Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 KRÁLOVNY ŠPIONÁŽE - úryvky

Úvodem: Konec všech legend



Když se probíráme příběhy vyzvědaček 20. století, zjistíme, že o nejedné z nich se píše jako o „královně špionů“. Popravdě řečeno, mnohé jejich kousky k tomuto označení opravňují, ale jiné k tomu mají daleko – jenom se do role královen samy pasují. Zasloužily se o to mnohé z nich, když napsaly memoáry, ve kterých se oslavují, jiné zase velebili buď jejich nadřízení, případně si tím dodávali na vlastní důležitosti po jejich zatčení vyšetřovatelé. A na vrcholek téhle hierarchie se dostali spisovatelé, kteří z příběhů, o nichž se doslechli, napsali romány podle svých bujných představ.
Po první a po druhé světové válce, stejně jako za války studené, byly některé z těchto špionek tak slavné, že se o nich točily hrané filmy s prvotřídními hvězdami v titulních rolích. Samozřejmě k realitě měly tyhle příběhy daleko, nicméně slávu svých živých či mrtvých předloh šířily dál. To ukazují dokumenty z archivů, které se v posledních letech pozvolna otevírají.

A tak vznikaly legendy. Touto knihou bych chtěl všechny pověsti uvést na pravou míru a ukázat vyzvědačky v jejich skutečné podobě – aspoň potud, pokud to lze na základě existujících pramenů doložit.
KRÁLOVNY ŠPIONÁŽE - úryvky-1Potom máme další kategorii vyzvědaček – vlivové agentky. Tyto ženy pomáhaly svým chlebodárcům orientovat politiky, podnikatele či novináře určitým směrem. Nejednou k tomu používaly své půvaby.
Takřka neviditelné zůstávají příslušnice tajných služeb, které pracovaly na rezidenturách anebo v centrálách, a přitom někdy měla jejich práce klíčový význam. Ovšem tahle neviditelnost je dána tím, že se práce v těchto institucích často utajuje více, než samotných agentů v poli. Jejich význam v poslední době stále stoupá – proto, že buď pracují v oblasti analýz, které nabývají na důležitosti, anebo obsluhují složitá technická zařízení. Tady však využívají více svých mozků než ženských předností. Úloha žen ve špionáži se tedy pozvolna mění.
Přes tuhle kritičnost musím upozornit, že osudy některých špionů – mužů a žen – leckdy opravdu hraničí s fantazií. Tihle lidé zažívali a zažívají situace takřka neskutečné – kdyby je popisovali autoři beletrie, mohli bychom je odsuzovat jako hrubý výmysl.
Práce ať už v zahraničí nebo v centrále je tvrdá, vyžaduje hodně času a námahy. Mnohé ženy, které se do této služby daly, musely obětovat část svého rodinného života anebo dokonce celý. Většinou však nepřiznávají, že by jim to vadilo – i to je pro ně typické. Možná to nosí v sobě. Rozhodně neskuhrají na to, co ztratily, a jsou hrdé na to, čeho dosáhly.


Z kapitoly 1. PODIVUHODNÁ „FRAULEIN DOKTOR“



Velice učenlivá žačka



Začátkem října 1914 přijel do Bruselu major Walter Nicolai, náčelník oddělení III. b generálního štábu. I tomuto šéfovi zpravodajské služby pozemní armády se mladá poručice líbila. Když ho požádala o odpovědnější práci, převedl ji do Lilie jako asistentku náčelníka tamní úřadovny. Měla dávat instrukce agentům, analyzovat jejich hlášení a předávat je dál.
Schragmüllerová byla učenlivou žačkou. Z informací agentů dokázala vytahovat nejdůležitější údaje a určovat stupeň jejich věrohodnosti. Pracovala rychle a spolehlivě. Během několika měsíců předčila své mužské kolegy. „Kariéra této tiché, nenápadné ženy ve špionážním řemesle nemá v současných dějinách obdoby,“ napsal německý spisovatel Janusz Piekalkiewicz v Historii světové špionáže.
Jakmile v ní její nadřízení rozpoznali talent, poslali ji do špionážní školy v Baden-Badenu. Absolvovala opět na výtečnou. Chtěla, aby ji vyslali na území nepřítele – Francii přece dobře zná z prázdninových toulek. Vyloučeno! Nicolai pro ni našel vhodnější místo.
„Zapracovávala jsem se do začátku roku 1915,“ napsala později Schragmüllerová . „Pak mě náčelník oddělení III. b pověřil vedením sekce válečného zpravodajského úřadu zaměřené na zpravodajskou službu proti Francii v Antverpách, kam byla mezitím naše skupina přeložena. Tím jsem dosáhla postavení, které jsem si udržela po celou dobu války.“
Nová vedoucí špionáže proti západní frontě vymyslela pro své agenty spoustu novinek. Předně se nikomu z nich nepředstavila – vždy zůstávala paní doktorkou.
Jak zamezit, aby se při náhodném setkání na nepřátelském území vzájemně poznali a případně jeden druhého prozradili? Tím, že se nebudou znát. Každý měl v budově úřadu svůj pokoj. Jakmile z něho vyšel na chodbu, musel si nasadit masku, aby ho ostatní nepoznali.
Třebaže to bylo nebezpečné, snažili se belgičtí odbojáři budovu německé okupační správy v Rue de la Pépinière číslo 10 na okraji Antverp střežit. O lidech, kteří ji navštěvovali, posílali zprávy Spojencům. Západní zpravodajské služby se brzy přesvědčily o tom, že tam sídlí i záhadná Němka, která k nim vysílá špiony. Její jméno nemohly vypátrat. Francouzi jí proto říkali „Mademoiselle Doctor“ („Paní doktorka“) a „la Grande Patronne“ („Velký šéf“), Britové kromě „Tiger Eyes“ („Tygří oči“) ještě „Baeutiful Blonde of Antverp“ („Nádherná blondýna z Antverp“), „Terrible Doktor Elsbeth“ („Příšerná doktorka Alžběta“), „Black Cat“ („Černá kočka“), „Red Tiger“ („Rudý tygr“) anebo i německy „Fraulein Doktor“ („Paní doktorka“).

Dezertérská síť



Kde hledat kvalitní agenty, kteří se vyznají ve vojenských věcech a ve Francii? Francouzští dezertéři nacházejí azyl ve Švýcarsku. Schragmüllerová tam vyslala svého člověka, aby se pokoušel tyhle zběhy – většinou žijící na cizím území ilegálně a bez dokladů i bez peněz – naverbovat.
„Když byli první dezertéři, získaní agentem A. F. 89 v Ženevě, vyškoleni a vycvičeni v Antverpách pro své poslání, měli se pak (jako A. F. 93 a A. F. 94) vrátit zpět do Francie. Tam si měli znovu obléknout své uniformy, které někde ukryli, a jako navrátilci z dovolené odjet k jednomu z největších týlových velitelství, takzvanému Gares regulatrices. Vojenské doklady, které jsem jim opatřila, zněly na vojenské útvary, jejichž dislokaci jsme právě neznali. Samozřejmě jsem je seznámila s tím, co ví každý voják o svém pluku, aby uměli na každou otázku odpovědět.“ Studium vojenských reálií u nich odpadlo. Rovněž nemuseli procházet výcvikem v používání kódů, šifer a tajného inkoustu – všichni se měli vrátit a vypovědět, co zjistili. Během cesty měli získávat tiskopisy pro potvrzování dovolených.
Agenti A. F. 93 a A. F. 94 přešli pašeráckými stezkami do Švýcarska a odtud do Francie. Na velitelství se doptávali po svých údajných plucích a mluvili i se spoustou dalších vojáků. A také – podle možnosti – oťukávali jedince, kterým se na frontu nechtělo, jestli by nezběhli. Za každou novou duši, která zná události staré nanejvýš osm dnů, vypsala odměnu 500 marek – to byla královská prémie. Ostatně všechny zprávy jim tajemná šéfka dobře platila, avšak nikoliv v hotovosti, nýbrž šeky od jedné německé banky. Mohou si je mohou vybrat až po válce, teď by se jejich rozhazováním mohli prozradit.
Po dvou či třech týdnech se oba agenti vrátili. „Každý z nich se vyptal asi dvaceti dovolenkářů z různých útvarů. Přirozeně mnohé údaje nám jenom potvrzovaly už dříve známé informace. Ale mluvili také s vojáky, jejichž výpovědi objasnily rozmístění řady divizí, které jsme před tím už delší dobu hledali.“ Oba také přivedli tři nové dezertéry a rovněž švýcarský agent přišel s několika dalšími. Síť paní doktorky se rozšiřovala.
Avšak po čase, kdy francouzská kontrašpionáž jednoho vyzvědače zatkla, zrušil generální štáb v Paříži dosavadní tiskopisy pro dovolené. Nové byly podrobnější a platily vždy pro určité oblasti. „Trvalo nám měsíc, než jsme nové formuláře opět získali,“ uvedla Schragmüllerová . Také si pochvalovala, že získávala stále víc nových agentů z řad dezertérů a že všichni pracovali poctivě, nesnažili se jí podstrčit falešné údaje. Jejich poznatky doplňovaly záznamy z výslechů zajatců. Německé armádní velení tedy poměrně přesně vědělo, proti kterým plukům a divizím stojí jeho vojáci a s jakými zbraněmi může počítat.
Postupem času začala antverpská úřadovna vysílat do Francie i vlastní špiony, už vyškolené v řemesle. Jeden z nich si tam namluvil děvče, Margueritu Francillardovou, a získal ji jako spojku. Svou milenku posílal se zašifrovanými zprávami do Ženevy. Jezdila tam tak často, až vzbudila podezření. Policie ji sledovala, zatkla, usvědčila z napomáhání nepříteli a v lednu 1917 ji francouzský soud poslal na popraviště.

Z kapitoly 5. AGENTKA MEZI BRITSKÝMI KOMUNISTY



V dubnu 1930 se vrátil z Moskvy jeden z vůdců místních komunistů sedmatřicetiletý Percy Eded Glading. Absolvoval tam takzvanou Leninskou školu – půlroční kurz pro teroristy a sabotéry, doplněný ideologickými přednáškami.
Glading původně pracoval jako brusič v dělostřeleckém arzenálu Woolwich na jihovýchodě Londýna. Třebaže byl radikálním komunistou, v zaměstnání to původně nikomu nevadilo. V té době se prověřování politické spolehlivosti pracovníků důležitých podniků pozvolna zavádělo. Teprve před odjezdem do moskevské školy pro teroristy ho vyhodili.
Maxwell Knight, který v kontrašpionážní službě MI 5 vedl sekci B5(b), zabývající se politickou podvratnou činností, si vyhlédl Gladingovu milenku Olgu Grayovou. Glading byl ženatý a s devatenáctiletou dívkou, dceru dělníka z chemičky z Gatesheadu, si jenom zahrával. Knight se ji pokusil přemluvit, aby mu o něm dodávala informace.
Olga samozřejmě nejdřív odmítla: „Co si to dovolujete?!“ Avšak svému milenci nic neprozradila. To vypadalo slibně. Knight do ní hučel dál. Útočil na její vlastenectví: „Nechceme, abyste ho zrazovala. Chceme jenom vědět, jestli nedělají něco, co by ohrozilo obyvatele našeho království a vás samotnou!“ A možná, že jí nadhodil něco o mužích, kteří svým mladým milenkám pořád jenom namlouvají, že se rozvedou a pak si je vezmou, ale nikdy to neudělají.
Pozvolna ji rozkolísal, až ji zlomil. Olga souhlasila, že bude Knightovi referovat o všem, o čem začne sama pochybovat, o všem, co se příčí obvyklému chování občanů.
Brzy nato se přihlásila do Svazu přátel Sovětského svazu, což byla jedna z odnoží komunistické strany. A následující rok nastoupila jako písařka do kanceláře Protiválečného hnutí, které ze zákulisí rovněž řídili komunisté.
Zřejmě rychle prohlédla, protože Glading se k rozvodu nechystal a od něj a dalších komunistů pořád slyšela, že jejich cílem je zničit kapitalismus i britské království a zavést tam socialismus. Pravda, stát, který zajistí všem svým občanům dobré zaměstnání a odměnu, stejně jako pomoc v tíživých situacích, by se jí líbil, jenže prostředky, jimiž toho chtěli dosáhnout, ji děsily. Počítali s ozbrojeným bojem, se zavíráním a střílením nepohodlných lidí.
„Po dalších sedm let hlásila podrobnosti o komunistické činnosti v Británii,“ napsal Nigel West v knize MI 5. „Glading neměl nikdy důvod pochybovat o její upřímnosti. V roce 1934 jí dokonce svěřil úlohu kurýra do Sovětského svazu a pak ji zařadil na lepší práci.“
Podle Herberta Romersteina a Erica Breindela, kteří napsali knihu o luštění sovětských tajných rádiových depeší The Venona Secrets (Tajemství Venony), sloužila Grayová rovněž jako kurýr mezi vůdcem britských komunistů Harrym Pollitem a radistou obsluhujícím tajnou vysílačku ke spojení s moskevskou centrálou Kominterny. Přitom získala kód, kterým se tyto telegramy šifrovaly, a předala ho Knightovi. Odposlouchávací služba tedy zachycovala a okamžitě dešifrovala jejich korespondenci.

Špion v dělostřeleckém arzenálu



V únoru 1937 požádal Glading Olgu: „Mohla bys najmout nějaký byt v Londýně. Bezpečný byt na důvěrné schůzky. Nejlépe bez domovníka, aby do všeho nestrkal nos.“
Grayová takový byt po domluvě s Knightem našla – v domě číslo 82 na Holland Road ve čtvrti Kensington.
Během následujících dvou měsíců chodili do tohoto bytu jenom Glading a Grayová. Nicméně jednou se tam dívka setkala s mužem, který se jí představil jako „Peters“, důležitá spojka do Moskvy. Když se o něm dověděl Knight, pustil se do pátrání po jeho totožnosti. Nebyl to žádný „Peters“, nýbrž Theodor Maly, původem Maďar, rezident NKVD v Londýně, zpravodajec, kterého Moskva často posílala do zahraničí, aby řešil nejsložitější úkoly.
Sešli se na obědě v restauraci. „Mám večer důležitou schůzku na Charing Cross,“ svěřoval se muž dívce. „Mohla bys večer přijít do našeho bytu na Holland Road. Budeme fotografovat.“
Olga souhlasila, ale když se rozešli, zatelefonovala to svému šéfovi na MI 5. Knight požádal pomoc Zvláštní oddělení. Britská kontrašpionáž totiž nemá právo zatýkat, dělají na její žádost policisté z tohoto oddělení Scotland Yardu.
Večer ve čtvrt na sedm 21. ledna zatkli tajní policisté vedení inspektorem Tomym Thompsonem poblíž stanice Charing Cross Gladinga a neznámého muže. Domnívali se, že to bude ruský kurýr, který má nahradit „Stephensonovi“. K jejich údivu se z něho vyklubal další agent – Albert Williams, devětatřicetiletý tesař z Woolwichského arzenálu. Pánové měli u sebe plány na nejnovější detonátory.
Při domovních prohlídkách v jejich bytech našli policisté velké množství usvědčujících důkazů. Kromě několika speciálních kamer, ateliéru a laboratoře na vyvolávání filmů tam objevili spisy a plány na nové torpédo, leteckou bombu, protiponorkovou bombu, část protitankové miny, další dokumenty už byly přefotografované na filmech.

Poděkování soudce agentce „X“



Kromě Gladinga a Williamse zatkla policie rovněž Mundaye, Whomacka a jeho paní Edith Whomackovou. Soud s nimi se konal 14. května. Gladinga, Williamse a Whomacka shledal soud vinnými ve všech čtyřech bodech obžaloby. Tehdy se v Británii udílely poměrně mírné tresty. Gladinga poslal do vězení na šest let, Williamse na čtyři a Whomacka na tři roky. Mundaye osvobodil, protože proti němu neshledal dostatek důkazů.
Olga Grayová před soudem nesvědčila, pouze se četla její výpověď, kterou podepsala jako „slečna X“. Soudce Hawke ji nakonec poděkoval: „Myslím, že tato mladá žena prokázala mimořádnou odvahu a že udělala velkou službu své zemi.“
Percy Glading zemřel v dubnu 1970, když mu bylo sedmasedmdesát let. Další osudy Olgy Grayové, která žila pod cizím jménem v Kanadě, neznáme. Dokonce ani státní archiv v Kew nevede její činnost pro MI 5 ve spisech, které dosud odtajnil. Nicméně od května 2003 mohou historici studovat dokumenty o Gladingovi a jeho společnících.
Po druhé světové válce se vyzvědačská činnost této skupiny plně potvrdila i z dalšího pramene. Američtí kryptologové totiž začali v rámci akce Venona dešifrovat rádiové depeše ze všech sovětských diplomatických a obchodních misí, které měly západní tajné služby ve svých archivech. Tam se ukázalo, že řadu dokumentů z londýnského dělostřeleckého arzenálu předali sovětští vyzvědači do Moskvy rádiem. Britové a Američané odtajnili tyto telegramy na počátku roku 1998.


Z kapitoly 12. KULHAJÍCÍ DÁMA



V srpnu 1941 přijela do města Vichy na jihozápadě Francie pětatřicetiletá Američanka Virginia Hallová. Před čtrnácti měsíci francouzská vláda pokorně kapitulovala, Adolf Hitler se vítězoslavně projel Paříží a jižní část republiky ponechal neobsazenou, nicméně pod svou kontrolou. Kabinet, který se přátelil s okupanty, se usadil v lázeňském městě Vichy. Bývalá diplomatka Hallová měla jako novinářka psát pro New York Post. Ve skutečnosti působila i jako agentka nové britské výzvědné služby nazvané Útvar speciálních operací (Special Operations Executive – SOE). A protože Spojené státy zůstávaly ve válce s Německem zatím neutrální, vichistická vláda ji přijala.
Zprávy, které posílala své redakci do New Yorku, nikdo necenzuroval. Francie, kde donedávna bylo všeho dostatek, najednou zchudla. Hned 4. září si Hallová stýskala: „Čas tady jde nazpátek. U nádraží nejsou žádné taxíky, jenom pár autobusů a káry tažené koněm. Nastoupila jsem do autobusu poháněného dřevěným uhlím místo benzinu a jela ke svému hotelu. Vichy je nepatrné město, kam v létě jezdili návštěvníci na léčebné kúry. Je to nekonečně malé místo, v němž se ubytovala vláda Francie a Francouzské říše, která zabrala většinu hotelů… Dosud jsem tady neviděla žádné máslo a mléka je velmi málo. Obchody mají také poskrovnu obleků a prodávají je za mimořádně vysoké ceny. Naproti tomu bot je dostatek…“ V listopadu informovala o prosazování nacistických zákonů v podobě pronásledování Židů.
Skupina příslušníků SOE, na kterou byla Hallová-„Marie“ napojena, pracovala asi sto kilometrů od Lyonu. Podílela se s nimi na vytvoření záchranné sítě pro uprchlíky ze zajateckých táborů a pro sestřelené britské letce, kteří prchali do Španělska, někteří i do Švýcarska. Vyhledávala místa shodná ke shozu lidí, zbraní a peněz. S vybranými místními přáteli domlouvala, jak sehnat bezpečné byty pro agenty z Británie a zajistit jejich zásobování. A právě vysazené parašutisty dávala dohromady s odbojáři.
V jedné z posledních reportáží „odněkud z Francie“, kterou odeslala 22. ledna 1942 leteckou poštou, upozorňovala, že drobné krádeže, zvláště pak jídla, nabyly obrovských rozměrů. „Majitelé nikoho ani neobviňují. Vědí, že chudí lidé hladoví. Průměrná váha člověka se dnes snížila o šest kilogramů nejen kvůli nedostatku jídla, ale i kvůli zvyšující se fyzické zátěži a duševnímu stresu.“
V té době už byla nepřátelskou cizinkou. Němci totiž v listopadu obsadili i jižní část země a vzápětí, japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci, vyhlásil Washington válku nejen Tokiu, nýbrž i Berlínu.
Americká novinářka místo evakuace do bezpečí odešla do ilegality a skrývala se poblíž Lyonu. Teď se jí zkušenosti se zajišťováním konspiračních bytů a jejich zásobováním vyplatila.

Pěšky přes Pyreneje



Dokud USA nevstoupily začátkem prosince 1941 do války, žila Hallová-„Marie“ ve Vichy bez sebemenších obtíží. Potom se uchýlila do ilegality.
Nejdřív zajistila, aby její skupina dostala vysílačky a mohla se domlouvat na společných akcích s centrálou SOE v Londýně. Podařilo se jí najít odbojáře v Paříži a kontaktovat je s lyonskými. Navazovala i další styky. Jednotlivým odbojovým buňkám rozvážela peníze, které přicházely různými kanály od SOE.
Gestapáci brzy zjistili, že jednou z organizátorek ilegální činnosti v oblasti Lyonu je malá štíhlá americká novinářka, která napadá na levou nohu. Začali o ní mluvit jako o „la Dame Qui Biote“(„Kulhající dáma“). Odbojáři o ní mluvili s úctou jako o „Lyonské Marii“.
Na počátku zimy 1943 se stala situace pro ni natolik nebezpečnou, že její nejbližší spolupracovníci a vedení francouzské sekce SOE jí nařídili: Musíš zmizet!
Dobrá, ale jak? Běžně zajišťovaly dopravu mezi hnutím odporu a Británií malá letadla typu Lysander, která přistávalo takřka na jakékoliv louce. Jenže teď pro ně nebylo příznivé počasí. Nezbylo nic jiného, než zvolit pozemní cestu – to znamená pěšky přes Pyreneje do Španělska.

Stále vyhlížela jako královna



Když se 15. srpna vylodili Spojenci na jihu Francie, dostala „Diana“ posilu – amerického a francouzského důstojníka plus amerického radistu. Tahle skupina vyslaná z Alžírska byla součástí tajné operace SOE-OSS nazvané „Jedburgh“.
Tři noví vojáci pomohli Hallové dát dohromady tři roty Francouzských vnitřních sil (Forces Françaises d’Intérieur) o celkové síle 300 mužů. V době, kdy se Němci bránili na severu i na jihu, napadaly její oddíly ustupující okupanty, vyhazovaly do povětří telefonní linky, mosty, vlaky a skladiště zbraní. Při odchodu německé armády z Le Puy makisté útočili na její kolony, přičemž zabili na 150 vojáků a dalších 500 zajali.
Nakonec dostala „Diana“ rozkaz z Londýna, aby se s malou skupinou makistů přesunula k městu Bourg u švýcarských hranic. Dohonila tam francouzskou první armádu, která odtud vytlačovala Němce. Při této operaci se také setkala s podporučíkem OSS Paulem Gastonem Goillotem, kterého 4. září vysadili z letadla, aby jí pomáhal. Tento třicátník se narodil v Paříži, později jeho rodiče emigrovali do USA, ale po čase se vrátili, zatímco on tam zůstal. Třebaže byl o osm let mladší a ona zase vypadala na svůj věk starší, pocítili k sobě vzájemné sympatie.
Koncem září se všichni příslušníci OSS vrátili do Londýna. Přátelé uspořádali na počest Dindy Hallové oběd. „Byl jsem naprosto překvapen jejím vzhledem,“ napsal poručík Rene Julian Defourneaux, který se s ní setkal už dřív. „Vypadala jako stará dáma s černými šedivějícími vlasy, celá v černém, se šňůrou černých perel, které zmírňovaly přísnost jejího vzhledu. A stále vyhlížela jako královna.“
Potom se v tichosti chystala k poslední operaci. Bude s několika dalšími včetně Goillota vysazena poblíž Innsbrucku. Spojenci čekali, že část Rakušanů se vzchopí k odporu proti nacistům. Už se celý tým OSS přesunul do italského Casserta, odkud měl odejít. Avšak německá obrana v Rakousku se zhroutila tak rychle, že tam skupina ani nestačila vyrazit.
Velitel OSS v Evropě plukovník James R. Forgan navrhl, aby byl poručici Virginii Hallové udělen Kříž za významné služby (Distinguished Service Cross), druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Prezident Harry Truman jeho návrh podepsal. Slečna Hallová však namítala, že nechce žádnou publicitu s odůvodněním, že je stále ve službě. Nadřízení nakonec tuhle námitku přijali. Řád jí tedy předal šéf OSS generál William Donovan 27. září 1945 v doprovodu její matky ve své soukromé pracovně.

Odboj proti sovětské okupaci



I po skončení druhé světové války zůstala Virginia Hallová ve zpravodajské službě. Pracovala v Itálii, Švýcarsku, Palestině a na Kypru. V roce 1948 se vrátila do New Yorku, kde žil její milenec Paul, a pomáhala při zakládání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Dokonce hovořila s uprchlíky z Albánie, Jugoslávie a pobaltských států, aby si ujasnila, nakolik je možné tam organizovat hnutí odporu proti komunistům.
V roce 1950 se za Paula Goillota provdala. Šestatřicetiletý muž, kterému chybělo vyšší vzdělání, chtěl využít znalosti domácí francouzské kuchyně, a založil si restauraci. Neuměl však podnikat, a proto po několika letech zkrachoval. Zůstal „mužem v domácnosti“.
V prosinci 1951 nastoupila Goillotová-Hallová do centrály CIA ve Washingtonu. Zpočátku pracovala ve francouzské sekci, později přešla do plánovacího oddělení, kde měla na starosti celou západní Evropu. Jako specialistka na podzemní odboj chystala odbojové skupiny pro případ, že by Sovětský svaz tyto země okupoval. Později navrhovala podobná opatření i pro jihovýchodní Asii. Často cestovala po světě. Nakonec se stala jednou z nejvýše postavených žen v CIA.
V roce 1966 odešla předčasně do penze. Musela – stále víc jí trápily jí zdravotní potíže. Odstěhovala se na farmu v Barnestownu ve státu Maryland, kousek od Washingtonu. Zahrádkařila tam se stejnou vervou, s jakou ve Francii tajně sledovala Němce a organizovala hnutí odporu. S manželem chovali smečku francouzských pudlů. S chutí vyráběla kozí sýr. Žila plným životem venkovské hospodyně. Přátelé říkali, že jsou s Paulem ideální pár.
Třebaže pamětníci její hrdinskou činnost za války ve svých memoárech a studiích vyzdvihovali, ona sama se k tomu odmítla vyjadřovat. Teprve po její smrti 12. ledna 1982 se první větší zmínka objevila v nekrologu deníku Baltimore Sun. Goillot zesnul pět let po ní.


Z kapitoly 15 POD PLÁŠTÍKEM NAHOTY



Byla to Mata Hari druhé světové války – tvrdí někteří historici. Ovšem svědci namítají, že této kurtizáně se podobala jenom vnějškově.
„Příčinou jejího úspěchu bylo v neposlední řadě její zvláštní ženské kouzlo,“ popisoval „Cynthii“ po válce Montgomery Hyde, který ji jako důstojník britské tajné služby dobře znal. „Na první pohled však nebyla pro muže zvlášť přitažlivá. Nebyla krásná, dokonce ani ne hezká, měla jenom hezké světlé vlasy. Byla vysoká, s výraznými rysy a vždycky elegantní. Nebylo na ní nic, co by naznačovalo, že je snadno přístupná. Byla příjemná a inteligentní společnice a uměla dobře mluvit – nebo spíše poslouchat. Měla měkký, uklidňující hlas, který sám o sobě jistě vedl muže k tomu, aby se jí svěřovali. Na své »oběti« možná působila nejdřív spíš intelektuálně a teprve později objevovali její opojné fyzické kouzlo. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, její moc nad diplomaty, kteří ji svěřovali svá tajemství, jasně pramenila ze sexuálního zájmu. Měla i mnoho dalších obdivuhodných vlastností. Byla zcestovalá a dobře rozuměla psychologii Evropanů. Myslela jasně a analyticky, její zprávy byly naprosto přesné. Byla odvážná a často byla ochotna – a dokonce po tom toužila – riskovat víc, než jí její britští zaměstnavatelé dovolovali. Peníze pro ni nebyly rozhodující, její činnost ji vášnivě zaujala a byla přesvědčena o tom, že její věc je spravedlivá. Dostávala malý plat, který sotva pokrýval její běžné výdaje. Přitom nelze cenu jejích služeb penězi vůbec vyjádřit.“

Zrada se ctí



V srpnu 1940 se paní Packová vrátila do Washingtonu. Otec zemřel před čtyřmi roky na rakovinu. V americké metropoli našla ovdovělou matku. Nyní si pronajala rodinný dům v proslulé čtvrti umělců a výstředníků Georgetown. Oficiálně se živila příspěvky do britských novin a časopisů.
Také William Stephenson už na ni čekal. Tento kanadský podnikatel, který používal krycí jméno „Intrepid“ (Neohrožený), přijel do Spojených států v létě 1940, v době, kdy se hroutila Francie a Británie zůstala jediným protivníkem Německa. S ředitelem výzvědné služby SIS–MI 6 Stewardem Menziesem se domluvil, že na západní polokouli vytvoří její filiálku. Samozřejmě po tiché dohodě mezi premiérem Winstonem Churchillem a prezidentem Franklinem Rooseveltem. I ředitel FBI J. Edgar Hoover tuhle spolupráci přivítal a dokonce vymyslel pro Stephensonovu agenturu název: Koordinace britské bezpečnosti (British Security Coordination – BSC).
Pětačtyřicetiletý realisticky uvažující Stephenson znal kousky paní Packové v Evropě. Proto ji vybídl k novému dobrodružství: „Amy, moc byste nám pomohla, kdybyste získala italské námořní šifry. Používá je atašé admirál Lais.“ A začal ji vést pod krycím jménem „Cynthia“.
Šedesátiletý Alberto Lais vedl donedávna italskou námořní zpravodajskou službu a potom ho navzdory bezpečnostním pravidlům poslali do Spojených států, země, se kterou nemá Itálie příliš vřelé vztahy. To bylo vybočení z pravidel – bývalý šéf, který zná nejdůležitější tajemství výzvědné služby, na takové ožehavé varty nepatří. Jak si tohle vybočení vysvětlit? Zřejmě dostal nějaký zvláštní úkol, který má ve Washingtonu splnit.
Admirála, který měl pro ni slabost jako pro dívenku, nádherná jednatřicetiletá dáma uchvátila. A zbláznil se do ní víc než před dvaceti léty. Ovšem není jasné, jestli se stali milenci. „Cynthia“ tvrdí, že nikoliv, ale současně přiznala, že k ní byl milý, něžný, objímal ji a líbal, přitom se vyznával, že ona je to jediné, co v Americe má.
Když ho po několika týdnech požádala o vydání námořních šifer, zarazil se: „Přece nemohu zradit svou zemi!“
Avšak vyzvědačka ho přesvědčovala: „Já jsem Američanka! A Spojené státy jsou v téhle válce neutrální. Kdybys mně je dal, nebyl by to tak velký prohřešek! Můj blízký přítel pracuje v Námořní výzvědné službě. Možná, že by to nakonec prospělo i samotné Itálii.“ Samozřejmě lhala – pracovala pod cizí vlajkou.
Starý pán se nemohl rozhodnout. Jeho milovaná na něho naléhala. Vymyslel tedy obezličku, aby se aspoň formálně srovnal se svou ctí a přísahou. Požádal šifranta, aby tajné materiály předal krásné Američance sám. A „Cynthia“ je mladému italskému důstojníkovi bohatě zaplatila.
Italové měli ve Středozemním moři nad britskými soupeři pořád početní převahu – šest bitevních lodí, devatenáct křižníků, sto dvacet torpédoborců a přes stovku ponorek. Zůstaly bez ohledu na to, že britské letectvo loni v listopadu poškodilo část flotily zakotvené v přístavu Taranto. Proto bez velkých obtíží zásobovaly italská a německá vojska v severní Africe.
Teď získali Britové zpravodajskou výhodu. Admirál Andrew Cunningham, který sídlil v egyptské Alexandrii, mohl asi od února 1941 číst rádiové depeše, jimiž se řídily akce italského námořnictva. Tahle znalost mu umožnila, aby 28. března zničil velkou část jeho loďstva v bitvě u mysu Matapan, a tím ho prakticky až do konce roku vyřadil. „Vítězství u mysu Matapan, které přišlo v pravý čas,“ napsal Churchill ve svých pamětech, „nás zbavilo jakéhokoliv ohrožení, které v této kritické době viselo nad britskou námořní nadvládou ve východním Středomoří.“
„Cynthia“ nakonec zavinila admirálovo odvolání z USA. Jednou se jí zmínil, že kapitáni pěti italských obchodních lodí, které kotví v Norfolku ve Virginii, mají vyřadit z provozu své strojovny. V amerických přístavech totiž stála spousta italských a německých plavidel, která se neodvažovala prorazit britskou blokádu v Atlantiku. Všichni však cítili, že doba, kdy do války v Evropě vstoupí Spojené státy, se počítá už jenom na měsíce. Potom tyhle lodě Američané zabaví. To se nesmí stát! Lais dostal rozkaz z Říma, aby je námořníci poškodili. Obdobný pokyn zřejmě měli i němečtí námořníci.
Vyzvědačka oznámila tento záměr Stephensonovi. „Intrepid“ informoval americké úřady. FBI zasáhla, někde už opožděně, ale přesto se podařilo škody na italských plavidlech, stejně jako na německých, omezit na minimum. A když Berlín a Řím proti zásahu amerických policistů protestovaly, oznámil jim 3. dubna 1941 státní department, že posádky těchto lodí narušily americké zákony, protože ohrozily bezpečnost. Italského vyslance knížete Colonna současně požádalo, aby námořní atašé Lais jako nežádoucí osoba opustil území USA.
Admirál nikdy nepodezříval sladkou Amy, že jeho vypovězení způsobila. Když se v newyorském přístavu loučil, věnoval jí větší pozornost, než své americké manželce a dětem, které zůstávaly.

Informace z francouzské ambasády



„Teď bychom potřebovali, kdybyste se soustředila na vyslanectví Francouzské republiky,“ požádal vyzvědačku „Cynthii“ v květnu 1941 „Intrepid“. „A navázala tam s některým diplomatem užší kontakt.“
V jižní části Francie vládl loutkový kabinet se sídlem ve Vichy, podřízený Hitlerovi. Přesto se mezi jeho ministry a úředníci našli tajní odbojáři, kteří pracovali proti Němcům. Ovšem vyslanec ve Washingtonu Gaston Henry-Hay patřil mezi přisluhovače nacistů a všechno britské nenáviděl. Dokonce zřídil soukromou špehovací službu, která vyhledávala odpůrce Vichy a vyhrožovala jim, že když se nebudou chovat jako řádní francouzští občané, potrestají úřady doma jejich příbuzné. Britské a americké tajné služby proto potřebovaly proniknout na ambasádu, aby věděly, jaká je tam situace, a případně odtamtud získávat informace. A to byl úkol pro „Cynthii“.
Nejsnáze se dá vniknout do jakéhokoliv úřadu pod rouškou novináře. To udělala i paní Packová, která zatelefonovala tiskovému přidělenci kapitánu Charlesi Emanuelu Broussemu: „Ráda bych pořídila rozhovor s panem vyslancem.“
Brousse tuhle schůzku zařídil. Před tím u něho novinářka se svou asistentkou poseděla. Diplomat je v obecných rysech seznámil s politikou vichistické vlády. „Cynthia“ získala dojem, že na něho zapůsobila. Byl to správný pocit – na konci rozhovoru nadhodil, že by se s ní ještě rád sešel.
Interview s vyslancem nic nového nepřinesl. Henry-Hay právě absolvoval nepříjemný rozhovor s ministrem Hullem. Nyní se oběma dámám snažil vysvětlit, že Francie se bez spolupráce s Německem neobejde. A soptil proti Británii, která tradičně Francii škodila – snad to i američtí čtenáři pochopí. Při loučení paní redaktorce řekl, že bude na půdě ambasády kdykoliv vítána.
Devětačtyřicetiletý kapitán Brousse, potřetí ženatý a otec několika dětí, brzy pozval paní Packovou na večeři. Skončili v jejím bytě. Scházeli se i nadále – kvůli jeho rodině většinou u ní. Tentokrát se nezamiloval jenom diplomat, ale i vyzvědačka.
Za minulé války bojoval Brousse proti Němcům jako pilot bombardéru. Na počátku této války byl příslušníkem zpravodajské služby spojeného velení francouzského a britského letectva. Na ambasádu nastoupil v roce 1940. Němce nenáviděl, ale jako mnoho Francouzů si myslel, že je Británie zradila.
V červenci začala vichystická vláda omezovat diplomatický personál. Neměla peníze. I funkci tiskového a kulturního atašé ve Washingtonu škrtla. Vyslanec však Brousseho potřeboval, a proto navrhl, že mu bude dávat menší odměnu ze svých tajných fondů. Kapitán přikývl – zpátky do Evropy se mu nechtělo.
A to byla příležitost pro Amy. „Charlie, pracuji pro americkou vládu,“ prozradila mu jednou v posteli. „Chtěla bych, abys mně nosil všechny kopie telegramů, dopisů a interních přípisů. Bude to výhodné i pro tebe – budeš dostávat honorář.“ Opět tedy vytáhla cizí vlajku.
Francouz souhlasil. Ostatně vyslance, který si navzdory tomu z něho udělal svého důvěrníka, nemohl vystát. Aby se Charles milence zavděčil, začal si zapisovat všechny události, které se v úřadě odehrávaly. Od té doby oba dva bedlivě sledovali a chránili příslušníci FBI, kterým však nadřízení neřekli, že pečují o své lidi, takže si mysleli, že jde o německé agenty.
Packová se přestěhovala ze svého domu v Georgetownu do hotelu Wardman, kde bydlel kapitán Brouse se svou rodinou. Díky tomu s ním byla v každodenním kontaktu.
Na šéfa špinavých operací se vypracoval vyslancův tajemník Jean Musa z italsko-francouzské rodiny, narozený ve Švýcarsku, ale nyní americký občan. Takřka celý život pracoval jako číšník v New Yorku. Před léty se při obchodování se zbraněmi skamarádil s Henry-Hayem. Potom se dlouho neviděli. Před válkou odjel do Francie, protože měl v plánu dohodnout její vládě za velkou provizi dodávku zbraní. A protože kšeft nevyšel, vrátil do se USA. Když se dočetl, že jeho přítel přijel do Washingtonu jako diplomat, okamžitě za ním zašel – a ten ho zaměstnal.
Musa se vydával za příznivce Charlese De Gaulla, který vedl z britských ostrovů francouzský odboj. Jakmile mezi vlastenecké Francouze pronikl, dával dohromady jejich seznamy případně i jména jejich příbuzných doma, sháněl plány nových zbraní a informace o americké pomoci bojující Británii – a všechno posílal do Vichy. Také se pokoušel získat plány vynikajícího lehkého kulometu Bren, který vyráběly americké zbrojovky v licenci brněnského konstruktéra Karla Stallera. Američané nasadili na Musu agenta, který se tvářil jako Hitlerův obdivovatel, a ten od něho získával další informace.
Postupem času o něm shromáždily FBI a BSC takové vědomosti, že mohly jeho činnost prakticky dirigovat. Musa se stal figurkou ve složité zpravodajské hře.
Když dospěly tajné služby k závěru, že získaly potřebný přehled o vichystickém podzemí, daly je tisku. V neděli 31. srpna 1941 otiskl New York Herald Tribune na první stránce velký článek pod titulkem Vyslanectví Vichy v USA odhaleno jako vůdce kliky agentů, kteří pomáhají nacistům. Potom americká policie Musu, který neměl diplomatický pas, zatkla.

Bedlivě chráněný kód



Začátkem března 1942 dostal Stephenson telegram z Londýna: „Pokuste se získat francouzský námořní kód.“ Jeho pomocí šifrovali své depeše nejen námořní přidělenci, nýbrž i velitelé loďstva podřízeného Vichy. Američané a Britové se chystali k invazi na východ severní Afriky, kterou zčásti ovládala francouzská kolaborantská vláda.
„Intrepid“ se samozřejmě obrátil na „Cynthii“. A vyzvědačka pozvala do svého hotelového pokoje milence, aby ho požádala o pomoc.
„To je nemožné!“ kroutil se Brousse. „Do místnosti šifrantů smějí chodit jenom dva lidé – šifrant a jeho asistent. Nikdo jiný tam nesmí. Telegramy tam nosí rada vyslanectví.“
„Chceš říct, že ani tys tam nikdy nebyl?“
„Ne, nebyl. Jednu dobu tam šmejdil námořní atašé, pobýval tam víc, než to bylo nutné. Když se to dověděl vyslanec, pořádně ho sjel a potom mu to písemně zakázal.“
„Jak to vypadá v noci? Jsou tam celou noc?“
„Ne, to ne. Ale šifrovací místnost je střežena. Nedávno jsme dostali pokyn z Vichy, abychom zajistili nepřetržité hlídání – v noci i ve svátek.“
„Nemohli bychom přemluvit šifranta?“
„Ne, starý Benoit žije jenom pro svou práci. Přijde, nikoho nepozdraví a hned se žene k sobě. Nic nepotřebuje, nemá žádnou ctižádost, ani žádnou fantazii.“
Starý voják Benoit věřil maršálu Phillipé Pétainovi, hrdinovi první světové války, který byl formální hlavou zbytku Francie podřízené Němcům. Potom však ve Vichy posílila proněmecká klika, vedená premiérem Pierre Lavalem. Benoita to znechutilo natolik, že dal výpověď.
„Cynthia“ se za šifrantem vypravila. Pokusila se ho přemluvit, aby přestal sloužit kolaborantům a posloužil francouzskému lidu a Spojencům. Marně. Starý pán s ní málem souhlasil, ale byl příliš loajální vůči nadřízeným, než aby jí mohl vyhovět.
Zkusila tedy jeho nástupce mladého hraběte de la Grandville. Důstojník byl rád, že se o něho zajímá taková šaramantní dáma. Měl rodinu, jeho manželka čekala další dítě a jejich finanční situace nebyla valná. „Cynthia“ s ním debatovala o válce a o poměrech v Evropě, ale ke svému překvapení zjistila, že je oddaný Péteinovi a Lavalovi. Přesto mu otevřeně nabídla obchod: „Když mně předáte námořní kód, dostanete honorář, který vás na několik let zabezpečí. A kdyby byly přerušeny diplomatické styky s Vichy, moji přátelé poskytnou vaší rodině azyl.“
Šifrant rázně odmítl: „To by byla zrada.“
„Ale vám se musí těžko žít, když dostáváte tak malý plat…“
Zasmál se: „Peníze nejdou důležité. Záleží na vědomostech, na inteligenci, na lásce.“
Po dlouhém rozhovoru se nabídl, že ji doprovodí k jejímu hotelu. „Cynthia“ byla přesvědčená, že kód nakonec dostane. Jen ho musí svést.
Druhý den odletěla do New Yorku za svým styčným důstojníkem, aby mu předala telegramy z vyslanectví, které ukradl Brousse. Když se večer vrátila, hrabě na ni čekal před hotelem. Pozvala ho do svého pokoje. Když spolu hovořili a ona cítila, že se k ní štěstí začíná vracet, najednou telefonoval Brousse. Ti dva se nesmějí setkat! Musela se mladému diplomatu omluvit, že má nějaké naléhavé povinnosti, a propustit ho.
Za chvilku zaklepal milenec. Řekla mu o tom, kdo ji navštívil. A dodala: „Kdybys mně s tím kódem pomohl, nemusela bych se obracet na hraběte.“
„Já bych ti pomohl, jenže nevím jak,“ bránil se tiskový atašé.
„Řekla jsem mu, že pracuji pro americkou Námořní výzvědnou službu. Nabídla mu peníze a řeknu, že jsou od Svobodných Francouzů. Možná, že to prozradí svému nadřízenému.“
„Proboha!“ zaúpěl Brousse.
„Tyhle typy já znám. Chce být zadobře se svým šéfem. Radši bude pomalou stoupat po žebříčku funkcí, než aby svou kariéru něčím ohrozil.“
Její předpověď se splnila. Hrabě de la Grandville po týdnu oznámil, že mu jedna velice půvabná dáma nabídla, aby zradil vládu ve Vichy a že za to dostane velké peníze. Její jméno neprozradil.
Brousse zašel za Henry-Hayem a upozornil ho, že se o tom povídá po celém Washingtonu. Mohla by z toho vzniknout nepříjemná diplomatická aféra. Také připomněl: „Vaše Excelence, vzpomeňte si, jak rozšiřoval falešné zprávy o vašem vztahu s jednou paní baronkou. Ten člověk je lhář!“
Vyslance, který měl s hrabětem nevyřízený účet, tím potěšil. Zavolal si ho, zbavil ho funkce šifranta a pohrozil, že když bude v těchto pověstech pokračovat, na ambasádě skončí.

Divadlo pro hlídače



Získání francouzského kódu se stalo pro „Cynthii“ věcí její vyzvědačské cti. Musí ho dostat! Vymyslela nový plán. Přimět milence, aby v něm hrál jednu z hlavních rolí, bylo snadné. Zázemí z americké strany zajišťoval čerstvě jmenovaný plukovník Ellery C. Huntington z výzvědné služby OSS, který se představil jako „Hunter“.
Kapitán Brousse se svěřil nočnímu hlídači ambasády se svými potížemi: „Zamiloval jsem se do jedné paní, vždyť ji znáte, občas sem chodí – paní Packová. Jenže oba jsme zadaní. Nevadilo by vám, kdybychom spolu občas přišli večer do úřadu?“ A strčil mu do dlaně bankovku na přilepšenou.
Strážný, polichocený důvěrou diplomata, ochotně souhlasil. Ostatně ani ta diškerece není k zahození
Milenci tedy navštěvovali ve večerních hodinách ambasádu. Hlídače vždycky odměnili. Zůstávali tam několik hodin.
Večer 19. června přijeli do úřadu rozjařeni se dvěma lahvemi šampaňského pod paží. „Slavíme výročí našeho seznámení. Nechcete si s námi přijít?“ Žádný Francouz nemůže takovému pozvání odolat. Ve strážnici vypili s nočním hlídačem několik skleniček. Před tím mu Amy nasypala do jeho sklenky prášek Nembutal na uspání. Muž brzy ztvrdl.
„Cynthia“ okamžitě zavolala řidiče taxíku – kanadského příslušníka BSC George Crackera. Avšak i zkušenému odborníkovi trvalo překonání zámků ve dveřích šifrovací místnosti a zjištění číselné kombinace u sejfu příliš dlouho – tři hodiny. Musel pracovat tiše a nesměl po sobě zanechat sebemenší stopy. Amy pečlivě zapisovala celý jeho postup. Když svítalo, akci ukončila: „Víme, jak se dovnitř dostat, to je to nejdůležitější. Samotnou práci musíme nechat na příště.“
Milenci přišli opět za dva dny. Tentokrát bez vína. Jako obvykle zamířili do pracovny tiskového atašé. Po hodině chichotání a výkřiků, které musel hlídač slyšet při pochůzkách chodbou, oba odešli do šifrovací místnosti a „Cynthia“ chtěla odemknout sejf. Jenže jí to nešlo, prostě to neuměla, chyběl jí nezbytný grif. Po třech hodinách se museli vzdát.
Nadřízené, kteří čekali v blízkém hotelu, samozřejmě zklamali. Jedině John Highrouth z BSC, který byl jejím řídícím důstojníkem, zřejmě s potížemi počítal: „Amy, mohla byste hned teď odletět do New Yorku? Tam vás ten náš člověk naučí stejný sejf otevírat.“ „Cynthia“ kývla.
Několik hodin se učila kasařskému řemeslu. Pořád však si nebyla jista, jestli to zvládne. „Potřebuji pomoc!“ tvrdila.
Druhý den si to zopakují. A Cracker vyčká poblíž jako záloha.
Vyzvědačka však cítila, že strážný je začíná podezřívat. Proto jako součást jejich divadla pro něho vymyslela lest – svlékla se do naha a čekala, jestli náhodou neotevře dveře. A skutečně, hlídač přišel, nakoukl dovnitř a zaklel: „Tisíckrát se omlouvám, paní… Myslel jsem, prosím, omluvte mě.“
Ano, ti dva si užívají – oddech si strážný. Žádných nepřístojností, které by ho ohrozily, se nemusí obávat.
Když zavřel dveře, „Cynthia“ oživla: „Myslím, že jsou tady chlapci z FBI. Počkej!“ A dala signál.
Divadlo pokračovalo, tentokrát venku. Za okamžik přijela k bráně dvě auta a strážnému nezbylo nic jiného, než k nim odejít a jejich osazenstvu vysvětlit, že dovnitř nemohou, protože tady je francouzská ambasáda.
„Cynthia“ odemkla dveře do šifrovací místnosti, otevřela okno a vyzvala Crackera, který čekal poblíž, aby přišel ten setsakramentský sejf otevřít. Teď to zvládl jenom za několik minut. Potom vzal agent šifrovací knihu a zmizel v okně. Nesli ji do vedlejšího hotelu k ofotografování. Auta, která zdržovala strážného, odjela.
Amy a Charles napjatě čekali, až se vrátí. Kouřili jednu cigaretu za druhou. Ty minuty se hrozně táhly. Bylo půl páté a on měl přijít nejpozději ve čtyři. Co se proboha stalo? Cožpak to nezvládli? Teprve ve 4.40 se muž objevil.
Když okolo páté milenci odcházeli, byli unavení a vyčerpaní víc než po celonočních milostných hrách.
Ráno startovalo z Washingtonu speciální letadlo do Londýna, které fotokopie odváželo. Kryptoanalytici v Bletchley Parku nyní četli tajné telegramy francouzského námořnictva jako své vlastní. Když zahájily v listopadu 1942 spojené anglo-americké síly vylodění v Alžírsku a Maroku, nemohlo mu vichystické loďstvo pod vedením admirála Darlana, zabránit. Operace „Torch“ skončila vítězstvím Spojenců.
„Jestli jsem se styděla?“ vysvětlovala později. „Ani v nejmenším. Moji nadřízení mně řekli, že díky mé práci se podařilo zachránit tisíce britských a amerických životů. Dostávala jsem se do situací, ze kterých se »slušné« ženy stáhnou – ale já jsem to pociťovala jako bezvýhradný závazek. Ve válce není místo pro slušné metody.“



Z kapitoly 18. ZÁHADA POLSKÉ SPOJKY



„Jaká byla úloha Haliny Szymanské, vyzvědačky a polské milenky admirála Canarise, šéfa německé vojenské zpravodajské služby, ve druhé světové válce?
Je tajné setkání admirála Canarise a Stewarta Menziese, velitele MI 6, během války skutečnost, anebo mýtus?“
To jsou jenom dvě ze šesti zásadních otázek, které adresoval profesor moderní historie na Queen’s University (Královnině univerzitě) v Belfastu Keith Jeffery 7. prosince 2005 v deníku Times vedení britské výzvědné služby. O tom, jestli Szymanská udržovala spojení mezi náčelníky obou nepřátelských výzvědných služeb, případně přispěla k jejich setkání, totiž neexistují přesné zprávy.
O této paní se na dvou stránkách rozepsal Nigel West v knize o MI 6. Letmo se o ní zmínili i autoři dalších spisů a někteří pamětníci.
Avšak služba, která dnes sídlí v honosné budově na Vauxhall Cross v Londýně, stále odmítá zveřejnit úplně všechny informace ze zákulisí druhé světové války, vypouští je pouze po částech. Poslední zbytek má být uvolněn až v roce 2010.
Není divu. Je to věc náramně citlivá. Možné kontakty mezi šéfy dvou nepřátelských výzvědných služeb, byť přispěly k vítězství Spojenců, mohou někteří lidé považovat za nečestné jednání, nehodné britského důstojníka a budoucího šlechtice.

Nepřímý kontakt



V polovině září 1939, krátce po obsazení západní části Polska, projížděl šéf abwehru tímto územím. Násilnosti, které tam páchali němečtí vojáci, ho rozhořčily. Když proti nim protestoval u generálů v Berlíně, odpověděli mu, aby raději mlčel. Vždyť je nařídil sám Hitler!
Při obsazování polského území zajal wehrmacht rovněž plukovníka Antoni Szymanského, vedoucího německého oddělení polské výzvědné služby a před tím vojenského atašé v Berlíně. Admirál Canaris ho nepochybně znal, stejně jako jeho manželku Halinu, z doby jejich pobytu v Berlíně.
Canaris nechal třiatřicetiletou Halinu Szymanskou a její tři dcery dopravit z Poznaně přes celé Německo do neutrálního Švýcarska. Pro manžela udělat nic nemohl. Koncem prosince se paní objevila v budově polské mise v Bernu a o své anabázi vyprávěla kapitánu Sczesnymu Chojnackému, jehož znala jako zpravodajce.
Podplukovník Claudie Edward Majoribanks Dansey, který se dosud s paní Szymanskou stýkal, ji Vanden Huevelovi představil. MI 6 ji začala vést jako agentku Z-5/1.
Agentka Z-5/1 navázala s Canarisem „nepřímý styk“, jak napsal Nigel West. „Veškeré kontakty se uskutečňovaly pod přísným tajemstvím, takže identitu zainteresovaných lidí znali pouze členové nejužšího Vanden Huevelova štábu a Menzies v Londýně.“
Prvním výsledkem byla domluva, že Canaris pošle do Bernu pod diplomatickým krytím svého člověka, který zajistí spojení s Z-5/1. Canarisovi na tom zřejmě velice záleželo, protože už koncem února přijel do Curychu jako vicekonzul generálního konzulátu Hans Bernd Gisevius.
Dr. Giseivus původně pracoval v centrále gestapa. Do abwehru nastoupil asi v roce 1939. Třebaže svou takřka dvoumetrovou výškou všude vyčníval, brzy se stal důvěrníkem malého admirála. S britskou výzvědnou službou začal spolupracovat prostřednictvím své matky už okolo roku 1936, od jara 1939 byl jeho řídícím důstojníkem Dansey. Později se přesunul k americké OSS. Sám se ve svých memoárech, které u nás vyšly pod názvem Cesta do pekel, zmiňuje, že znal evropského šéfa této americké výzvědné služby Allena Dullese, který působil na ambasádě v Bernu pod rouškou zvláštního asistenta vyslance od listopadu 1942. Podle pověsti sloužil Gisevius i nacistické výzvědné službě SD, ale Američané to vylučují – už proto, že patřil k protihitlerovským spiklencům a po atentátu na Adolfa Hitlera v létě 1944 se jenom útěkem za hranice spasil.
S Canarisem a dalšími lidmi z centrály abwehru se Gisevius setkával velmi často. Někdy i dvakrát týdně sedl večer v Bernu na rychlík, z něhož ráno vystupoval v Berlíně, a večer se zase vracel.

„Ve sféře vysoké politiky“



Szymanská se po večerech a nocích scházela s Giseviem. V létě 1940 se Britové především zajímali o to, jestli jim skutečně hrozí německá invaze – a o tom oba agenti nejvíc mluvili. Teprve na druhém místě je zajímalo politické rozhodování v Berlíně. Když koncem roku nebezpečí německého vylodění na britských ostrovech pominulo, přesunul Menzies svůj zájem na politické zákulisí protivníka.
Mezitím vyrobila britská tajná služba pro svou polskou spojku falešný francouzský pas na jméno Marie Clenatová, údajně vydaný 5. června 1940. Jeho majitelka, narozená se v srpnu 1906 ve Štrasburku, žila v Lyonu. S tímto dokumentem odjela Szymanská do Paříže, aby se tam setkala s Canarisem. Později zase na diplomatický pas polské exilové vlády navštívila Itálii, kde s ním měla rovněž schůzku. Obě setkání zařizoval Gisevius.
Ovšem Canaris se údajně scházel s touto paní dokonce i ve Švýcarsku. Tvrdí to John H. Waller, který v knize The Unseen War in Europe (Neviditelná válka v Evropě) cituje specialistu britského ministerstva zahraničí na Německo Iana Colvina. Tento analytik měl po válce příležitost mluvit s „paní J.“, jak ji směl nazývat, v Surrey. Předně odmítla názor, že by provozovala špionáž – tohle slovíčkaření je u mnoha lidí běžné. Canaris od ní nikdy nechtěl nic vědět o Spojencích, zato ochotně vyprávěl o Hitlerových tajných plánech.
Šéf abwehru se setkal s polskou paní, o níž věděl, že pracuje pro Brity, poprvé v zimě 1940 a podruhé v říjnu 1941. „Německá vojska se utopí v bahně v Rusku,“ řekl prý jí na první schůzce, „a nikdy nedosáhnou svých cílů.“ Mluvil „velice upřímně,“ zdůraznila. „Veškerá naše konverzace se týkala sféry vysoké politiky. Nikdy nehovořil o drobných vojenských věcech…“
Když vydal West knihu MI 6, okomentoval ji v nedělníku Sunday Times 16. října 1983 bývalý britský zpravodajec, který se představil jako Andrew King. Podle jeho svědectví „na konci podzimu 1940 prohodil Canaris Szymanské o Hitlerových plánech proti Rusku na příští rok“. A dodal: „Canaris a Szymanská chápali, že tuhle informaci musí dostat Londýn.“ Podle Westa se však sešli v Itálii v dubnu 1941.
Jakmile tuhle zprávu přečetl Menzies, předal ji premiéru Churchillovi. Zřejmě právě to byl zdroj, který vedl šéfa britské vlády k tomu, aby varoval sovětského vůdce Stalina. Zbytečně – Stalin to považoval za imperialistickou provokaci, tolik Hitlerovi věřil.
Náčelník MI 6 si Canarise vysoce cenil. Proto odmítl návrh svého důstojníka Kima Philbyho, který chtěl na admirála připravil atentát v době, kdy bude jednat ve Španělsku. Menzies jednal velice prozíravě – jak se zdá, právě Canaris přiměl diktátora Franciska Franka, aby jeho země nevstoupila do války po boku Hitlera.



Z kapitoly 29. OCELOVÁ DÁMA V ČELE KONTRAŠPIONÁŽE



„Neříkala jsem svým dětem, co dělám, a že je na tom něco trochu zvláštního,“ svěřovala se Stella Rimingtonová v září 2001 na ženském fóru v Londýně. „Avšak vykrystalizovalo to uprostřed osmdesátých let, kdy jedna z mých dcer otevřela domovní dveře, aniž se před tím kukátkem podívala, kdo tam je, jak jsem jim nařizovala. Stáli tam dva reportéři z redakce New Statesman, kteří chystali seriál článků o tom, jak důstojníci MI 5 porušují práva občanů jejich sledováním. Z naplno otevřených dveří zavolala »Mami«. Když jsem tam přišla, uviděla jsem záblesk, který šel ze zahrady, a něco, co jsem v prvním okamžiku považovala za pistoli. Práskla jsem dveřmi. Ve skutečnosti to byla kamera. Reportéři, já sama a děvčata jsme byli z toho všeho úplně šokováni. Řekla jsem si, že to je důvod k tomu, abych jim vysvětlila, že jejich maminka dělá něco, co není úplně normální.“
Tak se dcery paní Remingtonové, kterým bylo okolo deseti a patnácti let, dověděly, že jejich matka je vysokou důstojnicí kontrašpionážní služby MI 5.

Nudu zahnala u MI 5



Otec byl ocelářským inženýrem. Matka pracovala ve zdravotnictví. Žili v jižním Londýně, kde se Stella v květnu 1935 narodila, tři roky po bratrovi Brianovi. Když chodila do školy v Nottinghamu, seznámila se v autobuse s Johnem Rimingtonem. Spřátelili se, výborně si rozuměli. John zamířil do Cambridge, Stella se tam nedostala, a proto šla v říjnu 1954 na univerzitu v Edinburku. Studovala anglický jazyka a literaturu, ve své pracovní skupině měla druhé nejlepší známky. Potom se ve městě objevil John Rimington.
Obnovili staré přátelství, které přerostlo v lásku. John, který po studiu v Cambridge získal místo v obchodní komoře v Londýně, za ní jezdil o víkendech vlakem. Koncem roku 1961 se kvůli němu přestěhovala do Londýna a nastoupila v Indické knihovně. V březnu 1963 se vzali.
Začátkem roku 1965 dostal John nabídku, kterou nemohl odmítnout – funkci prvního tajemníka pro ekonomické záležitosti na Britském vysokém komisariátu v Dillí. Po získání samostatnosti zůstala Indie členem Britského společenství národů a to ji těsně spojovalo s Londýnem. Avšak stále občas válčila s dalším členem Britského společenství, s Pákistánem, o Kašmír – a tenhle konflikt dělal západním diplomatům starosti.
Na podzim se manželé Rimingtonovi usadili v indickém metropoli. Stella chtěla pracovat, aspoň pár hodin denně, být ženou diplomata je nuda. Vyptávala se, jestli někde není volné místo. Úřednici, která bude jenom vyřizovat poštu, dělat nechtěla. Prozatímně učila děti angličtinu na různých školách.
V létě 1967 šla po ulici, když ji zastavil jeden z vysokých úředníků komisariátu, baron, který žil v přepychovém bytě. Věděla, že dělá něco tajemného, ale víc ne. „Neměla byste čas občas pomáhat v mém úřadě?“ zeptal se.
Když za ním přišla druhý den do kanceláře, vysvětlil jí, že je šéfem MI 5 pro Indii. „Samozřejmě, je to jenom mezi námi,“ zdůraznil. A nabídl jí práci na částečný úvazek za pět liber týdně.
Úřednická práce ji děsila. Utěšovala se tím, že činnost v tajné službě musí být vzrušující. A skutečně! Její šéf měl plnou hlavu „velkých her“ a schůzek s agenty přestrojenými za domorodce. Také ho doprovázela na jeho občasných cestách včetně dobrodružné výpravy do Afghánistánu. „Byla to ohromná zábava, protože velké hry se týkaly Sovětského svazu a snahy Západu o získání vlivu v Indii.“

Důstojnicí v tajné službě



Když jejího manžela přeložili v únoru 1969 zpátky do Londýna, požádala v tajné službě o místo. Baron, nadřízený a přítel z Indie, jí dal výborné doporučení. V červnu nastoupila ve funkci mladšího asistenta v budově Leconfield House na Curzonově ulici.
Po nezbytném zaškolení dostala za úkol kontrolovat členy komunistické strany podle různých pramenů. Byla to nudná práce, ale musela se s ní vypořádat. Už ve dvacátých letech vyhlásili komunisté třídní boj všem buržoazním státům, ve Velké Británii se dokonce podíleli na některých násilných akcích a na špionáži. Tajná služba je proto vedla ve stejné kolonce nepřátel jako nacisty a fašisty.
Stella musela dění v komunistické straně sledovat a její ideologii nastudovat. Proto četla komunistický tisk a v knihovně MI 5 si půjčovala komunistické knihy. Občas chodila i na stranické schůze.
Na personálním oddělení požádala, aby ji přeřadili mezi adepty na důstojnickou hodnost. Vedoucímu pracovníku se to nezdálo – ženská a důstojník?! Nakonec si postup vydupala. Studovala, absolvovala řadu kurzů a v roce 1973 ji povýšili na důstojníka.

Málo slučitelné povinnosti



Koncem sedmdesátých let se Rimingtonová rozhodla, že musí zdolat další ryze mužskou funkci, stát se řídícím důstojníkem agentů v poli.
Na jaře 1983 ji přeložili do sekce bojující proti sovětským a dalším komunistickým vyzvědačům v Británii. „V osmdesátých letech šlo o život,“ svěřovala se později redaktorovi deníku Times. „A to pro vdanou ženu a matku nebylo snadné.“
Některé feministky tvrdily, že Rimingtonová stranila ve službě ženám. David Rose to v deníku Observer v roce 2001 vyvracel. A dokazoval to na příkladu.
Ovšem její úpornost a nadšení, s jakým se probojovávala na místa, kde dosud vládli muži, dával příklad ostatním ženám a usnadňoval jim cestu.
Stella se chodila domů většinou jenom vyspat, někdy musela služebně přebývat v konspiračních bytech anebo v hotelích. Když konečně dorazila k rodině, byla unavená, hádavá, myšlenkami v zaměstnání, domácí starosti k ní nedoléhaly. S dcerami a s manželem, který povýšil na generálního ředitele jedné velké firmy, se spíše míjela. Jednou večer našla na schodech lístek od dcery: „Mami, prosím tě, nehádej se s tatínkem.“ Tenhle vzkaz ji zasáhl – byla to pravda.
„Rozhodla jsem se, že nejlepší pro nás všechny bude, když se rozejdeme. V prosinci 1984 jsem se s dcerami odstěhovala do menšího domku.“

Sledování podvratné činnosti Sovětů



V první polovině osmdesátých let probíhaly v západní Evropě mohutné demonstrace proti umisťování nových amerických raket. Tajné služby zjistily, že je z velké části organizují sovětští a východoevropští agenti. KGB se pokoušela ovládat nejen západní komunistické strany, ale i hnutí za atomové odzbrojení.
V roce 1984 vypukla rozsáhlá stávka britských horníků, kteří tím protestovali proti plánovanému zavírání neefektivních dolů. Opět za podpory komunistické strany. Vláda Margaret Thatcherové však jejich nátlaku neustoupila a po několika měsících se duševně a finančně vyčerpaní havíři vrátili do práce.
Moskva se snažila využít tyhle akce k destabilizaci Západu. Za monitorování těchto akcí a hledání nitek mezi organizátory a sovětskými vyzvědači odpovídala Rimingtonová.
Postupně obsazovala vedoucí funkce, ve kterých dosud panovali muži. V prosinci 1986 se stala šéfkou kontrašpionáže, tedy oddělení K. „V té době jsme stupňovali operace proti zpravodajským důstojníkům zemí sovětského bloku ve Velké Británii.“
Ředitelku pronásledovali novináři. Dokonce vypátrali dům, kde bydlí, a začali ho obléhat. I sousedy tím znepokojili. Fotografovali ji nejen při oficiálních příležitostech, ale i při odchodu z nákupního centra s taškami v rukou.
Rimingtonová vilku prodala a rodina se odstěhovala jinam – „do podzemí“, jak to sama charakterizovala. Mladší dceři, která s ní bydlela, zařídila řidičský průkaz na jiné jméno. „A domů nesmíš vodit přátele!“
Když jednou večer odjížděla Harry na večírek, zeptala se: „Mami, můžeš mi říct, kdo vlastně jsem? Vždyť já mám kartu na vůz na jiné jméno, než řidičák!“
Na podzim 1988 opět Rimingtonovou přesunuli – do protiteroristického odboru. Tři dny před Vánocemi vybuchl nad skotským městečkem Lockerbie americký boeing a 270 lidí na palubě a na zemi zahynulo. Atentát spáchali Palestinci! První podezření však neodpovídalo skutečnosti. Podrobný průzkum ukázal, že za tím stála tajná služba Libye.
Koncem roku 1990 přišlo další povýšení. „Když jsem nastoupila do funkce jednoho ze dvou náměstků generálního ředitele, právě končila studená válka. Považovala jsem za úžasné, když jsem dostala za úkol navázat první kontakt s KGB. A letěla jsem do Moskvy…“ Jakmile se domluvili na určité spolupráci, vyprávěla Rimingtonová generálům KGB, jak fungují tajné a zpravodajské služby v demokratických státech. Na takovou lekci nebyli Sověti připraveni, nic takového nečekali a rozpačitě mlčeli.
V polovině prosince 1991, po návratu z Moskvy, se začalo mluvit o odchodu generálního ředitele sira Patricka Walkera. V únoru, až oslaví šedesátku, zamíří do penze. Krátce před Vánocemi ji Walker překvapil: „Stello, blahopřeji vám. Stanete se příští ředitelkou!“
V únoru 1992 se udělala vláda Johna Majora bezprecedentní rozhodnutí. Jmenovala Stellu Rimingtonovou generální ředitelkou MI 5. Současně usoudila, že posílí pozici této tajné služby, když to oznámí veřejnosti. Poprvé se tedy představila hlava MI 5 a poprvé v historii britských zpravodajských služeb se jí stala žena. Jedinou kolegyni měla v Dánsku. Senzace na druhou!
V televizi a v novinách se představila jako energetická žena sportovní postavy s krátkými černými vlasy. Příslušníci tajné služby prozradili novinářům, že jí říkají „ocelová dáma“. Ročně dostane větší plat než premiér – 77 500 liber.
To je tedy šéfka služby, kterou lidé znali z televizního seriálu Profesionálové. Tam se nazývala CI 5, v jejím čele stál starší obrýlený intelektuál George Cowley a jeho nejvýkonnějšími agenty byli William Bodie a Raymond Doyle.
Její životní dráha vyvrcholila. „Získala jsem jedno z nejlepších míst na světě.“

Knihu si můžete objednat na adrese www.brana.cz

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks