Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

10.12.2008 VÝZNAČNÍ ČEŠTÍ LÉKAŘI, díl první

Když jsme loni psali s Martinou Riebauerovou knihu RYTÍŘI LÉKAŘSKÉHO STAVU, uvědomovali jsme si, že jsou u nás desítky, možná i stovky lékařů, které můžeme počítat mezi elitu. Některé známe z novin, z televize a rozhlasu, výjimečně některého z nich užene novinář a pořídí s ním knihu rozhovorů. Avšak ucelenější představa o těchto lékařích chybí.
Proto jsme se s majitelem nakladatelství Brána dohodli, že spolu s dalšími autory připravíme nejméně tři knihy příběhů českých lékařů, kteří dnes patří k elitě svého stavu. Současně uděláme rozhovory s jejich nejlepšími žáky, nástupci či zástupci. A naše hlavní hrdiny požádáme, aby se zamysleli nad budoucností svých oborů – deset let, to je obzor, na který už všichni vidí prostřednictvím odborné literatury, zatímco padesát let je budoucnost, nad níž se mohou beztrestně zasnít.

Ovšem většina pacientů přichází do styku především se svými obvodními lékaři. Mezi nimi je spousta obětavců, kteří neoplývají tituly, ale zato všechen svůj um, čas a trpělivost věnují obyčejným lidem a jejich bolístkám, někdy i bolístkám smyšleným. Na konci každého svazku budeme vyprávět aspoň o jednom z nich – pracovně jsme je nazývali „doktor z hor“. Tentokrát se podařilo najít opravdovou doktorku z hor.
Vybral jsem dva ze čtyř příběhů, které jsem psal, ve zkrácení je připomenout.

Profesor MUDr. František Antoš, CSc.


NEJLEPŠÍ ZPĚVÁK MEZI CHIRURGY


„Nebojím se žádné operace, protože si ji dopředu dobře promyslím, ale určité meze, za něž nemohu jít, existují“

Na podzim 2003 se měli v Praze sejít chirurgové z celé Evropy na pravidelném kongresu. Profesor František Antoš, který celé přípravě i samotnému shromáždění předsedal, si dlouho lámal hlavu, jak trochu netradičně zasedání zahájit. Zahajovací ceremoniál měl probíhat v Karolinu, a protože vedle stojí Stavovské divadlo, rozhodl se, že tam uskuteční koncert. Požádal tedy přátele z plzeňské opery, dětský sbor Jiřičky a smyčcový orchestr, aby na něm účinkovali. Souhlasili. Ovšem pod podmínkou: „Zazpíváš si s námi.“ Nejdřív se zpěčoval, ale nakonec kývl. Nicméně dal si také podmínku: „Ale vystoupíme všichni v regulérních krojích a maskování.“
A tak výkvět evropské chirurgie, který se shromáždil ve Stavovském divadle, vyslechl koncert, na kterém nepoznán zpíval i prezident kongresu árie Kecala z Prodané nevěsty, u nás zcela neznámého hraběte Duca z Gomesovy opery Salvator Rosa a nakonec s dětmi i Panus Angelicus. Teprve při závěrečné děkovačce přišel na jeviště bez paruky, takže ho kolegové poznali. Aplaus byl o to větší.
Krátce nato ho požádal profesor Radomír Melmuka z pražské konzervatoře, aby se účastnil koncertů, které dvakrát třikrát ročně pořádá ve velkých městech. Také si vzpomněli z radnice v Prachaticích, kde prožil mládí, aby zazpíval v kostele.
„Zpívám rád. Vrací mi to klid, vyrovnání po hektických situacích, které musím v chirurgii řešit.“

Česky se naučil v mateřské školce


František Antoš neměl snadný vstup do života.
Narodil se 7. března 1942 v Londýně, kam jeho matka před třemi roky utekla před Hitlerem. Před válkou byla matka vdaná, měla německého manžela. Když v Mnichově v září 1938 čtyři státníci rozhodli, že se Československo musí vzdát ve prospěch nacistického Německa svého pohraničí, rozhodovali se manželé, jak se zachovají. Muž chtěl zůstat, ona ne. Večer před příchodem německých vojsk do Prachatic odešla přes Staré Prachatice, které zůstaly československými, do Prahy. A potom se manželé na dálku rozvedli.
Bratr paní Angelmayerové už dřív emigroval do Anglie. Rozhodla se, že ho bude následovat. Do Londýna přijela na podzim 1939. Našla si místo v jedné rodině jako hospodyně.
Když vypukla druhá světová válka, přihlásila se do pomocných ženských sborů – Women’s Army Corps (WAC). Sloužila na jednom londýnském velitelství, kde se starala o proviant. „Často vzpomínala na strašné německé nálety,“ říká Antoš. „Ale o ostatních věcech nemluvila.“
V létě 1941 přišla do jiného stavu. Po několika měsících opustila WAC a nastěhovala se k přátelům do Cornwallu. „Jméno mého otce v mém rodném listu chybí. To zůstalo jejím tajemstvím. Vím, že za života na britských ostrovech byla finančně zajištěna.“
Po skončení války v květnu 1945 začala paní Angelmayerová uvažovat o návratu do Československa. Vyběhat povolení k přestěhování nebylo jednoduché. Vrátila se i s malým Francisem v létě 1946. Nastěhovala se do jejich starého domu v Husově ulici v Prachaticích. Polovina jí patřila, polovina propadla konfiskaci. Totéž se stalo s malou dílnou na výrobu dřevěných upomínkových předmětů. O svém bývalém manželovi nevěděla, ten byl pryč.
Úřady doporučovaly Čechům, kteří mají německá příjmení, aby si zvolili česká. I paní Angelmayerová se k tomu odhodlala. Musí začínat na A, to věděla. Na pomoc si vzala telefonní seznam – tam se jí zalíbilo příjmení Antoš. Budu Antošová! A tak se Francis Angelmayer stal Františkem Antošem. Ale maminka mu celý život neřekla jinak, než Francis.
Chlapec se musel učit česky – uměl jenom anglicky. Pravda, za rok češtinu v mateřské školce zvládl, takže mohl jít do obecné školy, ale angličtinu totálně zapomněl.
„Když jsem se později zajímal, jak je to možné, říkali mi odborníci, že teprve minimálně sedmileté či osmileté dítě nezapomene původní mateřský jazyk. Na jedenáctiletce jsem se musel angličtinu opět pracně učit, z diktátů jsem dostával trojky a čtyřky jako ostatní spolužáci. Něco ve mně však zůstalo – pocit melodičnosti a výslovnosti. Ovšem dodnes mám potíž porozumět nespisovné anglické konverzaci, musím dávat velký pozor, abych pochopil, co ostatní říkají. Nejhorší je porozumět telefonickým hovorům a vtipům.“

Zahrada za doporučení ke studiu


Po komunistickém puči v únoru 1948 musela paní Antošová předat dílnu, v níž nepracovalo víc než deset lidí, okresnímu komunálnímu podniku. Ještě nějakou dobu ji vedla, ale úředničiny a šikany bylo tolik, že raději odešla dělat skladnici. Tam měla klid a také se mohla věnovat malému Frantovi.
Na jaře 1959 student Antoš maturoval na prachatické jedenáctiletce. Do dotazníku, co chce dělat dál, napsal, že by rád studoval lékařskou fakultu v Praze anebo Plzni, případně by šel na hudební fakultu AMU.
Myslel si, že má vyhráno. Matka je přece dělnice – a to za komunistického režimu rozhodovalo. Avšak vlastnila velkou zahradu na okraji Prachatic, kde chtěl národní výbor postavit panelákové sídliště. Úředníci paní Antošové naznačili: Buď nebudete dělat potíže a ten pozemek nám prodáte, anebo ho vyvlastníme a vašemu synovi nedáme doporučení na vysokou školu.
„Matka neměla na vybranou. Okamžitě souhlasila s prodejem. Zájem o syna jí byl bližší, než nějaký pozemek. Když jsem se o to po revoluci začal zajímat, vyšlo najevo, že jí za tu zahradu přiznali směšných 700 korun – ale matka mi tvrdila, že je stejně nikdy nedostala. Je to za námi, restituce se na to proto nevztahuje.“

První učitelka zpěvu


Francis od malička rád zpíval. Proto mu matka koupila staré piano a harmoniku. Jako malý zpěvák vystupoval všude možně – ve škole i při jiných příležitostech, kde se maminka svým synem chlubila. „Zpívat jsem se nikdy neučil, bylo to pro mne přirozené. To, že mám tohle nadání, jsem si začal uvědomovat až v pubertě. I když jsem trochu sportoval, na děvčata to nestačilo, ta jsem ohromoval svým zpěvem při večírcích a zábavách. Maminka mi koupila starý gramofon a několik gramofonových desek s různými operami. Já jsem si je pouštěl a zpíval jsem s nimi. A tak jsem se učil Rusalku, Prodanou nevěstu a některé další. Poměrně neúspěšně jsem se učil hrát na piáno – díky své lenosti, malé vytrvalosti a jiným zájmům. Dnes toho strašně lituji.“
Když byl v pátém ročníku lékařské fakulty, setkal se v nemocnici s jedním pacientem, a ten mu nabídl: „Moje příbuzná učí lidi zpívat. Nechtěl byste k ní chodit? Abyste se naučil pěvecké technice, správnému dýchání a podobně.“ Třebaže ho to stálo pár korun, jednou za týden k paní Židové chodil.
Během studia mu soudruzi z výboru KSČ nabídli, aby vstoupil do strany. Odmítl. Kupodivu se nic nestalo. Zřejmě uznávali škraloup, který spočíval v místu jeho narození.
„Během studia medicíny jsem si stále víc uvědomoval, že by mne interní obory nebavily. Nechtěl jsem předepisovat léky a potom čekat, jestli se pacient uzdraví. Chtěl jsem dělat něco rukama – to znamená chirurgii.“
Robustní postava a výška 181 centimetrů mu dávaly k takové těžké práci dobré fyzické předpoklady.
„Přitom musím říct, že jsem málokdy sám někam aktivně zamířil, většinou jsem se nechal vést životem. Postupně jsem nabyl přesvědčení, že můj života je soubor náhod a příležitostí ke kterým je třeba se nějak postavit. Buď je správně využít, nebo minout. Při rozhodování a jednání je mi bližší asertivita, než diplomacie, ale v některých okamžicích, kdy ratio selhává, spoléhám na intuici. V mém osobním i pracovním životě téměř nikdy neproběhlo něco hladce. Vždycky jsem se musel k cíli, pro který jsem se rozhodl, propracovávat se značnými překážkami. Nicméně věkem jsem dospěl k tomu, že některým překážkám je přeci jen lepší se vyhnout. Mým krédem je, že se mohu spoléhat především na sebe.“

Na sólistu už je pozdě


Když se v roce 1967 dověděl, že chirurgická klinika v Praze-Motole vypsala konkurz na místo mladšího lékaře, přihlásil se. Děčínští nadřízení proti tomu nic nenamítali. Věděli, že by stejně jednou utekl. Řekli mu tedy, že kdyby konkurz vyhrál, nebudou mu dělat obtíže s uvolněním. Až získá zkušenosti, třeba se tam jednou vrátí jako primář.
To bylo velkorysé rozhodnutí. Podle předpisu musel každý absolvent zůstat na místě určeném umístěnkou pět let. A ze Severočeského kraje, kde měli notorický nedostatek lékařů, je jinam vůbec nepouštěli.
„Konkurzem jsem prošel. Nemyslím, že jsem byl nejlepší. Ale když se mne přednosta docent Niederle zeptal, kdy mohu nastoupit, odpověděl jsem, že během jednoho nebo dvou měsíců. Ostatní zájemci takovou možnost neměli. Myslím, že to rozhodlo.“
„U profesora Niederleho byl tvrdý dril. Hodně jsem se u něho naučil. Získal jsem tam základy chirurgie – správné postupy při operacích a další léčbě, chování vůči pacientům, rozhodování, medicínskou politiku. Byla to vynikající škola. Specializoval jsem se na operace břicha. Rychle jsem udělal první i druhou atestaci. Ale dál jsem jít nemohl, nebyl jsem členem komunistické strany a všechna vyšší místa byla obsazená.“
V roce 1969 se u Antošů narodil syn Filip. Dva roky nato se však manželé rozvedli. „Rozešli jsme se v klidu,“ zdůrazňuje Antoš, „jenom jsme se složitě domlouvali na synovi. Ale i to se nakonec vyřešilo.“
Začátkem sedmdesátých let přišel za jednou pacientkou do Motola známý dirigent Václav Neumann. Dal se do řeči i s mladým doktorem Antošem a ten mu po chvilce prozradil, že s chutí zpívá. Vážený hudebník přiměl lékaře, aby mu něco předvedl, a potom řekl: „S tím vaším hlasem bychom měli něco dělat. Nechtěl byste za mnou přijít do Rudolfina a my se s pianistou Alfrédem Holečkem poradíme.“
„Nejdřív jsem odpověděl: To nemyslíte vážně. Ale potom jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. Když mne oba pánové vyposlechli, vynesli ortel: To je malér. Váš hlas je skvělý materiál – basbaryton. Jenže vám je dvaatřicet, škoda, že jste nepřišel o deset let dřív, to bychom z vás udělali pana sólistu. Teď nemůžeme zaručit, že byste se na jeho úroveň dopracoval a hlavně, začínat pěveckou kariéru ve čtyřicítce je velmi nejisté. Nebylo by od nás seriózní, kdybychom vás k tomu přemlouvali, zvláště když máte rozjetu slibnou medicínskou dráhu. Rozhodněte se sám. Zůstal jsem u doktořiny. A oni zařídili, že jsem mohl chodit na hodiny zpěvu k národnímu umělci Zdeňku Otavovi, který právě odešel z Národního divadla do důchodu. Také pan Otava se zachoval báječně. Nechtěl ode mne nikdy žádný honorář, protože ten můj hlas si to prý zaslouží. A tak jsem se stal rodinným přítelem Otavových a samozřejmě také jejich felčarem. Na korepetice, kde jsem se učil novým věcem, mě předal bývalému vynikajícímu sbormistru Národního divadla Janu Mario Ouředníkovi. A jemu vděčím za repertoár, který jsem kupodivu ani po pětadvaceti letech nezpívání nezapomněl.“

Rebelující nestraník


Komunistům na klinice vadil a chtěli se ho zbavit. Ale nevěděli jakým způsobem. Potřebovali najít záminku.
Předsedkyně Socialistického svazu mládeže na klinice se rozhodla, že všichni svazáci nastoupí během příští soboty na úklid motolského areálu v rámci jakési celopražské akce. Chtěla se zalíbit, veřejně to někde oznámila, aniž se s kýmkoli radila.
Mladí doktoři a sestry museli být v SSM, to jinak nešlo. Výbor svolal plenární schůzi, na níž oznámil, že v sobotu musí všichni na brigádu.
V diskusi se přihlásil dr. Antoš a protestoval: „Takhle nejde rozhodovat! O všech věcech se musíme domlouvat tady dole, ne aby někdo za nás rozhodoval nahoře!“
Přidali se k němu ostatní. Někdo dokonce řekl: „To je Mnichov – o nás bez nás!“
Svazácký výbor přiřkl tento výrok Antošovi. A vyloučil ho z SSM. „Jsem zvědav, jak budeš hledat práci ve Středočeském kraji,“ řekl mu uštěpačně jeden z kolegů straníků. Mysleli si, že se mladého potížisty zbaví.
Antoš se však nedal a odvolal se na ústřední výbor SSM. Odtamtud přijela komise, aby případ vyšetřila. To bylo první překvapení. Potom komise konstatovala, že soudruh Antoš měl pravdu, takhle opravdu jednat nelze. To byl druhý šok. A musíte ho vzít zpátky!
„Od té doby jsem měl pokoj a mohl jsem v klidu pracovat. Soudruzi si mysleli, že nahoře někoho mám, kdo za mnou stojí, a proto je zbytečné, aby se pokoušeli mne vyhodit.“
Měl však potíže s dalšími cestami do ciziny, nesměl ani do Jugoslávie. Známý mu poradil, aby šel za svým poslancem. Shodou okolností v jeho obvodu jím byl federální ministr vnitra Jaromír Obzina. Antoš si zjistil, kdy má poslanecké hodiny na Obvodním národním výboru a odvážně za ním vyrazil.
„Zeptal jsem se ho, co proti mně komunisté mají, že nesmím ven. Ukázal jsem mu štůsek sdělení, podle kterých není v zájmu republiky, abych vyjel na Západ. Divil se a slíbil, že to prošetří. Za měsíc jsem si šel s velkými obavami pro odpověď. Obzina mi sdělil, že všude se píše o zákazu vycestovat, ale důvod tam není uveden. A ať si podám žádost. Od té chvíle jsem občas příslib dostal a klatba skončila.“

Zbylo na něj břicho


Na jaře 1975 vystřídal Niederleho na čtvrté chirurgii v Motole profesor Vladimír Nahodil z Vinohradské nemocnice.
Nový šéf doporučil lékařům, aby se specializovali. Rozebrali si operace žlučníku, žaludku, končetin… Komunisté měli přednost. Antoš čekal, co na něho zbude. Zbylo na něj břicho, případně střeva.
„Nahodilovi vděčím za to, že mně nebránil hledat nové možnosti a postupy při operacích. Jako komunista měl jiné možnosti než nestraník Niederle. Své podřízené posílal do různých vědeckých funkcí a institucí, podporoval je při psaní vědeckých prací. Samozřejmě dával přednost straníkům, ale nestraníkům neškodil.“
Většina lékařů-komunistů neměla příliš velký zájem dál studovat a zvyšovat si kvalifikaci. Teprve když Antoš řekl, že by měl chuť si udělat kandidaturu lékařských věd, se probudili. Nahodil se naštval: „Vždyť jste o to neměli zájem. Antoš byl první, tak bude první.“ A jeho aspiranturu protlačil. Kandidaturu obhájil studií o chorobách tlustého střeva.
V roce 1975 se Antoš znovu oženil, vzal si Helenu Štencovou, která dálkově studovala na filozofické fakultě dějiny umění. Brzy se jim narodila dcera Karolína a za tři roky syn Jakub.
Koncem sedmdesátých let zvítězili na Maltě labouristé. Tamní doktory tahle změna vlády vyděsila a houfně opouštěli ostrov. Vláda se obrátila na východoevropské země s prosbou o pomoc.
Podnik Polytechna, který se zabýval vyvážením odborníků do zahraničí, vyzval československé lékaře, aby se hlásili. Antoš projevil zájem. V létě 1980 odletěl s celou rodinou. „Měl jsem smlouvu na půldruhého roku. Mohl jsem si ji prodloužit, ale už jsme se těšili domů. Vracel jsem se na den přesně. Nikdy jsem totiž neměl pocit, že tam venku je tak dobře, abych si zavřel cestu domů. A taky jsem nemohl nechat maminku samotnou. Po stránce odborné jsme byli a jsme velmi dobře souměřitelní s Evropou i se světem. Většina kolegů na klinice se divila: proč se vrací? Kromě toho komunisté si mysleli, že tam anebo někde jinde zůstanu natrvalo, takže se mne přece jenom zbaví. Měli smůlu – ten nepohodlný Antoš byl zpátky.“

Docentem až po třech letech


Když se začátkem osmdesátých let v Motole začalo jednat o tom, kdo by se mohl připravovat na docenturu, situace se opakovalo jako při kandidatuře – straníci, kteří měli být vzorem, opět spali. Přihlásil se tedy Antoš. Výbor KSČ však rozhodl: „Nejdřív musí získat titul dva komunisté a teprve potom vy!“
Ovšem Antoš měl pořád víc publikovaných vědeckých prací než jeho dva komunističtí kolegové. Přátelé mu po straně radili: „Nedráždi je. Zpomal. Tím nic neztratíš.“
V květnu 1986 obhajoval habilitační práci současně s kolegou-komunistou. Jako obvykle to byla formalita. Jejich práce všichni znali.
Po dvou týdnech mu známý z děkanátu lékařské fakulty prozradil tajemství: „Žádost o uznání tvé docentury tady zůstane ležet. Tvého kolegu pošlou na rektorát. A tebe možná někdy později.“
Kolega dostal titul za šest měsíců, kdežto Antoš až po třech letech, na podzim 1989. „Určitě na tom měl zásluhu profesor Nahodil, ten to protlačil přes všechny schvalovací orgány.“
Začátkem roku 1987 přišla na kliniku výzva Britské rady, která nabízela stipendijní místa v britských nemocnicích. Samozřejmě podmínkou bylo složit zkoušku z angličtiny. Nikoho to nezajímalo. A tak přišel Antoš za Nahodilem: „Pane profesore, já jsem ty zkoušky z angličtiny udělal, tady je doklad. Měl bych zájem do Anglie jet.“ Profesor zařídil, že nestraník Antoš odjel – ke zlosti svých kolegů, kteří angličtinu nanejvýš tvrdě lámali.
Dva měsíce tedy strávil v Birminghamu. „Hodně jsem se naučil od profesora Alexandra Williamse, nejlepšího světového specialisty na chronické záněty střev, takzvanou Crohnovu nemoc. Nakonec mne nechával, abych některé operace dělal místo něho sám.“

Žádná šance pro pacientku


V roce 1991 vyhlásila Fakultní nemocnice Bulovka konkurz na místo přednosty chirurgické kliniky. Známí docenta Antoše přesvědčovali: „Přihlas se!“ Moc se mu nechtělo. Nakonec přihlášku podal. Konkurz však nestihl – pošta mu pozdě doručila zprávu o jeho konání. Stejně nikoho nevybrali. Šel tedy do druhé kola a k překvapení všech zvítězil.
První týdny se na Bulovce rozkoukával a neoperoval. Přišel totiž sám, žádného blízkého kolegu z Motola si nepřivedl, jak bylo v takových případech zvykem. Asi po měsíci přivezli z infekční kliniky třicetiletou pacientku, které nedávali příliš velké šance na přežití.
„Diagnóza zněla aktinomykóza komplikovaná píštělemi, tedy infekce střev. Měli jsme ji operovat. Šel jsem se na ni podívat. Něco se mi na ní nezdálo. Rozhodl jsem, aby ji neoperovali, a nařídil jsem, jaké léky jí mají podat. V Birminghamu a potom i v Motole jsem se dost zabýval Crohnovou nemocí. Měl jsem dojem, že by to mohlo být i v tomto případě. Až po třech čtyřech dnech jsem ji operoval. Ukázalo se, že jsem měl pravdu – byla to Crohnova nemoc. Pacientka se uzdravila, za sem dnů jsme ji mohli pustit domů. Od té doby operujeme lidi postižené touto chorobou z celé republiky.“
V roce 1992 zvolili kolegové Antoše na čtyři roky předsedou České chirurgické společnosti. O čtyři roky později byl jmenován profesorem chirurgie. V roce 2003 byl po dvanáct měsíců prezidentem Evropské chirurgické společnosti. Nyní zastupuje republiku v mezinárodních chirurgických organizacích.

Muži bez poloviny těla


Na chirurgii na Bulovce ležel pětatřicetiletý Robert Kypěna. Od malička měl ochrnutou dolní část těla. Trpěl chronickými záněty a proleženinami. Musel podstoupit třicet operací, během kterých mu odřezávali odumírající tkáně, a přesto mu nijak zvlášť nepomohly.
„Pacient umíral. Z literatury jsem věděl, že kdybychom mu odstranili celou dolní polovinu těla, byla šance ho zachránit. Tlačilo mě to ke zdi – buď zákrok, nebo smrt.“
Kolegové tento nápad považovali za šílenství. Nikdy se v našich nemocnicích něco podobného nedělalo. Pacient s operací souhlasil. V roce 1961 takový zákrok, odborně nazývaný hemikorporektomie, uskutečnili poprvé ve Spojených státech. Antoš se do toho pustil v roce 1999 jako třiačtyřicátý chirurg na světě a první v zemích bývalého východního bloku. Operace trvala deset hodin.
„Už dřív, při jiné operaci, jsme mu vyvedli tlusté střevo a močový měchýř do jednoho otvoru v břiše. Nyní jsme s kolegou ortopedem a plastikem odstranili všechno od pasu dolů. Přerušili jsme páteř, podvázali míchu, anesteziolog upravil krevní oběh, aby nedošlo k přetlaku – srdce chtělo pumpovat dál, jako by bylo tělo celé, ale nemělo krev kam vhánět. Těla byla už jen polovina. Pacient na speciálním vozíku se dnes těší dobrému zdraví. Moč a stolici odvádí do speciálního pytlíku, který si vozí s sebou. Žádnou dietu nemusí držet. Jen občas, když něco potřebuje, zavolá.“
Od té doby pomohl profesor Antoš tímto způsobem ještě dalším dvěma mužům. Třetí však byl příliš starý a měl malou vůli k životu, nebyl bojovník, takže měsíc po operaci zemřel. „Zítra jdu jednomu z těch dvou odstranit kýlu. Pořád jsou to moji pacienti.“

Netradičně proti rakovině


Neméně úspěšná je jiná metoda, kterou přivezl Antoš ze Spojených států. V roce 1999 za ním přišel pacient s nádorem břišních orgánů, jemuž zbývalo jenom několik měsíců života, s materiály, které našel na internetu: „Pane profesore, tady popisují postup, jak zničit v břiše i jednotlivé nádorové buňky.“
Antoš o této metodě zvané peritonectomie před časem slyšel na kongresu v Hongkongu od jejího autora dr. Paula Sugerbakera z Washingtonského ústavu rakoviny. A potom o ní četl v odborném tisku. Avšak praktické zkušenosti neměl, s lékaři, kteří ji praktikovali, nemluvil.
Je to velice náročná operace. Chirurgové musí nejprve vyjmout všechny tkáně zasažené nádory včetně pobřišnice a potom celou břišní dutinu vymývat horkým cytostatikem, který ničí všechny ojedinělé rakovinné buňky, aby v budoucnosti nemohly nastartovat nový útok.
Pacient sehnal firmu, která nabídla, že mu zaplatí letenku a týdenní pobyt ve washingtonském ústavu. Profesor přijal. Američtí kolegové mu velice ochotně vysvětlili všechna úskalí této náročné operace a předvedli mu přístroj, který používají k vymývání. A dr. Sugerbaker umožnil českému kolegovi, aby asistoval při jednom takovém zákroku.
Profesor se vrátil na kliniku, měl představu o operaci a jejích záludnostech, ale 100 tisíc dolarů, které by stála vymývací aparatura, nemělo ani ministerstvo zdravotnictví, ani Bulovka. Náhodou se dověděl o inženýru Miroslavu Skálovi, geniálním konstruktérovi infuzních pump a dalších lékařských přístrojů. Zašel za ním, vysvětlil mu, co potřebuje, a Skála řekl, že se pokusí zařízení postavit.
Za šest týdnů ho přivezl. Pacienta, který Antoše přivedl k této metodě, mohli na Bulovce operovat. Avšak s obrovským rizikem – bez schválení ministerstva, bez ověření činnosti aparatury, načerno… Muž však naléhal.
Operace trvala třináct hodin, ale podařila se. Pacient žil šest a půl roku – lékaři mu tedy přidali nejméně šest let života.
Antošovi se podařilo získat grant na praktické ověření této metody a na zdokonalení aparatury. Přístroj prošel státní zkušebnou. Metodiku posvětila vědecká rada Ministerstva zdravotnictví.
Od chvíle, kdy Bulovka tento úspěch zveřejnila, dostává desítky žádostí pacientů o tuto operaci. „Avšak pro většinu z nich se tato metoda nehodí, ta má úspěch pouze u určitého typu nádorů. V naší republice se dá použít asi u dvaceti až třiceti lidí ročně.“
Do jara 2008 prodloužili život odborníci bulovecké chirurgie tímto způsobem 128 pacientů, kteří trpěli rakovinou břišních orgánů a pobřišnice, některým dělali výplach cytostatiky opakovaně. Původně byl tento zákrok velmi drahý – stál 350 až 500 tisíc korun a zdravotní pojišťovny ho nehradily. Chirurgická klinika ho musela platit z toho, co uspořila jinde. Dnes přijde taková operace – díky zkušenostem – na 100 tisíc korun a pojišťovny ji zařadily do svých ceníků.
Profesor Antoš se nebojí žádné operace, protože si každou dopředu dobře rozmyslí, ale určité meze, za něž nemůže jít, uznává. „Riziko existuje vždycky, ale musí být přiměřené, ani v podvědomí nesmím přestoupit hranici nebezpečnosti či dokonce hazardu.“
A potom si vzpomněl na slova chirurga B. Candiho, který se zaměřuje na operace nádorů, na jednom onkochirurgickém kongresu: „Příroda je králem, výběr pacientů královnou a technické detaily chirurgie jenom princátky či princezničkami. Občas se princové a princezny pokusí ovládnout království, ale zatím všechny jejich pokusy skončily neúspěchem.“

Hvězda v televizní pěvecké soutěži


Docent Antoš občas sledoval v televizi Prima pořad Caruso show, ve kterém předváděli své umění amatérští zpěváci. Jednou si stěžoval pacientovi, který byl hudebním manažerem, na jejich úroveň: „Vždyť oni neumějí ani bazálně zpívat! Proč tam lezou?“ A tento muž zařídil, že ho před Vánocemi 1997 na Primu pozvali – poprvé totiž chtěli místo populárních písniček ukázat amatéry z vážné hudby.
„Trochu jsem se toho bál. Dvacet let jsem nezpíval, poprvé jsem držel v ruce mikrofon a poprvé mne měla doprovázet muzika z playbacku, které jsem se měl držet. Vybral jsem si píseň Tys láska má od Edwarda Griega. Když mně slyšeli ostatní soutěžící, začali říkat: Jdeme domů, to musíte vyhrát vy. Domů nešli, ale měli pravdu – vyhrál jsem.“
S mnoha pěvci a pěvkyněmi, například s Miladou Šubrtovou, Libuší Domaninskou, Alenou Žákovou, Lubošem Havlákem a Milošem Ježilem, vystupoval na příležitostných koncertech. Zpíval árie Mefista z Fausta, Kecala z Prodané nevěsty a další. Dvakrát, třikrát, někdy i čtyřikrát ročně mívá koncerty.
„Nejraději zpívám sklady méně známé anebo neznámé. Jako nechci operovat žlučníky a žaludky, tak i ve zpěvu hledám něco nového. Například poprvé jsem v Čechách zpíval árie z opery Salvator Rosa od Verdiho současníka Brazilce Carlo Gomese – je to Verdiho škola. Kdysi jsem to někde v zahraničí slyšel, moc se mi to líbilo, proto jsem dlouho tuhle operu hledal, až jsem ji našel.“
Na přípravu s korepetitorem mu stačí čtyři až šest týdnů. „Zdeněk Otava mi vždycky zdůrazňoval: Musíš odreznout! Musí tě odrezavět hlasivky a potom můžeš zpívat!“

Profesor MUDr. Jan Pirk, DrSc.


SRDÍČKA JEHO PACIENTŮ


„Při operaci se nesmím bát, to bych nepodával dobrý výkon. Ovšem když sahám na srdíčko, stále mám k němu úctu.“

Ten den měl za sebou tři operace. Začal už ve dvě hodiny v noci, kdy ho povolali k transplantaci srdce. Dopoledne stál na operačním sále ještě dvakrát. Přesto na něm nebyla znát žádná únava. A to si ještě plánoval, že po dokončení vizity a vyřízení úředních papírů sedne za Verorex a odjede s ním na chalupu. „V mládí byl tento hadraplán, jak jsme mu říkali, mým snem,“ prozrazuje profesor Jan Pirk své nové hobby. „Před rokem jsem našel nabídku na něj na internetu, koupil jsem ho a v klubu velorexáků nám ho celý rok renovovali. Teď je jakoby vyšel z továrny. Pojedu s ním poprvé, pán, který ho dával do pucu, se mnou. Mám rád veterány, především motorky. Začal s nimi tajně náš syn Tomáš, který si před pěti léty pořídil Jawu 250 péráka. Potom jsem si já koupil Jawu 500 se sajdkárou. Na všech těchto strojích máme poznávací značky, mohou na silnici, ale po Praze s nimi nejezdíme, jsou na chalupě. K nedávným šedesátinám mi přinesl jeden z policejních šéfů esenbáckou helmu na motorku, kokos se jí říká, a tím mi udělal velkou radost.“
Profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze Krči, je stejně štíhlý, usměvavý a vyrovnaný jako před deseti či dvaceti lety. A jako vždy s elegantním motýlkem u krku. Trochu připomíná Paula Newmana – on sám se tomu přirovnání nebrání a jenom lituje, že zatím neměl možnost se s tímto známým americkým hercem setkat. Za tímto zevnějškem bychom vůbec nehledali patrně nejzkušenějšího českého kardiochirurga, pod jehož vedením se dělají ty nejsložitější operace srdce – či přesněji srdíčka, jak Pirk, stejně jako jeho kolegové, říkají.
A právě to něžné slůvko „srdíčko“ Pirka ještě víc polidšťuje.

„Po lokty se budete koupat v krvi“


Pochází z lékařské dynastie. Otec, děda, praděda, možná i prastrýc, rozhodně strýc a sestra byli anebo jsou doktory. O prastrýci toho vědí nejméně, traduje se, že léčil i ruského cara a zemřel jako starý mládenec. Byl Žid, a když si měli jet do Petrohradu pro jeho pozůstalost zástupci pražské židovské obce, začaly v Rusku pogromy, a proto raději zůstali doma.
Jan Pirk se narodil 20. dubna 1948 v Praze. Maminka se nejdřív starala o syna a dvě mladší dcery, později vedla prodejnu družstva Zádruha. Veškerý volný čas trávily děti s rodiči na chatě v půvabné vesničce Konojedy u Kostelce nad Černými lesy.
Když žila slečna Jitka Hrabová v Zásmukách, vyčetla jí cikánka z ruky, že její jediný syn zahyne na moři. Syn Honza opravdu po oceánech toužil. Po skončení základní školy se rozhodoval mezi gymnáziem a námořní střední školou v Děčíně s výhledem na vysokou školu v Oděse. Otec, který mu nechtěl tuhle romantickou tužbu odepřít, s ním na jaře 1963 do Děčína dokonce zajel. Kupodivu, tam mu to rozmluvili: „I kdybys byl výborným studentem, stejně se na moře nedostaneš a zůstaneš na našich řekách.“ Zřejmě předpokládali, že synek z lékařské rodiny – podle tehdejších kritérií z buržoazní – by nikdy námořnickou knížku pro cesty do jiných světů nedostal.
A jeden starší známý, který už v Oděse studoval, to dorazil: „Ty ses zbláznil! To je šest let ostré vojny, navíc vojny sovětské!“ A tak se nastoupil mladík do gymnázia – tehdy se tomu říkalo dvanáctiletka – Na Pražačce s výhledem, že bude pokračovat v rodinné tradici.
Jako malý kluk chodil cvičit do sokolovny. Potom si oblíbil pozemní hokej, hrál ho za Slavoj Vyšehrad, potom za Slávii, která byla v první lize, a sjezdil s ní kus Evropy. Část prázdnin vždycky trávil na vodě i na kole. V zimě na lyžích. A v Konojedech, kde kamarád Vašek Volavka vedl státní statek, zase jezdil na koních.
Na lékařské fakultě se skamarádil se třemi mládenci, kteří od začátku věděli, že se chtějí věnovat chirurgii. Pirk, který se rozhodl pro kardiologii, se jim smál: „Po lokty se budete koupat v krvi.“
V létě 1968 si musel o prázdninách odsloužit v nemocnici praxi jako ošetřovatel. Spolu s dalšími mediky ji trávil v Turnově. Večer 20. srpna zůstali trochu déle v hospodě a do ubytovny se vrátili v rozjařené náladě. Ráno je ostatní budili s pokřikem: „Rusové jsou tady!“ Mysleli si, že je to nejapný žert za opožděný noční příchod, ale když se podívali z okna, tanky s bílými pruhy je přesvědčily.
Příští léto odjel na několik týdnů do Anglie za strýcem, který byl za války pilotem u RAF, a zůstal na britských ostrovech. Brzy za ním dorazila i Blanka Navrátilová, studentka střední pedagogické školy, se kterou chodil. Potkali se před dvěma lety na tancovačce v okolí jejich letního sídla v Konojedech a ona byla na brigádě na ondřejovské hvězdárně. Jezdili po Anglii a uvažovali o emigraci. Strýc mu dokonce začal vyjednávat dokončení studia v Kanadě. Honza s Blankou se nemohli dlouho rozhodnout. Nakonec se vrátili – dívčin otec byl důstojníkem na vojenské správě a ona měla obavy, že by ho kvůli ní vyhodili.
V červnu 1970 se v Praze vzali. Koncem roku se jim narodil syn Jirka.
Teď musel medik zabrat, aby získal i prospěchové stipendium. Za samé jedničky dostával student měsíčně 150 korun. Do průměru 1,5 činila tahle prémie stovku. Do 2,0 padesátikorunu. To byly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let velké peníze. A on se vypracoval na měsíční stokorunu.

„Jakmile si jednou řízneš…“


Ze seznamu volných míst Středočeského kraje manželé viděli, že nejblíž Praze je nemocnice v Nymburku. Začal tedy jezdit denně vlakem do Nymburka. A s ním i dalších čtrnáct začínajících doktorů, vlastně většinou doktorek.
Všichni si museli odsloužit povinné kolečko: půl roku na interně a po čtvrt roce na chirurgii a gynekologii. Začínal na interně. Po dvou měsících ho poslali, aby zaskakoval za obvodního lékaře v nedaleké Loučni u Jabkenic, který si vzal dovolenou. Když přešel na chirurgii, primář dr. Karel Weiss mu hrozil: „Jakmile si jednou řízneš, nebudeš chtít dělat nic jiného.“
Měl pravdu. Doktor Jan Pirk zůstal v Nymburku jako sekundář na chirurgii.
Po skončení medicíny začal s přespolními běhy a krátce nato i s triatlonem. „Letní sezónu končím vždycky Běchovicemi. Na podzim následují přespolní běhy včetně Velké kunratické. Máme vlastní triatlonový oddíl, asi deset doktorů. Získal jsem několik medailí z mistrovství světa lékařů v triatlonu a duatolonu. V zimě jezdím doma na rotopedu. A když si jdu zaběhat a hodně mrzne, vezmu si na ústa roušku.“
Na jaře 1974 upozornil Honzu strýc Franta, který pracoval v Institutu klinické a experimentální medicíny: „U nás vypsali konkurz na místo vědeckého aspiranta.“
Mladý lékař se přihlásil, na pohovor přišel v uniformě. Po skončení vojny se začátkem září vrátil do Nymburka. A tam dostal zprávu, že konkurz do IKEM vyhrál. Nastoupil 1. října 1974.
„IKEM, to byl jiný svět. Do Nymburku jsem musel vlakem, který jezdil každou hodinu. Když jsem se ráno o půl minuty zpozdil, musel jsem čekat hodinu na další. A kvečeru mě zase mohl zdržet pacient. Kdežto do Krče jezdil každých deset minut autobus.
Druhé příjemné překvapení spočívalo v existenci knihovny se západní odbornou literaturou. První ředitel IKEM Prokop Málek nechal vybudovat středisko vědecko-technických informací, které bylo dobře zásobené.
Třetí překvapení, nikoli pozitivní, jsem zažil při operaci žlučníku. Byl jsem tam přidělen jako druhý asistent. Tahle operace se protáhla na dvě tři hodiny, přesně se nepamatuji. U nás v Nymburku na ni stačilo dvacet minut. Důvod? V IKEM zřejmě neměli se žlučníky velké zkušenosti jako v okresních špitálech. Zato tady dělali špičkové operace cév a srdce, které mně imponovaly.“
Mladý lékař se hodně naučil od svého šéfa profesora Libora Hejhala, který však předčasně zemřel. Jeho nástupce profesor Pavel Firt uskutečnil v roce 1984 první úspěšnou transplantaci srdce v Československu.
Až po devíti letech v IKEM, v roce 1983, si poprvé sáhl na srdce. „Operoval jsem defekt mezisíňové přepážky, to je vůbec nejjednodušší srdeční operace.“

Prázdný hrudník – divný pocit


Po revoluci v roce 1990 odjel Pirk do Dánska, aby na univerzitní klinice ve městě Ostende učil jako konzultant tamní mladší kolegy. Nemocnice mu přidělila třípokojový byt, za který platil symbolické nájemné. Chodil na bezplatné kurzy dánštiny. Měl povinnost denně jednu operaci na srdci a vizitu. Dvě operace se tam nedělaly jednoduše proto, že by se nevešly do pracovní doby, a práci přes čas odbory nepřipouštěly. A každý třetí den měl lékař čtyřiadvacetihodinovou službu. O žádné experimenty tam nestáli.
Byl to pohádkový život. Dokonce uvažoval, že by se tam usadil – z Prahy povolá rodinu. Ale manželka a oba kluci, kteří za ním jezdili, nebyli touto představou nijak nadšeni.
Ministr zdravotnictví dr. Martin Bojar mu vzkázal, aby se přihlásil na konkurz v IKEM – hledali nového přednostu Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie. Dlouho se rozmýšlel – dávným kandidátem byl Ivan Vaněk, vynikající specialista v cévní chirurgii.
Nakonec se vrátil a do konkurzu šel. Měl dva konkurenty: dr. Vaňka a kolegu, který byl průměrným chirurgem a hodným panem doktorem bez šéfovských vlastností a ambicí.
Komise doporučila onoho nešéfovského doktora, zřejmě v domnění, že Pirk a Vaněk budou operovat, zatímco nový přednosta je bude zpovzdálí nenápadně řídit. Pirka to znechutilo, chystal se k odchodu. Avšak ředitel IKEM dr. Karel Filip nevzal návrh komise na vědomí a kliniku svěřil Pirkovi. Vaněk po čase odešel, dnes je profesorem a náměstkem ředitele nemocnice v Kutné Hoře.
V pondělí 1. dubna 1991 se ujal dr. Pirk vedení. Do první transplantace srdce se pustil v květnu 1991. Důvod byl jednoduchý – tyto špičkové výkony dosud dělali vždycky jenom šéfové.
„Na ten pocit, když poprvé vyndáte srdíčko z hrudníku, nemohu zapomenout. Položíte ho na stolek a najednou je po něm v hrudníku velikánská díra. Těžko něco takového popisovat – prázdný hrudník ve mně vyvolával divný pocit, teď už ne, už jsem si zvykl. Vždyť do té doby jsem dělal jenom normální srdeční operace, srdíčko v hrudi zůstávalo. Někdy bývá složité staré srdce, které je různě opravované, vydolovat ven a tělo připojit na mimotělní oběh. Také to trvá i dvě hodiny. Přišití nového srdce probíhá v pohodě.“
Při transplantaci srdce je důležitá dobrá organizace práce. Srdce dárce může zůstat mimo tělo nanejvýš tři až čtyři hodiny. Všechny úkony je třeba načasovat tak, aby zapadaly do sebe a nezůstávaly hluché doby. Když přivážejí nové srdce z jiné nemocnice, může se stát, že převoz ledacos zdrží. V zahraničí s tímto drahocenným orgánem havaroval vrtulník. U nás zase sjela sanitka za sněhu do škarpy, ale vytáhli ji a dorazila včas.
„Při operaci se nesmím bát, to bych nepodával dobrý výkon. Ovšem když sahám na srdíčko, stále mám k němu úctu. Je to důležitý sval. A kardiochirurgie je strašně jemná práce, vždyť třeba věnčité tepny mají průměr jeden až dva milimetry. Musím pracovat s lupovými brýlemi, které zvětšují dvakrát až třikrát – jinak bych dobře neviděl. Na operačním sále musí být pohodová atmosféra. Hraje džez a pop, povídáme si. Šéf nesmí křičet a házet nástroji, to bych ostatní znervózněl a jejich výkon by se zhoršil. Máme zajetý rytmus, který musíme dodržovat. A i když vznikne něco mimořádného, každý ví, co má dělat. Divák zvenku má dojem, že se tam nic zvláštního neděje.“

„Necítím se dokonalým“


Profesor Pirk stále zavádí do kardiochirurgie neustále nové postupy. „Občas k nám přicházejí pacienti s poruchami srdečního rytmu, s nestabilitou srdečních komor. U nich je velké nebezpečí úmrtí. Od roku 1984 jim voperováváme defibrilátor za milion korun. Asi v polovině minulého desetiletí jsme zavedli lepší metodu. Zjistíme, kde leží ložisko této arytmie, a potom je chirurgicky odstraňujeme – tím člověka definitivně vyléčíme. Pozor, nepleťte si tento přístroj s kardiostimulátorem, který srdíčko pohání – jeho nasazení dnes považujeme za běžné.“
Zdá se, že Jan Pirk dosáhl vrcholu dokonalosti. Ostatně o tom svědčí třeba i jeho členství v různých vlivných mezinárodních odborných orgánech, jako ve výboru Evropské společnosti pro srdeční a hrudní chirurgii. „Ale já se necítím dokonalý,“ odmítá. „Když uděláme velký výkon, a přesto nám pacient zemře, hned si uvědomuji své hranice – a to mne udržuje v pokoře.“
Na kardiochirurgii IKEM dnes působí pět týmů, každý vede zkušený lékař s nejvyšší možnou kvalifikací v daném oboru. Jeden samozřejmě sestavil i profesor Pirk. Své pacienty si vybírá – léčí a operuje nejtěžší případy. Avšak nebrání se ani tomu, když za ním někdo přijde a požádá ho, aby o něho pečoval právě on – ovšem pokud se mu to vejde do programu.
Za nejcennější považuje, že se mu podařilo vybudovat kolektiv dobrých spolupracovníků. Na zbývající čtyři týmy se může naprosto spolehnout. „Všechny akutní operace dělají ti lékaři, kteří jsou právě ve službě,“ zdůrazňuje. „Střídá se pět týmů. Mne anebo mého zástupce dr. Iva Skalského volají jenom tehdy, když narazí na složitý případ.“
A když se porozhlédneme po kardiochirurgických pracovištích v Čechách, vidíme, že řadu z nich řídí odchovanci IKEM.
„Nemám rád, když lékaři vypadají jako zřízenci. Všichni naši doktoři musí chodit vyfešákováni. Já nosím motýlka – to je starý chirurgický zvyk.“

Transplantace nejsou nejsložitější


Někteří lidé mají srdíčko tak poškozené, že by čekání na transplantaci, které se může protáhnout na mnoho měsíců anebo i let, nemuseli vydržet. Pro ně mají v IKEM mechanické srdce – je to pumpička, která podporuje činnost obou komor. Představuje dvě aparatury velké jako tenisák, každá zastupuje jednu srdeční komoru. Po použití se vyřazují. Zato řídicí aparatury zůstávají, těch mají v Krči k dispozici šest.
Mechanické srdce pacientovi umožňuje, aby se aspoň zčásti vrátil do normálního života. Na transplantaci může čekat i doma. Ovšem příbuzní ho musí často přivážet na kontrolu.
„Asi jenom pět procent z operací srdce jsou transplantace. Přitom transplantace nepatří mezi nejsložitější výkony.“ Tím profesor Pirk vyvrací obecné mínění o výšinách kardiochirurgie. „Mnohem složitější třeba je náhrada oblouku aorty, tedy hlavní cévy, která vede krev od srdce k tělu. Přitom musíme pacientovo tělo ochladit třeba až na šestnáct stupňů a zastavit oběh krve. Mezi náročné počítáme kombinované výkony, například výměnu dvou či tří srdečních chlopní za umělé spolu s rekonstrukcí věnčitých tepen. A nakonec máme těžké operace dané stavem pacienta, kterému například praskne mezikomorová přepážka. Musím připomenout, že srdce má dvě komory rozdělené přepážkou.“
Ročně dělají v IKEM 40–45 transplantací srdce. Nejvíc jich uskutečnili v roce 1997 – 65. V pondělí 18. května 2008 to byla v pořadí 688. A protože v Brně jich do té doby měli 312, dosáhli tím první tisícovky v České republice.
Ve srovnání s vyspělým světem – počítáno na milion obyvatel – vypadá tato statistika slušně. S Německem a Spojenými státy je náš stát přibližně na stejné úrovni, zato Rakušané jich dělají dvakrát víc a Japonci naopak mnohem méně.
A kolik jich má za sebou profesor Pirk? „Asi 180. Nepočítám je, ale nedávno to chtěl někdo vědět, tak jsem požádal kolegyni, aby mi to zjistila.“

Život prodchnutý sportem


Celý jeho život je prodchnutý sportem. Od základní tělesné výchovy ve vinohradské sokolovně přes plavání, lyžování a kanoistiku až po běhání a triatlon. Každoročně vyráží na Velkou kunratickou, občas s některými bývalými pacienty, v posledních letech častěji se syny a vnuky. Čtyřiadvaceti běhy na Velké kunratické, což je obtížný přespolní běh pro muže na tři kilometry, patří mezi veterány. Nejraději má vytrvalecké běhy, půlmaratonu dává přednost před maratonem, který je přece jenom vyčerpávající.
Nicméně touha po moři Jana Pirka neopustila – chtěl se stát lékařem na některé československé námořní lodi. Nakonec se o to ani nepokusil. Naštěstí ho vodák Jarda Ročák, se kterým se skamarádil ještě za svobodna na řece Sázavě, přivedl k námořnímu jachtinku. Jejich největším dobrodružstvím byla v roce 1980 plavba na dvanáctimetrové jachtě, kterou si sami tři roky stavěli, okolo Evropy od ústí Dunaje po Hamburk, zato do sovětského Tallinu nesměli. Potom získal kapitánský patent. A na další jachtě velel doktorské výpravě, která vyplula z chorvatského Zadaru.

„Základem dokonalé zázemí“


Množství operací srdce je fyzicky a duševně náročný výkon. K tomu potřebuje chirurg nejen dispozice, ale musí o sebe také trvale pečovat.
„Základem je dokonalé zázemí – doma i v zaměstnání. Bez své manželky, která byla vychovatelkou v družině a teď jako důchodkyně pečuje o domov a o vnoučata, bych to dělat nemohl. Se ženou máme dva syny, kteří vyrostli ani nevím jak. Když byli malí, přicházel jsem večer domů a neměl jsem na ně čas – studoval jsem, učil jsem se, psal jsem kandidátskou dizertaci. To, čeho dosáhli a jací jsou, je hlavně zásluha manželky. Teď si to vynahrazuji na vnoučatech. Mladší syn Tomáš má dvojčata Adama a Kristýnku, potom se jim narodila Johanka. Bydlí 770 metrů od nás, to jsem si změřil, a já se na ně často vpodvečer chodím podívat. Jsou kouzelná. Starší Jirka bydlí v Benicích u Uhříněvse, dvacet kilometrů od nás, takže jeho Aničku a Vojtu vidím přece jenom méně.“
Dr. Pirk dřív hodně pracoval se dřevem. Do prvního bytu vyrobil manželce kuchyňskou linku a přebalovací stůl. I toho však musel nechat – bál se, aby si neporanil prsty. Těžší práce dělá v sobotu a jenom v rukavicích, v neděli spíš odpočívá. „Ve všední dny také neflámuji, chodím spát nejpozději v jedenáct hodin,“ dodává s úsměvem. „Pacient potřebuje svého doktora odpočinutého.“
Když byl malý kluk, hodně četl, večer někdy i s baterkou pod peřinou. Nyní už tolik času nemá. Přesto před spaním po dobré knize sáhne, nejčastěji po historii. Rád by víc četl, ale přednost musí dávat odborné literatuře. S manželkou chodí do divadel i na koncerty, na vážnou hudbu i na džez. Verdiho operu Nabucco musí shlédnout každé dva roky – i když mu chybí hudební sluch, tu nádhernou muziku dokáže vychutnat.
Jeho dva synové se nepotatili. Jirka se chtěl stát lékařem, dokonce rok dělal zřízence v nemocnici, než ho na medicínu přijali, ale po druhém roce to vzdal. Prohlásil, že studium je příliš velká dřina. Odjel do Francie, kde si vydělal na vinobraní peníze, a potom v Londýně chodil na kurz angličtiny, současně řídil auto dobročinné organizace, která se zabývala výzkumem rakoviny. Po návratu domů začal pracovat jako manažer u mezinárodních firem. Mladší Tomáš dokonce vystudoval v USA střední školu, potom několik let vysoké školy, nakonec dodělal práva v Praze. Dnes je soudcem.
Stane se někdo z pěti vnoučat doktorem? Profesor Pirk by si to přál, ale ovlivňovat je nebude. Ať si sami vyberou. Ovšem bylo by to nádherné navázání na rodinnou lékařskou tradici.
A v jakém stavu má náš nejlepší kardiochirurg vlastní srdíčko? Nedávno se nechal důkladně vyšetřit, a to nejen srdíčko. Zatím všechno funguje dokonale. „Pro jistotu si třikrát týdně beru aspirin. Tento lék snižuje nebezpečí cévních příhod.“
Zdůrazňuje: „Každý člověk by měl o své zdraví pečovat. I doktoři.“

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks