Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 VYZVĚDAČKY POD RUKOU HVĚZDOU - úryvky

Z kapitoly 4. SOVĚTSKÁ AGENTKA VEDLE HITLERA



Po bujaré celonoční oslavě v moskevských ulicích přišla spousta lidí ve středu 9. května 1945 i na slavnostní vojenskou přehlídku. Zvítězili jsme nad Německem, porazili jsme Hitlera! Večer se sešla smetánka v Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) na představení hry Antona Čechova Višňový sad.
Pozvánku dostala i vdova po autorovi Olga Leonardovna Knipperová-Čechovová. Před jednačtyřiceti léty, při premiéře tohoto dramatu, v něm hrála hlavní ženskou roli, Raněvskou. Tu dobu prožívala těžce – její manžel ležel na smrtelné posteli.
Koncem třicátých let, za Stalinova velkého teroru, tonula v obavách, aby si také na ni tajná policie něco nevymyslela a nezavřela ji. Sovětský vůdce Josef Stalin totiž trpěl obavami z cizinců – každého člověka cizího původu podezříval ze špionáže. Oba její rodiče byli Němci. Její bratr Vladimir bojoval v občanské válce pod admirálem Kolčakem proti Rudé armádě. Její milovaný synovec skladatel Lev Knipper vzdoroval bolševikům pod generálem Děnikinem na jihu Ruska. Ovšem nejhorší vysvědčení ji připravila její neteř Olga Čechovová – utekla před rudými do Berlína. Tam se stala divadelní a filmovou hvězdou, sám Adolf Hitler ji v roce 1936 udělil titul státní umělkyně.

VYZVĚDAČKY POD RUKOU HVĚZDOU - úryvky-1Spoustu jejích blízkých přátel tajná policie zavřela anebo zavraždila. Na ni naštěstí asi zapomněli. Ostatně když jí v tomto divadle vystrojili 22. září 1943 oslavu pětasedmdesátin, nikdo z oficiálních činitelů si na ni nevzpomněl, ani do rozhlasu ji nepozvali. Teď snad už bude mít pokoj.
Hra končila. Diváci nadšeně tleskali. Stará paní najednou zpozorněla. Jakási nádherně oblečená dáma z přední řady jí neznatelně, jakoby úkradkem pokynula. Vždyť je to Olga, Olga Konstantinovna Čechovová, hvězda nacistických filmů! Jak se sem dostala?

Přátelství s nejvyššími nacisty



Když začátkem roku 1933 zvítězili ve volbách nacisté, Adolf Hitler a jeho ministr propagandy Josef Goebbels pozvali Čechovovou na oslavu převzetí moci. Tam se seznámila s nejvyššími činiteli Třetí říše.
Také Babelsberg se musel zmobilizovat k podpoře nacistů – točily se filmy plné vlastenectví a válečných hrdinství. I rusko-německá hvězda v nich vystupovala.
Sovětské vyslanectví v Berlíně ji neustále zvalo na všechny recepce. „Od roku 1936 jsem měla mnoho pozvání,“ přiznala později, „protože od toho roku jsem měla velký úspěch na jevišti a všem cizincům, kteří přijížděli do Berlína, se doporučovalo, aby se šli podívat na mé představení, jako by to byla zoologická zahrada.“
Žila v elegantním bytu v ulici Kaiserdamm číslo 74. Hodně času trávila ve venkovském sídle v Gross Glienecke západně od Berlína, odkud vedla snadná cesta do ateliérů v Babelsberku.
V roce 1936 si Olga vzala belgického podnikatele Marcela Robynse. Třebaže měla dost vlastních peněz, nechávala si od něho platit hodně svých účtů.
Ale po roce ho zapudila a on se vrátil do Bruselu. V září 1938 se rozhodla, že se s ním rozvede. „Výborně, to je život!“ komentoval toto rozhodnutí Goebbels. Pořídila si nového milence – o patnáct let mladšího spisovatele Carla Raddatze.
S nacistickými vůdci se stýkala poměrně často, zvláště pak s Goebbelsem, který jezdil do filmových ateliérů a chodil do divadla na premiéry. Na jaře 1939 se přišel podívat do divadla na Aimée, v níž hrála hlavní roli. Do deníku si napsal: „Hraje nádherně. Je plná kouzla a půvabu.“ Herečka hostila ministra a jeho ženu ve svém letním sídle.
Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop ji v květnu pozval na recepci pro diplomaty. Fotograf ji zachytil, jak tam sedí vedle Hitlera. Ten večer tančila s hrabětem Cianem, zetěm Benito Mussoliniho, italským ministrem zahraničí. Ital ji pozval do Říma, aby tam hrála Annu Kareninu v dramatizaci stejnojmenného Tolského románu.
S Hitlerem se vídala často. S jeho milenkou Evou Braunovou se skamarádila. Také se přátelila s ministrem letectví maršálem Hermannem Göringem.
Berija a Stalin museli mít radost. Jejich vyzvědačka se důvěrně stýká s nacistickým vůdcem! Avšak její sovětští příbuzní – pokud se o tom dozvěděli – museli umírat strachy, jakou odplatu jim za to tajná policie přichystá.
Nejznámějším předválečným filmem, ve kterém Olga vystupovala, byl Bel ami podle lechtivé novely Guy de Maupassanta, natočený v roce 1939.

