Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kousky života

07.01.1991 1968–1969: Svobodná MF ze záložního postavení

Podzim a zima 1967 byly rozbouřené. Proběhlo několik zasedání ÚV KSČ, o jejichž průběhu kolovaly různé informace. Jednou po návratu ze sekretariátu ÚV KSČ svolal šéfredaktor Mirek Jelínek mimořádnou celoredakční poradu: „Soudruzi nemají spojení s Bratislavou!“ Na podrobnosti se už nepamatuji, ale znamenalo to roztržku mezi vedením, které představoval Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky, s nespokojenými Slováky.

30.12.1989 Můj největší a nejtajnější průšvih

Můj největší a nejtajnější průšvihO průšvizích v novinách, které jsme měli za komunistického režimu, jsem se spolu s dalšími kolegy rozepsal do Mladé fronty před Silvestrem 1989. A všichni jsme to psali s chutí. Honza Plachetka tam popsal, jak po tom, co soudruzi nechali zlikvidovat nádraží Těšnov, považované za jednu z nejkrásnějších staveb ve střední Evropě, otiskl 1. dubna 1985 článek o tom, že bylo odstřeleno nedaleké městské muzeum, na řadě je Smetanovo divadlo a potom i Národní muzeum. Tento apríl považovali soudruzi na městském výboru KSČ, zvláště pak vedoucí tajemník Antonín Kapek, za provokaci. Schytal to šéfredaktor Ivan Kulhánek, Honzovi se naštěstí nic nestalo. A generální prokuratura nakonec s obžalobou přestala počítat.
Tady je můj příběh.

16.09.1989 Poprvé - a zřejmě naposled - na Bajkonuru

Poprvé - a zřejmě naposled - na BajkonuruNa Bajkonur jsme odlétali v neděli 3. září 1989. Měli jsme být před 9. hodinou ráno na Vnukovském letišti, v oddělení Inturistu. Z Komsomolské pravdy se mnou jel Voloďa Umnov, mladý kluk, který kosmonautiku nikdy nedělal a neměl k ní žádný vztah, dokonce nebyl ještě ani ve Hvězdném Městečku. Slávu Golovanova už tyhle cesty na kosmodrom omrzely, raději doma psal knihy a občas i reportáže do novin. Litoval jsem toho, ale pak jsem našel na Bajkonuru jiné kamarády, kteří mi dělali zasvěcené průvodce.

08.11.1984 Dlouhá zpráva o krátké návštěvě Švýcarska

Tohle vyprávění zařazuji s kapkou nostalgie. Byla to pro mě po patnáctiletém půstu opět srážka se vzkvétajícím kapitalismem. A pro některé mé přátelé první výprava za železnou oponu v životě. Ostatně i dnes bychom se měli u Švýcarů pořád co učit.

Sešli jsme se v sobotu 6. října 1984 v sedm hodin večer na hlavním nádraží. Bylo nás osm: biochemik Tonda Vítek, poznamenaný počítači, největší znalec americké kosmonautiky u nás, fyzik Honza Kolář, specializovaný na dálkový průzkum Země, začínající fyzik Jarda Poulek, který se zajímá o sluneční články (přeměňující sluneční energii na elektřinu), Jana Lálová, dobrá duše, který všechno organizovala, Mahulena Hošková, právnička se specializací na kosmické právo, Jirka Kroulík z Letectví a kosmonautiky, velký znalec raketové techniky, Karel Sedláček ze Svobodného slova a moje maličkost. Byli jsme šťastni, že jsme na nádraží – a že máme za sebou nerváky minulých dnů, kdy nejdřív nebyla vstupní víza do Švýcarska pro novináře, a potom nebyla průjezdní víza přes SRN, protože se zavřelo západoněmecké velvyslanectví (ježto jim tam nalezlo přes sto východních Němců).

10.08.1969 Poprvé v Americe - na Apollu 11

Poprvé v Americe - na Apollu 11Když se na podzim 1968 konal mezinárodní astronautický kongres v New Yorku, někteří moji pražští kolegové získali od svých šéfů peníze k účasti. A potom navštívili Kennedyho kosmické středisko na Floridě, odkud startují astronauti. Záviděl jsem jim a po redakci jsem začal rozhlašovat, že musím do USA příští rok na start prvních lidí na Měsíc. Postupem času jsem získal dojem, že to všichni berou jako hotovou věc. Cesty do Ameriky byly totiž výjimečné, vůbec se nepamatuji, že by tam někdo služebně pobýval.

nahoru | celkem: 15 | stránek: 2 | «<12>»

ed2006-2012 © kuks