Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 KOLUMBOVÉ VESMÍRU – 1. SOUBOJ O MĚSÍC - úryvky

Úvod: I BAROMETR POLITICKÉHO STAVU SVĚTA



Ve středu 12. dubna 1961 v 9.07 hodin moskevského času startuje první kosmonaut světa – jmenuje se Jurij Gagarin. Americký radar v Turecku zaznamenává v 1.07 východoamerického času vypuštění rakety SS-6 ze základny v Ťuratamu. O 13 minut později zjišťuje stanice radiotechnické špionáže Shemya na jednom ze dvou malinkých ostrůvků Shemichi na Aleutských ostrovech vypuštění člověka. Po pěti minutách odesílá šifrovanou zprávu do Washingtonu.
Službukonající generál v Pentagonu telefonuje v 1.30 tuto informaci vědeckému poradci Bílého domu profesoru Jerome Wiesnerovi. Ten ji okamžitě sděluje tiskovému mluvčímu prezidenta Pierru Salingerovi. Od vypuštění Gagarina uplynulo 23 minut.

KOLUMBOVÉ VESMÍRU – 1. SOUBOJ O MĚSÍC - úryvky-1
Prezident John Fitzgerald Kennedy toto oznámení čekal. Činnost na Ťuratamu, stejně jako na všech strategických místech Sovětského svazu, bedlivě sledují americké radarové a odposlouchávací stanice podél jeho hranic. Jejich operátoři se už naučili dešifrovat, co telemetrické údaje, které získávají, znamenají. Proto mohla Ústřední zpravodajská služba CIA předem informovat nejvyšší činitele země, že Sověti zřejmě chystají start člověka. Prezident Kennedy však večer zakázal, aby ho kvůli tomu budili. „Zprávu mi podejte ráno!“ nařídil.
Zato ostatní svět ještě o ničem neví – moskevský rozhlas ohlásil tuto novinu až v 10.08 tamního času, tedy hodinu po tom, co to zjistili Američané.
Nadšení nad tímto kolumbovským činem postupně zachvacuje všechny kontinenty.
První otázky na tiskové konferenci prezidenta Spojených států, už dřív ohlášené na 12. dubna, se samozřejmě týkají Gagarinova letu.
„Je to nejvýznamnější vědecký úspěch a my – my všichni jako součást lidstva – jsme velmi nadšeni Rusy, kteří se podíleli na tomto neobyčejném úspěchu,“ říká Kennedy. „Odeslal jsem už blahopřání panu Chruščovovi a posílám pozdrav člověku, který tento čin uskutečnil. Zvláštní skupina pro kosmický výzkum, kterou jsme vytvořili v lednu – 12. ledna – dokázala, že díky úspěchům v oblasti konstrukce raket, v níž nás Sovětský svaz předehnal, může být ve vesmíru první, to znamená může vypustit člověka do vesmíru, na oběžnou dráhu. To se také stalo. My pracujeme na vlastním programu. Doufáme, že úspěchu v této oblasti docílíme ještě letos.“
V další části tiskové konference Kennedy přiznává, že USA v kosmických expedicích zaostaly a že potrvá určitý čas, než zmobilizují své síly. Současně tvrdí, že „let člověka do vesmíru není příznakem zeslabení svobodného světa“. Ve skrytu duše si však myslí opak.
Zatímco druhý den ráno předává Gagarin odborníkům v domě poblíže Saratova své dojmy a poznatky, ředitel amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír NASA James E. Webb musí odpovídat na nepříjemné otázky členům podvýboru pro kosmonautiku Sněmovny reprezentantů. Věří, že existující projekty budou probíhat rychleji než dosud, protože mohou počítat s podporou prezidenta. Přímé odpovědi na otázku, zda NASA uvažuje o zkrácení termínu pro přípravu přistání člověka na Měsíci, se tento chytrý právník raději vyhýbá. O takovém cíli může rozhodnout jedině prezident.
Z Kongresu míří Webb do Bílého domu na poradu. Kennedy na ni kromě něho pozval jeho náměstka Hugha Drydena, svého vědeckého poradce profesora Wiesnera a někteří další. S velkou rozhodností žádá prezident přítomné, aby mu navrhli nějaký projekt, jímž by USA předhonily SSSR.
Vytvoření družicové stanice v blízkosti Země? Oblet Měsíce lidmi? To všechno se zdá představitelům americké kosmonautiky málo. Domnívají se, že to jsou poměrně lehké úkoly, které by jejich sovětští kolegové a konkurenti dokázali uskutečnit dříve.
Přistání lidí na Měsíci? Dryden přirovnává tento plán k projektu Manhattan, jehož cílem bylo za druhé světové války vyvinout atomové zbraně. Podle jeho názoru by přišla taková výprava na 40 miliard dolarů, a ani zde by nebyla záruka, že Rusové nepřistanou na Měsíci první.
Drydenův odhad všechny omráčil. Někteří žádají tři měsíce na vypracování předběžné studie. Kennedy je však zřejmě rozhodnut. Na závěr porady říká tiše: „Neexistuje nic důležitějšího.“
V sobotu 6. května, den po tom, co se Alan Shepard dostal balistickým skokem na čtvrt hodiny do stavu beztíže, začínají Webb, Seamans a ministr obrany Robert McNamara koncipovat závěrečné prohlášení.
A 25. května 1961 vyhlašuje Kennedy ve zprávě O stavu Unie hlavní cíl americké kosmonautiky: „Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ. Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, která bude trvat celá léta a která bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na tuto cestu nevydávat.“
Kongresmani prezidentův návrh nadšeně schvalují, zato veřejnost si zachovává chladnou mysl. Pět dnů nato oznamuje Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění, že 58 % dotázaných občanů s projektem nesouhlasí. Stanovisko Bílého domu a Kongresu však už nezmění. Přesto ani sám Kennedy si není jistý, jestli udělal dobře, a stále o tom přemýšlí.


Z kapitoly 2: NEDOKONČENÉ ROZBĚHY



POD CIZÍM JMÉNEM



Rus Jurij Vasiljevič Kondraťjuk se zabývá základními problémy pronikání raket do meziplanetárního prostoru už v době svých středoškolských studií na sklonku první světové války. Vymyslel originální způsob řízení raket, načrtl kyslíkovodíkovou čtyřstupňovou raketu, uvažoval o brzdění kosmického plavidla při návratu atmosférou, doporučoval startovat k Měsíci a k planetám z dráhy umělé družice Země, využívat přitažlivosti nebeských těles při letu mezi planetami, zabýval se i palubními slunečními bateriemi a rovněž rozmístěním obrovských zrcadel nad Zemí k osvětlování vybraných míst na povrchu.
Pro svou první knihu, dopsanou při studiu na petrohradské technice v roce 1919, však nemůže najít nakladatele. Teprve o deset let později zveřejňuje svou druhou studii Podmanění meziplanetárního prostoru ve dvoutisícovém nákladu roku 1929 v Novosibirsku. Nemá však žádný ohlas, protože vyšla příliš daleko od metropole. V úvodu autor dokonce poznamenal, že tyto projekty lze uskutečnit pomocí nynější techniky, zvláště Američané by je mohli zvládnout. Částečně v ní opakuje a zčásti doplňuje některé vývody Ciolkovského.
„Řada otázek dynamiky a stavby raket byla v těchto pracích nově řešena,“ hodnotil jeho přínos později Valentin Gluško. „Nezávisle na Ciolkovském a bez znalosti jeho výzkumů odvodil Kondraťjuk originálním způsobem základní rovnice pohybu rakety. Rovněž navrhl lety k Měsíci a k planetám, při nichž se nejprve zřídí jejich umělé družice a od nich se potom oddělí nevelké přistávací a startovací lodi, což je energeticky výhodnější.“
Tohle byla verze rozšiřovaná za sovětské epochy. V roce 1988, kdy za Michaila Gorbačova naplno probíhala glasnosť čili otevřenost, natočil kosmonaut Vitalij Sevasťjanov pro svůj televizní pořad film, který ukazuje Kondraťjuka v jiném světle.
Narodil se jako Alexandr Ignaťjevič Šargej v ukrajinské Poltavě 9. června 1897 (podle nového kalendáře 21. června) v rodině ruských Němců. Na podzim 1916 začal studovat petrohradskou techniku. Avšak vzápětí ho odvedli do armády jako důstojníka. Když vypukla bolševická revoluce, bojoval v řadách bělogvardějců proti Rudé armádě. Třebaže v roce 1919 z bělogvardějského vojska dezertoval, když bolševici upevňovali svou moc, obával se o svůj život – tajná policie Čeka popravovala každého podezřelého. V létě 1921 mu jeho nevlastní matka získala dokumenty na jméno Jurije Vasiljeviče Kondraťjuka, o tři roky mladšího studenta, který zemřel na tuberkulózu. Na jedné z kyjevských škol, kde studovala Šargejova sestra Nina Ignaťjevna, totiž přednášel Vladimir Kondraťjuk, bratr zesnulého. A Jelena Gibermanová-Karajevová, která se po smrti svého prvního manžela znovu vdala, přesvědčila profesora, aby jí dokumenty po zesnulém pro syna přenechal.
Pod novým jménem tedy pracuje mladý muž na Ukrajině a od roku 1927 na Sibiři jako konstruktér. Tam také vydává už zmíněnou knihu. Běžnou prací se snaží vydělat peníze, aby mohl pokračovat ve studiích o vstupu člověka do vesmíru. V létě 1930 ho však tajná policie spolu s několika dalšími uvěznila, protože postavili obrovskou sýpku na obilí bez jediného hřebíku – a to některým lidem připadalo jako sabotáž. Tříleté vězení si odpykává v konstrukční kanceláři číslo 14 v Novosibirsku, kde vymyslel řadu nových zařízení na těžbu uhlí. Po propuštění odjíždí na Krym a projektuje tam větrné elektrárny.
O praktické využití svých myšlenek se nestará. Seznamuje se sice s týmy vojenských raketových odborníků z Moskvy a Leningradu, ale o spolupráci s nimi nemá zájem. Dnes si to můžeme vysvětlit jednoduše: byl poznamenán změnou jména i vězením, a proto nechtěl, aby vojáci před přijetím do raketového výzkumu zkoumali jeho minulost.
Po vypuknutí války s Německem vstupuje do armády. Jeho další osud však není jasný. Ještě v lednu 1942 podepsal příjem měsíčního platu a potom už o něm nikdo neví. Ve všech sovětských a ruských spisech se uvádí, že zahynul 3. října 1941 při obraně Moskvy. Alexandr Železňakov ve své internetové encyklopedii Kosmonavtika upozornil v roce 1999 ještě na druhou možnost. Nemusel zemřít – buď ho Němci zajali, anebo k nim přeběhl a potom pracoval u von Brauna na raketě A-4. Jeden německý konstruktér, jehož jméno neprozradil, prý napsal, že se s člověkem, který se jmenoval Kondraťjuk, setkal.
Ovšem to nezní příliš věrohodně. Pokud tento ruskoněmecký specialista našel nový azyl v hitlerovské říši, určitě si zvolil jiné jméno. Železňakov dále tvrdí, že Kondraťjuk – nejspíš pod cizím jménem – mohl být mezi německými odborníky, které po válce odvezli Američané za oceán, protože se mnoho z idejí, které popsal ve své málo známé knize, vynořily při realizaci lunárního projektu Apollo.
Nicméně i to je příliš silná konstrukce – většinu myšlenek, s nimiž on kdysi přišel, znovuobjevili mezitím zahraniční specialisté. Akademik Boris Raušenbach poznamenal v deníku Pravda, že kdyby se Kondraťjuk-Šargej dožil dnešních dnů a směl by pracovat na raketách, mohl se stát stejně velkým odborníkem jako Sergej Koroljov.
„Pravé důvody smrti Šargeje-Kondraťjuka neznáme,“ napsal Železňakov, „a nevíme, jestli se je někdy podaří zjistit.“
V době, kdy oba tito teoretici začínali, žádný z nich nečetl dílo Ciolkovského – jediné tehdy zveřejněné. Nicméně menší propracovaností svých studií se zařadili až za první velkou trojku. Bohužel hlubší a přesnější pohled na práci obou těchto odborníků, zvláště pak ve srovnání s díly Ciolkovského a Goddarda, stále chybí. Zatím totiž historikové kosmonautiky posuzovali Esnaulta-Pelterieho a Šargeje-Kondraťjuka vždycky jenom jako samostatné osobnosti.



Z kapitoly 4: JEDINÝ CÍL - DRUŽICE



V prvních hodinách po vydání oficiální zprávy musejí pracovníci kanceláří sovětské tiskové agentury TASS ve všech metropolích odpovídat na jedinou otázku: „Ano, váha družice je správná – 83,6 kilogramu, nikoli 8,36 kilogramu, jak si myslíte. Žádná chyba tam není...“ Vzhledem k malému a lehkému Vanguardu si málokdo dokázal představit takřka metrákový kufr ve vesmíru.
Sovětská družice podnítila americký tisk, aby rozcupoval zpoždění domácího projektu. Proč ještě neodstartoval Vanguard? Jak to, že původní rozpočet 11 milionů dolarů bude více než desetkrát překročen? Mají vůbec pracovníci Námořní výzkumné laboratoře dostatek zkušeností s takovými úkoly? A proč nebyl vybrán projekt Orbiter?
A začíná se ukazovat, že vedle některých důvodů vědeckých hrály velkou roli – možná rozhodující – i důvody politické. Podle zjištění historika R. Cargilla Halla se nakonec objevily dvě hlavní příčiny. Jednak se „neslušelo“ použít k čistě vědecké akci v mezinárodním programu rakety vyvinuté jako zbraň – Redstone. Sondážní raketa Viking takový „hanlivý původ“ neměla, třebaže ji konstruovalo válečné námořnictvo. A potom Redstone neměl „americké otce“ – v podstatě jej postavil tým někdejších amerických válečných zajatců, což někteří politici považovali přinejmenším za potupné.
Zpráva o Sputniku 1 působí velké pobouření mezi vysokými americkými důstojníky. Jeden generál přidělený ke štábu NATO se nemůže vzpamatovat, pobíhá po své pracovně a zoufale křičí: „Zajali jsme špatné Němce!“
Čerstvě jmenovaný ministr obrany Neil H. McElroy je 4. října 1957 právě na inspekci v Redstonském arzenálu v Huntsvillu, u šéfa těch „špatných Němců“. Při večeři se samozřejmě nemluví o ničem jiném než o sovětském úspěchu a americkém zpoždění.
„Pane ministře,“ obrací se k McElroyovi technický ředitel střediska von Braun, „až se vrátíte do Washingtonu a najdete tam boží dopuštění, přál bych si, abyste si uvědomil jedno – že jsme schopni vypustit družici do vesmíru šedesát dnů od okamžiku, kdy mně dáte zelenou!“
McElroyův předchůdce Charles M. Wilson totiž považoval kosmické výpravy za nesmysl. Von Braun doufá, že nový šéf Pentagonu bude jiný.
Blíží se vypuštění Vanguardu, ryze americké družice, kterou má vynést ryze civilní raketa. Tahle pýcha Ameriky musí dostat příležitost! Startuje 6. prosince z Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na východním pobřeží Floridy, které armáda používá od léta 1949. Dvě vteřiny po zapálení motorů exploduje. Krach v přímém televizním přenosu!
Teprve potom povolávají von Brauna. Jeho upravená vojenská raketa Jupiter-C s přidaným čtvrtým stupněm, přejmenovaná na Juno 1, vynáší v noci z 31. ledna na 1. února 1958 družici Explorer 1. Pravda, toto válcové těleso váží jenom 14 kilogramů, zato nese vědecké přístroje a ty zjišťují, že Zemi obepínají dosud neznámé pásy kosmického záření. Sputnik 1 nebyl žádnou výzkumnou aparaturou vybaven, a proto nemohl nic naměřit.
Pravda, prvenství ve vědeckém průzkumu vesmíru nakonec přece jenom připadá Spojeným státům. Ovšem politicky vyhrál tuhle bitvu Sovětský svaz.
Celým světem proběhlo tvrzení, že prezidenta Eisenhowera sovětská družice neznepokojila. Mezi dvěma partiemi golfu měl prohlásit: „Sputnik mé obavy nezvýšil ani o ň, ani o ň…“
Ve skutečnosti to byl jenom zastírací manévr. Teprve až takřka po půl století vyšlo najevo, že se obával zničujícího sovětského raketového útoku na Spojené státy a likvidace washingtonské vlády i jejích struktur. Proto jmenuje šest svých přátel, kteří jsou kapitány průmyslu či vysokoškolskými profesory, do funkcí členů jakéhosi náhradního kabinetu. „Byli to lidé, jako je dnes Bill Gates,“ charakterizoval je Bill Geerhart z internetového serveru Conelrad.
„Prezident udělal plán pro nepředvídatelnou situaci,“ vzpomínal generál Andrew J. Goodpaster, šéf Eisenhowerova sekretariátu. „Chtěl, aby si části vládních struktur, které se zachrání, zachovaly zdravý rozum a schopnost pracovat, a do určité míry zajistit, aby naše vláda nebyla zlikvidována.“ Tajným dopisem z 6. března 1958 přiděluje Eisenhower tomuto šestičlennému výboru určité pravomoci. Po nástupu nového prezidenta Johna Kennedyho se tato tajná nouzová vláda sama rozpustila.
Kromě toho zřizuje Eisenhower začátkem listopadu novou funkci – zvláštního asistenta prezidenta pro vědu a techniku. Do této funkce jmenuje rektora největší techniky světa, Massachusettského technického institutu, Jamese R. Killiana.
„Pro Ameriku to byl šok,“ říká Stanley Kalkus, který tehdy jako šestadvacetiletý exulant z Československa studoval na Chicagské univerzitě. „Spojené státy, které se cítily technickou a průmyslovou mocností, se znenadání ocitly na druhém místě. Avšak Američané nepodlehli poraženectví, naopak stalo se to pro ně výzvou, aby se pokusili situaci zvrátit ve svůj prospěch. Najednou si uvědomili, že nesmějí podceňovat své soupeře, byť se jim zdají slabší, a že je musí studovat. Na katedru rusistiky Chicagské univerzity, která dosud postrádala posluchače, se hlásily dvě stovky nových studentů. A protože jsem uměl rusky, sám jsem si přivydělával překlady z ruského tisku o kosmických věcech pro jednu vládní agenturu.“
Zato tvůrci první družice vůbec nevědí, jak svět jejich čin oceňuje. „Do Moskvy jsme se vraceli až 6. října,“ vzpomínal Ivanovskij při našem rozhovoru v létě 1989. „Vrtulovým letadlem Il-14 trvala cesta z kosmodromu osm hodin, samozřejmě s mezipřistáním. Teprve v Akťubinsku, kde jsme brali palivo, jsme viděli noviny se zprávou o Sputniku 1. Nemohli jsme pochopit, že náš výplod svět takovým způsobem přijímá. Za ta léta jsme si zvykli, že o naší práci nikdo neví, že je utajená. Teď se stalo něco úplně opačného a my to museli přežít. Ale já se přiznám, že jsem se styděl, opravdu styděl.“
Raketa R-7 a první družice posílily postavení sovětského vůdce Chruščova. V červnu zmařil pokus o své sesazení. Stalinističtí členové vládnoucího politbyra ho tehdy přehlasovali, ale ministr obrany maršál Georgij Konstatinovič Žukov svezl do Moskvy vojenskými letadly členy ústředního výboru komunistické strany, kteří mu vyslovili důvěru. Teď může tvrdit, že pod jeho vedením se SSSR stal vedoucí silou ve světě. A generálové, kteří získali ostruhy za druhé světové války, se mýlí, když trvají na představě, že se bez mas vojáků a mohutného dělostřelectva neobejdou. Chruščov argumentoval: Máme rakety, jimiž můžeme zasáhnout i Spojené státy, proto milion vojáků pošleme domů, snížíme náklady na obranu a zvýšíme financování rozvoje národního hospodářství.



Z kapitoly 5: CESTA K NESMRTELNOSTI



Gagarin nebyl prvním člověkem ve vesmíru! Tohle tvrzení vytrvale rozšiřovali někteří západní novináři včetně několika komunistických, kteří měli tradičně blíž k moskevským pramenům.
Kosmonaut Alexej Ledovskij prý zahynul v roce 1957 při letu po balistické dráze z kosmodromu Kapustin Jar. A při obdobném pokusu přišel o život následující rok Terentij Šiborin. Třetí experiment prý odnesl o rok později Andrej Mitkov. Tvrdila to italská tisková agentura Continentale s odvoláním na nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze.
Dosud neznámý kosmonaut se zabil v květnu 1960, když se jeho kabina na oběžné dráze dostala do obtíží s manévrováním. V září, kdy Chruščov mluvil ve Spojených národech v New Yorku, zahynul opět nejmenovaný kosmonaut, někdy označovaný jako Pjotr Dolgov, při havárii rakety na startovací rampě.
Z jedné podivné sovětské družice zachytili 4. února 1961 italští radioamatéři přenos tlukotu lidského srdce, který brzy ustal. Prý kroužili okolo Země dva sovětští kosmonauti, podle jiných pramenů byli tři: Bělokonov, Kačur a Gračov.
Začátkem dubna 1961 obletěl Vladimir Iljušin třikrát okolo Země, ale při návratu se zranil. Uprostřed května 1961 zachytili někteří radioamatéři v Evropě slabé volání o pomoc, které prý pocházelo od dvou sovětských kosmonautů. Dne 14. října 1961 se dostala sovětská loď s několikačlennou posádkou vlivem slunečních erupcí na špatnou dráhu a ztratila se v dalekém vesmíru.
I v listopadu 1962 zaznamenali italští radioamatéři volání o pomoc z kosmu a podle některých zdrojů tehdy zahynul kosmonaut Bělokonov. Pokus o vypuštění druhé kosmonautky skončil 19. listopadu 1963 tragicky. Jeden anebo více lidí zahynulo, opět podle italských amatérů, v dubnu 1964.
Toto všechno jsou pověsti o utajovaných tragédiích sovětských kosmonautů, jak je ze západního tisku sumarizoval americký kosmický spisovatel James Oberg v knize Uncovering Soviet Disasters (Utajené sovětské havárie), vydané v roce 1988. Sám Oberg, který dříve pracoval ve vojenském raketovém výzkumu a potom v houstonském kosmickém středisku NASA, je k nim skeptický: „Podle mé studie z roku 1972 jsou tyto zprávy naprosto nepravdivé.“ Potvrdil mi to v létě 1992, kdy jsme o tom v Houstonu debatovali.
Také některé další zdroje mluví o řadě sovětských kosmonautů, kteří zahynuli. U některých jsou jména, u dalších nikoli. Vzniká poměrně nepřehledná situace.
Ovšem co tomu říkají další zdroje? Vždyť Oberg, byť odborník, se může mýlit.
Kupodivu i uprchlík inženýr Vladimir Fjodorov, údajně význačný specialista v radiotechnice, v článku o sovětské kosmonautice, který v roce 1973 otiskl hamburský časopis Spiegel, pověsti o údajných utajených ztrátách sovětských kosmonautů vyvracel. Připomněl jediné jméno – jméno údajného kosmonauta Jurije Dolgova. Ano, Dolgov opravdu žil, nicméně patřil mezi zkušební výsadkáře a zahynul nikoli před Gagarinovým startem, ale až koncem roku 1962, když se mu při skoku z výšky 25 kilometrů rozhermetizoval skafandr.
Ani další vysoce postavení sovětští uprchlíci – diplomati, vyzvědači a vědci – se o ničem takovém nezmiňovali. Vědecký reportér Leonid Vladimirov, v knize, kterou napsal v americké emigraci o ruském kosmickém programu, uvedl: „Přikládáním se dnes k názoru, že žádný pilotovaný let před Gagarinem neexistoval.“
Tyto pověsti rovněž ostře vyvracel Charles S. Sheldon, šéf výzkumného oddělení Kongresové knihovny, napojeného na zdroje CIA, který až do své smrti platil za nejvýznačnějšího amerického znalce sovětské kosmonautiky. Například v listopadu 1967 napsal ve zprávě pro členy Kongresu toto: „Do roku 1967 žádná země neztratila během kosmického letu nějakou kosmickou posádku. U nás zahynulo několik mužů při leteckých neštěstích. Jestli měli Sověti podobné havárie, nevíme, ale jeden muž, který mohl mít nějaký vztah ke kosmickému programu, ale o němž nebylo řečeno, že šlo o kosmonauta, se zabil na padáku. Zprávy o tom, že mnoho Rusů zahynulo ve vesmíru, je obtížné vyvrátit, protože jsou tak tvrdošíjné, doprovázené jmény a daty. Dokonce i tak vynikající informátor, jakým byl Oleg Peňkovskij [plukovník sovětské vojenské výzvědné služby GRU a současně americký špion], se ve svých výpovědích britským a americkým zpravodajcům zmiňoval o těchto potížích. Američtí vládní úředníci však několikrát dosvědčili před Kongresem, že o takových sovětských ztrátách nemají USA žádné poznatky.“
Ani Philip J. Klass v knize Secret Sentries in Space (Tajné stráže v kosmu) z roku 1971, věnované kosmické špionáži, nemá o Gagarinově prvenství jedinou pochybnost. Vždyť síť amerických pozemských sledovacích stanic podél sovětských hranic a zpravodajských družic washingtonské centrále umožňuje sledovat všechny přípravy ke kosmických letům na sovětských kosmodromech. Pentagon se přece dověděl o startech Gagarina a Titova ještě předtím, než je oficiálně oznámila agentura TASS.
Na základě zákona o odtajňování starých údajů zpravodajských služeb z roku 1975 požádal spisovatel Michael Cassutt výzvědnou službu CIA o dokumenty týkající se výcviku kosmonautů v letech 1960–1975. Dostal devět spisů, ale ze žádného nevyplývá, že by americká špionáž získala nějaké podezření o tajných sovětských kosmických letech a ztrátách v jejich průběhu. V amerických a britských časopisech specializovaných na špionáž, z nichž některé podléhají určitému utajení a v posledních letech jsou zájemcům přístupné, není o této možnosti sebemenší zmínka.
Když za Michaila Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let propukla glasnosť a když se později po rozpadu Sovětského svazu v moskevských sdělovacích prostředcích přetřásaly všechny možné aféry, nikdo Gagarinovo prvenství nezpochybnil. Ano, zahynulo několik kandidátů při výcviku na Zemi, o život přišli dobrovolníci, kteří zkoušeli různé prostředky pro kosmonauty, později se někteří dobyvatelé kosmických výšin zabili – ale to je všechno.
O předpokládaných tajných haváriích sovětských kosmonautů jsem mnohokrát debatoval s přítelem Jaroslavem Golovanovem, kosmickým reportérem deníku Komsomolskaja pravda, který sám byl jednu dobu ve výcviku. Vždycky mi potvrzoval: „Nikdo před Gagarinem tam nahoře nezahynul.“
Jakmile to bylo možné, tyto domněnky a nepravdy podrobně rozebral sám. Nejprve v sérii reportáží v Izvěstijích v roce 1986 Kosmonavt No. 1 (Kosmonaut číslo 1), věnované první dvacítce kandidátů pro kosmické lety, a v roce 1994 v monumentálním díle Koroljov – fakta a pověsti (Koroljov – fakty i mify). K prolomení bariéry cenzury stačil v polovině osmdesátých let souhlas člena komunistického politbyra, v devadesátých letech už se nemusel autor ohlížet na nikoho.
Golovanov našel i Alexeje Bělokonova, který mu vyprávěl, jak se v padesátých letech spolu s L. Gračovem, G. Zavodovským, G. Michajlovem a V. Kačurem v pozemských laboratořích zabývali zkouškami antigravitačních obleků pro letce. V roce 1959 vyšla o jejich práci reportáž s mnoha fotografiemi v časopisu Ogoňok. Tehdy uskutečnil Vladimir Iljušin výškový rekord na jednom letadle. Američtí novináři tohle všechno přizpůsobili svým potřebám a v časopisu New York Journal American otiskli reportáž o tajných sovětských kosmonautech, kteří zahynuli. Ve skutečnosti Bělokonov a jeho kolegové všechno přežili.
Na jaře 1961 zase zveřejnil týdeník US News & World Report zprávu, že několik dnů před 12. dubnem se v kosmu zabil jeden kosmonaut a Jurij Gagarin hraje na Zemi jeho roli. Později se v této souvislosti vynořilo jméno Vladimira Iljušina, kosmická loď Rossija a datum 7. dubna. Jenže Iljušin měl těžkou automobilovou havárii už v červnu 1960 v Číně. Jména některých údajně zahynuvších kosmonautů nikdo mezi sovětskými letci a výsadkáři podle Golovanova nezná.
Ani američtí konkurenti Gagarinův start nikdy nezpochybňovali. Snad nejlépe vystihl význam jeho premiéry Neil Armstrong, první muž, který stanul na Měsíci. O více než deset let později napsal do pamětní knihy Hvězdného Městečka: „Jurij Gagarin nás všechny pozval do vesmíru.“

Z kapitoly 9. NA ZÁKLADNU TRANQUILLITY



V okamžiku, kdy by kosmonauti na Měsíci a odborníci na Zemi zjistili, že všechny pokusy o návrat jsou marné, by prezident Richard Milhous Nixon zatelefonoval manželkám obou mužů a vyslovil jim soustrast. Potom by NASA přerušila s kosmonauty, kteří uvízli na povrchu tohoto nebeského souseda, spojení. Kněz by jejich duše svěřil „hlubinám nejhlubším“ – jako při pohřbu na moři.
Nakonec by americký prezident pronesl z Oválné pracovny Bílého domu tento projev k národu a celému světu:
„Osud tomu chtěl, že muži, kteří vstoupili na Měsíc a v míru jej zkoumali, zůstanou na něm odpočívat v pokoji. Tito dva hrdinní muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin, vědí, že není žádná naděje na jejich záchranu. Ale také vědí, že jejich objev je nadějí pro lidstvo.
Oba položili životy za nejsvětější úkol lidstva – za hledání pravdy a porozumění. Budou oplakáváni svými rodinami a přáteli, budou oplakáváni svým národem, budou oplakáváni lidmi celého světa, budou oplakáváni Matkou Zemí, která vyslala dva své syna do neznáma. Svou výpravou spojili lidi celé země, svou obětí ještě více upevní lidské bratrství.
Když v dávných časech pohlíželi lidé na hvězdy, viděli v souhvězdích své hrdiny. V dnešní době činíme totéž, ale naši hrdinové jsou lidé z masa a kostí. Další budou následovat a jistě se vrátí zpět. Hledání člověka se nezastaví. Tito muži byli první a zůstanou první i v našich srdcích.
Každý, kdo v noci pohlédne na Měsíc, bude vědět, že tam je koutek jiného světa, který zůstane navždy lidský.“
Naštěstí se posádka Apolla 11 ve zdraví vrátila a Nixonův neproslovený projev objevili až po více než 30 letech archiváři.

PROJEKTY KAMIKADZE



Zatímco Rusové krouží okolo Země dny, jejich američtí kolegové se zmohou jenom na hodiny. A to chtějí stanout za sedm let na Měsíci! Někteří odborníci proto hledají nejrůznější východiska, dokonce i velmi fantastická.
Co kdybychom poslali na Měsíc jenom jednoho člověka? V létě 1961 se pokouší pro tuhle představu získat E. J. Daniels ze společnosti Lockheed Aircraft zástupce NASA. Jejich odpověď zní: Nesmysl! Bylo by to příliš riskantní.
V červnu následujícího roku se k tomu vracejí inženýři firmy Bell Aerosystems z Buffala ve státě New York. Na konferenci Ústavu leteckých a kosmických věd navrhují: Vyšleme na Měsíc jednoho člověka pomocí existující techniky a ten tam jeden až tři roky počká, než se podaří postavit stroje, které ho dopraví zpátky na Zemi. Vedoucí leteckých projektů John M. Cord a vedoucí oddělení kosmických systémů Leonard M. Seale mají pro jednosměrnou pilotovanou expedici odůvodnění: „Přednosti jednoduché pilotované mise na počátku lunárního výzkumu by byly jak politické, tak vědecké.“ Připomínala by polární expedice z počátku 20. století, kdy podpůrný tým připravoval v jednotlivých táborech zásoby pro hlavní výzkumnou skupinu.
Projekt jednosměrné pilotované výpravy na Měsíc – jak ho nazývají – by vyžadoval sérii startů. Používaly by se k nim nejsilnější americké rakety Titan IIIC anebo Saturn 1. Nejdřív by se na oběžnou dráhu okolo Měsíce vydalo několik automatů, které prozkoumají terén, a na základě toho by odborníci vybrali místo přistání. Mezitím se odzkouší pilotovaný stroj v blízkosti Země. V přesně určeném prostoru na Měsíci přistanou čtyři nákladní lodě, každá se 400 kilogramy zásob a materiálu. Teprve potom tam odletí jeden odvážlivec ve zvětšené kabině Mercury.
Lunární výsadková kabina bude mít průměr 3 metry a výšku 2,5 metru. Třebaže ji proponují pro přistání na Měsíci, má mít rovněž možnost vrátit se v případě poruchy na Zemi, musí tedy být vybavena tepelným štítem. Kosmonaut si poveze zásoby jídla a pití na 12 dnů, kyslíku na 30 dnů.
Dalších devět nákladních lodí dopraví na lunární základnu obytný modul, spojovací centrálu, potraviny, vodu a kyslík pro jednoho člověka, celkem 4,5 tuny. Pokud by se za prvním kosmonautem vydal ještě druhý, jak se rovněž uvažuje, pak by potřebovali ročně 30–35 nákladních automatů se zásobami. Tahle dvojice by tam mohla vybudovat stálou základnu.
Účastníci konference návrh odmítají: To je návrh na lunárního kamikadze! Kamikadze se nazývali japonští piloti-sebevrazi, kteří se koncem druhé světové války vrhali ve svých letadlech plných třaskavin na americké válečné lodě a přitom sami zahynuli.
„Neexistují známky, že by se plánovači Apolla tímto návrhem seriózně zabývali,“ říkají dnes historici. Nicméně tuhle myšlenku zpracoval do podoby vědecko-fantastického románu Projekt Poutník spisovatel Hank Searls a vydal knižně v roce 1964. O tři roky později ho převedl na filmové plátno režisér Robert Altman pod názvem Start. V tomto příběhu našel americký kosmonaut na Měsíci ochranný přístřešek v havarovaném sovětském stroji, jehož posádka zahynula. Searls a Altman se snažili nalákat na svá díla čtenáře a diváky tvrzením, že vycházejí z tajného plánu NASA, který má vláda v záloze pro případ, že by ztroskotal projekt Apollo a Sověti mohli vkročit na Měsíc jako první.
Někteří odborníci uvažují, že by poslali k Měsíci dvoumístné plavidlo Gemini. První představu předložili v srpnu 1961 James Chamberlin a výrobní firma McDonnell. Jestliže by první bezpilotní plavidlo startovalo v březnu 1963 a potom s lidmi v květnu, mohla by se v pořadí 13. loď pomocí rakety Centaur, s níž by se spojila v blízkosti Země, vypravit k obletu Měsíce v březnu 1965.
V září 1961 Chamberlin posílá centrále návrh mnohem náročnější. Podle něj Gemini, kterou bude vynášet do vesmíru raketa Titan 2, začne létat na jaře 1964. Na podzim 1965 dopraví tyto nosiče na oběžnou dráhu dva náklady: Gemini a raketu Kentaur, natankovanou palivem, dvě tělesa se spojí, Centaur pak dopraví loď s lidmi dvakrát na vysokou dráhu nad Zemí a potom dvakrát k pasivnímu obletu Měsíce. Dalším krokem bude použití proponované rakety Saturn 3-C se dvěma motory F-1 v prvním stupni, každý o tahu 6 270 kilonewtonů. V listopadu 1965 Gemini 15 okolo Měsíce několikrát zakrouží a v lednu 1966 posádka z Gemini 16 na jeho povrchu přistane. Když se později návrh tohoto projektu o čtyři výpravy v blízkosti Země rozšířil, posunula se návštěva na Měsíci na prosinec 1968. Na jaře 1964 se k úvahám o Gemini NASA vrací. Starty lodí Apollo pomocí Saturnu 1B o nosnosti 14 tun byly zrušeny. Nevznikne mezi ukončením letů Gemini okolo Země a zahájením lunárního projektu Apollo příliš dlouhá přestávka, která by umožnila Rusům dostat se na Měsíc před námi? – uvažují. Aspoň by se tahle raketa použila k obletům Měsíce loděmi Gemini. Von Braun ostře nesouhlasí. Nakonec centrála agentury 8. června oznamuje, že tyto úvahy musí zůstat pouze interními studiemi a nelze o nich s firmou McDonnell jednat.
Přesto tahle myšlenka nezapadla. O rok později začíná oblety Měsíce v Gemini prosazovat kosmonaut Pete Conrad. Na schůzce s vedoucími pracovníky Střediska pilotovaných letů v Houstonu 24. června dodavatelské firmy sdělují, že takovou expedici považují za reálnou v dubnu 1967. Titan 2 vynese kabinu Gemini, která se na dráze okolo Země se spojí s Titanem 3C, vezoucím manévrovací systémy a palivo. Jenže podle ředitele NASA Webba chybějí na tenhle projekt peníze, lepší bude urychlit Apollo. Zřejmě si uvědomuje, že vysazení lidí na Měsíci je přece jenom mnohem složitější úkol, než na jaký bylo Gemini koncipováno.

VE ZNAMENÍ KOLUMBIÁDY



Jules Verne umístil svou Kolumbiádu, dělo, z něhož vystřelil tři odvážlivce na Měsíc, na kopci Stone Hill v jižní části Floridy. Američtí odborníci postavili svůj měsíční přístav asi 300 kilometrů severněji, v nedohledných rovinách východního břehu Floridy. Na tamním mysu Canaveral zkoušeli od roku 1950 vojenské rakety, které mířily do Atlantiku. Potom odtamtud startovaly umělé družice i kosmonauti. A v polovině šedesátých let začaly v Kennedyho kosmickém středisku vyrůstat dvě mohutné rampy označené 39A a 39B i obrovská montážní budova pro čtyři saturny (VAB). Velechrámy kosmického věku z nejlepšího železobetonu, protkané stovkami kilometrů kabelů.
Montážní budovu spojuje s oběma rampami speciální silnice dlouhá 6,5 kilometru. Dva dny poté, co Apollo 10 zamířilo k Měsíci, 20. května, se po téhle cestě opět plazí obrovský transportér široký 35 metrů a o ploše velké jako šest tenisových kurtů. Veze monstrum Saturn 5-Apollo 11. Jako vždy jede náramně opatrně přes čtyři hodiny. Potom toto soulodí vysoké jako pětatřicet pater, přesně 110,6 metru, na rampě 39A zůstává k osmitýdennímu testování.
Ve středu 16. července 1969 začíná na Floridě typický parní letní den. Ke startu prvních lidí na Měsíc je všechno připraveno. Tři a půl tisíce novinářů z 54 zemí včetně malé skupiny z Československa upírá oči k východu.
Na obzoru v dálce 5,5 kilometru se před námi tyčí malá bizarní tužka. Její nepozemskost podtrhují světla reflektorů a rozžíhající se ranní červánky. Raketa Saturn 5 s lodí Apollo 11 váží i s palivem přes 2 700 tun. Tento třístupňový nosič, nejsilnější na světě, dokáže vynést na nízkou oběžnou dráhu okolo Země 140 tun a k Měsíci 45 tun – přibližně tolik, kolik vážila Niña, nejmenší karavela Kolumbovy flotily.
Mezi špinavě žlutým pískem našeho novinářského stanoviště a startovací rampou je modravá plocha Banánové řeky i tropicky jasná zeleň ostrovů. Nalevo stojí pyšná betonová krabice montážní haly, ke které jsou přilepeny menší krabičky pomocných provozů a řídící středisko startu. Třebaže se VAB tyčí do výšky takřka 160 metrů – dvaapůlkrát vyšší než petřínská rozhledna – a třebaže je svým objemem nejprostornější budovou na světě, na břehu, kde není s čím srovnávat, nedokáže ohromit nikoho. Její velikost si uvědomíte, teprve když vstoupíte dovnitř – chrámová klenba se nad vámi pne ve výšce 150 metrů.
Na stojanech jsou rozesety obrazovky televizního centra NASA, na kterých se střídají záběry kosmonautů při nejrůznějších úkonech, obsluhujícího personálu i mužů u pultů v sále velitelství startu. O postupu příprav nás neustále informují tlampače.
„Právě sledujeme plnění rakety Saturn 5 pohonnými látkami. Ve třetím stupni už je stoprocentní zásoba kapalného kyslíku…“ Asi 1 300 tun kerosinu a kapalného kyslíku ochlazeného na minus 183 °C bylo během pěti hodin načerpáno do nádrží rakety. Kdyby vybuchla, představovalo by to sílu malé jaderné hlavice, rovnající se přibližně 110 tunám trinitrotoluenu anebo také náletu svazu 220 bombardérů, z nichž každý shodí půl tuny bomb.
Hodinu po půlnoci nastoupila do Apolla 11 záložní posádka ve složení Lovell, Anders a Haise, aby naposled komplexně vyzkoušela všechny systémy. Hlavní posádku, která spala v operační budově pilotovaných letů, asi 15 kilometrů od rampy, vzbudili krátce po půl páté. Po lékařské prohlídce zasedla k snídani. Na posledním pozemském jídelníčku měla steak, míchaná vajíčka, topinky, kávu a džus. Následovalo oblékání do lehkých skafandrů, tradiční zamávání do čoček fotoaparátů a filmových kamer, odjezd k rampě.
V 6.52 místního času se uvelebil Armstrong v levém křesle kabiny. Prostřední obsadil Aldrin. Pravá sedačka patří Collinsovi.
„Zde velitelství startu Apollo-Saturn! Probíhá 46. minuta přípravy. Přesně podle harmonogramu. Důležité úkoly nyní vykonává kosmonaut Buzz Aldrin. Spolu se šéfem zkoušek lodi pracuje na tlakování nádrží pro stabilizační raketové motorky lodi.“ Pohonné hmoty jsou z nádrží rakety, servisního a lunárního modulu do příslušných motorů vstřikovány. Proto musí být v těchto nádržích před zapálením motorů vždy určitý tlak. Tato procedura, tlakování, probíhá až těsně před startem.
V 8.49 zatahují technici můstek, který až dosud spojoval vchod kabiny s montážní věží. O minutu později odjišťují záchrannou věžičku. Teď už je montážní věž s gondolou pryč. Od této chvíle může kterýkoli z členů posádky stisknout havarijní knoflík, a kabina se pomocí motorků této věžičky odtrhne od nosné rakety a odletí bezpečně do velké výšky, odkud se snese v dostatečné vzdálenosti od rampy na padácích.
„Zde letová kontrola Apolla! Tým letového ředitele Cliffa Charleswortha je připraven zde, v sále velitelství letových operací, převzít kontrolu tohoto letu v okamžiku, kdy se raketa odlepí od rampy…“ Ano, právě v tomto okamžiku předá středisko řízení startu v přístavku budovy VAB na mysu Canaveral odpovědnost za další průběh expedice houstonské centrále, kde v hlavním sále sedí neustále asi pětadvacet specialistů.
Mezitím se tribuna prominentů zaplnila. Viceprezident Spiro Agnew, diplomati, vědci, umělci, představitelé obchodního světa. Také plukovník Charles Lindbergh, který před pouhými dvaačtyřiceti lety přeletěl jako první Atlantik – 5 800 kilometrů zdolal za 33 hodin. Uctívaným seniorem je pětasedmdesátiletý raketový teoretik Hermann Oberth. A sedí tam – neboť Spojené státy jsou zemí protikladů – i delegace amerických chudých. Okolo kosmodromu, ve vzdálenosti 16 kilometrů a více, se tísní na milion diváků.
Poslední technici odjíždějí od rakety do sálu řízení startu anebo do bunkru vzdáleného 3 kilometry od rampy. Z nedaleké vojenské základny startují vrtulníky a letadla, aby sledovaly vypuštění.
„Zde řízení startu Apollo-Saturn! Zbývá 5 minut 52 sekund a odpočítávání pokračuje… Loď je teď napájena vlastními zdroji. Zkušební šéf kosmické lodi Skip Chauvin spolu se svým personálem právě dokončil plánované prověrky. Všechny zprávy jsou příznivé.“
Automaty, které budou řídit start, převzaly službu. Od tohoto okamžiku ani jeden z těch 1 500 mužů, kteří chystali a zajišťovali toto vypuštění, nemůže start přerušit. Od tohoto okamžiku jsou svrchovaným pánem automaty – a ty by zrušily start jedině tehdy, kdyby samy objevily nějakou vážnou chybu či poruchu. V minulosti se to nejednou stalo.
„Zde řízení startu Apollo-Saturn! Dvě minuty deset sekund a odpočítávání pokračuje. Cílem kosmonautů Apolla 11 je Měsíc, cíl vzdálený 404 568 kilometrů.“
Lidé zmlkají a jejich zraky přitahuje štíhlá tužka na obzoru. Všechny elektrizuje bas hlasatele Jacka Kinga.
„Čtyřicet vteřin do startu Apolla 11! Všechny nádrže druhého stupně jsou tlakovány. Třicet pět sekund a odpočítávání pokračuje… Armstrong oznámil, že se cítí dobře… Dvacet sekund a odpočítává se… T minus patnáct sekund, řízení je zapnuto…“ Sedmnáct vteřin před startem se zapojují navigační automaty, které budou navádět raketu na oběžnou dráhu okolo Země.
„…dvanáct – jedenáct – deset…“ Proudy studené vody už ochlazují startovací rampu.
„…devět – začíná zážeh…“ Přesně 8,9 sekundy před startem se rozbíhají mamutí turbočerpadla, ženoucí palivo do motorů prvního stupně.
„…šest – pět…“ Zpod rakety vyráží oheň.
„…čtyři – tři – dvě…“ Všech pět motorů prvního stupně hoří. Každou vteřinu spalují 5 tun pohonných hmot. Motory F-1 dávají 90 % svého výkonu. Silou přes 30 meganewtonů bijí o zem. A Saturn 5, aniž to kdo může – samozřejmě s výjimkou automatů – poznat, se odpoutává od rampy.
„Hurááá! Hurááá!“ Nikdo z nás nevydrží přihlížet mlčky.
Raketa se topí v rudém jezeru ohně, který se v mžiku rozlil do všech stran. Rozechvívá se v rudém plameni, který se rozvaluje po slunci prozářeném Atlantiku, jehož břehy leží najednou u našich nohou. Čtyři hydraulické držáky podpírající první stupeň se uvolňují, raketa setřásá jinovatku a kusy ledu od par z odpařujících se pohonných hmot.
„…jedna, NULA!…“ ČAS T jako TIME se naplnil. Raketa je necelé dva centimetry nad startovací rampou, kterou zalévají hektolitry chladicí vody.
Středa 16. července 1969 – 9.32 východoamerického letního času, který máme na hodinkách, 14.32 středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekundy světového. PRVNÍ VÝPRAVA POZEMŠŤANŮ NA JINÉ NEBESKÉ TĚLESO STARTUJE – NEIL ALDEN ARMSTRONG, MICHAEL COLLINS A EDWIN EUGENE ALDRIN.
Sto čtyři roky po kouzelné cestě připravené pro pány Barbicana, Nicholla a Ardana Julesem Vernem míří lidé opět na Měsíc. Obě expedice letěly ve znamení názvu Kolumbiáda. Po Kryštofu Kolumbovi, který otevřel Starému světu bránu do Nového světa.
Mrak plamenů stále objímá polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit.
T + 000.00:02: Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo „nula“. Raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stoupá pomalu, beze spěchu. Opírá se o svůj rudý chvost. Stále ještě nepospíchá, třebaže s každým metrem trochu zvyšuje rychlost. Je jak marnivá, nicméně důstojná dáma, která se musí na počátku své poslední cesty předvést zástupům filmařů, fotoreportérů a diváků. Lidský důmysl se vydává na cestu, aby překonal fantazii generací. A my se očima vpíjíme do obrazu před námi, abychom si odnesli z jeho kouzla aspoň kousek.
Tichou poezii prvních sekund přerývají strašlivé rány. Šest sekund od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A země se chvěje. Rozhlížím se opatrně okolo. Ne, všichni jsou klidní, nic se neděje, zemětřesení vyvolávané silou motorů je nepochybně součástí tohoto divadla.
T + 000.02:42: Ze spodku rakety, která splývá s hedvábným oparem nad našimi hlavami, se odděluje jakýsi bílý špendlík. Vyhořelý první stupeň padá do moře. Mezitím se zapaluje pět motorů druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračuje v letu.
T + 000.03:17: Ze špičky velitelské lodi odpadává záchranná věžička. Už ji posádka nepotřebuje.
A nám se ztrácí Apollo 11 z očí. Rozplývá se kdesi v modrém nebi.
Apollo – Collins: „Dneska máme pěkný rozhled.“
Apollo – Armstrong: „Číslice jenom prší…“ Originální přitakání muže, kterého plně zaměstnává palubní počítač.
T + 000.09:15: Zážeh motoru třetího stupně.
T + 000.11:42: Motor posledního stupně dohořel přesně podle plánu. Přetížení zmizelo, v kabině vládne beztíží. Apollo 11 se pohybuje po dráze ve výši 191 kilometrů rychlostí 7 620 metrů za sekundu. Od kosmodromu je vzdáleno 2 594 kilometrů. Dostalo se na parkovací dráhu okolo Země.
NORAD, velitelství protivzdušné obrany severoamerického kontinentu, oznamuje: „Ve vesmíru letí 4 039. objekt vyrobený lidskou rukou.“ Toto číslo zahrnuje nejen všechny družice, automatické sondy a kosmické lodi, nýbrž i jejich součásti, poslední stupně raket, různé zbytky a úlomky.

Z kapitoly 10. VELEKNĚZ S NACISTICKOU MINULOSTÍ



Ten večer, kdy jsem vystupoval z letadla v Huntsvillu, se ve zdejším středisku NASA konal obrovský piknik. Pod širým nebem se veselilo na 10 000 lidí. Oslavovali velké vítězství – přistání prvních lidí na Měsíci.
Německý vědec Wernher von Braun – ano, doslova tak psaly druhý den místní noviny – při této oslavě mimo jiné řekl: „Tento úspěch by nebyl možný bez Marshallova střediska kosmických letů... Až se budou školní děti za tisíc let učit jména posádky Apolla, slova ,Orel rozepjal křídla’ a název Saturn 5, můžete si být jistí, že se budou učit i o týmu, který stavěl raketu Saturn... Už dnes vidím před sebou vzrušující budoucnost světa, Spojených států a Huntsvillu.“
Přítomní, mezi nimiž byli čelní představitelé NASA a někteří politici, řečníkovi od srdce zatleskali. Ještě před odchodem z tribuny dostal von Braun dvě upomínkové plakety – jednu od obyvatel Huntsvillu a druhou od občanů okresu Madison, kde toto město leží. Jako „uznání za prokázané služby“.
Jeho služby jsou nemalé. Von Braun se v šedesátých letech stal jedním z nejznámějších amerických vědců. Mnozí Američané neměli představu, co to je NASA, jméno jejího ředitele už vůbec neznali. Všichni totiž žili v přesvědčení, že šéfem amerického kosmického programu je právě von Braun. Muž, jehož jmenoval vysokoškolským profesorem Adolf Hitler a jehož rakety bombardovaly Londýn. Muž, který byl vedle prezidenta – jak uvedl časopis Missile Design and Development v roce 1959 – jediným člověkem, jemuž by Kongres uvolnil miliardu dolarů. Muž, jehož spisovatel Norman Mailer nazval veleknězem americké astronautiky, protože ho znal snad každý Američan, zatímco jména ostatních šéfů NASA mu nic neříkala.

Knihu si můžete objednat na adrese www.paseka.cz


nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks