Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

07.03.2005 Ameriko, díky!

Viděl jsem spoustu válečných filmů. Několikrát i Nejdelší den, který líčil invazi Spojenců 6. června 1944 do Normandie a utrpení statisíců vojáků. Proto jsem bral zastávku mého zájezdu Čedoku ve středu 29. června 2005 na místě, kde se Američané a kousek dál i Britové a Kanaďané vylodili, normálně.
Jenže najednou mne ten pohled na invazní pláž Omaha zasáhl. Na vlastní oči jsem viděl stěny vysoké možná dvacet třicet metrů, na které museli američtí vojáci vztyčovat žebříky a házet kotvy lan, aby vylezli nahoru, přičemž je shora Němci sestřelovali. Cítil jsem se hrozně nesvůj, když jsem chodil po chodníčcích, vedle kterých stály malé zakrslé keře jako symboly mrtvých těl vojáků, mezi tím hluboké jámy po dopadech dělostřeleckých granátů a leteckých bomb, také několik trosek německých bunkrů. Vybavoval jsem si scény z onoho filmu…

Začalo mně vadit pobíhání a hlasy ostatních turistů i jejich fotografické orgie. Musím však přiznat, že jsem fotografoval taky, i když mlčky. Měl jsem dojem, že procházím nějakým gigantickým chrámem, kde by se měl člověk chovat tiše a vzpomínat na všechny ty padlé, pomodlit se za ně. Ale asi to v dnešním životě, kdy jsme na prohlídku měli půldruhé hodiny, bez takového běsnění nejde.
Před očima jsem viděl ty samoty, městečka a města na východním pobřeží USA, na Floridě, v Illinois, v Kalifornii, v Texasu, v Novém Mexiku, na jižním pobřeží Británie, na východě Anglie, prostě všechna místa, kde jsem někdy byl – tam se narodili ti kluci, co tady padli. Poznali jenom ten svůj rodný koutek, potom nějaká kasárna, hned nato stanová městečka v jižní Anglii a nakonec našli smrt tady v Normandii. Ze života neměli nic. Jenom věděli, že musí osvobodit velký kus Evropy, o kterém absolutně nic nevěděli, od Němců. Ovšem stejně jsem litoval stejně staré kluky z wehrmachtu, často zfanatizované nacisty, kteří tady padli pro větší slávu velkoněmecké říše – i jim vzal život Hitler.
Musím říct, že to na mne padalo každou minutu víc. Přesto jsem byl rád, že jsem se tam podíval.
Před tím i potom jsme projížděli francouzskými vesnicemi, městečky a městy, jimiž prošla invaze. Průvodce nám připomínal, nakolik které byly zničeny. Bylo tam spousta Lidic, i když ti lidé umírali jiným způsobem, někdy i bombami těch, kteří je přišli osvobodit.

OSVOBOZENÍ 1945



Při každém kroku jsem si také uvědomoval, že jenom díky těm padlým ve spojeneckých uniformách žiju. K nám do Janovic přijeli první Američané v sobotu 5. května 1945. Tady musím ocitovat ze své knihy Osudové okamžiky Československa, líp už bych to neuměl popsat:
Když končila válka, bylo mně devět let. Třebaže si na mnohé ještě vzpomínám, nejspolehlivějším svědkem tehdejších událostí zůstal Kalendář Vincentina 1945, do něhož všechno zaznamenávala jasným písmem oblíbenou inkoustovou tužkou moje babička, otcova matka.
„Ve čtvrtek 3. 5. bylo celý den strašné dunění děl, pancéřů, bylo vidět večer i ve dne, jak náboje dopadají a zapalují, na Bystřici a v Nýrsku hořelo. Okna i dveře, ba i země se třásly, čekali jsme, že v pátek ráno se to přiblíží k nám. Po probdělé noci jsme byli jako otrávení, zatím ráno ticho, v poledne ticho. Kolem čtyř hodin se zdejší posádka, která se sem v noci na pátek nastěhovala, do stodol, do bytů a zůstala i venku, začala připravovat na odjezd. Každý hádal, co se děje. Celá divize zatím jela k Nýrsku ke kapitulaci. Bylo to strašné, co toho bylo - tanků, aut a všeho možného, celou noc jezdily.“
Velitel pancéřové divize, která měla štáb v Chudenicích, usoudil, že nemá smysl se dál bránit. Jeho příkladu následovali příslušníci SS a domobrany volkssturmu, kteří dosud tvrdě bojovali o Nýrsko a Pajrek. Kdyby tenhle velící důstojník neodjel s bílým praporem k Američanům, asi bychom špatně dopadli.
Ráno byla palebná postavení, která Němci před několika dny vybudovali na naší straně Úhlavy, prázdná. Všichni jsme si oddechli. Snad ten kryt s betonovým stropem, který nechal otec před několika měsíci zřídit jako prodloužení sklepa ve stodole, nebudeme potřebovat. A protože začalo hřát slunce, maminka s babičkou došívaly vzadu na dvoře československou vlajku.
„V sobotu už byl klid, jen tu a tam něco přejelo. Říkalo se, že až k Plzni všichni Němci kapitulovali. V poledne se mluvilo o tom, že od Klatov táhnou pěší Němci a že prý drancují. Zase nové rozčilení, strach. Oni zatím táhli nahoru, v cihelně (na okraji Janovic – poznámka autora) dva z nich strhli a roztrhali vyvěšený prapor ČSR. Pak je pronásledovali, nevím, co s nimi udělali, ale šli za nimi až k Američanům.
Praha od poledne volala o pomoc proti Němcům. Bylo to až k pláči, stále zoufalé volání, ale na pomoc od nás není pomyšlení. Kolem druhé hodiny se začalo říkat, že už je Československá republika, vyvěšovaly se prapory.
Když už jsme byli po večeři, začali volat zvenku, že jedou americké pancéře. Honem jsme chytli boty a kabáty a už jsme byli na náměstí...“
Stálo tam několik obrněnců a džípů – malá průzkumná hlídka. Přijeli nikoliv od Nýrska, kde jsme americkou armádu tušili, nýbrž od Domažlic. Němci nikde. V místní sokolovně u Polcarů a ve mlýně u Špirků se schovávali a uzdravovali britští, francouzští a sovětští zajatci. Američané naložili Brity a Francouze a po dvou hodinách odjeli.
„Dnes 6. 5. jsem šla do kostela jako jinou neděli. Bylo to vše dojemné. Okolo 10. hodiny jsem se svlékla, chci topit a najednou začínají křičet, že jedou Američané...“
V době, kdy byla moje babička na mši, připochodoval od Nýrska pěší oddíl americké armády. Na to se velmi dobře pamatuji, protože my kluci jsme ze všeho nejvíc obdivovali vojáka s vysílačkou, který šel vedle velitele. Čety s namířenými puškami a samopaly se rozběhly do jednotlivých ulic, aby hledaly Němce. Ale pan Šot, řidič místního doktora, který se ve světě naučil anglicky, veliteli vysvětlil, že tady už žádní němečtí vojáci nejsou. Americký důstojník to oznámil rádiem do Nýrska, znovu sešikoval svůj oddíl a vyrazil na Klatovy. Janovice byla první česká obec, do které tato část americké armády dorazila.
Asi za hodinu začala naší ulicí projíždět nepřehledná kolona. „Aut a pancéřů bylo k nespočítání, celé dvě hodiny táhly kolem,“ psala babička. „To bylo slávy! Lidé jim nabízeli jídlo, jablka, víno, vlajky a květiny, hudba hrála a všichni mávali. Někteří se také zastavili. Evičce (moje tříletá sestra - poznámka autora) jeden Američan podal oknem ruku a pohladil ji, snad vzpomínal na ty svoje doma za mořem.“
Bratr a já jsme Američanům házeli do džípů jablka a oni nám na oplátku podlouhlé táfličky čokolády a žvýkačky. Trvalo chvilku, než jsme přišli na to, že ten tenký nasládlý plátek se žvýká.
„Jenom ta Praha nám dělá starosti,“ uzavřela babička nedělní zápis.

ZÁZRAČNÝ PENICILÍN



Někdy v červnu jsem onemocněl. Jako už nejednou před tím mne bolelo slepé střevo. Nakonec jsem skončil v klatovské nemocnici. Na pravou stranu břicha mi přikládali gumovou placatici s ledem a po pár hodinách vyměňovali. Nevedlo to k ničemu. Doktoři rozhodli, že mě slepé střevo vykuchají. Když jsem se probral z narkózy, zjistil jsem, že břicho napravo není zašité, ale mám tam dvě nebo tři rourky, ze kterých vytéká hnis. Prý byl slepák tak zhnisaný, že nešel vyndat. Původně jsem ležel na oddělení tzv. čisté chirurgie, teď na chirurgii špinavé, kam dávali pacienti hnisající.
Po několika dnech mi rourky vyndali. Ale potom se vytvořil absces – hrudka hnisu putovala spodní částí břicha. Otevřeli mne na levé straně. Mezitím jsem se dověděl, že moje ošetřující lékařka byla bělogvardějka a v noci po tom, co mně vyndala rourky, utekla s gestapákem na Západ. Bála se, že jí Rusové odvlečou na Sibiř.
Měl jsem vysoké horečky, přes 41 stupňů. Maminka u mne trávila nejen dny, ale teď i noci. Tatínek slyšel, že Američané mají nějaký zázračný lék, říká se mu penicilín. Myslel, že by ho mohl od nich získat, aby mně pomohl. Prý se zeptal primáře, jestli ho má sehnat. Odpověděl: „Pane Pacnere, ještě to zvládáme našimi léky.“ Ale za několik hodin mu zavolal, aby lék přinesl, už se nedá nic zkazit.
Lékař řekl matce, že nemohu přežít. Operovat prý mne nemohou, protože jsem strašně zeslábl.
Matně si vzpomínám, že se přede mnou v pokoji mluvilo tom, jestli by nebylo lepší, abych umřel doma. Mysleli si, že moc nevnímám. Potom se mně maminka zeptala, jestli nechci domů. Zavrtěl jsem hlavou, že ne – už nevím, proč jsem to udělal.
Přišel americký důstojník lékař, který mě prohlédl a řekl klatovským doktorům, jak mají penicilín podávat. Každé dvě tři hodiny injekcí do svalu – tedy do stehna. Začali večer a ráno už jsem neměl teplotu. Byl jsem první pacient v klatovské nemocnici, u něhož se stal takový zázrak – díky zázračnému léku. Pak se na mne chodili dívat doktoři z jiných oddělení.
Později jsem se dověděl, že otci dělal tlumočníka jeho starý kamarád profesor František Lom z vysoké školy zemědělské, který byl doma na prázdninách. Tatínek dal tomu Američanovi za ty dvě lahvičky penicilínu nějaký tvrdý alkohol.
V sobotu před klatovskou poutí jsem měl dostat k večeři starý rohlík a čaj. Místo toho mi sestra přinesla chleba a párek s hořčicí. Měl jsem hlad a tak jsem to zbaštil. V noci jsem zvracel a bolelo mě břicho, na sestru jsme se nedozvonili – byli jsme na pokoji tři nechodící pacienti. Potom se mluvilo o tom, že sestra měla na pokoji vojáka.
Moje kalvárie pokračovala. Tatínek získal další dávku penicilínu. Dostával jsem i injekce pro posílení srdce. Také transfúze krve – tehdy se dávali ještě tím způsobem, že dárce seděl na židli vedle. Těch bylo nejméně deset. Vzpomínám, že strýc Pepík – bratr maminky – při tom omdléval, ale protože to tušil, vzal si s sebou láhev nějakého alkoholu, kterým se posiloval.
Můj stav se lepšil, ale ne takovým tempem, jak všichni čekali. Tatínek sehnal nějakého vynikajícího profesora dětského lékařství z Prahy, který se na mne přijel jednu neděli podívat. Když mne prohlédl, zeptal se, jestli jsem snídal. Měl jsem smůlu – snídal jsem. Nařídil, aby mě převezli opět na sál a tam bez umrtvení rozšířil ránu, myslím levou. Strašně to bolelo, křičel jsem na ně: „To jste doktoři, když to neumíte udělat bez bolesti!“
Tatínek musel profesora pořádně zaplatit a ještě dát primáři nějaké potraviny, aby pro něho mohli udělat slavnostní oběd.
Pořád jsem dostával penicilín. Měl jsem obě stehna už tak rozpíchaná, že jsem hodinu nebo dvě před další injekcí hledal místo pro novou injekci.
Mám dojem, že přišla ještě nejméně jedna krize, na podrobnosti si nepamatuji. Celkem mne operovali čtyřikrát.
Ovšem Američané se začali stahovat do Německa. Tatínek jednou musel zajet pro novou dávku penicilínu do Prahy do Státního zdravotního ústavu, kde ho měli od americké organizace UNRRA, která zásobovala Evropu vším možným. Na potvrzení z nemocnice mu ji vydal docent Ivan Málek a nic za to nechtěl. Později, když byl Málek akademikem a ředitelem Mikrobiologického ústavu Čs. akademie věd, jsem mu za to poděkoval.
Celkem jsem dostal na 130 injekcí penicilínu. Američané mně zachránili život – bez tohoto zázraku bych nepřežil. Slepé střevo už mi nikdo nevyndával, doktoři říkali, že vyhnisalo.
Někdy v říjnu se situace zlepšovala. Maminka už v nemocnici nespala, ale denně tam jezdila. Vozila mi tam kousky kuřete, které tam vařila, abych je měl čerstvé. Měl jsem rád rýžovou kaši, taky mi ji udělala, ale já jsem se kvůli něčemu namíchl a nechtěl jsem ji – za to, jaký jsem byl hajzlík, se dodnes stydím.
Domů jsem měl jít koncem října. Ale těsně před tím jsem dostal plané neštovice a musel jsem tam asi o týden déle zůstat. Domů mě odvezli 3. listopadu – den před mým svátkem. Před propuštěním se mně doktoři smáli, že budu moci ve škole počítat na svých žebrech, tak jsem byl vyhublý. Mám dojem, že jsem vážil 19 kilogramů.
Moje nemoc stála rodiče desítky tisíc korun. Někdy na podzim proběhla měnová reforma, při níž se protektorátní peníze vyměňovaly za nové československé. Slyšel jsem, že otec primáři platil v nových penězích, ale s obtížemi. Mám dojem, že něco musel vzít z pokladny obchodu a pak to tam postupně vracel.
Byl jsem zesláblý, ven jsem nemohl chodit. Na převazy k nám chodil dr. Feldman, který se jako Žid vrátil z koncentráku. Doučovat mně chodil řídící Hahn, otcův kamarád. Mám dojem, že do školy jsem šel až v únoru nebo v březnu 1946.
Několik let jsem musel nosit břišní pas, protože na těch operačních jizvách se udělaly kýly. Jako dospělý jsem ho už nenosil. Od tělocviku jsem byl osvobozen, na vojnu mě vzali s tím, že budu beze zbraně.
Ale když jsem v létě 1962 nesl do svého podnájmu v Podolí malé rádio, jedna kýla se provalila a já musel na operaci. Patřil jsem do IKEM v Krči, kde mne hladce odoperovali. Když jsem se probouzel z narkózy, slyšel jsem, jak sestra říká: „Chodící pacienti půjdou do krytu sami, ležící tam odneseme.“ Byl říjen 1962 a vrcholila kubánská krize. Teprve později jsem se dověděl, že za několik hodin se měly sovětské lodě vezoucí na Kubu rakety střetnout s americkou flotilou, která je nesměla pustit dál. Naštěstí se Nikita Chruščov zalekl ostrého postoje Johna Kennedyho, uvědomil si, že by vyvolal třetí světovou válku, a nařídil svým lodím, aby se vrátily.
Aniž jsem to tušil, narodil jsem se tedy potřetí.
3.7.2005

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks