Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 ATOMOVÍ VYZVĚDAČI - úryvky

ÚVODEM: MUZEUM NEJSTRAŠNĚJŠĺCH ZBRANĺ



„1943 Úřadovna Santa Fe 1963
Vědecké laboratoře Los Alamos
Kalifornské univerzity
Všichni muži a ženy, kteří pracovali na první atomové pumě, prošli tímto portálem ke své tajemné práci v Los Alamos. Plod jejich sedmadvacetiměsíčního úsilí, zbraň, která ukončila druhou světovou válku, byl jedním z největších vědeckých činů všech dob...“

Stál jsem na malém čtvercovém nádvoříčku domu číslo 109 v ulici East Palace a četl jsem tabulku na stěně vedle dveří. Bylo horké léto 1969, z otevřených oken cestovní kanceláře klapaly psací stroje a v protějších oknech krámku s mexickými turistickými proprietami vybíraly zákaznice pestré šátky.
Ano, z tohoto zastrčeného koutku hlavního města amerického státu Nové Mexiko odcházeli slavní fyzici, ochuzeni o své tituly a ukryti pod všedními pseudonymy, na „Kopec“, aby tam zkonstruovali „věc“, která nakonec změnila klima tohoto světa.

„Kopec“, kam všichni tito utajení slavní lidé odjížděli, byl v mapách zanesen jako Pajarito Plateau – a cílem jejich cesty bylo Los Alamos. V tamních atomových laboratořích se konstruovala „věc“ – první atomové bomby.
O existenci téhle instituce – stejně jako o samotném projektu Manhattan, jak se za druhé světové války nazývalo americké úsilí o výrobu jaderných zbraní – se však svět dověděl až 6. srpna 1945 z prohlášení prezidenta Harryho S. Trumana. Až po svržení první pumy na Hirošimu.
ATOMOVÍ VYZVĚDAČI - úryvky-1
Nicméně až do roku 1957 zůstalo Los Alamos utajeným městem, kam směli na zvláštní povolení jenom vyvolení. Potom bylo otevřeno i pro senzacechtivé turisty. O devět let později zřídila Kalifornská univerzita, která tyto laboratoře dodnes spravuje, v jedné budově Vědecké muzeum. Ovšem každý návštěvník musel napsat do tlusté knihy své jméno a adresu, průvodci zaznamenávali rovněž číslo auta...
Ze Santa Fe do Los Alamos vede pohodlná široká asfaltka uprostřed čarokrásné prérie s malebným pohořím na obzoru. Každých možná pět kilometrů jsem míjel benzinové stanice s bufety – bývalé strážnice policejního oddílu projektu Manhattan. Po více než polovině cesty se silnice začala prudce zvedat – náhorní plošina Pajarito je 2 200 metrů nad mořem. Nalevo v kaňonu hučel zárodek legendární řeky Rio Grande, napravo se na mne dívaly z červených skal tmavé jeskyně, kdysi indiánská sídliště... Za chvilku jsem projížděl ulicemi Los Alamos.
Zatímco dole v Santa Fe ještě vidíme zbytky staré španělské kultury, Los Alamos je typicky americké město se stroze účelnou architekturou. Jenom západní část obývaná neobyčejně dobře placenými vědci je pro oko Evropana přijatelnější – připomíná spíše lesní čtvrť.
Jižně od centra, na vysokém kopci, leží proslulé laboratoře. Zvenku se nijak neliší od jiných atomových ústavů. Je to komplex moderních budov nejrůznějších tvarů. Ostatně všechny byly postaveny až po válce. Z průkopnické válečné epochy zůstal v Los Alamos jedině objekt, v němž je umístěno Vědecké muzeum.
Když jsem zaparkoval auto, vešel do muzea a chtěl si koupit lístek, dověděl jsem se, že vstup je volný. Každý americký občan má právo vědět, na co jsou vydávány peníze, které ročně odvádí na daních – a cizinci se s tím svezou. Moje koktavá angličtina byla však pro průvodkyni důvodem, aby se zeptala, odkud jsem. „Novinář z Československa, který byl akreditován u NASA při letu Apolla 11?“ divila se. „Tak počkejte okamžik!“ A zmizela kdesi v kanceláři.
Novinář z komunistického Československa! Trochu mě poléval pot. Možná že pro občany z těchto zemí je Los Alamos pořád ještě zakázaným územím. Už jsem se viděl, jak mě odvádějí agenti federální policie FBI a já jim marně dokazuji, že nejsem žádný špion... Paní se za chvilku vrátila – vrátila se sama! – a v ruce držela aktovku naditou nějakými brožurami a časopisy. „Tady máte nějaké materiály. Pokud vím, jste první východoevropský novinář, který nás navštívil. Nejlépe bude, když se přidáte k některé skupině návštěvníků, se kterou jde průvodce.“
A tak jsem procházel muzeem. Je to jedinečné místo k praktickému předvedení nejrůznějších principů fyziky pro studenty i nestudenty. Na malém dvorku jsem si vyfotografoval makety atomových zbraní, neboť muzeum je „jediným místem z laboratoří, kde jsou fotoaparáty vítány“, jak praví nápis.
Obě bomby vypadaly zlověstně. Menší nazvaná Little Boy (Chlapeček) měla vojenskou khaki barvu, délku tři metry, průměr necelého tři čtvrtě metru a vážila čtyři tuny. Naplněná uranem smetla ze zemského povrchu japonské město Hirošima. Vedle ležela bělostná bomba Fat Man (Tlouštík), jejíž plutoniová nálož zničila Nagasaki. Byla mnohem robustnější – průměr půldruhého metru, délka takřka dva a půl metru a měla přes 4 600 kilogramů. A potom makety některých bojových raket, vojenských družic, obrovské snímky z atomových pokusů, kopie prvních stránek novin oznamujících různé události z druhé světové války. Autoři expozice nezapomněli ani na mírové využití atomové energie. Všechny exponáty byly velice názorné, jak to v amerických muzeích bývá, a s některými si mohl návštěvník pohrát.
Po několika hodinách hodinách prohlížení se ještě průvodkyně u vchodu zajímala, jestli nemám nějakou speciální otázku. „Ano, mám, chtěl bych vědět, kolik tam přichází návštěvníků.“
„V roce 1968 asi dvaašedesát tisíc, letos počítáme nejméně o deset tisíc víc,“ říkala hrdě. „A to je všechno?“
„Ano, to je všechno.“
Rozloučil jsem se. Knihu návštěv už zřejmě zlikvidovali, nikdo se nikam nezapisuje, dokonce ani moje maličkost ne. A po autě, které jsem si vypůjčil v Santa Fe, se také nikdo nedíval.
Vlastní laboratoře jsem si bohužel prohlédnout nemohl. Kdybych však o několik týdnů dříve podal státnímu departmentu žádost, možná že bych k tomu povolení dostal. Třebaže asi 60 procent výzkumné kapacity bylo v té době stále věnováno zdokonalování jaderných a termonukleárních zbraní, mnozí fyzici z východoevropských států se za brány tohoto ústavu už podívali. I když do prostor, kde se pracuje na zakázkách pro Pentagon, je samozřejmě nepustili.
Ani v květnu 1992, po skončení studené války a návratu Československa do demokratického světa, jsem se do těchto laboratoří nedostal. Geochemikovi dr. Jozefu Masarikovi z Bratislavy, kterého tam sami Američané pozvali, trvalo dva roky, než ho ministerstvo zahraničí prověřilo a dalo mu souhlas k pobytu. Masarik se tam samozřejmě zabýval výzkumem mírovým, studoval mimozemské materiály, a o to, co se tam dělá pro vojáky, se raději nezajímal. A když jsme se s ním chtěli vyfotografovat před muzeem, varoval nás, ať to neděláme, měl by z toho malér.
Mnoho věcí zůstává v dnešní vědě stále ukryto pod pláštíkem přísného tajemství. Tajemství, které inspirovali sami vědci. Přesněji: evropští fyzici pracující v USA – a to krátce po 15. březnu 1939, kdy Hitler okupoval České země a Slovensku velkomyslně věnoval samostatnost, ovšem pod svým dozorem.

Z kapitoly 5: PRORADNÍ UPRCHLÍCI



Kryptoanalytici v bývalé dívčí škole Arlington Hall na severu státu Virginie dál zkoušejí dešifrovat depeše ze sovětských diplomatických úřadů v USA. Od léta 1939 je zachycovala Tajná telegrafní agentura (Signal Security Agency – SSA). V únoru 1943 nařídil plukovník Carter Clarke, velitel zvláštního oddělení Vojenské zpravodajské služby (Military Intelligence Service – MIS), aby se je pokoušeli kryptoanalytici dešifrovat. Clarke měl totiž obavy, aby se Berlín a Moskva nedomlouvaly na separátním míru. A v tom se nemýlil – Stalin dal rozkaz sondovat přes Bulharsko možnost dohody s Hitlerem, i za cenu odstoupení některých území. Nicméně jednání bylo tak tajné, že o něm v téhle korespondenci nepadla ani zmínka. A když přešla Rudá armáda do útoku, přestaly mít smysl.
Třebaže většina specialistů pokračovala v lámání kódů japonských a německých, několik lidí se pustilo do sovětských. První byla 1. února 1943 mladičká Gene Grabeelová, postupně přicházeli další. Zpočátku se jim to moc nedařilo. Až poručík Richard Hallock, civilním povoláním archeolog, rozbil v listopadu první zašifrovaný telegram týkající se nevinné obchodní transakce.
O této snaze kryptoanalytiků SSA se dověděl poradce prezidenta Roosevelta Curie, sovětský agent. Patrně na jaře 1944 na to upozornil svého řídícího důstojníka. Moskva proto 1. května změnila šifry – a jak později ke svému údivu zjistili Američané, nahradila je mnohem jednoduššími.
Další úspěch zaznamenal kryptoanalytik Frank Lewis. V listopadu 1944 objevil Cecil Philips klíč ke čtení sovětských depeší. Nicméně za půl roku válka skončila, a tím i tyhle pokusy. Více než 35 000 stran přepisů radiogramů zůstalo ležet v archivu.
V létě 1946 se pouští do jejich luštění brilantní kryptoanalytik a lingvista čtyřiatřicetiletý Meredith Gardner. Špionážní sítě, které pomohli odhalit Guzenko a Bentleyová, dávají tušit, že vyluštěné depeše budou velmi důležité.

Pod označením Venona



Při dešifrování pomáhá Gardnerovi kódovací kniha NKVD o 1 500 stranách, kterou v listopadu 1944 koupil šéf OSS generál Donovan od Finů. Finští důstojníci ji našli na počátku přepadení své země Rudou armádou na bojišti. Nebyla kompletní, menší část chyběla, nicméně prazáklad obsahovala. Pravda, Rooseveltovi prosovětští poradci přiměli prezidenta, aby generálovi nařídil její okamžité vrácení do Moskvy. Džentlmeni přece nečtou cizí dopisy! Donovan by byl špatný vyzvědač, kdyby ji nenechal před odevzdáním ofotografovat.
Výborně také posloužily sovětské kódovací knihy a další materiál, které našli američtí zpravodajci ve spisech německého ministerstva zahraničí na jaře 1945 – za války je ukořistil abwehr.
Už 31. července 1946, po několika týdnech práce, může Gardner číst depeši z newyorské rezidentury NKVD do Moskvy, odeslané 10. srpna 1944. Jak ukázala pozdější analýza jejího textu, obsahuje popis tajných operací v Latinské Americe. V polovině prosince dokončuje luštění dalšího telegramu, který rozebírá předvolební kampaň v USA v roce 1944. O týden později, 20. prosince, má depeši z 2. prosince 1944, v níž zpravodajec „John“ oznamoval centrále, že se podařilo proniknout do „Tábora číslo 2“, kde se konstruovala atomová bomba, tedy do Los Alamos. Rovněž tam použil krycí jména pro některé vědce. Pomalu se vynořují obrysy sovětských výzvědných sítí v celé Americe.
Vojenská tajná služba G-2, pod níž SSA patří, alarmuje FBI. Sověti se možná dostali blízko k lidem, kteří vyvíjeli atomovou bombu!
Zpráva kryptologů z 22. července 1947 adresovaná FBI uvádí, že v depeších se připomínají desítky a možná i stovky jmen vyzvědačů, například „Liberal“ a „Antenna“, připomíná se tam i křestní jméno manželky „Antenny“ Ethel. Clarke, nyní už generál, žádá FBI o úzkou spolupráci.
Začíná přísně tajná operace Jade (Herka nebo Ženská), později přejmenovaná na Bride (Nevěsta), Drug (Droga, Lék) a nakonec na Venonu – to je označení, pod nímž vešla do historie.
Hoover svěřuje v září tuto práci zvláštnímu agentu S. Wesleymu Reynoldsovi. Reynolds objevuje v archivu FBI na dvě stovky krycích jmen členů komunistické strany. To je výborné vodítko i pro Arlington Hall.
Po roce, v říjnu 1948, nastupuje místo Reynoldse Robert J. Lamphere, který dosud vedl skupinu hledající sovětské vyzvědače. Tento agent se narodil 14. února 1918 v městečku Wardner v Idahu. Po absolvování právnické fakulty ve Washingtonu přišel v roce 1941 k FBI. Zabýval se německou špionáží, později se pustil do sovětské. V roce 1947 ho přeložili z New Yorku do centrály.
Po první rozmluvě s Gardnerem 20. října 1948 začíná i on pátrat v archivu FBI. Nachází tam další materiály, které mohou při identifikaci agentů napomoci.
Mezitím se mění názvy institucí, pod nimiž kryptoanalytici pracují. Z agentury SSA se vyvinula Armádní bezpečnostní agentura ASA (Army Security Agency), později se nazývá Bezpečnostní agentura vojenských sil (Armed Force Security Agency – AFSA) a od listopadu 1952 je z ní naprosto samostatná Agentura národní bezpečnosti NSA (National Security Agency – NSA).
Gardnerova skupina by přečetla sovětský válečný kód sama. Nicméně každou zkušenost a pomoc vítá. Stephenson a Kanaďané umožňují Američanům, aby vyslechli Guzenka. Přeběhlík předává americkým kolegům praktické zkušenosti – jejich význam se nedá docenit. Ovšem k samotnému dešifrování ho nepouštějí.
Američtí specialisté srovnávají známé texty bezvýznamných dokumentů z obchodní komise se stovkami zašifrovaných depeší ze sovětského konzulátu, které jejich odposlouchávací služba zachytila. Je to nezáživná rutinní práce.
O snaze zastavit luštění sovětských šifer se Moskva dověděla od svého agenta Currieho-„Pageho“. Neměla však tušení, nakolik se to daří. Teprve jazykový poradce ASA William Wolf Weisband jí na podzim 1948 oznamuje, že dešifrování pokračuje. Třiadvacetiletý Weisband narozený v Egyptě totiž s Gardnerem konzultoval různá úskalí ruské gramatiky. Sověti však ještě nebrali riziko prozrazení svých agentů příliš vážně – uvedla americká oficiální závěrečná zpráva o projektu Venona, vydaná v roce 1995.
Na Weisbandovu zradu přišel FBI kuriózním způsobem. Když odhalil pomocí Venony pracovníka letecké firmy v Los Angeles Jamese Orina Yorka jako sovětského zvěda, tento muž ho označil za svého řídícího důstojníka „Linka“ od poloviny třicátých let. Později se ukázalo, že „Linkovým“ nadřízeným byl Alexandr Feklisov z newyorského konzulátu.
Třebaže Weisband všechno popřel, ze státních služeb ho vyhodili. Při bezpečnostní prověrce neuvedl, že byl členem komunistické strany – za to strávil rok za mřížemi. Za vyzvědačství ho FBI nestíhal. Důvod? Bylo jasné, že Weisbanda nemohou poslat k soudu. I kdyby přelíčení probíhalo utajeně, přesto by se mohly nějaké zmínky dostat na veřejnost a luštění sovětských depeší by prozradily. Jeho spisy jsou dodnes tajné. Weisband zemřel v roce 1967.
Ovšem později se zjistilo, že Sověti se o téhle snaze dověděli už depeší z 26. června 1943 od neznámého agenta „Zveno“ (Článek řetězu nebo Četa). Její vyluštění se podařilo až v roce 1979.

„Brilantní analýzou pohybů“



V Arlington Hallu rozbili první důležitý zašifrovaný telegram až v létě 1948 – týkal se verbování jednoho inženýra ke špionáži. Jeho jméno verbíř „Antenna“ Moskvě neoznámil, ale popsal ho dost přesně. Lamphere žádá 4. června místní stanici FBI v New Yorku o pomoc při jeho identifikaci. Případní kandidáti na špiony jsou nakonec dva: inženýr z vládního Úřadu pro standardy, kde vedl sekci pro zásobování válečných lodí střelivem, Max Elitcher a inženýr Joel Barr od firmy Western Electric, který tam pracoval na radarech.
Elitcher byl určitě komunistou – ale to je také všechno, co se o něm podařilo agentům FBI zjistit. Se Sověty nakonec neměl nic společného, jak se později ukázalo. Barr je někde v Evropě, jeho matka prozradila, že navštívil i Finsko. Tahle stopa vypadá nadějněji – uvažuje Lamphere. Finsko přece sousedí s Ruskem. Proto žádá důstojník FBI kolegy z CIA, aby se po Barrovi ve Finsku podívali. Ale ti zřejmě na to zapomněli, protože odpověď nedostal žádnou.
Další zajímavá zmínka: „Antenna“ si nemyslí, že by jeho žena Ethel a další lidé mohli rozšířit síť agentů. Výborně! To znamená, že FBI zná křestní jméno manželky verbíře.
Prvního sovětského vyzvědače v USA identifikuje FBI v prosinci 1948. Je to analytička ministerstva spravedlnosti Juditha Coplonová-„Sima“. V březnu 1949 ji a jejího řídícího důstojníka Valentina Gubičeva, sovětského zaměstnance OSN v New Yorku, který nemá diplomatickou imunitu, zatýkají. Oba posílají k soudu na základě důkazů zjištěných během sledování. O akci Bride nepadá jediné slovo. Obžalovaní jsou odsouzeni k mnohaletému žaláři, ale vyšetřování bylo tak zpackané, že je soud vyšší instance osvobozuje.
Rusové získávali informace koncem války jak přímo z Los Alamos, tak z Washingtonu. K tomuto závěru dochází Meredith na základě přečtených depeší FBI v srpnu 1949. Telegram z 9. února 1944 se zmiňoval o schůzce „Goose“ (Husa, rusky Gus) a „Resta“, která proběhla 5. února. Přitom „Rest“ přijel do USA jako „člen ostrovní mise“ na akci Ogromnyj, anglicky Enormous (Ohromný), jak Sověti překřtili projekt Manhattan. Je podivné, že často vytvářeli krycí jména, která daný objekt či člověka svým způsobem charakterizovala – a mohla tudíž pomoci cizí kontrašpionáži při jejich luštění.
V obou případech byli zdrojem Britové – nějaký vědec z laboratoří a potom někdo z ambasády. Dne 5. září se dostávají do největšího podezření profesor Rudolf Peierls a jeho asistent dr. Klaus Fuchs. Oba studovali jednu z metod čištění uranu, vypočítávali množství uranu 235 nezbytné pro atomovou bombu a později spolupracovali na roznětce bomby. A tak 17. října 1949 žádá Hoover o otisky prstů obou britských vědců, pořízené v roce 1944 v Los Alamos.
Lamphere a další vysocí úředníci FBI debatují o těchto problémech se svými britskými kolegy z washingtonské ambasády. Jedním z nich je i nový styčný důstojník britské SIS ve Washingtonu Kim Philby. Nikdo však netuší, že tenhle veselý kumpán a přesně myslící zpravodajec je také agentem Moskvy – a že zprávy o nebezpečích, která hrozí z vyluštění telegramů pod šifrou Bride-Venona, tam posílá patrně od 5. září 1949. Philby se obává, že Američané tyhle vyzvědače brzy odkryjí.
Telegramy ukazují, že NKVD a GRU měly své lidi v Bílém domě, na ministerstvu financí, na ministerstvu zahraničních věcí, ve výzvědné službě OSS a v dalších vládních úřadech. To je pohroma. Moskva zřejmě získávala poměrně výstižný obraz o rozhodování a debatách v nejvyšších amerických politických, vojenských a hospodářských kruzích.
Někteří příslušníci téhle sítě včas zmizeli. Kupodivu někteří zůstávají. Proč? Nedokázala je Moskva včas varovat? Anebo když se dověděli o svém prozrazení, mávli nad ním rukou v domnění, že po válce už se jim nemůže nic stát? Anebo jejich odhalení mělo Sovětům posloužit k nějaké zpravodajské hře či k propagandistické válce? O tom prameny nemluví.
S americkou federální policií FBI spolupracuje na případu válečných atomových špionů mladý člen britské zpravodajské služby SIS Peter Dwyer, který sloužil za války u BSC. Dwyer právě předal svůj bezpečnostní referát na ambasádě ve Washingtonu Philbymu.
„Dwyer brilantní analýzou pohybů Peierlse a Fuchse,“ napsal Philby později v moskevském azylu v memoárech Moje tichá válka, „nezvratně vyloučil z podezření Peierlse. Potom prst bez zachvění směřoval na Fuchse. Byly tu však obvyklé potíže s původem důkazů – neměly právní hodnotu.“ Naprosto jisté to je okolo 29. října.


Z kapitoly 7. ODTAJNĚNO POUZE PRO SOUD



Nejen špiclovy informace



Do cely, kterou dosud obývá Rosenberg sám, přichází druhý vězeň – Jerom Eugen Tartakow.
„Mám dva roky za krádeže aut,“ vysvětluje. Nezkušený Rosenberg, nepochybně zdeptaný vězením a samotou, si neuvědomuje, že k člověku ve vyšetřovací vazbě, navíc podezřelému ze špionáže, se obvykle nedává odsouzený. A tak nasadila FBI k důvěřivému Rosenbergovi svého špicla.
Dlouhé hodiny si oba muži krátí hraním šachů. Brzy k sobě nacházejí dobrý vztah. Oba jsou Židé, oba pocházejí z chudých emigrantských rodin a v mládí byli členy Ligy mladých komunistů. Navíc Tartakow velmi dobře zná tajemníka ústředního výboru KS USA Eugena Dennise, který sedí ve stejném vězení za pohrdání Kongresem.
V osamění jedné kobky oba vzpomínají na třicátá léta, kdy byli členy Ligy. Rosenberg se svěřuje s podrobnostmi své špionážní činnosti. Tartakow získává dojem, že existovalo úzké spojení mezi Dennisem a Rosenbergem, protože jeho spoluvězeň řekl: „Gene Dennis nechtěl, aby nás tři někdo viděl pohromadě“.
„Proč jsi včas neutekl?“ zvědavě se ptá Tartakow.
„Pečoval jsem o několik přátel. A kdybych měl ještě týden, tak bych zmizel.“
V úterý 19. prosince 1950 se vrací Julius z porady se svým advokátem velmi ustaraný. „Co se ti stalo?“ vyzvídá Tartakow.
„Obhájce se setkal s lékařem, kterého jsem se vyptával na očkování proti neštovicím, bez něhož nedostaneš mexické turistické vízum – a toho už také vyslýchala policie. A já jsem se mu tenkrát zmínil, že uletím do Mexika. Co když proti mně bude vypovídat? Také Sobella už mají.“
Rosenberg prozrazuje spoustu věcí, které by dobře vyškolený vyzvědač neřekl ani nejbližšímu příteli, natož pak neznámému spoluvězni. V jeho oblasti prý operovaly dvě skupiny – jednu vedl on, druhou Joel Barr a Alfred Sarant. Barr je v bezpečí v Evropě a Sarant uprchl týden po jeho zatčení. Ale podrobnosti o Sarantově útěku a jeho nynějším pobytu se Tartakow nedozvěděl. Agenti FBI prý navštívili byt jednoho z těch dvou mužů a jeho stará matka jim pověděla jména synových přátel. Mezi nimi jsou rovněž lidé obvinění ze špionáže spolu s ním, ale jeho se to netýká. Rosenberg prý také řekl: „Mám určitou pravomoc v rozličných věcech a na druhé straně za to odpovídají moji přátelé. Ta stará paní byla Barrova matka.“
Ve své zprávě ze 3. ledna 1951 Tartakow píše: „Rosenbergovi řekl jeho advokát, že bude zřejmě shledán vinným a dostane 30 let vězení, zatímco Ethel 20 let. Rovněž připustil možnost, že on by dostal smrt.“
Rosenberg prý plně nespoléhal na svého advokáta, ale měl nějaké další spojení s venkem, které Tartakow neobjevil. Vyzvědač se kriticky díval na americkou komunistickou stranu: „Je prolezlá agenty FBI! Ten doktor, co jsem ho žádal o radu ohledně očkování a on mne nakonec prozradil tajné policii, musel být ze strany vyloučen.“
„Svou situaci bere Rosenberg filozoficky,“ oznamuje Tartakow úředníkům FBI, s nimiž se pravidelně stýká. „Jenom se bojí, že kdyby dostal trest smrti, mělo by to nepříznivý vliv na jeho ženu. O tom, že by také Ethel a Sobell byli odsouzeni na smrt, vůbec neuvažuje. Kdyby šel do vězení na třicet let, zůstane tam nejdéle dvacet, protože do té doby bude celá Amerika sovětizovaná.“
Když přišli federální policisté poprvé do Rosenbergova bytu, odmítl souhlasit s jeho prohlídkou. Nebylo to možné. Měl doma sedm tisíc dolarů a fotoaparát Leica. Peníze potom schovala Ethel u sousedů a část poslali Emanuelu Blochovi jako dar anonymního přítele.
Kdyby se dostal na týden na svobodu, uprchl by na malé lodi do Mexika a pak by zmizel. Teď plánuje za pomoci Mannyho Blocha vydávat podzemní časopis Retort (Odveta), kde by uveřejňoval články na obranu jeho i dalších atomových špionů.
„Až tě pustí z vězení, odleť do México City!“ doporučuje Rosenberg Tartakowovi. „A pak se můžeš rozhodnout. Caracas ve Venezuele, San Juan na Portoriku a Havana na Kubě jsou pevnostmi revolucionářů. Kdybych já mohl, zamířil bych do Caracasu.“
Špiclovy zprávy nepochybně pomáhají jak při dalším pátrání FBI, tak při sestavování obžaloby. Tartakow seděl v jedné cele s podezřelým půl roku.
Jak později řekl zástupce státního návladního Myles Lane na tajném zasedání Společného výboru Kongresu pro atomovou energii, tyto údaje ukázaly, že Rosenberg je „klíčem k mnoha dalším potenciálním agentům“ včetně Williama Perla a Vivian Glassmanové, kteří jsou ještě na svobodě. „Abychom z Rosenberga dostali další informace, je jediným prostředkem k nátlaku na něj hrozba trestu smrti pro něho a 25–30 let vězení pro jeho ženu,“ tvrdil Lane. „Bohužel, proti paní Rosenbergové neexistuje příliš mnoho důkazů.“
Rovněž ministerstvo spravedlnosti považuje důkazy proti Ethel Rosenbergové stále za velmi křehké, třebaže ji zatkli a obžalovali ze špionáže jako jejího manžela. Naproti tomu Ruth Greenglassová je proti obžalobě chráněna.
O Tartakowově úloze nemá Rosenberg ani ponětí. Plně mu důvěřuje.
Ovšem patrně nejdůležitějším podkladem pro žalobu proti Rosenbergovým jsou tajné depeše, které sovětská mise v New Yorku posílala v posledních letech války do Moskvy. „Rosenbergovi byli identifikováni pouze podle krycích jmen, ale obraz, který ukazoval vyzvědačský manželský pár, se na ně přesně hodil včetně skutečnosti, že bratr manželky byl členem spiknutí,“ prozradil David C. Martin z časopisu Newsweek v knize Wilderness of Mirrors (Pustina zrcadel), vydané v roce 1980. Další zdroje to později potvrdily.


Z kapitoly 14. NA „BÍLÉM SOUOSTROVÍ“



Hádanice ponížených



Už v průběhu roku 1944 dochází Rosbaud k definitivnímu závěru, že Němci už uranovou bombu nevyrobí. Avšak co kdyby se o to pokusili později, po válce, k větší slávě své a poraženého Německa? Potom by mohli noví němečtí vůdci, kterým by ji dali, získat nadvládu nad světem.
„Je proto nezbytně nutné, abyste zkonfiskovali všechnu těžkou vodu a uran, které se nacházejí na území velkoněmecké říše!“ přesvědčoval „Griffin“ důstojníky britské MI 6 na sklonku války. A možná že i tohle naléhání se nakonec stalo jedním z důvodů k internaci skupiny německých fyziků po skončení bojů v Evropě.
Začátkem července 1945 je MI 6 všechny svezla na zámek Farm Hall – místo, kde se před lety připravovali diverzanti k útoku na Norsk Hydro. Sešli se tam všichni, kdo něco znamenali: Eric Bagge, Kurt Diebner, Walther Gerlach, Otto Hahn, Paul Harteck, Werner Heisenberg, Max von Laue, Horst Korsching, Richard von Weizsäcker a Karl Wirtz. Mají dost jídla, dostávají knihy, noviny, časopisy, smějí poslouchat rozhlas a hrát tenis. Ve všech místnostech jsou instalovány mikrofony pro odposlech jejich debat – to je operace Epsilon.
Záznamy jejich rozhovorů, které později Britové zveřejnili, „odhalují, že tito lidé ani trochu netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s režimem“, napsal Cornwell. „Rozhodně se nepovažovali za nacistické vědce. Bagge a Diebner byli řádnými členy strany, zatímco Hahn, von Laue a Heisenberg byli jedinými z internovaných, kteří nebyli členy žádné nacistické organizace. Diebner tvrdil, že za nacistů trpěl a do strany vstoupil jenom proto, že si chtěl pro poválečnou dobu zajistit slušné místo. Prý použil svého členství ve straně k tomu, aby zabránil uvěznění svých norských kolegů. Bagge zase říkal, že se stal členem strany omylem – jeho matka poslala jeho jménem přihlášku, protože si myslela, že mu to pomůže.“
Diskuse o členství v nacistické straně končí 6. srpna 1945. Krátce před večeří hlásí rozhlasová stanice BBC, že Američané shodili na Japonsko první atomovou bombu.
To není možné! Sami přece pracovali na jejím sestrojení, a tak vědí, že to není lehké. Za tak málo let, které měli Američané k dispozici?...Ne, ne. To je absurdní!
Hahna zpráva zdrtila. „Můj objev štěpení uranu umožnil vznik atomové bomby! Já jsem zodpovědný za smrt těch tisíců!“ Potom se trochu uklidňuje.
Rozhovor, který neomylně zaznamenávají ukryté magnetofony, pokračuje i po večeři.
Hahn útočí na Heisenberga: „Je to velmi komplikované. Jestliže mají Američané atomovou bombu, pak patříte do druhé třídy, chudáku starý Heisenbergu!“
Heisenberg se však nechce dát: „Použili slova uran ve spojení s touto atomovou bombou?“
„Ne!“
„Potom to nemá s atomy nic společného! Ale ekvivalent 20 000 tun trhaviny je něco děsivého.“
„V každém případě jste druhá třída, můžete to zabalit!“ nechce si nechat vzít Hahn radost z porážky kolegy.
„To souhlasí,“ přiznává Heisenberg. „Věřil bych, že je to vysokotlaká bomba, ale ne že má něco společného s uranem. Bude to něco chemického a zvýšili při tom ohromně výbušnou sílu...“
„To nemůže být atomová bomba! Nejpravděpodobněji jde o propagandu!“ shodují se někteří.
„Jsem rád, že jsme tu bombu neměli my!“ obrací rozhovor na jiné téma Wirtz. Jako by ho začalo pálit svědomí za americké vědce.
„To, co Američané udělali, považuji za hrozné. Podle mne je to šílenství,“ přidává se Weizsäcker.
„To se nedá říct!“ oponuje Heisenberg. „Mohlo by se právě tak dobře říct, že je to nejrychlejší způsob, jak ukončit válku.“
„To je také jediná věc, která mě utěšuje,“ smiřuje se s využitím svého objevu Hahn.
Avšak potom slyší z rádia podrobnosti. Na 200 000 lidí pracovalo v továrnách, ve kterých bombu postavili. Použili k ní uran. V naprostém utajení před světem. Nakonec čte hlasatel prohlášení bývalého premiéra Churchilla o spolupráci britských vědců s americkými na tomto projektu.
Hahn měl pravdu! Němci se téměř zhroutili. Nepřátelé nás předstihli! To znamená, že my, vynikající němečtí badatelé, jsme pracovali na tomto problému zbytečně šest let! Na jaké úrovni musí být fyzika ve Spojených státech, jak prudce se musela zvednout v průběhu těch několika málo let?!
Gerlach, říšský maršál fyziky, nyní na hlavu poražený vojevůdce, upadá do deprese, která trvá několik dní. Jen von Laue, antinacista, který na uranovém projektu nepracoval, člověk, který při své návštěvě neutrálního Švédska psal dopisy anglickým a americkým kolegům o situaci v německé vědě, zůstává klidný. Ostatní však hledají příčiny, padají prudká slova...
„Je jasné, že se Američanům podařila skutečná spolupráce velkého stylu!“ uvědomuje si Korsching. „To by bylo v Německu nemožné. U nás hovořil každý o tom druhém, že je bezvýznamný.“
„V podstatě první větší prostředky byly v Německu k dispozici na jaře 1942 po konferenci s Rustem,“ hledá raději příčiny na druhé straně Heisenberg. „Přesvědčili jsme ho, že máme spolehlivé důkazy o tom, že se tyhle věci dají udělat... Tehdy bychom však neměli morální odvahu doporučit vládě, aby na tu věc nasadila sto dvacet tisíc lidí.“
Korunu tomu všemu nasazuje Weiszäcker: „Věřím, že příčina, proč jsme uranovou bombu nevyrobili my, spočívá v tom, že všichni fyzici to ze zásadních důvodů nechtěli udělat. Kdybychom si všichni přáli, aby Německo vyhrálo válku, byli jsme schopni to dokázat!“
„Tomu nevěřím, ale jsem šťastný, že my jsme to nedokázali!“ prohlašuje Hahn, který se stále nemůže zbavit výčitek svědomí.
„Považuji za absurdní, když Weiszäcker hovoří o tom, že si nepřál, aby se věc zdařila,“ protestuje Bagge. „Může to platit pro něho, ale ne pro nás všechny!“
Pozdě večer si volá britský důstojník, který rozhovory odposlouchával, von Laueho. Chce vědět, jestli se Hahn nepokusí o sebevraždu. „Větší starosti mi dělá Gerlach,“ odpovídá von Laue. „Ten se v slzách nervově zhroutil.“

Obranou falešné mýty



A tak se na britském zámečku Farm Hall zrodila mezi německými fyziky myšlenka, že vlastně oni měli vyšší morálku než jejich kolegové ve Velké Británii a ve Spojených státech, protože bombu nechtěli pro Hitlera udělat. Ve skutečnosti tím chtěli obhájit svůj neúspěch stejně jako neschopnost nacistické válečné organizace. Někteří se rovněž pokoušeli vydávat své osobní antipatie vůči kolegům nacistům Lenardovi a Starkovi za důkazy své antinacistické aktivity. I tohle samozřejmě Spojenci prohlédli. Půl roku internace rozvíjeli Němci rozvíjeli svou alibistickou teorii.
Záznamy jejich rozhovorů, jejichž přepisy „Griffin“ pro MI 6 kontroloval, je usvědčovaly ze lži. Na tom se shodli Goudsmit a Groves. Jenom se snažili zakrýt svou službu nacistům tímto falešným příběhem.
Ještě nesmyslnější je tvrzení, že Němci znali cestu nejen k atomové, ale i k vodíkové superzbrani. Dokazuje to Heisenbergova přednáška, kterou na žádost ostatních přednesl 14. srpna 1945. „Všechno, co říká v této přednášce, jde mimo hlavní smysl a poznámky jeho kolegů jsou ještě horší,“ konstatoval fyzik a historik Jeremy Bernstein. „Fantazírování, podle něhož Heisenberg uměl udělat bombu, ale nechal si toto »tajemství« pro sebe, je absurdní.“
Když přišli v Německu nacisté k moci, svou politikou vyhnali ze země čtvrtinu všech vědců – většinu kapacit, které se uchýlily do Anglie a USA, kde se více či méně podílely na vývoji atomové pumy a dalších zbraní. Heisenberg a jeho věrní byli izolováni a místo svobodného myšlení pěstovali profesorskou odtrženost od světa a prušáckou nadutost. Představa, jak takovou superzbraň vyrobit, jim chyběla. Všechno ostatní byly podřadné důvody – nedostatek inženýrů, surovin, průmyslového zázemí a peněz.
Někteří historici svádějí vinu na von Brauna. Prý přišel se svými raketami dřív a rychle vykázal první úspěchy, a proto měl vždycky přednost. Další se zase vymlouvají, že Hitler plánoval bleskovou válku, takže žádné kvalitativně nové, fantasticky vyhlížející zbraně, jejichž výroba by trvala dlouho, nepodporoval.
A snaha se morálně povyšovat nad konstruktéry atomové bomby v USA, často bývalými kolegy vyhnanými z Evropy nacismem, je odporná. Tihle vědci za oceánem pracovali proti zlu, jehož zrůdnost někteří sami poznali, ve snaze je zničit co nejdřív.


Z kapitoly 15. VÝBUCH JAKO NA BIKINI?



Štěstí, že to vyšlo



Pluky vězňů stavějí v Kazachstánu, na levém břehu řeky Irtyš ve stepích asi 170 kilometrů východně od Semipalatinska, atomovou střelnici. Město pro vědce, inženýry, techniky a vojáky – hotely, činžáky, vilky a kasárna. Nejdřív má krycí název Moskva 400, později Semipalatinsk 21. Kilometr od obytných prostorů leží komplex laboratoří. A sedmdesát kilometrů jižně je střed samotné pokusné plochy – mělká číše obkroužená vršky.
Do téhle pustiny se nikdo nepozorovaný nedostane. I když jsou odtud čínské a mongolské hranice vzdálené pouhých několik stovek kilometrů, dělí je od nich neprostupné pralesy, bažiny, horské řeky a říčky i vysoké hory.
V květnu 1949 přijíždí Kurčatov. Bomba má vybuchnout na vysoké věži. Okolo ní se v různých vzdálenostech staví budovy z rozličných materiálů a později se tam přesune i vojenská technika. Na nich se potom projeví účinky výbuchu.
Velitelský bunkr, odkud má být bomba odpálena, leží deset kilometrů od věže. Patnáct kilometrů severně od místa výbuchu budou odkryté pozorovatelny. Všude se montují měřicí přístroje spojené kabely se sledovacím střediskem.
Avšak mnohé stavby pokračují pomalu a nejsou příliš kvalitní. Například věž, na niž má být instalována pětitunová bomba, se ve větru povážlivě naklání... Dělníci a ostatní stavbaři nevědí, čemu to má sloužit, takže ji trochu odbyli.
Ostatně zasvěcenci nemluví o bombě a o výbuchu. Místo toho používají termíny výrobek, práce, dosažení.
Flerov a Zeldovič navrhují uskutečnit výbuch na zemi, ale Kurčatov trvá na věži. Žádá Moskvu, aby dala příkaz k postavení nové. Za dva měsíce musí stát, jinak se zkouška opozdí! V Moskvě nejdřív nechtějí souhlasit... Šéf projektu trvá na svém.
První pokus musí vidět sám Berija. Ochotně se proto nechává jmenovat předsedou státní komise. Nejdřív za asistence Kurčatova a dalších vedoucích pracovníků kontroluje střelnici. Potom volá telefonem z velitelského bunkru Stalinovi. Mluví spolu dlouze. Druhý den dostává Kurčatov souhlas k výbuchu.
Bude to 29. srpna 1949 v 6 hodin ráno místního času, hned po východu slunce.
Berija tráví celé dny v sále pod věží, kde specialisté pomalu a pečlivě montují bombu. A kromě toho se bez ohlášení objevuje na různých místech střelnice.
Z velitelského bunkru není na věž s bombou vidět. Několik dnů předtím totiž Kurčatov nařídil, aby bagry pořádně zvětšily ochranný val před ní. Chvilku před výbuchem však otevírá postranní dveře směrem k lesíku a do pouště. Sám chodí netrpělivě po místnosti plné přístrojů a lidí. Všichni mlčí.
Berija přichází dovnitř ve chvíli, kdy začíná odpočítávání minut. Když se orientuje v situaci, do napjatého ticha začíná trápit Kurčatova: „Nic se vám nepodaří, Igore Vasiljeviči!“
„A proč, Lavrentiji Pavloviči? Určitě se to podaří!“ oponuje Kurčatov a odchází ke sledovacím přístrojům, u kterých už sedí Flerov.
Operátor křičí „Start!“ V té chvíli vykukuje Kurčatov ze dvířek.
„To je ona! To je ona!“ nadšeně křičí, když před sebou v dálce vidí narůstající gigantickou kouli atomového požáru. V tom okamžiku z něho padá napětí. Teď už se nemusí bát neúspěchu, věznění, týrání a možná i likvidace...
Nakonec se ve velitelském bunkru všichni objímají. I Kurčatov s Berijou. Šéf bezpečnosti si přitom neodpustí poznamenat: „Bylo by to velké neštěstí, kdyby vám to nevyšlo...“
Přesto však není spokojen: „Jak vypadal výbuch u Američanů?“
Okamžitě telefonuje Michailu Meščerjakovovi na severní pozorovatelnu. Tento fyzik sledoval spolu s jedním plukovníkem státní bezpečnosti na pozvání Američanů jejich pokusy na tichomořském atolu Bikini v roce 1947.
„Michaile Grigorjeviči, podobá se to americkému výbuchu? Opravdu? Není to něco jiného? Nevytírá nám Kurčatov zrak? Že je to stejné?! Dobře. To znamená, že můžeme soudruhu Stalinovi ohlásit úspěch.“
Berija pokládá telefon a dává pokyn generálovi, který slouží jako spojař, aby mu okamžitě dal po přímé lince Kreml, soudruha Stalina.
V Moskvě bere telefon osobní tajemník Alexandr Poskrebyšev: „Jozif Vissarionovič už šel spát.“
„Je to důležité! Musíte ho vzbudit!“
Za několik minut Berija slyší nepříjemný nosový hlas: „Co chceš?“
„Jozife, máme úspěch! Výbuch byl takový jako u Američanů...“
„Už vím a chci spát!“ Prásk – telefon oněměl.
Berija zbrunátněl a začíná řvát na generála, že ho zničí. Protože kdo jiný by mohl Stalinovi ohlásit úspěšnou explozi? Ale současně si bezmocně uvědomuje, že i on je pod jeho neviditelnou kontrolou.
Po návratu do Moskvy k sobě Stalin zve Kurčatova a jeho nejbližší spolupracovníky. Rozdává jim vyznamenání a dary – podle seznamu, který už dřív připravil Berija. Titul hrdiny Sovětského svazu, luxusní auto, byt, chatu plus další privilegia dostali ti, kteří měli být v případě neúspěchu zastřeleni. Leninův řád připínají těm, kteří by jinak putovali do koncentráků.

Mimořádně cenné informace



První zmínka o sovětském atomovém špionu Fuchsovi se objevila ve filmu Riziko, který uvedla moskevská televize na podzim 1987. Nicméně ještě o dva roky později se snažil Stanislav Pestov v týdeníku Arguměnty i fakty tvrdit, že Fuchsovy zprávy neměly pro Sověty rozhodující význam.
Přelom přinesl rozhovor se šéfem rozvědky generálem Leonidem Vladimirovičem Šebaršinem, který 22. ledna 1990 otiskl ústřední deník komunistické strany Pravda. „První informace o tom, že Američané vyvíjejí atomovou zbraň, dostalo sovětské vedení v říjnu 1941,“ řekl Šebaršin. „Později přicházely takové zprávy pravidelně. Rozvědka navrhla, aby byl vytvořen zvláštní orgán pro koordinaci našich vědeckých sil v této oblasti. Výsledkem toho bylo vytvoření Laboratoře číslo 2 v čele s Kurčatovem, s nímž rozvědka dlouhé roky úzce spolupracovala. O materiálech získaných rozvědkou Kurčatov prohlásil: »Zprávy o atomové energii měly pro naši vědu a stát neocenitelný význam.«“
Koncem roku 1990 uveřejnila Pravda vzpomínky Alexandra Feklisova na dobu, kdy dělal Fuchsovi v Anglii spojku. V létě 1991 se v týdeníku Novoje vremja objevila dvě pokračování dokumentární reportáže plukovníka KGB Vladimira Čikova pod charakteristickým názvem Jak sovětská rozvědka „rozštěpila“ americký atom. Psal tam nejen o manželech Cohenových-Krogerových, ale také o dosud neznámém vyzvědači „Perseovi“ a o celém počátku sovětské atomové špionáže v moskevské centrále.
Na podzim 1992 přinesl další podrobnosti článek plukovníka KGB ve výslužbě Jackova v ruském časopisu Voprosy istoriji jestěstvoznanija i těchniki. Na intervenci akademika Charitona však toto číslo zabavili, takže se do distribuce dostalo jenom málo výtisků. Přesto výtah z této studie i s dalšími informacemi od Jackova a Cohenové přetiskl 5. října Washington Post. FBI odhalil „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – chlubil se Jackov americkému novináři. A dodal, že jeho agent „Perseus“ ještě žije.
Čikov vydal v roce 1997 dvoudílnou knihu Nělegaly (Nelegálové), věnovanou atomové špionáži. O tři roky později vydal Nikolaj Dolgopolov publikaci s otevřeným názvem Oni ukrali bombu dlja Sovětov a vzápětí Vladimir Lota GRU i atomnaja bomba.
Čikov popsal klíčové setkání plukovníka Kvasnikova a akademika Kurčatov u místopředsedy vlády Zaveňagina krátce po první zkoušce atomové bomby. Jejich rozmluvu ocitoval:
Kurčatov Zaveňaginovi: „Když máme být, Avraamiji Pavloviči, objektivní, musíme poděkovat našim rozvědčíkům. Jak víte, jenom já jsem měl přístup k materiálům o atomové bombě, a proto oficiálně vyhlašuji: příspěvek rozvědky k tomu, že jsme tak operativně dokázali vyrobit vlastní bombu, je asi šedesát procent, ostatních čtyřicet patří nám…“
Zaveňagin si zahrál na objektivního: „Podle mne zásluhy rozvědky zveličuješ, připisuješ jim příliš mnoho. Padesát ku padesáti, to bude spravedlivější.“
Hlavní konstruktér bomby Chariton hovořil později v měsíčníku Ogoňok stejně jasně. „Fuchs systematicky posílal z Los Alamos mimořádně cenné informace o postupu prací. Dověděli jsme se například, že nejvhodnějším materiálem je plutonium, třebaže se hodí také uran 235. Fuchs rovněž podrobně popsal systém detonátorů, na kterých závisí funkce kulovité implozní (dovnitř směřující) tlakové vlny na plutoniové jádro bomby. Bylo rozhodnuto nic vlastního nevynalézat a řídit se získanými informacemi. Ovšem absolutní spolehlivostí jsme si jisti být nemohli, mohlo jít o dezinformaci...“
Nicméně další vědec Goldanskij upozornil: „Kdybychom neměli připravenou školu fyziků a fyzikálních chemiků, neměly by zprávy rozvědky žádný význam. Ale bez těchto informací by naši fyzici stejně bombu vytvořili, možná o dva roky později.“
V americkém Bulletin of Atomic Scientists shrnuli získané špionážní údaje do těchto bodů: podrobnosti o stavbě, provozu a řízení atomového reaktoru, návody na metalurgické získávání uranu a plutonia, konstrukční plány továrny v Oak Ridge na výrobu čistého uranu 235 plynovou difuzí, technické údaje o atomových bombách Fat Man (Tlouštík) a Little Boy (Chlapec).

Knihu, která vyšla v únoru 2007, si můžete objednat na adrese www.albatros.cz

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks