Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE - STUDENÁ VÁLKA - charakteristiky kapitol

Úvod: STUDENÁ VÁLKA ZŮSTALA STUDENOU



V květnu 1945 skončila druhá světová válka v Evropě a v září i v Pacifiku. Dne 20. září rozpustil prezident Harry S. Truman Úřad strategických služeb (OSS – Office of Strategic Services). Truman, který se v Bílém domě teprve rozhlížel, si myslel, že svět se uklidní, a proto nebudou USA široce založenou výzvědnou službu potřebovat. Z OSS zůstala menší Jednotka strategických služeb (SSU – Strategic Service Unit), další lidé přešli pod ministerstva zahraničí a obrany.
Brzy si však prezident uvědomil, že proti Západu stojí velký a neúprosný protivník – Sovětský svaz, který už uchvátil země východní a střední Evropy. Jak se ukázalo na podzim, na různých místech světa včetně Ameriky a Velké Británie dosluhovala velmi úspěšná válečná generace sovětských vyzvědačů. Nyní se chystal Josef Stalin vyslat na Západ novou garnituru špionů.

Už v lednu 1946 nařídil Truman založení nové rozvědky. Do její výstavby se iniciativně zapojil někdejší velitel OSS třiašedesátiletý generál William J. Donovan. Vznikla Ústřední zpravodajská skupina (CIG – Central Intelligence Group) jako instituce, která má koordinovat všechny výzvědné činnosti Spojených států. Z ní se pak v květnu 1947 vyvinula Ústřední zpravodajská služba (CIA – Central Intelligence Agency).
VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE - STUDENÁ VÁLKA - charakteristiky kapitol-1Britové zrušili Útvar speciálních operací (SOE – Special Operations Executive), vytvořený na počátku války k podpoře partyzánů a teroristických akcí v týlu nepřítele. Byla to výjimka. Ostatní západní státy své zpravodajské služby nerušily, nýbrž reorganizovaly a snižovaly stavy jejich pracovníků.
Zato sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov usiloval o to, aby se civilní rozvědka podřídila jeho úřadu. Na podzim 1947 dosáhl toho, že z první správy Ministerstva státní bezpečnosti (MGB – Ministěrstvo gosudarstvěnnoj bezopasnosti) a z vojenské rozvědky GRU vznikl Výbor pro informace (KI – Komitět informacij), který formálně podléhal radě ministrů, ale ve skutečnosti Molotovovi. Maršálům tato reorganizace vadila, až v létě 1948 dosáhli toho, že se vojenská část KI podřídila ministerstvu obrany. Koncem roku 1951 KI zanikl a zbylí pracovníci se vrátili do MGB, tedy pod přímé řízení Lavrentije Beriji.
Šiky na obou stranách byly zreorganizované a semknuté. Tajné války mohly pokračovat v mnohem větší intenzitě než dřív. Na straně Sovětského svazu nyní rovněž stály zkomunizované zpravodajské služby východní poloviny Evropy.

Za první a druhé světové války napomohly tajné služby Spojenců k vítězství nad militarismem a diktaturou. Po skončení studené války si tedy mohly připsat jiný úspěch. Dokázaly překlenout několik kritických událostí, které hrozily přerůst ve vojenskou konfrontaci. To si dnes málokdo uvědomuje.
Poprvé hrozilo toto nebezpečí na počátku padesátých let. Když vojska severní komunistické Koreje zaútočila na republiku v jižní části poloostrova, západní státníci a generálové se obávali, že toto střetnutí je pro Stalina jenom generálkou k útoku Rudé armády na západní Evropu. Na základě varování výzvědných služeb se upevňovaly struktury západoevropských států a chystala se zoufalá obrana – připravovaly se partyzánské oddíly a budovaly tajné úkryty pro vojenský, spojovací a zdravotnický materiál, který měli mít protisovětští odbojáři k dispozici. Naštěstí začátkem roku 1953 Josef Stalin zemřel a napětí polevilo. Třebaže sovětští maršálové a rovněž někteří američtí generálové ještě snili o válečném střetnutí, politici o tom přestali uvažovat.
Na podzim 1962 americké špionážní letadlo U-2 pořídilo snímky, které ukázaly, že Sověti stavějí na Kubě základny pro rakety, jež by mohly ohrozit USA. Potom dala CIA prezidentu Kennedymu takové informace, že mohl tvrdě vyžadovat na Nikitu Chruščovovi jejich likvidaci. Sovětský vůdce, který si uvědomoval ohraničenost svých možností, nakonec tomuto tlaku podlehl.
A potřetí hrozilo vypuknutí třetí světové války na podzim 1983, krátce po tom, co sovětská stíhačka sestřelila nad mezinárodními vodami jihokorejské dopravní letadlo Boeing 747 linky KAL-007. Kreml se obával, že NATO chystá nenadálý raketojaderný útok na státy Varšavské smlouvy. Proto přesunul nosiče s jadernými hlavicemi nejdřív na Ukrajinu a potom do Československa a Německé demokratické republiky. Američané na to reagovali instalací raket Pershing 2 a okřídlených střel ve Spolkové republice Německo.
Tahle první linie raket měla zasáhnout cíle do šesti minut. Riziko nenadálé války obrovsky vzrostlo. Kdyby se totiž radarová obsluha druhé strany spletla a oznámila nepřátelský útok, na prověření tohoto hlášení by zbylo jenom málo času a každý velitel by dal spíše povel k palbě.
Kreml nařídil KGB a GRU, aby pečlivě sledovaly všechny známky signalizující přípravy k útoku NATO proti státům Varšavské smlouvy. Vznikla celosvětová akce RJAN (Raketno-jaděrnoje napaděnije). Mnohé sovětské rezidentury věděly, že je to falešná obava, že se nic takového nechystá. Avšak centrále to nemohl nikdo ani naznačit – tím by si rezident dobrovolně strčil hlavu do oprátky. Vládnoucí garnitura – byť poloslepá a slabě myslící – musela mít pravdu. Jenom mezi sebou si o tom zpravodajci povídali. Do této operace byly nakonec vtaženy všechny rozvědky sovětského bloku včetně československé.
Západní politiky a šéfy jejich tajných služeb toto počínání Moskvy ohromilo. Naštěstí se jim podařilo klidným a vyrovnaným jednáním prokázat, že žádné přepadení nepřipravují. Když do hrobů v kremelské zdi uložili Brežněvovy krátkodobé nástupce Jurije Andropova a Konstantina Černěnka, ujal se moci Michail Gorbačov. A ten myslel zcela jinak – chtěl zachránit sovětský socialismus jinými prostředky. Avšak propad hospodářství, který se neustále prohluboval, už nestačil zastavit.
Konzervativci, kteří se chtěli vrátit ke komunistické diktatuře, se pokusili Gorbačova pučem svrhnout. Třebaže CIA o přípravách tohoto převratu věděla, jeho zahájení zaspala. Aspoň se tedy všemi silami, které nejsou dosud plně objasněny, přičinila o jeho potlačení.

Důstojníci amerických zpravodajských služeb získali během třech desetiletí soubojů studené války dost zkušeností se sovětským protivníkem. Na konci sedmdesátých let si byli jisti, že správně dokáží předvídat všechny jeho hlavní reakce. A když znali jeho chatrný hospodářský a vědecko-technický potenciál i tradiční způsoby chování kremelských vůdců a maršálů, mohli doporučit novou strategii ke zničení komunistického impéria: uzbrojit!
Na každý americký zbraňový systém totiž odpovídali Sověti obvykle tím, že se pokusili vyvinout dva i více protisystémů. Tím zemi neobyčejně hospodářsky vyčerpávali. Začátkem osmdesátých let, po nástupu prezidenta Ronalda Reagana, zkoncipovali Američané vědecky a technicky velmi komplikovaný a také drahý projekt Strategické obranné iniciativy (Strategic Defence Initiative – SDI), známý pod populárním názvem „Hvězdné války“. Kreml podle svého obyčeje zahájil vlastní projekt, který nedosahoval americké vědecké úrovně, nicméně počítal s rozsáhlým zbrojním arzenálem na oběžné dráze. Jeho první součástí měl být kosmický dopravní systém skládající se ze superrakety Eněrgija, raketoplánu Buran a orbitální stanice vyzbrojené laserovým kanonem.
Navíc CIA vymyslela rozsáhlou dezinformaci, která je z větší části ještě tajná. Prostřednictvím dabléra, který pracoval pro Moskvu, vypouštěla zprávy ukazující na rychlý vývoj prostředků SDI. Dokonce mu podstrčila řadu vědeckých studií, zčásti zfalšovaných, které to potvrzovaly. Kreml měl hrůzu z toho, že kosmický štít spěje obrovským tempem kupředu, bez vážných obtíží. Ve skutečnosti to nebyla pravda, SDI zápasila se spoustou vědeckých a technických problémů.
Reaganova koncepce uzbrojit Sověty slavila úspěch. Kreml neměl ani ekonomicky, ani technicky na to, aby proti projektu SDI připravil odpovídající protiváhu – a marnou snahou o její vybudování se vyčerpal. KGB ani výzvědné služby východního bloku nedokázaly Západu ukrást všechna strategicky důležitá vědecká a technická tajemství, navíc v některých případech si ani špičkoví moskevští specialisté nevěděli s některými zachycenými poznatky rady, protože ty vycházely ze závěrů, o kterých zatím neměli ani ponětí.
Sovětské hospodářství kolabovalo, bylo stále závislejší na západních dodávkách a na vyspělé západní technice. A současně se zbožím se do sovětského impéria exportovaly myšlenky svobody, demokracie a soutěživosti.
Kritici vyčítají americké CIA: Nedokázali jste předpovědět rozpad sovětského impéria v roce 1989 a potom i rozpad samotného Sovětského svazu.
To není přesné. Ukázaly to nedávno odtajněné analýzy Národních zpravodajských odhadů (National Intelligence Estimates) o SSSR a stavu mezinárodního komunismu v letech 1947–1991. Malér spočíval v tom, že analytici museli vycházet z čísel o stavu hospodářství, která byla často falešně nadsazená. Přesto posloužily údaje o sovětské ekonomice k odhadům o skutečné velikosti hrozby Kremlu a o jeho blížícím se konci, byť ani specialisté CIA, ale ani nejlepší civilní analytici datum určit neuměli.

A které služby jsou nejlepší? O toto hodnocení se odvážil v roce 2000 šéf ruské bezpečnostní rady a poradce prezidenta Vladimira Putina Sergej Ivanov v týdeníku Arguměnty i fakty: Naše, britská a izraelská rozvědka mají nejlepší agenty. Američtí vyzvědači oplývají příliš mnoho penězi a jsou rozmazlení.
Fritz Ermath, který pracoval v CIA a v aparátu Rady národní bezpečnosti USA přes třicet let, vyslovil o rok později v interview pro ruský server Agentura jiný názor: „Rusové vždycky odpovídají na tuto otázku z hlediska úspěchu špionáže. Ale to není správné. Správná odpověď vychází z toho, která tajná služba dělá politické vůdce své země nejlépe informovanými. Osobně si myslím, že je to služba naše.
Velmi dobře pracují izraelský Mossad a britské speciální služby. Také KGB byl v mnoha směrech mnohem úspěšnější, než jsem očekával. Pravda, o tom jsme se dověděli až po skončení studené války, kdy veteráni rozvědky začali psát memoáry a dávat interview. KGB uměl dělat senzační analýzy. Například od začátku vystupoval proti příchodu sovětských vojsk do Afghánistánu.
Velmi dobře si vedou tajné služby Kuby. Před časem mne ohromně potěšilo, když jsem si mohl přečíst svůj svazek, který připravili kubánští vyzvědači. Předali ho KGB a Stasi a já jsem se k němu dostal po pádu východoněmeckého režimu. Jestliže nehledíme na nesmyslné komunistické fráze a ideologický žargon, jako »progresivní – neprogresivní«, skutečnosti, které se mne týkaly, byly velmi přesné.“
Ermath nepochybně narazil na klíčovou úlohu tajných služeb – informovat, a to velmi přesně, své státníky. Moskva však požadovala od svých rezidentur takové zprávy, jaké sama chtěla slyšet pro potvrzení své politiky. Nepříjemné údaje ji obtěžovaly a tvorbu analýz o úspěších sovětské politiky ztěžovaly. Ke stejnému způsobu práce Sověti vedli i výzvědné služby zemí Varšavské smlouvy. A takto získané informace centrály KGB a GRU ještě přefiltrovaly a teprve potom je odeslaly do Kremlu a na Staré náměstí, kde sídlil sekretariát komunistické strany.
Vedení komunistické části světa tedy dostávalo falešný obraz. Třebaže to samozřejmě neplatí o hodnocení všech událostí, určité zkreslení vedlo k chybným rozhodnutím, například k instalaci raket na Kubě, k invazi do Československa i do Afghánistánu a podobně.
Ovšem právě tyhle chyby nemálo přispěly k pádu komunistického systému.

1. INTELEKTUÁL A GENTLEMAN ABEL



Všechny sovětské výzvědné služby si od začátku dvacátých let libovaly ve vysílání nelegálů – vyzvědačů, kteří se vydávali za jiné lidi, než byli ve skutečnosti. Za druhé světové války nelegálové v USA napomáhali řadovým vyzvědačům, zpravidla příznivcům a členům komunistické strany. Po válce chtěli Sověti tuto síť nelegálů na území „hlavního nepřítele“, jak označovali Spojené státy, obnovit. Jejím šéfem se stal William Fisher, spíše známý jako plukovník Abel. Pracoval tam devět let, než ho jeho asistent zradil.

2. JEDINÝ NÁSTUPCE „VELKÉ PĚTKY“



Valná většina cizinců, které Severokorejci protiprávně zadrželi během útoku na jižní Koreu v roce 1950, jejich vábení o přednostech komunistického systému nevzala na vědomí. Na důstojníka britské výzvědné služby George Blakea však tyto myšlenky zapůsobily. Blake se stal dobrovolně agentem KGB a jako sovětský dablér způsobil Západu během studené války obrovské škody. K útěku z vězení a potom ještě přes „železnou oponu“ mu pomohli irští nacionalisté.

3. POOTEVŘENÉ NEBE



Fotografovat území protivníka bylo vždy nebezpečné, protože výzvědný stroj mohly sestřelit stíhačky. Přesto britské a americké letouny bez ohledu na nebezpečí létaly od roku 1946 nad územím Sověty okupované části Evropy i nad samotným SSSR. Začátkem padesátých let postavili Američané nové letadlo U-2, které dosahovalo velkých výšek, kam sovětská protivzdušná obrana nedostřelila. Avšak tato nemohoucnost netrvala věčně. Nakonec i tento stroj sovětské rakety zničily. Málokdo však ví, že Sověti během studené války zlikvidovali desítky amerických špionážních letadel.

4. ZABRÁNIL PEŇKOVSKIJ SVĚTOVÉ VÁLCE?



Plukovník sovětské vojenské rozvědky GRU Oleg Peňkovskij patřil na počátku šedesátých let k nejcennějším západním špionům. Třebaže pro CIA a MI 6 pracoval pouze půldruhého roku, předal obrovské množství informací ze zákulisí Kremlu, ministerstva obrany a GRU. Jeho činnost vyvrcholila odevzdáním údajů, které umožnily prezidentu Johnu Kennedymu, aby ukončil krizi vyvolanou instalací sovětských raket s atomovými hlavicemi na Kubě bez krveprolití a bez ztráty prestiže. A právě tehdy sovětská kontrarozvědka Peňkovského zatkla.

5. CHYBĚL KRTEK V KREMLU



Půdu pro invazi vojsk do Československa cílevědomě vytvářel předseda KGB Jurij Andropov. Nejvíc se obával, že „socialismus s lidskou tváří“ povzbudí také sovětské disidenty. Proto vysílal do Československa své nelegály ze Západu, aby provokovali lidi a dělali aktivní opatření. Západní velmoci vývoj v Československu sledovaly, ale o víc nestály. Když sovětská armáda překročila československé hranice, západní tajné služby tím překvapila – o konečných cílech vojenských příprav neměly ani tušení. To byla velká chyba. Z ní se musely rychle poučit, protože podobná operace by mohla být jenom zastíráním invaze na Západ.

6. PROMĚNA ROZVĚDČÍKA „FELIXE“



Jako syn vysokého důstojníka KGB měl Oleg Gordijevskij vstup do rozvědky snazší. Nicméně od Stalinovy smrti zápasil s pochybnostmi o socialistickém systému. Když sovětská vojska přepadla Československo, dozrála v něm myšlenka, že by chtěl pracovat pro Západ, a opatrně ji dal v Kodani najevo tamním kolegům. Až v roce 1974 ho kontaktovali britští zpravodajci. Na sklonku roku 1983, kdy si Kreml myslel, že NATO chystá útok proti jeho impériu, tento dablér výrazně přispěl k tomu, aby Západ toto riziko pochopil. Na jaře 1985, kdy čekal povýšení na šéfa londýnské rezidentury, ho náhle odvolali do Moskvy – dostal se do podezření, že pracuje pro druhou stranu. Naštěstí ho Britové dokázali tajně vyvézt za hranice.

7. STÁLE TAJNÁ OPERACE „JENNIFER“



Začátkem roku 1968 se Sovětům ztratila v Tichém oceánu ponorka. Nakonec ji nenašlo sovětské válečné námořnictvo, ale americké. Jeho hlubinné plavidlo dokonce ponorku ležící v hloubce pěti kilometrů vyfotografovalo. Potřebujeme z ní kódy a hlavice atomových raket – požadovala CIA. K jejímu vytažení postavíme speciální loď. Když Glomar Explorer ponorku v létě 1974 vytahoval, její vrak se rozlomil, takže se podařilo vylovit pouze její část. Ovšem jestli obsahovala poklady, o něž zpravodajci usilovali, se svět dosud nedověděl.

8. PRŮNIK NA NÁMOŘNÍ ZÁKLADNU



Tři roky předávali dva úředníci z ústavu britského námořnictva v Portlandu tajné informace údajnému asistentu amerického atašé – ve skutečnosti sovětskému nelegálovi Gordonu Lonsdaleovi. Byla to jedinečná operace pod cizí vlajkou. Těch materiálů bylo tolik, že manželé Krogerovi – původně Cohenovi – měli co dělat, aby je všechny rychle posílali do Moskvy. Teprve když uprchlík z polské rozvědky Michal Goleniewski na ně upozornil, začala kontrašpionáž sledovat členy této výzvědné buňky.

9. SOVĚTSKÁ OKUPACE ODVRÁCENA



V letech 1980-1981, kdy prožívala komunistická vláda v Polsku nejhlubší krizi, podávalo americké CIA tajné zprávy o jejím průběhu nejméně pět vysokých polských důstojníků. Nejdůležitější přicházely od plukovníka Ryszarda Kuklińského, pod jehož vedením vznikl plán na vyhlášení výjimečného stavu. Díky tomu, že Bílý dům znal toto zákulisí a sovětské úmysly, mohl tlačit na Kreml, aby od krvavého vojenského řešení ustoupil. Možná, že tak zabránil občanské válce v Polsku a také třetí světové válce. Měsíc před vyhlášením výjimečného stavu musel Kukliński s celou rodinou uprchnout na Západ.

10. „DRAZÍ PŘÁTELÉ“ ČÍNY



Největší hrozbou pro Spojené státy a další průmyslově vyspělé státy se stala v poslední době čínská špionáž. Dokládá to i případ analytika CIA Larryho Wu-Tai China, který pro Peking pracoval asi tři desetiletí, aniž byl odhalen. Bohužel příliš mnoho podrobností o jeho činnosti nevíme, protože spáchal ve vězení sebevraždu. Číňané na Západ neutíkali. Ovšem po šoku, který způsobil masakr studentů na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, uprchlo několik čínských zpravodajců a diplomatů – a ti už přivedli FBI na stopu řady špionů.

11. WALKERŮV RODINNÝ KROUŽEK



Tento příběh začal docela obyčejně – námořní poddůstojník John Walker vyřešil trvalý nedostatek peněz tím, že nabídl za úplatu tajné šifry a kódy Sovětům. Nicméně pokračoval krajně neobvykle. Postupem doby do tohoto obchodu zapojil nejen svého přítele, ale i bratra a syna. Třebaže o tomto velkém zdroji financí věděla jeho manželka od začátku, až po mnoha letech upozornila na zradu svého už bývalého manžela kontrašpionáž.

12. AMERICKÝ KRÁLOVSKÝ KLENOT



K nejvýznamnějším americkým agentům mezi důstojníky sovětských tajných služeb patřil generál vojenské výzvědné služby GRU Dmitrij Poljakov. Tento vyzvědač byl výjimečný ze dvou důvodů – nepracoval za peníze a přitom patřil mezi špičkové informátory. Ve službě pro Američany vydržel bez chybičky a zaváhání dvacet let. Avšak člověka, který ho zradil a vydal katu, nemohla americká kontrašpionáž dlouho vypátrat.

13. PŘEDPOVĚZENÝ PUČ



Když na počátku zimy 1989 padly komunistické režimy ve střední a východní Evropě, skončila studená válka. Tajné služby Východu a Západu začaly opatrně sondovat, nakolik by mohly spolupracovat při potírání mezinárodního zločinu. Západ se snažil pomáhat upevňovat nové demokracie. Začátkem roku 1991 začaly přicházet zprávy o přípravách puče v Sovětském svazu, který plánoval předseda KGB Vladimir Krjučkov. Sovětský prezident Michail Gorbačov tomu nechtěl věřit do okamžiku, než ho spiklenci v srpnu na Krymu izolovali. Americký prezident George Bush nařídil, aby CIA a NSA předávaly ruskému prezidentu Borisi Jelcinovi, který v Moskvě řídil odpor, klíčové informace o plánech pučistů. Převrat ztroskotal, ale vytvořil podmínky k rozpadu SSSR.

14. NEJDRAŽŠÍ VYZVĚDAČ KGB



Aldrich Hazen „Rick“ Ames z CIA byl patrně nejdražším špionem světa, rozhodně pak v historii KGB. Vyzradil několik desítek amerických krtků v sovětských výzvědných službách, většinu z nich potom v Moskvě popravili. Za osm let činnosti mu Sověti vyplatili nejméně 2,7 milionu dolarů. Pátrání po tomto škůdci uvnitř centrály CIA bylo velmi složité a trvalo nezvykle dlouho. Když ho FBI zatkl, začal vypovídat pod podmínkou, že nebude odsouzen k smrti.

15. ŠÍLENĚ LOAJÁLNÍ HANSSEN



Vedle Amese byl příslušník FBI Robert Hanssen nejdůležitějším sovětským a potom ruským vyzvědačem v centrálách amerických tajných služeb za osmdesát let. A jak se zdá, prozradil Moskvě mnohem citlivější údaje než Ames. Jako příslušník kontrašpionáže pracoval také chytřeji a mnohem delší dobu. Avšak jeho motivace byla naprosto jiná – její kořeny spočívaly v dětství. Byl chorobně ctižádostivý. Také při honu na tohoto krtka se dopustili agenti FBI spousty zásadních chyb. Nakonec na něj upozornil americký krtek v Moskvě.

16. ŠEST KUFRŮ VRCHNÍHO ARCHIVÁŘE



Dosud nikdy se nestalo, aby na stranu protivníka přešel zpravodajský důstojník s tisíci stránkami poznámek o činnosti své rozvědky. Udělal to až na počátku devadesátých let bývalý náčelník archivu první správy KGB Vasilij Mitrochin. Zatrpkl nejen proto, že nepracoval v zahraničí, nýbrž i proto, že o destalinizaci neměl po Stalinově smrti nikdo opravdový zájem. Ovšem k přepisování tajných údajů ho přiměla invaze do Československa v létě 1968. Když se rozpadl Sovětský svaz, přivezl na Západ tisíce jmen vyzvědačů a popisy stovek operací. Odhalil hlavní body činnosti sovětské rozvědky od roku 1918 až do svého penzionování v roce 1984.

17. VYSOCE KVALIFIKOVANÍ VYZVĚDAČI



Třebaže ve studené válce, která trvala přes čtyřicet let a jejíž dozvuky stále doznívají, proti sobě nebojovaly na život a na smrt miliony vojáků, pro vyzvědače to byla válka horká – nejeden z nich přišel o život. Přitom západní tajné služby usilovaly o to, aby jim stále víc informací přinášely technické prostředky, a nemusely tedy nasazovat své lidi. Nicméně závěry sebedokonalejší techniky, pokud ji nedoplňují vyzvědači v terénu, bývají ošemetné.

Závěr: ŠPIONÁŽNÍ HRY NEVYCHLADLY



Kolik analytiků má CIA? – zeptal se předseda KGB Vadim Bakatin Miltona Beardena, který doprovázel velvyslance Roberta Strausse při návštěvě Lubjanky v září 2001. Bylo to měsíc po tom, co se konzervativci pokusili v Moskvě o vojenský puč, ale demokratické síly je porazily, přičemž jim američtí zpravodajci z rozkazu prezidenta Bushe diskrétně pomáhali.
Asi dvě stovky – odpověděl šéf operativy sovětského oddělení centrály americké výzvědné služby Bearden.
Bakatin se zeptal svého poradce: A kolik jsme jich měli my? Ten zalapal po dechu a potom nejistě odpověděl: Asi ani ne tucet.
„KGB nikdy nepotřeboval analýzy,“ komentoval Bearden, „protože generace v Kremlu nechtěla slyšet špatné zprávy.“
Ke konci studené války věnovaly obě země velké prostředky na výstavbu svých velvyslanectví v Moskvě a ve Washingtonu – pokračoval Bakatin. – V tomto sejfu jsou všechny plány na odposlech vaší ambasády.
A potom je předal oběma šokovaným Američanům.
Třebaže ve Washingtonu nikdo nevěřil, že plány odposlechu jsou úplné, bylo rozhodnuto, že se budova velvyslanectví v Moskvě přestaví a osídlí.

„Studená válka je možná za námi,“ prohlásil šéf CIA Robert Gates po rozpadu sovětského bloku, „ale špionážní hry zůstávají stejně horké jako dosud.“
V létě 1991 sloužilo v rozvědce KGB na 12 tisíc zpravodajců, z toho 1500–2000 v zahraničí. Podle odhadu defektora Olega Gordijevského jich nejméně 225 pracovalo v USA a v Kanadě, na 750 v Německu, po stovce ve Francii, Itálii a Indii, asi 150 v Rakousku a 75 v Japonsku. V prosinci 1991 tento uprchlík předpokládal, že špionáž z Východu vzroste, ale nebude tak nebezpečná jako dřív – její verbíři se nebudou moci ohánět socialistickou ideologií, na níž občas ještě někdo naletěl. Nicméně zapomněl na ruskou vojenskou rozvědku GRU, která v devadesátých letech svou činnost vystupňovala a ještě víc se soustředila na krádeže vědeckých a technických tajemství.
„Bylo by absurdní si myslet, že zahraniční rozvědka přeruší svou činnost,“ komentoval generál kontrašpionáže KGB Rem Krasilnikov na počátku roku 2001 odhalení ruského špiona v FBI Roberta Hanssena. Navíc dodal: „Rusko to rozhodně neudělá.“ A přitom právě Krasilnikov navazoval po skončení studené války přátelské kontakty s americkými kolegy.
Třebaže je ruská výzvědná služba SVR vybudována na vlasteneckém principu, duch KGB v ní zůstává. „Všechno zůstalo při starém, neměl jsem šanci KGB odideologizovat,“ řekl Bakatin po tom, co ho ruský prezident Jelcin odvolal začátkem roku 1992 z funkce.
Ano, tajná válka dosud neskončila – posteskl si v dubnu 1992 náměstek ředitele americké federální policie FBI pro kontrašpionáž Wayne Gilbert. Vždyť ruská vojenská špionáž GRU své úsilí na území USA v poslední době dokonce zintenzívnila. Nejvíce se zajímala o techniku zneviditelnění letadel (anglicky stealth), komunikační zařízení a počítačové programy. Její špioni se stále častěji maskují jako návštěvníci či obchodníci, které je těžší odhalit na rozdíl od minulosti, kdy všichni pracovali jako diplomaté či novináři.
Koncem roku se Američany snažila ukonejšit mluvčí nové ruské rozvědky SVR Taťána Samolisovová, když oznámila, že agentura snížila množství svých agentů v zahraničí o třetinu. Svou činnost jsme omezili pouze na to, abychom zajistili takové informace pro vládní úřady, které jim umožní rychlé a správné rozhodování.
Na její prohlášení navázal v lednu 1993 generálporučík Vadim Kirpičenko, poradce ředitele SVR Jevgenije Primakova, během návštěvy Washingtonu: Rusko nyní dává přednost „gentlemanským metodám“ špionáže. Myslel tím, že přestane s vydíráním a jinými nátlakovými akcemi, jejichž pomocí verbovali nové agenty a získávali informace.
Kirpičenko, který v minulosti sloužil jako první náměstek náčelníka rozvědky KGB, projednával v americké metropoli podrobnosti spolupráce SVR s CIA. Tak se svět dověděl, že obě služby se v prosinci 1992 dohodly na součinnosti proti ilegálnímu rozšiřování jaderných zbraní a materiálů, pašování narkotik, organizované kriminalitě a terorismu.
Avšak američtí představitelé dali najevo, že tato spolupráce zůstane omezená, a to tak dlouho, dokud budou Rusové pokračovat ve špionáži proti USA. Na to Kirpičenko odpověděl, že se počítá se snížením výzvědné činnosti SVR, která se zaměří na získávání informací o kontrole zbraní. Dále upozornil, že jeho služba už neposílá do USA peníze na financování protistátních organizací a protivládních demonstrací, rovněž přestala s výrobou protiamerických dezinformací – ukončila tedy výrobu „aktivních opatření“, jak se v KGB říkalo.
Odvolání třetiny aktivních ruských špionů – pokud se uskutečnilo – bylo pro Západ slabou útěchou. Vždyť podle nepsaných pravidel činnosti zpravodajských služeb dostávají příkaz k předčasnému ukončení činnosti zpravidla ti vyzvědači, kteří by byli brzy stejně prozrazeni, a pak samozřejmě agenti méně zdatní.
Ovšem ruku na srdce – ani kdyby Rusko klečelo na kolenou, nemůže dát SVR výpověď všem svým špionům. Stát je prostě potřebuje. O předání jejich seznamů bývalým nepřátelům ani nemluvě. To není profesionální. Pokud tihle lidé v cizí zemi zdomácněli, budou tam žít dál a dokud nezemřou, zůstanou potenciálním nebezpečím, protože je centrála může kdykoliv znovu povolat do služby. Jedině vyzvědači, kteří vyjeli na přechodnou dobu, se vrátí domů.
Ani zmenšení okruhu jejich činnosti nemohlo nikoho zmást. Podle jednoho pramene se mají ruští špioni zaměřovat na informace týkající se ekonomických otázek, podle jiného zase na kontrolu zbraní... Vypadá to velmi decentně, ale ve skutečnosti se to může dotýkat těch nejcitlivějších bodů.
Odhalení sovětských a potom ruských vyzvědačů, jako byli Ames, Hanssen a někteří další, ukázala, že to Moskva nemyslela vážně – rozsah informací, jaký podávali, se nezúžil, nýbrž zůstal na stejné úrovni. Zvláště zatčení Amese Američany pobouřilo a požadovali na Kremlu utlumení špionážní činnosti – jinak to bude mít vliv na mezistátní vztahy. Jenže za vlády Billa Clintona vyznívaly takové apely naprázdno.
Po nástupu Vladimira Putina, vysloužilého podplukovníka rozvědky KGB, na kremelský prezidentský trůn se zřejmě situace změnila. Britský bulletin Jane’s Intelligence Digest upozornil v září 2003, že Rusko rozšiřuje svou výzvědnou činnost v Evropě a v Severní Americe, a to na přímý prezidentův příkaz. Podle slov bývalého podplukovníka kontrarozvědky FSB Alexandra Litviněnka, který uprchl do Velké Británie, se rozvědka snaží verbovat zvláště mezi Rusy, kteří žijí v zahraničí. K jejich získávání používá nejrůznějších forem nátlaku. Rovněž ruské firmy, které obchodují se zahraničím, se zapojují do špionáže.
Zvýšenou činnost SVR signalizuje i stoupající počet jejích důstojníků, kteří pracují pod diplomatickým krytím. Podle Jane’s se v Londýně zvýšil jejich počet z jednoho v roce 1991 na třiatřicet v roce 2003.
Americká FBI, britský MI 5 a další západní kontrašpionážní organizace tedy musí hlídat tajemství svých zemí před slídivýma ruskýma očima dál.
Ovšem zůstává protivník, který se tváří stále hrozivěji – komunistická Čína. Boj s ním je obtížný z mnoha důvodů. Číňané se rozprchli do celého světa a třebaže v mnoha státech získali občanství, není jasné, jestli u nich nepřeváží vztahy k mateřské zemi, k „Říši středu“, nad povinnostmi vůči zemi, jejíž pas vlastní. Třebaže Spojené státy posilují obchod s Čínou, odedávna se tam snaží získávat agenty, nejinak je tomu i opačně. Činnost těchto vyzvědačů však málokdy pronikne na stránky tisku.
A jak se komunistická Čína rozrůstá a přitom ekonomicky sílí, mají její vládci stále větší ambice. Není to nic nového. Už dřív někteří američtí politologové varovali, že v 21. století se stane nejsilnější mocností právě více než miliardová Čína.

Na podzim 1991, těsně před svým jmenováním do funkce ředitele CIA, Gates prohlásil, že USA musí Sovětskému svazu a jeho případným nástupnickým státům pomáhat i ve svém vlastním zájmu: „Máme se jenom dál dívat na ten rozklad a čekat, co zhoubného z něj vyvstane? Anebo existuje způsob, jak jim pomoci, aby se staly důvěryhodnými členy mezinárodního společenství?“
Pravda, od roku 1989 začala americká zpravodajská služba omezovat své operace v Sovětském svazu a potom v jeho nástupnických státech. A v samotné centrále přesunulo vedení CIA třetinu lidí, kteří se zabývali analýzou sovětského vojenského nebezpečí, na jiné úkoly. Nicméně přestat se zajímat o Rusko a státy, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, nemohla – vždyť právě bolesti vznikající během tohoto procesu ohrožovaly ostatní svět.
V roce 1990 vydávaly USA na špionáž vůči Sovětskému svazu asi polovinu finančních prostředků z rozpočtu na zpravodajství, zatímco o tři roky později je snížily na třetinu – uvedl Christopher Andrew v knize For the President’s Eyes Only. Přitom nejvíc dolarů vyžadovala kosmická a elektronická špionáž. Samotná CIA spotřebovala v roce 1993 pouze 15 procent peněz ze svého rozpočtu na operace proti státům bývalého SSSR.
Na počátku devadesátých let přestal být Sovětský svaz válečným nebezpečím. Avšak velká nestabilita zůstávala – atomové zbraně podědily čtyři státy a dál možná fungoval ruský vojenský biologický program. Nikdo nevěděl, jak jsou tyhle hrozné prostředky zabezpečené proti odcizení, a jestli už je někdo neukradl. Mohli mít na ně chuť domácí a zahraniční teroristé, navíc se ukazovalo, že někteří příslušníci bývalého KGB měli k vybraným skupinám teroristů blízko.
Naštěstí se brzy podařilo stáhnout všechny strategické zbraně do jedné země – do Ruska. Ilegální vývoz jaderného materiálu, jehož se všichni obávali, nikdo nezaznamenal – s výjimkou dvou kilogramů objevených policií v Praze. Bohužel o troskách vojenského biologického výzkumu panují dohady. Zatím nejsou známky toho, že by se dostaly do nepovolaných rukou.
Zajímavý názor na úlohu amerických výzvědných služeb vůči Rusku vyslovil v roce 2001 někdejší generál KGB Oleg Kalugin, který získal azyl v USA: „Hlavní úkol Ameriky při výzvědných operacích, které se týkají Ruska, spočívá v tom, aby tento stát neoslabovaly a nebyl svržen tamní režim. Úkol je dohlížet na to, aby v Rusku neprobíhaly procesy, které by se staly neodvratnými pro tuto zemi a celý svět. Hlídat procesy, které by například mohly vytvořit hrozbu pro nezávislost bývalých republik SSSR… Americká výzvědná služba musí svou vládu informovat o tom, jak napomáhat Rusku v jeho integraci se Západem. Tato integrace by se měla stát i hlavním cílem ruských představitelů.“

V úterý 21. září 2001 se vynořilo v plné nahotě nové globální nebezpečí – terorismus. Islámští radikálové ze skupiny Al Kajdá, vedené Bin Ládinem, zaútočili unesenými letadly na New York a Washington.
Západní tajné služby však boj proti světovému terorismu podcenily. Vyplývá to ze zprávy výboru Kongresu USA, vedeného floridským republikánem Porterem Gossem. který zkoumal činnost CIA, NSA, FBI a dalších institucí v souvislosti s tímto útokem. Pravda, američtí zpravodajci měli „značnou jistotu, že mezinárodní teroristé jsou schopni uskutečnit a také plánují větší útok na cíle uvnitř USA“, ale nebyli schopni určit čas a místo.
Byla to vážná chyba – uvedla komise. Do té doby neměly ani americká vláda, ani zpravodajská komunita ucelenou protiteroristickou strategii, vázla spolupráce mezi jednotlivými službami, předchozí vláda Billa Clintona nabádala CIA, aby nepostupovala tvrdě, ale spíše používala gentlemanské metody, chyběli agenti a analytici znalí islámského světa.
Prezident George W. Bush okamžitě nařídil zlepšit systém tajných služeb, přidal jim pravomoci i peníze, doporučil přijetí nových restriktivních zákonů a založil ministerstvo pro vnitřní bezpečnost. Nová opatření však vzbuzují obavy, aby úřady neporušovaly svobodu občanů.
Útok na Ameriku šokoval celý svět a přivedl k užší spolupráci v boji proti terorismu mnohé státy. Například ruské tajné služby začaly z příkazu Kremlu se Západem v tomto směru úžeji kooperovat. Viditelně se to projevilo v létě 2003, kdy se britský překupník pokoušel v USA prodat ruskou střelu Země-vzduch Igla agentu FBI, který se vydával za islámského extremistu. Tohoto Brita západní tajné služby už delší dobu podezřívaly z nekalých obchodů, ale neměly proti němu důkazy. Proto nákup Igly, která nebyla funkční, samy vyprovokovaly a od začátku měly tohoto překupníka spolu s Rusy pod kontrolou.

Po pádu komunismu v Evropě začaly národy, které se vyvlékly ze sovětského chomoutu, obnovovat své tradiční přirozené svazky. Výrazem toho je jejich přijímání za členy NATO a nejnověji i Evropské unie.
Nicméně NATO je především politicko-vojenské uskupení, které původně vzniklo jako odezva na Stalinovy expanzionistické plány. Zatím jsou členy tohoto exkluzivního spolku tři postkomunistické země – Česká republika, Polsko a Maďarsko. Jejich tajné služby spolupracují s obdobnými institucemi na Západě. Je však přirozené, aby zpravodajci, kteří dřív pracovali proti Západu, se s ním najednou spojili a otočili se proti Východu? Je to morálně přijatelné?
Poláci tuto schopnost akcí na záchranu šesti amerických důstojníků v Iráku roku 1990 prokázali. Určitě se najdou i další zpravodajští důstojníci, původně komunistického ražení, kterým starý režim vadil a do strany vstupovali jenom proto, aby si zajistili profesionální kariéru, a teď novým vládám ochotně slouží. Ovšem kolik z nich to myslí poctivě a kolik z nich má přátelské anebo jiné, mnohem hlubší, kontakty s ruskými kolegy? To je další nezodpovězená otázka.
V září 2003 připomněl tyto slabiny britský internetový bulletin Jane’s International Security. Ze tří postkomunistických členů NATO pouze v České republice úplně zrušili civilní špionáž a kontrašpionáž a vybudovali je zcela nově. A české vojenské služby, které takovým ostrým procesem neprošly, dodnes zápasí s dědictvím komunismu. Jane’s uvedla, že ze sedmi států, které jsou nyní přijímány za členy Severoatlantického paktu, pouze tři pobaltské země své zvláštní služby důsledně přebudovaly.

Po první a druhé světové válce byli vítězové jasní. Ovšem kdo zvítězil v tajných bitvách studené války? Vždyť Sověti velice hluboko pronikli do západních zpravodajských služeb, na politická místa a do strategického výzkumu – a přitom komunismus představovaný Sovětským svazem a jeho evropskými satelity padl.
V roce 2000 debatovali o téhle otázce ve Washingtonu dva zasvěcení muži: bývalý ředitel CIA James Woolsey a někdejší generál KGB Oleg Kalugin. Woolsey se zeptal někdejšího protivníka: S jakou účinností verbovaly KGB a CIA své špiony v teritoriích svých protějšků? Kalugin přiznal: Převálcovali jste nás v poměru pět ku jedné. S tím Woolsey víceméně souhlasil.
A my musíme konstatovat, že se spousta západních tajných operací neprovalila, takže o nich nevíme. Proto se může zdát na první pohled něco jiného.
Čísla o množstvích defektorů nám ukazují ještě větší nepoměr. Odhaduje se, že od roku 1953 až do skončení studené války přeběhlo na Západ přes 800 sovětských, polských, východoněmeckých, československých, maďarských, rumunských a bulharských zpravodajců, zatímco západních důstojníků uteklo něco přes devadesát. Nicméně musíme připustit, že malá část těchto defektorů z Východu mohly být podstavy čili lidé, kteří z rozhodnutí svých nadřízených útěk jenom předstírali, a potom předávali zpátky domů citlivé informace. Kolik těchto podstav bylo? Dokud nebude možné důkladně prostudovat archivy všech hlavních tajných služeb, tak se to nedovíme – tedy zřejmě nikdy.
Ovšem všechny tyhle počty jsou podružné. Důležitý je výsledek – zničení komunistické diktatury sovětského typu a osvobození čtvrt miliardy lidí z útlaku.


Knihu si můžete objednat na adrese www.albatros.cz



nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks