
Konečně přišel ten den, ve který jsme vůbec nevěřili. Jednota Sušice nám měla předat zpátky náš rodný domek.
Když se na podzim 1990 začaly objevovat zvěsti, že se mají bývalým majitelům vracet nemovitosti, které jim komunisté neprávem zabavili, řekla matka: „Napiš Jednotě Sušice, že chceme zpátky náš krám!“
Náš krám, to byl přízemní domek se dvěma pokoji, kuchyní, kanceláří a obchodem, potom jednopatrové zděné skladiště, velká stodola sloužící jako prostorný sklad, pod níž byl sklep, koncem války rozšířený na betonový kryt, malé přízemní skladiště na železářské zboží, napůl dřevěné skladiště, které v poslední době našeho bydlení sloužilo jako garáž pro otcovu tatřičku sedmapadesátku koupenou z druhé ruky, dva chlívce, dvůr se starou jabloní a studnou s křišťálově dobrou vodou. Ovšem jinak typicky venkovský komfort té doby – záchody na dvoře, koupání jednou týdně v dřevěných neckách v kuchyni, teplá voda z hrnce na kamnech!