Úkoly krásné vyzvědačky



Bolševický Sovětský svaz i nacistické Německo nejednou proklamovaly, že chtějí ovládnout svět. Stalin se obával, že Hitler na jeho zemi zaútočí. Když však jeho výzvědná služba zjistila, že nacistickému vůdci by vyhovovalo uzavřít smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci, rád na ni přistoupil. Aspoň získá čas na přípravu a vyzbrojení Rudé armády. V létě 1939 se Berlín a Moskva dohodly také na budoucím rozkouskování Polska a na sférách vlivu v Pobaltí.
Jaký měla Olga Čechovová jako vyzvědačka úkol? Rozhodně nepatřila mezi řadové agenty, kteří by dodávali svým spojkám pravidelně tajné zprávy a spisy. Od lidí v takovém postavení požadoval Stalin dva druhy strategických informací. Především pátrala po případných Hitlerových stoupencích v samotném Sovětském svazu. A za druhé vyhledávala vlivné německé generály, politiky a úředníky, kteří nechtěli s východním sousedem válčit. Jaké informace do Moskvy posílala a jak s nimi centrála naložila, bohužel nevíme – její spis stále čeká na odtajnění.
Se stejným posláním se v Německu zabydlel i polský princ Janusz Radziwill. Původně ho Sověti zajali v září 1939 ve východním Polsku, ale jakmile přistoupil na podmínky šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji, mohl odjet.
„Některé prameny tvrdí, že zůstávala ve styku s Moskvou prostřednictvím »našich lidí ve Skandinávii«, ale to je málo pravděpodobné,“ napsal Beever o Čechovové. „Další říkají, že ztratila kontakt s Moskvou v roce 1937 jako důsledek čistky v zahraniční rozvědce NKVD…“
V prosinci 1939 přijel do Berlína sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov. Doprovázeli ho Vladimir Děkazanov, vysoký důstojník tajné služby, určený za budoucího vyslance, a Vsevolod Merkulov, další funkcionář, který měl překontrolovat operativní činnost rozvědky. Abwehr a gestapo o těchto dvou lidech samozřejmě věděly. Není jasné, jestli se Čechovová s Merkulovem setkala, zato ji Hitler představili Molotovovi.

Výslechy v Moskvě



V pátek 27. dubna dorazili první sovětští vojáci do její vily. Olga je přivítala rusky. To je překvapilo. Jak se máme zachovat? Nevěděli. Sehnali proto politickou komisařku.
Když Olga stručně vylíčila svůj život ženě v uniformě, ta jí vyčetla: „Jste zrádkyně!“ V tom vešel do pokoje jakýsi plukovník. Nechal si vyprávění zopakovat. Potom se na komisařku obořil: „Cožpak vy nevíte, kdo to byl Anton Pavlovič Čechov? Okamžitě odejděte!“ Dvěma vojákům nařídil, aby dům střežili. Zřejmě pocházel z oddílu vojenské kontrarozvědky Směrš (Směrť špionam – Smrt špionům). Věděl ke komu jde a jednal podle rozkazu.
Druhý den ráno přijeli dva důstojníci a požádali občanku Čechovou, aby si vzala pár nejnutnějších věcí a odešla s nimi. Ostatní včetně mladého muže vojenského věku mohli zůstat. Herečku dopravili do štábu prvního běloruského frontu, který se usídlil v bývalé ženijní škole v Karlshorstu.
V neděli ji vyslýchal plukovník Škurin ze Směrš. Nebyl si jistý, co si k ní může dovolit. Vždyť Směrš uprchlíky z Ruska, které našla v Berlíně, střílela anebo v nejlepším případě posílala do sibiřských koncentráků, do gulagů. Zápis z jerjího výslechu odeslal Škurin generálporučíku Alexandru Vadisovi, náčelníku Směrš u prvního běloruského frontu. Vadis o jejím případu informoval prostřednictvím kurýra Viktora Abakumova, šéfa této kontrašpionáže. Abakumov, kterého Stalin v příštích dnech povýšil na generálplukovníka, nařídil, aby zadrženou letecky dopravili do Moskvy.
V sovětské metropoli pro ni připravili jeden z takzvaných bezpečných bytů. Jak vypadaly její první dny doma? To není úplně jasné. Beevor nevylučuje, že se s Abakumovem, sedmatřicetiletým sexuálním atletem, vyspala. Nicméně upozorňuje, že Čechovou měl pod dohledem lidový komisař bezpečnosti Lavrentij Berija a náčelník Směrše neměl chuť si kvůli ní komplikovat život.
Herečka později tvrdila, že v bytě bydlela se ženou jednoho vojáka. Neustále ji navštěvovali důstojníci, kteří s ní hráli šachy a povídali si. Často ji vozili do Kremlu na výslechy, během nichž z ní tahali podrobnosti o tom, jak vypadal život v Hitlerově nejbližším okolí. Na rozkaz Stalina měly výpovědi všech, kteří blíže znali nacistického vůdce, nejvyšší prioritu.
O Čechovou se starala Směrš. Nikoliv tedy první hlavní správa NKVD, což byla rozvědka, které sloužila a která byla podřízena Berijovi.
Zakrátko přestěhovali Olgu Čechovou do jiného bytu. Tam si zapisovala do deníku postřehy. Tajní policisté je samozřejmě četli a opisovali pro Abakumova. „Pověsti, které okolo mne létají, by se hodily do románu,“ zaznamenala si herečka. „Ty informace se nejspíš týkají mého osobního vztahu k Hitlerovi. Můj Bože, moc jsem se tomu nasmála…“
Patrně mluvila i s Berijou anebo s jeho zástupcem Vsevolodem Merkulovem. Určitě ji šokovalo, když se dověděla, že se měla účastnit se svým bratrem Lvem atentátu na Hitlera. To by je přece zničilo!
Koncem června Berija nařídil, aby ji poslali letadlem zpátky do Berlína.


Z kapitoly 6. RODINNÁ REZIDENTURA



Vražda v sebeobraně



Rosa Rosenzweigová studovala ve Vídni historicko-filozofickou fakultu univerzity. Už dřív ji její sestřenice Anna Paukerová přivedla ke komunistickým ideálům, a proto vstoupila v roce 1923 do Komunistické strany Rakouska. Brzy ji požádali, aby zajišťovala tajné spojení mezi Kominternou a rumunskými komunisty, vždyť Paukerová byla tajemnicí ústředního výboru tamní strany.
Na počátku roku 1924 ji pověřil vedoucí mezinárodního oddělení rakouské strany Jakov Rudnik novým úkolem: „Potřebujeme, abys doručila do Bukurešti dokumenty moskevské Kominterny a peníze.“ Obvykle tam vozila stranickou literaturu, tahle zásilka však byla mnohem důležitější. Přijela do rumunské metropole, ubytovala se ve známém hotelu a na obvyklém místě se setkala s kurýrem, kterému všechno předala.
Po návratu zavolala ze svého pokoje do konspirativního bytu Paukerové. Chtěla se ubezpečit, že listiny a peníze dostala. Telefon zvedl její asistent Maďar Sandor: „Anna tady není.“
„Buďte tak laskavý a vyřiďte jí, ať mne zavolá,“ požádala ho a dala mu na sebe spojení.
Sestřenice se celý večer neozvala. Když dívka usnula, probudil jí nějaký šramot. Do jejího pokoje se vloupal Sandor. Nemluvil, ale pořádně jí natloukl. „Křičet můžeš, jak chceš. Vedlejší pokoje jsou prázdné,“ vysmíval se jí.
Teprve potom se zeptal: „Kde je ta zásilka? Dej mi ji!“ Marně mu vysvětlovala, že ji předala spojce. Nevěřil. S pistolí v ruce ji donutil, aby se oblékla: „Půjdeš se mnou!“
Horečně přemýšlela. Kdyby o ní věděla policie, vtrhne do pokoje a zatkne ji. Tohle bude něco jiného. Možná nějaká cizí tajná služba chce vědět, co v té obálce dovezla. Anebo má někdo zálusk na peníze? Dostala nápad: „Počkej ještě okamžik. Vezmu si své šperky.“
„Dělej rychle!“
Odešla k toaletnímu stolku, sebrala kabelku a také browning, který schovala do ruky. Vyšli z pokoje do polotemné chodby. Sandor byl rád, že se dívka nezpěčuje a na okamžik zapomněl na opatrnost. Gorská se najednou otočila a střelila ho do prsou. Zemřel na místě.
Vrátila se do pokoje, sbalila věci a taxíkem odjela na nádraží. Až ve Vídni se dočetla v novinách, že v jednom bukurešťském hotelu našli mrtvého muže, nejspíš spáchal sebevraždu.

Nejcennějším agentem gestapák



Pro Američany bylo jednoduché usadit se v Berlíně – všichni jim vycházeli vstříc. Pronajali si byt i kanceláře, firma přijala právníka znalého německého práva a sekretářku. Na ministerstvu propagandy uvítali zástupce amerických filmových ateliérů Kocka s radostí.
Německo se pod Hitlerovým vedením rychle změnilo v diktaturu. Moskvu zajímaly všechny plány na další vnitropolitický a zahraničněpolitický vývoj. Zarubin a jeho manželka získávali informace od starých osvědčených agentů. Třebaže Líza musela hodně času věnovat malého Péťovi, chodila na schůzky a hlavně potom překládala německé dokumenty do ruštiny.
Už dřív získal rezident sídlící v bezpečí ambasády Alexandr Bělkin nového neobyčejně cenného spolupracovníka – vysokého úředníka centrály nacistické politické policie čili gestapa Willi Lehmanna. Centrála mu přidělila označení A/201 a když měnila způsob registrace, dostal krycí jméno „Breitmann“, později „Dike“. Lehmann byl jediný gestapák, který spolupracoval se sovětskou rozvědkou.
Do listopadu 1934 ho řídil Alexandr Izrailovič-„Guinaid“, který za ním jezdil z Vídně. Jenže to bylo příliš složité. Moskva rozhodla, že „Breitmana“ převezme Zarubin-„Betti“. Na jejich první schůzku přinesl agent spisy, ze kterých vyplývalo, že gestapo podezřívá a sleduje dva sovětské vyzvědače – německého informátora a jeho řídícího důstojníka, který používal americký pas. Rus okamžitě opustil zemi, zatímco o agenta se Sověti přestali starat.
Ovšem předávání zpráv do centrály se setkávalo se stále většími obtížemi. Když sovětští zpravodajci náhodou zjistili, že v Paříži sledují jejich kurýra neznámí lidé, nejspíš příslušníci politické policie, museli tuhle linku vyřadit. Obě Američanky začaly jezdit do Kodaně. I tohle spojení přestalo záhy vyhovovat. Policie zatkla několik rezidentů sovětské vojenské rozvědky, kteří si tam uspořádali schůzku, a vznikla z toho velká aféra.
Později „Breitmann“ upozornil na další možný proval. Pracovník obchodního zastupitelství se domluvil s jedním inženýrem na odkoupení tajných technických informací. Němec o tom uvědomil gestapo. A teď Rusa zatkneme při předávání materiálů – slibovali si gestapáci.
Na odvolání téhle operace měl Zarubin jenom několik dnů. Obvyklou cestou přes centrálu by to nezvládl. Musí jednat proti všem dosavadním pravidlům a najít někoho z legální rozvědky, která sídlila na obchodním zastupitelství; vyslanectví dosud neexistovalo. Ale jak, když s nimi nelegálové neudržovali žádné spojení? Jedině odchytit některého známého na ulici a varovat ho. Nakonec se to podařilo. Rus, který byl důstojníkem GRU, na dohodnutou schůzku nepřišel a zmizel do Norska.
Na jaře 1936 přinesl „Breitmann“ dvanáctistránkovou zprávu o práci skupiny inženýrů vedených jakýmsi mladíkem Wernherem von Braunem. „Pustili se do stavby raket,“ vyprávěl Lehmann Zarubinovi. „Byli jsme se na ně podívat, protože je máme chránit. Ty rakety jsou ohromné stroje. Avšak pořád na nich pracují. Jejich zkoušky nebývají vždycky úspěšné. Při nedávné havárii přišli o život tři lidé.“
Líza přeložila dokument do ruštiny. Podle Ervina Stavinského, který napsal o Zarubinových oslavnou knihu, se s ním seznámil Stalin a nejvyšší vojenští velitelé. Jenže tyhle experimenty nebrali vážně, považovali je za fantazie. Mnohem větší význam přikládají údajům o výrobě tanků a letadel.
Lehmanna později ho jeho kolegové dopadli, tajně uvěznili a popravili. Jeho manželce sdělili, že se ztratil – nechtěli přiznat, že zradil.
V prosinci 1935 odpluli Zarubinovi-Kockovi do USA. Museli si přímo na místě prodloužit své pasy. A kromě toho si chtěli vyjasnit některé podrobnosti o zastupování hollywoodské firmy.

Manželé v Americe



Fitin už delší dobu uvažoval o vyslání Zarubina jako šéfa legální rezidentury do USA. Berija se však kabonil. Naopak Stalin s jeho vysláním souhlasil.
Večer 12. října 1941 si sovětský vůdce pozval Zarubina v doprovodu Fitina do Kremlu. To bylo nezvyklé – s rezidenty před jejich odjezdem nikdy nemluvil.
Podle Stavinského mu uložil čtyři úkoly: „Za prvé pečlivě posoudit vztahy USA k Sovětskému svazu, Německu, Anglii a Japonsku. Bylo by třeba je nejen zjistit, ale působit na vládu USA takovým způsobem, aby se vztahy obou našich zemí sblížily. Za druhé v žádném případě nedopustit, aby se pravicové kruhy USA domluvily s nacistickým Německem a válku ukončily separátním mírem. Za třetí získávat informace o Hitlerových plánech ve válce proti SSSR. Za čtvrté vyjasnit, jestli Spojenci plánují otevření druhé fronty v Evropě a počítají s pomocí Sovětskému svazu dodávkami techniky. A za páté sbírat informace o nejnovější vojenské technice, která se rozpracovává v USA, Anglii a Kanadě.“
Nový vicekonzul v New Yorku, který dostal dokumenty na jméno Zubilin a krycí jméno „Maxim“, nesměl ztrácet čas. V prosinci 1941 přiletěl s manželkou a synem přes Sibiř, Čínu a Tichý oceán do USA. Spojené státy se právě vzpamatovávaly z útoku Japonců na přístav Pearl Harbor na Havaji – byla to událost, která je přinutila vstoupit do války proti Japonsku, Německu a Itálii.
Už první seznámení s kolegy „Maxima“ vyděsilo – málokdo z nich znal dobře anglicky. Musel se proto spoléhat na nové operativce, kteří do USA postupně přijížděli. Ovšem podle Mitrochina se k lidem choval neomaleně a sprostě. To vedlo ke vzpouře. Vasilij Mironov-Markov a Vasilij Dorogov, které urazil, si stěžovali Moskvě. Upozorňovali, že rezident je „neotesaný, nevychovaný, mluví jako dlaždič a používá obscénní výrazy, práci odbývá a je nepřátelsky mlčenlivý“. A žádali jeho odvolání. Tyhle boje, jejichž podstata se nedá poznat, pokračovaly další roky.
Nicméně Zarubinovým postavením tím neotřásly. Práci rezidentury opravdu zlepšoval a rozšiřoval. Kvůli stále náročnějšímu získávání informací o atomové bombě a dalších novinkách vojenské techniky mu Moskva poslala specialisty.
Kapitánka NKVD Jelizaveta Zarubinová-„Vargo“ nedostala žádné oficiální poslání. Přesto obstarávala schůzky s dvaceti agenty a hlavně získávala nové. Sloužily jí k tomu recepce, večírky, premiéry a vernisáže. „Elegantní, přesná a společenská jako magnet přitahovala k sobě lidi, mezi nimiž získávala důležité zdroje informací,“ popisoval ji Stavinskij. „Ve skutečnosti byla Jelizaveta Juljevna jedním z nejkvalifikovanějších verbířů nových agentů mezi operativci newyorské rezidentury.“
Našla cestu i ke známému fyziku Leo Szilardovi, který podnítil zahájení prací USA na atomové bombě. Při cestách do Kalifornie se za pomocí kolegy Gregoryho Heifetze z rezidentury v San Francisku seznámila se ženou Roberta Oppenheimera Kitty. Kitty byla členkou komunistické strany od roku 1937 do začátku roku 1941, její první manžel, který padl ve španělské občanské válce, před tím dokonce obsluhoval tajnou vysílačku zajišťující spojení amerických komunistů s moskevskou Kominternou. Oppenheimer, před válkou rovněž tajný komunista, nyní vedl vývoj atomové bomby v rámci Projektu Manhattan. Nicméně pro tuhle tajnou práci ho vojáci prověřili.
Do začátku roku 1944 získala sovětská rozvědka v USA poměrně jasný přehled o způsobu výroby atomové bomby. Do Moskvy poslala 286 tajných spisů. Zarubin, který i tuhle práci organizoval, dostal druhý Řád rudého praporu.



Z kapitoly 7 NEPOLAPENÁ SOŇA



Ve špionážní škole



Na jaře nečekaně navštívili mladou vyzvědačku Karl a Gríša. Měli instrukce z centrály. „Uršulo, jsi ochotná za půl roku anebo i na delší dobu odjet do Moskvy?“ zněla základní otázka. „Do školy pro rozvědčíky. Čas na rozmyšlenou nemáš – musíš se rozhodnout teď hned! Příchod Hitlera k moci znamená válku. A my se na ni chceme připravit.“
Byla to nečekaná nabídka. Záruka, že se vrátí do Šanghaje, neexistovala. Kam dá Míšu? Rusky chlapeček neumí, musela by mu najít někoho z blízkých. A co s Rolfem? Je možné, že tohle odloučení je rozdělí na věky. Ovšem trhliny v jejich vztahu dosáhly takového stupně, že by se tím možná všechno vyřešilo.
Jako disciplinovaná kumunistka kývla. Ovšem ve skutečnosti ji její vlastní rozhodnutí uvrhlo do zmatků. Jak tu spoustu problémů zvládne? Neměla tušení.
Rolfa tím zaskočila, ale on pochopil, že by to mohlo být východisko z jejich krize. Chlapce si na ten čas vezmou jeho rodiče, kteří se přestěhovali do Pozemních boud v českých Krkonoších, kousek od německé hranice. Přátelé se tomu nebudou divit. Vzhledem k vražednému čínskému podnebí se často stává, že evropské děti posílali jejich rodiče domů, kde se cítily lépe.
Matka s dítětem se v létě 1933 jely přes Sovětský svaz – lodí do Vladivostoku a odtud vlakem do Československa. Rolfovým rodičům vysvětlila, že se chystají přesunout do Moskvy. Do Německa se vrátit nemohou, s tím staří Hamburgerovi souhlasili. Ale proč zrovna do téhle země? „Potřebují architekty a já tam budu učit angličtinu,“ vysvětlovala. Byla to pravda – i její manžel počítal s odjezdem do země komunismu.
V centrále GRU na Arbatu v centru Moskvy se dověděla, že ji doporučil Sorge. A také jí dal krycí jméno – „Soňa“.
Internátní škola GRU sídlila ve velkém domě na okraji města. Studenti pocházeli z Německa, Francie, Maďarska, Československa a z dalších zemí. Rovněž sestava učitelů byla mezinárodní. Nejvíc času jim zabíralo studium rádiového vysílání a přijímání depeší, rozebírání a oprava aparátu. Potom speciální předměty, jako šifrování a dešifrování, fotografování dokumentů, sledování, kontrasledování, analýza informací, samozřejmě přednášky o politice a ekonomice.
Sobotní odpoledne a neděle trávili všichni s přáteli v Moskvě. Uršula se tam už dřív setkala s Agnes Smedleyovou, která připravovala knihu o Číně. Nyní ji často navštěvovala a u ní se seznamovala s mnoha dalšími lidmi. Jednou jí Agnes požádala o výpomoc: „Mám napsat knihu o dětech v komunistických oblastech Číny, ale nemám na to čas. Nechceš to zkusit sama?“ Uršula se pustila s chutí do psaní a kniha vyšla.
V únoru 1934 ji povolali do centrály GRU na Arbatu uprostřed Moskvy. „Pojedete do Mukdenu v Mandžusku, které obsadili Japonci. A s vámi jeden soudruh, který bude vaším nadřízeným.“
„Ano, ale jedině se svým dítětem.“
A tento partner, o rok starší Němec Johann Patra, původem námořník, narozený v Memelu (nyní Klajpeda ve Finsku), proti tomu nic nenamítal. Žena se rozvádět nebude, tím by na sebe upoutala pozornost.
Odjeli tedy do Československa, kde si Uršula vyzvedla Míšu, a potom vlakem zamířili do italského Terstu. Tam nastoupili na loď do Číny – ale každý sám, oficiálně se měli seznámit až na palubě. Uršula přebývala v kabině první třídy – to bylo výborné mimikry před zvědavými celníky a policisty. Komunisté přece takový přepych odsuzují a rozhodně na něj nemají peníze.
Mukden byl hlavním japonským městem okupovaného Manduška. Johann-„Ernst“ počítal s tím, že tam bude prodávat psací stroje Rheinmetal. Třebaže se tvářil jako příslušník střední třídy, měl zažité manýry primitivního námořníka. Když třeba vykouřil polovinu cigaretu, zhasl ji a dal za ucho na pozdějšek. I jeho vkus byl příšerný. Už na lodi si Uršula uvědomovala rozdílnost jejich povah a obávala se dalšího soužití.

Život s cizím mužem



Po třítýdenní plavbě přistáli v Šanghaji. Rolf je uvítal v přístavu. Jakmile dorazili domů, Uršula mu vysvětlila situaci. A dodala: „V Mukdenu nebudu žít sama.“
Manžel to přijal s ledovou tváří: „Dobrá. Ale já nechci tebe a Míšu ztratit navždy.“ Uršule bylo těžko. Ráda by s ním zůstala, vždyť ho pořád ještě trochu milovala, ale práci pro komunistickou stranu dávala přednost. Rozvádět se nebudou, na tom se shodli.
Musí také najít nějaké zaměstnání na novém místě. Co kdyby se vrátila ke své původní profesi knihkupce? Obešla několik obchodů v Šanghaji a nakonec se domluvila s americkou firmou Evans, že v Mukdenu otevře jejich filiálku. Johann nakoupil většinu součástek, které potřeboval k sestavení vysílačky.
Do Mukdenu přijeli v květnu 1934. Hned narazili na velký problém – v tamních obchodech nesehnali transformátor, který potřebovali k provozu stanice. Johann se musel kvůli němu vrátit do Šanghaje. Jenže jak takový těžký kus velký asi dvacet krát dvacet centimetrů odvézt do Mukdenu, aniž by vzbudil pozornost? Pomohl Rolf. Navrhl, aby ho schovali do rozměrného křesla, které odešlou po železnici.
Dvojice vyzvědačů dostala nebezpečný úkol. Měla udržovat spojení mezi velitelstvím partyzánů v Sovětském svazu a jejich místními oddíly. Partyzáni byli slabí, dokázali jenom dělat drobné sabotáže na železnici a v průmyslových oblastech, napadat japonské štáby. Moskva dopředu určila, že Uršula bude chodit na schůzky a rovněž zajistí vysílání. O ostatní se postará Johann.
Trvalo několik týdnů, než sehnali vhodné ubytování. Potřebovali jednu místnost pro vysílačku a místo, kde by nenápadně instalovali anténu. A potom obytné pokoje. Nakonec sehnali letní domek u velké vily, jejíž majitel generál žil Pekingu. Toaleta byla na ulici a koupat se mohli v kádi. Všechny lepší příbytky zabrali japonští důstojníci.
Na první schůzku se soudruhem Li, velitelem jedné ze tří partyzánských skupin, kterým měli sloužit, odjela Uršula do Charbinu. Zbytečně, nikdo nepřišel. Ani podruhé se neobjevil. Potřetí to zkusil Johann, také marně. Moskva je kárala, že nesplnili úkol. Teprve později se dověděli, že Li dostal strach a dezertoval. Naštěstí nikoho neprozradili. Trvalo ještě několik týdnů, než konečně navázali kontakt s partyzány. Tihle lidé vedli normální život jako dělníci, rolníci a zaměstnanci, jenom občas se scházeli k teroristickým akcím. Především měli přerušovat železniční trať vedoucí Mandžuskem.
Oba vyzvědači jim pomáhali shánět chemikálie na výrobu pekelných strojů. Chodili tedy po drogeriích a lékárnách v celém Mukdenu a po troškách, aby se nestali nápadnými, je nakupovali.
Domluva s partyzáni byla velmi složitá, protože žádnou cizí řeč neuměli. Uršula znala trochu čínsky, a proto jim vždycky na začátku dala sešit se znaky, kterým rozumí, a požádala je, aby s ní komunikovali pouze jejich pomocí. A to bývalo obtížné. Snažila se přinutit Johanna, aby se i on naučil čínsky, ale zbytečně – neměl ani snahu, ani nadání na jazyky.
Také jejich vzájemný vztah se vyvíjel. Nejdřív ho brala jako spolupracovníka a nadřízeného. Pozvolna se do něho zamilovala a začali spolu žít jako milenci.
Dvakrát týdně navazovala rádiové spojení s Vladivostokem. Samozřejmě za zatemněnými okny bytu. V Mukdenu také pracoval jeden důstojník GRU – i jeho styk s centrálou obstarávala.
Uršula vedla složitý život. Vychovávala syna a vedla domácnost. Jako zástupkyně šanghajského knihkupectví nabízela knihy Evropanům a nakonec i Japoncům. Hodně času věnovala ilegální činnosti. Aby ji lépe zakryla, žila jako paní ze středních vrstev – chodila do německého klubu a na večírky na konzulát. Tvářila se bezstarostně.
Ve skutečnosti každý krok představoval riziko. Avšak Uršula později tvrdila, že „k nebezpečí se dá přivyknout stejně jako ke klimatu“.
V dubnu 1935 zatkla japonská policie Fenga, jednoho z čínských komunistů, který se stýkal s Uršulou. Po několika dnech se dověděla, že u něho našli japonští policisté výbušniny – budou ho tedy mučit, aby z něho dostali nějaké informace. Když to oznámila rádiem centrále, dostala příkaz: „Přerušte styky s partyzány! Opusťte Mukden! Přesuňte se do Pekingu a odtud se ozvěte!“

Dalším partnerem manžel nemanžel



Uršula-„Soňa“ odjela s Míšou do Moskvy. Putovali přes Charbin a potom sibiřskou magistrálou.
V centrále ji uvítal Gaj Tumanjan. Dlouho si povídali o Číně, kde on prožil tři roky, a potom zavedl náčelník řeč na příští práci. Jeho návrh jí vyrazil dech: „Byla byste ochotna odjet do Polska, a to s Rolfem?“
Horečně přemýšlela. Po tom, co se stalo, přece spolu nemohou žít. Všechno skončilo. Ovšem jeho profesionální reputace byla tak vysoká, že by ho nikdo ze špionáže nepodezříval. Má poprvé vypravit za hranice na příkaz GRU – a proto by bylo třeba, aby vedle něho stál někdo blízký a zkušený. Jenže ona teď čeká dítě s Johanem. Jak se má zachovat?
Nakonec ze sebe vyrazila: „Jsem připravená odjet do Polska. A Rolf? Ať si to rozhodne sám.“
Manžel, který už nebyl skutečným manželem, se zachoval jako vždy velkoryse: „Přece jsem ti řekl, že tě neopustím do té doby, dokud nepřivedeš dítě na svět.“
Nejdřív zamířila Uršula se synem do Anglie, kam emigrovala celá její rodina. Rodiče, sourozenci a jejich blízcí měli radost, že čeká druhé dítě. Jenom bratrovi se večer tajně přiznala, kdo je jeho otcem, a jak v Číně pracovala. „Ty jsi prostě nemožná,“ konstatoval Jürgen. „Ale to nijak nemění mé vztahy k tobě.“
V roce 1935 zemřel Józef Pilsudski, zakladatel a první prezident moderního Polska, který před patnácti léty vedl vojska bránící zemi před útokem Rudé armády. Po jeho smrti se v zemi nic nezměnilo, stále zůstala nepřátelská vůči Sovětskému svazu a komunismu.
Začátkem roku 1936 přijeli manželé Hamburgerovi se synem a chůvou Ollou do Varšavy. Architekt Sirkusy vzal Rolfa za společníka do svého ateliéru. Pronajali si rodinný dvojdomek na varšavském předměstí. Polská vláda však odmítala přijímat cizince k trvalému pobytu. Trvalo několik měsíců, než sovětští vyzvědači s doprovodem získali roční pobytové vízum.
Vztahy mezi manžely, kteří se už nemilovali, byly napjaté. Žili vedle sebe a úzkostlivě dbali na to, aby se nepohádali – to je dost vyčerpávalo. „S Rolfem jsme se kamarádsky snášeli, nehádali jsme se, měli jsme společné zájmy a našeho syna – ale byla jsem deprimovaná a Rofl jistě ještě víc.“ Druhé dítě, holčičku Janinu, , které říkali Nina, porodila paní 27. dubna 1936 na varšavské klinice.
Postupem doby navázali Hamburgerovi spojení s dalšími sovětskými vyzvědači, vysazenými do Polska. Nejdřív s Bulharem Nikolou Zidarovem, zkušeným agentem, který pracoval pro GRU pod různými jmény na několika místech Evropy. Nyní si jako Nikolaj Popov koupil obrovský sad, na kterém hospodařil – to bylo jedinečné přikrytí. Přitom dal dohromady špionážní skupinu pod názvem „Montblank“.
Takzvané svobodné město Gdaňsk spadalo pod společnou německou a polskou správu, ale skutečně je vedli nacisté. Německý dělník Karl Hoffman tam založil malou špionážní skupinu. Centrála přikázala „Soně“, aby se tam odstěhovala a pomáhala jí.
Nejdřív tam musela najít vhodný byt – a to nebylo jednoduché. Vždyť měla dvě děti a chůvu. V prosinci 1936 ho nakonec získala v novostavbě. Teprve po nastěhování si uvědomovala, že všude okolí ní bydlí nacisté. Bez ohledu na to navazovala pravidelné rádiové kontakty s Moskvou.
Jednou měla namále. Při nakupování potkala sousedku, manželku vysoce postaveného nacisty. Jako obvykle byla velmi upovídaná: „Paní Hamburgerová, také máte tak špatný příjem rozhlasu? Včera v noci v našem aparátu zase tolik chrastilo, že jsem nic neslyšela.“
„Ne, tak pozdě já už rádio neposlouchám,“ odpověděla Uršula. „To už spím.“
Paní jí pošeptala tajemství: „Můj manžel říká, že se to stává, když blízko pracuje nějaká vysílačka. Teď se postaral o to, aby sem v pátek přijeli odborníci a zkusili ji okolo nás vypátrat.“
„Nikdy v životě, ani před tím, ani potom, nebyla Uršula tak blízko provalu,“ konstatovali Bačkarev a Kolpakidi. „Kdyby náhodou nepromluvila s hloupou ženou nacisty, v pátek by ji zatkla policie a v sobotu by ji předala gestapu.“
Po čtyřech měsících se mohla „Soňa“ vrátit do Varšavy.

Knihu si můžete objednat na adrese www.brana.cz

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks