Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

07.01.1991 1968–1969: Svobodná MF ze záložního postavení

Podzim a zima 1967 byly rozbouřené. Proběhlo několik zasedání ÚV KSČ, o jejichž průběhu kolovaly různé informace. Jednou po návratu ze sekretariátu ÚV KSČ svolal šéfredaktor Mirek Jelínek mimořádnou celoredakční poradu: „Soudruzi nemají spojení s Bratislavou!“ Na podrobnosti se už nepamatuji, ale znamenalo to roztržku mezi vedením, které představoval Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky, s nespokojenými Slováky.

Během jednoho zasedání ÚV v listopadu šel okolo Hradu průvod vysokoškoláků ze strahovských kolejí, kteří protestovali proti vypínání elektřiny a dalším každodenním nepříjemnostem. Esenbáci je tvrdě rozehnali a to vyvolalo nové reakce proti zatuchlému stranickému vedení.
Fámy o tom, co se děje na ÚV KSČ, byly stále divočejší. A také občas legračnější. Těsně před Vánocemi probíhalo jedno plénum, které bylo přerušeno, když jedna řečnice tam řekla: „Soudružky musí jít domů péct vánočky.“ A jednání bylo přerušeno do začátku ledna. Tam musel opustit nejvyšší funkci v KSČ Novotný, zůstal jenom prezidentem. Nejvyšším komunistou se stal Alexandr Dubček, Slovák v českých zemích naprosto neznámý. Do vedení také přišli někteří noví lidé.
Nikdo v tom nespatřoval žádný dějinný převrat – prostě výměna bafuňářů. Teprve článek Josefa Smrkovského, nového člena předsednictva ÚV KSČ, o nových metodách stranické činnosti, který po několika týdnech mlčení otiskl deník Práce, naznačil, že se má něco zásadního měnit. Potom se vynořovaly další články. Rozhlas jednou udělal reportáž z Jednotného zemědělského družstva, kde byl předsedou Josef Borůvka, nový člen předsednictva ÚV KSČ. Ledy začaly roztávat – rodilo se „pražské jaro“ či také „socialismus s lidskou tváří“.

V PRAŽSKÉM VÝBORU SVAZU NOVINÁŘŮ



Třebaže ještě existovala cenzura, pracovníci tiskového dohledu ministerstva vnitra, kteří ji představovali, už prakticky do ničeho nezasahovali. Začaly se objevovat články o nedávné minulosti, které působily jako výbuchy. Pamatuji si, jak na mne zapůsobil článek Jiřího Hochmana v Rudém právu, který otevřel záhadu smrti Jana Masaryka v březnu 1968.
Potom utekl na Západ generál Jan Šejna, chráněnec Novotného a kamarád jeho syna, nejvyšší komunistický funkcionář na ministerstvu národní obrany – měl být obviněn z podvodů a zpronevěr. Obrovský tlak přiměl Novotného, aby se vzdal i funkce na Hradě, na jeho místo usedl penzionovaný generál Ludvík Svoboda. Všichni jsme si mysleli, že tento hrdina SSSR je pro Sověty záštitou správného vývoje.
Ve Slovanském domě a jinde probíhaly obrovské diskusní večery, kde se pravdivě mluvilo o minulosti a mnozí funkcionáři se káli ze svých hříchů. Některé přenášely živě rozhlas a televize. Ovšem na druhé straně působili lidé, zarytí stalinisté, kteří poukazovali na to, že vývoj jde doprava, že jeho podstata je antisocialistická. Při jedné debatě v rozhlase protestoval jakýsi soudruh Jodas tuším z Libně. Rozhlasáci ho nakonec pozvali k mikrofonu a v diskusi, živě přenášené, jeho dogmatické představy rozdrtili. Potom vzniklo rčení: „Jsi blbej jako Jodas.“
Také u nás v redakci Mladé fronty se mnohé změnilo. MF patřila k novinám, které otiskly Dva tisíce slov, byla to zásluha šéfredaktora Mirka Jelínka. Někteří vysocí funkcionáři včetně Smrkovského ho označili za kontrarevoluční pamflet. Byla zvolena redakční rada z řad redaktorů. Já jsem v ní nebyl, protože se svou vědou jsem stál trochu mimo tohoto politického dění. Skoro všichni, kteří dosud dělali politiku, se snažili přinášet co možná nejvíc zajímavých článků, byl tam přetlak.
Zato mne redakce navrhla za člena pražského výboru Svazu novinářů. Existovaly totiž krajské výbory, jenom Praha neměla vlastní orgán. Byl jsem zvolen na schůzi v Lucerně. Z doby svého vojákování jsem měl dost známých ve vojenském tisku a z posledních let taky z rozhlasu, to byl asi hlavní důvod, proč jsem prošel.
Co dělal městský výbor Svazu novinářů? Na podrobnosti se už nepamatuji. Nicméně byl to nejprůbojnější novinářský orgán. Tam jsem se seznámil s Jirkou Rumlem z proslulého týdeníku Reportér, který se stal předsedou, s Karlem Kynclem z rozhlasu a s dalšími revolucionáři. Tento výbor také připravoval mimořádný sjezd Svazu novinářů, ale já se toho neúčastnil, protože zrovna v té době – v květnu – jsem letěl na plánovanou dvoutýdenní cestu do Sovětského svazu. Kromě toho, jestli se nemýlím, jsem byl v pražském výboru nejmladší.
Postupem času se také probouzela Akademie věd. Tam jsem byl doma, o tom jsem tedy psal. Například vznikl Celoakademický výbor ROH, tedy odborů, který se stal centrem revolučních myšlenek. Jednou mne zavolali z Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV v Kobylisech, abych přijel na schůzi, na níž budou propírat technického náměstka ředitele, který je bývalý vysoký důstojník StB Lédl. Přijel jsem, dokonce jsem s tímto člověkem natočil na magnetofon rozhovor, který byl velmi na tělo. Ukázalo se, že byl velitelem vnější ostrahy StB v průběhu procesu s Rudolfem Slánským a „jeho klikou“. Na jednu moji tvrdou otázku si rozmýšlel odpověď několik vteřin – i tento údaj jsem dal do novin. Potom sám z ústavu odešel.

OBNOVA JUNÁKA



Na jaře se obnovil Junák, který komunisté zakázali na počátku padesátých let. Když jsem byl doma v Janovicích nad Úhlavou, předal jsem Oldovi Dvorskému a Mílovi Heidlerovi, kteří obnovovali oddíl, kroniky a další písemnosti dosud skladované na naší půdě, aby mohli plynule navázat.
Začal jsem se také stýkat s dr. Karlem Průchou, starostou Junáka, synem našich školníků na klatovském gymnáziu. Asi v roce 1953 byl spolu s dalšími činovníky souzen ve vykonstruovaném procesu, tehdy jsem se trochu víc znal s jeho rodiči, a tak jsem se jim nějakým způsobem pokoušel vyjádřit své soucítění – podrobnosti už se nepamatuji.
Zařídil jsem, že se s Průchou udělal pro MF velký rozhovor. Potom jsme spolu byli ještě trochu ve styku. Když se obnovoval časopis Junák, byl to snad on, kdo chtěl, abych ho vedl. Odmítl jsem, protože to nebyla moje parketa, dětský časopis bych řídit nedovedl. Stal jsem se tedy členem redakční rady a napsal jsem tam několik článků. Někdy na přelomu 1969–1970, s nástupem normalizace, soudruzi opět skautskou organizaci zrušili a tím padl i časopis. Přejmenoval se na Stezku, potom na Pionýrskou stezku.

DAMOKLŮV MEČ NA TENKÉ NITI



V květnu jsem letěl do Moskvy. Moji kamarádi Sláva Golovanov a Ljoňa Repin na mne čekali na letišti a už v autě jsem musel vykládat, co se u nás děje. Odvezli mě do hotelu Ukrajina, uložil jsem věci do pokoje a šli jsme do jídelny, kde jsme několik hodin debatovali. V obrodném procesu, který u nás probíhal, zřejmě viděli naději i pro Sovětský svaz.
Nejvíc se o mne staral Sláva. Loni na mezinárodním astronautickém kongresu v Bělehradě, kde jsme se opět setkali, slíbil, že mne zavede k některým lidem, kteří spolupracovali s hlavním konstruktérem dálkových raket Sergejem Koroljovem. To také nyní dělal. Dokonce jsem mohl mluvit s jeho matkou a druhou manželkou, které dosud nikde nevystupovaly. Od obou jsem se dověděl, že Koroljov byl během velkého teroru koncem třicátých let zatčen, vězněn v koncentráku na Sibiři a potom až asi do konce války pracoval ve vězeňské konstrukční kanceláři v Kazani. Když jsem se Slávy zeptal, jestli o tom mohu psát, odpověděl: „Ty můžeš, já ne!“ Potom zorganizoval ještě schůzky se dvěma raketovými inženýry, kteří znali Koroljova ze 30. let, dnes důchodci, a ti byli také poměrně otevření.
Sláva mě také zavedl k profesoru Konstantinu Feoktistovovi, vědci-kosmonautovi, který byl šéfprojektantem všech sovětských pilotovaných strojů, což jsem netušil. Byl jsem u něj už před dvěma roky, takže jsme se trochu znali. Po našem příchodu zapnul Feoktistov rádio a začal se vyptávat na to, co se děje u nás. Držel nám palce, to bylo vidět, stejně jako Sláva. Zmínil se také o tom, že disidentskou studii akademika Andreje Sacharova, tvůrce sovětské vodíkové bomby, o sbližování socialismu a kapitalismu u nich v konstrukční kanceláři už prodiskutovali. Rituál s puštěním rádia, aby zamezilo případnému odposlechu, se protáhl na dalších asi patnáct let, kdy jsem navštěvoval Feoktistova; až po nástupu Gorbačova už jsme mluvili bez tohoto stínění.
Nebyl jsem v redakci příliš vytížen, a proto mě Jelínek v létě poslal služebním autem do Ostravy. Zástupce šéfredaktora Komsomolské pravdy, jeho jméno mně vypadlo z hlavy, který jako důstojník Rudé armády, prošel na jaře 1945 bojovou cestu ze severní Moravy do Prahy, si nyní chtěl tuhle trasu zopakovat. Ovšem ve skutečnosti měl důležitější poslání, jak jsem postupem doby pochopil. Měl pro vedení Komsomolské pravdy zjistit, co se u nás opravdu děje. Strávili jsme spolu několik dnů. Museli jsme se zastavovat v některých vesničkách a on tam hledal místa, kde stála fronta, někde vzpomínal na kamarády, kteří tam padli. Teprve tehdy jsem si uvědomoval, co to byla válka. Když jsem ho přivezl do Prahy, začal komunikovat už s jinými lidmi.
Politická situace se zostřovala. Vynořily se obavy, aby nás sovětská armáda nepřepadla. Probíhaly u nás manévry Varšavské smlouvy a po jejich skončení se některé sovětské pluky stále nechtěly stáhnout z republiky.
Potom přišla čs.-sovětská jednání v Čierné při Čopě a nakonec schůzka hlav Varšavské smlouvy v Bratislavě. Avšak ani po jejím skončení napětí neopadlo. V polovině srpna na poradě šéfredaktorů na ÚV KSČ vyslovil František Kriegel, člen předsednictva, zlověstně znějící větu: „Damoklův meč nad námi visí na tak tenké niti, že si to nedovedeme představit.“
Málokdo tušil, co tím myslí. Představu, že by u nás Sověti vojensky zasáhli, jsem si nepřipouštěl. Vždyť by to znamenalo rozbití světového komunistického hnutí – utěšoval jsem se. Kolegové smýšleli podobně.

PRVNÍ DEN OKUPACE



Večer v úterý 20. srpna 1968 jsem šel jako obvykle spát po jedenácté hodině. Poslední rozhlasové zprávy ve 23. hodin četl komentátor Jiří Dienstbier a zmiňoval se o nenadálém zasedání ústředního výboru sovětské komunistické strany, na které se právě sjíždějí do Kremlu jeho členové. Nic mně nedošlo. Ani časté přelety letadel nad Prahou, které byly trochu nezvyklé. Zřejmě ani Jirkovi.
Asi ve dně hodiny v noci mě vzbudil soused Pepík Štěpánek, kolega, který dělal vedoucího vydání: „Rusové nás obsazují!“ Stál jsem u otevřeného okna a díval se těžká dopravní letadla, která mířila na Ruzyni. Rádio nehrálo – později jsme se dověděli, že ho nechal vypnout tehdejší šéf spojů Karel Hoffmann. Až později se ozvalo, tuším okolo páté ráno. Vysílalo usnesení předsednictva ÚV KSČ, které protestovalo proti okupaci, a první útržkovité zprávy o průběhu přepadení. Celou noc jsem neusnul.
Bydlel jsem v činžáku na sídlišti v Zahradním Městě. Ráno autobusy okolo nás začaly jezdit jako obvykle. Vyrazil jsem tedy do redakce dost brzy, snad okolo sedmé. Avšak na Čechově náměstí ve Vršovicích se ukázalo, že nefungují tramvaje. Nezbylo nic jiného, než abych do centra šlapal pěšky, stejně jako ostatní lidé, mnozí z nich s tranzistorovými rádii u ucha – rozhlas z Vinohradské třídy pořád vysílal. Obchody byly otevřené, lidé nakupovali o překot potraviny a také baterie do tranzistorů. A všude tanky s bílými pásy – okupanti!
Do redakce Mladé fronty, která sídlila v Panské ulici číslo 8, kousek od Václavského náměstí, jsem dorazil okolo deváté. Lidé, kteří dělali večer noviny, tam zůstali přes noc. Vyprávěli, že když přišla zpráva z ČTK o přepadení republiky z ÚV KSČ, před druhou hodinou v noci, pražské vydání se už dávno tisklo. Posledního sazeče někdo chytil ještě na chodníku. Musel se vrátit, aby vysázel zprávu předsednictva ÚV KSČ, a za jízdy se první stránka s tímto oznámením na rotačce vyměňovala. Takže několik tisíc čtenářů v centru Prahy dostalo noviny i s tímto oficiálním sdělením.
Bylo rozhodnuto, že se bude přes den dělat zvláštní vydání o jednom listu. Vzaly se ranní noviny a přicházející informace se vyměňovaly za staré zprávy. Myslím, že do odpoledne vyšla asi tři vydání. My, kteří jsme neměli co dělat, jsme vyrazili do ulic a tam je rozdávali.
Asi okolo čtvrté hodiny odpoledne jsem přicházel k redakci, když najednou přijelo několik sovětských obrněných vozů, zastavily před naší budovou a vojáci vběhli dovnitř. Vletěl jsem do recepce vedlejšího hotelu Palace, vychrlil ze sebe, co se stalo, a že potřebuju zavolat do redakce. Paní na telefonní centrále ještě nic nevěděla, přepojila mne na nějakého kolegu a ten řekl: „Už nám do volali zepředu. Zadním vchodem nebudeme utíkat, protože zajali lidi v přední budově.“
A co teď? Nemělo smyslu, abych šel taky do redakce a nechal se dobrovolně zajmout. Zamířil jsem do bistra Sputnik v pasáži Černá růže, kam jsme často chodili na obědy a někdy tam i dělat rozhovory s různými lidmi. Číšníky jsme znali křestními jmény či přezdívkami, oni znali nás. Postěžoval jsem si panu Bondymu, vždy elegantnímu ironikovi, a říkám, že bych zprávu o obsazení redakce potřeboval dostat do rozhlasu, který pořád odněkud vysílal.
Za chvilku se Bondy vrátil s kusem papíru: „Pero jistě máte. Napište zprávu a já zařídím její odeslání.“ V příštích dnech jsem toto spojení ještě asi jednou využil. Dneska lituju, že jsem se pana Bondyho nikdy nezeptal, jak vlastně tahle přepážka fungovala.
Ten den jsem také zahlédl v Panské ulici onoho estebáka z Ústavu radiotechniky a elektroniky Lédla. Šel po druhém chodníku a nevšiml si mne. Upřímně řečeno, měl jsem strach, aby mě nepoznal a třeba nepředal Sovětům.
Večer jsem se nějak dopravil domů. Nevím, jestli to bylo onu středu nebo nějaký den další, kdy se nás několik sešlo u Heřmanů v přízemí. Se členy této rodiny se nikdo moc nestýkal, protože Karel Heřman sloužil kdysi jako domovník na československém velvyslanectví v Londýně, takže jsme tušili, že byl u StB. Mluvili jsme o tom, že rozhlas vyzývá lidi, aby odstraňovali tabulky s názvy ulic – tím by byli dezorientováni estebáci, kteří měli spolu s ruskými kolegy zatýkat známé osobnosti. Pan Heřman vykládal, že je to zbytečné, protože StB má podrobné mapy všech obcí i s vyznačenými čísly domů. Ovšem největší dojem na mne udělalo to, jak byli najednou všichni jednotní, přátelští a pohostinní. Penzistu Heřmana jsem v dalších letech – byť už jsme se nikdy nesblížili – s radostí vždycky zdravil.

NOVINY Z MALÉ TISKÁRNY



Ve čtvrtek ráno jsem se zase vypravil k redakci. Byla obsazená, sovětští vojáci dovnitř nikoho nepouštěli. Jsou tam naši, nejsou tam? Ve Sputniku jsem našel někoho, kdo prožil celou kalvárii zajetí. „Ráno nás pustili,“ vysvětloval. „Vojáci nás všechny nahnali do ředitelny a tam nás střežili. I na záchod s námi chodili se zbraní. Byli jsme hladoví. Večer tam přišli nějací lidé, kteří nám přinesli spoustu palačinek, prý o tom uvěznění mluvili v rádiu. Trvalo nějakou dobu, než vojáci dovolili, abychom si je vzali. V noci jsme spali, jak se dalo.“ A pak jsem se dověděl to nejdůležitější: Odpoledne se sejdeme v tiskárně národního podniku Mír – nikoliv v obsazené Panské 8, nýbrž na Fügnerově náměstí nedaleko nuselského mostu.
Tam vznikla redakce, která za pomoci tamních tiskařů vydávala Svobodnou Mladou frontu – to byly jednolistové a dvoulistové noviny menšího formátu. Vycházely několikrát denně, s neustále doplňovanými zprávami. Redakci tehdy bezprostředně řídil Standa Studený, do té doby jeden z vedoucích vydání.
Okupační armáda obsadila i budovu ČTK, ale osazenstvo agentury se přesunulo do záložního postavení – stejně jako my. A vydávala dálnopisem zprávy z domova i ze světa. V té tiskárně však dálnopisy nebyly, zato je měla Cestovní kancelář mládeže v Žitné ulici, kam je ČTK pro nás posílala. Kromě se v novinách samozřejmě tiskly i vlastní zprávy, reportáže a rozhovory.
Byl jsem tehdy nejmladším redaktorem MF, psal jsem o vědě, takže jsem žádné kontakty do politického světa neměl. Navíc se v téhle „záložní redakci“ hlásilo o práci víc lidí, než bylo na zaplnění těchto novin zapotřebí. Toulal jsem se tedy po Praze a psal zprávy o tom, co jsem viděl a slyšel – občas něco z toho vyšlo. Současně jsem záviděl starším a zkušenějším kolegům, jaké zajímavé články oni přinášejí – z Hradu, z parlamentu, z vlády, ze zasedání 14. sjezdu KSČ, od politiků a umělců.
Sešlo se dost redaktorů i několik sekretářek, zato šéfredaktor, někteří vedoucí oddělení a taky někteří řadoví kolegové chyběli. Prý se skrývali v různých bytech a občas s někým telefonovali. Jiní ujeli z Prahy na chalupy. Když nám to došlo, tohle skrývání jsme odsuzovali, považovali jsme je za zbabělost. Zato ředitel tiskárny Mír Karel Tětiva, ředitel vydavatelství MF Karel Červinka a někteří náměstci se nebáli a zařizovali, co bylo potřeba. Je pravda, že strach z toho, co bude dál, jsme měli všichni.
Také se tam objevil Jaromír Hořec, zakladatel a první šéfredaktor MF z května 1945. Něco tam dělal, ale co, to nevím. Tehdy totiž platilo pravidlo, které jsem později objevil jako zákon u tajných služeb: Máš vědět jenom to, co máš vědět – tedy to, co se týká tebe, nic ostatního!
Začátkem devadesátých let se mně chlubil tuším Míla Rechcígl, exulant z osmačtyřicátého, že byl tenkrát v Praze: „Mosty přes Vltavu Rusové obsadili a některé lidi prohlíželi. A já jsem ve svém autě s americkou vlajkou vozil vaše noviny na smíchovský břeh. Mne jako Američana si zastavit netroufli.“
Svobodnou Mladou frontu vydávali snad ve všech krajských redakcích a dokonce někteří kolegové doma a třeba i na dovolené – Jarda Hejkal v Havlíčkově Brodě a Milan Syruček na Zbraslavi. Všichni je dělali naprosto samostatně, bez kontaktu s pražskou redakcí.
V téhle malé tiskárně jsme zůstali asi deset dnů. Když se vrátil prezident Svoboda s internovanými politiky z Moskvy, trvalo ještě nějakou dobu, než okupanti budovu redakce a tiskárny v Panské uvolnili. Jenže hned jsme tam nesměli. Všechno prý bylo strašně znečištěné. Před námi museli nastoupit hygienici a uklízeči. Když jsem se konečně vrátil do své místnosti, zjistil jsem, že ze zásuvky stolu mně ukradli fotoaparát, ale expozimetr tam nechali. Papíry na stole zůstaly netknuté, stejně jako kosmonautický archiv v malém temném kumbálu. Přičítal jsem to tomu, že jsem tam měl některé sovětské noviny a nad stolem velkou ruskou mapu – Karta Luny. V archivu bylo také hodně výstřižků v ruštině. Ostatní na tom byli ještě hůř, zvláště fotoreportéři, navíc jim vyrabovali archiv.
Nejvíc se naštvali dělníci z tiskárny, členové Lidových milicí, kteří měli v malé komůrce naleštěné pušky, s nimiž jezdili občas na cvičení, a ty zmizely. Později sovětský tisk tvrdil, že se v redakci Mladé fronty našly „zbraně kontrarevoluce“ – zastaralé flinty našich milicionářů.

STAROSTI RODIČŮ


V tom shonu jsem zapomněl na to, že o mne mají strach rodiče v Janovicích. Vznikly potíže s telefonním spojením a někteří lidé o sobě dávali vědět pomocí vzkazů ve svobodném rozhlasu. Musím se přiznat, že mě vůbec nenapadlo, že by mohli mít o mně nějaké obavy.
Po několika dnech přijel do Prahy bratr Mirek, kantor, který trávil s manželkou v Janovicích prázdniny – smíchovské nádraží Sověti neobsadili. Mirek s Líbou bydleli u jejích rodičů v Řeporyjích, městečku západně od Prahy. A Mirek mi nechal vzkaz u Saši, mé dívky a budoucí manželky, abych se ozval domů. Vím, že jsem telefonoval do janovické továrny Masna, aby našim vyřídili, že jsem v pořádku. Proč jsem nevolal přímo rodičům už si nepamatuji.
Měli také starost o Evu, sestru, která byla spolu s kamarádkou jako obvykle v Jugoslávii u moře. Holky zůstaly ve Splitu u svých domácích o dva týdny déle, Jugoslávci je živili zadarmo, protože s námi sympatizovali a Sověti neměli rádi. Potom se vracely myslím přes Rakousko.
V Janovicích byla velká posádka naší armády. Její velitelé nechtěli pustit sovětská vojska do kasáren, Sověti se tedy rozložili na kopci pod Klenovou. A protože rozhlas vyhlásil „Ani kapku vody okupantům!“ a navíc okupanti neměli zajištěné zásobování, zápasili s obtížemi. Rodiče později říkali, že za soumraku – aby je nikdo neviděl – se za nimi plížili janovičtí bolševici s nádobami vody. I na venkově se tedy začaly formovat prosovětští kolaboranti.
Na podzim vyšla moje první kniha – Na obou březích vesmíru, a to v prestižním nakladatelství Čs. spisovatel. Samozřejmě jsem na ni byl hrdý, ale současně jsem se obával, jestli ji lidé budou číst, protože jsem se snažil psát objektivně o sovětské kosmonautice. Ale potom mně někdo z ÚV KSČ vzkázal, že z ní čtou úryvky v čs. vysílání Svobodné Evropy. To mě to na klidu nepřidalo.

STÁLE V JEDNOM ŠIKU



V dalších měsících zůstávala redakce víceméně jednotná; samozřejmě vedle menší mlčící skupiny. Někteří kolegové byli v boji s nastupujícími neostalinisty neobyčejně vynalézaví. Vzpomínám si, jak se Franta Coňk a Jirka Cichoň tajně dostali do nějakého kamrdlíku v budově, kde měly jednat „zdravé síly“ sdružené ve Svazu čs.-sovětského přátelství. Franta, výborný stenograf, jejich diskusi zaznamenal a noviny ji otiskly. Vznikl ohromný poprask, protože vlastně demaskoval jejich diktátorské a násilnické metody. Ovšem tyhle články už se nepodepisovaly anebo se používaly neprůhledné pseudonymy.
Někdy na jaře 1969, kdy začínala Husákova normalizace, vznikly takové tlaky konzervativců z ÚV KSČ na šéfredaktora Mirka Jelínka, že raději dobrovolně odstoupil. Nejdřív šel do redakčního archivu, potom musel opustit podnik. Dělal někde dělníka, tuším asfaltéra, později úředničil. Tak se vlastně dostal na stranu obětí sovětské okupace. Občas jsem za ním chodil, dával jsem mu knihy, které mně vycházely.
Nového šéfredaktora jsme si chtěli zvolit – dosavadního vedoucího Víkendu Zdeňka Domkáře. Slyšeli jsme, že k nám chce ÚV dosadit dr. Milana Codra, šéfredaktora vojenského časopisu Zápisník. A protože jsem s ním kamarádil, zavolal jsem mu. Věděl i o Domkářovi a říkal, že k nám nepůjde, ať si ho zvolíme.
Zdeněk byl velmi tolerantní. Jako bývalý zahraničář myslím dobře tušil, že je jenom přechodným vládcem a že to horší nás teprve čeká. Přesto souhlasil s otiskováním spousty článků, o kterých věděl, že nebudou košer.
Někdy na jaře 1969 i k nám dorazila studie akademika Andreje Sacharova, autora sovětské vodíkové bomby a nyní disidenta, který psal o konvergenci čili splynutí socialismu a kapitalismu. To byla neobyčejně převratná myšlenka, která dogmatikům v Kremlu vadila. Musel jsem o tom napsat. Vzpomněl jsem si, že docent František Janouch z řežského atomového ústavu by o autorovi mohl něco vědět. Ano, něco málo opravdu věděl, to mně pověděl a já článek podepsal jako Jana Spálená – někdo mi poradil, abych tam své jméno nedával, nevím, snad to byl Domkář. A vedle jsem přidal výňatky ze Sacharovovy studie.
Díky Zdeňkovi jsem také v červenci mohl odletět do USA na start Apolla 11 k Měsíci. V té době nikdo nahoře zahraniční cesty neschvaloval, záleželo na vedení redakce a vydavatelství. Všechno, co jsem o této události poslal, MF otiskla. Přistání prvních Američanů na Měsíci jsme brali jako facku Sovětům, a proto tomu redakce věnovala obrovské místo. Příštích dvacet let mně to soudruzi při různých příležitostech vyčítali: „Pacner – to je ten, co byl v Americe, když letěli na Měsíc!“

CESTA PO VLASTNÍM PRKNĚ



Na podzim 1969 nastoupil po Domkářovi nový šéfredaktor Libor Batrla, funkcionář Svazu mládeže. Později jsme se dověděli, že nejdřív se šel poradit s normalizačním šéfredaktorem Rudého práva Mirkem Mocem, který před lety pracoval v zahraničním oddělení MF. Batrla prý byl velice nažhaven: „Já všechnu tu kontrarevoluční čeládku vyházím!“ Ale Moc mu realisticky radil: „Když vyházíš většinu redaktorů a nahradíš je svazáckými funkcionáři, noviny upadnou, nebudou za nic stát. A všichni ti to budou vyčítat. Na to, že jsi vyhodil kontrarevolucionáře, se zapomene, to bude stará věc, ale nízká úroveň novin a malý zájem čtenářů o ně budou soudruzi otloukat o hlavu tobě.“
Když potom nastaly tuším v roce 1970 čistky v KSČ, které probíhaly také v redakci, jejich průběh byl u nás velmi mírný. Nejdřív někdo ustavil „zdravé jádro“ – asi 6–7 komunistů, kterým vyměnili legitimace bez jakýchkoliv prověrek. Tohle „jádro“ se skládalo z lidí, kteří Svobodnou MF nedělali, buď se skrývali anebo se vůbec neozvali. Ale spíš bylo toto složení náhoda, než úmysl. Ovšem i tohle na něco ukazuje.
Potom začaly prověrky. Mám dojem, že v pražské redakci pouze dvě kolegyně – Drahuše Petrýdesová a Olina Hníková – byly vyloučené. Drahuše byla zásadová, Olina zase hystericky upřímná – to byly zřejmě hlavní důvody. Necelá polovina v KSČ zůstala, někteří po těžkém slovním souboji. Větší pogrom proběhl v krajských redakcích, protože při něm si místní konzervativci vyřizovali účty s některými novináři.
Bylo však smutné pozorovat, jak někteří z kolegů, kteří ještě do jara psali články na podporu demokracie, se po nástupu Batrly začali otáčet. S chutí se pouštěli do komentářů a rozhovorů na podporu Husáka a spol. Jeden kolega, dnes už mrtvý, který se v osmdesátých letech vyšvihl až do funkce šéfredaktora Práce, to vysvětloval: „Já si jedu po svém prkně.“
Dcera tajemníka ÚV KSČ Václava Hájka a její manžel, kteří byli dosazeni za Batrly tuším do vnitropolitického oddělení, totálně selhali. Jednak neuměli nic napsat a jednak na ně nebylo žádné spolehnutí. Potom se z redakce vytratili.
Postupem času také přicházeli další noví lidé – většinou absolventi fakulty žurnalistiky, kteří mysleli jako my. A kromě toho i někteří politicky zdatní soudruzi ze svazáckého a stranického aparátu, kteří se především usadili v nově obnoveném oddělení propagandy.


nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks