první lidi na Měsíci.
Jenže najednou jsem nemohl najít vydavatele. V euforii po pádu komunismu se lidé zajímali o jiné věci. Nabídl jsem rukopis Tajný závod o Měsíc jednomu nakladateli v Plzni, ale místo odpovědi jsem se za čas dověděl, že zkrachoval. Potom projevil zájem jeden pražský nakladatel. Když jsem si přišel pro stránkové korektury, řekl mi, že chce knihu vydat pod pseudonymem – abych si zvolil nějaké americké jméno. Odmítl jsem a nabízenou smlouvu, vzpomínám-li si dobře, velmi lukrativní, jsem nepodepsal.
Nakonec se o tom doslechli v nakladatelství Bohemia, kde byl ve vedení jeden můj známý. Kniha vyšla, vypadá krásně, ale některé popisky jsou zpřeházené, protože poslední korekturu prý dělal v tiskárně podnapilý člověk. Po půl roce či roce však někteří lidé podnik vytunelovali a já přišel o tři čtvrtiny honoráře.
Mezitím jsem měl hodně práce se špiony (viz HISTORIE TELEVIZNÍHO SERIÁLU O ČS. ŠPIONECH).
Koncem roku 2000 se ozvala paní Amelová, která přešla z nakladatelství MF do Paseky: „Neměl byste něco pro nás?“ Navrhl jsem: „Co kdybychom si zopakovali Kolumby vesmíru?“ Za několik týdnů jsem dostal smlouvu.
Když jsem si první vydání důkladně pročetl, bylo mi jasné, že s výjimkou příběhů prvních tří teoretiků budu muset do všech kapitol sáhnout. A samozřejmě dopsat nové. Psaní šlo pomalu a rozsah bobtnal. Souběžně jsem totiž musel napsat několik knih se špionážní tématikou včetně Kosmických špionů, seriál o vyzvědačkách pro týdeník Instinkt, z něhož se nakonec zrodily dvě knihy. Asi po čtyřech letech jsem přišel do nakladatelství oznámit, že bych rád, aby kniha měla dva díly. Vláďa Pistorius, který nakladatelství řídil a s nímž jsem se znal z jara 1990 z MF, souhlasil. A tak na jaře 2006 vyšel první díl pod názvem Souboj o Měsíc, začátkem roku 2007 má vyjít Souboj o stanice.
Je to personifikovaná historie pilotované kosmonautiky a raketové techniky 20. století. Uvažoval jsem, že bych ji rozšířil i o příběhy konstruktérů sond a družic, ale nenašel jsem prameny, ze kterých bych mohl čerpat jejich osudy. Je to škoda, ale rukopis by se rozrostl do neúnosných rozměrů.
Tuhle knihu jsem věnoval Slávovi Golovanovovi a Tondovi Vítkovi – bez nich bych do zákulisí kosmonautiky tak hluboce nepronikl. Navíc Sláva dělal věci, které mu mohly za sovětského režimu zkomplikovat život. A Tonda obětavě četl mé rukopisy a opravoval v nich spoustu chyb, případně doplňoval dalšími informacemi.
S druhým vydáním Kolumbů vesmíru jsem strašně spokojen – je to vlastně vrchol mého celoživotního úsilí. Nic lepšího z této oblasti už nenapíšu.

I SPACE přežívá


S kamarády z klubu SPACE se setkáváme pouze jednou či dvakrát za rok. Tonda Vítek je počítačovým expertem v knihovně Akademie věd a před lety vytvořil a pořád doplňuje jedinečný přehled všech umělých kosmických těles (či jak mezi sebou říkáme „kosmidel“) SPACE 40. Po sametové revoluci měl možnost se projevit jako náš nejlepší expert na kosmonautiku – dnes vévodí ve všech sdělovacích prostředcích. Honza Kolář založil firmu Gisat na zpracování a distribuci snímků dálkového průzkumu Země a vzápětí i vládní Českou kosmickou kancelář, která se pokouší zapojovat naši vědu a průmysl do zahraničních projektů. Petr Lála sloužil půldruhého desetiletí jako zástupce ředitele kosmické kanceláře OSN v New Yorku a potom ve Vídni. Marcel Grün je ředitelem Hvězdárny a planetária v Praze. Jirka Kroulík byl dlouhá léta šéfredaktorem L+K. Martin Postránecký a Honza Jůn utekli po sovětské invazi do Anglie – Martin pořád pracuje jako vědec, Honza byl redaktorem českého vysílání BBC a potom Svobodné Evropy. Petr Jakeš, který mezi nás už moc nechodil, ale se kterým jsem dál kamarádil, se stal expertem na planetologii, vulkanologii a další obory, si dál zachovával ohromný nadhled, zemřel však předčasně koncem roku 2005.

Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání-4Schůzka spacemanů v červnu 2004 u Lálů na zahradě: moje maličkost (odleva), Franta Kantor, za ním neviditelná Jana Lálová, na druhé straně stolu Honza Kolář, Tonda Vítek, Honza Jůn a Marcel Grün

Většina z nás přešla do stádia důchodcovského, ale pořád nás pohlcuje práce a navíc jsme zahlceni informacemi, které tečou z internetu. Tondu a Honzu rehabilitovala Česká televize tím, že je zve živě komentovat dramatické lety raketoplánů. Občas se na ČT objevuje i Marcel Grün a moje maličkost.
Lety lidí do vesmíru, stejně jako průzkum Marsu či jiných nebeských těles automatickými sondami, se staly běžnou součástí života. Pokud s nejedná o nějaké vybočení z normálu, jako jsou potíže s raketoplány či na Mezinárodní kosmické stanici ISS, anebo nepřijdou zprávy o výjimečných objevech, zvláště pak spjatých s možností mimozemského života, tak řadového čtenáře a diváka příliš nezajímají.
Nová vlna zájmu se zřejmě probudí za deset let, až se Američané začnou vracet na Měsíc. Ovšem o tom už bude psát a mluvit nová generace popularizátorů, kterou – na rozdíl od většiny toho, co jsme zažívali my – zahltí přemíra informací, z níž bude muset pečlivě vybírat ty nejdůležitější.

24.12.2006


nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks