Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 PŘÍBĚHY ČESKÉ VĚDY - úryvky

Když se blížilo desáté výročí založení Akademie věd České republiky, byl jsem s kolegyněmi požádám, abychom připravili reprezentanční knihu. Napsali jsme tedy sérii reportáží z různých ústavů a příběhy význačných vědců. Za sebe musím přiznat, že jsem na téhle knize dělal s velkou chutí. Konečně jsem mohl naplno, bez ohledu na rozsah, napsat o řadě vědeckých pracovníků, které jsem roky sledoval a jichž jsem si strašně moc vážil - někteří se stali i mými kamarády.
Tady jsou osudy Jiřího Grygara, Václava Pačese a Antonína Holého - aspoň ve zkratce.

GRYGAROVA OKNA VESMÍRU DOKOŘÁN



Astronomem, nebo novinářem?



Umění populárně a přitažlivě vykládat složité přírodní jevy patrně zdědil po matce Hedvice a dědečkovi Františkovi – oba byli kantoři. Jiří Grygar se narodil 17. března 1936 v Heinersdorfu (Pruský Jindřichov), který ležel v německém Slezsku (dnes Dziewietlice, Polsko). Otec tam vedl český celní úřad. Válku prožili v Brně.
O Vánocích 1944 dostal knihu Josefa Pospíšila Vesmír novýma očima. Devítiletého kluka uchvátila natolik, že se rozhodl stát se hvězdářem. V tomto povolání se ovšem bez vynikajících znalostí matematiky a fyziky neobejdete. „Když mi bylo deset let, měl jsem potíže s matematikou,“ vzpomíná. „Měl jsem strach, že na astronomii nebudu stačit. Co teď? Měl jsem rád češtinu, sloh, moje maminka učila kromě dějepisu a tělocviku taky češtinu... Co kdybych se stal novinářem? To by bylo východisko. Přesto jsem to zkoušel s matematikou dál. O prázdninách jsem si vypůjčil sbírku úloh z matematiky pro první třídu gymnázií a přepočítal všech asi tisíc příkladů.“
Prvním stálým zdrojem novinek z astronomického světa byl měsíčník Říše hvězd. Jura věděl, že vychází každý první čtvrtek v měsíci, a proto si ho hned po škole pospíchal koupit. V patnácti letech se stal členem Československé astronomické společnosti (ČAS). Na Kraví hoře v Brně se stavěla hvězdárna a mnozí členové ČAS tam chodili pracovat – tyhle brigády, jak se tehdy říkalo, byly opravdu dobrovolné. Samozřejmě Grygar nemohl chybět. A potom, jakmile hvězdárnu otevřeli, tam trávil dva večery v týdnu jako demonstrátor – návštěvníkům ukazoval v dalekohledu, co všechno mohou vidět na obloze, a když bylo zataženo, vykládal jim, co víme o vesmíru. To byla jeho první velká popularizátorská zkušenost.
V posledním ročníku před maturitou na jedenáctileté střední škole v Brně-Husovicích opět zakopl. Účastnil se matematické olympiády. Příklady, které dostal, mu připadaly těžké. Co budu dělat, když neuspěju? Mám zkusit tu novinařinu? Teď spolu s několika spolužáky děláme školní časopis a docela nám to jde. Jenže noviny, to je i hodně politiky. Loni, ve třiapadesátém, sice umřeli Stalin a Gottwald, ale komunismus tady vládne dál, pokračují politické procesy a spousta lidí je pořád ve vězeních. Navíc komunisté byli silně proti všem náboženstvím, vyznávali jenom náboženství marxistické – zatímco Jura vyrostl ve zbožné katolické rodině, věřil v Boha a neděli si bez návštěvy kostela neuměl představit.
„Pro mne byla od útlého dětství jasná hranice – jakákoliv doktrína, která útočí proti základům náboženské víry a speciálně proti katolíkům, je pro mě absolutně nepřijatelná. Proto jsem se nemohl stát novinářem – vždyť bych musel hlásat komunistické myšlenky. Musel jsem si vybrat profesi politicky nevinnou a přitom zajímavou, abych neměl pocit, že dělám nějaký nesmysl. Také jsem trochu tíhl k filozofii – a určitý filozofický podtext jsem viděl v astronomii, kde bych s ním snad i uspěl. A tak jsem si hrozně oddechl, když jsem se dostal do ústředního kola matematické olympiády. To mně utvrdilo v přesvědčení, že zvládnu i přírodovědeckou fakultu. Na podzim 1954 jsem začal studovat fyziku na Masarykově univerzitě v Brně.“

Začátky na střeše činžáku



Už v jednapadesátém roce na gymnáziu si našel kamaráda, který se zajímal o astronomii, o rok staršího Luboše Kohoutka. Vlastně je seznámil Kohoutkův otec, profesor chemie a biologie, který si všiml, že student Grygar má stejné zájmy jako jeho syn. S Lubošem začali pozorovat meteory. Nejdřív na ploché střeše činžáku, kde Kohoutkovi bydleli. Vždy si vytáhli zahradní lehátka, přikryli se tlustou dekou a prostým okem sledovali meteorické roje. Potom spolu začali organizovat expedice do hor v době největšího „padání hvězd“.
Grygar a Kohoutek však nezůstali jenom u pozorování. Po každé expedici spolu s dalšími kolegy získaná měření zpracovávali do odborných publikací. S jednou takovou studií zvítězili v roce 1957 v celostátním kole studentské odborné činnosti. Tehdy také postupně přestoupili oba z Brna na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, protože se tam přestěhovala jediná katedra astronomie.
Na rozdíl od většiny ostatních studentů neměl Grygar snadný život. Po válce přeložili otce z Brna do Opavy, ale už v roce 1946 po banální operaci zemřel. Tím zmizel jediný příjem do rodiny. Maminka proto uvítala nabídku své sestry Emílie Stypové z Brna, že si k sobě vezme sedmiletou dceru Helenku, aby se jí finančně ulevilo. Jenže ani vdovský důchod nestačil – brzy neměli na nájem. Po třech letech byt v Opavě opustili a všichni se nastěhovali do Brna k sestře, která byla sama těžce nemocná, takže ji paní Grygarová ošetřovala. Jenže Jurova matka umřela náhle už v roce 1957, dřív než její sestra.
„Naštěstí jsem měl po celé vysokoškolské studium nejvyšší prospěchové stipendium,“ vysvětlil. „Navíc jsem si přivydělával demonstrátorstvím na hvězdárně v Brně a potom jako pomocná vědecká síla na katedře astronomie, veřejnými přednáškami, psaním populárních článků a překlady. První článek v Říši hvězd nazvaný Radar a meteory mně otiskli v roce 1955.“

Osudem dvojhvězdy a novy



V říjnu 1959 nastoupil promovaný fyzik Jiří Grygar do ondřejovské observatoře Astronomického ústavu Československé akademie věd. Většina ústavů Akademie věd včetně Ondřejova byla oázou, kde se dalo bádat bez velkých ideologických bariér. Přesto ani tam nebyla o politické maléry nouze, jak se to Grygarovi stalo sotva několik dnů po nástupu do aspirantury.
Sověti tehdy vypustili automatickou sondu Luna 3, která měla vyfotografovat odvrácenou stranu Měsíce. Jeho školitel doktor Miroslav Plavec měl k tomu napsat komentář do rozhlasu. A protože neměl čas, uložil to nováčkovi. Grygar poctivě přečetl všechny zprávy tiskové agentury TASS, na jejich základě vypočítal další dráhu sondy a napsal ten komentář. Večer ho odvysílal pražský rozhlas současně s novou zprávu TASS – a tam byly o dráze Luny 3 úplně jiné údaje než uváděl Grygar! To je sabotáž úspěchů sovětského kosmického programu – zuřili někteří komunisté. Ten holobrádek poškodil dobré jméno Akademie věd! Vyhoďte ho!
Ředitel dr. Bohumil Šternberk si mladého astronoma zavolal, nechal si předložit údaje, ze kterých vycházel – a dal mu za pravdu. Výpočet byl správný, jenom vstupní data TASS byla zřejmě úmyslně falešná. Grygar mohl zahájit práci na své kandidátské disertaci.
V srpnu 1967 na Ondřejově slavnostně zahájili činnost největšího astronomického dalekohledu ve střední Evropě – dvoumetrového reflektoru. . Už během předávacího provozu v červenci se s ním však dalo trochu pozorovat. Grygar měl štěstí, že když uprostřed léta vzplanula očima viditelná nova HR Delphini, pořídil dvoumetrem její spektra těsně po výbuchu. „V pozorovacím deníku dvoumetru mají dokonce čísla jedna až čtyři,“ dodal.
I v následujících letech se zabýval prudkým a neočekávaným zjasněním těchto prazvláštních hvězd. Za nejplodnější období považuje své studijní stáže v Holandsku v letech 1963 a 1965 a potom roční pobyt v Kanadě v letech 1969–1970.
Naposled sledoval dvoumetrem v roce 1992 opět očima viditelnou novu v souhvězdí Labutě. Hvězdu přirozeně fotografoval také Hubblův kosmický teleskop a mezinárodní tým pak údaje z tohoto nejlepšího dalekohledu světa zpracovával. „Jenomže tato skupina je chybně interpretovala, a my jsme na to díky dvoumetru a dlouholeté zkušenosti přišli,“ řekl. „Vzdálenost novy od Slunce dvojnásobně přecenili. Týmy, které pracují s Hubblem, mají vysokou autoritu, ale potěšilo nás, že po naší publikaci si hned uvědomily svůj omyl a daly nám zapravdu.“

Úskalí píšícího astronoma



Šedesátá léta byla plná velkých objevů v astronomii: kvasarů (1963), reliktního záření (1965), pulsarů (1968) a mnoha dalších. „Čekal jsem, že o těchto epochálních objevech budou psát naši koryfejové,. ale když mlčeli, pustil jsem se do toho sám. Všechny nové termíny však byly v angličtině, což by znamenalo zamořit češtinu anglicismy. Musel jsem tedy vymýšlet i českou astronomickou terminologii, například velký třesk, prahvězda nebo galaktická výduť či proluka.“
Většinou psal Grygar do Říše hvězd, Vesmíru, Vědy a života, přispíval rovněž do rozhlasového Meteoru. Někdy narazil na politické bariéry. Články a časopisy musely být „vyvážené“, to znamená, že přednostně měly referovat o úspěších v Sovětském svazu a k tomu sem tam přibalit nějaký výsledek ze Západu. Ovšem to dost dobře nešlo – byť měli sovětští astronomové velký myšlenkový potenciál, chyběly jim kvalitní pozorovací přístroje a bezproblémový styk se západními kolegy, aby si své myšlenky mohli tříbit. Marxističtí ideologové rovněž dbali na to, aby do vědy nepronikaly myšlenky, které podle jejich názoru neodpovídaly materialistickému pohledu na svět. Tady však vstupovali na tenký led, protože jejich pohledy byly naprosto pavědecké.
V roce 1962 poslal Grygar do Říše hvězd článek Hledáme cizí civilizace ve vesmíru. Psal v něm mimo jiné o projektu OZMA, který uskutečnil dr. Frank Drake na radioteleskopu v Green Banku v USA. Redakce však článek vrátila: Je ideově pochybný.
Co teď? Autor o tom diskutoval se svým školitelem dr. Miroslavem Plavcem. A ten přišel na inspirující myšlenku: neměla by mít Československá astronomická společnost vlastní bulletin, který by otiskoval také zprávy o novinkách ze světa? Tak se zrodily Kosmické rozhledy v čele s vedoucím redaktorem Grygarem. Článek o hledání mimozemšťanů tam vyšel začátkem roku 1963 v prvním čísle hned na první stránce.
Grygar si stále víc uvědomoval, že záplava článků o novinkách v astronomii postrádá nějaké hodnocení. Proto se o ně sám pokusil – napsal pětistránkovou žeň objevů roku 1966 a poslal ji do Říše hvězd. Od té doby píše čím dál rozsáhlejší přehledy každoročně; v posledním desetiletí kolem 150 stránek rukopisu. Tyto žně jsou nepostradatelnou pomůckou pro každého, kdo se zajímá o astronomii a rozumí česky – nejen na Slovensku, ale i v Polsku, na Ukrajině a dokonce v některých neslovanských zemích. Dnes už je to dílo o 3500 stranách, které nemá ve světové populární literatuře obdoby.
Je přirozené, že píšícího astronoma si všimli redaktoři v některých nakladatelstvích. V roce 1973 mu vyšla v Orbisu první kniha, která pojednávala o nejnovějším stavu výzkumu kosmu – Vesmír je náš svět, oceněná Českým literárním fondem. V rychlém sledu následovaly další: V hlubinách vesmíru, Sejdeme se v nekonečnu a roku 1979 velká encyklopedie Vesmír, gigantické dílo, na něm se podílelo ještě dva další odborníci. Ovšem největší popularitu si získal u diváků Československé televize seriálem Okna vesmíru dokořán, který se vysílal v letech 1982-1992. Ve čtyřech etapách natočili v Bratislavě celkem třicet půlhodinových dílů a při repríze v roce 1998 ještě připravili v Praze dvě aktuální pokračování.
„Seriál byl výsledkem mimořádně šťastné souhry okolností,“ říká. „Paradoxně tou první byla totalita, která sešněrovala televizní tvůrce natolik, že nemohli nic kloudného vytvořit. Na astronomii si však cenzoři tolik netroufali, protože jí nerozuměli. Navíc jsme natáčeli v Bratislavě, kde tehdy panovaly neskonale liberálnější poměry než v Praze. Největší roli ovšem sehrálo složení tvůrčího tria: scénárista PhDr. Vladimír Železný vyhozený po sovětské invazi z pražské televize, takže se nesměl objevit v titulcích, dramaturg RNDr. Jaroslav Čorba ze Slovenské televize a já. Znali jsme se několik let a navzájem jsme si plně důvěřovali.“

Stížnost na ÚV KSČ



Vypráví se, že když Grygar s rodinou odlétal v létě 1970 z Kanady zpátky do Československa, jeho tamní přátelé nad tím kroutili hlavou. A totéž se opakovalo po příletu do Prahy. Byl na observatoři v kanadském městě Victoria na ročním stipendiu, měl nabídku, aby zůstal natrvalo, ale přesto se vrátil. „Jsem příliš vázán na češtinu, na své domácí přátele a příbuzné. Pravda, tušil jsem, že to nebude snadné. A taky jsem si říkal, že Československo je moje země; nikoliv těch politruků, co ji tak děsivě dlouho rozvracejí.“
Grygar se tedy vrátil domů, kde probíhala tuhá normalizace. Naštěstí ředitel Astronomického ústavu docent Luboš Perek dokázal velice diplomaticky odrážet všechny útoky dogmatických komunistů namířené proti jeho lidem. Když v roce 1975 odešel do OSN, začalo i v Ondřejově přituhovat. Grygar chodil do kostela, děti posílal na náboženství, hodně psal do různých periodik a do rozhlasu, začaly mu vycházet knihy a všude popularizoval nejnovější poznatky vědy, aniž se snažil nemístně vyzdvihovat úspěchy sovětské. To začalo tamním komunistům vadit. Určitě mu taky záviděli kus světské slávy – pro veřejnost byl přece nejslavnějším žijícím českým astronomem!
Vrcholem jeho činnosti byla encyklopedie Vesmír. Soudruzi se základní organizace KSČ v Astronomickém ústavu ČSAV si stěžovali na ústředním výboru: Grygar tam preferuje Američany a nedrží se vědeckého světového názoru! Nákladná kniha měla jít do stoupy. Nakonec nakladatelství Mladá fronta vyhandlovalo kompromis: můžeme ji dát na trh, ale nikdo ji nebude propagovat a knihkupci ji nebudou vystavovat na pultech. Teprve když o ni zákazník projeví zájem, dostane ji. Zpráva o tomhle handlu se samozřejmě mezi příznivci astronomie rozšířila – byla to ta nejlepší reklama. O čtyři roky později vyšel Vesmír v novém doplněném vydání. Vypráví se, že když si příslušný cenzor na Úřadu pro tisk a informace přečetl kladný posudek jednoho liberálnějšího marxistického lektora, prohlásil: „Dobrá, přesvědčili jste mne, že ten velký třesk je skutečná vědecká teorie. Ale proč si to ten Grygar nenechá pro sebe?“
Atmosféra v Ondřejově byla k nedýchání. Nezbylo nic jiného, než aby se Grygar poohlédl po jiném zaměstnavateli. Azyl našel ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Řeži. V oddělení fyziky nízkých teplot se věnoval dálkovému průzkumu Země. V roce 1991 odtud přešel do oddělení elementárních částic téhož ústavu v Praze, kde se pustil do studia astrofyziky vysokých energií. Nyní koordinuje v Centru pro částicovou fyziku Fyzikálního ústavu AV ČR českou účast na výstavbě mezinárodní observatoře Pierra Augera v argentinské pampě, která má od roku 2005 zachycovat spršky kosmického záření o extrémně vysokých energiích. Bude to unikátní zařízení, které nemá na světě obdoby.
Jak mohl přežít období normalizace bez újmy na zdraví a myšlení? „Naštěstí jsem nebyl sám, měl jsem přátele, kteří zastávali stejné postoje. Vytvořili jsme jakousi oázu, soukromé společenství, které všechny ty ptákoviny příliš nevnímalo. Věda v tvůrčím slova smyslu mi připadala a připadá jako nejskvělejší věc na světě.“
Grygar není žádný suchar. Miluje divadlo Semafor, Járu Cimrmana, chodí na koncerty vážné hudby, muziku si pouští při rutinní práci na počítači. Jeho věčnou láskou je i kolo – dodnes na něm jezdí z Hostivaře, kde bydlí, do Ondřejova do knihovny. A především vymyslel Ebicykl – prázdninové putování na kolech od hvězdárny k hvězdárně.

Occamova břitva



Sametová revoluce zbořila všechny ideologické zábrany a vynesla Grygara na výsluní. Na Ondřejově ho zvolili členem vědecké rady ústavu – to bylo první velké zadostiučinění. Předsedal České astronomické společnosti, vědecké radě Grantové agentury Akademie věd i Radě České televize. Je členem České křesťanské akademie a v redakční radě jejího časopisu Universum. Zasedal anebo zasedá v řadě rad, výborů a komisí. Za vědu a vědce bojuje na všech možných fórech. Patří mezi zakládající členy Učené společnosti i České společnosti skeptiků Sisyfos. Takřka každý víkend objíždí české, moravské a slovenské hvězdárny i jiné instituce, na kterých přednáší především o novinkách z astronomie. A přes tohle obrovské zaneprázdnění stačil dopsat knihu Vesmír, jaký je, která poprvé vyšla v roce 1997. Také konečně může naplno mluvit a psát o svém křesťanském názoru na svět – výsledkem je soubor přednášek Svět vědy a víry, který knižně vyšel začátkem roku 2002.
V roce 1996 mu UNESCO udělilo prestižní cenu Kalinga za popularizaci vědy – žádný jiný Čech ji dosud nedostal. A protože čeští hvězdáři patří mezi špičku objevitelů nových planetek, takže mají právo je pojmenovávat, dali ve stejném roce tělesu číslo 3336 jméno Grygar.
Hodně času dnes Grygar věnuje společnosti Sisyfos. „Tento spolek vznikl z holé nutnosti bránit se přívalu pitomostí ve sdělovacích prostředcích, proti bagatelizaci kritického vědeckého myšlení a proti polistopadovému velkému boomu zázračných léčitelů, proutkařů a podivuhodných vynálezců, kteří svými nedokázanými tvrzeními opovrhují metodou vědy. Neděláme si však iluze, že toho hodně a rychle změníme – proto ten název. Je to věčný souboj racionality s lidskou hloupostí.“ V roce 2001, kdy se v Praze sešel desátý Evropský kongres skeptiků, se Grygar stal viceprezidentem Evropské rady skeptických organizací ECSO.
Třebaže je životní optimista, za jediný správný postoj k vědě považuje skepticismus. „To je přece podstata vědecké metody poznávání. Pokud mohu vystačit se stávajícím poznáním, snažím se s ním vystačit. Mám-li svůj konzervativní postoj změnit, musím k tomu mít dostatečně důležité, závažné a jednoznačné důvody. To znamená, že si musím velice pečlivě ověřovat jakákoliv fakta, která skutečně anebo zdánlivě vybočují ze stávající struktury vesmíru či z modelu přírody. Ovšem ve chvíli, kdy se přesvědčím o tomto vybočení, svůj názor musím změnit – mám k němu dostatečně velké důvody. Tento princip není nový, pochází ze středověku, ve 14. století ho formuloval britský filozof William Occam. Tento princip, jemuž se také říká Occamova břitva, se při hledání správného náhledu na přírodu neobyčejně osvědčil.“

PS: Nyní je dr. Jiří Grygar předsedou Učené společnosti



PAČESŮV ŽIVOT BYL DOST PŘÍMOČARÝ



Otcovo provinění zasáhlo syna



Když jede vlakem, přemýšlí o tom, jestli madlo, za které stahuje okno, náhodou nelisoval za mlada sám. Václav Pačes se totiž nedostal na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, a proto mu rodiče našli zaměstnání ve Vagonce Tatra Smíchov. Pochází z pražské lékařské rodiny, v níž se 2. února 1942 narodil. Otec, docent urologie, vystoupil po únoru 1948 na lékařské fakultě proti činnosti takzvaného Akčního výboru, což byl orgán militantních komunistů, a musel pak z univerzity odejít. Děkan fakulty, na níž se mladík v roce 1959 hlásil, si protest jeho otce dobře pamatoval, a proto rozhodl: Pačes studovat nebude! I když přijímací zkoušky udělal na výbornou. Ať jde do výroby! Stejné ústrky zažil už předtím, na základní škole, kde učitelka Matějovská před celou třídou několikrát označila jeho rodinu za vřed na těle socialistické společnosti.

Pod křídly akademika Šorma



Šel tedy do výroby. V Tatrovce absolvoval lisařský a svářečský kurz. Pak se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu UK. Lékařem nikdy nebude, tam má dveře zapovězené. Chemie ho vždycky bavila, zkusí tedy tenhle obor.
„Musím se přiznat, že jsem studium dost flákal,“ říká dnes profesor Pačes. „Hodně času jsem totiž věnoval skautingu, byl jsem ve vedení oddílu. I když komunisté organizaci Junák-Skaut zakázali, některé oddíly fungovaly dál pod hlavičkou různých povolených sportovních jednot. To byl i případ 5. oddílu vodních skautů, který se stal dorostem jachetního oddílu Slavoje Vyšehrad – starší bratr mne tam přivedl v roce 1953. Vedl nás Jaroslav Novák-Braťka, bývalý šéfredaktor časopisu Junák a autor několika skautských knih. Přesto, že kolem nás zuřil reálný socialismus, byly to krásné časy. Tehdy jsme si ještě mohli dělat čaj a polévku z říční vody, tábořili jsme ve skutečné divočině, například na slapském jezeře krátce po jeho napuštění. Braťka mě velmi ovlivnil a skauting mi dal přátele na celý život.“
Jeho život také ovlivnila paní Paula Stuchlíková, sestra vyslance Vojtěcha Mastného, který v roce 1938 vyslechl v Mnichově diktát západních mocností o odstoupení pohraničí. Komunisté ji označili za „buržoazní element“ a vyměřili jí minimální penzi. Ale protože mluvila pěti jazyky a hrála na klavír moc si z toho nedělala a přivydělávala si vyučováním. „Chodil jsem k ní po mnoho let, postupně na angličtinu, němčinu, francouzštinu a španělštinu,“ pokračuje Pačes. „Ovšem nejvíc mi dala do života svým příkladem jak žít, jaké životní hodnoty vyznávat, jak se chovat.“
V roce 1965 dokončil Pačes studium biochemie. Chtěl zůstat na fakultě jako asistent, tehdejší vedoucí katedry biochemie profesor Josef Koštíř o něho stál, ale staré „kádrové hříšky“ to opět nedovolily. Přihlásil se tedy na konkurz do Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, který vedl předseda Akademie věd František Šorm. „Byl to mimořádný ústav, stejně jako jeho šéf,“ soudí Pačes. „Akademik Šorm byl komunista s velkým vlivem, ale především to byl vědec, výborný chemik a vynikající prozíravý vědecký manažer. Uvědomoval si důležitost biochemie i nastupující molekulární biologie a dokázal pro tyto obory vytvořit na ústavu prostor.“
Náhoda zavedla začínajícího badatele do laboratoře dr. Jiřího Doskočila v oddělení molekulární biologie. Vedoucím jeho aspirantury byla sice dr. Zora Šormová, manželka ředitele ústavu, ale byla v té době už hodně nemocná, a tak u Doskočila zůstal.
Když se Doskočil dověděl, že otec jeho mladého spolupracovníka je urolog, dal mu zajímavý úkol: Izolujte mi, prosím, enzym fosfatázu z tkáně prostaty, tu vám jistě tatínek obstará. Pačes enzym izoloval, Doskočil ho rozdělil do spousty malých zkumavek, které zamrazil a ještě mnoho let ho používal ke studiu struktury deoxyribonukleové kyseliny (DNA).
Tehdy se o DNA jako nositelce dědičnosti vědělo ještě málo. Ústav organické chemie a biochemie byl jedním z mála míst v Československu, kde se DNA zkoumala. Doskočil zasvětil mladého Pačesa do základů práce s DNA. Studovali tehdy novou sloučeninu zvanou 5-azacytidin, která ovlivňovala metabolizmus nukleových kyselin včetně DNA. Pačesovi se podařilo objasnit mechanizmus jejího účinku na bakterie. Společně s Doskočilem publikoval několik prací – a ty později otevřely začínajícímu vědci brány do světa.
V roce 1968 dokončoval Pačes kandidátskou dizertaci. Příjezd sovětských tanků 21. srpna byl pro něho šokem, stejně jako pro celou jeho generaci. Jednu kopii práce nechal v laboratoři, druhou si vzal raději domů – co kdyby se někde střílelo a o text bych přišel? Naštěstí v listopadu dizertaci obhájil.
Doskočil hned napsal kolegům na Univerzitu v Chicagu: Mám tady nadějného badatele. Nechtěli byste ho přijmout na stáž? Odpověď byla kladná – Pačesovo jméno přece znali z dobrých publikací.

Dva šrámy za mořem



Koncem roku 1968 odletěl mladý kandidát chemických věd do Chicaga. Jeho žena Magda získala v té době stipendium ke studiu geologie na McMasterově univerzitě v Hamiltonu v Kanadě. Odjela tam a později za ní přijela i její matka a přivezla jejich dvouletého syna. Pačes se na Chicagské univerzitě pustil do výzkumu bakteriálních virů. To bylo tehdy velmi módní téma. Na univerzitě se seznámil s mnoha slavnými vědci včetně několika laureátů Nobelovy ceny.
Po necelých dvou letech se vrátili všichni domů. „Ano, mohli jsme v Kanadě zůstat, žilo se nám tam dobře. Měli jsme zaměstnání, uměli jsme anglicky, nemuseli bychom jako jiní uprchlíci zápasit o existenci. O tom, jak vypadá normalizace, jsme měli jen matnou představu. Toužili jsme po domově.“
Akademik Šorm už v té době neměl žádnou funkci, normalizátoři ho označili za „pravičáka“. Ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie se ale naštěstí stal velmi slušný člověk a výtečný vědec dr. Vlastimil Herout.

Genomový projekt dokončen



Koncem sedmdesátých let měl v Akademii věd velký vliv virolog dr. Josef Říman, který byl jmenován nejdřív vědeckým sekretářem Akademie věd a později jejím předsedou. Říman si dobře uvědomoval význam moderní biologie. V roce 1976 založil Ústav molekulární genetiky, do něhož přešel tehdejší Ústav experimentální biologie a genetiky a oddělení molekulární biologie Ústavu organické chemie a biochemie.
„Když jsme v Ústavu molekulární genetiky nastoupili, Říman s každým z nás domlouval pracovní program,“ vzpomíná profesor Pačes. „Já jsem se stále zabýval rostlinnými hormony. Ale to přece není molekulární genetika – oponoval Říman. A navrhl, abych zavedl metodu sekvenování DNA, čili čtení genetické informace. Pošlu vás na kurz sekvenování DNA do Bristolu v Anglii.“
V té době byly metody sekvenování nové – v roce 1980 dostali Angličan Frederick Sanger a Američan Walter Gilbert Nobelovu cenu za zavedení těchto metod. Václav Pačes se o dva roky později pustil do luštění dědičné informace bakteriálního viru PZA se skupinou nadšených doktorandů. Sekvenování je piplačka, která se neobejde bez zkumavek, mističek a hořáků, ale dnes také bez drahého přístroje zvaného sekvenátor DNA. V té době se však všechno dělalo na koleně.
K zapsání genetické informace DNA buněk a většiny virů stačí přírodě pouze čtyři základní chemické sloučeniny zvané nukleotidy. Označujeme je písmeny A, G, C a T. Ty jsou pospojovány chemickými vazbami a tvoří molekulu DNA. Například lidský genom obsahuje tři miliardy těchto písmen. „Věděli jsme, že DNA viru PZA se skládá zhruba z 20.000 písmen“. Pořadí písmen v DNA se stanoví tak, že se molekula DNA nejprve rozdělí v elektrickém poli na kratší úseky. V těch se pak už snadněji zjišťuje pořadí písmen. Zase se k tomu využívá putování úseků DNA v elektrickém poli. Jakmile se přečtou jednotlivé kousky DNA, seřazují se. Ovšem tuhle práci dovede rychle a spolehlivě jenom počítač. Program musí umět najít správné konce jednotlivých úseků a spojit je dohromady.
„Nejtěžší nebylo skládat dohromady první úseky, ale ty poslední,“ vzpomíná Pačes. „Přibližně devět desetin informace o našem viru jsme měli pohromadě za dva roky. Přitom jsme viděli, že v zápisu zůstalo několik mezer – a ty jsme zaplňovali další rok. Nakonec jsme zjistili, že DNA viru PZA se skládá z 19 366 nukleotidů, které se skládají do osmnácti genů. A znali jsme tedy strukturu všech těchto genů, přiřadili jsme jim funkci a porozuměli jsme jak tyto geny řídí životní cyklus viru PZA“
Do té doby dokončila tři genomové projekty pouze laboratoř nositele Nobelovy ceny F. Sangera. Pačesova skupina byla tedy v roce 1986 druhým týmem na světě, který přečetl všechny dědičné vlastnosti jednoho celistvého organismu. V roce 1989 si Pačes se svými spolupracovníky šel pro státní cenu – bez Zdeňka Hostomského, který mezitím odešel do USA. „Ačkoli tato cena nesla jméno Klementa Gottwalda, nestydíme se za to,“ zdůrazňuje profesor Pačes. „Dostali jsme cenu za dobrý kus práce, který oceňovali i zahraniční kolegové a zvali nás ke spolupráci. Všichni jsme byli nestraníci a vím, že to musel Říman tenkrát někde na vysokých místech obhajovat.“
Po návratu z Bristolu, začátkem osmdesátých let, nesměl ještě Pačes s rodinou ani do Jugoslávie na dovolenou – co když si v Anglii zařídil odchod do emigrace? Ale v roce 1989 pracoval tři měsíce v Japonsku a potom vedl kurz sekvenování DNA na univerzitě ve španělské Seville. Železná opona se pozvolna drolila.

Když padly politické přehrady



Listopad 1989 otevřel československým vědcům svět naplno. V létě 1990 mohl Pačes využít opakovaných nabídek a odletět do USA na Yaleovu univerzitu. Na severovýchodě Spojených států strávil rok. Věnoval se tam výzkumu genů, které zajišťují správné umístění proteinů v buňkách. Výsledkem byla práce ve velmi prestižním vědeckém časopise.
Od jara 1990 předsedá České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. V roce 1993 ho na čtyři roky zvolili místopředsedou Akademie věd. Patřil mezi zakládající členy Učené společnosti. Prestižní Evropská akademie molekulární biologie (EMBO) ho zvolila řádným členem. Na Vysoké škole chemicko-technologické zahájil přednášky z molekulární genetiky a genového inženýrství. Potom v Ústavu biochemie a mikrobiologie této školy založil Centrum molekulárních biotechnologií – „tam získáváme studenty, kteří se zaměřují na praktické aplikace genomiky, například na práci s geny, které umožňují odbourávání toxických látek, například PCB“. V roce 1999 se stal ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd a v roce 2000 byl pověřen koordinací Centra integrované genomiky.
Václav Pačes má radost ze svých synů – oba jdou v jeho šlépějích. Starší Honza se zabývá bioinformatikou – to je obor, bez kterého by se analýza genomů neobešla. Podstatou bioinformatiky je počítačové zpracovávání obrovského množství informací o struktuře genů. Mladší syn Ondřej se jako organický chemik věnuje moderní tematice biočipů, což jsou malé destičky, na nichž jsou zakotveny tisíce genů nebo malých úseků DNA. Používají se k analýze toho, jak jsou geny v organizmu zapínány a vypínány. Velký význam to bude mít při hledání genů způsobujících mnohé choroby včetně rakoviny. Tvorba biočipů je náročná na mikrochemické postupy, protože je třeba na destičku o velikosti několika čtverečních centimetrů umístit tisíce až desetitisíce odlišných kousků DNA.
Všichni tři Pačesové spolupracují na analýze lidského genomu, každý z jiného hlediska. Zejména se teď zabývají studiem oblastí lidské DNA, která sice neobsahuje funkční geny, ale tvoří většinu genomu a lze v ní nalézt „svědky“ toho, jak se genomy vyvíjejí. Snad přispějí k pátrání po tom, jak vznikl člověk!

PS: Na jaře 2005 byl profesor Pačes zvolen předsedou Akademie věd ČR.

PROTI NOVODOBÉMU MORU



Když byl dr. Holý někdy v polovině devadesátých let na konferenci v Bruselu, vytáhl ho od večeře jeden spolupracovník profesora De Clercqa, lékař z nemocnice. Na chodbě řekl nějakému třicátníkovi: To je on! A Holému vysvětlil: Tento náš pacient měl v hrtanu virové bradavice a málem se zadusil. Když jsme mu kolem nich napíchali váš Vistide, zmizely, a tím jsme mu zachránili život. „Cítil jsem se šíleně trapně,“ vzpomíná na tento okamžik Holý. „Co jsem měl na to říct? Ale když jsem odcházel zpátky ke stolu, bylo mě dobře – kdyby nic jiného, aspoň tomuhle člověku jsem pomohl.“

Akademie věd útočištěm



Třiadvacetiletý Holý končil studium chemie na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy na jaře 1959 s červeným diplomem. Původně měl zůstat jako odborný asistent na fakultě, ale najednou tam pro něj nebylo místo. Od přátel se dozvěděl, že ho někdo práskl. Nepříliš vybranými slovy se prý totiž před třemi lety vyjadřoval o zásahu Sovětů proti maďarské revoluci či – jak se oficiálně říkalo – kontrarevoluci. Tuhle kaňku zanesli do jeho kádrových spisů, a proto výbor organizace komunistické strany přijetí takového člověka na fakultu vetoval. Bez ohledu na to, že Holý měl jedinečné kádrové zázemí – jeho otec byl obyčejným dělníkem.
Mladému absolventovi to zatím příliš nevadilo. Měl před sebou půl roku vojny. Po návratu do civilu zakotvil v Ústavu pro vývoj, výzkum a využití radioaktivity. Avšak zase jenom na přechodnou dobu, ani tam ho nesměli přijmout.
Útočištěm lidí, kteří nemohli z politických důvodů pracovat na vysokých školách a ve státních institucích, se tehdy stávala Československá akademie věd. Holý se ucházel o aspiranturu v Ústavu organické chemie a biochemie, jehož tehdejším ředitelem byl generální sekretář Akademie František Šorm.
Akademik Šorm prohlásil, že ho politické potíže nezajímají. Když je Holý dobrý chemik, může v jeho ústavu na aspiranturu nastoupit. Potom se uvidí. Šorm si to mohl dovolit. Akademii věd prakticky řídil místo senilního „zasloužilého rudého profesora“ Zdeňka Nejedlého, tím patřil do komunistické nomenklatury a žádný nižší funkcionář si mu nedovolil odporovat. Už se naučil pohybovat na politickém kolbišti a ve prospěch české vědy dokázal ledacos probojovat.

Začátek byl u Šorma



Šorm nestrpěl žádné flákání. Za deset let sice možná z ústavu vyhodil jednoho dva lidi, ale když někoho ráno přistihl, jak si v laboratoři čte noviny, přestal pro něho nadlouho existovat. Třebaže nakonec víc času trávil na Prezídiu Akademie věd na Národní třídě, než v ústavu v Dejvicích, práci sledoval. Všichni pracovali bez pobízení často dlouho do večera o to i v sobotu, kdy se oficiálně končilo v poledne.
Z jeho myšlení a způsobu práce vyplývalo, že se vědec nemá uzavírat do úzké slupky profesionality, protože by přes ní nedohlédl na smysl své činnosti. Přes zeď organické chemie musí badatelé uvažovat o tom, k čemu směřují. Nemohou si hrát jenom na vlastním profesionálním písečku, dělat „vědu pro vědu“. To by byla neodpovědná nafoukanost.
„On nás to neučil, ani to nikde neformuloval – to vyplývalo z jeho manažerování, z jeho snahy o symbiózu různých věd,“ říká Holý. „Dnes hodně mluvíme o rozvoji interdisciplinárního přístupu. Pro mne to bylo vždycky přirozené. Začátek byl pro mne u Šorma.“

Budoucnost patří nukleových kyselinám



Když se koncem padesátých let pustil lord Todd na univerzitě v Cambridge do studia nukleových kyselin, nositele dědičnosti, Šorm vytušil, že tento směr výzkumu získá v budoucnosti na významu. Proto ve svém ústavu zřídil laboratoř chemie nukleových kyselin a začal do ní přitahovat mladé vědce. Jedním z těch, které tato nová problematika zaujala, byl i Holý. Nastoupil tam v roce 1963 po skončení aspirantury a získání hodnosti kandidáta věd. Tím akademik Šorm podruhé ovlivnil vědeckou dráhu mladého badatele.
Pro lidi, kteří se zabývali chemií živé hmoty, to byla doba strašně dobrodružná – právě se podařilo odkrýt zásady genetického kódu, tedy pravidla dědičnosti, vycházely základní studie o biochemii nádorových buněk, o životním cyklu virů, začalo se racionálně přistupovat k léčbě nádorů.
Až potom 21. srpna 1968 stál v parku před ústavem sovětský tank. Spousta chytrých hlav z ústavu i z laboratoře odešla nebo zůstala v zahraničí. Holý nechtěl – měl tady rodiče a byl jedináček. Ostatně celý národ nemůže utéct. Ponořil se tedy do práce. A z té doby otiskl také nejvíc vědeckých studií. Má pocit, že věda mu vždy dávala svobodu.

Úspěch málo pravděpodobný



Život buňky mohou chemici ovlivnit mnoha způsoby. Mezi nejdůležitější z nich patří využití stavebních kamenů nukleových kyselin, samozřejmě určitým způsobem upravených. Ovšem příprava chemických látek, které dávají nukleovým kyselinám nové vlastnosti nebo zasahují do jejich funkce, je neobyčejně složitá a hledání těch látek, které cíleně vyvolají žádoucí účinek, je náročné. Vědci je musí vyhledávat laboratorním testováním biologických účinků. Pravděpodobnost, že se pro určitý biologický systém najde vhodná účinná látka, je velmi malá – asi 1:6000 až 1:10000. Ovšem jakmile se podaří získat první alespoň trochu účinnou sloučeninu, je to už snazší – chemická stavba se dá dále cíleně obměňovat a zjišťovat, zda se účinnost zvýší. A když porozumí podstatě jejího biologického působení, mohou vědci leckdy postupovat ještě účelněji a rychleji.
Nicméně to je jen první krok. Musí si být mezi jiným také jisti, že organismus zvířete nebo lidský organismus tuto novou v laboratoři účinnou látku nerozkládá dřív než začne účinkovat.
Na počátku sedmdesátých let se už úspěšně používalo několik preparátů založených na stavebních kamenech nukleových kyselin pro léčení určitých druhů zhoubných nádorů a leukémie – říká se jim antimetabolity. Tehdy přišel doktor Holý s novou myšlenkou: Co kdybychom nefixovali prostorovou strukturu antimetabolitů úplně pevně, ale nechali ji dotvářet až ve vzájemném působení s enzymy, které umožňují chemické reakce v buňce a na které antimetabolity působí? Pak bychom měli nové dalekosáhlé možnosti ve volbě nových skupin látek s možnými účinky, a to i takových, které by se v organismu nemohly rozložit.
Vedle Holého se vývoji těchto takzvaných acyklických analogů nukleosidů ve světě tehdy věnoval, byť z jiného důvodu, pouze dr. Howard Schaeffer z týmu dr. Elionové v laboratořích americké farmaceutické firmy Burrough Welcome.

Jsem vědecký pracovník!



„Mým živlem je laboratoř, nikoliv kancelář. Základem přírodních věd a docela jistě chemie je experiment – jediný způsob získání odpovědi na danou otázku či hypotézu. Často je to rutina, práce, která se prostě musí udělat. Organickou syntézu nemůže udělat počítač, ačkoli využití specializovaných databází či internetu přineslo také sem informační revoluci.
Termíny »vědec« či »badatel« mně k srdci nepřirostly – jsem vědecký pracovník. Věda vyžaduje opravdu hodně práce. Člověk ji musí mít rád, jinak by ji neměl dělat. Byl jsem většinu života sám a nijak jsem se nešetřil. Věděl jsem, kolik unesu.
Jediný, o kom vím, že unese v práci víc než já, je moje celoživotní laborantka paní Běla Nováková. Bez ní by se mi nikdy nepodařilo tolik udělat. Ona je mýma druhýma rukama. Má v mnoha ohledech větší praktické zkušenosti než já. Stačí, abych jí naznačil, co má dál dělat, a ona už ví jak na to.“

Vývoj trval deset let



V roce 1976 se na jedné konferenci v německém Göttingenu setkal Holý s profesorem Erikem De Clercqem z Katolické univerzity v Leuwenu (Lovaně). Belgický virolog se zajímal o kolegy, kteří by mu mohli nabídnout nějaké nové chemické látky ke studiu jejich účinků na patogenní viry. Domluvili se. Jakmile se Holý vrátil do Prahy, okamžitě chtěl poslat do Leuwenu prvních deset vzorků. Netušil, kolik razítek bude muset na tak podezřelou poštovní zásilku obstarat.
Za několik týdnů volal De Clercq Holého: Jedna z těchto prvních látek, které se pak říkalo DHPA, měla účinek proti některým virům a přitom nebyla toxická. To byl podnět k dalšímu výzkumu nového typu látek s různorodými biologickými účinky. V dalších letech následovaly stovky dalších. V laboratoři se začali naplno zabývat nejen syntézou nových látek tohoto typu, ale i studiem principů jejich účinků – doslovné spojení organické chemie a biochemie, které má ústav v názvu. Objev té původní látky přitáhl během doby nejen zájem virologů nýbrž i embryologů, entomologů a dalších specialistů. DHPA má ještě mnohé další pozoruhodné účinky, dokonce i na rostlinách. Proto ho stále ještě zkoumají týmy vědců i z dalších ústavů Akademie věd
Po deseti letech se i v krajně nepříznivých československých podmínkách podařilo společným úsilím pracovníků Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd a Léčiv Měcholupy vyvinout na základě DHPA lék Duviragel na léčení oparů.
Roku 1986 dostali Antonín Holý a jeho spolupracovníci Ivan Votruba a Ivan Rosenberg státní cenu za objev acyklických analogů nukleosidů a nukleotidů.
Schaeffer a Elionová, zaštítění mohutným farmaceutickým gigantem, ve kterém své bádání provozovali, dali na trh svůj preparát Zovirax, který léčí infekce vyvolané herpesviry, jako jsou opar, pásový opar, a pod. a ve své době se stal jedním z nejprodávanějších protivirových léků. Gertrude Elionová si jela pro Nobelovu cenu – první za tento obor.

Látka působící proti virům



Začátkem sedmdesátých let se začal ve Spojených státech šířit masově šířit genitální herpes. Bylo jasné, že tuto virovou infekci lidé brzy roznesou přes oceány i do ostatního světa. A když se v roce 1981 vynořil smrtelný AIDS, přenášený virem HIV, vzápětí se změnil v krutou pandemii. Dosud na tuto chorobu zemřelo přes 30 milionů lidí, především v černé Africe, a dalších 35 milionů dospělých a takřka půldruhého milionu dětí je virem HIV infikováno. Tento novodobý mor působí virus HIV, který se přenáší krví a je obtížné najít proti němu účinný prostředek. Napadá totiž samotný obranný systém lidského organismu, který se pak nemůže bránit žádným infekcím. Dosavadní používané léky průběh nemoci pouze zmírňovaly a virus na ně postupně přestával reagovat. Přitom jsou tyto léky velmi drahé a nepříliš bezpečné.
V té době se v Holého laboratoři Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV zabývali novou skupinou antimetabolitů, které obsahovaly pevně vázaný zbytek kyseliny fosforečné. Byl to opět základní výzkum, hledání a ověřování hranic možného. Dosud totiž platilo dogma, že takové látky nedokáží pronikat do buněk.
Až Holý objevil jednu výjimku – a to byl základ zcela nové řady antimetabolitů. Někdy v roce 1986 mu telefonoval De Clercq do Prahy: Jedna z jeho nových látek má protivirové účinky jako čert! Působí nejen na herpesviry, ale na všechny tzv. DNA viry
Eriku, nemýlíš se, opravdu? – zapochyboval Holý. Co to vlastně dělá? Není to jenom toxické?
Ne, má to jasně protivirové účinky. Pošlete nám té látky aspoň gram!
Propána, dali jsme jim ode všeho po dvaceti miligramech, teď chtějí padesátkrát víc. Musíme vymyslet, jak bychom to mohli v takovém množství nejlíp udělat.
Když Belgičané účinek znovu potvrdili, vynořila se spousta problémů, které Holý a jeho laboratoř už znali z doby, když objevili DHPA. Musíme sepsat patent. Připravit publikaci. Vyrobit tolik, aby se daly provést aspoň první opravdové studie na zvířatech. A bez nečistot, což je u většího množství dost komplikované. Potom přicházely další náměty: A kdyby to opravdu k něčemu bylo, jak nakonec vyrobíme třeba celý kilogram? Když to tak fantasticky působí, co se za tím skrývá? Jaká látka má ve skutečnosti ten účinek? Ta původní, nebo se nějak v buňce mění? Taky bychom měli zkusit, jestli nějak působí na buňku rakovinnou.
Všechno ostatní muselo jít stranou! A brzy přibylo hned několik chemicky příbuzných účinných látek. Které z nich vybrat pro další výzkum?
Mezitím čas pomalu spěl k pádu komunistické moci v listopadu 1989. A pak – v roce 1994 – doporučila vědecká rada ústavu dr. Holého na funkci ředitele této největší výzkumné instituce v oblasti chemie v republice.

Volná zůstává jenom neděle



Osm let byl Antonín Holý ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky. Vést takovou instituci a ještě dělat vědu, to je úvazek, který vyžaduje obrovské vypětí a sebeobětování. Po dvou čtyřletých řádných termínech v této funkci, v červnu 2002, odevzdal ředitelské povinnosti svému nástupci.
„Mám obrovskou výhodu v tom, že po narození druhé dcery, které je dnes přes třicet, manželka vyhověla mému naléhání a zůstala doma, přestala se štvát. Tím ze mne sňala kus břemene, kterým je starost o dům a o domácnost. Ovšem museli jsme počítat se skromným životem, nemohli jsme si ledacos dovolit. Bez podpory rodiny si nedovedu svoji práci představit. Kdyby mně manželka dvakrát týdně naznačovala, že soused má zase nové auto, brzy bych znervózněl. Řada mladších kolegů právě proto z vědy odchází.
Miluji přírodu, cestování. První tři roky jsem prakticky neměl dovolenou. Až v roce 1996 jsme si s manželkou a dcerou vyrazili do amerických národních parků. A pak ještě několikrát. Moc se nám tam líbilo. Ještě bych se chtěl vypravil na Daleký Západ ve Spojených státech aspoň jednou, také do Savojských Alp, do Toskánska a na jiná místa, která mám rád – pokud mi to zdraví dovolí.
Teď, když už nejsem ředitelem, se vpravuji do situace, že budu mít víc času chodit na koncerty a do divadel, číst knihy. Začal jsem s knihami. Mám rád fundovanou literaturu faktu, spisy o historii anebo o přírodě. Moc se těším na Vánoce – nebudu už je trávit psaním výroční zprávy ústavu jako do loňska.“

Vistide proti oslepnutí



Od objevu látky, která má biologické účinky, k její lékové podobě vhodné pro pacienta vede dlouhá a náročná cesta. Preparát nesmí mít nepříznivé účinky, a proto se všestranně testuje. Celý proces přijde na stamiliony dolarů a trvá mnoho let. Nejpřísnější síto pro nové léky mají ve Spojených státech. Každý lék přijatý v USA potom ovšem bez velkých obtíží přijímají k registraci i v ostatních státech světa.
Doktoři De Clercq a Holý se domluvili v roce 1986 s velkou americkou firmou Bristol Myers v Connecticutu o prodeji licence na nový typ virostatik – jako lék se měl nejprve vyvíjet Cidofovir. Avšak když tam po dalším roce přijeli, aby prodebatovali další postup, dověděli se, že koncern fúzuje s firmou Squibb v New Jersey – a její výzkumníci chtějí vyvíjet vlastní preparát s podobným účinkem. Vedení firmy se však zachovalo vůči oběma evropským výzkumníkům solidně – jak vyplývalo z uzavřené licenční smlouvy, vrátilo jim celou dokumentaci a předalo i mezitím získané výsledky.
Americké odborníky, kteří na našich látkách pracovali, však nová situace natolik roztrpčila, že někteří z nich od nové firmy odešli. Byl mezi nimi i doktor John Martin, který celý tento výzkum vedl. Přešel do malé farmaceutické firmy Gilead Sciences na předměstí San Franciska v Kalifornii a v roce 1991 svého zaměstnavatele přesvědčil, že Cidofovir je preparát, který by stálo za to dovést do konce. Požádali českou a belgickou laboratoř o prodej licence a s elánem se pustili do práce. A John Martin k sobě postupně přetáhl další odborníky od Bristol Mayer. Firma Gilead Sciences se postupem času rozrostla z původních čtyřiceti na dnešních více než tři stovky lidí.
Po čtyřech letech usilovné práce schválily americké úřady v červnu 1996 firmě prodej léku založeného na Cidofoviru – prvního z nové skupiny protivirových preparátů. Nazývá se Vistide a působí proti virovému zánětu sítnice, který se vyskytuje u choroby AIDS, a může vést až k oslepnutí. Kromě toho se Cidofovir klinicky zkouší jako lék i na další nemoci: na opary, genitální herpesvirové infekce, virové bradavice v dýchacím a genitálním traktu. Zvláště ty poslední jsou nebezpečné, protože se často zvrhávají ve zhoubné nádory. Vějíř látek, které se odvíjejí od Cidofoviru, působí při pokusech v laboratořích také proti některým druhům nádorů, poruchám imunity. Nyní je studuje řada ústavů v České republice, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Velké Británii a USA. Léky z nich se snad jednou objeví v lékárnách – možná během pěti deseti let.
„Nedávno v Praze na mezinárodní konferenci o protivirové terapii referovali virologové z amerického výzkumného centra, že Viread je nejúspěšnější prostředek proti pravým neštovicím,“ dodává dr. Holý, „samozřejmě jen na laboratorních modelech. I když se již před lety díky úsilí Světové zdravotnické organizace podařilo tuhle nemoc ve všech zemích světa vymýtit, musíme být připraveni, musíme mít proti ní léky. Zvláště dnes, kdy se musíme obávat i biologického útoku teroristů touto nákazou.“

Posedlost na celý život



„Nesbírám hodnosti, tituly, medaile,“ říká skromně Holý. „Ten chlapík na chodbě v Bruselu mi stačí. Bude-li takových víc, tím líp. Jsem rád, když najdu některé své práce citované v monografiích a zahraničních studiích. Velice mně potěšilo, když jsem náhodou zjistil, že se do jedné důležité světové učebnice organické chemie dostala zmínka i o mé dávné aspirantské studii. Docela mne těší povídat o naší vědecké práci studentům.
Na přemýšlení nemám vyhrazený zvláštní čas. Někdy mně něco napadne na koncertě, při televizi, v autobuse a metru – bydlím v Horních Počernicích a cesta do Dejvic mi trvá padesát minut až hodinu. V metru taky čtu a dělám korektury odborných publikací. Dřív jsem psal i v autobuse, někdy to bylo dost náročné. Teď když prodloužili metro od nás až na Černý most, už nestojí za to vytahovat papíry z tašky, jsem tam za pět minut.
Žádný vědecký pracovník nemůže vypnout svůj mozek při odchodu ze zaměstnání, nemůže pracovat jen osm a půl hodiny denně pět dnů v týdnů. To je tak specifická činnost, že vás pohlcuje celého po celý život. Je to kus posedlosti, ale i velké dobrodružství pro každého, kdo ho tam hledá.“

Viread proti AIDS



V říjnu 2001 dostala americká firma Gilead Sciences povolení od amerického Úřadu pro potraviny a léčiva souhlas k uvedení nového léku Viread pro léčbu AIDS. Viread umí snížit množství viru HIV v krvi až na pouhou desetinu původního stavu. Vědci v laboratořích a na klinikách s ním experimentovali pod generickým názvem Tenofovir, Viread je název jeho lékové formy. Viread je tak již druhým přípravkem, který kalifornská firma ve spolupráci s českými a belgickými vědci dokončila. „Do vývoje a klinických zkoušek tohoto léku investovali Američané nejméně dvě stě milionů dolarů,“ říká dr. Holý. „Takovou sumu by akademické instituce u nás ani jinde nedaly nikdy dohromady – a to přitom nižší než bývá v takových případech zvykem. Také vývoj trval poměrně krátce – pět let, zatímco to obvykle bývá až deset.“
„Lék dokáže průběh choroby AIDS kontrolovat,“ prohlásil viceprezident společnosti Gilead Sciences dr. Norbert Bischofberger na tiskové konferenci v budově Akademie věd České republiky. „Jestliže se jím bude pacient léčit, bude žít.“
Pravda, vědci dodali lékařům už řadu léků proti AIDS. Koktajl tří či čtyř těchto přípravků nakonec dokáže tuto chorobu zpomalit anebo dokonce zastavit natolik, že přítomnost viru HIV v krvi se už nedá zjistit. Avšak organismus si velmi často vytváří proti těmto lékům rezistenci, protože virus HIV neustále mutuje, proměňuje svou tvář. Právě proto musí badatelé pořád vyvíjet nové druhy léků, byť třeba působí na podobném principu jako ty předcházející. Viread má zásadní přednost, kterou se od všech ostatních liší – v organismu proti němu odolnost nevzniká a také se zdá, že nemá žádné nepříznivé vedlejší účinky. A lékaři zjistili, že nový preparát zabírá i u těch pacientů, u kterých všechna předcházející léčba selhala.
Klinické zkoušky Vireadu proběhly na více než pěti tisících pacientech v USA, Kanadě, Francii, Itálii, Německu, Portugalsku, Španělsku, Irsku a Velké Británii. Nemocní si libovali, že stačí, aby denně polkli jenom jednu jeho tabletu, zatímco ostatních léků dostávali třikrát denně celou hrst.
Roční standardní léčba Vireadem stála na počátku asi 4000 dolarů. AIDS je nákladná nemoc. Ovšem pacienti, kteří jím trpí, mají ještě další doprovodné choroby, které ze snížení imunity vyplývají. Proto musí brát ještě další léky, dohromady okolo dvanácti tablet. Tohle všechno přijde ročně asi na 15 tisíc dolarů.
„Je to hodně peněz, ale laciněji se tato léčba nepořídí,“ podotýká Antonín Holý. „Čím je nemoc složitější, tím bývá její léčba dražší. Proto všichni lékaři tolik připomínají prevenci. Nemyslím si, že se podaří během pěti či deseti let najít preparát, který by AIDS vyléčil, který by vypudil virus HIV z organismu. To je nemístný optimismus. Proto musíme hledat nové a nové léky proti AIDS, které by její chorobné působení zatlačovaly. Snad bude skutečně jednou ta slibovaná vakcína – ta ale nepomůže těm už infikovaným milionům.“

Hepsera proti hepatitidě B



Po roce, v září 2002, schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv další přípravek, k němuž daly podnět výzkumy dr. Holého z první poloviny osmdesátých let. Hepser či Adefovir, jak se genericky nazývá, působí velmi účinně proti viru HBV, který přenáší hepatitidu B, což je jeden druh infekčního zánětu jater. Touto chorobou dnes trpí na celém světě na 300 milionů lidí. Třebaže se proti ní dá očkovat, většina chudého obyvatelstva Afriky, Asie a Jižní Ameriky to často ani neví. Rovněž proti ní již existují léky, ale organismus si na ně také brzy zvyká, takže postupně přestávají působit. Pacienti bývají později často postiženi zhoubným nádorem jater.
Virus hepatitidy B se přenáší stejně jako virus HIV krví. Není proto divu, že je tato nemoc rozšířena zvláště mezi lidmi, kteří si píchají drogy – leckdy celá skupina jedinou nesterilní stříkačkou – a rovněž mezi pacienty postiženými AIDS.
Adefovir vyvinuli a vyzkoušeli znovu odborníci firmy Gilead Sciences. Látka má skutečně mimořádný účinek i ve velmi malé dávce, stačí jedna tableta denně. Klinickými zkouškami prošlo několik tisíc pacientů na Západě. A vývoj léku přišel opět na několik set milionů dolarů.

Hrozba pro celý svět



Doktor Holý napsal za svou kariéru na čtyři sta padesát vědeckých prací a je autorem více než šedesáti patentů. Patří mezi nejvíce citované české vědce, před několika lety byl dlouho na špici – podle tohoto měřítka byl tedy nejúspěšnějším vědeckým pracovníkem u nás. Avšak on sám toto hodnocení odmítá: „Myslím, že tato kritéria nejsou výstižná. Jsou dobrá tak pro úředníky nebo pro ty, kteří si chtějí dokazovat svou výjimečnost. Věda se opravdu nedá hodnotit kvantitativně. Nikdy jsem s tím nesouhlasil a ani mi na tom nezáleží. Mohu jen říci, že se mně výzkumy dařily – a to je všechno. Snad štěstí, náhoda, tvrdá práce, tvrdohlavost jít za svou myšlenkou, … Hlavně aby ta práce měla smysl a pomáhala lidem.“
Když byl ředitelem, nemohl ani pomýšlet na to, že by se nechal penzionovat. Jako „obyčejný“ vedoucí laboratoře si teď může v šestašedesáti o důchod zažádat. Ovšem to bude jenom formalita, do ústavu bude chodit dál. Loni na podzim udělila Evropská unie kolektivu šesti spolupracujících evropských laboratoří včetně pražské laboratoře Holého za výzkum terapie proti viru HIV významnou Descartovu cenu. Je to v podstatě výzkumný grant v hodnotě 100 tisíc Euro pro každou z oceněných laboratoří, který má být spotřebován na výzkum během tří let. A mezinárodní Společnost pro protivirový výzkum letos na jaře Holému udělila prestižní Cenu Gertrudy Elionové.
„ Plány máme“, říká dr.Holý. „Dál hledáme nové látky s ještě lepšími parametry než jsme získali dosud. Také bychom třeba chtěli najít prostředek, který by byl účinný proti hepatitidě C, proti níž zatím bohužel neexistuje žádný skutečně účinný lék. Nebo proti dalším nebezpečným virovým nákazám, třebas těm, které napadají nervový systém. Naši američtí a belgičtí kolegové zase zkoušejí, jestli by se některé z našich dalších účinných látek nedaly použít proti vzácným mutantům virů HIV a HBV. Asi jedno procento pacientů má totiž AIDS nebo hepatitidu B způsobené mutovanými viry, a dají se léčit jenom s velkými obtížemi.“
Náš souboj s viry patrně jen tak neskončí, a proto by měl být řízen efektivně.

Knihu Příběhy české vědy lze objednat na adrese www.academia.cz

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks