Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 KOSMIČTÍ ŠPIONI - úryvky

VIDÍME KAŽDÉHO Z VÁS!


Pomocí našich špionážních družic „můžeme vidět všechno“, a přitom můžeme identifikovat každého iráckého velitele, který by se pokoušel použít zbraní hromadného ničení – varoval Pentagon 18. března 2003 irácké vojáky na počátku tažení proti Saddámu Husajnovi. „Spojenci mají tak vyspělou satelitní techniku, která dovolí jejich silám sledovat přípravu a dopravu nukleárních, chemických a biologických zbraní,“ pravilo se arabsky a anglicky v letácích, které letadla shazovala nad iráckým územím. Spojenecké velení rozšířilo toto varování rovněž po internetu.
Třebaže to mohlo vypadat jako součást psychologické války a planá výhrůžka, kus pravdy se v tom skrýval. Už koncem osmdesátých let 20. století se sovětský vůdce Michail Gorbačov a americký prezident Ronald Reagan shodli na tom, že ze zpravodajských družic dostávají snímky, na kterých si mohou přečíst poznávací značky aut.

Maximální schopnosti špionážních prostředků všichni tají, aby nepřítel nevěděl, co všechno o něm protivník může zjistit. V historii válečných konfliktů by to bylo poprvé, co jedna armáda sdělovala druhé, jak dokonalé má detekční prostředky.
KOSMIČTÍ ŠPIONI - úryvky-1Obvykle se přiznává úroveň dávno minulá, zastaralá. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století Američané připustili, že na snímcích svých družic dokážou rozeznat podrobnosti o velikosti 10 cm. Přitom tyhle záběry dostává centrála v reálném čase, tedy okamžitě, a v elektronické podobě, takže počítače mohou zbraně hromadného ničení a nebezpečné objekty velmi rychle identifikovat. Je tady však jedna potíž – špionážních družic není tolik, aby neustále kontrolovaly veškerou zemskou plochu, zatím pozorují jenom ta místa, odkud podle vojáků a politiků hrozí nějaké nebezpečí.
Dnes se neoficiálně hovoří o tom, že na snímcích z amerických špionážních družic vidí analytici předměty velké okolo 2,5 cm. Přibližujeme se tak k hranicím fantazie. Je to pravda? A jakou mají rozlišovací schopnost kamery ruské? Nejspíš o malinko horší. Záběry z družic ostatních států ukazují předměty nejspíš velké okolo půl metru anebo o něco víc.
Dnes víme o výzvědných družicích jenom zlomky skutečnosti. Valná většina informací, zvláště o těch nejmodernějších tělesech, zůstává přirozeně tajná. Opravdu mohli Američané z nadzemských výšek identifikovat jednotlivé irácké důstojníky, jak tvrdili, anebo to byla válečná lest?
Kde budou hranice tohoto rozpoznávání? Kde budou hranice možností sledování lidí a věcí pomocí družic, kamer, mikrofonů a dalších přístrojů?



Z kapitoly 3. VÁBENÍ GENERÁLŮ



KREML DAL PŘEDNOST ČLOVĚKU



Rusové vyvíjeli od začátku roku 1957 dva typy výzvědných fotografických družic – OD-1 a OD-2. Základní studie udělali ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 1 (NNI-1), jehož ředitelem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky profesor Mstislav Vsevolodovič Keldyš. Samotný vývoj a výrobu družic dostal na starost Koroljov.
„Během projektování se posuzovaly varianty kosmického aparátu různé velikosti o hmotnosti od 1,5 do 4 tun, přitom už od začátku prací se počítalo s kamerou s dlouhým ohniskem (ohnisková vzdálenost objektivu okolo jednoho metru),“ uvádí oficiální historie firmy Eněrgija–OKB-1.
Objekt OD-1 měl být v prostoru orientován pasivně, kdežto OD-2 s aktivní kontrolou orientace a stabilizace. Během roku 1958 se vyjasnilo, že OD-2 se bude skládat ze dvou dílů: z kulovité návratové kabiny a z válcového přístrojového úseku, který shoří v atmosféře.
V Koroljovově konstrukční kanceláři platilo heslo „Vlast potřebuje nejvíc ze všeho výzvědnou družici!“. Toto heslo zabíjelo všechno ostatní úsilí, nedalo se s ním bojovat.
„Bylo třeba nějakým způsobem konkurenci neutralizovat,“ vzpomínal Konstantin Petrovič Feoktistov, šéf skupiny projektantů, ve svých memoárech. „Už v dubnu 1958 jsem si uvědomil, že musíme udělat taktický manévr a říci: »Třebaže práce na rozvědčíku začaly dřív, my jsme se dostali mnohem dál. Nejdřív postavíme pilotovaný stroj a potom na základě jeho konstrukce a palubních aparatur vytvoří Rjazanov se svým sektorem automatickou výzvědnou družici. Avšak nevybavíme ho pouzdrem pro vrácení filmů, nýbrž velkým přistávacím modulem, v němž bude místo jak pro filmy, tak pro fotoaparáty.« Toto stanovisko pro nadřízené nám umožnilo, abychom odrazili nájezdy »zastánců státních zájmů« a Koroljov se mohl pevně postavit na naši stranu – stavbou stroje pro let člověka zabíjíme dvě mouchy jednou ranou. To současně umožnilo, aby v září souhlasila Vojenskoprůmyslová komise rady ministrů s prací na lodi pod hlavičkou výzvědné družice.“
Jednání nebylo jednoduché. Feoktistov musel vysvětlovat hlavním konstruktérům a ředitelům továren, které se mají na těchto projektech podílet, všechny možné podrobnosti. Někdy museli rozhovory na den či dva přerušit a šéfprojektant potom přinášel z kanceláře v Podlipkách projektovou dokumentaci. Vždycky o tom informoval Bušujeva nebo Koroljova. A hlavní konstruktér potom zpravidla volal Georgiji Nikolajeviči Paškovi jako tajemníku komise, aby mu vysvětlil, jaký nový problém vznikl. „Jak se zdá, s vedením komise jsme se ilegálně domluvili, a když jsem tam druhý den přijel, už se tam objevovaly aktuální možnosti spolupracujících institucí a domluvy pokračovaly,“ vzpomínal Feoktistov.
Do tohoto vývoje zasáhl Chruščov. Když se dověděl, že se Američané chystají k vypouštění lidí do vesmíru, nařídil: „Člověka musíme vypustit nejdřív my, to je pro socialismus nejdůležitější úkol!“ Vůdce, který věřil v obrovskou moc propagandy, potřeboval úspěch pro mimořádné relace rozhlasu a televize i první stránky novin.
Začátkem roku 1958 se tedy pustil tým projektantů vedený Feoktistovem do úprav OD-2 tak, aby loď mohla nést člověka. V červnu předložil výsledky Koroljovovi. O úkolu OD-1 se už nemluvilo.
V listopadu 1958 schválila projekt pilotovaného plavidla rada hlavních konstruktérů jako nejvyšší odborný orgán kosmonautiky. Práce na nepilotované verzi pro špionáž zůstaly až do podzimu 1960 na druhém místě.
V létě 1959 dostal projekt OD-2 nový název – Vostok. V květnu Kreml rozhodl, že vznikne několik typů tohoto plavidla. Vostok 1 pro technické zkoušky pod označením objekt 1K, Vostok 2 jako výzvědná družice 2K, Vostok 3 pro člověka jako 3K a Vostok 4 pro špionáž s novou kvalitnější kamerou jako 4K.
Začátkem roku 1960 nastalo nové přejmenovávání: Vostok 2 se stal Zenitem 2 a Vostok 4 Zenitem 4. Tím se tyto vojenské družice odlišily od pilotovaného programu.
V květnu 1960 se Sověti pustili do zkoušek této kabiny v automatické verzi. Při prvním testu s návratem nepočítali, těleso shořelo. Druhá loď, na jejíž palubě byli dva psíci, se v pořádku vrátila, zato další se nepodařilo zamířit k Zemi, takže se později rozpadla. Další dva pokusy proběhly v pořádku.
Do vesmíru tedy mohl odstartovat první člověk. Stal se jím 12. dubna 1961 Jurij Gagarin.
Rus ve vesmíru otřásl Amerikou stejně jako Sputnik a Lajka. Washington se obával, že Sověti budou mít během několika málo let techniku, která jim umožní vylodění prvních lidí na Měsíci. Prezident John F. Kennedy požádal o vyjádření CIA. Špionážní agentura během několika dnů oznámila: „Sověti mohou úspěšně obletět Měsíc s lidmi v roce 1966 a vyslat posádku na Měsíc a vrátit ji na Zemi asi do roku 1969.“

PŘÍLIŠ MNOHO NEÚSPĚCHŮ



Špionážní družice se rodily ve velkých bolestech. Třebaže jejich tvůrci obtíže čekali, ty jsou při vývoji nové techniky běžné, množství překážek je přece jenom zaskočilo.
Nejdřív 21. ledna 1959 vybuchla na rampě několik vteřin před startem raketa Thor-Agena. Bissell musel tuhle smutnou zprávu oznámit Eisenhowerovi.
Discoverer 1 sice 28. února odstartoval, ale po 8 minutách s ním ztratilo řídící středisko spojení, těleso se dostalo na špatnou dráhu a ztratilo se, patrně spadlo někde v Antarktidě okolo jižního pólu. Pravda, ještě dva dny v březnu zachycovaly pozemní stanice signály, které mohly téhle družici patřit, ale jejich původ je záhadou.
Discoverer 2 se dostal 13. dubna do vesmíru, jeho návratová schránka se však chybou programu uvolnila o půl oběhu dřív a dopadla někde v okolí Špicberků, severně od Norska, místo do Pacifiku u Havaje. CIA se obávala, že ji mohli vylovit Sověti. Pentagon vyslal do Norska podplukovníka Charlese „Moo-se“ Mathisona, zástupce velitele 6594. zkušebního křídla, aby po ztraceném pouzdru pátral. Tento útvar letectva dostal na starost řízení a kontrolu vojenských družic. Mathisonovi pomáhali norští vojáci, ale nic nenašli. Syn tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščova a raketový inženýr Sergej v roce 1995 tvrdil, že těleso spadlo na jejich území. Někdy v zimě 1960–1961 ho prý našel poblíž města Kalinin (dnes Tver) lesní dělník, který aparaturu rozbil sekerou.
Eisenhower ztrácel trpělivost. Tlačil na Dullese, aby projekt Corona začal konečně přinášet informace. Na podzim budou prezidentské volby, ve kterých už nemůže potřetí kandidovat, republikáni zřejmě vyšlou jako svou jedničku dosavadního viceprezidenta Richarda Nixona a znalosti o sovětských raketách by mohly jeho potenciálnímu nástupci napomoci k vítězství. Demokraté v čele s Johnem Kennedym kritizují vládu kvůli „raketové propasti“ – připomínají, že Sověti mají mnohem víc bojových raket než Spojené státy. Tuhle zprávu pustila mezi americké politiky sama CIA a indiskrecí se dostala do tisku.
„Sám Eisenhower věděl, že Sovětský svaz Spojené státy nepředhonil, ale chtěl, aby mu to špionážní snímky potvrdily,“ napsal politolog Dwayne A. Day v roce 1996. „Ovšem on to nikdy veřejně nepřiznal.“ Zatím po těchto zbraních pátrala výzvědná letadla U-2, ale bezvýsledně.
V listopadu 1957, po prvních dvou sovětských družicích, americká výzvědná služba předpokládala, že příští léto Rusové vývoj mezikontinentální rakety dokončí a do konce roku jich vyrobí pro vojáky asi deset. Zároveň vyslovila tuto předpověď: V říjnu 1959 stoupne jejich počet v bojovém postavení na stovku a v prosinci 1960 na 500 kusů. Okolo roku 1962 už může Ameriku ohrožovat 1 500 těchto střel, zatímco USA jich mohou postavit 130.
Tenhle vývoj mimoděk potvrdil jeden sovětský diplomat v prosinci 1958 v Ženevě, když prohodil, že sériová výroba mezikontinentálních raket právě začala. Mohla to však být cílená dezinformace. Na sjezdu komunistů v Moskvě 27. ledna 1959 to korunoval Chruščov, když se vychloubal, že SSSR získal strategickou převahu nad USA.
Potřebujeme nové technické prostředky špionáže! Americký prezident proto pozval na 10. února 1959 do Bílého domu Killiana, Landa a Purcella, aby se o tom s nimi poradil. Purcell navrhl nový druh balonu, který by detektoval zvuky sovětských raketových pokusů. Land ubezpečil Eisenhowera, že Corona začne přinášet důležité informace, přičemž na snímcích budou zřetelné objekty o velikosti 7–17 m. Killian referoval o přípravě nového výzvědného letadla, které radary neobjeví.
Discoverer 3, jehož válec o průměru 1,5 m a délce 8,5 m měl hmotnost 779 kg, se i se čtyřmi myšmi zřítil 3. června 1959 krátce po startu do moře. Ani Discoverer 4 s prvním souborem kamer KH-1 se o tři týdny později nedostal na oběžnou dráhu. Kamera Discovereru 5 kvůli nízké teplotě nefungovala, navíc její návratová schránka zamířila do velké výšky, tedy opačným směrem. Kamera Discovereru 6 přestala pracovat na druhém oběhu a pouzdro se ztratilo během návratu. Od Discovereru 7 se zase toto těleso nedokázalo oddělit. Další družice se dostala na vysokou excentrickou dráhu.
Co způsobovalo tyhle havárie? Zdálo se, že kamery vypovídaly službu, když naexponovaný film přeschl a „začal se lámat jako podzimní listí“, jak ho výstižně charakterizoval jeden z inženýrů Kodaku. Firma musela vyvinout lepší film. Přistání zřejmě komplikovaly motory na tuhé pohonné látky, které se několikrát nesprávně zažehly. Přitom hrály rozhodující úlohu – pouzdro měly těsně před jeho návratem rozrotovat, aby prolétalo ovzduším stabilizovaně. Nakonec tam technici namontovali systém trysek, které vypouštěly plynný dusík, a tím těleso uváděly do rotace.
Pracovníky Vandenbergu havárie stresovaly. Co když Washington tenhle projekt zruší a my přijdeme o zaměstnání?
Opravdu toto nebezpečí hrozilo? To není dodnes jasné, protože všechna jednání v zákulisí nejsou dosud odtajněna – napsal Dwayne Day do měsíčníku Spaceflight. Generál Andrew Goodpaster, šéf štábu pracovníků Bílého domu, však později prohlásil, že Eisenhower chtěl v tomto úsilí pokračovat navzdory všem potížím – považoval to za nezbytné pro národní bezpečnost. Avšak někteří jiní politici a vládní úředníci žádali koncem listopadu 1959: Zastavte projekt Corona!
Eisenhower však neztrácel naději a Bissella uklidňoval: „Nedělejte si starosti. Pokračujte! Ty družice jsou strašně důležité a my je potřebujeme.“ Způsob myšlení svého šéfa vysvětloval Goodpaster: „To je přece člověk, který navzdory špatnému počasí rozhodl, že invazi do Evropy zahájí.“ Narážel tím na jeho rozhodnutí z června 1944, kdy nad kanálem La Manche zuřila příšerná bouře a generál Eisenhower se jako velitel invazních vojsk spolehl na předpověď meteorologů, kteří tvrdili, že v okamžiku vylodění se obloha nad francouzskou Normandií vyčasí.
Bílý dům uvolňoval nové peníze na Coronu. Technici všechny součástky i jejich systémy před vypuštěním znovu a znovu testovali.
Smůla pokračovala i v první polovině roku 1960 – havarovaly rakety, mizela návratová pouzdra. Raketa Thor nesoucí Discoverer 10 dokonce ohrozila města na severovýchodě. Hned po vypuštění se vymkla kontrole, takže řídící důstojník ji musel okamžitě zničit.
Sám Plummer byl stále přesvědčen, že zpravodajské družice se podaří vypiplat a úspěšně provozovat. Obavy ho přepadly až po ztrátě Discovereru 11, který se dostal na dráhu 15. dubna. Jeho kamery fungovaly ve vakuu výtečně, ale pouzdro s filmy se kvůli neplánovanému zapnutí brzdicích motorů ztratilo v kosmu. Další nepoletí, dokud nevypátráme, jaká chyba se stala! Pod Discovererem 12, který vypustili 29. června, zase vybuchla při startu Agena.
Proti vypouštění špionážních družic protestovali Sověti, byť jenom novinovým článkem. Grigorij Žukov vyjmenoval na podzim 1960 v časopisu International Affairs tři typy amerických družic, které byly ve vývoji, a označil je za „ilegální“. Důvod? „Americké plány na kosmickou špionáž nejsou slučitelné s obecně přijatými principy a pravidly mezinárodního práva.“ A pak dodal, že Sovětský svaz „udělá všechno, aby paralyzoval americkou špionáž jak ze vzduchu, tak z vesmíru“.
Ovšem podle jakých pravidel budou létat sovětské špionážní družice? To zapomněl autor vysvětlit. Tenhle článek patřil do kategorie propagandistických výkřiků určených pro domácí publikum, které Kreml tímto způsobem licoměrně podněcoval proti Západu.

SCHRÁNKA SE VRÁTILA NEPOŠKOZENA



Sověti chystají čtyři typy vojenských družic – tvrdila zpráva NIE číslo 11-5-60 ze 3. května 1960. Při jejím sestavování vycházeli analytici CIA z obecných technických možností, jaké jim nastínili vojenští odborníci.
Které družice by to měly být? Předně špionážní včetně meteorologických a mapovacích. Za druhé navigační, geodetické a spojovací. Za třetí včasné výstrahy před nepřátelským útokem. A konečně odposlouchávací.
První výprava amerických špionážních družic skončila 11. srpna 1960 po 24 hodinách úspěšně. Discoverer 13, který kroužil ve výšce 258–683 km, dostal při 17. obletu Země nad severním pólem od pozemní stanice Kodiak v Aljašském zálivu příkaz, aby se oddělilo pouzdro a zahájilo sestup.
Návrat probíhal předpisově. Ve výšce 107 km se plášť schránky rozžhavil na 2 204 °C. Přesto mířila do plánované oblasti v Pacifiku o rozloze 100 krát 320 km se středem asi 500 km severozápadně od Havaje. Ve výšce 15 240 m automaticky odhodila tepelný štít a roztáhl se nad ní bílo-oranžový výtažný padák. A potom se rozevřel hlavní jasně žlutý padák.
Záchranná letadla se sítěmi, do kterých se mělo zachytit pouzdro, odstartovala, ale oblast zahalovala hustá mračna, takže piloti jeho padák nemohli spatřit. Naštěstí návrat sledovaly všechny radary a operátoři přesně určili místo dopadu. I s tím se počítalo – těleso vysílalo jasné záblesky. Helikoptéry tam shodily potápěče, kteří 150 kg těžký doutník zajistili a připevnili na lano vrtulníku. Major R. J. Ford, který této operaci velel, hlásil do Washingtonu: „Schránka se vrátila nepoškozena.“
Poprvé v historii se podařil návrat tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru – 611 km severozápadně od Honolulu. V kontejneru nebyly kamery, pouze přístroje zaznamenávající průběh sestupu a americká vlajka. O deset dnů později demonstrovali také Sověti, že vyřešili problém návratu – přistála v pořadí pátá kosmická loď v automatickém režimu, se psy Bělkou a Střelkou na palubě.
Inženýři v čele s Jimem Plummerem se vrátili z řídícího střediska letectva u 6594. zkušebního křídla poblíž Sunnyvale do svých přísně tajných dílen v East Palo Altu plni nadšení. Večer odjeli do blízkého hotelu, aby oslavili úspěch. Když vypili několik skleniček, rozjařeně se vrhli na svého šéfa a v šatech ho hodili do bazénu.
Druhý den přivezli na letiště v Sunnyvale schránku z družice. Za její vylovení a nyní i dopravu odpovídal podplukovník Mathison. Byl náramně hrdý na to, že právě jeho vojákům se podařilo zajistit návrat tohoto prvního tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru. Neměl však dostatečně vysoké prověření pro tajnou práci, aby směl znát podstatu projektu Corona, věřil tedy tomu, že má sloužit biologickým výzkumům.
Na závodě Lockheed v Sunnyvale se Mathison účastnil slavnostního otevření schránky. Potom ji odvezl do Pentagonu náčelníku štábu letectva generálu Thomasi Whiteovi a generálu Schrieverovi. Ministr obrany Thomas Gates a představitelé letectva ji 15. srpna předvedli v Bílém domě prezidentu Eisenhowerovi. Přitom se tímto úspěchem pochlubili i desítkám reportérů, kteří si pouzdro s vlajkou vyfotografovali.
Tři dny nato odstartoval z Vandenbergu Discoverer 14 o hmotnosti 850 kg – byl to devátý pokus s kamerou na palubě. Družice kroužila jeden den okolo Země po dráze ve výšce 177–803 km se sklonem 79,6 ° k rovníku. Tento vysoký sklon byl třeba k tomu, aby kamera zachytila i oblasti na dalekém sovětském severu do zeměpisné šířky 79,6 °. Státy sovětského bloku a Číny obletělo těleso celkem třikrát.
Schránku s filmy, která na sebe upozorňovala rádiovým signálem, zachytilo do vlečné sítě jedno ze šesti letadel Fairchild C-119 patrolujících ve výšce 3 km nad Pacifikem. „Byl jsem tak nervózní, že jsem stěží pilotoval,“ přiznal se kapitán Harold E. Mitchell z Hickamovy letecké základny poblíž Honolulu.
Druhý den otiskl New York Times na první stránce oslavný článek, který připomínal, že tato technika se může používat k získávání špionážních snímků sovětského území. Nicméně o skutečném poslání této družice a návratového pouzdra novináři nevěděli.
Cesta této kořisti probíhala pod přísným dohledem. Odvezli ji do továrny Lockheed v Sunnyvale, kde vyňali film. Ten převezli do laboratoří Kodaku v Rochesteru ve státu New York ke zpracování. Vyvolaný film putoval do CIA.
Na více než 900 m filmu zachytily kamery takřka pětinu sovětského území a velkou část východoevropských komunistických států – 1 432 záběrů, každý zabíral pruh široký 17 km a dlouhý 200 km. Na záběrech byla plocha o rozloze 5 659 000 km2, což je přibližně o 40 % víc, než pořídily všechny expedice U-2.
Pravda, asi 40 % filmů ukazovalo mraky – zjistil Art Lundahl v interpretačním středisku snímků CIA. Nicméně na ostatních záběrech byl zemský povrch jasný. Analytici dokázali rozeznat objekty o velikosti až 10 m, výjimečně o něco málo menší. Celkem tam spatřili 64 vojenských letišť a 26 stanovišť protiletadlových raket. Jako nejcennější úlovek označili záběry dosud neznámého letiště se strategickými bombardéry na Schmidtově mysu na Dálném východě, pouhých 600 km od města Nome na americké Aljašce. Důležité byly snímky atomové továrny a laboratoří v Saratově.
Jakmile materiál zpracovali, odjeli Bissell a Lundahl s nejzajímavějšími snímky do Bílého domu. „Vzpomínám si, jak byl prezident vděčný,“ napsal Goodpaster ve svých memoárech. „Po tolika haváriích jsme měli úspěch. Uvědomovali jsme si historický význam.“ Podrobnosti byly mnohem větší, než začátkem roku 1958 Lundahl a Killian Eisenhowerovi slibovali. Pravda, z U-2 měli snímky, na kterých viděli objekty o velikosti 60 cm, nicméně tady získávali přehled o obrovském území. Jediná kosmická výprava přinesla víc informací než všech 24 předcházejících letů U-2 nad sovětským územím dohromady.
Zato hned následující Discoverer 15 selhal – pouzdro se nepodařilo zachytit a utonulo v oceánu. A zrovna tak další. Byla to výrobní chyba. Schránka měla zůstat na vodě 12–18 hodin, a teprve potom se měla rozpustit bezpečnostní zátka, vytvořená z normální kuchyňské soli, takže by dovnitř vnikla voda.
Podle Sergeje Chruščova našli rolníci na poli ve Střední Asii i další pouzdro – není však jasné, ze které americké výzvědné družice. Vybrali z něho film, obtočili ho okolo tyčí záchodu před chýší, a tím vytvořili potřebnou intimitu. Kuriózní poslání pro součást špionážního prostředku!

Z kapitoly 6. SLIBNÉ ROZBĚHY



V roce 1964 projekt Corona skončil. Částečný pohled na výsledky ze šedesátých let zveřejnili Američané až v roce 1994.
Během dvanácti let mělo ze 145 těles, které do něho patřily, částečný nebo úplný úspěch nejméně 102 – přinesly 866 041 snímků Sovětského svazu a jeho spojenců. Na nejlepších analytici rozeznali objekty o velikosti 2 m. Bohužel na více než 40 % záběrů zakrývaly zemský povrch mraky.
V létě 1964 američtí kosmičtí špioni dokončili fotografování sovětských raketových základen. Teď věděli, že jich existuje pouze 25. Objevili sklady sovětských atomových zbraní. Identifikovali raketovou základnu a kosmodrom Pleseck na severu evropského Ruska. Mohli sledovat i vývoj nových druhů zbraní – pozemních, leteckých a námořních. V loděnicích v Severodvinsku na břehu Bílého moře u Archangelska pozorovali stavbu válečných lodí včetně dieselových a atomových ponorek.
Poslední úspěšný let letounu U-2 v roce 1960 přinesl záběry prototypu antiraket, který by měl aspoň zčásti chránit před útokem amerických mezikontinentálních střel, na základně Saryšagan. Dva roky nato družice zjistily podobná zařízení okolo estonského Tallinu. V roce 1963 objevily prstenec antiraket okolo Moskvy. Zpřesnily bojová postavení sovětských protiletadlových baterií. Zmapovaly cíle na území potenciálních nepřátel pro strategické bombardéry a rakety. Umožnily spočítat sovětské bombardéry a stíhačky. Kontrolovaly dodržování smlouvy SALT 1.
Američané určili rozsah sovětské pomoci komunistické Číně při vývoji atomových zbraní. Snímky Číny jim potvrdily, že tam s nimi zahájili pokusy. Původně zaznamenali seizmické otřesy, které to naznačovaly, 16. října 1964 seizmologové. Při přeletu družice nad základnou Lob Nor o čtyři dny později se ukázalo, že na místě věže patrně osazené hlavicí tam zeje kráter, rovněž další drobnosti nasvědčovaly jaderné explozi.
Družice potvrdily přítomnost sovětských raket v Egyptě na ochranu Suezského průplavu. Studium snímků po šestidenní arabsko-izraelské válce v červnu 1967 zase ukázalo, kolik skutečně zničili Izraelci nepřátelských letadel – celkem 245, z toho 201 v Egyptě, 26 v Jordánsku a 18 v Sýrii. Tuhle zprávu Washington okamžitě předal Tel Avivu. CIA měla možnost bedlivě sledovat ozbrojené srážky, které na začátku sedmdesátých let propukly na sovětsko-čínských hranicích, i potlačení studentských protikomunistických bouří v Pekingu v létě 1989.
Tyto informace pomáhaly formovat názory amerických politiků na vztahy k Moskvě a k Pekingu. Na sympoziu v květnu 1995 ve Washingtonu prohlásil jeden z tvůrců projektu Corona Albert D. Wheelon: „Údaje Corony rychle převzaly rozhodující roli, jakou hráli dešifranti Enigmy za druhé světové války.“ Jak známo, Britové ukořistili německý kódovací stroj Enigma, jehož pomocí pak s úspěchem luštili tajné depeše wehrmachtu – a tyto informace sloužily jako podklad ke klíčovým rozhodnutím britské vlády a vojenského velení za druhé světové války.
Ředitel CIA Richard Helms srovnával tým, který vytvořil Coronu, s bratry Wrightovými, konstruktéry prvního aeroplánu. Jeho bývalý náměstek John Mahon, který byl členem vývojového týmu projektu, prozradil, že stál pouze asi 850 milionů dolarů. To byl dobrý obchod.
Existenci zpravodajských družic dlouhá léta popírali nejen sovětští politici, ale i američtí. Toto tajemství prolomil teprve prezident Jimmy Carter v roce 1978, když hovořil o možných způsobech kontroly dodržování dohody o počtech zbraní supervelmocí.

PŘEKVAPENÍ ZPŮSOBENÉ NEDOKONALOSTÍ



Invaze vojsk Varšavské smlouvy v noci z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 Washington překvapila. Odposlechová služba NSA ztratila kontakt se sovětskými radisty před dvěma týdny. KH-8 Gambit, který startoval 6. srpna, fungoval špatně a po devíti dnech vypustil schránku s nepříliš kvalitními filmy. Jakmile se CIA dověděla o závadě, požadovala okamžitou náhradu – chtěla sledovat sovětský postup ve střední Evropě. Družice KH-4B, vypuštěná 7. srpna, poslala dvakrát vynikající snímky – poprvé se schránka vrátila těsně před přepadením a podruhé až 28. srpna. Na sovětských tancích byly zřetelné velké bílé pruhy, jimiž se odlišovaly od československých strojů. Nicméně ze záběrů prvního balíčku se nedalo usuzovat, že se Sověti k přepadení chystají – mohlo zůstat jenom u výhrůžné akce. Zato snímky z druhé zásilky „nepochybně ukazovaly sovětské přípravy k invazi“, jak prohlásil Roland Inlow, bývalý předseda Výboru pro požadavky na snímky a jejich využití (Committee on Imagery Requirements and Exploitation – COMIREX), jak byl v létě 1967 přejmenován COMOR.
Máme tak nedokonalý systém špionáže, že kdyby tato vojska nakonec směřovala na Západ, jejich nástup bychom včas nezachytili – znovu si uvědomili šéfové amerických tajných služeb. Vždyť o tom v minulosti nejednou diskutovali. Podle názoru Daye v časopisu Quest to bylo ohromné varování. Třebaže okolo Země neustále kroužilo několik amerických výzvědných družic, nepřinášely vždy včas informace o tom, co vidí.
Pravda, hlavní důvod spočíval v tom, že Američané neměli vyzvědače na důležitém místě v Moskvě anebo aspoň ve štábu armád ve východním Německu. Nicméně selhání technických výzvědných prostředků v případě tohoto útoku Varšavské smlouvy se nedalo oddiskutovat.
Stejný malér postihl Američany už před rokem, kdy jejich družice nezachytily nástup arabských států proti Izraeli. Záběry ze začátku šestidenní války přišly do Washingtonu pozdě. Opakovalo se to i během srážek na sovětsko–čínských hranicích v roce 1969. A znovu 6. října 1973, když Egypt zaútočil přes Suez na Izrael. Snímky z této Jomkipurské války, jak byla nazvána, dostávaly USA v jejím průběhu od letadel U-2. Po skončení bojů rekapitulovaly jejich průběh záběry z KH-8 a KH-9.

Z kapitoly 8. DOKONALEJŠÍ A ZÁHADNĚJŠÍ



VÁLKA KVŮLI ZTROSKOTÁNÍ APOLLA 11?



Na jaře 1969 poslal centrále CIA její agent z Moskvy vážné varování: „Sovětská rozvědka se rozhodla nepřipustit, aby se američtí kosmonauti vylodili na Měsíci. A je ochotna kvůli tomu udělat všechno včetně zničení jejich kosmické lodi.“
„Nevím, z jakého zdroje přišla tahle zpráva,“ napsal Alexandr Železňakov v létě 2005 do moskevského časopisu Sekretnyje matěrialy. „Není vyloučeno, že to byl výmysl jednoho z amerických agentů, který se snažil tímto způsobem zvýšit svůj význam u vedení CIA. A také je možné, že to byla vědomá dezinformace sovětských tajných služeb, které chtěly způsobit Američanům obtíže… V té době už byl určen termín startu první lunární expedice, a proto zpráva z Moskvy vypadala velmi věrohodně.“
Ovšem co Sověti konkrétně chystají, to nevěděl nikdo. CIA, FBI, NSA a některé další tajné služby vytvořily krizový štáb, který měl pod krycím označením Crossroad (Křižovatka) této hrozbě čelit.
Patrně nejnebezpečnější mohly být lodě sovětské radiolokační rozvědky plující v Atlantiku poblíž mysu Canaveral. Členové štábu Crossroad se shodli na tom, že vojenské námořnictvo a námořní letectvo i výzvědné služby musí těmto plavidlům jejich přítomnost poblíž amerických břehů zkomplikovat.
Na jaře 1969 Američané věděli o dvou lodích pod sovětskou vlajkou, jejichž posádky se tvářily, že chytají ryby. Před startem Apolla 10 v květnu tam připluly další dvě. Potom dvě oblast opustily. Začátkem července se tam pohybovalo sedm sovětských plavidel.
Velitelství americké atlantické flotily poslalo ke břehům Floridy 15 hladinových lodí a 7 ponorek. Jejich kapitány upozornilo, že v případě potřeby mohou dostat rozkaz k použití zbraní. Radiokontrašpionáž se chystala elektroniku sovětských plavidel oslepit, vytvořila několik možných scénářů událostí a nanečisto je cvičila.
Apollo 11, jehož dva členové posádky vstoupí na Měsíc, mělo startovat ve středu 16. července ráno východoamerického letního času. „V Bílém domě byl dokonce připraven rozkaz prezidenta USA ozbrojeným silám, aby zahájily odvetný úder na Sovětský svaz,“ tvrdil Železňakov. „Prezident Richard Nixon ho měl podepsat v okamžiku, kdy by byla kosmická loď zničena.“
Ovšem co kdyby Saturn 5 s Apollem 11 havaroval kvůli technické poruše, na níž se Sověti nepodíleli? Nevíme.
Ve středu ráno panovalo na Floridě tropické parno. Pracovníci NASA žili v napětí, jestli se historická expedice zdaří. Americký prezident a krizový štáb Crossroad ve Washingtonu čekali, jestli nevznikne nějaká nečekaná situace. Radiokontrašpionáž dokončila poslední bojovou hru. Posádky amerických válečných lodí poblíž kosmodromu měly bojovou pohotovost.
Dřív američtí námořníci monitorovali Sověty pomocí radarů a odposlouchávacích prostředků, aniž je vůbec spatřili. Nyní se k nim přiblížili na dohled.
Půl hodiny před plánovaným vypuštěním, v 9 hodin východoamerického letního času, tedy v 16 hodin moskevského, zaregistrovali Američané, že na sovětských radiolokačních lodích zapnuli sledovací aparatury. V 9.05 dostali kapitáni amerických plavidel rozkaz z Washingtonu: „Vyhlaste nejvyšší bojovou pohotovost! A přibližte se k jejich bárkám!“ V 9.10 se nad sovětskými loděmi objevila letadla typu Orion vybavená přístroji pro elektronické rušení.
V 9.20 začaly pobřežní stanice, letadla Orion a hladinová plavidla rušit na nejvyšší míru na všech frekvencích elektronické signály sovětských lodí. V 9.32 Saturn 5 s Apollem 11 odstartoval a o 9 minut později se dostala kosmická loď na oběžnou dráhu. V 9.45 zaznamenali Američané, že Sověti vypnuli většinu aparatur na svých lodích. V 9.50 dostali kapitáni vojenského námořnictva rozkaz, aby ukončili pohotovost. Ve stejné chvíli odletěly Oriony.
V 10 hodin nařídil Pentagon ozbrojeným složkám, aby se vrátily na mírovou úroveň činnosti.
„Američanům se nepodařilo zaregistrovat jediný signál, který by se mohl vysvětlovat jako nebezpečí pro Apollo 11,“ uvedl Železňakov. „Oficiálně nebyla existence operace Crossroad nikdy potvrzena.“ Nicméně upozornil, že v dalším roce narazil senátní výbor pro zpravodajské služby na částku 230 milionů dolarů (dnes asi dvě miliardy), která byla v minulém létě utracena na sledování plavidel sovětské rádiové rozvědky. Senátoři se prý podivili nad mírou věrohodnosti původního varování agenta z Moskvy, ale připustili, že uskutečněná akce mohla být pro domácí tajné služby užitečná.
Železňakov se domnívá, že v Moskvě žádnou hrozbu proti první lunární expedici nechystali, ale dodává: „I když to určitě lákalo. Naštěstí zdravý rozum tehdy i potom zvítězil.“

Z kapitoly 9. DIAMANTY NA AMERICKÉ KORUNĚ



PŮL HODINY DO ZAPOČETÍ VÁLKY



Čtyřicet minut po půlnoci v neděli 26. září 1983 zaznamenala sovětská družice včasné výstrahy Oko vypuštění mezikontinentální rakety ze sila v Malmstromu ve státu Montana.
Opravdu proti nám Američané zaútočili? Není to omyl počítačů? Taková chyba by se neobjevila poprvé – ta se stávala i na velitelství NORAD.
Rozhodnout se musel čtyřiačtyřicetiletý podplukovník Stanislav Petrov, který sloužil na Velitelském středisku řízení kosmického uskupení v Serpuchově-15. Měl dvacet minut na to, aby situaci ověřil. Potom by musel oznámit přepadení do Kremlu a odtamtud by šly rozkazy raketovým bateriím k protiútoku. Začala by třetí světová válka, která by atomovými a vodíkovými bombami většinu lidstva vyhladila.
V Malmstromu je hlavní americká základna mezikontinentálních raket 31. kosmického křídla. Z moskevských novin i z politického školení podplukovník věděl, že se mezinárodní situace přiostřila. Před rokem označil americký prezident Ronald Reagan Sovětský svaz za „říši zla“. Generální tajemník komunistické strany Jurij Andropov burcoval zemi k bdělosti. Před třemi týdny sestřelila sovětská stíhačka nad Japonským mořem jihokorejské letadlo s 269 lidmi na palubě – prý krylo nějakou výzvědnou akci CIA.
Počítač instalovaný v šestnácti velkých skříních zpracovával informace. Družice Oko hlásila vypuštění druhé rakety, třetí rakety… Tyhle zprávy automaticky dostával rovněž ministr obrany Dmitrij Ustinov a generální štáb. Velitel raketových a kosmických vojsk generál Jurij Votincev okamžitě volal Petrova a chtěl podrobnosti.
Podplukovník váhal s odpovědí. Proč by Američané stříleli jednotlivé rakety a nevypustili by všechny ze všech podzemních sil a atomových ponorek? Ojedinělé rakety se mu zdály podezřelé. Není někde chyba? Anebo se snad zbláznil jeden americký velitel, který sám chce zahájit válku? Ale to přece není možné, víme, že tam mají takové zajištění, že obsluhující personál se raket zmocnit nemůže. Anebo je to nějaký takzvaný omezený útok, o kterém jsme se před časem učili?
Sirény v podzemním velitelství ječely. Červená varovná světla svítila. Blikaly kontrolky počítačů. Přístroje ukazovaly, že už letí pět raket.
Petrov kontroloval záznamy optického pozorování amerických základen a družic. Ne, nic se nedělo, všude byl klid. Nad východním pobřežím USA právě vycházelo Slunce. Nezachytila družice Oko jeho paprsky a špatně je pochopila? Odborníci na kosmickou rozvědku nedokázali najít v programu chybu.
Důstojník vzal odpovědnost na sebe. Vytočil příslušné číslo telefonu a suše oznámil: „Falešný poplach.“
Všichni si oddychli, ale jenom na okamžik. Co když se Petrov zmýlil? Rakety k nám letí půl hodiny. Za deset minut budeme vědět, jestli měl pravdu.
Podplukovník se nezmýlil. Vyšetřovací komise zjistila, že špatně fungovala družice. Američané používali systém včasné výstrahy už dávno a sovětský generální štáb pospíchal, aby měl stejné prostředky, a proto museli autoři systému Oko přeskočit řadu zkoušek.
„Nechtěl jsem udělat chybu,“ vysvětloval po mnoha letech důchodce Petrov. „Rozhodl jsem se a hotovo! Když mi skončila směna, vypil jsem půl litru vodky a spal osmadvacet hodin.“ Nikdo mu nepoděkoval, naopak dostal důtku za to, že incident zapomněl zapsat. Nadřízení byli pokáráni za chyby v počítačovém programu. Všichni chtěli na tenhle případ rychle zapomenout.
Jedině Petrov se nemohl vzpamatovat z prožitého stresu. Proto po roce z armády odešel. Dnes žije z malé výsluhy na vesnici kousek do Moskvy.
I v Rusku patří projekt Oko k nejtajnějším zbraňovým systémům. Dva málo zřetelné snímky těchto družic, které odvysílala moskevská televize v roce 1993, potvrdily, že jsou vybaveny infračervenými dalekohledy a energii jim dodávají panely slunečních baterií.

Z kapitoly 11. TECHNICKÁ PROPAST ZŮSTÁVÁ?



ZÁHADA NEVIDITELNÝCH DRUŽIC



Všechna kosmická tělesa trpí jednou velkou nevýhodou – vzhledem k tomu, že radary protivníka zaměří jejich dráhy, dá se poměrně přesně vypočítat, kdy nad kterou oblastí proletí, takže před nimi lze tanky, obrněná vozidla a mobilní rakety včas ukrýt anebo zamaskovat.
Američtí specialisté se pokoušeli vyvíjet neviditelné družice už od šedesátých let. Jejich výsledky bohužel neznáme. Vznikly totiž dva druhy neviditelnosti: neviditelnost úřední, která nepřiznávala existenci samotných výzvědných družic, a potom skutečná neviditelnost těchto vypouštěných těles. Třebaže dnes už přesně víme, že první špionážní družice vypouštějí Američané od léta 1960 a Sověti od jara 1962, o počátcích družic neviditelných jasno nemáme.
Principy neviditelných strojů začali američtí specialisté zkoumat už v šedesátých letech. V dalším desetiletí napadlo zpravodajce z oddělení vývoje a strojírenství centrály CIA, že by se tento princip dal použít pro družice. V té době už stavěli konstruktéři v Lockheedu neviditelné stíhačky F-117A a neviditelné bombardéry B-2, které začaly létat v osmdesátých letech.
Poprvé zkoušeli Američané ukrýt před sovětskými radary a optickými stanicemi své experimentální vojenské družice v polovině sedmdesátých let. Zpravodajci byli přesvědčeni, že Sověti nemají tak kvalitní aparatury, aby se to nedalo provést. Tyhle pokusy se hodně rozmohly v osmdesátých letech, za vlády prezidenta Ronalda Reagana. Bílý dům tehdy uvolňoval obrovské částky peněz na špionážní družice včetně prací na jejich zneviditelnění. Tento přísně tajný projekt vedli pod označením Zirconic a novou technologii pod názvem Nebula. Plášť družice museli vytvořit z materiálů, které nemohly zachytit radary, lasery, infračervená čidla ani optické systémy.
V rámci projektu, který měl krycí číslo AFP-731, vypustily USA pokusné neviditelné družice, které pořizovaly pouze fotografie. Avšak jejich záběry zemského povrchu nebyly podle internetového serveru Space.com tak kvalitní jako snímky ze špionážních družic viditelných.
První skutečně operační neviditelnou špionážní družici Misty, označenou jako USA-53, vážící 19,6 tuny, o jejíž existenci aspoň trochu víme, dopravil na oběžnou dráhu 1. března 1990 raketoplán Discovery. Zpočátku však příliš neviditelná nebyla, protože čtyři civilisté ji zaměřili – Kanaďan a tři Evropané. „Známý pozorovatel družic Ted Molczan z kanadského Toronta zorganizoval celosvětovou honičku za tímto tělesem,“ říká Antonín Vítek z Akademie věd. „Už druhý den se podařilo zjistit, že se pohybuje v průměrné výšce 254 km se sklonem 62 ° k zemskému rovníku a další den uskutečnila manévr, kterým se dostala do výšky okolo 271 km. Byla dost jasná, a tím připomínala družice pro fotografickou špionáž typu KH-9 nebo KH-11. Krátce nato se objevila v sovětském tisku zpráva, že 7. března se družice rozpadla na několik kusů. Americké letectvo tuto informaci zamlžilo. V říjnu ohlásili Evropané Russell Eberst, Daniel Karcher a Pierre Neirinck, že našli neznámé těleso na dráze ve výšce okolo 811 km se sklonem 65 °. Molczan složitými výpočty dospěl k závěru, že by to možná mohla být zmíněná družice. Začátkem listopadu amatéři dokonce zaregistrovali další korekci dráhy. Tím se potvrdilo, že se jedná o skutečně aktivní těleso – i když není vyloučeno, že to mohl být klamný cíl.“
Rovněž Richelson tvrdil, že družice se nemusela rozpadnout. Údajné trosky na místě, kde se naposled objevila, mohly být cíleně vypuštěny ke zmatení protivníka. Zdá se, že AFP-731 fungovala až do listopadu 1990, kdy záhadně zmizela. Ještě v květnu 1995 se jeden pozorovatel na základě údajů Severoamerického vojenského velitelství NORAD domníval, že létá i nadále. Podle Marka Wadeho mohla ukončit činnost v roce 1997 anebo až po nástupu Misty 2.
Mezitím 22. května 1999 vypustili Američané pomocí rakety Titan 4B ze základny Vandenberg tajnou družici USA-144, kterou NRO označil jako Lacrosse. Ve skutečnosti se jednalo o další neviditelné těleso – patrně Misty 2.

Ze závěru: OBRANA VE VESMÍRU?



ČTYŘIADVACETIHODINOVÝ DOHLED



Jestliže si Spojené státy neudrží nadvládu na nízkých, geostacionárních a polárních drahách jako případného budoucího bojiště, můžeme se obávat „kosmického Pearl Harboru“ – varoval v lednu 2001 ministr obrany Donald Rumsfeld.
Začátkem roku 2001 inzerovaly některé firmy sídlící v jižní Kalifornii, že mají volná místa pro technické odborníky. NRO připravil projekt vývoje přísně tajných špionážních družic, který se protáhne na dvě desetiletí – napsal deník Los Angeles Times 18. března. A dodal: „Může mít rozsah, který udělá z projektu Manhattan trpaslíka.“ Jak známo, pod označením Manhattan se za druhé světové války stavěla atomová bomba.
Náklady na tento program mají zůstat tajné. Přesto při jeho projednávání v Senátu v roce 2003 vyšlo najevo, že by měl stát 25 miliard dolarů, asi 4 miliardy každý rok. Zkušenosti ze všech vojenských a civilních kosmických projektů však ukazují, že kvůli technickým obtížím autoři rozpočet zpravidla překračují.
V roce 1997 dokončil NRO základní představu. FIA počítá se zkvalitněním detekce pomocí infračervených snímačů, a to tak, aby se dalo snadno rozeznat například lidské tělo, které má povrchovou teplotu 32 °, ve stejně teplém prostředí, tedy i za letního vedra, od jiného teplého objektu. Získané údaje se mají vysílat do řídícího střediska na mimořádně vysokých frekvencích, které cizí stanice nedokážou odposlechnout. Vznikne série nových družic pro optoelektronická a radarová pozorování, které pokryjí celou Zemi a přitom budou mít rozlišovací schopnosti jako KH-12 anebo lepší, ale hmotnost poloviční, tedy okolo 10 tun, možná i menší.
Podle představy, která se neustále zpřesňuje a prohlubuje, by velká flotila malých družic získávala klasické snímky i radarové záběry veškeré plochy světa. Celý zemský povrch by tedy v určitém rytmu neustále kontrolovaly americké družice. To je úplně nový požadavek, který se vynořil po útoku v září 2001 na Ameriku s nárůstem světového terorismu i s ambicemi některých menších států vyvinout vlastní nekonvenční zbraně. Teď už není třeba hlídat Sovětský svaz a Čínu, nýbrž také výcvikové tábory teroristů v Asii, ale možná i v Severní Americe, dále severní Koreu, Írán a další státy, jejichž politickým vůdcům nelze věřit. Nicméně celý kontrakt je tajný, rovněž tak cena. Je pouze známo, že vývoj tělesa společného pro optoelektronickou a radarovou špionáž měl začít okolo roku 2005.
Přesto plný čtyřiadvacetihodinový dohled nemohou družice zajistit. Kosmickou službu proto doplní bezpilotní průzkumná letadla, jako jsou Predator a Global Hawk, která budou na podezřelá místa vysílat jednotlivá oblastní velitelství. Tyto stroje mají několik předností. Na rozdíl od družic může Global Hawk kroužit několik hodin nad cílem anebo měnit zadání – když skončí pátrání po táborech teroristů, dá se třeba do sledování konvoje vozidel anebo karavany oslů. Stroje Predator vybavují Američané i zbraněmi, takže nepřítele, který se znenadání vynoří, na pokyn z operačního sálu zničí. Zatím se používají výjimečně. Postupem času by se měly stát integrální součástí americké globální špionážní sítě.
Tato síť však bude patrně jenom mezistupněm. I ty nejdokonalejší dnešní výzvědné družice se opírají o techniku vyvinutou v šedesátých a sedmdesátých letech – nové stroje mají vycházet ze součástkové základny konce 20. století i s prvky objevů na počátku 21. století. Mají být neslýchaným způsobem miniaturizované, umělá inteligence jim umožní víc se samostatně rozhodovat, objevy v chemii a biologii jim dají schopnost měnit vzhled, maskovat se v novém prostředí, přizpůsobovat se extrémním podmínkám a prodloužit svoji životnost.

PROČ NECHYTILI BIN LÁDINA?



Američané neoficiálně přiznávají, že z kosmických výšek rozeznávají za příznivého počasí objekty o velikosti pouhých 10 cm, možná jenom 3 cm. Ovšem z minulosti víme, že každá armáda se chlubí zbraněmi a prostředky, které už zastaraly, protože má o generaci lepší. Platí to i v tomto případě? Nevíme.
Spekuluje se o tom, že nejmodernější optoelektronické družice získávají záběry, na kterých jsou vidět podrobnosti mnohem menší – třeba počet hvězdiček na náramenících důstojníků. Je to pravda? Opravdu by mohli Američané identifikovat irácké velitele, kteří dali příkaz k použití atomových, biologických či chemických zbraní, jak tvrdili na počátku druhé perské války? Proč dosud nenašli a nechytili v afghánských horách vůdce Al Kajdy Usámu bin Ládina? Na tyhle otázky se nedá odpovědět.
Nicméně víme, že družice s vysokou rozlišovací schopností ukážou postavu člověka, ale analytici ho neumějí rozpoznat. Družice možná nejhledanějšího teroristu světa už nejednou zachytily, jeho tvář však nezobrazily. Další potíž spočívá v tom, že snímek ukazuje plochu 60 krát 60 km – a na ní se pohybují stovky a tisíce lidí.
Cesta by mohla vést přes biometrické metody, které by jim měly umožnit identifikovat každého člověka, jehož už mají v databázi – podle postavy, podle chůze, podle pohybu rukou a podobně. Tyhle pokusy s úspěchem probíhají. Ostatně už nejméně dvacet let umějí specialisté FBI a CIA vyčíst z filmového záznamu sledování jízdy řidiče auta jeho duševní stav – a s vysokou mírou spolehlivosti.
Rovněž hlas je pro každého člověka charakteristický, bez ohledu na to, že se ho snaží pozměnit, stejně jako otisk jeho prstu či molekula dědičnosti DNA. Jestliže mají úryvek hlasu hledaného zločince analytici ve své databázi, při zpracování odposlechů počítač na jeho rozhovor upozorní.
V budoucnosti by se mohly spojit analyzátory optoelektronického zpravodajství a záznamu odposlechu tak dokonale, že by našly a identifikovaly člověka telefonujícího v afghánských horách. Anebo na lyžích v Krkonoších. Anebo na pláži v jižní Francii. Teroristu, podvodníka, turistu či politika.
A potom bude možné bin Ládina snadno chytit a potrestat.

Knihu si můžete objednat na adrese www.albatros.cz
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks