Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 HISTORIE VZNIKU TELEVIZNÍHO SERIÁLU O ČS. ŠPIONECH

Na začátku roku 1993 mne zavolali z České televize, že se mnou potřebuje mluvit pan Hynie. Když jsem za ním přišel, nabídl mi, abych shromáždil materiál k historii čs. špionáže – chtějí o tom natočit seriál. Minulý rok byl s paní Pistoriusovou v USA a tam o tom hovořili se dvěma defektory z konce 60. let, kteří jsou ochotni na tom spolupracovat. Také domluvili určitou spolupráci i s vedením dnešní české rozvědky.

Už před tím jsem se trochu špionáži věnoval. Začalo to v létě 1969, kdy jsem byl v USA na startu Apolla 11. Letěl jsem ještě do Santa Fe, abych se podíval do Los Alamos, města, kde za války vznikala atomová bomba, v Dallasu mě uletělo letadlo a při bloumání letištěm jsem se zastavil u stánku s knihami. Našel jsem tam tlustospis na obranu manželů Rosenbergových a toto jeho pojetí mne udivilo. Díky odkazům na literaturu jsem si potom celých 20 let za pomoci Mezinárodní meziknihovní výměnné služby půjčoval ze SRN a Anglie různé knihy o atomových špionech, často takové, které bych přes Ruzyni nepřevezl. Nechával jsem si z nich dělat xeroxové kopie a doma ukládal – třeba se to bude hodit. V roce 1990 jsem začal psát knihu o atomové špionáži za 2. světové války – část jsem uveřejňoval v páteční příloze MF Dnes. Přitom jsem se musel seznámit i s některými otázkami neatomové špionáže a tak jsem napsal další články. Při shledávání podkladů k historii Československa jsem zase narazil na třetí zpravodajský odboj, který začal po únoru 1948 na Západě. Když jsme koncem roku 1992 psali o odposlechu amerického konzulátu v Bratislavě, dělal jsem rozhovor o činnosti StB s ředitelem archivní služby ministerstva vnitra Janem Frolíkem – a to byl vlastně další podnět k tomu, abych se špionáži víc věnoval.
Nad nabídkou ČT jsem zajásal. Špionážní příběhy jsem vždycky rád četl – jak memoáry, tak romány. Dostanu se do archívu rozvědky, najdu tam báječné věci a za rok za dva budu hotový! Samozřejmě taky napíšu knihu.

Základem databáze z Bostonu



Od Karla Hynieho jsem dostal databázi o případech čs. špionáže na Západě po roce 1970, kterou vytáhl ze západních pramenů bývalý major čs. rozvědky Ladislav Bittman, nyní profesor Lawrence Martin na Bostonské univerzitě. Poslal ji po tom, co ho rok před tím navštívili. Byla tam spousta případů, o kterých jsme tady samozřejmě nevěděli.
Začal jsem zpracovávat Bittmanovu databázi do soustavy otázek. Několikrát jsem přečetl memoáry Bittmana a Josefa Frolíka – i z nich jsem dělal otázky.
V Bittmanových zprávách agentur jsem se dočetl, že bývalý plukovník KGB Rudolf Herrmann se původně jmenoval Dalibor Valoušek a pocházel z jižní Moravy. FBI ho odhalila a on se chtěl vrátit do Československa, ale nedostal vízum. Na tiskové konferenci se zmínil, že má doma matku s bratra v ostravské televizi. Požádal jsem tedy sekretářku skupiny Zdenku Celerýnovou, aby se pokusila toho Ostraváka zjistit. Za několik týdnů mně dala jeho adresu s podotknutím, že už je v penzi. Napsal jsem mu, že bychom s jeho bratrem rádi natáčeli. Za delší dobu jsem dostal odpověď: Bratr souhlasí.
Mezitím jsem v jedné knize o špionech našel jeho životní příběh.
Tak vznikl film (Jak se z našeho Daši stal plukovník KGB) a kapitola v knize.

První rozhovor byl naivní



Začali jsme natáčet, aniž existoval jediný náznak projektu, o scénáři ani nemluvě. Ale věděli jsme, že někteří lidé jsou příliš staří, než abychom čekali na nějaké posvěcení. Naštěstí s tím pan Hynie souhlasil.
První natáčení se uskutečnilo velice brzy – 28. května 1993 jsme dělali rozhovor s generálem Jaroslavem Kašparem-Pátým, velitelem jedné ze špionážních skupin, které pracovaly pod Američany v západním Německu v letech 1948-55. Třebaže jsem už něco věděl o činnosti jeho skupiny z knihy Sedmnáct let čs. agentem na Západě, otázky, které jsem mu pokládal, byly poměrně naivní a nehluboké. Proto jsem se od něho dověděl jenom málo.
Bohužel Kašpar-Pátý už znovu do Prahy nepřijel a po několika letech zemřel. Nemohli jsme tedy rozhovor s ním zopakovat.

Zasvěcování do špionáže



Mezitím jsem se sešel s dr. Přemyslem Holanem, „osmašedesátníkem“, vyhozeným v roce 1969 a nyní rehabilitovaným; dělal na Úřadu pro zahraniční styky a informace poradce, protože měl sloní paměť. Teprve později jsem se dověděl, že byl prvním polistopadovým šéfem rozvědky. Holan mne měl spolu se svým kolegou dr. Zdeňkem Jodasem zasvětit do tajemství špionáže.
Jenže malér – ředitel ÚZSI mi vzkázal, že se s oběma pány mohu bavit pouze o věcech provalených, tedy o aférách, které už byly na Západě zveřejněny. Mají je zhodnotit a zařadit do určitého kontextu. Nedalo se nic dělat. Taková je etika všech tajných služeb na světě. Pravda, později k těmto aférách pro náš projekt odtajnil některé dokumenty, v následujících letech rovněž k zprávy o některých dalších akcích, také určité přehledy o činnosti rozvědky.
První rozhovor s Holanem a Jodasem se uskutečnil 28. ledna 1994. Scházeli jsme se každé pondělí dopoledne v bytě jednoho z nich. Vždycky dopředu jsem jim dal seznam otázek a příště jsme o nich na magnetofon hovořili. Tyto schůzky trvaly půldruhého roku, potom už jenom nepravidelně – když jsem něco potřeboval.

Zajímavé drobečky



Oba pánové mně seznámili rovněž s několika dalšími rehabilitovanými kolegy – v té době už vesměs penzisty. Všichni hovořili o své práci od poloviny 50. let do vyhození v roce 1969, ale stejným způsobem jako jejich kolegové, kteří k tomu měli pověření, tzn. nové případy neodkrývali a identitu agentů, které jsem chtěl znát, a jejich úkoly neprozradili.
Také prakticky nikdo nechtěl odkrýt svou totožnost – být citován v knize anebo mluvit na kameru. Stejný požadavek měli i Holan a Jodas, nicméně jejich činnost a zásluhy byly zveřejněny při jejich pohřbech v roce 2000, a proto je se souhlasem tehdejšího vedení ÚZSI mohu jmenovat.
Přesto z vyprávění těchto lidí vyplynuly některé vrcholně zajímavé informace.
Jeden z nich se zmínil, že v říjnu 1956, kdy v Maďarsku vypuklo lidové povstání, tam vezli pracovníci rozvědky z rozkazu ministra vnitra Baráka zbraně na pomoc komunistickým oddílům, ale ve skutečnosti to byla jenom krycí akce. Hlavní bylo chytit jednoho rakouského novináře, a to na žádost KGB.
Poslal jsem tedy fax šéfredaktorovi deníku do Vídně, kde měl tento novinář pracovat. Druhý den přišla odpověď přímo od tohoto člověka: Ano, honili mě čeští a ruští agenti, ale já jim utekl.
Vrtalo mne hlavou, proč KGB o něj tak stála. Když jsme v roce 1997 natáčeli v USA, nakoupil jsem tam spoustu knih. V životopisu bývalého ředitele CIA Allana Dullese jsem na tohoto novináře opět narazil – byl to Dullesův zeť. KGB tedy chtěla chytit příbuzného šéfa americké špionáže.
Únosy včetně tohoto pokusu popisuje film věnovaný 50. letům (film Vzestup a pád Rudolfa Baráka). Mimochodem, máme tam rovněž úryvky z rozhovoru s Barákem, který jsme natočili těsně před jeho smrtí, i výpověď jednoho uneseného člověka.
Další bývalý zpravodajec, tentokrát nejmenovaný, mne zase zasvětil do činnosti nelegálů – vyzvědačů odcházejících na Západ pod cizím jménem a životopisem. Mimochodem, o případech několika čs. nelegálů, které západní kontrašpionážní služby odkryly, je jeden film (film Pod cizím jménem) i jedna kapitola v mé knize.
Jiní zase vyprávěli o činnosti vědecko-technické rozvědky, která kradla západní vynálezy, získávala málo přístupné vědecké články a nakupovala přístroje, které se nesměly na Východ dovážet. Toto téma se zatím nepodařilo zpracovat do filmu – i proto, že ho obrazově lze těžko uchopit.

Předtáčení a psaní podkladů



Samotná práce vypadala tak, že jsme dál natáčeli všechny pamětníky, s nimiž jsme se setkali a kteří byli ochotni vystoupit před kamerou. To bylo důležité, protože někteří žili v zahraničí, většinou v USA, a jenom občas přijížděli do republiky.
Mezitím jsem psal historii čs. tajných služeb jako rukopis knihy. Jednotlivé kapitoly četli jak historici, tak účastníci akcí či lidé, kteří o nich něco věděli. Na základě jejich připomínek jsem rukopis doplňoval a upravoval, mluvil s dalšími a dalšími lidmi, chodil po archivech.
Teprve vlastně v zimě 1999-2000 se začaly koncipovat jednotlivé televizní díly a minulý rok se zahájilo natáčení první poloviny. Režiséři dostali k dispozici mé rukopisy a v mnoha případech i podklady, další si sami sháněli do archivech, rovněž adresy a telefony lidí, kteří by mohli vystupovat před kamerou a konzultovat různé problémy. Na základě toho pak psali režiséři scénáře, které posuzovali dramaturgové a také já jsem dával připomínky. Pouze ve dvou případech se nám tento způsob spolupráce vymkl z ruky a díly, které tito režiséři natočili, bylo třeba dodatečně opravovat.

Seznámení s další garniturou



Jak se dostat k pamětníkům ze 70. a 80.let? Když jsem v létě 1990 sháněl první počítač, vyjel jsem kvůli tomu do Západního Berlína. Tam mě pomáhal jeden diplomat, který se potom u mne zastavil na podzim a prozradil: Pracoval jsem v rozvědce a jako všechny ostatní i mne vyhodili. A teď bych chtěl sdělit nějaké informace Rumlově komisi, která vyšetřuje zákulisí 17. listopadu. Odvedl jsem ho k Jiřímu Rumlovi.
Když jsem za ním v roce 1993 přišel, aby mi něco pověděl, odmítl.
Až za rok, když jsem mu přinesl knihu Atomoví špioni, trochu rozvázal a začal vykládat různé historky. Potom mě seznámil ještě s několika dalšími kolegy. Mohl jsem si dělat poznámky, ty jsem pak zpracoval a ještě s nimi je upřesňoval.
Opět jenom dokreslovali podrobnosti své činnosti na centrále a na rezidentuře, mluvili o svých pocitech.

Knihy, články, studie



Při turistické cestě do Londýna jsem utratil u Foylesů asi 200 liber za knihy o špionáži. Další tituly mně později přivážel přítel Zdeněk Mastník, který celý život prožil v redakci londýnské BBC. Jeho už zesnulá manželka pracovala jako sekretářka u šéfa čs. sekce britské tajné služby plk. Karla Procházky, a proto i on přispěl různými postřehy k činnosti třetího odboje.
Také z USA jsem si přivezl v roce 1997 spoustu knih. Zmínky o čs. špionáži jsem nacházel v nejrůznějších memoárech a historických studiích – některé byly přínosem, jiné vycházely ze zastaralých a víceméně falešných údajů.
Všechny jsme rozebírali s dr. Holanem, k některým našel v archívu vysvětlení, u jiných jsem se dověděl: Zameteno! Mezitím vznikl na ÚZSI archivní odbor, takže po smrti dr.Holana jsem všechno konzultoval s jeho vedoucím dr. Danielem Radoměřským.
Xeroxové kopie některých knih mi zase z Los Angeles obětavě dodával Vladimír Princ. Když jsem něco potřeboval, šel do veřejné knihovny, knihu našel, nalistoval příslušné stránky a oxeroxoval. Tak jsem například našel základní informace k případu Václava Hradeckého, který se v roce 1945 podílel na uzavření separátní kapitulace německých vojsk v Itálii.
Na základě zákona o svobodě informací, přijatého v USA roku 1975, jsem požádal americké tajné služby o odtajnění některých dokumentů. Kopie odtajněných článků z interního časopisu CIA pro mne kupovali přátelé z USA, vesměs bývalí agenti-chodci anebo zpravodajští důstojníci. Řadu zajímavých informací jsem našel rovněž na různých stránkách internetu – institucí, archívů a časopisů.
Na jaře 2001 jsem si přivezl asi dvacet knih z Moskvy, většinou memoáry vysloužilých sovětských špionů, kteří s hrdostí vzpomínali na své zlaté časy. Naštěstí byly mezi nim také některé spisy, které se blížily serióznímu historickému pohledu. V nich jsem našel potvrzení a upřesnění různých událostí.
Další údaje, zvláště pak o lidech ze druhého a třetího odboje, kteří uprchli na Západ, jsem našel v knihovně Libri prohibiti u Jiřího Gruntoráda.

Je to chobotnice



Historie čs. špionáže se ukázala jako chobotnice – přicházel jsem stále na nové a nové věci. Řadu údajů jsem nastudoval v archívech: vojenském na Invalidovně, ministerstva vnitra, ministerstva zahraničí a ve Státním ústředním archívu. Všichni pracovníci těchto archívů mně vycházeli vstříc.
V archivu Ministerstva vnitra, kde jsou materiály StB, mne ze začátku orientovali a radili šéf archivní služby Mgr. Jan Frolík a šéfka archivu dr. Zdenka Votočková.
Když jsem pátral po některých konkrétních lidech, nakonec se ukázalo jako nejefektivnější, že jsem dal jejich jména, výjimečně i s dalšími identifikačními údaji, Luboru Hanákovi nebo Daliboru Státníkovi z archivu MV a ti je vylustrovali. Prostě dostal jsem od nich vyjetinu z počítače, která určovala archív a čísla složek hledaných lidí. A podle těchto znaků se potom spisy těchto lidí našly v archiv MV, ve Státním ústředním archívu anebo ve Vojenském archívu na Invalidovně. Bez téhle pomoci bych mnoho zajímavých lidí nenašel.

Agenti-chodci čili kurýři



Při pátrání po lidech ze 3. odboje mne pomohli i vojenští historici a exulanti, které jsem v té době znal. Ale když jsem sepsal první verzi historie třetího zpravodajského odboje a poslal ji těm účastníkům, které jsem znal a kteří většinou emigrovali do USA, tak se mně vysmáli: Bylo to trochu jinak, agenti civilní a vojenské rozvědky a kontrarozvědky si vymýšleli. Nezbylo nic jiného, než tyto lidi vytěžovat při jejich řídkých návštěvách Prahy, korespondovat si s nimi, od některých mám desítky stránek dopisů, od jednoho možná už přes stovku.
Bohužel jeden jejich případ se mně nepodařilo dotáhnout do konce. Korespondoval jsem si s majorem Františkem Ostrým, který začátkem 50. let sloužil v západním Německu u zpravodajské skupiny vedené generálem Františkem Moravcem. Ostrý vymyslel akci, která měla přimět k útěku vysokého komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského, jehož kariéra spěla ke konci, na Západ – nakonec se nezdařila. Zřejmě jsem u něho získal takovou důvěru, že mně jednou napsal: Posílám Vám ve zvláštní obálce svůj deník z té doby. Místo toho přišlo za dva týdny jeho úmrtí oznámení, podepsané dcerami. Okamžitě jsem faxem žádal jeho přítele Miloše Knorra, aby deník zajistil. Bylo pozdě. Dcery jeho písemnosti vyhodily.
Když se mně podařilo sehnat spoustu adres bývalých řídících důstojníků a agentů-chodců čili kurýrů, jak si sami říkali, ze třetího odboje, uvědomil jsem si, že se ti lidé nikdy pohromadě nesetkali. V době oslav osvobození v květnu 1995 tedy uspořádala Hynieho skupina v prostorách Matu jejich společné setkání, na které přišel i ministr vnitra Jan Ruml. A my jsme tam s některými hosty natáčeli, s dalšími jsme si natáčení domluvili. Celkem jsem mluvil nejméně s 25 účastníky třetího zpravodajského odboje a mám dojem, že hlavní obrysy tohoto odboje se mně podařilo zrekonstruovat.
Zatím z toho vznikl film (Agenti-chodci) a také příběh plukovníka Charlese Kateka a jeho nejbližšího spolupracovníka Kurta Tauba-Taylora (Špion kavalír), ale máme dost natočeného materiálu na další. V knize z toho budou čtyři kapitoly.

Srdce do Monterey



Josef Frolík, majora první správy, který utekl v létě 1969 do USA, se ve své knize Špion vypovídá zmínil o případu bývalého podplukovníka čs. armády Karla Hlásného. Hlásný utekl a když se dostal do USA, začal učit v jazykové škole Pentagonu v Monterey. Doma nechal dívku, která o něj pečovala, když byl těžce zraněn za Slovenského národního povstání. Marně se pokoušel ji dostat na Západ. Potom mu nabídla čs. rozvědka, aby pro ni pracoval a za odměnu jí za ním pošlou. Hlásný naoko souhlasil, oznámil to FBI a několik let dodával zprávy do Prahy, mezitím za ním Evu poslali a oba se vzali.
Přes přátele, kteří pracovali ve třetím zpravodajském odboji, jsem paní Hlásnou našel, manžel už byl mrtev. U ní jsme strávili s TV štábem v Monterey dva dny. Patrně jako první TV štáb z postkomunistických zemí jsme směli natáčet přímo v Jazykové škole během výuky češtiny.
Opět z toho bude jeden film (Srdce do Monterey) a kapitola v knize.


HISTORIE VZNIKU TELEVIZNÍHO SERIÁLU O ČS. ŠPIONECH-2Naše televizní skupina před hotelem v Monterey v Kalifornii spolu s Jirkou Plannerem z Los Angeles, který znal jednoho špiona, o něhož jsme se zajímali - ale nakonec jsme o něm žádný díl neudělali, protože ho chtěl redigovat (napravo)

Svědek posledních dnů A-54



Jednou jsem pro Magazín MF Dnes psal o osudech bývalého kriminálního komisaře Jaroslava Ženatého, kterého zatklo za války gestapo a věznilo v Terezíně. Ženatý se zmínil, že ve věznici se seznámil s čs. vyzvědačem A-54 Paulem Thümmelem, popraveným v dubnu 1945. Měli jsme tedy jedinečného svědka o posledních dnech tohoto kontraverzního špiona.
V archívu Ministerstva vnitra jsem prostudoval obsáhlou dokumentaci o Thümmelovi, ze které vycházeli všichni autoři knih o něm. TV dramaturgii se potom podařilo najít v jeho rodném městě v Sasku lidi, kteří ho pamatovali odtamtud, a za nimi potom vyjel štáb a natáčel rozhovory. Velmi účinně se zapojil do tvorby scénářů dr. Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny AV.
O agentu A-54 vznikly dva filmy (Špion, který věděl všechno? a Špion, který vyhrál válku?) a já mám o něm v knize jednu kapitolu.

Pátrání na internetových stránkách



Pořád jsem měl spoustu nezodpovězených otázek. Myslím, že to bylo okolo roku 1995, kdy jsem požádal přítele Ondřeje Neffa, aby otiskl ve svém internetovém deníku Neviditelný pes pátrací relaci. Dostal jsem několik zajímavých odpovědí, které mě dál orientovaly, ale nebylo to příliš mnoho.
Asi v roce 1998 jsem to zopakoval na internetovém deníku iDnes. Tam už jsem dal přes 20 otázek. Tahle akce byla úspěšnější – zřejmě už se krajané naučili číst české internetové zpravodajství.
Ohlásili se příbuzní majora Rudolfa Drbohlava, který se účastnil třetího odboje a předčasně zemřel na rakovinu – o tom, co dělal tatínek, se dověděli až ode mne. Přihlásil se i jeden bývalý důstojník zpravodajské služby amerického námořnictva, Čechoameričan, který znal různé lidi, o něž jsem se zajímal – dodnes spolu chodíme na obědy. A dověděl jsem se i řadu dalších drobností, které všechno dokreslovaly – ve filmech se použít nedaly, ale pro knihu byly neocenitelné.
Přišel i synovec nezvěstného člena americké výzvědné služby OSS Václava Hradeckého, který mně osvětlil život svého strýce až do jeho zmizení v polovině 50. let. Bohužel pátrání po něm, které jsem vedl internetem s přáteli v zahraničí a rovněž čs. časopis Střípek na Novém Zélandu, kde měl skončit, bylo marné. Tento neznámý hrdina konce druhé světové války bohužel asi zmizel. Ostatně ani jeho přímý nadřízení Allan Dulles, který se stal šéfem CIA, o něm nevěděl – ovšem pokud mu sám nedal jinou identitu, aby unikl agentům KGB, kteří ho patrně chtěli zlikvidovat.

Rozhovory s vyzvědačskými šéfy



Začali jsme si říkat, že když se nikdo z našich bývalých zpravodajců nechce objevit před kamerou, tak bychom měli sehnat jiné.
Uvažovali jsme o generálu KGB Olegu Kaluginovi, který se stal doma „černou ovcí“ a nakonec se uchytil v USA. Ale jak na něj získat kontakt? Pomohl známý americký novinář a spisovatel Ronald Kessler, který píše o tajných službách. Dramaturgyně Hana Palcová na něj získala přes americké přátele kontakt a on jí dal číslo telefonu na Kalugina do Washingtonu.
Vyvstal problém, jak rozhovor s ním udělat. Odlet TV štábu do americké metropole by byl příliš drahý. Nakonec ten interview pořídila paní Palcová při své soukromé návštěvě Washingtonu, kameru i s kameramanem tam sehnala.
Několikrát se chystal do Prahy James Woolsey, který byl ředitelem CIA na začátku 90. let. Bohužel mu to nikdy nevyšlo. Dobře se s ním znal z minulosti bývalý ředitel ÚZSI Oldřich Černý. Opět na to paní Palcová obětovala kus drahocenného času při své soukromé cestě do Washingtonu.
Část těchto rozhovorů se dostane do prvního dílu (Hrdinní rozvědčíci a zrádní špioni). Mimochodem v tomto názvu jsme se snažili parafrázovat známou komunistickou frázi: „Naši hrdinní rozvědčíci bojují za socialismus, kdežto jejich zrádní špioni hájí imperialismus.“

Účinná pomoc ÚDV



Velmi účinnou pomoc nám prakticky od začátku poskytovali pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Dostávali jsme od nich podklady k mnoha dílům, vyprávějí v několika filmech. Tady musíme poděkovat náměstku dr. Pavlu Bretovi, který všechnu účast koordinoval, a řediteli dr. Ireneji Kratochvílovi.
Pracovníci ÚDV se například velice zasloužili o zrod filmu o únosech exulantů a dalších lidí ze západního Německa a Rakouska na přelomu 40. a 50. let (Vzestup a pád Rudolfa Baráka). Korigovali některé rozhovory s bývalými důstojníky KGB. Orientovali nás v dalších případech, jako byl například Vlastimil Chalupa, bývalý funkcionář národně socialistické strany, kterého StB vysadila v roce 1949 do exilu v Paříži (Slušný člověk).

Bez historiků by to nešlo



Teprve když jsem si víceméně zmapoval situaci od roku 1945, jsem se pustil do období od roku 1914. Vycházel jsem z toho, že první a druhou světovou válku, stejně jako éru mezi válkami, musím nastudovat z knih a archivních materiálů, protože pamětníci už vlastně žádní nežijí.
Dr. Jiřímu Dejmkovi z archívu Ministerstva zahraničních věcí jsem zavázán za to, že našel mezi neoznačenými archiváliemi dvě tlusté knihy dešifrovaných telegramů mise Ruského červeného kříže z let 1920-21, které dokládají její podvratnou činnost. To byl začátek činnosti sovětských vyzvědačů v Československu.
Období 1945-55 jsem si ujasňoval rozhovory s doc. Karlem Kaplanem z Ústavu pro soudobé dějiny AV – patrně nejlepším znalcem na tuto dobu u nás. A samozřejmě v mnoha knihách, v archívu Ministerstva vnitra, kde jsou spisy StB, něco málo se našlo v archívu rozvědky MV, což jsem dostal díky svým konzultantům na ÚZSI a potom vedoucímu nově vzniklého archívu dr. Danieli Radoměřskému.
V odboji za první světové války mne orientovali a poskytovali podklady vojenští historici – dr. Antonín Klimek, dr. Petr Hofman, dr. Eduard Stehlík, doc. Karel Pichlík z Historického ústavu Armády ČR. Za to, že jsem aspoň trochu pochopil činnost Emanuela Vosky v USA, jsem zavázán dr. Dagmaře Hájkové z Masarykova ústavu Akademie věd (Jak jsme bourali monarchii). Patrně nejvíc znalostí o historii čs. špionáže za první republiky a za války v Londýně jsem pochytil od dr. Stanislava Kokošky, který přešel od vojáků do Ústavu pro soudobé dějiny AV. Bez jeho rad bych toto období těžko dával dohromady. Přitom mám nepříjemný pocit, že první republiku se mně nepodařilo úplně a bez chyb popsat – hodně archiválií chybí, část zničili sami čs. zpravodajci v noci ze 14. na 15. března 1939, část zmizela, když v materiálech dovezených z Londýna hospodařili po roce 1945 pracovníci vojenské OBZ a StB.
V mnoha filmech vystupují rovněž další pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AV, především jeho ředitel dr. Oldřich Tůma.

Kolik je tam pravdy?



Tvrdí se, že špionáž je po prostituci druhým nejstarším řemeslem na světě. Myslím, že je to pravda. A stejně jako prostituce také vyzvědačství se vyznačuje hodně nepravostmi. Vysloužilý generál sovětské rozvědky KGB Michail Ljubimov to ve své knize Špioni, které miluji i nenávidím charakterizoval slovy: „Ve špionáži je dost špíny, lží, dvojí hry i zrádcovství, jež příliš často zastírají odvahu a čisté úmysly.“
Tajné anebo zvláštní či zpravodajské služby se samy jenom nerady odtajňují. Proto jakákoliv vyprávění o nich zůstávají jenom vrcholkem ledovce. Většina tajných operací zůstává před veřejností ukryta. Z mnoha důvodů. Zpravodajské služby si tím chrání před nepovolanými zraky své zdroje – lidi a úroveň přístrojové techniky – , ukrývají si rovněž své metody a v neposlední řadě i cíle.
Knižní náčrt historie československých tajných služeb objasňuje příběhy a zákulisí převážně jenom těch vyzvědačů, jejichž jména a skutky se nějakým způsobem dostaly na veřejnost. To vychází z etiky tajných služeb, které neprozrazují dosud utajené bývalé spolupracovníky, byť se politický režim mezitím změnil. Je to věc velice choulostivá a složitá, protože třeba odhalením jednoho člověka může protivník najít další a navíc si vydedukovat vyzrazené informace a metody práce. I když mně toto pravidlo nevyhovovalo, musel jsem se mu podřídit.
Výběr témat pro TV seriál se musel podřídit ještě dalším podmínkám – abychom sehnali dostatek obrazového materiálu, lidi, kteří byli ochotni vystupovat před katedrou, a hlavně našli nosné příběhy.
Bohužel ve světě tajných služeb se nelze celé pravdy dobrat nikdy. Vždycky tam zůstává něco nedořečeného, něco nejasného, něco, co se vymyká běžné logice. Ledacos se nedá ověřit, protože mnohé dokumenty byly zničeny anebo zůstávají nepřístupné – na všech stranách. Mnozí pamětníci zemřeli anebo zmizeli. A vzpomínky těch, kteří zůstali, ztrácejí s odstupem času svou přesnost.
Nicméně věřte, že to, co se mně podařilo zjistit a očistit od všech možných nánosů, jsem s nejlepším svědomím napsal. Není to úplná historie čs. výzvědných služeb z let 1914-89. Je to náčrt, který na základě údajů historiků, odtajněných dokumentů a pamětníků popisuje hlavní proudy činnosti, do konce šedesátých let zřejmě i nejdůležitější aktéry. Třebaže také z posledního období byli někteří významní českoslovenští vyzvědači na Západě zatčeni a odsouzeni, je pravděpodobné, že mnozí další zůstali ještě za oponou, protože je nikdo neprozradil. Bohužel stanovisko druhé strany ke všem těmto událostem jako obvykle chybí.
Ovšem pátrání po akcích výzvědných služeb je svým způsobem chobotnice. Mohl bych sbírat informace ještě několik let a pořád bych neměl pocit, že jsem se dobral na dno, že už se víc nedá sehnat.

Špioni – zrádci i vlastenci



Většina zpravodajců, s nimiž jsem se potkal, na vyzvědače vůbec nevypadá. Jsou to nenápadní pánové, většinou s vysokoškolskými tituly, kteří by mohli dělat stejně dobře podnikové právníky, učitele, vědce anebo ředitele továren. Ve skutečnosti to jsou přece jenom jiní lidé.
„Důstojníci zpravodajských služeb a jejich agenti musejí být vždycky trochu dobrodruhy,“ říkal mi jeden z bývalých pracovníků čs. rozvědky, vyhozený z politických důvodů na konci šedesátých let. „Bez tohoto rysu povahy nemohou pracovat. Musí vědomě riskovat, musí skákat do vody se zavřenýma očima – a potom se strachem otevírat oči, jak to dopadlo. Špionáž zůstává hrou s otevřeným koncem. A skoro nikdy se o ní nedozvíte úplnou pravdu, protože každá strana má svou vlastní.“
Vyzvědače můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Předně máme špiony z profese a potom špiony-amatéry.
Profesionálové jsou zpravidla důstojníci tajných služeb, důkladně vycvičení k téhle činnosti. Pokud pracují v zahraničí, pak se většinou kryjí diplomatickým statutem, část se zabývá novinařinou, obchodem a podobně; výjimku představují nelegálové.
Tihle profesionálové pak v zemích, kde působí, verbují ve všech vrstvách společnosti agenty amatéry. Zkoušejí to mezi vojáky, politiky, novináři, podnikateli, vědci, úředníky, dělníky, prostě mezi všemi, kteří mají přístup k zajímavým, běžně nedostupným informacím. Někdy se nechají zlákat k činnosti pro druhou stranu rovněž profesionální zpravodajci.
Na všechny tyhle vyzvědače se můžeme podívat ještě jiným pohledem – z hlediska jejich motivace.
Zajímavou kategorií jsou špioni z ideových důvodů. To byli čeští a slovenští vlastenci, kteří pracovali ve prospěch svobodného a demokratického Československa za první a druhé světové války, za první republiky a ve třetím odboji; také nesmíme zapomenout na demokraticky smýšlející sudetské Němce.
Proti nim a jindy také spolu s nimi občas vystupovali věřící komunisté. Nicméně s přibývající autodestrukcí komunistického režimu, zvláště pak od začátku šedesátých let, těchto ideově zapálených špionů, kteří pracovali ve východoevropských rozvědkách, ubývalo.
Na jejich místa často nastupovali mladíci, kteří toužili po dobrodružství, zatímco politika a ideologie je příliš nezajímaly.
Samozřejmě jako ve všech zaměstnáních i mezi profesionálními zpravodajci existují kariéristé, kteří tohoto zaměstnání využívají ke svému prospěchu.
A pak jsou dvě kategorie agentů, které používají výzvědné služby celého světa od nepaměti: Špioni bažící po penězích a špioni z tísně.
Vyzvědači, kteří bez skrupulí prodávají informace druhé straně, patří k nejcennějším. Ale také se všichni shodují na jejich příkrém odsudku – pokud se ovšem postupem času k důvodům jejich činnost nepřidají také podněty ideové.
S lidmi, kteří se z nejrůznějších důvodů dostanou do úzkých kvůli penězům, podvodům, nevěře a podobně, se dá většinou snadno manipulovat. Využívají je sekty, gangsteři, mafie i tajné služby. Jenže tahle kategorie vyzvědačů není příliš spolehlivá – občas se snaží ze svých závazků vyvléknout. Rizikem bývá jejich občasné zkratkovité jednání. Nicméně někteří nakonec najdou ve věcech, které by jinak nedělali, sadistické zalíbení a s chutí překonávají obavy svých řídících důstojníků. A na druhé straně se občas vynořují výjimky – lidé, které ani hrozba kompromitace nezlomí a k vyzvědačství proti své zemi se nesníží.
Špioni těchto dvou kategorií se dostávají do nejhlubších míst aparátů protivníků, dnes obvykle mnohem dál než jejich kolegové z ideje. Proto také přinášejí většinu klíčových informací. Jenže vzhledem k jejich kolísavým vlastnostem nedodávají zprávy vždycky plně spolehlivé, a proto je musí centrály porovnávat s údaji z dalších zdrojů. Ověření hodnověrnosti těchto informací tedy stojí hodně peněz a času, ale výsledek může být důležitý. Ovšem to nejcennější, co někteří přinášejí, bývají kopie dokumentů.

Seriál a kniha stále bobtnaly



První verzi námětu na seriál jsem napsal v lednu 1994 – tehdy jsem počítal s devíti díly.
Jak jsem se seznamoval s novými a novými poznatky, materiál narůstal - 13. března 1995 jsem udělal námět na 13 dílů.
Materiál dál a dál bobtnal. Jitka Pistoriusová, která byla prvním dramaturgem tohoto seriálu, si lámala hlavu, jak ho nejlíp zpracovat. Při diskusích s kolegy přišli na to, že by to neměly být jakési obrazy čs. špionáže v určitých dobách, nýbrž příběhy lidí, kteří se toho účastnili. Dnes už je zřejmě obtížné určit, kdo na tento – podle mého názoru přelomový – nápad přišel. Karel Hynie pak rozhodl, že díly budou po 56–58 minutách.
Stejně rychle se rozrůstal rukopis knihy. Při tisíci stránkách rukopisu jsem počítal se dvěma díly, při dvou tisících se třemi, nyní při asi třech tisících se čtyřmi.
V květnu 1997 jsme natáčeli v rakouském Salcburku. Jednak jsme udělali rekonstrukci únosu Bohumila Laušmana, jednak jsme pořídili rozhovor s bývalým příslušníkem americké výzvědné služby OSS z druhé světové války a po válce – Kurtem Taubem-Taylorem, Němcem z Brna.
V červnu a červenci 1997 jsme strávili pět týdnů v USA: režisérka Jitka Pistoriusová, dramaturgyně Hana Palcová, kameraman Josef Nekvasil a já. Přivezli jsme asi 80 hodin materiálu.
Po návratu jsem napsal 19. července 1997 další verzi námětu na 28 dílů.
Mezitím odešla Jitka Pistoriusová do jiné skupiny, kterou vzápětí začala vést.
Po odchodu Ivo Mathé z funkce generálního ředitele a změnách, které udělal nový šéf Jakub Puchalský, práce na seriálu stagnovala – přednost dostalo opakování normalizačního seriálu Major Zeman. Vedení ČT nemělo o náš seriál zájem. Ztratili jsme více než rok. Teprve na jaře 1999 padlo rozhodnutí, že seriál může mít 17 dílů. Po příchodu Dušana Chmelíčka a nových lidí se natáčení konečně rozběhlo, i když ne takovým tempem a v takovém rozsahu, jak jsem si představoval. Navíc letos pokračovalo za omezených finančních možností, zaviněných vánočním dobrodružstvím ředitele Jiřího Hodače. Mám pocit, že vedení ČT nikdy nevěnovalo tomuto seriálu, který bude svým způsobem mimořádný, stejně mimořádnou pozornost.

Dnes 19 dílů a čtyřdílná kniha



Nyní je hotovo 19 hodinových dílů. Kromě jednotlivých režisérů a jejich štábů na tom mají nemalý podíl oba dramaturgové – Jiří Janků a Hana Palcová, stejně jako další pracovníci ČT.
Někdy jsem se Hance a Jirkovi divil, jakou mají trpělivost, protože ne všechny díly se snadno vyráběly. Totéž platí o Karlu Hynie.
Když se na to zpětně dívám, uvědomuji si, že pan Hynie má schopnost přicházet s náměty, které jsou na první pohled fantastické, ale ve skutečnosti realizovatelné, byť až za mnoho let. Přitom dokáže ustát všechny krize, které se při takových dlouhodobých projektech nezbytně vynořují, a nepochybně i zvítězit nad svými vlastními pochybami, které ho určitě občas pronásledovaly.
Třebaže jsme skončili, doufám, že je to pouze první série. Navrhuji vytvořit v letech 2002-03 dalších 12 dílů, takže celý seriál by měl nakonec 30 hodinových dílů. Kromě toho lze natočit další tři hodinovky na vedlejší témata, která se vynořila, a čtyři půlhodinovky vysloveně špionážní (tyto půlhodinky lze přičlenit k seriálu, takže by nakonec mohlo být 32 hodin). Ovšem za jejich protagonisty musíme jet do USA (včetně vězení), Velké Británie, Švédska, Švýcarska, Itálie a Německa. Není to žádná gigantománie, ale na takové množství je a bude dost i obrazového materiálu a svědků. Nicméně mám dojem, že i těch 18 hodinovek je jedním z největších dokumentaristických projektů ČT.
Současně s vysíláním na ČT vyjde v nakladatelství Themis čtyřdílná publikace, rozdělená podle jednotlivých období (1914-1939, 1939-1945, 1945-1961, 1961-1989). První díl se dotiskuje, druhý díl šel do tiskárny začátkem listopadu, třetí díl tam doufám odevzdáme před Vánocemi, rukopis čtvrtého chci předat do nakladatelství v lednu. To znamená, že do května by mohly vyjít všechny čtyři díly. Nebudou ilustrovány, protože jsem zjistil, že bych ke všem dílům nesehnal vhodné snímky.
Jaký bude mezi těmito produkty rozdíl? Filmy zachycují dobu a krajinu, výpovědi lidí, většinou jsou dramaticky pojaté. Novinové příběhy budou jejich hrubou kostrou, ale chci, aby obsahovaly méně informací z filmu a více informací jiných. Knihy pojímám jako náčrt historie čs. výzvědných služeb během tři čtvrtě století.




Tisková konference ke knize

KARLA PACNERA ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH



Historie vzniku knihy



V roce 1993 mne požádal producent České televize Karel Hynie, abych se ujal přípravy na vytvoření televizního seriálu o historii čs. výzvědných služeb. Rozsah a zaměření nebylo nijak specifikováno. Od začátku mně bylo jasné, že kromě televizního seriálu také napíšu knihu.
Před tím dojednal Hynie spolupráci s Oldřichem Černým, ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy civilní rozvědky. Tato spolupráce spočívala v tom, že mi dal Černý konzultanta-pamětníka. Byl to dr. Přemysl Holan (+), vyhozený z politických důvodů z rozvědky v roce 1969, který se tam vrátil jako první polistopadový šéf v zimě 1990. Holan si s sebou přivedl svého stejně postiženého kolegu dr. Zdeňka Jodase (+). Oba pánové měli za úkol, aby mne orientovali v historii čs. komunistické rozvědky a blíže osvětlovali případy, které byly známé na Západě – tedy aféry odhalených čs. špionů.
Měl jsem dva prameny k těmto aférám: jednak knihy Ladislava Bittmana a Josefa Frolíka, kteří utekli v letech 1968-1969 na Západ (později rovněž rukopis Františka Augusta Ve znamení temna, který koloval ve zpravodajské komunitě), a jednak databázi čs. afér ze 70. a 80. let, kterou poskytl ČT Bittman. Na základě těchto informací jsem sestavoval desítky otázek, které jsem oběma konzultantům dával, a oni na ně odpovídali. Když si nemohli vzpomenout, pokusili se hledat v archivu první správy. Scházeli jsme se jednou týdně asi půldruhého roku. S jejich pomocí jsem navázal styky i s dalšími „osmašedesátníky“, kteří přispívali svými vzpomínkami. Rovněž jsem měl několik rozhovorů s bývalým ministrem vnitra Rudolfem Barákem (+) a potom i s jeho velmi blízkým přítelem Jiřím Ondráčkem.
Současně jsem po některých případech pátral v archívu ministerstva vnitra. Tam jsem rovněž četl studie o čs. rozvědce za první republiky a údaje o činnosti agentů-chodců z let 1948–1956. Ve vojenském archivu na Invalidovně jsem zase studoval materiály týkající se špionáže za první republiky. Řadu otázek jsem rovněž konzultoval s vojenskými historiky dr. Stanislavem Kokoškou, dr. Petrem Hofmanem, dr. Jiřím Šolcem, dr. Eduardem Stehlíkem, dr. Antonínem Klimkem.
Mezitím se mně podařilo sehnat adresy řady bývalých příslušníků třetího zpravodajského odboje, většinou žijících v USA, kterým jsem poslal výtah z materiálů uložených v archívu MV. Ale ti se naštvali: Takhle to nebylo! A buď písemně anebo při svých návštěvách republiky mne zasvěcovali do toho, jak vlastně třetí odboj vypadal. Tady mě velice pomohl pan Otakar Rambousek. Celkem jsem jich vyzpovídal víc než 25 a v květnu 1995 uspořádala ČT jejich setkání s ministrem vnitra Janem Rumlem – poprvé a naposled se v takovém počtu sešli. Rozhovory se všemi ČT předtáčela, takže jsme zachytili důležitá svědectví několika pamětníků, kteří od té doby zemřeli.
Ukázalo se, že na Invalidovně nejsou všechny věci, které bych potřeboval. Proto jsem začal chodit do Státního ústředního archivu – tam jsem mnohé údaje o první republice i o době nedávné za pomoci dr. Aleny Noskové a Mgr. Vlasty Měšťánkové našel. K řadě spisů jsem se dostával tak, že jsem dával jména lidi pracovníkům archivu MV Mgr. Daliboru Státníkovi a Mgr. Luboru Hanákovi, kteří je vylustrovali a zjišťovali čísla spisů. Některé zajímavé materiály jsem zase našel i v archivu ministerstva zahraničních věcí.
V odboji za první světové války mě zase orientovali dr. Dagmara Hájková z Masarykova ústavu AV ČR a doc. Karel Pichlík z Historického ústavu AČR (+).
Složité bylo dostat se k zpravodajcům, kteří sloužili v 70. a 80. letech. Nakonec jsem s několika mluvil, mnozí však odmítli. I oni pouze vzpomínali na to, co cítili, a jak jednali. Žádná tajemství jsem z nich nedostal, ale bylo to důležité pro dokreslení doby.
Ve velmi složité době po roce 1945 mne orientovali doc. Karel Kaplan z Ústavu pro soudobé dějiny AV a Mgr. Jan Frolík, ředitel archivní a spisové služby MV.
Neobyčejně plodná byla spolupráce s Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V první fázi s dr. Pavlem Žáčkem, dr. Jiřím Málkem, Josefem Slaninou, v poslední době s dr. Pavlem Bretem, Mgr. Prokopem Tomkem, Martou Fabšičovou (+) a dalšími. Jejich pomocí jsem zmapoval většinu únosů z Rakouska a Německa, kterých bylo v letech 1946–1972 přes dvacet.
I po odchodu pana Černého z ÚZSI mám dobré kontakty s jeho následovníky dr. Petrem Zemanem a dr. Františkem Bublanem. Tamní archivní odbor postupně odtajňuje některé materiály o činnosti komunistické rozvědky, často však nachází pouze trosky – ale díky za ně. Například nejsou jasní velitelé rozvědky v letech 1951–1953.
Spoustu zajímavých drobností o Československu jsem nacházel v knihách nejen vydaných u nás, ale hlavně z angloamerické a ruské oblasti. Pokoušel jsem se je různým způsobem konfrontovat se zdejšími materiály, případně se vzpomínkami lidí – ne vždycky jsem uspěl. Xeroxy ze starších knih mně posílá z Los Angeles dr. Vladimír Princ, knihy nejnovější vozí z Londýna Zdeněk Mastník.
Velkým přínosem pro mne byla pětitýdenní cesta se štábem České televize v létě 1997 po USA. Navštívili jsme Ladislava Bittmana, bývalého plukovníka KGB Dalibora Valouška, řadu bývalých řídících důstojníků a kurýrů třetího odboje, jazykovou školu Pentagonu v Monterey v Kalifornii, kde se odehrála jedna velká špionážní aféra, atd.
Při tomto pátrání jsem nacházel spoustu nejasných míst, nedopovězených příběhů. K jejich objasnění jsem se pokusil použít internet. Nejdřív asi v roce 1995 otiskl sérii mých otázek Ondřej Neff v Neviditelném psu, asi v roce 1998 další sérii na iDnes. Někteří pamětníci se přihlásili, takže jsem zjistil data úmrtí několika lidí a jejich další osudy, na mnoho otázek však odpovědi nepřišly. Nejvíc jsem rád, že se mně podařilo dál dotáhnout osudy radisty Allana Dullese z konce války Václava Hradeckého. Bohužel jeho konec neznáme, marně po něm pátrali přátelé na Novém Zélandu.
Na začátku jsem neměl představu, jak tlustou knihu napíšu. Nejdřív jsem si myslel, že to bude necelých tisíc stránek, potom jsem říkal v nakladatelství, že to vyjde na dva svazky. Nakonec mám přes 3000 stránek a pořád ještě dopisuju nové podrobnosti, takže z toho budou čtyři svazky. Jsem rád, že nakladatelství Themis a vedení Tiskárny MV tohle obrovské dílo přijaly. Jeho vydání jsme společně načasovali na dobu, kdy na ČT 2 běží 19dílný seriál, který jinými prostředky hovoří o stejném tématu.


HISTORIE VZNIKU TELEVIZNÍHO SERIÁLU O ČS. ŠPIONECH-1 Tisková konference v nakladatelství Themis - napravo šéfredaktorka Vlaďka Křižanová, nalevo sedící Karel Hynie z ČT


Během této práce jsem se seznámil možná se stovkou lidí. Některé jsem nikdy neviděl a asi ani neuvidím, protože žijí v Austrálii a na Novém Zélandu – dopisujeme si mailem. S těmi, kteří přijíždějí jednou dvakrát za rok na několik týdnů z Ameriky, se vždycky sejdeme aspoň na oběd. Někteří se stali mými blízkými přáteli.
Byla to strašně zajímavá práce. Setkal jsem se při ní s mnoha špinavostmi a podrazy, jak to ve špionáži bývá, ale také s mnoha čestnými a poctivými vlastenci, kteří bojovali za Československo.
31. 1. 2002

Sladkokyselé pocity nad Trilobitem


Dostali jsme Trilobit Beroun 2002 – někdejší producent České televize Karel Hynie a moje maličkost. Za televizní seriál Československo ve zvláštních službách o historii čs. výzvědných služeb, který se vysílal v první polovině tohoto roku. Minulou sobotu jsme si pro něj jeli do Berouna.
Trilobity a další ceny uděluje Český filmový a televizní svaz FITES spolu s městem Berounem. Tohoto ocenění si samozřejmě vážíme. Jenže současně jsme měli sladkokyselé pocity, které jsme při přebírání téhle ceny také vyjádřili.
Ještě v době vysílání tohoto seriálu dala Česká televize výpověď oběma dramaturgům tohoto seriálu, Jiřímu Janků a Haně Palcové. A Karlu Hyniemu jako jedinému z oblasti dokumentaristiky rozehnala tvůrčí skupinu. Zřejmě pracovala jako nejhorší ze všech. Samozřejmě podle kritérií Balvínova vedení ČT a dnešních šéfů publicistiky. Protože odborná porota FITES si zřejmě myslí něco jiného. Hynie totiž produkoval nejen tenhle náš seriál, nýbrž i dlouhodobý cyklus Hledání ztraceného času, za nějž dostal jeho autor Karel Čáslavský zvláštní cenu poroty. A také pro něho pracoval nedávno zesnulý režisér a kameraman Milan Maryška, jemuž porotci udělili Trilobita in memoriam.
Ovšem v nynějším centru dokumentaristiky dnes vládnou takové poměry, že Čáslavský odchází se svým cyklem do redakce zábavy – to v Berouně veřejně proklamoval. Také se mluví o dalších tvůrcích, kteří hledají jiné zázemí.
My jsme původně počítali s tím, že seriál Československo ve zvláštních službách ještě doplníme dalšími devíti díly na 27, abychom postihli všechny hlavní protagonisty a události; několik pozoruhodných rozhovorů s lidmi, kteří už jsou mrtví, máme natočeno. Zřejmě nám nezbude také nic jiného, než se poohlédnout v redakci zábavy, jestli by neměli o špiony zájem. Jenže to know-how, kteří vyhození dramaturgové během pěti let získali, se bude obtížně nahrazovat.

15.12.2002 – vyšlo v MF Dnes

PS: A po otištění tohoto článku se vedoucí redakce publicistiky namíchl, takže plány na vytvoření dalších dílů padly.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks