Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 KOLUMBOVÉ VESMÍRU – 2. SOUBOJ O STANICE - úryvky

Úvodem: TRIUMF PORAŽENÝCH



„Víte, kdo zavinil, že jsme nepřistáli na Měsíci jako první my?“ snaží se rozehnat tísnivé ovzduší po skončení televizní reportáže z vycházky Neila Armstronga a Edwina „Buzze“ Aldrina po Měsíci generál Ťulin v létě 1969. „Kvůli Čertokově chybě,“ žertuje na účet náměstka hlavního konstruktéra dálkových raket. „V roce 1945 měl vyfouknout von Brauna Američanům, ale jemu se to nepodařilo.“

KOLUMBOVÉ VESMÍRU – 2. SOUBOJ O STANICE - úryvky-1
Podplukovník Georgij Alexandrovi Ťulin vedl skupinu vojáků, kteří ochraňovali sovětské inženýry při zkoumání trofejní raketové techniky v Německu po skončení druhé světové války. Teď je náměstkem ministra obrany pro raketovou techniku a kosmonautiku. A plukovník Boris Jevsjejevič Čertok patřil mezi raketové specialisty, kteří tam tyto rakety studovali. Němec Wernher von Braun postavil za války pro Hitlera raketu V-2, která bořila západoevropská města, a potom se raději vzdal Američanům. A ti si ho odvezli za oceán, kde pro ně zkonstruoval mohutný nosič Saturn 5, vyvážející kosmonauty na Měsíc.
Čertok s úsměvem souhlasí. Vždyť Ťulin má pravdu. Rozvědka Rudé armády zjistila, kde Američané von Brauna drží, a Sověti mu přes další německé zajatce vzkazovali, aby přešel do jejich okupačního pásma, ale marně.
Ani tenhle žert nedokáže rozehnat dusno, které už nejméně dva roky mezi sovětskou smetánkou panuje. Mnozí raketoví specialisté a generálové se snaží neúspěch v závodu o Měsíc svést na druhé a sami se tím očistit před Kremlem. Hlavního viníka tohoto neúspěchu však komunistické vedení stále hledá.
I když podle pamětí kosmonauta Alexeje Archipoviče Leonova vydaných anglicky panovala během promítání spíše pracovní atmosféra. Dokonce se tam prý ozval „hlasitý potlesk“. „My kosmonauti jsme začali debatovat o tom, jak těžká se nám zdála procházka po povrchu Měsíce, jak těžké tam bylo skákat.“
Končila noc z 20. na 21. července 1969. Vedoucí sovětští raketoví konstruktéři, generálové podílející se na vývoji raket a kosmonauti ji prožili ve vojenském výzkumném středisku označovaném jako Útvar kosmického spojení na Komsomolské třídě na zvláštním promítání americké reportáže z Měsíce. Bylo to privilegium. Ostatní sovětští občané, stejně jako prostí Číňané, první kroky člověka na Měsíci v přímém přenosu neviděli – moskevská a pekingská televize je totiž nevysílaly.
Pro všechny lidi v průmyslově vyspělých zemích bylo vysazení prvních zástupců lidstva na povrch našeho nebeského souseda jedinečným zážitkem. Diváci v zemích východní a střední Evropy, které byly pod kontrolou Moskvy, zvláště pak v čerstvě okupovaném Československu, je vnímali jako pokoření nenáviděného ruského okupanta a jeho domácích kolaborantů.
I Československá televize, stejně jako Československý rozhlas, reportáž přenášely. Měly štěstí, že tam dosud normalizátoři nového šéfa komunistické strany Gustava Husáka nedorazili. Nicméně washingtonský zpravodaj rozhlasu Jiří Dienstbier, s nímž jsem sledoval vypuštění Apolla 11, o něm referovat nesměl. I pražské deníky s výjimkou Rudého práva se mohly téhle obrovské události věnovat ještě podle svých představ. Za půl roku by to už bylo nemyslitelné.
Kreml pociťoval přistání Američanů na Měsíci jako trpký políček. Signalizovalo sestup komunistické velmoci z první příčky kosmického soutěžení – bylo ranou jeho politické prestiži.
Na poslední chvíli se Sověti snažili strhnout na sebe aspoň kousek úspěchu. Současně s Apollem 11 vypustili k Měsíci automatickou sondu Luna 15. Moskevský tisk, rozhlas a televize jí věnovaly větší pozornost než kosmonautům. Je to pochopitelné – tento automat měl měkce přistát na povrchu našeho nebeského souseda, nabrat 100 gramů vzorků půdy a vrátit se s nimi na Zemi.
Zatímco lunární modul z Apolla 11 v neděli 20. července na povrch Měsíce nádherně dosedl, sovětská sonda se o něj asi 800 kilometrů severovýchodně od kosmonautů druhý den rozbila rychlostí 100 metrů za sekundu. Agentura TASS však tvrdila, že úkolem Luny 15 byl „další průzkum kosmického prostoru“ – skutečný cíl jako obvykle zamlčela. Kremelští propagandisté tedy nemohli jásat, že vzorky z Měsíce může laciněji a bez rizika pro člověka přivézt automat.
„Mýtus o naší převaze ve vesmíru utrpěl hlubokou ránu,“ napsal po více než dvaceti letech Vasilij Pavlovič Mišin, druhý hlavní konstruktér kosmických lodí a raket, v týdeníku Moskovskije novosti. „Brežněv si potřeboval zachránit tvář, a proto hledal jinou kosmickou alternativu,“ Kreml sebevědomě oznámil: „…my se ubíráme jinou cestou, postupnou a cílevědomou“. Mišin dodal: „Konstruktéři a kosmonauti, stejně jako tisíce našich lidí, se nad tím zřejmě ironicky usmívali, protože věděli, že generální tajemník zkrátka lže.“
Časopis amerického velvyslanectví v ruštině, plný barevných obrázků kosmonautů na Měsíci, se v Moskvě stal nejvyhledávanějším a nejdražším zbožím na černém trhu. A lidé, kteří viděli na mysu Canaveral start Apolla 11, případně potom pobývali v řídícím středisku v Houstonu, se stávali vítanými hosty sovětských novinářů a vědců včetně laureátů Nobelovy ceny – sám jsem to zažil. Hlad po těchto informacích mezi všemi lidmi bez rozdílu věku a vzdělání byl obrovský.
„Na triumfální výpravu Američanů na Měsíc jsme v říjnu odpověděli letem tří lodí Sojuz,“ vysmíval se German Nazarov v roce 1990 v časopisu Molodaja gvardija. „Dobrodružství spočívalo v tom, že se dvě lodi nespojily, a dokonce i experiment se svařováním na palubě jednoho plavidla se nepovedl. Stěnu lodi skoro propálili.“

Kapitola 1: KRUTÉ ŠEDINY



Poprvé jsem hovořil s Konstantinem Feoktistovem na jaře 1966. Jako ke všem ostatním kosmonautům, i k němu mě zavedl kolega Sláva Golovanov z redakce deníku Komsomolskaja pravda. Feoktistov tehdy bydlel v obyčejném činžáku na třídě Míru poblíž Ostankina, tedy nedaleko Podlipek, kde pracoval. Třebaže čekal návštěvu, chvilku času si na mě udělal. Rychle jsem pořídil interview, poděkoval a vypadli jsme.
O dva roky později jsme se začali sbližovat. Tentokrát probíhala naše schůzka jinak. Když jsme se usadili v pohodlných křeslech, hostitel pustil hlasitě rádio a začal mě zpovídat o situaci u nás doma – až dodatečně jsem si uvědomil, že se obával odposlechu. Byl květen 1968, Československo ze sebe setřásalo dogmatický komunismus a snažilo se reformovat socialismus – žilo pražským jarem či socialismem s lidskou tváří, jak se tehdy říkalo.
Mé vysvětlování brzy přerostlo v zajímavou debatu, protože Feoktistov znal názory slavného fyzika a tvůrce sovětské vodíkové bomby akademika Andreje Sacharova na další vývoj obou společenských soustav. Sacharov se domníval, že postupně dojde ke konvergenci čili ke sblížetí socialismu s kapitalismem. Feoktistovova věta „Jeho studii máme v naší konstrukční kanceláři prodiskutovanou“ mně utkvěla v paměti. Oba Rusové fandili našim snahám o přeměnu socialismu a své naděje viděli v uskutečnění Sacharovových myšlenek.
K rozhovoru na magnetofon jsme se dostali až pozdě večer. A všichni jsme ho brali jako nezbytnost, která má ospravedlnit moji návštěvu. Vzhledem k bezpečnostním opatřením, jaká v sovětské raketokosmické oblasti panují, musel mít k přijetí zahraničního novináře hostitel souhlas a musel o jeho průběhu později referovat.
I v dalších letech jsem Feoktistov, už profesora, v Moskvě navštěvoval. Vžil se stejný rituál – nejdřív přátelský rozhovor o politice při zapnutém rádiu. Okupaci Sovětskou armádou Feoktistov a Golovanov odsuzovali a několikrát se mně za ni omlouvali. Po politice následoval oficiální interview. A nakonec poměrně otevřená debata o sovětské kosmonautice bez zapnutého magnetofonu. Jednou mě hostitel zatáhl do koupelny, pustil vodu a pak jsme debatovali – asi považoval šumění vody za bezpečnější ochranu před odposlechem KGB než hlasitě vyhrávající rádio.
V druhé polovině osmdesátých let, po Gorbačovovi nástupu do Kremlu, jsme se bavili volně bez ochranného šumu rádia či vody. To už Feoktistov bydlel kousek od Podlipek, v novém komplexu pěkných řadových domků, postavených pro vedoucí pracovníky konstrukční kanceláře.
Odnášel jsem si příznivý dojem. Sovětskou inteligenci včetně lidí, kteří se dostali k vrcholkům mocenského aparátu, komunistický režim velice tíží a touží po jeho důkladné přeměně. A Feoktistov se k tomuto privilegovanému postavení propracoval. Vždyť americké delegaci, která v říjnu 1970 jednala se svými sovětskými kolegy o technických podmínkách spojování kosmických lodí na oběžné dráze, tedy o projektu Sojuz–Apollo, profesora Feoktistova představili jako zástupce ředitele pilotovaných letů, nicméně podle oficiální historie NPO Eněrgija, jak se dnes nazývá původní OKB-1, byl náměstkem hlavního konstruktéra orbitálních stanic.
Ovšem kudy se má další vývoj sovětské a naší společnosti ubírat? To si tehdy neuměl nikdo z nás představit.


Kapitola 5: BŮH OHNĚ



Když se začala projektovat mohutná raketa N-1, určená pro vynesení lidí na Měsíc, navrhl Gluško Koroljovovi: „Sergeji, chci použít tuto směs pro první tři stupně toho nového nosiče.“
Koroljov rezolutně odmítl: „To je nebezpečné! Chci motory na kyslík a kerosin. I když vím, že mají své hranice použitelnosti, vyžadují velké nádrže, ale nic lepšího zatím nemáme.“
Tyhle pohonné látky odmítal hlavní konstruktér raket ze zásadních důvodů. Kdyby se používaly u nosičů, které vynášejí kosmonauty, mohly by je při nějaké nešťastné události zahubit.
Oba konstruktéři o tomto problému mnohokrát debatují. Jeden druhého však nepřesvědčil. A na těchto protichůdných názorech ztroskotala jejich spolupráce při vývoji lunárního nosiče N-1 a padlo i jejich osobní přátelství. Zklamaný Koroljov mu připomněl: „Také tvoje falešná výpověď, když tě NKVD zatkla, mě přivedla do vězení a potom na Kolymu!…“ Byla to zbytečná rozepře. V těchto kritických okamžicích zřejmě zapomněl, že toto udání mohli policisté z Gluška – stejně jako z jiných – vytlouct anebo je bez vědomí vězněného zfalšovat. Jenže v něm tahle hořkost zůstala natrvalo.
Uražený Gluško nabídl motor projektovaný pro N-1 Koroljovovu největšímu konkurentu Čelomějovi. Ten s chutí přijal, protože od konce roku 1961 vyvíjel nosič UR-500, později známý jako Proton, určený pro náklady do 20 tun.
Pohonné jednotky pro Koroljovovu lunární raketu tedy musí postavit jiné podniky. Ani manévrovací motorky a motory pro horní stupně R-7 už nechtěl Gluško dělat. Zato se jeho OKB-456 ochotně podílelo na přípravě velmi silných raket u konkurence: na R-56 u Jangela a na UR-700 u Čeloměje. Netušil, že jejich projekty nakonec zůstanou jenom na papíře.
Když se začalo ukazovat, že Sověti závod o vysazení prvního člověka na Měsíci prohrají, pustili se v Kremlu a na Starém náměstí, kde sídlí sekretariát ÚV KSSS, do hledání viníka tohoto neúspěchu. Vedoucí konstruktéři a generálové odpovědní za raketový výzkum se začali bát o svá křesla. Vymýšleli si tedy pro sebe alibi a ze špatné práce obviňovali kolegy – veřejně i pro straně.
Jedním z prvních, kteří se téhle falešné hry účastnil, byl Gluško. Během přípravy Sojuzu 3 ke startu potkal v budově montážní haly na kosmodromu Bajkonur 24. října 1968 hlavního konstruktéra OKB-2 Alexeje Michajloviče Isajeva, který se specializoval na menší motory.
Gluško mu důvěrně vykládal, že hlavním viníkem tohoto neúspěchu je vlastně Koroljov. Když v roce 1961 odmítl pro raketu N-1 motory na exotická paliva, protože jsou jedovatá, prý mu nabídl kompromis: Jestliže bude tento nosič komponován stejně jako R-7, tedy s pomocnými bloky na bocích hlavní rakety, postavím mu výborné silné motory, které otestujeme před startem na pozemních zkušebních stavech. Kdyby nabídku přijal, mohli sovětští kosmonauti letět na Měsíc už v roce 1967. Jenže Koroljov se po domluvě s Mišinem rozhodl pro jinou koncepci, s větším množstvím menších motorů v prvním stupni, a tu jsem nemohl přijmout. Proto jsme prohráli – tvrdil Gluško.
Bylo to jenom opožděné chvástání. Gluško neměl takovou výzkumnou základnu a takové schopnosti, aby dokázal motory srovnatelné s prvním stupněm amerického Saturnu 5 postavit.
Pravdou zůstává, že Gluškovy motory poháněly všechny velké bojové rakety. Koroljovův a potom Mišinův náměstek Čertok zdůraznil, že „moc našich raketojaderných sil stála na hlavním konstruktéru Gluškovi“. A z toho nepochybně vyvěrala jeho silná pozice v Kremlu.

UNIVERZÁLNÍ KOSMICKÝ SYSTÉM



Tvrdohlavý Gluško se nevzdává. Už koncem roku 1974 zahajuje práce na lunární základně Zvezda, kterou projektoval Barmin nejdřív pro Koroljova a potom pro Mišina – tedy „Barminograd“, o němž se donedávna zmiňoval s takovým opovržením.
Samotné vyloďovací plavidlo pro přímý let tří lidí ze Země na Měsíc má vážit 31 tun. Z lunárního povrchu odstartuje jeho horní část o váze 22 tun. K Zemi poletí 9 tun a přistane kabina o 3,4 tuny.
Podle jeho plánu se první kosmonauti vylodí na Měsíci v roce 1980 a začnou budovat stálou stanici z několika dílů. Základní modul o průměru 8 metrů a výšce 9 metrů by vážil 21,5 tuny. Bude v něm 160 krychlových metrů prostoru, přičemž na 35 metrech čtverečních plochy mají žít tři lidé a na 25 metrech čtverečních vědecky pracovat. Další součástí má být laboratorně-výrobní modul, vysoký 4 metry o váze 15 tun, s přístroji pro biotechnologický a fyzikální výzkum. Energii by tomuto komplexu dodávaly sluneční panely.
Průzkumné jízdy budou kosmonauti podnikat ve dvoumístném osmitunovém lunochodu, který za dvanáct dnů urazí vzdálenost až 200 kilometrů. Postupem času dostane základna několik třímístných vozů, další obytné moduly a jadernou elektrárnu. Nakonec by tam mohla žít šestičlenná posádka celý rok.
V roce 1978 komise expertů vedená Keldyšem vyhlašuje, že superraketu Vulkan pro náklad 250 tun a lunární základnu nikdo nepotřebuje. Ministerstvo obrany požaduje především raketoplán.
Už totiž vládní a stranické rozhodnutí ze 17. února 1976 nařídilo „vyvinout a zkonstruovat mnohonásobně použitelný kosmický systém 1K11K25…“ Tento příkaz hovoří o vytvoření mnohonásobně použitelného kosmického systému včetně nosiče, orbitálního letadla, orbitálního tahače a nezbytných pozemních zařízení. Hlavní cíl? Doprava užitečného nákladu 30 tun na dráhy v severovýchodním směru ve výšce 200 kilometrů a návrat nákladu o váze 20 tun. Nejvýznamnějším zákazníkem je Hlavní velení kosmických prostředků ministerstva obrany , které určilo nejdůležitější takticko-technické podmínky. V těchto spisech se poprvé objevuje název raketoplánu – Buran (Sněhová bouře). Rovněž se začíná projektovat bojová orbitální stanice – kosmický křižník.
„Gluško byl proti Buranu,“ vzpomínal Čertok v dubnu 2004. Chtěl totiž postavit těžkou raketu, která by vyvážela materiál k budování lunární základny a vysílání planetoletů. Raketoplán potřebovali vojáci, nikoliv on k naplnění svých cílů. Už v šedesátých letech za Koroljova nějakou okřídlenou raketu požadovali. Nakonec se generální konstruktér disciplinovaně podrobil.
Sovětští inženýři uvažují ještě o náročnějším projektu – postavit aerokosmoplán, který by do vesmíru startoval z obyčejného letiště a také se tam vracel. A ne jenom jednou, nýbrž desetkrát, dvacetkrát, padesátkrát. Tím by se finanční náklady na dopravu na oběžnou dráhu prudce snížily a naopak by se zvýšila operativnost provozu. Jenže tak daleko zatím nejsou – bez raketových motorů s vertikálním startem se pořád neobejdou. Zato letadlo, které se bude z oběžné dráhy vracet klouzavým letem na letiště, si už umějí představit.
Na Zenit a Buran se nejvíc těší generálové. Chtějí na oběžné dráze umístit různé druhy bojových prostředků. Buran by tam mohl vyvážet třicetitunové stanice vyzbrojené raketami, které budou za pomoci automatů střežit nepřátelská raketová sila a v případě útoku cizí balistické střely včas zničí. Z několika modulů kosmické laboratoře Saljut by zase mohla vzniknout základna určená k bombardování pozemských cílů. Samotný raketoplán by se mohl přestavět do podoby kosmické stíhačky vybavené raketami.
Gluško předložil přesnější plán. Nasadíme dva saljuty – jeden s laserovými a druhý s kinetickými kanony. Tyhle zbraně jsou sice v počátečním stadiu výzkumu, ale fyzici a inženýři je musí zvládnout. Laserové kanony budou proti cílům na nízkých drahách, kinetické proti objektům na středních a vysokých drahách. Stanice odvozená od chystaného Miru může útočit i proti pozemským cílům. Palivem je bude zásobovat Buran.

Z kapitoly 8: NEBESKÁ HLÍDKA



Odborníci a kosmonauti zápasí s mnoha obtížemi, které se na Miru objevují.
V březnu 1991 se nemůže připojit Progress M-7. Nejprve prolétl okolo komplexu ve vzdálenosti půl kilometru, podruhé asi jenom pět metrů – a to bylo o život. Přitom Viktor Michajlovič Afanasjev a Musa Manarov neseděli, jak přikazují pravidla, ve skafandrech ve svém Sojuzu TM-11, ale pohybovali se v kombinézách po Miru. Pozemní velitelství jim kupodivu toto vážné opomenutí vůbec nevyčetlo. Hlavní je, mládenci, aby tam ten Progress přistál!
Není nějaká závada na zadním stykovacím uzlu Kvanta? Kosmonauti nasedají do své lodi, odpojují ji od Miru a přibližují se k tomuto přístavišti. Ano, tam je chyba! Radiomaják modulu vysílá špatné signály, které plaší rovněž Sojuz. Progress musí přistát na jiném místě. Aparaturu Kvantu opraví další směna.
V lednu 1994 zase jedna loď do stanice dokonce ťukne. Čtrnáctá expedice ve složení Vasilij Vasiljevič Ciblijev, Alexandr Alexandrovič Serebrov a Jean-Pierre Haigneré z Francie má při odletu svého Sojuzu TM-17 co nejpodrobněji nafotografovat a nafilmovat stykovací uzel na Kristallu. Bude tam přistávat raketoplán, a proto Američané požadují důkladnou dokumentaci. Ciblijev vede svůj stroj k modulu ze vzdálenosti 45 metrů a lehounce do něho naráží asi půldruhého metru od uzlu. Je to tak nepatrný dotek, že ho posádka Miru vůbec neregistruje. Ostatně nic se nepoškodilo, aspoň na první pohled. Ale řídící středisko to musí vědět přesně. Za dva týdny prohlíží a fotografuje dotčené místo dvojice z dalšího Sojuzu. Ne, opravdu je všechno v pořádku.
Kdo tuhle drobnou srážku zavinil? Řídící středisko obviňuje piloty: Jeden přepínač v orbitální sekci jste nezapnuli, takže jsme stroj nemohli dobře ovládat! Kosmonauti se brání: „Vy jste nám k tomu nedali pokyn!“ Po přistání se ukazuje, že posádka si vzala ze stanice spoustu věcí jako suvenýry – na 30 kilogramů. A tohle přetížení nákladu, o němž nevěděl řídící počítač, mohlo zavinit havárii.
V srpnu zase selhává automatické řízení Progressu M-24. Při pokusu o spojení se zastavuje 10 metrů od stykovacího uzlu Kvantu. Při druhém přiblížení do něho dvakrát lehce naráží. Kosmonauti mají zásoby pouze na dva týdny, náhradní zásilka může přiletět až za půldruhého měsíce. Neměli by se vrátit? Navíc nákladní loď veze unikátní aparatury USA, Japonska a ESA – kdyby je nedoručila, museli by je Rusové majitelům zaplatit.
Zkusím řídit Progress ručně ze Sojuzu, rozhoduje Jurij Malenčenko. Nikdy to netrénoval, snad to za pomocí řídícího střediska zvládne. Nákladní loď vysílá televizní záběry z přibližování na Zemi, odtud je retranslují kosmonautům a Malenčenko dovádí cizí stroj do přístaviště Kvantu.
Expedice pronásledují další závady. V říjnu 1994 se Sojuz TM-20 jenom s obtížemi spojuje se stanicí. A když tam potom pracuje šest lidí, kolabuje zásobování elektřinou – údajně z přetížení. „Ruští odborníci hodnotí podstatné zvýšení počtu poruch jako celkový pokles úrovně spolehlivosti stanice,“ uvádí moskevská zpravodajka České tiskové kanceláře Anna Rothová.

LETĚLA RAKETA, DOPADLA DO BLÁTA…



Nikdo nečeká, že sžívání Rusů a Američanů na palubě Miru bude jednoduché, ale nikdo netuší, jaké potíže přitom mohou vzniknout. „Myslím, že tam snadno zůstanu tři měsíce,“ holedbá se Norm Thagard před svým startem na ruskou stanici. „A když raketoplán nepřiletí včas, mohl bych to natáhnout na půl roku. Jenže to by bylo maximum, co bych dokázal.“
Jedenapadesátiletý Thagard prožil pestrý život: byl inženýrem, námořním stíhačem a nakonec kosmonautem se čtyřmi starty. Jakmile se doslechl o chystaných společných letech, začal se učit rusky – Moskva trvala na tom, že na jejich stanici se bude mluvit výhradně rusky. NASA ho vybrala jako prvního Američana, který se vypraví na Mir.
V lodi Sojuz TM-21 startuje Thagard z Bajkonuru spolu s Vladimirem Nikolajevičem Děžurovem a Gennadijem Michajlovičem Strekalovem 14. března 1995. S Mirem se spojují bez obtíží. Týden jim předává stanici předcházející směna, která se vrací domů. Jejím členem je i třiapadesátiletý Poljakov, který tam pobýval neuvěřitelných 14 měsíců. K překvapení členů záchranného týmu je po přistání na Zemi schopen za mírného podpírání kolegů sám dojít od lodi do nedalekého křesla. Tímto okamžikem se stává držitelem absolutního rekordu: během dvou expedic prožil ve stavu beztíže celkem 678 dnů 16 hodin 32 minut.
Thagard se pouští do práce. Má na programu 28 vědeckých pokusů. Experimenty probíhají hladce, nemá s nimi žádné potíže. Volné víkendy tráví pozorováním Země z okének stanice a promítáním ruských, amerických i německých filmů. Třebaže mezi ním a oběma Rusy narůstá napětí, Houstonu to nepřiznává. Vrací se 11. září po 115 dnech pobytu v kosmu. „Rusové se o mě za letu výborně starali,“ chválí kolegy v telefonickém rozhovoru s Clintonem.
Avšak už týden nato otiskují moskevské Izvěstije článek, podle něhož prý oba Rusové nazvali svého amerického kolegu ufňukancem. Strekalov protestuje: „To je bulvární tvrzení!“
„Upozornil jsem naše specialisty na některé nedostatky,“ přiznává Thagard. Byly určeny plánovačům mezinárodní stanice, aby o nich věděli a počítali s nimi. Jenže někdo z ruských specialistů je vzal jako kritiku a předáním zkreslených informací moskevskému tisku se mě pokoušel zdiskreditovat.
Američanovi vadila ruská kuchyně. Za ten čtvrt roku zhubl o víc než 8 kilogramů. Cítil se izolován. Chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem. Rusové ho nenechali používat vysílačku, nemohl se elektronickou poštou dorozumívat se s manželkou. Vrátil se vyzáblý a anemický.
NASA hodnotil tyhle nedostatky shovívavě. Byl to první společný let. Rusové dosud přijímali cizince pouze jako návštěvníky, ne jako rovnocenné partnery. Proto se neuměli své nadřazenosti hned zbavit.
Naproti tomu Shannon Wells Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, si na nic nestěžuje. Na palubním videu mohla vidět všechny hlavní události zimních olympijských her. Když se v září 1996 v raketoplánu Atlantis STS 79 vrací, má za sebou ženský a současně i americký rekord v nepřetržitém pobytu v kosmu – pobyla tam 188 dnů 4 hodiny. Dokonce v žertu nabízí Jerrymu Linengerovi, který tam zamíří později, že tuhle směnu vezme za něho.
Také čtyřiapadesátiletý John Elmer Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podléhá prvním depresím už týden poté, co ho tam Atlantis v září 1996 vysadil. Určitě k tomu přispívá i skutečnost, že své ruské kolegy Valerije Grigorjeviče Korzuna a Alexandra Jurjeviče Kaleriho nezná – původní partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. Proto není s novou dvojicí sžitý. Přitom někdy bývá život v izolaci na kosmickém plavidlu složitý i mezi lidmi se stejným kulturním zázemím a stejného jazyka.
Čtyřnásobný kosmonaut Blaha se na Mir původně těšil. Hned od začátku tam spí lépe než na palubě raketoplánu. A přesto se cítí osamělý. Každou noc si prohlíží album s rodinnými fotografiemi a aspoň v pohledech se vrací k ženě, třem dospělým dětem a vnukovi. Je to přímo posedlost. Má pocit, že do posádky příliš nezapadá, že tam působí jako cizí těleso. A hlásí do Houstonu: „Na Miru se mně nelíbí.“
Přitom si však uvědomuje, že by se měl těmto pocitům bránit. „Psychologicky jsem se snažil přetrhat veškerá pouta a nitky se všemi těmi věcmi, které jsou na naší planetě a které jsem nemohl mít,“ vysvětloval. „Tak dlouho jsem hovořil sám se sebou, až se mně to podařilo. Teprve potom jsem se cítil na Miru dobře.“
Jeho krize trvá celý měsíc. „Viděl jsem, jak ti dva Rusové makají – 16 až 18 hodin denně. Začalo mi to připadat normální.“ Nakonec vytváří americký mužský rekord v pobytu v kosmu – 128 dnů.

PLAMENY NA PALUBĚ



V lednu 1997 vysazuje Atlantis na Miru Jerryho Michaela Linengera, patrně fyzicky nejlépe připraveného člověka, jenž se vydává do vesmíru. Tento stíhač vyniká v maratonu i v triatlonu, ve sjezdovém lyžování a v plavání, tedy ve velmi náročných sportech. Američtí lékaři si od sledování jeho zdravotního stavu hodně slibují. O měsíc později přilétá v Sojuzu na krátkou návštěvu i rusko-německá posádka.
Krátce nato – 23. února – večer propuká v modulu Kvant požár. Nejprve vzplanula aparatura vyrábějící kyslík – nejspíš následkem znečištění. A od ní chytila i druhá. Podle ruského tvrzení Korzun s Kalerim oheň okamžitě zpozorovali, nasadili si dýchací masky a během půldruhé minuty ho uhasili. Všech šest kosmonautů zůstává v maskách přes dvě hodiny.
Linenger však líčil vzápětí situace mnohem dramatičtěji: Plameny šlehaly do výšky půldruhého metru, přitom blokovaly přístup do jedné ze dvou kabin Sojuzu. Všichni si museli nasadit masky, protože stanice byla plná kouře, neviděl ani vlastní nataženou dlaň. Zpočátku se oheň nedal vůbec hasit, oba Rusové jenom ochlazovali okolí, aby se nešířil, teprve po čtvrt hodině ho zlikvidovali. Naštěstí se nikomu nic nestalo. A potom 3–4 hodiny čistili vzduch od zplodin hoření a zápachu.
Potom se dvojice Rusů střídá. S Linengerem teď pracují Vasilij Vasiljevič Ciblijev a Alexandr Ivanovič Lazutkin.
A série potíží pokračuje. Porouchal se regulátor teploty, kosmonautům proto omrzají nohy. To vzrušuje lékaře, protože ve stavu beztíže není oběhový systém tak efektivní a dolní končetiny se hůře prokrvují. Přestává fungovat vzduchový filtr, v ovzduší se hromadí škodliviny a posádce hrozí poškození jater. Z chladicího systému modulu Kvant-2 uniká chladicí etylenglykol. Lazutkin ho aspoň provizorně zalepuje, ale kapka této jedovaté látky se mu dostala do oka a vyvolala u něho alergii. Kdyby etylenglykol vnikl dýchacími cestami do lidského organismu, mohl by vyvolat poškození mozku anebo vznik ledvinových kamenů.
Hrozí, že sluneční paprsky přehřejí Kvant 2, a proto musí tuto část komplexu zastínit ostatními moduly. Po téhle změně orientace se zase přehřívají další díly stanice, v jejích prostorách stoupá teplota na neúměrných 40 °C. Posádka omezuje pohyb včetně pravidelných cvičení. Vypovídá spojení přes družice a kosmonauti mohou komunikovat se Střediskem pro řízení letů v Koroljovu jenom za přeletů nad pozemními sledovacími stanicemi. I automatika udržující orientaci slunečních panelů odešla a posádka musí nastavovat tyto zdroje energie ručně – a to vyžaduje jednak čas, jednak palivo z lodi. Vrcholem je porucha toalety, následkem níž musí muži používat pytlíky na moč.
Tenhle nápor už Linenger nervově nevydrží. Je zvyklý, že v raketoplánu všechny přístroje fungují – a tady kolabují. Odmítá poslouchat velitele a pomáhat při opravách aparatur a údržbě komplexu. Rozčiluje se: „Jsem tady kvůli vědecké práci! Ten nepořádek si spravte sami!“
Nakonec přestává s oběma Rusy mluvit a zavírá se v modulu Spektr, v němž bydlí. Také se sám stravuje a týden nekomunikuje ani s Houstonem. Když ho konečně přimějí, aby sedl k rádiu, oznamuje šéfům amerického řídícího střediska, že Mir je příliš nebezpečný. „Chci se co nejdřív vrátit! A Mike Foale by sem neměl létat, dokud Rusové neudělají na stanici pořádek!“
Linenger má pravdu. Nicméně Washingtonu je to nemilé, chce si udržet dobré vztahy s Moskvou. Proto jeho stížnost zamítá a k nástupu Foala dává příkaz. Výměnu umožňuje raketoplán Atlantis STS 84 v květnu. Američané současně přivážejí náhradní díly a zásoby, z nichž nejdůležitější jsou regenerátor vzduchu a 500 litrů vody.
Ruská kosmonautika trpí stále většími finančními potížemi. Výroba raket a lodí se omezuje, protože na ně chybějí peníze, zaměstnanci továren dostávají výplaty se zpožděním několika měsíců… A to všechno vede k letargii, lidé odvádějí mizernou práci, kontroloři propouštějí vadné součástky a aparatury. Stav nejlépe vystihuje anonymní popěvek, který koluje v raketokosmických továrnách a institucích: „Letěla raketa, dopadla do bláta. Práce je taková, jaká je výplata.“

SRÁŽKA S PROGRESSEM



Novou posádku tvoří Ciblijev, Lazutkin a Colin Michael Foale, britský rodák s americkým občanstvím. Opravují vadná zařízení a připojují nové aparatury. S nimi mají největší patálie – zjišťují, že jejich konektory nejsou slučitelné s palubními, musí tedy opět improvizovat. Foala udivuje jejich zručnost. Nové poruchy se naštěstí nevynořují.
V červnu přilétává Progress M-34. Po vyložení a odpojení má třiačtyřicetiletý Ciblijev za úkol vyzkoušet nový způsob ručního řízení TORU, který to pomocí televizní kamery na Progressu kosmonautům na stanici umožňuje. Navigační aparaturu Kurs vyrábějí na Ukrajině, teď tedy v zahraničí, a není příliš kvalitní. Dřív Rusové kupovali dvojnásobné množství těchto zařízení, důkladně je na Zemi vyzkoušeli a během zahořování vychytávali jeho závady. Přesto na ně nebylo spolehnutí, jak se několikrát ukázalo. Teď nasadili Ukrajinci pětinásobné ceny, pro nově vzniklou chudou Ruskou kosmickou agenturu zničující. Domácí specialisté proto vyvinuli vlastní doplňkový systém určený ke kompenzování závad Kursu a ten má posádka otestovat.
Ciblijev je příšerně unaven. Do včerejška ho obtěžovali doktoři jakýmsi spánkovým experimentem, který mu 12 dnů takřka znemožňoval pořádně se vyspat. Chtěl ho ukončit před pěti dny, aby byl svěží, ale CUP nesouhlasil.
Přesto má 25. června výbornou náladu. Usadil se u řídícího pultu v základním modulu Miru, Lazutkin a Foale sledují přibližování u okének Kvantu. Operace probíhá mimo rádiovou slyšitelnost pozemního velitelství.
Progress se přibližuje od Země směrem nahoru. To není zrovna nejvhodnější situace, jak už dávno zjistili Američané Virgil Grissom a Edvard White. Když chtěli se svou Gemini 3 přiletět k raketě na pozadí zeměkoule, překvapilo je, že se jim to moc nedaří. Planeta se otáčí, a proto piloti těžko odhadují vzájemnou rychlost obou kosmických těles. Se stejným problémem se teď potýkají Rusové. Navíc bez laserového dálkoměru, který by jim ukazoval vzdálenosti. Ciblijev se může spolehnout pouze na stopky a ruční dálkoměr.
Zapíná přibližovací aparaturu TORU. Progress se pomalu blíží, ale najednou se od stanoveného kurzu odchyluje. Nový navigační přístroj selhal! A velitel si to uvědomil pozdě, protože mu plný výhled zakrývaly solární panely.
Pozemní velitelství potřebuje prověřit domácí aparaturu, a proto žádá: „Opakujte pokus!“
Avšak ani tentokrát nedokáže z televizních záběrů včas zjistit, jakou rychlostí se Progress blíží. Proboha, je tak blízko! Jenže pozdě – stroj míří přímo na ně. Pilot se aspoň trochu snaží vychýlit nákladní loď ze smrtelné dráhy.
První zpozoroval nebezpečí Lazutkin. Křičí: „Michaeli! Běž do kosmické lodi!“ Foale cítí náraz. Myslí, že Progress vrazil do zadní části stanice, kam se měl připojit, netuší, že přeletěl nad celým komplexem a největší škodu způsobil vpředu. Snaží se pohybovat co možná nejrychleji. Ale plavba v beztíži není snadná.
Foale se zastavuje. Uniká vzduch? To by bylo po mně. Nic neslyším. Pokles tlaku v uších ho upozorňuje, že přece jenom trochu uniká. Vzápětí začíná pískavě syčet. Rozeznívají se alarmy.
Progress se zabořil do slunečních panelů Spektra. Odrazil se od nich, vrazil do modulu Spektra a poškodil jej.
Lazutkin podle sluchu určuje, že vyřazený je Spektr. Musí ho odpojit! Míří na příď Miru, kde je kulová sekce s připojenými moduly Kvant-2, Kristall, Priroda a Spektr. Rychle se pouští do odpojování 24 kabelů, které leží přes vstupní otvor do poškozené části. Velitel se snaží navázat spojení s řídícím střediskem. „Zůstaňte na svém místě!“ slyší nesmyslný pokyn.
Operátoři na Zemi netuší, že kosmonauti zápasí o život. Přístroje na velitelském pultu stanice ukazují, že Mir ztrácí vzduch takovou rychlostí, že za půl hodiny tam nezbude nic. Co říkají bezpečnostní předpisy? Jestliže hrozí únik vzduchu do 45 minut, musí posádka nasednout do lodi a odpojit se od orbitální stanice!
Ciblijev se přidává k Lazutkinovi. Foale sedí v Sojuzu a oživuje ho. Co kdyby museli opravdu narychlo uprchnout?
Rozpojování kabelů trvá osm minut. Potom Rusové zavírají hermetické dveře do Spektra. Zachránili Mir! A sebe taky! Odplouvají do Sojuzu.

ROBOTÁRNA VE VESMÍRU



Kdo anebo co tuhle havárii způsobilo? Hlavní vinu cítí sám Ciblijev – lékaři u něho zaznamenávají nepravidelný rytmus srdce. Trpěl jím už před rokem, ale potom arytmie zmizela, takže mu povolili přípravu k dalšímu startu. Ovšem teď rozhodují: „Velitel by se neměl příliš fyzicky namáhat!“
Vedení Ruské kosmické agentury, řídícího střediska, podniku Eněrgija a dalších institucí zřizují přes deset vyšetřovacích komisí. Všechny jejich závěry se shodují na tom, že tím největším viníkem je Ciblijev. Do počítače TORU zapomněl vložit údaje o skutečném nákladu Progressu. Kosmonauti do něho vložili méně odpadků, které měly i s ním shořet v atmosféře, než kolik činil původní náklad. Loď tedy vážila méně, ale počítač naprogramovaný na původní hmotnost podle toho řídil činnost motorů – a ta neodpovídala skutečnosti. Navíc zklamal systém TORU.
Později se zjistilo, že trhlina ve stěně Spektra je velká jako poštovní známka. Kdyby nákladní loď prorazila větší díru, mohl vzduch uniknout rychleji a kosmonauty, kteří na sobě neměli skafandry, zahubit.
Populární ruský časopis Ogoňok situaci komentuje: „Za jedenáct let vzniklo na stanici půldruhého tisíce poruch. Všechny byly odstraněny nadlidským úsilím obyčejných lidí. Kde jsou hranice lidských možností?“
Psycholog Rostislav Bogdaševskij, pečující tři desítky let o kosmonauty, zase označuje v Izvěstijích Mir za „robotárnu“. Vina za srážku Progressu s Mirem padá na Středisko pro řízení letu – neuvědomilo si, jak je posádka unavena. Instruktoři z Gagarinova výcvikového střediska je žádali, aby po únorovém požáru dopřálo kosmonautům dost času k oddechu, ale marně, museli plnit plán úkolů. „Ruský kosmonaut je galejník, lidská bytost zbavená jakýchkoliv práv,“ zdůrazňuje Bogdaševskij. „Vlastenectvím a profesionální ctižádostí se beztrestně kompenzují nedostatky techniky.“
„Den bez havárie je výjimkou,“ píše novinář Sergej Leskov v Izvěstijích. „A dole na Zemi naši lidé čekají něco ostřejšího. Havárie má velkou cenu – senzace! Ovšem to, že Ciblijev a Lazutkin všechny tyhle poruchy opravili, už nikoho nevzrušuje – to je nuda, rutina. Mezi řádky občas slyšíme: Ciblijev neovládá umění kosmického velení dostatečně jemně. Žádné experimenty tuhle výtku nepotvrdily. Stejně pravděpodobné jsou závady v pozemských podmínkách. Dokonale jasné je jedno: ruská posádka, která pečuje o starou, rozpadávající se stanici a každodenně podstupuje zoufalé riziko, pracuje pod takovým psychickým tlakem, že po přistání by měla dostat dovolenou aspoň třicet let.“



Kapitola 11: OBÁVANÝ PROTIVNÍK



NEJSLAVNĚJŠÍ DEN



Nadace bratří D. a F. Guggenheimových se rozhodla zřídit – na počest zesnulého Roberta Goddarda – nová profesorská křesla letectví v Pasadeně a v Princetonu.
Prvním „goddardovským profesorem” v Kalifornii – už v Laboratoři proudového pohonu (JPL) – jmenuje nadace právě Čchiena. Pro něho to je velká pocta, formální vyvrcholení jeho zaoceánské dráhy. Současně pracuje vedle von Kármána jako hlavní odborný konzultant společnosti Aerojet General Corp., jak se přejmenovala někdejší Aerojet Engineering, založená před lety jeho kolegy.
Válka, v níž se mnozí Číňané vyznamenali v bojích po boku Spojenců, bohužel konzervativní názory mnoha Američanů nezměnila. Proto manželé Čchienovi nalézají vhodný dům ke koupi teprve po delší době – v Altadeně, na předměstí Los Angeles.
Ke konci roku 1949 se Čchien účastní výročního zasedání Americké raketové společnosti v New Yorku. Dan A. Kimball, jehož zná od firmy Aerojet General, vyzývá shromážděné vědce, aby svými výzkumy připravovali pro USA zásobu nových zbraní a strategických materiálů. Hrozí rozpoutání nové války, tentokrát s komunistickým světem! Jedním z odborníků, kteří mohou nabídnout nejvíc, je právě profesor Čchien.
Přednáška vytáhlého čtyřicetiletého Číňana hraničí s fantazií. Podle něho zanedlouho přijde doba, kdy budou lidé létat z New Yorku do Los Angeles za pouhých 45–60 minut v raketoplánech. Tuto transkontinentální raketu si představuje ve tvaru tlustého zaostřeného pera, dlouhého 27 metrů a širokého 3 metry. Uprostřed trupu má být jenom pár křidélek, ocas by byl zakončen dvěma malými „ploutvemi” a větší vertikální stabilizační plochou. Stroj pro deset cestujících by poháněl buď proudový, anebo raketový motor. Startoval by z vertikální polohy a potom by letěl po eliptické dráze atmosférou. Jakmile dosáhne výšky až 500 kilometrů, doplachtí jako bezmotorový kluzák k cílovému letišti, na němž přistane rychlostí 350 kilometrů za hodinu. Tato myšlenka už není pouhou teoretickou vizí – námořnictvo a pozemní armáda studují pro takový raketoplán motory.
Je to nejslavnější den profesora Čchiena v USA – shodují se jeho životopisci. „Jeho závěry byly jasné a úžasné,” referuje o přednášce týdeník Time. Dokázal, že „současná technika je schopna postavit transkontinentální raketoplán”. Obchodníci, kteří často cestují napříč zemí, si samozřejmě koupí celoroční letenku!

BYL JSTE KOMUNISTOU?



V říjnu 1949 žádá profesor Čchien obvyklým způsobem vojenské úřady, aby mu prodloužily prověření k práci na tajných úkolech. Přes šest let mu toto osvědčení jako příslušníku štábu vojenského letectva a později jako konzultantu Aerojet General dávaly. Je to běžná formalita.
O půl roku dříve podepsal stejnou žádost i jeho přítel Weinbaum. Nejprve povolení k tajné práci dostal, ale za tři měsíce mu je vojenské orgány odňaly. A po dalších dvou měsících mu armádní vyšetřovací komise oznámila, že má informace o jeho členství v komunistické straně. Jediným důkazem byl policejní záznam z konce třicátých let, podle něhož Sydney Weinbaum z Pasadeny vlastnil legitimaci KS USA číslo 1021 a používal krycího jména Sidney Empson. Chemik však tvrdošíjně trvá na svém: Nikdy jsem členem komunistické strany nebyl!
Pekelný stroj, načasovaný před dvanácti lety, spustil. Tři týdny po této návštěvě, 25. června, překračují 38. rovnoběžku severokorejská komunistická vojska a útočí na jihokorejskou republiku. Studená válka hrozí přerůst v horkou.

„JSEM ZDE NEVÍTANÝM HOSTEM!”



Začátkem června se Čchien oficiálně dozvídá, že jeho prověření tentokrát nebude prodlouženo, že tedy v práci, kterou dosud dělal, nemůže pokračovat.
V polovině června si proto objednává jízdenky na loď President Wilson, která má plout do Hongkongu.
Týden nato, 22. června, sdělují noviny, že v Pasadeně byl zatčen Weinbaum a obviněn z křivopřísežnictví. Před rokem tvrdil armádní vyšetřovací komisi, že nikdy nebyl komunistou – a podle tvrzení FBI lhal.
Vedení Kalifornského technického institutu nechce vynikajícího člena svého profesorského sboru ztratit. Ani Čchien nemá ve skutečnosti chuť Spojené státy opustit.
Na radu rektora Leeho Alvina DuBridge odlétá proto 21. srpna 1950 do Washingtonu. Jde za Danem Ablem Kimballem, náměstkem ministra vojenského námořnictva.
„Říkají o mně, že jsem komunista?“ vybafl na něj.
„Čchiene, já nevěřím, že jsi komunista. Nikdy jsem si nevšiml, že by tě zajímala politika.“
„Vzali mi prověření k tajné práci. Nemohu pracovat na řadě úkolů. Jsem Číňan, proto jsem se rozhodl vrátit se do Číny. A nechci konstruovat žádné zbraně, které by usmrcovaly mé krajany.“
„Ty přece nemůžeš odjet, Čchiene. Jsi příliš cenný člověk!“
„Jenže já odjedu. I když ani vedení naší techniky mě nechce pustit.“
„Souhlasím s nimi. Měl by ses vrátit na techniku. A nemohli by ti nabídnout místo profesora matematiky, to by povolení k tajné práci nevyžadovalo?“
Čchien pokyvuje – a bleskurychle souhlasí. Bude přednášet matematiku, dokud mu nevrátí prověření. A Spojené státy neopustí bez písemného povolení Kimballa a DuBridge.
Náměstek ministra posílá svého přítele ke známému právníkovi. Má se odvolat proti rozhodnutí o odnětí povolení pro tajné úkoly.
Jakmile Čchien opustil jeho pracovnu, zavolal Kimball na ministerstvo spravedlnosti. Žádá je, aby oficiálně zadrželi čínského aerodynamika na americkém území, a případně aby ho nechali střežit. Ministerstvo o této žádosti uvědomuje přistěhovalecký úřad.
„Raději bych jej viděl mrtvého, než aby odešel,“ říká Kimball přátelům. „Má cenu tří až pěti divizí!“

CIZINEC S NEPŘÁTELSKÝMI ÚMYSLY



Letadlo s Čchienem přistává v Los Angeles o půlnoci. Na čínského vědce tam čeká pracovník přistěhovaleckého úřadu Allan C. Juhl. Poněkud neomaleným způsobem mu odevzdává písemný zákaz opustit Spojené státy. Druhý den se Čchien dovídá, že místní soud nechal zabavit osm beden s jeho spisy, které už čekaly v losangeleském přístavu na odbavení. A na ulici před domem, zpola zakryto eukalypty, stojí auto. Jeho posádka jej nepokrytě střeží.
To už je příliš mnoho na člověka, který znal svět ponejvíce z klášterní klauzury své vědy, na člověka, který neměl představu o světě politických intrik a policejní omezenosti.
V listopadu 1950 se Čchienův případ soudně projednává před úředníkem imigrační služby Albertem Del Guerciem.
Obhájce Cooper podrobuje křížovému výslechu jednoho z hlavních svědků obžaloby, penzistu Kimplea. Bývalý policejní agent přiznává, že přihláška do Komunistické strany Spojených států „nemusela být vyplněna vlastnoručně”. Nicméně trvá na tom, že důkaz číslo 6 – opis registračního lístku – je pravý a že pro obžalovaného byla vystavena členská legitimace číslo 1004.
Po dvou dnech je soud odročen. Čchien nesmí opustit okres Los Angeles bez zvláštního povolení.
Vědec nevydrží přemítat o svém osudu a nepracovat. Začíná se intenzivně věnovat problémům strojírenství a kybernetiky. Předpokládá, že samočinné počítače pomohou v budoucnosti řídit americký průmysl. Píše o tom knihu.
Soudní jednání pokračuje až po čtvrt roce, v únoru 1951. Ani tentokrát nepřináší žádný ze svědků obžaloby usvědčující důkaz o tom, že by Čchien byl skutečně komunistou a že by se vědomě zúčastňoval komunistických schůzí.

VÝMĚNOU ZA ZAJATÉ LETCE?



„Oznamujeme vám, že rozhodnutí našeho úřadu ze 23. srpna 1950 bylo zrušeno a že můžete opustit USA,” čte Čchien 5. srpna 1955 dopis přistěhovaleckého úřadu. Úředníci ministerstva zahraničí a ministerstva spravedlnosti usoudili, že pět let izolace stačilo, aby Čchien přestal mít přehled o amerických tajných projektech.
Málokdo tuší, že tento souhlas byl dojednán na vysoké úrovni. Už několik let se ve Varšavě scházeli americký a čínský velvyslanec k neformálním rozhovorům. Bylo to jediné pojítko mezi washingtonskými a pekingskými vládci. Číňané požádali Američany o výměnu svých 76 prominentních příslušníků zadržovaných ve Spojených státech výměnou za skupinu amerických občanů, jak civilistů, tak válečných zajatců z korejského konfliktu. Oficiálně se mluvilo o tom, že cizím státním příslušníkům, kteří mají zájem z dané země odcestovat, v tom nebude nikdo bránit. Na seznamu z Pekingu byl i Čchien.
Profesor si okamžitě kupuje lístky na loď President Cleveland do Hongkongu. Jeho přátelé znovu zaintervenují. Advokát Cooper protestuje u ministerstva spravedlnosti. Bývalý náměstek ministra Kimball volá svým známým na ministerstvo námořnictva a žádá je, aby zakročili. Marně.
V den, kdy Čchienova loď odplouvá, píší americké noviny, že profesor a devětatřicet čínských studentů má být vyměněno za jedenáct amerických letců, kteří byli za korejské války zajati v ČLR. Ministerstvo zahraničí pověsti o této takzvané výměně odmítlo.
„Jsem přesvědčen, že původně chtěl ve Spojených státech zůstat, že tam chtěl udělat vědeckou kariéru,” tvrdil mi o dvanáct let později Frank Malina. „Vždyť von Kármánův o něm vždycky tvrdil, že je to jeho nejlepší žák. Byl velmi chytrý, velmi nadaný matematik, měl vynikající nápady i sebekritický postoj ke své práci. Na druhé straně však nebyl vždycky trpělivý a neuměl spolupracovat s ostatními. Byl spíše typem kabinetního teoretika...”
V Hongkongu přistává parník 8. října 1955 ráno. V tranzitu se profesor stává obětí místních novinářů. Nejprve nechává řadu otázek bez odpovědí. Snad proto, že sám dobře neví, co bude moci v komunistické Číně dělat.
Na druhé straně Pacifiku si zatím Wernher von Braun, jehož americká hvězda má teprve vzejít, povzdechl: „Bude to můj nejobávanější protivník!“

„KVĚTINA, KTERÁ KVETE V NOUZI”



Deset dnů nato oznamuje pekingský rozhlas, že reemigrant byl jmenován ředitelem instituce, která má k výrobě raket jistě velmi blízko, Ústavu aplikované mechaniky Akademie věd. Postupem doby nabírá Čchien další funkce: stává se předsedou Čínské kosmonautické společnosti, členem rady oddělení fyziky, chemie a matematiky Akademie věd, členem Národního výboru čínské vědecko-technické společnosti. Členskou legitimaci Komunistické strany Číny dostává asi za tři čtyři roky. Žije v pekingské čtvrti pro prominenty. V bytě má dokonce i piano, na tamní poměry nezvyklý luxus.
Potom se ozval jednou o Vánocích – svému příteli, děkanu fakulty Watsonovi poslal pohlednici s květinou. Čchienovým písmem na ní stálo: „To je květina, která kvete v nouzi.” Odeslána byla z Pekingu.

Knihu, která vyjde začátkem roku 2007, si můžete objednat na adrese www.paseka.cz

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks