Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

24.05.1991 Tak nám vrátili krám

Konečně přišel ten den, ve který jsme vůbec nevěřili. Jednota Sušice nám měla předat zpátky náš rodný domek.
Když se na podzim 1990 začaly objevovat zvěsti, že se mají bývalým majitelům vracet nemovitosti, které jim komunisté neprávem zabavili, řekla matka: „Napiš Jednotě Sušice, že chceme zpátky náš krám!“
Náš krám, to byl přízemní domek se dvěma pokoji, kuchyní, kanceláří a obchodem, potom jednopatrové zděné skladiště, velká stodola sloužící jako prostorný sklad, pod níž byl sklep, koncem války rozšířený na betonový kryt, malé přízemní skladiště na železářské zboží, napůl dřevěné skladiště, které v poslední době našeho bydlení sloužilo jako garáž pro otcovu tatřičku sedmapadesátku koupenou z druhé ruky, dva chlívce, dvůr se starou jabloní a studnou s křišťálově dobrou vodou. Ovšem jinak typicky venkovský komfort té doby – záchody na dvoře, koupání jednou týdně v dřevěných neckách v kuchyni, teplá voda z hrnce na kamnech!


Tak nám vrátili krám-1Tak vypadala kuchyně a dvůr, když jsme je přebírali

Když tatínek musel někdy na jaře devětačtyřicátého roku předat tenhle soukromý obchod Západočeskému konzumnímu družstvu, které se pak rozpadlo na okresní Jednoty, dál jsme tam zůstali bydlet. Taky se nic nezměnilo na tom, že my děti jsme po večerech musely navažovat kostkový cukr tak, že na jednu stranu váhy jsme daly prázdný sáček a na druhou sáček s cukrem – na přesnou váhu si tatínek potrpěl. Dál jsme před každými vánocemi, poutěmi a posvíceními musely mlýt na elektrickém strojku mák – to bylo zadarmo, jako pozornost zákazníkům. Když jsme přišli ze školy, museli jsme stálým zákazníkům stále roznášet zamluvené noviny a časopisy po celých Janovicích. I když jsme se někde báli psů, byla to povinnost, a na konci měsíce, při vybírání předplatného, bylo naší jedinou odměnou, když nám někdo nechal nějaký desetník či korunu od cesty. A pořád jsme si o prázdninách přivydělávali tím, že když chodili prodavači na dovolenou, tak jsme za ně prodávali my děti, samozřejmě ilegálně – těch několik desítek korun, které pro nás znamenaly velké jmění, nám dával tatínek z vlastní kapsy. Tohle všechno trvalo jakoby se nic nestalo – jako by nad vchodem do krámu byl pořád nápis Karel Pacner, koloniál a obchod se smíšeným zbožím, nikoliv ZKD a pak Jednota. Tyhle dětské povinnosti jsme si všichni tři odsloužili, dokud jsme doma chodili do měšťanské školy anebo potom do klatovského gymnázia – pardón, do devítiletky a do jedenáctiletky.
V létě 1960, když už jsme všichni z rodného hnízda vylítli a začínali kutat na své životní dráze, přišla pohroma – vládní výnos o zabavení majetku, pokud na té nemovitosti původní vlastník obhospodařoval méně než polovinu. A tak nám komunisté, zastoupení mnohomluvnými úlisnými soudruhy a také soudružkami z představenstva sušické Jednoty, náš rodný barák v Janovicích ukradli. Podle zákona, který si soudruzi nahoře vymysleli a svou hlasovací mašinérií v parlamentu ho nechali schválit. A rodiče za to, že tam smějí zůstat bydlet, museli začít platit nájemné. Myslím, že nebylo velké, ale hlavně – bylo! Prostě se tady něco změnilo, něco se převrátilo na hlavu! Všechny nás to moc štvalo, ale nic jsme nemohli dělat.
Koncem roku 1990 se tedy začala vynořovat naděje, že bychom mohli dostat náš krám zpátky. Jenže co s ním? Z ulice nevypadal špatně – loni před oslavami sedmistého výročí založení Janovic dala radnice Jednotě příkaz, aby barák zvenku omítli. Jinak to objedná sama na účet družstva. Uvnitř to bude určitě hrozně zanedbané. Byl by to danajský dar. Navíc žádný z nás dědiců se nepotatil, k obchodování máme daleko. Naštěstí se objevil zájemce, který by měl chuť tam zase něco dělat.
Požádali jsme tedy sušickou Jednotu o vrácení. Museli jsme sepsat kupu lejster, vysedět hodiny u notáře, aby ověřil naše podpisy, taky pár korun do toho vrazit... Ale pořád se to nehýbalo z místa. Opět další podpisy, další listiny. Na ukradení krámu stačil možná jeden podpis a razítko – o vrácení podle zákona abychom se skoro prosili. „To víte, soudruzi v Jednotě si vymýšlejí, aby vám to co nejvíc ztížili, ale vrátit vám to nakonec musejí,“ uklidňoval nás právník, kterého jsme si zjednali, protože nikdo z nás těm paragrafovým kličkám nerozumí.
Dobře si vzpomínám, jak jsme se z našeho rodného domku stěhovali o několik stovek metrů dál. Bylo to začátkem šedesátých let. Přijel jsem tehdy stonat ze svého pražského podnájmu domů, a tak mně strejda zemědělec, kterému už dřív vzali všechna pole, louky, krávy a nářadí, naložil s nábytkem na valník vypůjčený z jézeddé a koňmi, které mu možná kdysi patřili, a odvezl. Byl nevlídný listopad a nevlídnost té chvíle jsme se všichni snažili přehlušit věcností, která je při takovém stěhování nezbytná.
Až někdy do sedmašedesátého roku, než šli rodiče do penze, jsme se do toho rodného hnízda občas podívali. Tatínek s maminkou tam pořád prodávali. Jenže už to nebyl náš domov. Z pokojů, ve kterých jsme se narodili, se staly skladiště všeho možného, zrovna tak z kuchyně, kterou jsme tak milovali, protože jsme si tam za dlouhých podzimních a zimních večerů hráli. A dvůr, to rejdiště naše a našich kamarádů, byl stále častěji zastavován velkými bednami neohrabaného zboží.
Jakmile odešli naši do penze, stal se tenhle prostor pro nás nedostupným. Nanejvýš jsme občas zašli něco koupit do krámu a podivovali se nad tím, jak všechno pozvolna chátrá. Jednota se s nějakými opravami neobtěžovala. Asi před pěti lety nějaká moudrá hlava vymyslela, že se v Janovicích zřídí obchodní středisko. Na poli kousek za náměstím nechala Jednota snad za milión korun či ještě za víc postavit neforemný přízemní barák, takové provizórium, jaké budovali za války Němci a leckde slouží dodnes – viz třeba motolská nemocnice. A do téhle „plechové králíkárny“, jak se jí opovržlivě říká, nastěhovali všechny obchody. Ty existující včetně našeho jednoduše zavřeli a ponechali osudu. Bylo nám toho líto, ale co jsme mohli dělat?
Začátkem dubna, po několika měsících čekání a byrokratizování, jsme se konečně dočkali. Přišlo psaní, abychom zavolali do Sušice, kdy si chceme naši nemovitost převzít. Jenom obvyklý pozdrav „Míru zdar!“, jaký Jednota tradičně používala, na konci dopisu chyběl.
Ve čtvrtek 23. května 1991 jsme si tedy přijeli pro krám. Tedy přesněji: převzít nemovitost číslo popisné 51 v Janovicích nad Úhlavou od Jednoty Sušice. Počítali jsme s tím, že to tam bude dost zdevastované, jistě se to bez oprav neobejde.
Jako vlastníci jsme v těch jedenáct hodin dopoledne vešli dovnitř opět vraty. Ale to, co jsme spatřili po prvních krocích, překonalo všechna naše očekávání. Na dvorku jsme našli většinou vykácené dvoumetrové rostliny. Za těch několik let, co sem nevkročila živá duše, tady vyrostl prales. A za těch několik let, co nikdo nepřiložil jedinou tašku na střeše, se promáčely a někde i propadly stropy ve všech obytných místnostech a v kanceláři, stěny nasákly vlhkostí, některé dokonce popraskaly. Elektřina samozřejmě odpojená, umyvadla vytrhaná ze zdi, po kachlových kuchyňských kamnech prázdné místo, po trezoru díra ve zdi. Nad starou garáží a nad oběma záchody se částečně zřítily střechy. Skladiště na železo bude třeba úplně zbourat, protože je porušené obvodové zdivo. Po studni ani památka - prý do ní sypali popel a odpadky. Kupodivu, samotný krám s nádherným klenutým stropem by stačilo jenom vymalovat, vybavit pulty a zásuvkami a mohlo by se začít prodávat. Taky tomu jednopatrovému skladu a stodole by stačilo důkladnější vodní opláchnutí, položit několik tašek na střechy a zabudovat dveře a vrata, aby se mohly používat. Ty dveře nám nešly na rozum - všechny byly vyvrácené, jako by tam řádili barbaři. Ostatně, ty zbytky nejrůznějších věcí na podlahách a na dvoře těm barbarům nasvědčovaly. Dokonce ani ohniště s nedokonale ohořelými kusy dřeva nechybělo.
Okamžitě jsme si vzpomněli na televizní reportáže z domů a kasáren, které vyklidili sovětští vojáci. Přesně stejně vypadalo naše rodné hnízdo po komunistické devastaci, kdy všechno patřilo „pracujícímu lidu“ a nikomu. I ta paní ze sušické Jednoty, která nám přinesla klíče a chtěla podepsat nicneříkající protokol, byla z toho nešťastná. Vzpomněla si, že nedávno k nim přišla nějaká stará paní, která také měla taky dostat nazpátek svou nemovitost, s pláčem, že tu ruinu nechce, co by s ní dělala. Ona sama před týdnem předávala nějaký jiný objekt, který byl dost poničený – ale tenhle náš krám jí vzal dech. Už nechce na taková předávání jezdit – nemá na to nervy.
Přes dvacet let z toho Jednota ždímala peníze a nedala do toho korunu. Když jsme začali mluvit o tom, kdo to bezprostředně zavinil, kdo se o to nestaral, ukázalo se, že v čele tohoto „lidového spotřebního družstva“, jak si Jednota pořád lživě říká, dodnes sedí v Sušici soudruzi staré struktury. Jenom si občas zahrají oblíbenou hru „škatule, hejbejte se“ a jinak zůstává všechno při starém. A prémie před odchodem do zasloužilého důchodu si prý dávají o pár tisíc korun větší než dřív.
„Řekněte jim, že to tady zničili!“ vzkazovala soudruhům ze sušické Jednoty otřesená maminka. Také to trochu obrečela. Vždyť sem se jako mladá holka vdala, tady strávila nejkrásnější léta svého života, tady nás vychovávala, odtud odcházela do penze – a teď jí místo obytného stavení vracejí ruiny. Teď jako by jí tenhle život ukradli. Před několika týdny jsem si myslel, že jí vymluvím, aby sem vůbec jezdila – bůhví, jak to tam bude vypadat. Ale jakmile jsme o tom začali mluvit, bylo vidět, že si to vzít nedá. Teď jsem měl strach, aby z toho nedostala infarkt. My tři potomci jsme při té smutné prohlídce jenom tiše zatínali pěsti. Nám tady komunisti poplivali pouze dětství.
Ale pak jsem se zastyděl: kolika tisícům ukradli mnohem víc – zdraví, životy, rodiny, vlast! Jenže – nebylo by pro tuhle republiku nejlíp, kdyby každého z nás o něco okradli? Aby si tu jejich „lidovládu“ každý uvědomoval takříkajíc na vlastní kůži a ve chvílích, kdy musíme trochu utahovat opasky, abychom se za čas z toho marastu dostali a naši životní úroveň pozvolna zvyšovali, si nikdo malomyslně neříkal – jak už to dneska ledaskde slyšíme – „za komunistů jsme se měli líp“. Vždyť poučnější výstavu o „komunistické lidovládě“, než tohle vrácení krámu zatím nikdo nás čtyř nezažil.

Janovice nad Úhlavou-Praha, 23. 5. 1991 – otištěno v MFD

PS: Dopadli jsme blbě i napodruhé. Klatovský právník, který tohle zařizoval, měl dceru. A ta dcera se svým milencem si chtěli barák od nás pronajmout, opravit ho a něco tam prodávat. Souhlasili jsme – bylo to řešení. Pustili se tedy do oprav. Předběžně jsme počítali s tím, že v prvním patře skladu na dvoře si zřídíme menší byt na naše přespávání – Německo je za rohem.
Potom mne několikrát volal nějaký člověk z Janovic, že by to okamžitě koupil – musel jsem ho odmítnout s tím, že máme zájemce o pronájem. Jenže tahle dívenka nám asi po roce nám oznámila, že od toho ustupuje. Později jsem se dověděl, že se s milencem rozešla. Žádnou smlouvu jsme spolu neměli, to jsme bláhově nechávali na pozdější dobu. Teď od nás chtěli peníze za materiál a práci, kterou do toho vložili, snad tam měli i řemeslníky. Požádal jsem se o účtenky za materiál, víc jim nezaplatíme, to bylo jejich riziko.
Nakonec jsme tam pověsili cedulku, že objekt prodáváme. Po několika letech jsme konečně naše rodné zdi prodali asi za 80 tisíc korun. Nový majitel budovu přestavěl, na krám ani nesáhl, ten obestavěl. Zatím tam stojí bez omítky a zřejmě čeká, až se dcera majitele vdá.

24.5.1991

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks