Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

16.09.1989 Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru

Na Bajkonur jsme odlétali v neděli 3. září 1989. Měli jsme být před 9. hodinou ráno na Vnukovském letišti, v oddělení Inturistu. Z Komsomolské pravdy se mnou jel Voloďa Umnov, mladý kluk, který kosmonautiku nikdy nedělal a neměl k ní žádný vztah, dokonce nebyl ještě ani ve Hvězdném Městečku. Slávu Golovanova už tyhle cesty na kosmodrom omrzely, raději doma psal knihy a občas i reportáže do novin. Litoval jsem toho, ale pak jsem našel na Bajkonuru jiné kamarády, kteří mi dělali zasvěcené průvodce.

TYPICKÁ SOVĚTSKÁ MARŠRUTA



Prvního známého, kterého jsem tam potkal, byl Míša Rebrov z redakce Krasnaja zvězda. Měl na starosti 12 začínajících „kosmických” novinářů, kteří se přihlásili k cestě do vesmíru – jako sovětští novináři, oponenti letu japonského novináře, za něhož zaplatí jedna japonská televizní společnost 10 milionů marek. Míša je otevřený, přátelský člověk, takový obr-dobráček. Hned se ke mně hlásil: „Konečně budeme společně pracovat na kosmodromu, jak jsme o tom snili.” Když startoval Remek, tak mě později vyčítal, že jsem nepřiletěl na kosmodrom – rezervoval mně postel ve svém pokoji. Netušil, že byli vybráni pouze redaktoři z Rudého práva, Obrany lidu a ČTK, dostatečně kádrově silní. Za chvilku mně dal program pobytu novinářů na kosmodromu a dvacetistránkovou informaci o nadcházejícím letu.
Potom přijel autobus MIDu (ministerstvo zahraničních věcí) a k mému úžasu z něho vypadl taky Jakob Terwey, Holanďan, svobodný novinář, kterého znám od roku 1973, kdy jsme se potkali na mezinárodním astronautickém kongresu v Baku, a který občas přijíždí do Prahy. Ten mě zavedl k Žeňovi Kazninovi z MIDu, který vedl asi čtyřicet zahraničních novinářů. Od něho jsem dostal poměrně jednoduchou jmenovku s velkým červeným ruským písmenem B. Kaznin a jeho kolega jsou pětatřicátníci, nová generace sovětských diplomatů, ostřílený příjemný chlapík, který se nám snažil vycházet ve všem vstříc. Mezi zahraničními novináři byl rovněž Východoněmec Karl, starý známý rovněž z Baku, stálý zpravodaj NBI v Moskvě, specializovaný na letectví a kosmonautiku, takže se znal s kdekým. Nakonec mě Kaznin seznámil s moskevským zpravodajem Rudého práva Luborem Kazdou, se kterým jsem sdílel v Leninsku společný pokoj.
Před desátou hodinou nás odvezli autobusem k letadlu. K našemu překvapení nás posadili do Il-76 MD – stroje pro výsadkáře, na zádi s vraty, uvnitř čtyři řady železných lavic. Když jsme odstartovali, byl uvnitř takový hluk, že jsme si při řeči museli křičet z ucha do ucha.
Vedle asi čtyřiceti zahraničních novinářů tam letěla asi stovka domácích, poprvé novináři z republikových redakcí. Zatím měli na Bajkonur monopol jenom zástupci ústředních sdělovacích prostředků.
Do Leninska na letiště Krajnij jsme přiletěli po třech hodinách letu okolo 15. hodiny místního času – je tam o dvě hodiny víc než v Moskvě a o čtyři víc než v Praze.

UVÍTÁNÍ NA ÚROVNI



Musím přiznat, že jsem si středoasijskou step nedokázal představit. Teď jsem tam stál. Rozpukaná půda, sem tam chomáč trávy, okolo malé letištní budovy stromy, kterými povíval vítr. Do včerejška prý bylo vedro, my jsme tam přivezli podzim. Bylo něco přes dvacet stupňů, ale kvůli větru bylo jasné, že se bez saka neobejdeme. A vyvážení rakety je časně zrána, start v noci – a já si bezstarostně nechal plášť v hotelu Junosť v Moskvě!
Nasedli jsme do autobusů podle obvyklé sovětské segregace: č. 1 zahraniční tisk, 2 sovětský ústřední tisk, 3 republikový tisk, 4 film + TV. Jednička byl téměř přepychový autobus Inturistu, kdežto ostatní rozhrkané vozy, které už něco pamatovaly.
Na letišti nás čekali nějací generálové, později se ukázalo, že to byl velitel Bajkonuru se svým politickým zástupcem. Když jsme nasedli, konvoj aut a autobusů vyrazil. Tak jsme potom jezdili všude: vpředu policejní volha s blikajícím majákem, která před námi zvedala závory a zastavovala všechny auta (jednak se od nich aspoň neprášilo a jednak na některých úzkých asfaltkách bychom se asi těžko míjeli s náklaďáky). Musel jsem vzpomínat na Baku – tam jsme jezdili podobně.
Marně jsem se cestou do města díval po nějakých startovacích rampách nebo halách - na obzoru nikde nic nebylo. Asi za deset minut jsme dorazili k městečku obehnanému vysokým dřevěným bíle natřeným plotem. Závora v bráně byla vztyčena, vojáci se širokými klobouky typickými pro sovětský středoasijský sbor poctivě salutovali. Před tím jsme si přečetli jméno města: LENINSK.
Ulice, jimiž jsme ujížděli, se příliš nelišily od ulic tisíců jiných sovětských měst: asfalt, stromořadí, několikaposchoďové činžáky, typické kasárenské bydlení, jaké známe i z našich sídlišť. Domky či vilky žádné. Nakonec jsme vjeli na Leninovo náměstí – jednu delší stranu zaujímá hotel Centralnaja, druhou vojenský štáb utopený ve stromořadí, na kratší straně dívaje se od hotelu vlevo vojenský kulturní dům, před ním Leninova socha, napravo začíná Marxova ulice s pěší zónou, na rohu s obchodním domem i činžáky.
Restaurace ve zvýšeném přízemí byla, jak je v takových případech v SSSR zvykem, vyhrazena jenom nám. Na dveřích visel nápis: Speciální obsluha. Jedlo se tam dobře, jenom mě inervovaly servírky, údajně studentky hotelové školy, svým neprofesionálním pochodováním po parketu – pořád něco nosily, ale jednotlivě, naprosto amatérsky, nepromyšleně, musely být ulítané, jenže pořád zůstávaly za přáními hostů.
Pokoje byly skromné: lůžka, stoly, stoličky, skříň, místnůstka s WC, sprchou a umyvadlem, žádný televizor a telefon, jenom dráťák. Všechno opotřebované, dávno neopravované. Připomínalo mně to hotel v Minerálních Vodách na Kavkaze před patnácti lety. Zřejmě na to nebyly peníze.

CHMURNÉ POHLEDY



Po obědě jsme šli do kulturního domu na první tiskovou konferenci. Vedl ji generál Ivan Kurinin, politický zástupce velitele Bajkonuru a místopředseda Státní komise pro kosmické lety. Přečetl nám náš program, který už jsme měli písemně. Řekl, že Leninsk má nyní 70 tisíc obyvatel, věkový průměr je 27 let. A abychom se s jeho obyvateli podle libosti seznámili. Mimo jiné podotkl, že k muzeu města, domkům, ve kterých přebývali hlavní konstruktér Koroljov a první kosmonauti včetně Gagarina, je od města 37 kilometrů.
Měli jsme volno, a proto jsme se šli ve čtyřech projít: MF, RP, Komsomolská pravda a Pravda. Vyrazili jsme na pěší zónu. Po stranách je vysázen strom karagač, kterému stačí málo vláhy (údajně druh akátů; poznámka A. Vítka: jilm polní, Ulmus campestris). Potom jsme zabočili napravo, až jsme za biografem došli k břehu Syrdarji. Pásly se tam poměrně vychrtlé krávy, dost tmavé. Břehy tam jsou srázné, vody poměrně málo, ale zřejmě se tam lidé za veder koupají. Na okraji města, to je sever, jsou vysázené bílé topoly. Všude je rozpukaná země, spousta prachu, drobné zakrsliny, drobné chomáčky trávy, mezitím volně instalované trubky na vodu na zalévání. Chmurný pohled!
Po večeři jsme se byli podívat na dva filmy o kosmodromu. Ale nestály za nic. Informační hodnota nulová – plno prázdných slov.

EXKURZE K SOJUZU



Ráno vyrazil náš autobusový konvoj okolo půl sedmé. Po sedmé hodině jsme dorazili k MIKu (montážní a zkušební hala) – ale už jsme viděli, jak na speciálním železničním podvozku se z ní dopravuje k rampě raketa s lodí.
Cesta vedla po mizerné asfaltce, kde byly příkazy 30, 40, možná i 50 km, ale nikdo tyhle rychlosti nerespektoval. Nalevo po mnoho kilometrů jsme závodili s vlakem – vede tady železnice Moskva – Taškent. Projížděli jsme kontrolními body i nějakými menšími sídlišti, továrnami, plynovou elektrárnou. Brzy jsme si všimli, že zdejší telefonní sloupy jsou na betonových podstavcích - všude okolo jsme viděli vrstvy soli ve vyschlém bahně, tzn. že dřevo by tam dlouho nevydrželo.
Na místo jsme dorazili pozdě. Raketu už vyváželi na známém speciálním železničním transportéru po trati na vysokém náspu. Vypadli jsme z autobusů a hned jsme pocítili zimu, bylo možná 5–10 °C, možná i méně. Jsou tam prudké rozdíly mezi dnem a nocí na jaře a na podzim. Transportér jel poměrně pomalu, někteří dokonce na jeho zadní část naskákali. Ty asi dva kilometry putoval 30 minut. Chvíli jsem zdálky fotil a potom jsem šel do autobusu, který jel pozvolna podél trati. Kousek od rampy byla symbolická „vstupní brána”: obrovský nápis v kameni „Gagarinskaja ploščadka”. Odtud tedy startovaly první družice, stejně jako většina kosmonautů. Tahle rampa je tedy v provozu od jara 1957.
Jak už se stalo v zemi, tak úporně nasávající obchodního ducha, zvykem, bylo khaki tělo rakety pokryto reklamami. Později jsem zjistil, že převládaly sovětské firmy, jenom snad jedna patřila mezinárodnímu podniku. Bylo jich asi sedm, mezi nimi moskevské továrny „Novaja zarja”, střediska vojensko – technické propagandy „Simvol”, podniku „Elektronika”, atd. Pokud mě paměť neklame, na amerických raketách tyhle reklamy nejsou. Mám dojem, že to je další příklad toho, jak Sověti v honbě za ziskem, který neumějí dělat, se stávají nevkusnými. Podle mého patří na raketu státní znaky, nikoliv reklamy!
Trvalo nějakou chvíli, než začali raketu zdvihat z horizontální polohy do vertikální, tedy startovací. Před tím odjel lokotraktor. Pod rampou je asi čtyřicet metrů hluboká jáma, jakási vana, do níž během startu vyráží oheň z trysek motorů a v níž se „utápí”. Tam dolů nás nepustili, ale jinak jsme po půlce rampy běhali, jak jsme chtěli. Napravo od rampy, díváme-li se ve směru našeho příjezdu, je jakýsi malý háječek – myslím, že tam někde asi 400 metrů odtud je i startovací bunkr.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-3Vztyčování rakety Sojuz na startovací rampě


Ještě jsem zapomněl říct, že startovací komplex leží takřka přesně na sever od Leninska. Než jsme k němu dojeli, už se nepamatuju v jaké vzdálenosti, jsme projížděli okolo betonového památníku, na kterém bylo napsáno KOSMODROM BAJKONUR.
Asi po hodině, přesně si to nepamatuju a jsem trouba, že jsem si to nezapsal, se začala vztyčovat raketa. To mám napsáno – celá akce trvala asi 10 minut. Samozřejmě kamery bzučely, fotoaparáty práskaly – reportéři přitom vylézali na nejnemožnější stavby.

DVA OBYČENÉ DOMEČKY



Potom jsme se usadili v autobusech a jeli okolo MIKu raket R-7 k proslaveným domkům S. P. Koroljova, hlavního konstruktéra, člověka, který vlastně tohle všechno vydupal z nedůvěřivého Stalina a z hladové země (mimochodem, docela výstižně má tahle oblast název Hladová step – Bet-Pak-Dala), a k domku J. A. Gagarina. Jak mě řekl už dřív tuším Sláva Golovanov, domek Gagarina původně patřil maršálu Mitrofanu Nedělinovi, který zahynul v roce 1960 při výbuchu Jangelovy rakety R-16.
Jsou to prosté dřevěné finské domečky, obehnané plotem a utopené mezi stromy. Všechno je tam velice jednoduché, až chudé. V ložnici kosmonautů spali Gagarin i Titov, potom další dvojice postupně, všichni z projektu Vostok. Dneska tam je ve skleněné vitríně Gagarinovo sako v nadporučickými nárameníky – to tady svlékl a už ho nikdy na sebe nevzal. V předcházející vedlejší místnosti napravo měl ložnici službukonající lékař. Takže: první napravo ložnice lékaře, druhá napravo ložnice kosmonautů, nalevo sociální zařízení včetně WC, vchod uprostřed do obývacího pokoje, kde stojí stůl, židličky a ještě něco.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-4Dřevěný domek, ve kterém přespávali první kosmonauti před startem

Podobně byl vybaven domek Koroljova, ten tam však měl ještě pracovnu (první místnost) se stolem pokrytým suknem, telefon, pak ložnici a obývací pokoj. Tou jednoduchostí a prostotou jsem byl otřesen - a tím víc jsem si uvědomoval, co tahle chudá země musela obětovat, jak se musela uskrovňovat, aby mohla dělat kosmonautiku. Ložnice ve studentské koleji v městečku Melbourne na Floridě, kde jsem spal v červenci 1969, byla proti tomuhle obrovským luxusem.
Mezi námi a SSSR je propast, mezi námi a západní Evropou je už propast v náš neprospěch, mezi západní Evropou a východním pobřežím USA je propast v neprospěch Starého světa, mezi východním a západním pobřežím je propast v neprospěch východu. Takže mezi Bajkonurem a Cape Canaveralem (který však je na východním pobřeží USA) leží celé věky – kulturní, technické, etické atd.
Tyhle domky tam nejsou osamělé. Je tam městečko, zřejmě v něm bydlí lidé pracující v MIKu R-7. Mám dojem, že těch 70 tisíc lidí žije na celém území kosmodromu, nikoliv jenom v samotném Leninsku. A těch městeček či osad bude zřejmě víc.

TISKOVÁ KONFERENCE



Později mě Boris Konovalov z Izvěstijí, další starý kamarád, vysvětlil zajímavé číslování. Objekty původně dostaly čísla jako stavební parcely. Podle toho má Gagarinovo startoviště číslo 2, střed Leninska, kde je hotel Centralnaja, č. 10, komplex Kosmonavt, v němž žijí kosmonauti a pracovníci zajišťující jejich přípravu, č. 17 atd.
Po prohlídce domků jsme se vrátili do Leninska. V zasedacím sále Posádkového domu na náměstí se konala tisková konference s částí členů Státní komise pro kosmické lety. Byli tam: generál Kerim Kerimov, předseda, generál Ivan Kurinin, místopředseda a politický zástupce velitele Bajkonuru, generál Alexej Kryžko, velitel Bajkonuru, generál Algis Nandžjunas, jehož funkci jsem si zapomněl napsat, generál Vladimír Šatalov, velitel střediska pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném Městečku, profesor Gennadij Sergejev, náměstek ministra zdravotnictví, profesor Nikolaj Dmitrijev, náměstek ředitele Ústavu lékařsko-biologických problémů Moskva, profesor Jurij Semjonov, nedávno jmenovaný generálním konstruktérem raketových a kosmických systémů po Gluškovi.
Semjonov: Lodě Sojuz typu TM mají modernizovaný systém přistávání včetně padáků. Se svým stykovým uzlem se mohou připojit kamkoliv, dopředu či dozadu. Bylo důležité, že se udělal čtyř měsíční přeryv, pozemní personál si odpočinul, udělaly se různé dodatečné výpočty. Modul D včetně létajícího křesla je připraven.
Sergejev: MUDr. Poljakov, který byl na Miru s poslední posádkou koncem jejího jednoročního pobytu, na těch dvou manících aplikoval řadu metod, aby zajistil jejich práceschopnost až do konce. To se taky podařilo. Tato dvojice pracovala líp než předchozí rekordmani.
(Dr. Jurij Senkevič, se kterým jsem byl předtím v Moskvě na obědě, říkal, že Poljakov použil metody, které se jim osvědčily při zajišťování experimentu s jednoročním pobytem skupiny lidí v posteli. Mimochodem, Senkevič je vedoucím oddělení IMBP, které má na starosti výběr, přípravu a poletové sledování civilních kosmonautů. Oddělení je podle sovětských poměrů malé – má okolo dvou set lidí.)
Šatalov: Zařazujeme lidi do výcviku na kosmonauty bez ohledu na jejich národnost, tedy i Litevce, Kavkazany atd. Žádné rozdíly tady neděláme.
To bylo zajímavé. Poprvé v historii se dostali na kosmodrom rovněž redaktoři z republikových redakcí, poprvé rovněž z TV Bajkonuru. A ti si tam „hřáli svou polívčičku”. Jednak se ptali, co předsedající vzkáží jejich čtenářům – posluchačům z Kazachstánu, Pobaltí atd., jednak pozdravovali své krajany u předsednického stolu, např. Kerimova, který je tuším z Ázerbajdžánu. Nakonec to bylo únavné.
Semjonov: UFO nikdo neviděl. Ano, jednou jeden start z Kapustin Jaru vydávali někteří pozorovatelé za UFO, jindy byla za UFO považována fata morgana.
Šatalov: Nikdo z kosmonautů nespatřil UFO. Ano, někteří si dělali legraci, že ano. Ale ve skutečnosti nikdo. Ani Američané, těch jsme se na to ptali. Bohužel, k našemu velkému smutku jsme žádné UFO, které by bylo lodí mimozemšťanů, nespatřili.
Kerimov: O vojenské využití kosmonautiky se naše státní komise nikdy nezajímala. Jistě, kosmonautika je založena na vojenské technice, např. na raketě R-7. My vojáci spolu s civilisty využíváme kosmonautiku.
Kurinin: SSSR vydává na vojenský kosmos pětkrát méně než USA. Přitom díky tomu se zvyšuje bojová pohotovost dvojnásobně.
Semjonov: V roce 1988 jsme měli výdaje na kosmonautiku včetně aplikované 1,3 miliardy rublů. Nynější půlroční let přijde na 90 milionů rublů. V minulosti se nedaly počítat ani příjmy, ani výdaje – nikdo na to nebyl zařízen. Nynější expedice přinese zisk 86 milionů rublů, tzn. že celkový příjem bude 176 milionů rublů. Např. fotografie povrchu Země, které budou mít rozlišovací schopnost 5m, si od nás objednalo 20 ministerstev. Všechny výsledky budou vážit 120 kg (?!). Mimo jiné máme na programu technologický experiment pro jednu americkou firmu, která za něj zaplatí 200 tisíc dolarů.
Šatalov: Kosmonauti nemají příliš velké platy. Základ 300 – 400 rublů měsíčně a k tomu vojenské služné. Záleží na tom, kolik kdo nalétal a kolikrát. K tomu mají prémie za lety. Například za jednoroční let dostal každý z těch dvou po 15 tisíci rublech.
Semjonov: Druhý exemplář Burana poletí v r. 1991. Uskuteční manévry a sblížení s orbitální stanicí Mir, výměnu posádky. Raketoplány budeme používat pouze na určité velké úkoly, nikoliv běžně a tak často jako Američané.
Šatalov: V říjnu čekáme, že do Hvězdného Městečka přijdou zahájit výcvik Japonci, koncem roku Angličané a začátkem příštího Rakušané. To všechno bude na obchodním základě. Poletí v roce 1991.
Redaktorka TV Bajkonur upozornila, že existuje obrovský rozdíl mezi vyspělou kosmickou technikou a úrovní života ve městě Leninsk.
Kurinin: Ano, to existuje. Před jeden a půl rokem bylo přijato vládní usnesení o zlepšení zdejších podmínek. V poslední době bylo postaveno 11 činžáků, mateřská škola, nemocnice, staví se porodnice. Má být kulturní centrum, rekreační středisko včetně koupaliště. Bohužel, nestaví se to tak rychle, jak by to mělo být.
Semjonov: Ekologický modul pro Mir bude hotov asi za rok. Ale některé aparatury pro ekologická sledování budou i na modulu dovybavovacím, který půjde nahoru letos. Důležitá bude řízená plošina osazená přístroji rovněž pro geologický a ekologický průzkum. Plošina bude řízena buď kosmonauty anebo z CUPu (Středisko pro řízení letu) v Kaliningradě u Moskvy. Uvažuje se o vypuštění velké spojové družice na geostacionární dráhu, což by přišlo na dvě miliardy rublů – ale za dva roky by se tyhle náklad zaplatily.

NIJAK POVZNÁŠEJÍCÍ POHLED



Po obědě jsme podle programu měli volno na práci. Šel jsem se projít městem, kterým jsme vždycky na náměstí přijížděli – většina ulic v okolí náměstí je jednosměrných. Budova štábu, kterou jsem měl po pravé straně, se táhla hluboko dál. Mimochodem tato ulice se jmenuje Kosmonautů, stejně jako její prodloužení, jímž se z náměstí odjíždí. Došel jsem až nakonec, možná půl kilometru. Bylo teplo, takové suché kontinentální, pro nás nezvyklé, ale říkal jsem si, že se tady musím rozhlédnout. Vlevo na konci ulice je budova obrovské školy nazvané podle ženijního generála, který kosmodrom a všechno ostatní stavěl – G. M. Šubnikova. Před ní stanice autobusů, pár lidí čekajících na další linku.
Udivilo mě, stejně jako na většině ostatních ulic, že tam nejsou žádné obchody. Zato tam byly opět stromy rostoucí z horkem rozpukané půdy, opět trsy trávy, opět trubky na zalévání. Nic povznášejícího! Navíc jsem měl pořád pocit, že spíš chodím po ulici v obrovských kasárnách – zřejmě to ve mně vzbuzovali nejen ti vojáčci, kteří tam byli na každém kroku, ale i stereotypní několikaposchoďové budovy. Za nimi byly otevřené dvory, jak je v SSSR zvykem, někde i s dětskými prolézačkami a houpačkami, za nimi stály další domy. Ale já už neměl sílu se tam jít podívat.
Taky jsem zašel do obchodního domu na rohu náměstí. Měli tam snad všechno, ale na nízké úrovni. U vystaveného mýdla byla cedule, že je pouze na lístky. Mimochodem, i cukr tam je na lístky – 1 kg na osobu za měsíc. Lidé si stěžovali, že dřív tam bylo zásobování lepší. Zřejmě pominuly (anebo se nedodržují) předpisy o přednostním zásobování těchto výjimečných měst, které je v minulosti odlišovaly od ostatních.
V přízemí hotelu zřídili pro novináře spojovací středisko. Tři telefony a tři dálnopisy. Usměvavá paní, která prodávala kosmonautické známky a objednávala telefonní hovory. Potom spojový inženýr, který se staral, aby všechno klapalo, vyměňoval okamžitě vadné telefony atd. a u dálnopisů dívka, která ochotně přepisovala texty v jakémkoliv jazyce, jenom musely být napsané velkými tiskacími písmeny.
Rozhodl jsem se pro telefon – a bylo to fajn, protože Praha přišla pět minut po tom, co jsem ji objednal. Nadiktování čtyřiceti řádků přišlo na jedenáct rublů, tedy náramně lacino. A slyšel jsem Prahu tak dobře, jako kdybychom mluvili ze sousedních místností.
Ten inženýr byl velice ochotný, když jsem hledal stánek s novinami, vyšel ven a doslova mě k němu zavedl. Pak jsme se spolu občas bavili. Teď mě mrzí, že jsem mu neřekl o adresu, mohl jsem mu poslat nějakou drobnost. Říkal, že je tam všude „dlouhý rubl”: lidé v Leninsku mají koeficient 1,4, to znamená že mají o 40 % vyšší platy než za stejnou práci jinde, lidé přímo na kosmodromu 1,6 – 1,7. Absolvoval vysokou školu spojovou v Novosibirsku, sem přišel na umístěnku. Dostává asi 500 rublů měsíčně, to je hrozně moc – například vedoucí oddělení v listu Pravda, tedy ústředním deníku, má základ okolo 420 rublů. Za byt 1+1 platí měsíčně 6 – 7 rublů včetně topení, elektřiny a telefonu. Přesto při nejbližší příležitosti zdrhne. Panují tam kruté klimatické podmínky: v létě žár až 50 °C, v zimě mrazy okolo 30 °C, když se zvedne vítr, má to ještě vyšší hodnotu. Je tam sucho, často přichází ze severu stepní vítr, který zvedá prach. To jsme tam zažili nejednou – říkal jsem si, chudáci lidi, ani nemohou otevřít okno a vyvětrat, nebo ty děti v kočárkách. Vůbec se nedivím, že je tam tak nízký věkový průměr.
Přitom tam neexistuje žádná kultura. V Leninsku jsou dva posádkové kulturní domy, oba mají taky biografy, k tomu je ještě jedno samostatné kino. Na domech okolo náměstí, ve všech oknech, jsem viděl klimatizační větráky. My ho měli v hotelu taky, fungoval, dokonce výborně, ale byl hlučný – spát by se při něm nedalo. A prší prý málokdy. Sněhu taky moc nebývá.
Před večeří jsem byl dost utahanej, tak jsem se na chvilku natáhl. Přišel Lubor Kazda z Rudého práva, který měl pokoj se mnou, že mně Žeňa vzkazuje, abych jel s první skupinou novinářů na zasedání Státní komise. Zřejmě se o tohle privilegium zasloužil Míša Rebrov. Většina ostatních novinářů tam přijede, až bude tisková konference s kosmonauty. Jeli jsme do komplexu Kosmonavt, které leží na západním okraji Leninska uprostřed háje, v klidné oblasti.

STÁTNÍ KOMISE RYZE FORMÁLNÍ



Kerimov ještě tam nebyl. Najednou se přede mnou objevil Boris Konovalov z Izvěstijí a odtáhl mne na procházku okolo celého komplexu. V bazénu mezi stromy se koupalo několik lidí. Šli jsme až k Syrdarji, pěšinou, okolo níž byly stromy, které tam po přistání vždycky zasazovali všichni kosmonauti – to už je taková tradice. Myslím, že brzy je nebudou mít kam sázet, tak je tam těsno.
Boris říkal, že teď moc kosmonautiku nedělá, už ho omrzela, kromě toho se objevil Sergej Leskov, který se jí s chutí věnuje. On se teď soustřeďuje na některé problémy ekonomické či ekonomicko-technické, které se mu zdají být důležité. Ale na mezinárodní astronautický kongres do Barcelony pojede. Syrdarja vysychá a nikdo neví proč. Taky z kosmu se tahle otázka zkoumá. Říkal, že když sem začal jezdit asi před dvaceti roky, tak jak bylo koryto plné vody. A tak jsme ještě všelijak plácali. Dřív prý zasedala Státní komise ve sportovní hale. Nedávno si tady postavil pěknou budovu Ústav lékařsko-biologických problémů.
Mezitím Kerimov přijel. Vešli jsme dovnitř, chtěli jsme jít dál, ale nějaký vrátný v bílém plášti nás zahnal k umyvadlu s chlorovou či jakou vodou, abychom si tam namočili ruce. Zřejmě nesmyslná hygienická povinnost, která tam přežívá z pravěku. Musím o tom říct Senkevičovi.
Komise začínala jednat. U předsednického stolu jich sedělo deset: Kerimov, Kurinin, Kryžko, Nandžujas, Šatalov, Sergejev, Dmitrijev, Semjonov, dál ministr středního strojírenství (krycí název pro raketový a atomový průmysl) O. Šišlin a generálplukovník Maximov, hlavní odborník ministerstva obrany pro kosmonautiku – v podstatě šéf sovětské vojenské kosmonautiky.
K mému úžasu trvalo jednání krátce, snad 20–30 minut. Zahájil Kerimov. Potom Šatalov řekl, že obě dvojice jsou připravené, hlavní posádku tvoří Viktorenko a Serebrov. Semjonov jako technický vedoucí letu oznámil připravenost lodi a veškeré techniky. Pár slov řekli oba kosmonauti. Šišlin prohlásil, že přestávka byla nutná, protože byly určité problémy s Mirem a s moduly. Něco prohodil Maximov. A uzavřel Kerimov. Měl jsem dojem, že to všichni berou jako nezbytnou formalitu.
Aby bylo jasné: kosmonauti byli od všech ostatních odděleni sklem. Byli, jak se říká, v akváriu. Vpředu před předsednickým stolem seděla asi stovka lidí – nejspíš hlavní a vedoucí konstruktéři, další specialisté, pro něž se to stalo společenskou povinností.
Tahle budova a veškeré vybavení na mne udělala úplně jiný dojem. Všechno zářilo novotou a opečováním. Všechno vypadalo na vysoké technické i kulturní úrovni. Řekl bych, že to postavili, až když začali jezdit do USA a trochu to tam okoukali. Stejně jako CUP.

HOVOŘÍ KOSMONAUTI



Potom několik maníků přestavělo stoličky, aby byly čelem k akváriu. Tam vyměnili sovětské vlajky za stejné reklamy, jaké jsme ráno viděli na raketě. Místnost se zaplnila a obě dvojice kosmonautů se vrátily.
Serebrov mimo jiné mluvil o tom, že s sebou bere nahoru portrét Christy McAuliffové, učitelky USA, která byla členkou posádky zničeného raketoplánu Challenger. Chceme pokračovat v tom, v čem neuspěla Christa – udělat několik školních výkladů o kosmonautice z vesmíru.
Viktorenko připomenul, že dcera nedávno zesnulého generálního konstruktéra Jelena Glušková připravila několik lekcí z kosmické geografie. Kromě toho dětem je třeba vysvětlovat takové pojmy, jako beztíže. Vždyť tyhle děti budou možná tvořit expedici na Mars začátkem 21. století. Tahle výprava bude strašně drahá, proto je třeba sjednotit síly s dalšími státy.
Serebrov řekl, že budou dělat rovněž ekologické výzkumy, budou mít k nim speciální přístroj. To bylo na dotaz Dombkovského z deníku Sovětskaja Rossija, která si vzala patronát nad výzkumem největší a nejsymboličtější ruské řeky Volhy.
Viktorenko poznamenal, že neexistuje trenažér, na kterém by se daly vyzkoušet všechny vlastnosti „kosmického skútru”, tedy raketového pohybovadla. Serebrov přirovnal pravděpodobné pocity na něm k podmořskému lovu.
Podařilo se mi dostat se k mikrofonu a položil jsem dvě otázky: Startujete až pozdě v noci – jak bude vypadat váš zítřejší den, abyste v těch nejvypjatějších chvílích byli svěží, abyste se do té doby neunavili? A co si s sebou berete pro volné chvíle na palubě?
Viktorenko: Musíme si oddechnout zítra ráno, abychom mohli v noci pracovat. Neletíme na pustou stanici, na Miru je knihovna, poměrně rozsáhlá, taky soubor videoprogramů. Ale každý z nás si s sebou bere nějaké věci. Předně fotografie členů své rodiny, prázdné sešity pro případ, že bychom chtěli dělat nějaké zápisky, samozřejmě různé suvenýry a také talisman. Ke konci vám ho ukážu (a pak jsme na to všichni zapomněli).
Serebrov: Budeme vstávat až v poledne. Potom budeme balit své osobní věci do zavazadel, psát dopisy svým blízkým. Na stanici je dost věcí, které nám mohou posloužit ve volném čase, proto si toho mnoho s sebou nebereme. Z toho mě hlava nebolí.
V záložní posádce, která odstartuje zřejmě v únoru 1990, je rovněž Alexandr Baladin, který dosud ve vesmíru nebyl. Jeho velitel Anatolij Solovjov však řekl, že ho za úplného nováčka nepovažují, dělal různou práci pro vesmír tady na Zemi, a dobře. Baladin označil za svůj hlavní úkol práci v technologickém modulu včetně výroby biopreparátů.
Také se hodně mluvilo o používání autonomního kosmického křesla. Zatím s ním budou kosmonauti létat přivázáni na 50 metrů dlouhém laně. Později, zatím nebylo stanoveny, kdy – bez lana.

ŽÁDNÉ NOVÉ REKORDY



Jako obvykle přišla řeč na dlouhodobé lety. Serebrov řekl, že zatím jednoroční neplánují, protože se musí dělat velmi ostražitě. Oni mají loď, která vydrží v kosmu šest měsíců – a to je také jejich úkol. Nejkratší doba, po kterou se bude létat, jsou 3 – 4 měsíce, protože kosmonaut se musí adaptovat na stav beztíže a vůbec na pobyt na stanici, což trvá nějaký čas, a potom tu delší dobu musí na sto procent pracovat.
Samozřejmě se mluvilo i o Marsu. Serebrov označil pilotovaný let za další důležitou etapu. Ale tuto akci by měla uskutečnit nikoliv jedna země, nýbrž více zemí, v rámci mezinárodní spolupráce.
Mezitím přinesli pionýři papírové holubičky, které dělaly japonské děti. Až Serebrov vystoupí do volného prostoru, má je vyhodit ven. Jako symbol mírového úsilí s mezinárodní spolupráce.
Také se mluvilo o tom, že Všesvazová aerokosmická unie, jejímž předsedou je právě Serebrov, připravuje spolu s obdobnou americkou společností sérii výchovných filmů o kosmonautice pro děti.
Někdo se zeptal, jaký mají názor kosmonauti na reklamu. Serebrov: Nejsem proti, když se propaguje prvotřídní produkce, důstojná kosmické technice.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-6Raketa Sojuz na rampě

Na tiskové konferenci často vystupovali novináři z republikových redakcí. Byl za tím vidět národnostní problém, který všechny tíží. Ptali se, jak kosmonauti pozdraví obyvatele Kazachstánu, odkud vzlétají. Od Šatalova chtěli vědět, jestli se kosmonauti vybírají podle národností. Odpověděl, že nikoliv, že záleží na přípravě a schopnostech. Ale připomněl, že k letům se připravují kosmonauti nejrůznějších národností včetně jednoho z Pobaltí. (Mimochodem, zapomněl říci, že třetí kosmonaut v pořadí – Nikolajev – byl původem Čuvaš.)
Ke konci, když se otázky začaly takhle rozplizovat, jsem už neposlouchal a psal zprávu pro Mladou frontu.
Tiskovka trvala asi hodinu, nakonec ji musel Šatalov ukončit, protože už byla o ničem. Pak jsem zašel k Šatalovovi, abych se ho zeptal, jak je to s dvouročním letem, o kterém se svého času zmiňoval. Popřel, že by se taková expedice připravovala (možná, že jsem si spletl jeho vystoupení s Blagovem, který něco podobného tvrdil, jak jsem zjistil později). Řekl, že jednoletá výprava jim zatím dala dost poznatků. Kromě toho z ní vyplývají různé obtíže. Teprve až bude na obzoru cesta na Mars, bude mít smysl vypravit lidi na dvouletou cestu do kosmu. Nyní se připravují lety v rozmezí od tří do šesti měsíců, záleží na vědeckém programu.
Na tuhle dvouletou výpravu jsem se ptal v Moskvě Jurije Senkeviče. O ničem nevěděl. Podle jeho názoru je z jednoročního letu jasné, že kosmonauti mohou zvládnout i cestu trvající tři roky.
Potom jsme se vrátili do hotelu. Vpadl jsem do spojovacího střediska, abych si objednal Prahu. Přede mnou byl Američan z TV společnosti ABC, který chtěl svou moskevskou kancelář. Sedl jsem si do křesla a začal pročítat těch asi čtyřicet řádků, co jsem napsal. Ani jsem je nedočetl a už se hlásila Praha. Evu Jandíkovou z našeho nabíráku jsem slyšel, jakoby stála vedle mne. Byl pondělní večer, v Praze prý děsně lilo. Teprve potom přišla tomu dlouhému Američanovi Moskva.
Po večeři jsem si na pokoji ještě něco chvíli četl a pak jsem zahučel do postele.

EXKURZE K POSLEDNÍM VÝKŘIKŮM TECHNIKY



Ráno v úterý 5. září jsme vyrazili v devět hodin na exkurzi po kosmodromu.
Nejdřív k MIKu Buranů. Jeli jsme tam asi 50 minut, to znamená že to bylo přes 40 kilometrů. Je to na severozápad od města. Cestou jsme zahlédli nějaké budovy, které jsme klasifikovali jako zřejmé plynové elektrárny, potom továrny na palivo a sklady. Obojí bylo myslím nalevo od silnice. Také jsme viděli různé další objekty jak při cestě, tak na obzoru, o kterých jsme nic nevěděli.
MIK Buranů je obrovská hala rozdělená na několik menších. Ve středu je prázdno, po pravé straně dvě větší „kóje”, do každé se vejdou dva stroje. V první, kam jsme nešli, jsme viděli jednoho burana, ve druhé, kam nás zavedli, byly dva. Ten druhý už létal v automatické verzi a také se předváděl na aerosalonu v Paříži. K němu byly přistaveny můstky a schůdky, takže jsme ho mohli okouknout ze všech stran. Vrata jeho nákladového prostoru byla vyklopena. Výklad podával čtyřicátník, který se na naše naléhání představil jako zkušební inženýr Pjotr Sergejevič Pracenin.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-2Jeden z raketoplánů Buran v hangáru

Teď si nemohu vzpomenout, jestli proti té druhé „kóji” byla nějaká zavřená vrata, za nimiž mohlo taky něco stát, anebo tam byla už zeď. Zato proti první „kóji” byla na druhé straně „kój” menší, ve které byl další buran. Jestliže se tedy nemýlím, viděli jsme čtyři kusy. (Vyprávění Pracechina mám na pásku.)
Říkali nám, že po našem odchodu opět zavřou hlavní vrata a dvě hodiny pojede klimatizace, aby vyčistila vzduch a upravila jeho teplotu na přijatelnou úroveň.
Kousek vedle je MIK pro rakety Energija. To je ještě větší budova. Dovnitř jsme šli přes vodu. Před vchodem je asi půldruhého metru sklonu dolů, po kterém teče voda. Tím jsem museli projít chtě nechtě. Zajímavý způsob očisty. Šli jsme dovnitř obyčejnými dveřmi, nikoliv pootevřenými vraty jako k buranům. Uvnitř jsme viděli tři „kóje”. Ale před tím ještě menší výstavu motorů a různých aparatur. V pravé „kóji” byly rozdělané jednotlivé díly Energje, většina postranních bloků ležela ještě v různém stavu rozpracování vedle. V prostřední ležela raketa, na níž také pracovali. A v poslední byl kus už víceméně připravený k vypuštění.
Vyprovázel nás hlavní konstruktér raket Energija Boris Gubanov. Většinu povídání mám opět na pásku. Šli jsme si prohlédnout ten poslední kus. Má letět příští rok, o nákladu se rozhodne v listopadu – prosinci, ale Buran rozhodně nepoveze. Tyhle haly byly původně postaveny pro lunární raketu N-1, jejíž čtyři exempláře havarovaly během startu na přelomu 60. a 70. let a pak byly další zkoušky zrušeny. Podle Gubanova budou při příštím startu dva ze čtyř postranních palimotorových bloků vybaveny padáky pro přistání asi 50 kilometrů od rampy, kde na ně počkají záchranné oddíly. Se dvěma postranními bloky může Energija vynášet 40 tun, se čtyřmi bloky 100 a se 6 – 8 až 200 tun na nízkou dráhu.
Když jsem se ho ptal, jestli postavení Energije nebylo předčasné, vždyť na Měsíc a Mars, pro které bude nejvíc zapotřebí, začnou lidé létat až začátkem 21. století, odpověděl, že před tím musí absolvovat množství úspěšných startů, aby byly spolehlivé. Když jsem namítl, že v té době bude už jejich řídící elektronika zastaralá, řekl, že vyměňovat ji za dokonalejší je celkem jednoduché.
Gubanov je mohutný rozložitý člověk, velmi energický, příjemný a sympatický. Mluvil velice otevřeně, jako každý vedoucí pracovník, který se nebojí prosazovat své názory. Od Golovanova vím, že přišel z Jangelovy KB.
Musím říci, že odpověděl na všechny otázky, stejně jako všichni ostatní. Žádná nezůstala bez odpovědi, jenom výjimečně se nám stalo, že odpověď byla přibližná anebo vyhýbavá. Fotit jsme mohli všechno, co jsme viděli, nikdo nás neomezoval.
Největší dojem na mne udělaly nekonečné prostory, které tam jsou. To je na rozdíl od Kennedyho kosmické základny na Floridě, kde je všechno stísněno.
I v této hale je přísný klimatizovaný režim. Musí tam být teplota v rozpětí 20 – 25 °C a poměrně vysoká čistota. Takže i po našem odchodu tam nastane čištění. Na jedné stěně svítil zelený nápis, který oznamoval, že klima je v normě, naproti tomu zhasnutý byl červený nápis, že prostředí neodpovídá předpisům.¨
Mimochodem, Gubanov řekl, že tyhle haly jsou zařízeny na výrobu pěti raket Energija ročně. Zatím se však počítá pouze maximálně s jednou ročně. Po tom, co byla ohlášena konverze, kdy se tedy omezily finance a snížila výroba pro kosmos, se tam začaly dělat postele – aspoň tak to zjistil Umnov z Komsomolské pravdy a uveřejnil (vzhledem k tomu, že existuje v TASSu stále oddělení kosmické cenzury, to tedy musí být pravda). To je další zajímavost, teď si uvědomuju: my jsme žádné cenzuře podrobeni nebyli, nikdo od nás nic takového nechtěl. Zřejmě vycházejí z toho, že sovětští lidé jsou vůči cizincům tradičně – jak je Stalin vychoval – ostražití a nesdílní, takže jakmile cítí, že by mohli říct něco, co by mělo zůstat tajemstvím, anebo něco, čím by mohli zemi „pošpinit”, tak radši drží jazyk za zuby. Kdežto domácím řeknou ledacos, a přitom nevědí, že mají před sebou i zvědavého novináře.
Když jsme vyšli ven, viděli jsme kousek dál zkušební halu Energije. V dálce pak MIK Sojuzů, velitelský bunkr Energije. Potom tam taky byl vibrační „věžák” pro Buran a za ní palivový stanice Buranů. Vlevo v dálce byla rampa, z níž startovala Energija 15. listopadu 1988, napravo se staví další rampa. A my jsme jeli ke třetí rampě, z níž Energija letěla poprvé a kde je teď umístěna její technologická varianta pro zkoušky. Nalevo je budova řízení letu Energije. Vzápětí nám řekl ing. Pracechin, když nás seznamoval s rampou, že řídící bunkr je vzdálen 3,5 kilometrů od startoviště. Na rampě stál technologický kus rakety, dělaly se na něm nějaké zkoušky. Upřímně řečeno, měl jsem té kosmické techniky za sebou už tolik, že mě to nevzrušovalo. Nicméně je třeba si připomenout, že sem se raketa přiváží na speciálním železničním podvozku vleže. A až tady se vztyčuje. To by bylo zajímavé vidět.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-1Úterý 5. září 1989: Všichni jsme se před maketou Energije fotografovali


TV společnosti tam opřekot natáčely reportáže. poprvé dostaly západní štáby možnost udělat takové záběry, které se rázem stávají exkluzivními – a za pěkné peníze. Mluvil jsem tam s generálem Nandžjunasem, původem aktivním letcem. Sloužil dřív na severním kosmodromu – v Plesecku, na který moc a moc vzpomínal; je tam mnohem lepší klima a spousta příjemných lesů, ve kterých se dá lovit. Ptal jsem se ho na možnosti záchrany kosmonautů z raketoplánu Buran umístěného na raketě Energiji, ale moc toho nevěděl. A já – popravdě řečeno – taky ne, takže jsem ho nemohl tisknout ke zdi.

PROFESIONÁLNÍ ORGANIZÁTOŘI



Bylo teplo, horko, ale já byl rád, že už jsme tady nemuseli zažít ono léto. Nevím, jak bychom to v neklimatizovaném autobusu a potom občas na volné ploše pod sluncem přestáli. Ale harmonogram, který jsme dostali, nás popoháněl dál. Bylo udivující, jak ho organizátoři naplňovali.
Tady jsme ten nedostatek profesionalismu anebo selhávání běžných drobných služeb, jaké jsem zažíval v Moskvě, neviděl. Tady platila pravidla nějakého jiného světa. Dodnes si nedokážu odpovědět, jestli je to vlastnost techniků pracujících s přesnými kosmickými stroji anebo mladých diplomatů, kteří poznali západní pracovní styl. Prostě nevím a moc by mě to zajímalo. Přikláněl bych se k názoru, že to bylo dílo diplomatů, ale na jeho realizaci se zase podíleli rakeťáci. Mám najednou pocit, že díky glasnosti dostává i sovětská raketokosmická technika, stejně jako lidé, kteří jí vládnou, nějaký kvalitativně nový rozměr. Kupodivu, tahle obrovská otevřenost nevyzařuje jenom z akademika Roalda Sagdějeva, bývalého ředitele IKI, Gorbačovova kosmického poradce a člověka zcestovalého, ale i z prof. Jevgenije Čertoka, bývalého náměstka hlavního konstruktéra, který vedl poslední neúspěšnou zkoušku rakety N-1, člověka, který byl naposled za hranicemi v letech 1945–1946 coby raketový specialista v Německu.
Po široké asfaltce, zpevněné, jsme jeli k přistávací dráze Buranu. Tato asfaltka se používá pro přepravu Buranu na speciálním silničním transportéru z ranveje do MIKu-B. Na této dráze také přistávala letadla s Gorbačovem, americkými kongresmany a Concorde s francouzským prezidentem Mitterandem.
Přistávací dráha má vedle řídící věž. Kousek dál jsou dvě mostní konstrukce, určené jednak k nasazení Buranu na letadlo Mrija a jednak zřejmě k prověrce raketoplánu, ke kompletní prohlídce shora.
Pracechin opět o tom vykládá. Něco mám na magneťáku. Ale většina informací už byla zveřejněna. Nalevo na obzoru jsou čtyři věže startovací rampy Protona.

DRUHÁ PROHLÍDKA MĚSTA



Unaveni a hlavně předojmováni jsme se vrátili do Leninska. Následuje oběd. A po něm dělám další prohlídku města směrem pěší zóny. Tato ulice se nazývá Centrální, potom Okťjabrská a následuje prospekt Marxe, kde už jezdí auta, střed tohoto bulváru je tase plný stromů, po každé straně je dvouproudovka – je to výjezd ke kosmodromu, kudy každý den vyjíždíme.
K mému údivu tam je poměrně dost, možná deset, prázdných kiosků, zřejmě k něčemu připravených. Na jednom místě jsem viděl dlouhou frontu žen, ale bylo mně trapné zjišťovat, na co tam čekají. Na náměstí dalším je další obchodní dům, tentokrát průmyslovým zbořím – to nalevo. Napravo na druhé straně je zase obchodní dům s potravinami. Před ním jsem viděl frontu mužskou – odnášeli odtamtud lahve s vínem. Šel jsem dovnitř – fronta na maso, jinak běžný sortiment, v mlékárně bylo skoro prázdno, jen několik žen tam kupovalo sádlo (balené v kusech), vejce, kusy sýrů, zato mléko už tam neměli.
Skoro na konci, asi 1,5 kilometru od hotelu, je raketa – monument s nápisem, že tam byla postavena 2. června 1980, když se slavilo 25. výročí založení kosmodromu Bajkonur. Stojí uprostřed parčíku nalevo při výjezdu. Kousek před tím rovněž nalevo je busta Koroljova. Uprostřed prospektu mezi stromy zase busta Jangela. Úplně na konci města vlevo se tyčí vysoká budova pošty. Bylo jasné, že město pokračuje napravo i nalevo, tam jsem nešel, protože už jsem ucaprtanej. vracel jsem se pomalu zpátky po druhé straně. Všude bylo dost prachu, teplo – šel jsem jenom v košili. Přitom jsem narazil na otevřený kiosek Sojuzpečati, kde měli ranní noviny – což nebývá pravidlem. Jak mě už dřív vysvětlil ten spojový inženýr, denně létá vojenský speciál na lince Moskva – Leninsk, ale poštu nevozí, protože ta musí z byrokratických důvodů jít přes metropoli Kazachstánu Alma-Atu. Jenže letadlo z Alma-Aty je zastávkové a někdy se stane, že z různých povětrnostních důvodů nepřiletí, takže je město bez pošty a bez novin. V pondělí například měli nejčerstvější noviny sobotní.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-5Busta hlavního konstruktéra Koroljova

V Pravdě z úterka jsem našel svůj zničující článek o programu Interkosmos. S Voloďou Gubarjovem, starým kamarádem, který teď vedl v Pravdě oddělení vědy, jsme několikrát debatovali o potížích při spolupráci v rámci projektu Interkosmos. Nakonec mne vyzval, abych to sepsal – a že on to otiskne. Kupodivu, to opravdu vyšlo. Bez ohledu na to, že jsem kritizoval kořeny spolupráce, nadutost některých Rusů a nesvéprávnost badatelů z ostatních zemí. Zřejmě „glasnosť”, kterou vyhlásil Gorbačov, takové facky vyžadovala.
Nadmul jsem se pýchou, protože být otištěn v tomto nejústřednějším deníku znamená být pomazán. Ostatně to jsem potom taky cítil v Moskvě, protože akademik Sagdějev si vlastně považoval za čest, když jsem od něj bral interview, a pracovník CUPu, který mně sháněl profesora Čertoka, jakmile mu Rebrov řekl, že jsem autor tohoto článku, tak řekl, že ho četl, a mohl se přetrhnout, aby ho našel. Všichni se mnou souhlasili, Sagdějev dokonce velice vřele. Naopak Lubor Kazda řekl, že jsem si dovolil dost.
Když mě Gubarev potom v Moskvě vedl do pokladny pro honoráře, omlouval se za to, že jsem dostal jenom necelých 70 rublů na ruku. Prý oni málo platí, protože se považuje za čest být tištěn v Pravdě.

CESTA K RAMPĚ



V úterý večer jsme jeli na start. Žeňa Kaznin z MIDu mě zase zařadil mezi hrstku novinářů, kteří se měli podívat do MIKu, jak se kosmonauti oblékají do skafandrů. V autobuse jsem si sedl vedle Borise Konovalova, všude jinde už bylo obsazeno.
Bylo to užitečné. Boris vyprávěl. Napravo při výjezdu z města se má vybudovat velký hotel plus rekreační středisko – ale to bude při našem tempu okolo roku 2000, povzdechl si. Nalevo brzy udělají MIK pro zahraniční dodávky – cizí experti tam budou připravovat své družice anebo látky, které se mají opracovat v kosmu. Jinak prý je v Leninsku ještě luxusnější hotel Rossija, má asi 40 lůžek. Další vím, že je u MIKu Sojuzů, protože tam bydlel japonský TV štáb a snad i někteří další mohovití zahraniční novináři. Kupodivu Američané z ABC žili v našem skromňoučkém hotelu na náměstí.
Když přišla řeč na to, proč postavili kosmodrom tady, v takové klimaticky nepříznivé oblasti, řekl Konovalov, že o tom rozhodl Stalin v roce 1951. Komise vedená generálem Vozňjukem navrhovala ještě dvě další místa, ale jedno bylo blízko hranic s Íránem na východním břehu Kaspického jezera, druhé v Marijské autonomní republice mezi Kazaní a Gorkým. Stalin údajně z bezpečnostních důvodů zvolil oblast klimaticky nejhorší. Ovšem z hlediska vyvádění těles na oběžnou dráhu víme, že je to nejlepší, protože leží poměrně daleko na jihu.
Cestou mne upozorňoval, že napravo na obzoru jsou vidět světla sledovací stanice Džusaly. Dál napravo bylo městečko, kde se vyrábí palivo pro rakety.
Oblékárna kosmonautů je v MIKu. Jenže když jsme tam dorazili, dověděli jsme se, že nás tam nepustí. To byl jediný zádrhel v celé organizaci exkurze. Zůstali jsme stát okolo hrazení, narvaní na sebe. Fotoreportéři a filmaři se snažili vybrat co možná nejvýhodnější místa a pozice. Náhodou jsem stál tak, že pode mnou se seřadili členové státní komise a čelem ke mně oba kosmonauti, když podávali hlášení předsedovi. To bylo jednoduché, neformální, trvalo možná minutu. Za zády už na ně čekal speciální autobus s nápisem Středisko pro výcvik kosmonautů a v něm doktoři či jiní bílými plášti odění důležití lidé.
Čekali jsme dlouho, možná půl hodiny a celý ceremoniál byl strašlivě krátký. Třikrát, čtyřikrát jsem cvakl fotoaparáty a pak jsem pustil kolegyni stojící za mnou, ale ta už stačila udělat jenom záda kosmonautů pochodujících do autobusu.
Bylo půl hodiny po půlnoci místního času. Pak nás pustili do MIKu Sojuzů. Nic zajímavého k vidění tam nebylo, už se na to moc nepamatuju. Šli jsme radši do bufetu ve druhém patře, kde jsme si dali kávu a chlebíčky. Měli jsme spoustu času, a proto nás odvezli do muzea Bajkonuru, do té doby přístupného pouze domácím návštěvníkům. Moc zajímavých věcí jsem tam nenašel. Snad jedině zmínku o havárii na rampě číslo 1 – zřejmě gagarinovské – začátkem loňského roku, že jejíž včasnou likvidaci byli nějací lidé vyznamenáni. Dost místa bylo samozřejmě věnováno budování kosmodromu. Potom tam byly věci, které známe ze všech muzeí tohoto druhu. Udělal jsem pár obrázků a vyšel jsem ven.
Bavil jsem se s Míšou Rebrovem. Teď dodělá knihu o první generaci hlavních konstruktérů, pak má chuť pustit se do biografie von Brauna, protože k ní sebral různé zajímavé údaje v Německu, a snad potom se dá taky do UFO.

NOČNÍ START



Před třetí hodinou ráno jsme dojeli k pozorovacímu stanovišti. Představoval jsem si, že je to jenom dřevěná tribuna, ale ve skutečnosti má rozsáhlé zázemí. Jsou tam různé budovy, k pozorovatelně se jde okolo vodotrysku, který krásně šuměl, a různých kamenných kvádrů. Měl jsem příjemný dojem. Pod tribunou je opět bufet s běžným sortimentem: káva, čaj, chlebíčky, sladkosti. Kromě toho se dá odtud okny dívat na startovací rampu.
Od pozorovatelny k rampě je asi 1,5–2 kilometry, jak někteří sovětští novináři říkali. V tom se nemohli shodnout. Bylo krásné hvězdné nebe, ale to na obzoru přezařovaly reflektory. Z vysokých stožárů svítily na startovací plochu dvě obrovské baterie reflektorů, takže tam muselo být jak ve dne. Kromě toho ze strany zprava tam přisvěcoval silný reflektor. Třebaže byla raketa zelená, ve světle reflektorů vypadala bílá – krásná bílá tužka na obzoru. Z amplionů jsme občas slyšeli dialogy mezi kosmonauty a řídícím střediskem startu. do toho zněly informace hlasatele. Na několika televizních monitorech provizorně postavených na stolcích jsme mohli sledovat záběry z moskevského CUPu, rakety ze vzdálenosti několika desítek metrů i kosmonautů v kabině. Trochu mně to připomnělo slavné chvíle 16. července 1969 na Cape Canaveral– jenže tam bylo víc techniky, lidí i vzrušení. Tohle byl trochu odvar, ale musím přiznat Sovětům, že se snažili.
Naštěstí noc byla poměrně teplá, bezvětří. I když se nezdálo, že by byla zima, přesto po půl hodince začal chlad dotírat na člověka. Zašel jsem si na chvíli do bufetu na čaj a chlebíčky. Potom asi deset minut před vpuštěním už jsem musel být nahoře na pozorovatelně, abych si udržel příhodné místo.
Nevím, jak ty chvíle prožívali ostatní, ale já měl pocit, že napětí vzrůstá úměrně tomu, jak se odpočítávalo, jak se blížil okamžik startu. Říkal jsem si: co kdyby… Může selhat technika a taky lidé jsou omylní.
Pět minut. Dvě minuty. Lidé zezadu se tlačili. Všichni se dívali na raketu. Minutová pohotovost. Vzápětí další povely. Start. Okolo rakety vybuchl oheň, vzápětí k nám dolehl rachot motorů, který však byl úplně jiný než Saturnu 5, tentokrát byl plynulý, ne jako rachot kulometů. A potom, jak se začala raketa zvedat, se pláň před námi rozsvěcovala ohněm, který plál pod ní. Najednou v jednom okamžiku bylo jako za jasného dne. Raketa se majestátně zvedala a rachotila, bylo v tom něco velebného a ďábelského současně.
Snažil jsem se rychle fotit z obou aparátů, i když jsem si říkal, že z toho nemůže nic vyjít, protože nemám patřičnou techniku, ale co bych to byl za novináře, kdybych se o to nepokusil. Za nějakou chvíli začal den pohasínat, protože raketa stoupala a my jsme z ní viděli jenom velkou utíkající hvězdu po obloze, potom z ní byla už jenom malá hvězdička. A po devíti minutých ohlásil hlasatel, že se loď Sojuz TM-8 dostala na oběžnou dráhu.

Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru-7Start Sojuzu, tentokrát ve dne

Po čtvrt hodině jsme odjížděli do hotelu. Měl jsem chuť spát, ale to se nedalo, protože jeden pracovník tiskového oddělení kaliningradského CUPu – Anatolij Fjodorovič Molčanov – se začal vyptávat šéfa holandského TV týmu, jaké služby zajišťuje pro novináře NASA. Nechtěl věřit, že exkurze po kosmodromu, pobyt v tiskovém středisku a na pozorovatelně jsou zdarma, připadalo mu neuvěřitelné, že NASA vydává obsáhlé tiskové materiály zdarma, zrovna tak fotografie. Tak jsem tomu Holanďanovi pomáhal Sověta, který vyhlížel veskrze sovětsky, přesvědčovat. Říkal, že si myslí, že za všechno by měli novináři platit, aby na tom SSSR ve valutách vydělal. Neměl vůbec ponětí o tom, jak vypadá práce novináře na Západě. Vysvětlovali jsme mu, že NASA dokonce dodává na přání novinářů jednotlivé odborníky k interviewům, a to zcela zdarma, teprve když ten člověk NASA opustí, řekne si o honorář. A zrovna tak zadarmo byly fotky, které jsem si z letu Apollo 11 objednal dopředu. Atd. Nakonec se mě zeptal, jestli třeba tyhle služby zdarma nebyly třeba jenom pro mne proto, že jsem z východu. Zřejmě tenhle chlapec nepřekročil hranice SSSR a o novinařině nemá ani ponětí. Nakonec to uzavřel s tím, že se oni musí poradit ještě s tiskovým oddělením MID.
Samozřejmě souhlasil jsem s ním, že každý si rád zaplatí cestu letadlem, ale musí to být normální letadlo, ne výsadkářský stroj, na jehož palubě se nedá pořádně pracovat. Taky nemohl pochopit, že by veškerá spojovací technika měla být i na pozorovacím stanovišti, abychom mohli okamžitě po vypuštění ohlásit, že je vše OK. Tímhle hovorem jsme strávili takřka celou hodinu zpáteční cesty do Leninska.

POTÍŽE S NÁVRATEM



V úterý jsem se bavil se Žeňou o téhle akci. Říkal, že poprvé v historii mohli na ryze sovětský start přijet zahraniční novináři. Zatím jezdili pouze na kosmické lety mezinárodní. Je to taková výjimka, že ji musel podepsat předseda vlády Ryžkov. Ale oni na MIDu by chtěli, aby se to stalo pravidlem.
Ve středu 6. září jsme na letišti jsme s chutí nasedli do našeho oblíbeného Il-76 MD. Už jsme pojížděli na start, ale najednou jsme zastavili, otevřeli přední dvířka, vyhodili žebřík a přistoupil ještě jeden opozdilec. Potom jsme se rozjeli, nabírali rychlost… a zase se vrátili zpátky. Odklopili zadní vrata a oznámili nám, že musí něco spravit a potrvá to nějakou dobu.
Takže jsme vylezli na plochu, japonští filmaři samozřejmě všechno točili. Jak jsem později zjistil, z jednoho levého motoru vyndali jakousi síťku, aspoň to tak vypadalo, a tu začali promývat v benzínu či petroleji. Přitom motory pořád hučely. Trvalo to hodnou chvíli, možná přes hodinu. Jeden nadporučík nám řekl, že měli malý tlak v jednom motoru, a proto museli udělat „malý remont”. Ale teď už to bude v naprostém pořádku a do Moskvy doletíme. na to, že bychom spadli anebo z jiných důvodů nedoletěli, jsem nechtěl ani pomýšlet.
Potřeboval jsem ještě v letadle napsat zprávu o startu a okamžitě ji z moskevského hotelu odtelefonovat do Prahy. Nakonec jsme nastoupili a odstartovali. Napsal jsem reportáž, po návratu mě v redakci nadávali, že byla dlouhá, asi pět stran strojopisu, a potom jsem si četl v sovětských novinách. Víc se dělat nedalo. Na Vnukovské letiště jsme dorazili po půl čtvrté.
Auto Komsomolské pravdy čekalo, dorazil jsem do hotelu Junosť a pokusil se vytočit Prahu. Ukázalo se, že se automaticky vytočit nedá, byť jsem zkoušel všechno možné a doptával jsem se všude možně. Ocitl jsem se v typickém sovětském bordelu, kde je každému všechno jedno, kde žadatel sovětského pracujícího jenom otravuje. Když jsem si asi po tři čtvrtě hodině uvědomil situaci, zvolal jsem Kazdu, který už dorazil domů, aby zavolal k nám do redakce a ti okamžitě vytočili moje moskevské číslo. Za další čtvrt hodinu se ozvala naše redakční stenografie a mohl jsem začít diktovat. Jenže jsem tu paní slyšel jakoby byla kdesi na druhém konci světa. Ke konci nás něco přerušilo, jak bývá v Panské zvykem, a když zavolala znovu, slyšeli jsme se nádherně. Ale to už jsem diktoval pouze poslední větu.

Nakonec údaje z knihy Rakety + kosmodromy od Růžičky a Popelínského:
Existence kosmodromu Bajkonur nebyla dlouho známa. Američané se zpočátku domnívali, že první družice odstartovala z Kapustin Jaru u Stalingradu. Naproti tomu Japonci usoudili, že místo startu musí ležet východně od Aralského jezera. Oficiálně bylo toto místo oznámeno až po vypuštění Vostoku 1: 47°22´s.š., 63°25´v.d. Název Bajkonur si vypůjčili od jména hornické vesnice Bajkonur, ležící na severním okraji Hladové stepi, asi 300 kilometrů severovýchodně od skutečného města obyvatel kosmodromu. Městečko Ťuratam, z něhož se zrodil Leninsk, leží na pravém břehu Syrdarji na železniční trati Taškent – Aralsk – Akťjubinsk – Moskva.

16. 9. 1989
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks