Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

14.10.2012 MAMINKA VYPRAVUJE

Bedřiška Pacnerová, rozená Čeřovská 2. 9. 1912 v Janovicích nad Úhlavou, zemřela 30. 12. 2005 v Praze


V letech 1999 a 2000 jsem maminku několikrát zpovídal na magnetofon. Jednou jí kladla otázky i neteř Lenka, možná také neteř Radka. Některé věci se opakují, jak už to u takových vzpomínek bývá.


Můj tatínek byl holič. Ještě za první války každou sobotu ráno chodil holit na Veselí do mlýna mlynáře, který se jmenoval Taušek. Ještě ho mám pořád před očima. Byl takovej menší, štíhlý, ale ta paní, to byla pravá mlynářka. Taková povídavá. Tatínek pokaždé přines nějakou mouku a snad i další věci. Takže jsme žádnou velkou bídu nezažili. On byl holičem, tak proto se tak živili. Potom si vzpomínám, že jsem dost stonala a byla slaboučká. Maminka mi vždycky upekla piškot, někam ho schovala, aby mi ho ty druhý nesnědli.

A na co jsi stonala?


Já jsem byla taková nějaká slabá! Jinak jsem nestonala. Pořád jsem byla nějaká slabá.

A to bylo pořád ještě za války světové, nebo to už bylo po válce?


To bylo ještě za té války. Protože vím, že jsme bydleli na náměstí u Turečků, byl tam národní výbor, u radnice, vedle radnice.

Jak to, že jste tam bydleli? Tam nebyl krám Turečků?


Tam je to holičství. Pak jsme měli jednu místnost, kde jsme bydleli, a malou kuchyňku.

Takže vy jste bydleli v jedné místnosti? Kolik vás bylo?


My jsme byly tři děti, maminka a tatínek.

A jak to, že tvůj tatínek nešel na vojnu?


Na vojně byl, ale uznali ho na plíce nebo na něco takového.

On byl na vojně?


Někde v Haliči říkal, někde na vojně byl.

A kde vy děti jste si hrávaly?


Já jsem měla kamarádku, jmenovala se Máňa. A ti bydleli naproti, vedle Vlčků v takovém vysokém baráku. Její tatínek byl krejčí a on šil. Tam jsem chodila a Máňa chodila k nám.

Jak jste v těch místnostech všichni žili? To jste měli v té jedné místnosti pět postelí, nebo jste spali pohromadě nějak, nebo jak?


Byla tam dlouhá místnost, a myslím, že jsme měli každý svou postel. A kuchyňku jsme měli malou, v ní jsme měli špajzku. Já si pamatuju, že mě maminka jednou nechala ušít na Boží tělo bílé šaty, hezké byly - měly samé volánky. Pak v domě bydleli taky jedni lidi, to byl jejich dům, jmenovali se Šafářovi, její muž byl šafářem na nějakém statku. Byla to zlá ženská. Jednou vysadila okénko do naší špajzky a ty moje bílé šaty mi inkoustem zamazala. Potom to maminka nějakým citronem nebo něčím takovým čistila. Vždycky jsme v té kuchyňce seděli a obědvali, ona nadávala. Oni se odbývali, ten jejich chlapec byl souchotinář. A my jsme tam taky měli kozu a oni nám tu kozu zabili a zakopali.

Do čeho ses jako malé dítě oblékala ty, Pepík a teta Zdenka?


Já myslím, že dost dobře nás maminka oblékala.

Sama šila nebo to někde kupovala?


To se kupovalo. Maminka za svobodna šila košile. Měla mašinu, zašívala nám. My jsme špatně oblečení nechodili.

Tatínkovo holení stačilo k tomu, abyste se uživili?


No. Maminka nic nedělala. Tenkrát se nic nedělalo.

Od kdy do kdy holil? Kolik měl zákazníků?


Napřed byl sám holič. Ale potom se udělal nový holič, byl mladší. Tatínkovi pak hodně zákazníků odešlo k němu.

A to bylo kdy?


To bylo nějak ve válce.

Mladý nemusel být ve válce?


Nebo to bylo po válce? To ti už nevím.

A on měl holičství a trafiku současně?


Ne. My jsme měli pořád jenom holičství. Až potom jsme se přestěhovali tam do toho šůlu (moje poznámka: zrušená židovská škola).

Kdy jste se přestěhovali?


Já už nevím.

Bylo to hned po válce, nebo až později? Kolik ti asi bylo let?


To si nevzpomenu. To už jsem musela být větší. Muselo to být po válce. Pak jsme dostávali taky tu trafiku, to jsme bydleli u Kocíků.

Tu trafiku jste měli u Kocíků, ale bydleli jste v šůlu.


A taky tam holil. Tak to jsme tam měli.

Ještě bych se vrátil k tomu, s čím jste si hrály, vy holky?


S panenkami. Byly kupované. To byly tenkrát pěkné panenky. Tenkrát ještě kaučuk nebyl. To byla taková nějaká hmota, že byly takové těžší, jako hliněné nebo něco takového. Vím, že jsme si s panenkami hodně hrály. Když mi třeba tu panenku sklidili a dali nové šaty, tak jsem ji příští rok na Vánoce dostala zase znovu.

Kolik jsi měla těch panenek?


Nevím, ale bylo jich víc než jedna. A to jsme si na ně šily, z krabic jsme si dělaly kočárky a chodily jsme si hrát do parku.

Co jste jedli? Co bývalo k snídani, obědu, večeři? Protože tenkrát se tolik masa nejedlo, že?


To víš, že ne! Já vím, že jsme maso měli dvakrát za týden. Ve čtvrtek se kupovalo půl libry masa.

To je dvanáct deka!


Ne, to byly tři osminky.

Libra je 45, takže to je přes 22 dkg.


K tomu knedlíky a zelí, do mastnoty z toho masa. To byl vždycky nějaký bůček, aby bylo mastné, se pak mastilo.

Jaká nemastná jídla jste měli?


Vdolky, škubánky, šlejšky a takové věci.

Co jste mívali k snídani?


Obyčejně kafe, to se dělalo z melty.

Bílé kafe?


Kafe bylo z melty a do toho se dalo mléko. Tenkrát se černé kafe ani nepilo.

Čili melta s nějakým chlebem namazaným, nebo...


Obyčejně namazaný, nebo se to nadrobilo do toho kafe!

Čím jste to mazali?


Taky někdy k tomu byl suchý chleba.

A když jste ho mazali, tak čím? Margarínem?


Ne, máslem. Tenkrát margarín ani nebyl.

A co k večeři?


Obyčejně taky zase kafe. Tenkrát taky nebyly sýry nebo tak.

Když bylo takhle špatně, jak jste se vlezli do toho bytu? Tři děti s kamarády?


Já jsem měla kamarádku Máňu, ona byla sama, tak já jsem obyčejně chodila k nim.

Pepík a Zdenka si hrávali kde?


Ti zase měli jiné kamarády!

Zdenka měla taky jiné kamarádky?


Ano. Jiné.

Vždyť jste byly jenom o rok od sebe se Zdenkou, takže vy dvě jste spolu nekamarádily?


Ale taky jako sestry. Potom jsme se odstěhovali do šůlu. Tam jsme měli taky slepice, husy a kozu. Maminka chodila každý den s nůší na trávu na Paskov. To se šlo nahoru k Harantu, tam jsme měli pronajaté pole, které patřilo faráři. Každý z toho kusu pole platil nájem. Tam se vždycky jeden rok sila pšenice, druhý rok brambory, pak žito a celé nám to tam vždycky obdělávali Veselí. Ti měli koně, přijel jejich čeledín, ten to zoral. Měli jsme 20 husí, slepice a kozu. Maminka na tu trávu chodila každý den, a my jsme chodili na panské na klasy, abychom měli pro slepice přes zimu. Panské byly takové veliké kusy, které patřily těm pánům, co byli na Veselí a měli ten statek.
Ty pole byly za řekou po pravé straně, jak se jde k Nýrsku. Tam byla vždycky lidí hromada. Udělaly se takové štětky, zavázalo se to a dalo se to do košíků a zase se sbíralo dál. A to jsme chodili všichni.

Kolik ti bylo let?


Já už nevím, kolik. To jsem asi chodila ještě do obecné školy.

Chodili jste v létě bosi?


Chodili.

Od kdy asi tak? Od května, nebo později?


Jak se udělalo teplo. Ale moc jsme nechodili.

Proč?


Protože se ukoply palce. Víš, že mi jednou maminka nechala udělat boty u jednoho ševce u nás, jmenoval se Seidl. A ty boty byly obě jak na jednu nohu udělané.

Čím jste v zimě topili?


Uhlím.

A to jste topili vždycky k večeru, nebo celý den?


Měli jsme tam jenom kamna, žádná elektrická kamna. Celý den ne. Jenom v zimě se muselo topit celý den. Tatínek byl v holírně. Když byla zima, tak maminka taky šla za tatínkem. My jsme byli ve škole, to se chodilo i odpoledne do školy, tak se potom zatopilo k večeru.

A do mateřské školky si také chodila?


Ne. Tenkrát to nebylo!

Vzpomínáš si, jak vypadaly Janovice?


Vzpomínám. Pak jsme měli těch 20 husí. Každý den maminka říkala: „Bedřiško, jdi, ty je umíš napást!“ Protože se musí za nimi chodit a pomalounku je popohánět, aby nezůstaly na jednom místě, aby pořád šly a pásly se po strništích. Měla jsem metlu a popoháněla jsem je. Potom vždycky na zimu jsme si nějaké ukrmili a tamty jsme prodali. A vždycky nám maminka koupila jednou šaty, jednou kabát, pokaždé něco, když husy prodala.

A prodávala je lidem na vykrmení nebo kvůli peří?


Oškubala je, abychom měli peří. Potom je prodávala na vykrmení. Maminka je taky krmila - dělali jsme šlejšky ze šrotu a otrub, zadělaly se vodou a pak jsme je sušili na kamnech. Nebo se to někdy vařilo.

Takže vy jste neměli bídu?


Ne. Neměli. Tatínek každý týden chodil fasovat kuřivo, to měl takové dva velké baťohy a jezdil do Klatov. To víš, tenkrát žádný autobus nebyl, to všechno se muselo na nádraží. Tam vždycky nakoupil 2 nebo 3 kila sádla, vyškvařil je a my jsme měli mazat na chleba. Takže nějakou bídu jsme neměli.

A byli v Janovicích nějací chudáci?


To víš, že byli. Chodili žebrat..

A ti chudáci, to byl kdo? Co dělali?


Byla tam pastuška. Byla tam, kde dneska stojí bytovky. Tam bydleli vždycky nějací chudáci. Vím, že tam byla jedna ženská, která chodila do lesa na dříví, a tím tam topili. Asi z radnice jim dávali jíst, podporovali je.

Chodili jste do kostela?


Chodili.

Kdy jste chodili do kostela?


V neděli. Vždycky ráno. A taky chodilo procesí na Týnec. Na dřevěném lůžku se nesla Panenka Marie oblečená do bílých šatů. My jsme ji nosili.

Tohle bylo kdy?


No, jako holky.

Na podzim, v létě nebo kdy?


To bylo vždycky v létě. Maminka nám vždycky napekla říkala tomu křehké knetynky. Dala do toho nějaké něco, dala to na plech a bylo to moc dobré.

Nebyla vám někdy v zimě zima?


To víš, tenkrát byly větší mrazy. Tenkrát jsme se něco nasáňkovali! Pamatuju si jednou, že jsem taky jela na sáňkách na břiše a zajela jsem nosem do země a tekla mi krev z nosu. Tenkrát se v zimě každý den chodilo sáňkovat! Sáňkovali jsme za starým hřbitovem, kde je vršek.

Vy jste měli doma pec nebo jste chleba kupovali?


Chleba jsme kupovali a pec jsme neměli. Jako děti jsme chodily každý den v létě s maminkou do lesa na maliny. Na Hvízdalku jsme šly pěšky. Chodily jsme daleko, říká se tomu Skalka. Zkrátka někde vysoko, kde hodně pálilo slunce. Kde byly ty maliny. Dennodenně jsme musely chodit. Pepík nechtěl, po cestě vždycky říkal: „Já už nejdu, já už nejdu!“ Sedl si, my jsme šly pořád, tak on se sebral a utíkal za námi zase. A maminka potom doma to všechno pasírovala. To víš, tenkrát nebyly žádné strojky, to všechno dělala ručně.

A jak se to dělalo?


Měla takové síto a pasírovala to, nebo to potom mačkala přes hadříky, mačkala tu šťávu a pak se to vařilo. Vždycky celý rok už schovávala koruny na cukr, protože na to bylo třeba hodně cukru. My jsme z toho měli šťávy. Já si pamatuju na starou almaru, která byla plná litrovek šťávy a zavařenin, marmeládu taky dělala. A každou sobotu upekla buchty s tou zavařeninou. A ty byly dobré!

Jaké maso jste kupovali?


Vepřové. Vždycky jenom vepřové. No, a taky se někdy koupilo hovězí na polívku. Tenkrát tam byli dva řezníci. Tak jsme to museli střídat. Počkej, chodili jsme jenom k jednomu řezníkovi, ke Kalivodovi. A potom jsme kvůli kšeftu museli ještě k Maťkovi! Tak jsme to střídali.

Chodily jste jako malé děti někam na výlety?


Malé děti nechodily. My jsme si chodily hodně hrát do toho parečku a každý den v létě do lesa.

Co dělali tvoji rodiče v sobotu a v neděli? V sobotu se prodávalo nebo měl otevřeno do kolika hodin děda?


Až do tmy. Ráno šel a byl tam až do tmy.

On byl vyučený holič?


Ne. On pocházel z Hořic a tam se vyučil foukačem perel. Holičem se nevyučil, to se naučil od Pikhartů. Jeho sestra si vzala Pikharta, ten byl holič, tak se to tatínek naučil. Nic takového, jako výuční list, neměl.
Já se taky pamatuju, že jsme měli velký dřevěný stůl, na něm byl měch a nějaký oheň. Tatínek si vždycky přinesl široké kulaté sklo a z toho takové tenké tyčky a z nich dělal perly. Foukal z toho perličky a nějaká zvířátka. Pamatuju se, že měl několik takových ploten a podle toho třídil perly na menší a větší.

Když jsi začala chodit do školy, už jsi uměla číst a psát nebo ses to teprve učila?


To jsem se teprve naučila ve škole.

Chodila jsi do školy, co je teď pořád, nebo byla škola někde jinde?


Tenkrát ještě škola nebyla! Když já jsem vyšla, tak teprve potom, první rok byla tahle škola. Já jsem chodila do školy u Zajíců, tam, kde je Rubeš, potom byla škola u Lincmajerů

Vedle kostela?


Tam taky. Ale u Lincmajerů byla. Jak se jde ke hřbitovu, tak ta poslední chalupa nalevo, tam byla taky škola, tam jsme taky chodili do školy. Tři školy byly, ještě na náměstí vedle kostela.

A ty jsi začala chodit kam do školy?


Tady do té staré školy vedle kostela.

První třída, to jste byli všichni jako první třída, nebo to byla nějaká dvoutřídka?


To vždycky byla jenom jedna třída. Holt nás asi bylo hodně.

A byly taky A, B?


Ne. Nebyly.

Jaké máš vzpomínky na školu?


Celkem dobré. Špatně jsme se neučila.

Měla jsi tam potom nějakou jinou kamarádku?


To víš, že jo. Ta Máňa byla mladší a já jsem potom právě kamarádila s Mirkou Novotnou a Mářou Pacnerovou. S tou jsem se narodila ve stejný den! Teď se jmenuje Pešková.
Já jsem chodila tady do těch škol do osmé třídy, devátá třída už nebyla. Když jsem vyšla osmou třídu, jezdila jsem do Klatov, kde byla rodinná škola. To byla škola, kde se člověk všechno naučil. Trvala tři roky, jenže já jsem chodila do jedné třídy, protože potom v Nýrsku udělali čtvrtý ročník.

Počkej, jak to udělali? Jak to bylo? V Nýrsku byli samí Němci.


Já nevím, jak se té škole říkalo. Tehdy říkali: Půjdeš do čtvrtého ročníku, protože potom by ses možná dostala někam na poštu.

A co ses učila ve škole v Nýrsku?


Všechny předměty. Tam byl soud a dole byla škola. Jak se ta škola jmenovala!?! Tam chodila Pacnerová. Byla starší o dva roky, než jsem byla já a chodili tam do školy.

Ještě se vrátím do té války: čím jste svítili?


My jsme svítili pořád petrolejem, protože tam nebyla žádná elektrika. Na náměstí taky. Tatínek měl velkou lampu, jmenovala se bleskovka. Měla kulatý knot. Byla to větší lampa, dávala větší světlo, protože to potřeboval na holení. V kuchyni byla normální lampa. Největší lampa byla číslo 11. Ty měly knot 11. Byly knoty osmička, pětka, trojka. My jsme měli tu jedenáctku, to byla největší lampa. Petrolejem každý všude svítil, tenkrát tam nebyla ještě elektrika.

Kdy jste vstávali a kdy jste chodili spát?


Spát se chodilo brzo. Tenkrát žádná televize nebyla, ani rádio! Jak se setmělo, šli jsme spát. Nebo jsme se navečer učili, když bylo třeba! Žádná zábava a nic takového nebylo.

Vstávali jste kdy?


Vstávali jsme před sedmou hodinou, protože v osm začínala škola. Vždycky na svačinu jsme měli chleba, namazaný sádlem nebo něčím takovým. Taky každý rok se u nás dražilo ovoce: stromy s jablky a švestkami. Ty stromy byly ke Klatovům. Byly označené a vydražily se. Tam jsme je chodili taky hlídat, aby nám je někdo neotrhal. Když jsme otrhaly jablka, uložili jsme je v šůlu na půdě, byly třeba přikryté slámou, aby nezmrzly. Pamatuju se, jednou byl takový mráz, že nám jabka zmrzla. Potom jsem je nosila do školy. Jedna spolužačka z řeznictví dostávala salám – ta mě ho dávala a já jí dávala zmrzlá jabka. Handlovaly jsme.

Ona je jedla?


Ano, byly dobré. Nebo jsem chodila hlídat zase švestky. A to se chodilo až za kapličku. Když chodili z práce muži, tak by je otrhali! Tak já vždycky chodila hlídat. Dneska bych tam nešla. Vždycky jsem do tmy hlídala.

Kolik ti bylo roků?


Nějakých 13 nebo 14 let. Dnes bych tam nešla.

A to vás tam bylo víc, když jste to hlídali, ne?


No ne. Ti druzí třeba nešli. Já jsem hlídala sama to naše.

A vedle zas hlídal někdo jiný, ne?


No, já jsem jiného neviděla. Já nevím. Naši byli takoví opatrní, aby to nikdo neotrhal.
Potom jsme je prodávali. Ještě si pamatuju, když jsme prodávali Pacnerům švestky. Ti to prodávali v krámu.

Byla jsi nějak nemocná jako dítě?


Ani si nepamatuju. Nebyla jsem žádný silák, byla jsem taková slabší.

Tvoje maminka nebyla ničím vyučená?


Ne. Ta šila košile. Tenkrát to nebylo jako dneska, že musely hned do práce. My jsme šly do rodinné školy - já, Jarka Libodojc a Mirka Novotných. Mařka Pacnerová byla doma, ta nikam nešla. Ale pak jezdila do kláštera do Klatov, tam se učila vyšívat. Rodinná škola byla pěkná, ale stála moc peněz. Tam se pořád něco šilo a stálo to hodně peněz. Ale škoda, že jsem tam ty tři roky nechodila. Tam opravdu se všechno naučili.

Tys to potom dohnala.


No, nedohnala. Když jsem chodila potom do toho čtvrtého ročníku, tak…

Ale říkáš, že se tam naučili spoustu věcí


Uměla jsem takové ty hlavní věci. Měly jsme tam šicí stroje, dělaly jsme síťování, vaření a všechny možné nauky tam byly. To byla moc dobrá škola

Síťování? Co to je?


To je takové… Dělají se takové oka. Síťují se záclony.

Jak vypadaly u vás Vánoce?


Vždycky jsme měli stromeček, ale kapry ne. Napřed bylo cukroví a čaj, potom třeba uzenáč. Později si pamatuju, že se dělaly řízky. Tenkrát nebyly ryby. Dělali jsme vždycky šípkové cukroví. To bylo moc dobré, kdybych měla šípky, tak bych to udělala. To bylo strašně dobré. A to jsme vždycky dávali na stromeček. A jablka a pečené cukroví, hvězdičky a tak.

Byly velké daně a nějaké obecní poplatky a tak?


Nevím.

Čím jste psali ve škole?


Napřed byly tabulky a takové kamínky.

Měla jsi sešit a psala jsi do něj? Psala jsi tužkou, nebo nějakým perem nebo čím?


Napřed se psalo jenom tužkou. Malé děti nejdřív psaly tužkou. Až větší psaly inkoustem. A to víš, to byl inkoust, to byly násadky a namáčelo se do kalamářů. Já si pamatuju, že jsme měli nějaké takové tabulky a na ně se psalo.

Odebíral tatínek nějaké noviny?


Asi ne. To tenkrát nebylo, aby se kupovaly.

A jak jste se dozvěděli o konci války a republice?


To si nevzpomínám. Víš, kolik mi bylo? Šest let!

Jak často jste malovali v baráku a takovéhle věci?


To se moc často nemalovalo. To se bílilo jenom vápnem. Tenkrát se nemalovalo.

Měli jste nějaké obrazy na stěnách?


Měli. Pamatuju se, že jsme měli Jana Ámose Komenského jako obraz.

A co dál?


Ještě potom jsme nějaké měli, ale já si nepamatuju. Můj tatínek byl velký herec. Ten hrál divadlo, dělal vždycky komika. Byl známý, že všechno uměl.

Takže jste v Janovicích chodili do divadla?


Jo.

V sokolovně, nebo ta ještě nebyla?


Ne, to ještě nebyla sokolovna. U Taušků nahoře byla místnost na tancování, tam byla taková kruchta, tam byli muzikanti a uprostřed se tancovalo.

A kde to tam měli?


Nahoře.

V prvním patře?


Ano. V prvním patře.

Vždyť tam je byt. A já mám pocit, že tam by to asi těžko bylo, ne?


Tam to bylo. Dole byla hospoda, měli tam kuchyni a kamrlík. Nahoře to bylo. Tam se i hrálo divadla! Herci chodili po domech a prodávali lístky na divadlo. Tam byly i zábavy. Vím, že když naši šli na zábavu, tak jsme se vždycky těšili, že nám něco přinesou. Vždycky nám přinesli párek.

Tak mi pověz ještě něco o těch tancovačkách, jak na ně rodiče chodili.


Když byl nějaký bál, tak vždycky šli. Ale moc jich nebylo.

A vy jste na ně večer čekali, než přijdou?


Ne. My jsme si lehli a spali jsme. Ráno jsme čekali, co nám přinesli. Říkám, vždycky to byly párky. To víš, tenkrát párek!

Ty si se zmiňovala o tom, žes nejdřív chodila do Klatov do školy, a potom do Nýrska. Která ta škola byla lepší? Jaké mezi nimi byly rozdíly?


V Klatovech to byla rodinná škola. Tam se naučili všechno pro domácnost - vařit, šít, všechno tohle. V Nýrsku byl čtvrtý ročník, pokračování třetího ročníku. Tam byly ty předměty.
Bylo pět tříd národní školy a tři roky měšťanky. A ta čtvrtá, to bylo pokračování měšťanky! Tam byly všechny předměty.

Kolik let jsi chodila do těch Klatov?


Rok. A potom rok do toho Nýrska.

A to ti bylo kolik let?


Do čtrnácti sem chodila v Janovicích, pak rok v Klatovech, patnáct, a šestnáctý rok mi šlo.

To jste tam jezdili vlakem?


Ano, vlakem.

Měli jste na to nějakou slevu nebo něco?


Tenkrát žádná sleva nebyla.

Ale to muselo stát tvoje rodiče hodně peněz, ne?


Tenkrát to asi nebylo moc peněz.

Všechno jste si museli kupovat sami.


Tenkrát se nic ve škole nedostalo. Tenkrát se všechno muselo kupovat.

Od kolika hodin začínala škola, v kolik končila, kde jsi chodila na oběd a tak?


Na oběd se nechodilo nikam. Tenkrát to nebylo, aby se chodilo na obědy. Vzala jsem si sebou nějakou svačinu…

A cos mívala na svačinu?


Chleba namazaný. Sádlem obyčejně.

Ale v létě se sádlo muselo rozpouštět!


V létě já ti nevím, co jsme si nosili do školy.

Od kolika do kolika hodin?


Ráno jsme jeli do Klatov asi v 7 hodin. Škola začínala v 8 hodin a trvala do odpoledne. Někdy šla naše parta – Lída Pacnerová z Janovic tam chodila taky – pěšky na zastávku, už nevím. To jsme si dělaly procházku a pak jsme jely domů. To byla zastávka jako na Domažlice.

A v tom Nýrsku, to bylo taky od těch 8 hodin do odpoledne?


No, vždycky odpoledne jsme jeli domů.

V sobotu jste se taky učili nebo ne?


Asi taky se učilo. Tenkrát přeci to bylo celý týden a ve čtvrtek bylo prázdno.

Co se dělalo v ten čtvrtek, když bylo prázdno?


Už nevím, to si nepamatuju. Asi jsem se něco učila… To už je tolik let, přes 60 let, to si už nepamatuju. Potom se začala stavět sokolovna. Bylo velké nadšení, všichni chodili dělat. I dávali lidi peníze a nic nikdo za to nechtěl! Všechno zadarmo.

Ve kterém roce to bylo?


To nevím.

Jak ses tenkrát oblékala? Dívky ještě nenosily dlouhé kalhoty...


To se nosily sukně, šaty.

Kolik jsi měla šatů?


Nevím, ale nebyla jsem na tom špatně. Naše maminka vždycky dbala, abychom chodili dobře oblečení.

Měla jsi troje šaty nebo patery?


To vždycky bylo na neděli něco a na všední den bylo taky něco jiného. V neděli se vždycky oblékalo jinak, protože se taky chodilo do kostela.

Chodila jsi jinak oblečená do školy, a když ses vrátila, tak ses do něčeho převlékla?


To asi ne. My jsme přišli odpoledne, tak do večera už jsme byli v tom. Tenkrát to nebylo jako teď.

Tys teda nejdřív kamarádila s Mářou, to byla ta kamarádka, když jste byly strašně malé. Potom jsi začala kamarádit s kým?


Když už jsem byla větší, tak jsme chodili do školy, Mářa Pacnerovic, Mirka Novotných a Ela Kalivodová. To jsme bydlely všechny tady nahoře. A právě ta Ela a já jsme začaly chodit do Klatov, protože tenkrát Mářa taky chtěla, ale její otec nechtěl, on byl šetrný. Mářa chodila do kláštera, tam se učila ruční práci.

Ten klášter byl v Klatovech?


V Klatovech.

Ty jsi chodila taky do Sokola?


Chodila!

Od kterého roku?


Od malička.

No, od malička. Od kterého roku? Tak od šesti let, nebo dřív?


Cvičit se asi začalo, až byla ta sokolovna. Tak tam jsme chodili.

A ta se dostavěla asi v kterém roce?


Nevím. Jako holky jsme tam chodily cvičit. Ráda jsem dělala na koni kotrmelce, Mářa se bála, ta je neudělala. Já jsem na ten tělocvik byla, ten se mi líbil.

A co ještě jste dělaly? Nějaké šplhy, běhy?


Byly tam kruhy, bradla a hrazda. Na tom všem se cvičilo.

A ty jsi měla nejradši co?


Nejradši jsem měla ty kruhy a potom koně. Bradla jsem moc ráda neměla.

Kolik ti bylo let, když jsi takhle cvičila?


Chodila jsem asi do obecní školy nebo tak nějak.

Necvičili jste někde jinde ještě jako děti. Protože ta sokolovna se stavěla až později.


Kampak jsme mohli chodit cvičit? Já už nevím.

Jaké tenkrát byly vztahy mezi kluky a holkami?


V obecné škole jsme měly každá nějakého kluka.

A jak to vypadalo, že jste ho měly?


Zkrátka vím, že se mi líbil Honza Koberl a chodili jsme sáňkovat. Ale to nebyla ani žádná pusa ani nic jiného. Holt jsme se zlobily mezi sebou: „Ty máš Honzu, a ty máš zase toho...“

Kdy se tak začali chodit chlapci s děvčaty?


Jako tancovat?

Ty jsi chodila do nějakých tanečních?


Ne. Tenkrát snad ani nebyly.

Jak ses teda naučila tancovat?


To už má tak člověk v sobě.

Chodily jste se s kamarádkami někam učit?


Ne, nechodily.

Ne, já myslím, že jste se s holkami domluvily a ta, která už to uměla, vás učila, ne?


Ne.

Jak to teda bylo?


Zkrátka to už tak člověk měl v sobě! Já jsem na tanec byla a tatínek tak už ne.

Když jsi poprvé šla na bál, tak jak to vypadalo? Nebo byla nějaká jiná tancovačka?


Asi nebyly. Prvně jsem šla na bál, když mně bylo 15 let. Tenkrát ponejprv se šlo. V 29. roce, tak to mi bylo 17 let. Tenkrát taky šla Mářa a s námi šel dědeček a nastydl, rozstonal se a pak umřel. Mého tatínka otec. Tvůj pradědeček!

Ale ten umřel ve 35. roce, ne?


Ne, ve 29. roce.

Ten první bál byl kde?


V sokolovně.

S kým jsi tancovala? A jaký jsi měla pocit? Ty už jsi uměla tancovat, když jsi šla na ten bál? Kde ses to naučila?


Já nevím, jestli jsme s holkami spolu tancovaly, nebo jak. Zkrátka to už tak šlo dobře, to má člověk vrozené.

A s kým jsi tancovala?


Pro nás chodili chlapci!

Vyhlédl si tě někdo?


Tanečníků jsem měla dost, protože jsem uměla tancovat. Vím, že mi jeden povídal – a to už jsem byla vdaná: „Ty jsi taková tanečnice, jak sis mohla Karla vzít?“ Ten neuměl moc tancovat. Já jsem mu říkala: „Na tanci nezáleží, záleží na povaze.“

To bylo v tom 29. roce a tos byla už na několika bálech, ne?


To už ti teď nevím.
„Mami, to šla celá rodina ten bál, nebo jsi šla s holkama? Jak to bylo?
Šla jsem s holkama.

Rodiče nebyli?


Ti s námi nechodili.

Vyprovázel tě někdo?


(Smích.) Já už nevím. Ale obyčejně jsme šly s holkama domů.

Kdy sis namluvila prvního kluka?


To jsme chodily do Nýrska. Vím, že mě šel jednou doprovodit a že mi dal pusu.

A to ti bylo 16 let?


Jo.

Kdo to byl?


Už umřel. Jmenoval se Kuba příjmením. A vždycky se mi líbil. Nosil tmavomodré šaty a vždycky bílou rozhalenku. Slušelo mu to.

On chodil do Nýrska taky na nějakou školu?


Chodil se mnou do školy, do třídy.

Kdys odešla se učit kadeřnicí a jak se to vůbec stalo?


Protože tenkrát byly nějak inzeráty, že se pořádají kurzy, za které se musí zaplatit dva tisíce korun na tři měsíce, a že naučí ondulovat. Tatínek řekl: „To by si mohla zkusit!“ Tak jsem šla do Plzně. Někde mám i fotografii, kolik nás tam bylo. Tam se mě ujali a já jsem nic jiného nedělala, než se pořád učila na kusech vlasů tím želízkem ondulovat. Byla jsem tam tři měsíce.

Kde jsi bydlela?


Bydlela jsem u nějakých Šplíchalů, to býval holičský pomocník u tatínka. Tam jsem u nich bydlela. Dva tisíce bylo hodně peněz.

Ve kterém roce to bylo? Okolo 30. roku?


Když jsem vyšla z Nýrska, bylo mi 16.

Byla jsi tam čtvrt roku. Co potom?


Potom byl inzerát v Praze, že přijmou kadeřnici. Tak jsem tam šla.

Kam jsi šla?


Tady v Praze.

Ty jsi teda jela do Prahy? Sama?


Jela se mnou Zdenka, sestra. Bylo to v Hostivaři.

Přijely jste do Prahy na Wilsonovo nádraží. Jak to na tebe zapůsobilo?


To víš, zapůsobilo. To byla veliká Praha!

Věděly jste, jak se tam, dostat?


Asi jsme jely vlakem do Hostivaře. Ani nevím, jak dlouho jsem tam byla. A bydlela jsem u Pikhartů. K nim na Smíchov jsem chodila každý den.

To jsi jezdila tramvají, ne?


Vlakem na Smíchov, ze Smíchova jsem chodila pěšky z toho nádraží.

Učila ses kadeřnici. A jak to tam vypadalo, jak se k tobě chovali atd.?


Majitel se jmenoval Stejskal, žádní jiní tam nebyli než já.

To bylo jenom nějaké malé kadeřnictví a holičství?


No.

Měli jste tam dost zákazníků?


Bylo jich dost. On uměl ondulovat, já jsem ještě tolik tenkrát neuměla. Potom někde našli naši inzerát, že v Mělníku přijmou kadeřnici, když se naučí trvalou. Tak tam napsali, odjela jsem do Mělníka.

Do Mělníka jsi jela sama?


Asi ne. Asi zase se Zdenkou.

To bylo kdy? Jak dlouho jsi byla u toho Stejskala v Hostivaři?


Já jsem tam nebyla dlouho, asi půl roku.

Jak často jsi jezdila domů?


Často ne. Tenkrát to stálo peníze. Jenom na nějaké svátky nebo tak, moc ne.

Jak ses tady v Praze bavila?


Celý den jsem byla v krámu. Večer jsem šla k Pikhartům, tam měli rádio na uši, které jsem poslouchala.

V sobotu se taky pracovalo, ale cos dělala v neděli?


Nic. Byla jsem tam u Pikhartů.

A tos neměla žádnou kamarádku?


To víš, že jsem neměla žádnou kamarádku.

Takže jsi nechodila ani vůbec po Praze?


Ne, ne.

Ani s bratrancem Jeníkem jsi nechodila po Praze, neukazoval ti Prahu? A co Jeník tenkrát dělal?


Byl v bance.

Už tenkrát tam byl zaměstnaný?


Ano, už tenkrát.

On byl dost srandovní pořád!


A také starý mládenec.

Po půl roce ses vypravila do Mělníka.


A tam jsem byla skoro tři roky. Měli jsme partu, holky tři kadeřnice a jedna měla dva bratry. Chodili jsme někam každou neděli – na čaje, na výlety na Šopku, vršek nad Mělníkem, tam to bylo moc hezké. Moc se mi to líbilo.

Kdes tam bydlela?


U nich. V kuchyni. Taky jsem se u nich stravovala. Tenkrát jsem měla asi 300 korun měsíční plat.

Jaký plat ti dával Stejskal v Hostivaři?


Už nevím.

Ušetřila sis něco z toho?


Ne. Já jsem si kupovala šaty! Potom jsem chodila, ještě v tom Mělníku jsme chodili pořád na zábavy, proto jsem si kupovala šaty. Všechno jsme utratila na šatech. Chodili jsme na ty čaje, tak to pokaždé, aby byly nějaké nové šaty. Pamatuju si, že jsem měla takové vzadu cípy. Byla to móda.

Dovolenou jsi mívala?


Ta tenkrát ani nebyla.

Jak často jsi jezdila domů?


Málo. Jenom jako na ty svátky.

Jaké to byly svátky? Vánoce?


Ano, taky Velikonoční nebo Svatodušní.

Proč jsi odešla po těch třech letech?


Protože se mně tam ztratily peníze. Já jsem dostala výplatu, dala jsem si ji do šuplíku, potom tam přijdu, a už tam nebyly. Tak jsem řekla, že mi to asi vzala kolegyně. Vím, že jsem byla i u soudu. Jenže pak jsem si to rozmyslela, že to ona nebyla, že to byl nějaký dělník. A tak jsem řekla tenkrát: Když mi tu kradou peníze, tak půjdu pryč. Proto jsem odjela domů.

Kolik ti bylo?


Asi skoro těch dvacet! Necelých dvacet roků.

Odjela jsi domů...


Byla jsem doma a chodila jsem na zábavy.

A co jsi dělala?


Doma jsem i ondulovala. Když některá ženská chtěla, tak jsem ji naondulovala. Vím, že jsem šla jednou pěšky do Petrovic za jednou paní, která se vdávala, chtěla mít udělanou hlavu. Také před plesy jsem vždycky ondulovala.

Říkáš, že jsi chodila na ty zábavy.


Jednou jsem se seznámila s nějakým z Nýrska, byl to továrníkův syn. A on tam byl s nějakým židem taky z Nýrska. Namlouval si mě a s tím kamarádem se smluvili, že pojedeme na výlet. Přijel v neděli autem a s nějakou holkou z Klatov, tu si namluvil ten druhý. Jeli jsme na Železnou Rudu někam do lesa. Tenkrát mne chtěl asi dostat a já jsem mu utekla. Vím, že jsem v tom lese utíkala a utekla jsem mu a on byl nabručený a víckrát už nepřišel.

Jak ses dostala domů?


Oni mě odvezli!

Kolik let jsi byla doma a ondulovala jenom doma?


Ano. Dlouho ne. Vím, že jedna známá mi nabízela, abych šla na Železnou Rudu. A to už jako jsem chodila s tatínkem a on nechtěl, abych tam šla. Vdávala jsem se asi ve 23 letech.

Teď ještě musíš říct, jak ses seznámila s tatínkem?


Když tenkrát přijel ten z mládenec Nýrska, a šla jsem k jeho autu, viděla jsem, že tatínek pořád pobíhá v krámu.

Jak to, v krámu?


Pořád z něho vybíhal ven.

Kde jste bydleli v té době?


V šůlu. Já jsem čekala v trafice! Už tenkrát se chtěl tatínek se mnou seznámit. Když jsem jednou odcházela z trafiky domů, přišel ke mně a říkal, jestli bych nepřišla na schůzku. Já přišla domů a začala jsem se smát: „Tak mě Karel Pacnerojc pozval na rande!“ Tak jsme spolu začali chodit.

A co ti říkali doma?


To víš, byli rádi. To přeci byla partie!! Vždyť mu taky bylo skoro 30 let. Když jsme šli na rande, tak mi přines cukroví!

Takže ne kytku! Cukroví!


Nosil mi cukroví.

Kam jste chodívali?


K Nýrsku. K Harantu ani ne. My jsme spolu chodili dost dlouho.

Bylo ti 23, když ses vdávala. Chodili jste spolu asi 2 roky?


To určitě.

Chodili jste spolu i na tancovačky, do biografu.


Ano. Biograf byl v Sokolovně.

Co divadla, ještě se hráli představení?


Taky byly.

Tvůj tatínek tam pořád hrál?


Ano. Pořád hrál divadlo.

Ty jsi nehrála?


Já jsem jednou hrála divadlo. Už nevím, co to bylo. Když byly v Klatovech jarmarky, tak jsme tam chodily s maminkou. Tam nám maminka vždycky kupovala výbavu: povlaky, ručníky a tak. Chodily jsme pěšky taky zpátky, abychom ušetřily za vlak.

I když jste měly plné ruce?


No.

Co teta Zdenka? Kdy šla kantořit? Maturovala v Klatovech?


Nejdřív nemohla dostat žádné místo, potom ho našla na Železné Rudě. Tenkrát to bylo špatné s místy. A měla známost kolik roků. Byl to stavitel. Pocházel od Klatov a potom se s ním rozešla. Potom bydlel v Praze a asi držel s bytnou. A Zdenka mu půjčila nějaké peníze a chtěla, aby jí je dal zpátky, a že se rozejdou.

A co bratr Pepík? Co ten dělal?


Ten chodil nejdřív do školy, pak naši chtěli, aby šel do gymnázia a on nechtěl. Tak oni ho přece jenom donutili, aby šel na gymnázium, protože byl chytrý. Ale on říkal: „Já se učit nebudu, já se učit nebudu!“ Byl tam jeden rok a musel odtud pryč, nechtěl se učit. Potom se vyučil holičem. Když přišel z vojny, neměl žádné místo a u nás dělal písaře. Naučil se americké účetnictví. Byl chytrý! Potom jednou, když už jako byl hodně let, a musel dálkově študovat, když dělal toho účetního, tak vždycky říkal: „Já byl vůl! Já byl vůl, že jsem nechodil do toho gymnázia! Teď musím chodit na starý kolena se učit.“ U nás vedl to účetnictví dlouho a potom v Nýrsku se udělal u nějaké obchodní organizace DBK účetního. Potom si tam koupil dům.

Ale to bylo až po válce!


Ano. Po válce. Taky si pamatuju, když tenkrát Němci z Petrovic měli každý doma pytlíky cukru, museli je odevzdat a všechno to vozili k nám. U nás se to potom někam vysypalo, nevím kam, a pak se to prodávalo!

Ještě před tou válkou: jaké byly politické strany a jestli ses o to zajímala?


Tenkrát byly komunisti, sociální demokrati, lidovci, národní socialisté a agrárníci.

Když jsi prvně přišla po svatbě k Pacnerům, jak to vypadalo?


Babička mě čekala ve dvoře u vrátek a říkala, že mě vítá.

To bylo po jak dlouhé době, co jste spolu chodili?


Já jsem tam přišla hned ten den po svatbě!

Ne, to je jasné! Ale před svatbou kdys tam poprvé přišla?


Když se Mářa vdávala. Ta se vdávala rok přede mnou a tenkrát jsme tam pekly cukrovinky. A taky jsem tam byla na svatbě za družičku s tatínkem. Ne, s tatínkem ne, asi s Tondou Pacnerem. Tenkrát jsem tam pekla cukrovinky a Mářa mi řekla, že babička říkala, jak jsem šikovná. Když jsme začali péct pracny, chtěly vymazávat všechny formičky. Ale já jsem řekla: „To není třeba! My to nikdy nevymazáváme!“ Tak jsme to nedělali a bylo to dobré.

Kde ty ses naučila takhle vařit?


Asi od maminky.

Ta byla dobrá kuchařka?


Ona to uměla tak všechno udělat akorát! Taky pekla koláče. Ale tenkrát se moc nepeklo. Na neděli se upekly buchty s malinovou zavařeninou a jinak nic se nic moc nedělalo! Tyhle věci už člověk v sobě má.

Jak to bylo po válce?


Tenkrát po 45. roce z Ameriky dováželi konzervy. Byly v krabicích označených UNRRA. A tam byly konzervy, dobré konzervy! Třeba hrášek s uzeným, všechno možné. To byly takové velké kusy dvoukilové.

A to rozdávali?


Ne. To se potom prodávalo v obchodech. Ale bylo to poměrně levné. Bylo to všechno pěkné zboží. Na pytlu byl nápis UNRRA, a tam bylo všechno možné vypodobněné. Třeba pomeranče a takové věci tam byly namalované.

Teď nám pověz něco o plesích po válce. Na maškarní jsi chodila s tatínkem?


Ne, ne, ne. Kdepak. To jsme byly jenom my ženské!

Na bály chodily ženské masky samy?


Nás bylo tenkrát asi dvanáct. Jednou se pamatuju, že jsme šly za čertice. Bylo nás asi přes dvacet. Všechny čertíci. Ke vchodu daly kotel pro čerty, a tam vždycky sebraly nějakého mužského, posadily ho do toho kotle a musel se vyplatit. Tenkrát jsme vybraly hromadu peněz pro Sokol. A tenkrát nás bylo moc. Vždycky jsme dělali masky u Kronovitů a všechno bylo z papíru. Na to byly takové stroje, které se točily, a ono se to vlnilo. My jsme měly samé černé volánky, bylo to hezké.

A pak po půlnoci bylo ještě něco?


Po půlnoci už nesměl být nikdo v masce.

Ještě byla nějaká zábava po půlnoci?


No jistě! To teprve začalo. To byly plesy sokolské, hasičské, svaz žen měl ples i komunisti měli ples. Zkrátka to bylo nějakých plesů!

Taky jste tam prodávali lístky?


Muselo se platit vstupné. A potom se vyhlašovaly tomboly. V těch tombolách byly všelijaké věci – jídlo, víno, salám nebo všelijaké věci.
Pamatuju si, že jsem jednou vyhrála Člověče nezlob se! a byli tam nějací vojáci a ti vyhráli pytel ovsa. Já jsem tenkrát byla v pokladně a oni říkali: „Co s tím!“ Já říkám: „Tak to pojďte se mnou vyměnit!“ Tak oni si vzali Člověče nezlob se a mně nechali pytel ovsa. Druhý den jsem si pro něj jela do sokolovny. Měli jsme ho pro slepice.
Legrace bylo dost. Když jsem byla vdaná, chodili jsme na bály pořád. Vždycky s Havlovými a bylo nás víc ke stolu známých.

Mami, jak jste se s tatínkem zařizovali, když jste se vzali?


Zařizovali? Já jsem se tam přistěhovala, ale bez nábytku. Dostala jsem z domova pět tisíc, ale ty tatínek upotřebil na nějaké dluhy.

On měl nějaké dluhy?


To víš, že jo! Protože objednal zboží a lidi kupovali a kupovali, ale neměli peníze. Na konci války jsme měli mezi lidmi 300 tisíc korun!

Ale teď mluvíme o roce 35.


Takže jsme žádný nábytek nekupovali, až potom jsme si koupili kuchyni.

Kde spala babička, když vy jste spali v ložnici?


V pokojíčku.

A vy jste teda spali kde?


V ložnici.

Ale na nějakých starých postelích?


Zatím jo.

Těch pět tisíc, můžeš to k něčemu připodobnit?


To stál nábytek. Za to bys dostal ložnici nebo obývák.

Kdy jste se poprvé pohádali?


Ježíš, to já ti nevím.

A pohádali jste se?


Jo! Tonda se chtěl ženit a říkal, že si tam přivede Lídu. Kam ale? Vždyť tam nebylo žádné místo!

A kde Tonda spal?


V kanceláři. Tam spal Tonda i Franta. No a já jsem tenkrát jako řekla: „To není možné!“ Tatínek musel začít stavět skladiště na umělá hnojiva, protože tam, co teď bydlí Pacnerovic, byli jenom Havlovi a skladiště umělých hnojiv. Skladiště museli předělat na místnosti. Protože tenkrát se narodila ještě za svobodna Tonča..

Jak to vypadalo v kuchyni? Kdo vařil a co ty jsi vlastně dělala?


Babička vařila. Já jsem byla v jiném stavu a nemohla jsem nic dělat, pořád jsem zvracela. Já jsem přišla do kuchyně a zvracela jsem, proto jsem jenom seděla venku a nic jsem nedělala. Začala ze mě téct krev, přišel Feldman a říkal, že když to takhle půjde dál, budu muset do nemocnice a tam mi to budou muset vzít. Potom jsem ležela, trochu se to uklidnilo, ale do konce těhotenství jsem zvracela. Při všech dětech. Nebylo to potom už tolik, ale při tobě to bylo moc. Babička vařila a dělala všechno. My jsme měli ze začátku, když bylo ještě hospodářství, služku.

A ta tam taky někde bydlela?


Ta byla v kuchyni. Když hospodářství odešlo, tak potom tam byla nějaká Němka, kterou odsunuli.

Počkej, to zase mluvíš o 45. roce. Na co si vzpomínáš ohledně těch Němců, mobilizace a takových událostí?


Ti přišli v březnu 39.

Ale předtím, když byla mobilizace ve 38. roce, vzpomínáš si na to?


Jela jsem s vámi do Prahy. Tatínek narukoval do Rokycan, já jsem odjela do Prahy, babička do Písku. V krámu zůstal jenom Franta a nějací učedníci.

A proč jste prchali?


Protože asi by nás bombardovali. Tenkrát jsme přece všechno uklízeli do kufrů, takové cennější věci, vozili jsme to do šůlu do sklepa v takových těch velkých dřevěných kufrech. Potom Franta vyhloubil velkou díru ve sklepě a tam jsme dali taky nějaké cennější věci. Předpokládalo se, že přijdou Němci a že nám to seberou.
Když jsme utekli do té Prahy a tatínek byl saniťákem v Rokycanech na nádraží, tak že jsem tam za ním jednou z té Prahy byla.

Jak vypadal březen 39?


Vzpomínám si, že to byl hrozný den. Pršelo a padal sníh, příšerné počasí.

Jak to vypadalo za války, kdy začaly lístky atd.?


Lepili jsme lístky. Ale kdy to začalo, to já nevím. Já vím, když tenkrát Němci utíkali, tak že nám sebrali vozík.

Mami, začátek války!


Že do šesti let byly příděly, do 14 let byly příděly větší. Všechno bylo na lístky: mléko, chleba, mouka, máslo, tuky, cukr, cukrovinky. Měli jsme velké archy a na ně se nalepovaly takové malé lístečky.

To já vím, mami, na to si vzpomínám. A taky byly lístky na textil, ne?


To byly takové karty, knížky. To bylo na textil.

A vzpomínáš si, když Němci přepadli Polsko nebo něco takového?


Ne, to ne.

Když šli proti Sovětům, taky si nevzpomínáš?


Ne.

Kdy jste začali poslouchat Londýn?


My jsme měli staré rádio, a to vždycky navečer tatínek pustil. Vždycky začalo: Bum bum bum bum, volá Londýn! A potom jsme měli takovou velkou mapu, kam zakresloval, jak Němci ustupují.

Kdy jste se dověděli něco o partyzánech?


Tenkrát se o partyzánech nemluvilo.

Měl někdy tatínek strach, že ho zavřou?


To víš, že jo! Všichni měli strach, že je zavřou. Všichni se báli, začali zavírat Peška, Bosáka, Kybice a celou četnickou stanici.

Já vím, ale to mělo nějaký důvod ne?


To nemělo žádný důvod.

No jistě mělo! Četnickou stanici je udal starý Bušek, že poslouchají cizí rozhlas. U Kybice, Vlčka a Peška nevím, z jakého důvodu.


To byli sokolové!

To byli vedoucí Sokolů. A proč měl tatínek strach?


Všichni ho měli. Taky zavřeli nějakého advokáta, ti se přestěhovali jednou do Janovic a on byl zavřený někde na Moravě. A tatínek jeho manželce pořád něco dával, podporoval ji a všichni se báli něco mluvit. Byl dlouho zavřený a nakonec ho popravili. Mladý člověk, měl jedno dítě a ona byla mladá ženská, hezká.
Ještě ti něco povím: chodily často kontroly, Tak tatínek měl vždycky nějaký německý časopis rozložený v kanceláři.

To já vím. On tam měl vedle rádia taky knížku o německých vynálezcích. Já ji mám ještě tady nahoře.


Taky jsme se učili německy, chodili jsme na nějaké kurzy němčiny. A všichni měli strach, protože zavírali jednoho za druhým.

Vraťme se k tomu, když jsme se narodili.


(Smích.) Nejhorší to bylo, když ses měl narodit ty. Po tvém narození jsem řekla: „Už nechci žádné děti!“

Proč?


No, protože to trvalo dlouho! A musel přijít doktor Feldman.

Tak mi to všechno vylič, protože já o tom nic nevím.


Trvalo to možná dva dny, než ses narodil. Už tenkrát každá žena rodila doma za pomoci porodní báby. Naše se jmenovala Kutilová. Když jsi pořád nemohl přijít na světě, asi v noci zavolali Feldmana, pak ses narodil a musel mě sešívat. Tak jsem tehdy říkala, že už nechci žádné děti. (Smích.)

A já jsem se narodil kdy?


To já nevím. Už si to nepamatuju. Muselo to být někdy ráno. Protože v noci přišel Feldman. Takže někdy k ránu.

A Mirek? To už bylo snazší?


Ano, to už bylo snazší. To už nebyl takový velký kvalt. Protože já jsem si vždycky s vámi lehla do postele, když jsem vás vykoupala, a vždycky jsem tam s vámi v posteli chvilku ležela. To bylo asi při Evě. Najednou byl velký kvalt. Tak honem pro tu bábu, a ona nebyla doma.

To bylo při Mirkovi, protože Eva se narodila ráno, my dva s Mirkem jsme museli spát v kuchyni a ráno, ještě v pyžamu nás tam někdo odvedl do pokoje, máte sestřičku. A já jsem ji chtěl hned pochovat.


Tak to najednou byl to velký kvalt. Šlo se pro tu bábu a ona nebyla doma. Ona byla v Pocínovicích. Jeli pro ni autem do Pocínovic, tam řekli, že už odjela do Janovic. Autem zase do Janovic na nádraží pro ni a přivezl ji. A Mirek se narodil brzo.

Ten se narodil večer?


Já nevím. Muselo to asi být nějak k večeru.

Kdo z nás nejvíc zlobil?


Kdo nejvíc zlobil? Eva! Eva se narodila a já jsem pořád dostávala horečky. Tak jsme jeli s tatínkem do Plzně k ženskému doktorovi. Protože v Janovicích byl doktor, kterého neměl nikdo rád. V Plzni řekli, že mám zánět vaziva. Dal mi recept na nějaké injekce, které mi jezdil píchat z Klatov doktor Matějíček.
U nás spala na tatínkově posteli moje maminka, která v noci Evu chovala nebo jí něco ohřívala a tak. A tenkrát jsme museli zavolat dětskou doktorku z Klatov, která říkala, že je nejvyšší čas, protože se musí přikrmovat. Šest neděl byla u nás babička v noci, abychom se s tatínkem vyspali.

A na co umřel tvůj otec? To bylo někdy na začátku války?


To bylo v roce 1943.

Čili to už byl Evě rok?


To jí byl rok.

Já mám pocit, že my jsme za války neměli žádnou nouzi o nic.


Nouzi, to ne. Protože něco vždycky vybylo, v pytlech bylo vždycky o něco víc. My jsme měli pořád všechno. My jsme naopak některým lidem dávali mouku. Třeba se pamatuju, že Pořízkům, kteří měli tolik dětí, jsme dali bez lístků ječnou mouku, paní byla ráda. Mouka byla hladká, hrubá, ječná. Žádná polohrubá tenkrát neexistovala.

Já vím, že v pytlích bývalo vždycky o něco víc, než tam bylo napsáno. Že když tam byl třeba 50kilový pytel, tak že tam bylo třeba 53 kila nebo tak. A konec války?


Taky ještě si pamatuju, že četník Idlbek byl neřád! Žili napřed na severu, přivezli si všechno možné, co tam nakradli! Obrazy, všechno zkrátka měli. Tenkrát se říkalo, že měl naložený plný vagón dřeva, který chtěl přivézt do Janovic, protože chtěl stavět, ale zabavili mu to. Pamatuju, že v 50. roce, když byl Gottwald ve vládě, že jsme měli pod vraty lístek, kde bylo napsáno: GOTTWALD JE VŮL. Kdyby to našel cizí člověk, tak tatínka zavřeli!

Konec války?


My jsme měli ve sklepě šicí stroj a tam jsme šili praporky.

Ne, ty praporky jste šily na dvoře vzadu před prádelnou, protože bylo krásné počasí, konec dubna 45.


Šily jsme praporky. Potom jsme pekly koláče, když měli přijít Američani. Když přijeli, chodilo se s tácem koláčů a s jablky, nabízeli jsme je Američanům.

Moje nemoc?


Tys pořád trpěl na zácpu. Od mala. Potom tě začalo bolet po pravé straně a řekli, že to je slepé střevo. Odvezli tě do nemocnice a tam řekli, že ti to budou rozhánět, že tě nebudou operovat. Tak ti dávali vaky s ledem a potom už se zdálo, že to je dobré. A byla klatovská pouť, na začátku července. A tenkrát jsi dostal k večeři buřta. A od té doby se ti to zhoršilo.
Potom tě operovali. Ty jsi potom dostal do těla absces. Tenkrát jsem řekla doktorovi: „Pane doktore, a nejde nějak ten abces vyléčit?“ A on mi říkal: „Kdybyste na to přišla, tak vám postavíme pomník!“ Vždycky tě začalo bolet po jedné straně, potom po druhé straně, potom pod břichem, několikrát tě operovali.

Já vím, operovali mě po obou stranách břicha a vytahovali ten hnis, který tam byl. Pak jsem dostal penicilín. Vzpomínáš si, jak to bylo s tím penicilínem?


Vždycky ráno jsem jezdila do nemocnice a večer zpátky. A já jsem jednou přišla v neděli ráno a ty jsi mi říkal: „Hele, co mi dávali?“ Bylo ti hodně špatně. Přišel doktor a říká: „Paní, tak si sežeňte penicilín!“ Já jsem se divila, že mně nezavolali. A oni že telefonovali do Stříbrných Hor, kde byla americká brigáda, ale tam řekli, že ho nemají. Telefonovala jsem domů tatínkovi, ten šel k doktoru Feldmanovi, který měl v Klatovech bratra. A ten bratr se znal s jedním americkým doktorem. Měli šoféra, který tlumočil, když přišel Američan.
Tatínek vzal všechny možné kořalky, protože je měli Američané rádi, a nebyly to k dostání, a všechny peníze, co měl doma, a jeli do Klatov. Klatovský doktor Feldman šel za nějakým americkým doktorem. Klatovští doktoři říkali, že bys potřeboval asi 3 ampulky. Z té jedné bylo 10 injekcí. To byl prášek na dně takový hnědý, a ten se ředil destilovanou vodou a muselo to být pořád u ledu.

Co jim tatínek za to dal?


Nic nechtěli. Bylo to zadarmo.

Ani ty flašky?


Ne. To už nevím tedy, ale peníze žádné nechtěli. Ty jsi dostal 10 injekcí a bylo ti dobře. V tu neděli jsi těžko mluvil. A to postupovalo k srdci, proto jsi těžko mluvil. A horečku kolem 40 stupňů, všechno ti bolelo, nikam se nemohlo sáhnout. Tenkrát říkali, že asi umřeš. Ptala jsem se tě, jestli nechceš domů. Jestli bys radši umřel doma. A tys odpověděl: „Chtěl, on by mi pan doktor dával injekce u nás doma.“
V neděli v poledne v jednu hodinu ti začali dávat injekce, každé 3 hodiny jednu do nohou. A v pondělí ráno ti nic nebylo. Neměl jsi ani horečku, nic tě nebolelo. Tak oni potom přestali dávat injekce a všechno se vrátilo. Znovu jsi dostal horečky. Zase jsme dostali v Klatovech injekce a potom taky psal tatínek na ten ústav do Prahy.

Státní zdravotní ústav nebo něco takového.


Tenkrát to Jeník Pikhart vyzvedl a už ani nevím, jak přijel do Janovic. A ty jsi těch injekcí dostal přes sto.


Asi 130 injekcí.


A pak jsi dostával injekce pro posílení srdce.

Asi 10 injekcí pro posílení srdce a 10 transfúzí.


Vím, že mi tehdy ten doktor říkal: „Víte, paní, on nebude živ. Vždyť vidíte, že je kost a kůže, že ho operovat nemůžeme!“ A já jsem tam potom začala vozit kuřata, vařila jsem ti polévku v té nemocnici, potom jsi už mohl jíst. Také koláče jsem ti pekla. A pak ses vybral. Těsně před tím, než jsi měl jít domů 1. listopadu, tak jsi dostal plané neštovice!

Ty jsem dostal nějak v půlce října nebo tak nějak. Protože toho 3. listopadu jsem šel domů.


Kvůli planým neštovicím jsi tam musel ještě zůstat.

Taky si vzpomínám na to, jak za mnou přišel americký doktor a dal mi lentilky!


Ano. Na tom tvém pokoji ležel student z Plzně, který na brigádě přišel nohou do sekačky. Oni měli známé, ti přivezli amerického doktora. Já jsem tenkrát řekla, ať se podívá taky na tebe. A on ten doktor řekl, že už je dlouho (pozdě), že už to je špatné. A dal ti ty lentilky.

Ne! To pak ten doktor, který přijel za mnou, protože přivezl penicilín nebo něco takového. To byl z Klatov.


To byl ten doktor z té Plzně!
(Pokračování 22. 8. 1999)

Jak se tvůj otec seznámil s tvou maminkou? Co ona dělala?


Moje maminka šila košile a tatínek holil. Jak se seznámili nevím. Asi byl v Klatovech u Pikhartů, protože Pikhartová byla jeho sestra. Tam se naučil holit. Potom si otevřel holičství v Janovicích.

Kdy se vzali?


To já nevím.

Tak to můžeme udělat podle dětí. Nejstarší byla Zdenka...


Ne, ne, nejstarší byla Helenka. Ta umřela jako šestiletá. Dostala zápal mozkových blan. Maminka tenkrát hodně plakala. Helenka byla moc hezká. Byla pohřbená na starém hřbitově. Na Dušičky jsme tam dávali mech.

To si vůbec nepamatuji.


Ty si to nemůžeš pamatovat.

Na jaké vojně byl tvůj otec?


V Rusku byl taky.

Ale vždyť jsi říkala, že měl nějakou záduchu, a proto nebyl odvedený.


Ne, on byl odvedený. Někde v Rusku byl.

Od kdy s vámi bydlel otec tvého tatínka? A čím byl?


To se mýlíš, ten umřel dávno.

Odkud přišel tvůj otec do Janovic?


Z Hořic v Podkrkonoší. Tam měl sestru, která si vzala holiče, ale neměli děti. A pak byla Pikhartová. Byly tedy tři děti.

Jak přišel Ferdinand Karel Pacner do Janovic?


Přišel z Pelhřimova. Musel být příručím u Váchů, tam, co byla obuv. On byl obchodníkem, ona učitelkou ručních prací, také nás učila. Nevím, jestli to byl jediný obchod v Janovicích nebo ne. Kdy to bylo nevím. To už je sto let.

Tatínek se narodil v roce 1904. Byl první dítě, že? Kde bydleli jeho rodiče, když se vzali? Už v krámě anebo až později?


Ano, byl první dítě. Myslím, že jeho otec ten obchod zařídil.

Kolik bylo obchodů v Janovicích, když jsi byla malá holka?


To byl Vácha. A potom když si Pacner vzal babičku. Ale kdy to bylo nevím. Na víc se nepamatuju.

Měl dědeček Pacner nějaké příbuzné v Pelhřimově?


Měl, tam jsou Pacnerové. To je podobné jako v Janovicích, kde je spousta Jandů. Jestli tam měl rodiče nevím.

Kdy zemřel dědeček a kolik mu bylo let?


V roce 1929 a bylo mu 49 let.

Do čeho ses oblékala jako dítě? Jak se to liší od dneška? Kolik jste měly šatů, bot?


Šaty normální jako dneska. Jeden čas byly také šimy – střevíce do špičky. Já jsem je taky dostala. Někdo přijel z ciziny a přivezl to holkám Mikulášovic, ale ty to nemohly nosit, protože byly do špičky. A my jsme to od nich koupili.

Tys kdysi říkala, že když měl dědeček Pacner v zimě pohřeb, tak jste šly v lodičkách a bylo vám zima na nohy.


Tenkrát nebyly lodičky, ani kozačky, jenom střevíce. Nebylo nic teplého na nohy. Ani mužští neměli žádné zimní boty.

Kde jste měli zpočátku holírnu s trafikou a od kdy jste byli u Kocíků?


Ne, ne, nejdřív byla u Turečků, kde jsme bydleli. Kdy se přestěhovala ke Kocíkům si nevzpomenu. Vím, že v šůlu jsme měli vždycky přes zimu na půdě jablka ukrytá pod slámou. Ale jednou se stalo, že přesto jablka zmrzla, dala se však jíst. A já je nosila do školy, kde jsme je vyměňovala s Rézou Kalivodovou, kteří měli řeznictví, za salám.

Opravdu vás ta holírna uživila?


Nic jiného jsme neměli. Stačilo nám to.

Vy jste byly tři děti.


Ne, nás bylo šest, ale tři umřely. Helenka v šesti letech umřela. Potom byly holčička a chlapec, které zemřely hned po narození. Víc si nepamatuji.

Tvoje maminka pocházela z Janovic? A jak se jmenovala za svobodna?


Ano, z Janovic. Jandová, z rodu Jandů. Vláďa je můj bratranec. Měli pole. Ale starý Janda, bratr mé matky, byl ožera, vždycky ráno chodil na kořalku. Proto brzy umřel.

Kolik bylo v Janovicích po první světové válce obchodů?


To nevím.

Také jste nakupovali „na knížku“, když jste měli holírnu?


Ne. Tenkrát se nenakupovalo na knížku. To bylo výjimečné, jako třeba Pacnerovic odshora. Ostatní nakupovali na dluh, to znamená, že se to zapisovalo do sešitku.

Kolik bylo lidí, kteří nakupovali na dluh, zapisovali se do sešitku?


Moc jich nebylo, možná deset. Měli nějaké hospodářství. Čekali, až něco prodají, pak zaplatili.

Do kdy byla v šůlu židovská škola?


Tam bydlel učitel, který zemřel, a pak jsme se tam nastěhovali my.

Někdy okolo roku 1925?


Možná.

To bylo v Janovicích tolik židovských rodin, že se vyplatilo mít židovskou školu?


Feldmanové a Lederer. Suchařípa v Podsedkách, ale ti nebyli příliš bohatí, měli jenom nějaká pole. Vím, že když se dva chlapci Suchařípovic vraceli z Osvětimi, dopředu to oznámili, ale do Janovic už nedošli. Nikdo neví, co se s nimi stalo.

Kde jste měli husy?


Měli jsme je v kůlně. Tam jsme měli husy, slepice a kozu. Na dvorku u šůlu. Další domácí zvířata jsme neměli, jenom asi kočku.

Na co jste nejvíc stonali? A kdo nejvíc stonal?


Asi já. Já jsem byla slabá, říkali, že jsem chudokrevná.

Proč jsi měla boty dělané stejně, nikoliv pravou a levou? To se tak dělalo?


Ne, to se normálně nedělalo, jenom ten švec byl takový nešikovný, že obě byly na jednu nohu.

Jak jsi trávila volný čas v Praze, když ses tam učila?


Ale já jsem se nejdřív učila v Plzni. Za půl roku za mne zaplatili naši asi dva tisíce korun. Já jsem se učila ondulovat. Bydlela jsem u Šplíchalů, ten holil u tatínka.

Tam se dělalo od pondělka do soboty. Takže jsi v sobotu večer jezdila domů?


Ano, jezdila jsem domů. A v pondělí ráno zase zpátky.

Kolik byly ty dva tisíce? Můžeš to k něčemu přirovnat?


Asi jako je dnes deset tisíc.

Cos dělala ve volných chvílích, když ses učila v Praze? Přece jsi pořád nebyla u Pikhartů.


Ale já jsem u nich nebydlela celou dobu. Po nějakém čase jsem se odstěhovala k jedné paní v Hostivaři. Jezdila jsem z Hostivaře na Smíchov vlakem. Ale z nádraží jsem chodila pěšky k Pikhartům. Pamatuju se, že jsem jednou šla večer a za mnou šel pořád nějaký mužský. Tak jsem utíkala. Potom jsem se přestěhovala.

Když ses vrátila z Mělníka, zůstala jsi doma. To bylo pro děvčata normální?


Jistě. Třeba Mářa Pacnerová nechodila nikam.

Kdy jste si koupili kuchyni, kdy ložnici?


Já jsem dostala pět tisíc jako věno. Tenkrát tatínek to dal na nějaký dluh. Teprve později jsme si koupili ložnici. Potom jsme koupili také kuchyni.

Chodila jsi s tatínkem také na tancovačky?


To víš, že jo. Tatínek moc neuměl tancovat. Měli jsme partu s Havlovic a s dalšími.

Vyhráli jste něco v tombole?


Vzpomínám, že jsem vyhrála hru Člověče, nezlob se. A byli tam nějací vojáci, kteří vyhráli pytel ovsa. Já jsem byla tenkrát v pokladně, tak jsem jim řekla, že bych to s nimi vyměnila.

Vzpomeneš si, na co všechno byly za války lístky?


Na cukr, máslo, mouku hladkou, ječnou a hrubou, nebyla polohrubá. Potom cukrovinky obyčejné a čokoládové.

Kolik měl tatínek učedníků a prodavačů?


Učedníci byli vždycky dva. Prodavačů bylo několik, ti se střídali. Také přicházely prodávat ženské.

Kdy tam přišel Francek Javorský?


Ten tam byl od malička. Byl příbuzný s babičkou Pacnerovou. Když jsem tam přišla, už tam byl.

Kteří z těch zaměstnanců ti nejvíc utkvěli v paměti a proč?


Měli jsme učedníka Michala Gerboce ze Sniny. Ten kradl. Jeho rodiče spolu nebyli zadobře. Jednou jsme dostali dopis od jeho matky, že Michal posílá peníze tátovi. Byl tam jenom do vyučení a šel pryč. Bylo jich hodně. Učedníci po vyučení odcházeli pryč. Také Kronovitová a Sýkorová tam pracovaly.

Vysvětli, jak to bylo se svatbou Tondy? Kdy se brali? Kdy se stavěl jejich barák?


Ten barák už byl postavený. Tam měli také umělá hnojiva. A bydleli tam Havlovi. Když se Tonda chtěl ženit, nechtěla jsem, aby si Lídu přivedl k nám. Potom tatínek začal stavět skladiště pro umělá hnojiva a oni se nastěhovali nahoru. Tonča se narodila dřív, než se vzali, v roce 1935.

Do kdy bylo u nás hospodářství? A kdo se o něj staral?


Bylo tam, když já jsem se vdávala. Staral se o něj Tonda. Tonda a Francek spali v kanceláři. Tonda byl flamendr, s Tauškem to táhli po hospodách. Když byla těžká práce, museli na ni zjednat lidi, většinou koňáky z Petrovic, kteří orali pole a podobně. Do toho hospodářství se pořád dávaly peníze.

Když se Tonda oženil, vzal si s sebou hospodářství?


Ano, bylo to někdy v roce 1936.

Jak umřel dědeček Pacnerů?


Umřel na zápal plic. Měl záduchu. Tatínek se díval okénkem na postel a najednou viděl, že se přestala pohybovat.

Já myslel, že zemřel cestou do klatovské nemocnice.


Ne, to byl tatínkův bratr František. Učil se u nás u Pacnerů. Byl to mladý chlapec, asi šestnáct let.

Jak zemřela babička Pacnerů, tatínkova maminka? Vím, že už jsem byl v Praze. To bylo někdy v roce 1963.


Dlouho ležela. Bylo jí asi osmdesát tři. Ke konci se každý den ráno podělala a museli jsme to uklízet. (Líba dodává: Babička z matčiny strany zemřela v 1958.)

Vzpomínám si, že se tenkrát tatínek hodně spadl. A jak zemřela tvoje maminka?


Byla špatná na nohy. Pamatuju se, že jsem za ní chodila do bytu na náměstí a koupala jí nohy ve studené a teplé vodě. Potom už jenom pořád ležela. V noci byla jako blázen, chtěla z postele. Já jsem jí tam dala prkénko, aby nemohla vstát, ale ona ho vytrhla. Říkala jsem jí: Vždyť ty nemůžeš vstát. Střídaly jsme se tam v noci se Zdenkou, Pepík přijel ze Sušice jednou za týden, aby tam s ní spal.
Ještě si pamatuji, že mi jednou ráno říkala: „Dneska v noci tady byl nějaký mužský.“ Odpověděla jsem: „To byl Pepík.“ A ona: „To není pravda!“ V noci se chovala jako blázen a ve dne už ne.
Přes den seděla v takové sedačce, která byla jako záchod. Jednou před vánocemi jsem chtěla, abys tam šel. Tys řekl: „Já tam nepůjdu, jdi tam sama, já budu za tebe v krámu.“

Se kterým z nás tří byly největší potíže?


S Evou. Od malička zlobila. Taky byla dost nemocná. Když se narodila, tak se mnou v té druhé posteli spávala moje maminka, aby ji v noci místo mne přebalovala. Já když jsem k ní vstávala, tak jsem hned dostala teplotu. Proto jsme jednou jeli s tatínkem ke specialistovi do Plzně. Ten řekl, že mám zánět vaziva a musím dostávat injekce. Injekce jsme přivezli a potom k nám chodil každý den doktor Matějíček a dával mně je. Taky tady ordinoval doktor Jeschke, ale toho nikdo nechtěl.

Jeschke byl Němec anebo se dal k Němcům?


Ne, to ne. Byl to Čech. Potom ho přeložili do Nýrska.

S kým byly nejmenší potíže?


S Mirkem.

Vzpomeneš si, jak to vypadalo, když jste předávali obchod Jednotě? To bylo v roce 1949.


Už se nepamatuju, kdy to bylo. Ale ten den seděl tatínek v ložnici a říkal pořád „už přijdou, už přijdou“. Nemohl se s tím smířit.

Neuvažovali jste někdy o útěku do zahraničí?


Ne, nikdy. Pavlíkové měli strach, protože se dali k Němcům.

Jak to vypadalo při tom předávání?


Všechno se muselo sepisovat, dělala se inventura. Za peníze, které jsme dostali, koupili jsme barák v Řepích.

Kolik jste platili nájem Jednotě za naše bydlení?


Třicet korun. Vždyť to bylo přece naše a oni nám ten barák ukradli. Chtěli na nás, abychom za to vyváželi hnojnici. Ale my jsme odporovali: „Tady jsou zaměstnanci, kteří také chodí na záchod.“

Jaké jste měli platy?


Já dostávala 750 korun. Kolik měl tatínek už nevím.

Vzpomeneš si, kolik co tenkrát stálo.


Houska byla za dvacet haléřů.

Neměli jste obavu, že v roce 1969 zůstanu v USA?


To ne, neměli.

Když jsme se tam stěhovali, cítili jste nějaké ulehčení?


Babička umřela v září a my jsme se stěhovali do domku na náměstí posledního listopadu 1963.

Vzpomínám si, že jsem byl nemocen, měl jsem revma. A Tonda přijel s nějakým povozem.


S valníkem.

Kdy jste šli do penze?


Někdy na jaře 1968. A v létě jsme prodávali jako penzisté ve Spůli.

Neměli jste najednou dlouhou chvíli?


Ne. Já jsem začala chodit do masny. Tatínek v zimě natloukal piliny. V létě chodil na procházky s Vitákem. Před poutí, která byla koncem června, jsme ještě prodávali. Před poutí jsem byla v masně, byla tam velká fronta a já jsem se vedoucímu nabídka, že mu pomohu prodávat uzeniny. Říkal, že je rád. Potom jsem tam chodila v úterý odpoledne, ve čtvrtek dopoledne, v pátek celý a v sobotu dopoledne. Ze začátku mě dával 150 korun měsíčně.

Které roky svého života považuješ za nejšťastnější?


Když jsem byla v Mělníku. Měli jsme tam dobrou partu, chlapce a děvčata. Každou neděli jsme chodili na vycházky a tancovat na čaje.

A proč ses tam nevrátila?


Tam nebylo hodně kadeřníků, asi tam byl jeden nebo dva, nevím. Později když už jsem chodila s tatínkem, mně nabízeli, abych šla dělat na železnou Rudu, ale on nechtěl. Zůstala jsem v Janovicích.

A které období bylo nejčernější?


Když jsi stonal v roce 1945.

Vzpomeneš si, kolik platil tatínek za moje operace?


Tenkrát jsme měli platit najednou 17 tisíc. To chtěl primář, který se vrátil z koncentráku. To bylo v listopadu, když byla měna. Neměli jsme nové peníze. Něco jsme dostali na krám a každému člověku vyměnili asi 500 korun. Něco jsme jim dali a potom jsme to spláceli. Asi dlouho jsme to spláceli, už nevím. Za tebou jsme také pozvali doktora z Prahy. Ten chtěl 20 litrů benzínu a 10 tisíc korun. Primář chtěl kuřata, vejce, máslo a ještě něco, aby ho mohl pohostit. To jsme koupili od Jandů, od „kulaté báby“. Benzín dostal tatínek od Američanů, dal jim nějaké lihoviny.

Vzpomeneš si ještě na něco?


Když byl Pacner, tatínkův otec, ještě svobodný a odjel do Pelhřimova, tak jí psal dopisy „spanilomyslná slečno“.

(Pokračování 4. 11. 2000)

Jak se dělá po staru šípková marmeláda?


Šípky se očistí, jednotlivé se rozkrojí na půl, vyjmou se pecičky a omyje se to. Pak to dáme do pekáče a dlouho vaříme, protože šípky jsou tvrdé. Nakonec je propasírujeme, abychom se zbavili slupek, a uvaříme je. Už nevím, kolik cukru se tam dává, ale asi moc ne.
Mám to v kuchařce nadvakrát – jednou takhle a podruhé tak, jak jsme to teď dělali. Už to nebudu dělat. To bylo strašně dobré cukroví.

Jak dělala tvoje maminka cukroví?


Měli jsme hustou šípkovou zavařeninu. Lžící se dala na vál na cukr, tam se rozvalila a pak jsme z toho dělali kolečka, rohlíčky a podobně. Na jedné straně jsme dávali bílek a na druhou čokoládu. Ale tenkrát žádná čokoláda nebyla, tak jenom s bílkem. Nakonec se to nechá uschnout.

To jste měli na stromečku?


Když jsme byli malí, žádné kolekce nebyly. Maminka tam dávala tohle cukroví a také perníky. I máslové cukroví, uvnitř byla kulička, to jsme pověsili na stromek. Nebo jsme zabalili do staniolu ořechy a pověsili. Nebo červená jablíčka.

Lenka: Ze slámy jste nic nedělali?


Ne, to se nedělalo.

Lenka: Svíčky jste dávali normálně?


Ano, ty jsme na stromek dávali. Tenkrát se žádné stromky nekupovali. Šlo se do lesa, uřízl se strom a bylo to.

Lenka: Bylo hodně požárů od svíček?


Ne, nebylo.

Kdo z vás byl nejzlobivější?


Asi Pepík.

Ty taky?


Ne, já jsem byla hodná. Vždyť víš, že mně maminka říkala: „Tady máš husy. Jdi je napást, to umíš nejlepší. Ty je popoháníš a ony jdou. Ostatní je nechávají na jednom místě.“
Nebo jsme chodili na panské pole na klasy. Dělali jsme štětky, dali jsme je do košíku, doma jsme to vytloukli a měli jsme krmení pro slepice.
Tenkrát nebyli kapři na vánoce. Dostali jsme uzenáče s bramborovým salátem, cukrovinky a čaj – Štědrý večer byl odbytý.

Jak jste slavili narozeniny a svátky?


Nic jsme neslavili jako dneska. To nebylo.

Lenka: A dárky jste si dávali?


Ne, jedině na Vánoce. Vždycky jsem dostala pannu, pak mně ji naši schovali a dostali jsme ji na druhý rok. Jenom ušili nové šaty a panenka byla jako nová.
Chodily jsme do parečku a tam jsme si s panenkami hrály.

Jaké jsi měla nemoci?


Měla jsem jich málo. Byla jsem pořád hubená. Proto mně maminka upekla piškoty a strčila je do trouby, aby je druzí neviděli a nesnědli mně je.

Pepík a Zdenka byli tlustější?


Ti byli zdravější. Já jsem byla hubená a bleďounká.

A co Pepík?


Pepík byl chytrý. Naši ho dali do gymnázia. Ale on říkal: Já tam nebudu chodit, já se nebudu učit. Byl tam rok, propadl a musel odejít. Byl ale chytrý. Když přišel z vojny, dělal u nás účetního. Když jsme přešli pod ZKD (Západočeské konzumní družstvo), dělal dál účetního. Musel se potom učit. Říkal: „Já byl vůl, já byl vůl, že jsem nedochodil gymnázium. Teď na stará kolena musím do školy.“

Kdy jste měli za války největší strach?


To jsme měli strach. Třeba když sebrali všechny z četnické stanice. V ten den, co měl pohřeb můj tatínek, je zavřeli. Po válce se nevrátil jeden z nich.
Jednou jsme měli za vraty leták Gottwald je vůl. Za komunistů. To dělal Idlbek, to byl neřád. Kvůli němu utekli Kohout a Suchan. To byl četník, udával lidi. Chodil po vesnicích a všechno od lidí dostal. Měli dvacet slepic a prase, lidé se ho báli, všechno mu dali. Když umřel na infarkt, všichni byli rádi.

Jakou školu dělala Zdenka?


Měla gymnázium a potom ještě asi učitelský ústav.

Původ:


Theodor Čeřovský z Olšan u Prahy * 9. února 1878 + 1943
Karolina, rozená Jandová, z Janovic * 1878? + 1957
Dcera Bedřiška * 2. 9. 1912 + 30. 12. 2005
Ferdinand Karel Pacner z Pelhřimova * 18. 10. 1879 + 1929
Anna, rozená Rykalová, z Janovic * 30. 10. 1883 + 1963
Svatba 25. 1. 1903
Syn Karel * 27. 4. 1904 + 14. 3. 1972
Svatba Karla Pacnera a Bedřišky, rozené Čeřovské, 15. 5. 1935
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks