Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

05.10.2007 RYTÍŘI LÉKAŘSKÉHO STAVU – výňatky ze dvou kapitol

Spolu s Martinou Riebauerovou jsme napsali příběhy čtrnácti předních českých lékařů, kterým Česká lékařská komora udělila titul „Rytíř lékařského stavu“ . Tyhle příběhy jsme psali s chutí – jsou to příběhy lidí, kteří věnovali celý svůj život jiným lidem, svým pacientům. Přitom nás udivilo, jak všechny tyhle vynikající kapacity komunistický režim utiskoval – přesto, že je potřeboval.
Tady jsou dva zkrácené příběhy, které ještě v dalším zkrácení vyšly v MFD.

CELÝ ŽIVOT NA BULOVCE



Pro Josefa Hercze byl největší zkušeností útěk ze Slovenska v roce 1940 a potom služba v čs. zahraniční armádě. Jako lékař se specializoval na chirurgii – považuje se za dělníka chirurgie. Titul „Rytíře lékařského stavu“ dostal v roce 1996, mezi prvními.
RYTÍŘI LÉKAŘSKÉHO STAVU – výňatky ze dvou kapitol-1
Na neznámém ostrůvku uprostřed Středozemního moře ztroskotalo 8. října 1940 všech 508 lidí. Před čtvrt rokem vypluli z Bratislavy lopatkovým parníkem Pentcho po Dunaji, ale v ústí řeky na ně zaoceánská loď už nečekala, proto se vydali na cestu dál do Palestiny na tomto křehkém plavidle.
Třetího dne se pět mladíků rozhodla, že se vydají na záchranném člunu hledat pomoc na Krétu. Celý den usilovně veslovali a večer se jim v dálce ukázala světla. Kréta! Jenže je uchvátil mořský proud a unášel je pryč.
Pátý den plavby pomýšleli na sebevraždu. Najednou se nad nimi objevilo malé letadlo. Za chvilku se na obzoru vynořila skupina lodí. Ke člunu se přiblížila jedna z nich, posádka shodila dolů provazový žebřík a pět ztroskotanců se vyšplhalo nahoru.
Ocitli se na palubě torpédoborce Nubian. Patřil do britské flotily, která plula z Malty do Alexandrie. Radista vyslal zprávu o ztroskotancích na ostrůvku Chamilonesi. Italové, kteří tento ostrov drželi, trosečníky zachránili.

Cesta za svobodou


Pocházel z početné židovské rodiny, která hospodařila na samotě Čalovka poblíž vesnice Egreš u Trebišova na jihovýchodním Slovensku. Měl šest bratrů, Josef či Jošču byl čtvrtý v pořadí. Odjel do Prahy studovat medicínu. Když v listopadu 1939 němečtí okupanti zavřeli české vysoké školy, vrátil se domů.
Za 15 tisíc korun, které mu dali rodiče, si koupil lístek na vystěhovaleckou loď Pentcho. Tři stovky uprchlíků vyplulo z Bratislavy 18. května 1940, cestou přistoupili další lidé, takže se jich tam tísnilo přes pět set, dvojnásobek povoleného počtu pasažérů.
Ve Středozemním moři se lodi zadřel motor. A potom plavidlo ztroskotalo.

„Krysy pouště“


V Egyptě vstoupil Hercz a tři jeho kamarádi do československé vojenské jednotky. „Velitelé požadovali, abych jako medik nastoupil k sanitě. To jsem odmítl. Chtěl jsem bojovat se zbraní v ruce. Stal jsem se tedy pěšákem.“
Němci a Italové oblehli 11. dubna 1941 severoafrický přístav Tobrúk. V říjnu britské velení vystřídalo obránce – do Tobrúku poslalo i československý prapor, vedený podplukovníkem Karlem Klapálkem.
Německá propaganda se snažila obránce zlomit i morálně. Britský kolaborant, jemuž se říkalo „lord Haw-Haw“, vyzýval z berlínského rozhlasu Brity, Australany, Poláky, Čechy a Slováky: „Vylezte ven, krysy!“ Toto posměšné označení však vojáci přijali s hrdostí a začali si říkat „krysy pouště“.
Vojáci chodili v noci často na hlídky a přibližovali se k nepřátelským pozicím, kde odposlouchávali rozhovory. Poručíka Kleina musel Hercz doslova uprosit, aby ho do nich zařazoval. Jeho 194 centimetrů totiž považoval za riziko.
Svůj první Válečný kříž 1939 dostal Hercz za to, že „se choval srdnatě a odvážně,“ jak bylo řečeno v rozkazu. „V pevnosti Tobrúk zúčastnil se celkem 15 hlídek. Při jedné z nich poskytl raněnému veliteli první pomoc. Byl jedním ze tří nejlepších hláskařů své čety.“
V srpnu 1943 převezli většinu československých vojáků do Británie, aby posílili obrněnou brigádu.

Obléhání Dunkerque


Začátkem června 1944 se západní armády vylodily v Normandii ve Francii – otevřela se druhá fronta. Až na přelomu srpna a září převezli Spojenci jejich brigádu na kontinent. Dostala za úkol obklíčit město Dunkerque obsazené Němci.
„Jako rotný aspirant jsem velel průzkumné čety u motopraporu. Po nějaké době mě poslali do Anglie, abych převzal čtyřicet nováčků – většinou chlapců ze Sudet obsazených nacisty, kteří museli narukovat do německé armády, ale při nejbližší příležitosti se vzdali Spojencům a hlásili se k nám.“
Když se konečně německý velitel Dunkerque 9. května 1945 vzdal, mohla se brigáda přesunout do Československa.

Krutý návrat domů


V létě se předvedla brigáda na přehlídce v Praze. Vojáci byli ubytováni ve stanovém táboře na Vypichu. Tam se setkal s bratry Alexandrem, Kolomanem i s Dezidérem, kteří byli příslušníky Svobodova armádního sboru.
V britské uniformě odjel Jošču domů na východní Slovensko pátrat po ostatních členech rodiny. „Z našeho statku zůstaly trosky. Nikoho jsem nenašel. Známí mně vyprávěli, že statek byl arizován – převzal ho Mikloš Kompir, soused, kterému otec před válkou pomáhal a radil, dobře se znali. Kompir vstoupil do Hlinkovy gardy, což byla stranická policie, do níž se přihlásili často největší zločinci, a jako místní velitel začal vládnout obci. Tento člověk, který měl být mému otci za mnoho vděčný, si však z něho udělal otroka. Osamělý otec si tak zoufal, že v roce 1942 spáchal sebevraždu. Hned po osvobození vstoupil tento arizátor do komunistické strany, protože si vypočítal, že by si tak mohl zachránit krk. My s Alexandrem jsme ho vytáhli na louku u vesnice a přede všemi ho do krvava zbili. V košické nemocnici se kurýroval tři týdny. Vojenský prokurátor z Košic nás žaloval za těžké ublížení na těle. Avšak hlavní vojenský prokurátor v Praze, který si nás předvolal, tuto žalobu po tom, co jsme mu řekli, odložil. Takových případů, často daleko horšího vyřizování účtů, měli víc.“
Paní Herczová a nejmladší bratr Evžen skončili v německém koncentráku.

Zapamatoval si jména všech pacientů


Na podzim 1945 se Josef Hercz vrátil na medicínu. Armáda mu přiznala odstupné 42 tisíc korun, ze kterých si vybíral každý měsíc peníze na živobytí.
Lékařský diplom dostal 24. května 1946. V červenci nastoupil v Sanopsu na pražském Smíchově, což byla nemocnice soukromých zaměstnanců. Brzy však zjistil, že mu to příliš nevyhovuje: „Do Sanopsu nepřicházeli pacienti s akutními zraněními a chorobami, nýbrž lidé už vyšetření, kteří potřebovali klasické operace. To mně nestačilo, tam bych se toho mnoho nenaučil. Dezidér, který se uchytil na chirurgii v nemocnici na Bulovce, mě lákal k nim. Přešel jsem tam v říjnu 1947.“
Chirurgie na Bulovce byl obrovský útvar: 263 lůžek, 11–12 lékařů, z toho jenom tři, kteří měli větší zkušenosti, a několik desítek sester a pomocnic. Mladý lékař tam zpočátku i bydlel v malém pokojíčku v podkroví.
V listopadu 1947 se oženil s úřednicí Květou Heidlerovou. Narodily se jim dcery Hana a Dana.
Nakonec v této nemocnici na severním okraji Prahy prožil dr. Hercz celý život. Za sekundáře, doktorského nováčka, povýšil na staršího sekundáře, potom se stal ordinářem pro traumatologii – tedy vedoucím oddělení, kde pečovali o pacienty s nejrůznějšími úrazy.
„V sedm hodin ráno jsem prošel své oddělení, to byl můj zvyk. Jsem pyšný na to, že jsem si zapamatoval jména všech pacientů, kteří tam leželi. Byla to tvrdá práce, ne každý ji zvládal. Když jsem měl noční službu, vzbudili mě někdy i pětkrát. Ale mě stačilo, abych na dvacet minut zavřel oči, a mohl jsem jít zase pracovat. Někdy jsem po víkendové službě, tedy po osmačtyřiceti hodinách, ještě celé pondělí operoval.“

Největší chirurgický zážitek – srdce


V polovině šedesátých let si Hercz musel sáhnout i na srdce. „V sobotu dopoledne přišel mladší kolega a říkal, že má v ambulanci pacienta s malou rankou pod levou bradavkou. Mladík vyprávěl, že byl s kamarádem na tahu, potom si šel lehnout k němu do bytu a spadl na něho kindžál zavěšený na poličce. Nechali jsme mu zrentgenovat hruď a na snímku jsme viděli rozšířený srdeční stín. To znamenalo, že buď selhává srdce, anebo krvácí do perikardu čili osrdečníku. Okamžitě na sál! Otevřel jsem perikard, vytekla spousta krve. Na srdci jsem zpozoroval asi centimetr dlouhou červenou čáru. Nejspíš sraženina krve. Dotkl jsem se jí prstem a vytryskl gejzír krve. Okamžitě šít! I když jsem to nikdy nedělal, nezbývalo nic jiného. Chlapec by jinak zemřel. To byl můj největší chirurgický zážitek.“
V říjnu 1969, v době, kdy začínala Husákova normalizace, stačil dr. Hercz ještě odjet do Spolkové republiky. V nemocnici v Northornu poblíž holandských hranic pracoval jako chirurg. Němci mu navrhovali, aby tam zůstal natrvalo, ale jeho to nelákalo.

Výdrž do pětasedmdesáti


V roce 1974 byl jmenován primářem chirurgie. „Za mého vedení se chirurgické oddělení postupně zmenšovalo. Nejdřív vznikla v prvním patře dětská chirurgie. Další intenzifikace péče umožnila zkracovat dobu hospitalizace, a proto ubývalo lůžek. Pacienty, kteří se po operaci dobře hojili, jsme mohli vyhánět z postele dřív a také je dřív posílat domů.“
Do penze odešel primář Hercz v roce 1983, po devíti letech. Nicméně na Bulovce zůstal, i když na zkrácený úvazek a i když už se do těžkých operací už nepouštěl. Nemocnici definitivně opustil v roce 1992, v pětasedmdesáti.

Generál ve službě kamarádům


Po pádu komunismu začaly na něj pršet všemožné pocty. V říjnu 1995 byl mezi prvními čtyřmi, které Česká lékařská komora jmenovala rytíři lékařského stavu. Francouzský velvyslanec mu předal titul rytíře řádu Čestné legie. Český prezident ho povýšil do hodnosti brigádního generála a později dostal Řád T. G. Masaryka 1. třídy.
Jako místopředseda Československé obce legionářské skoro denně úřaduje v její kanceláři v centru Prahy. „Pomáhám kamarádům obstarávat lékařskou péči.“
Primář dr. Hercz operoval desetitisíce lidí, zachránil možná tisíce životů. Přesto říká: „Když se mně ptají, co považuji za nejvíce záslužný čin svého života, odpovídám bez váhání. To, že jsem se s dalšími čtyřmi ztroskotanci vydal na chatrném člunu pro pomoc směrem ke Krétě. Kdyby se nám to nepodařilo, všichni bychom zemřeli žízní a hladem.“

Život v datech


Narozen 11. srpna 1917 poblíž vesnice Egreš u Trebišova
Studoval medicínu v Praze
Na parníku Pentcho ztroskotal 8. října 1940 ve Středozemním moři
Po zachránění vstoupil v Egyptě v květnu 1941 do čs. zahraniční armády, účastnil se obrany Tobruku
Když Spojenci obsazovali západní Evropu, jako příslušník čs. obrněné brigády se účastnil obléhání Dunkerque
Po návratu do Československa dostudoval lékařskou fakultu, promován 24. 5. 1946
Nastoupil v sanatoriu Sanops, v létě 1947 přešel na chirurgickou kliniku nemocnice na Bulovce
V roce 2003 byl zvolen místopředsedou Československé obce legionářské. Vzápětí byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

DĚTI NA OPERAČNÍM SÁLE



Profesor Václav Vladimír Tošovský patří k zakladatelům české dětské chirurgie. Titul „Rytíř lékařského stavu“ mu udělila Česká lékařská komora v roce 1998.

O tom, co dobrého pro jednotlivé lidi udělal, profesor Tošovský nerad mluví. „Mně moc pomohl v létě 1948,“ vzpomíná Vojtěch Klečka. „Dostal jsem povolávací rozkaz na vojnu. Měl jsem se 22. června hlásit ve Štefánkových kasárnách na Náměstí republiky v Praze k pětiměsíční službě. Avšak já jsem v té době převáděl lidi přes hranice do západního Německa. Na večer jsem měl domluveno, že převedu patnáct skautů ze svého 98. pražského oddílu. A kromě toho jsem dělal agenta-chodce pro jednu českou zpravodajskou skupinu – nosil jsem jim různé zprávy o situaci v Československu. Musel jsem se ze cvičení dostat. Vzpomněl jsem si na doktora Tošovského, který mně pomohl už za války, když jsem měl potíže s totálním nasazením v Německu.“
Číšník Klečka přišel za dr. Tošovským, který ordinoval na Karlově. Věděl, že lékař je stejně jako on věřícím křesťanem, a proto zariskoval. „Pane doktore, nemůžu jít na vojnu, protože převádím lidi na Západ. Potřebuju, abyste mi nějak pomohl.“
Tošovský zabědoval: „Ale co kdyby to prasklo. Mám přece tři děti!“
Klečka ho ujišťoval: „Pane doktore, zůstane to jenom mezi námi a Pánem Bohem!“
Trochu uklidněný lékař zavolal majora Rusňáka do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích: „Pane kolego, mám tady takový neobvyklý případ. Posílám vám dobrého přítele. Potřeboval bych, abyste mu dali sádru.“
Když přišel Klečka do střešovické nemocnici, doktor Rusňák se na nic neptal, jenom zavolal: „Sestři, budeme sádrovat.“ A na Klečkovu zdravou pravou nohu nasadili sádrový obvaz jako při zlomenině.
Takto vybaven odjel mladý muž tramvají do kasáren. Velitel, u kterého se hlásil, ho poslal pryč: „Nastoupíte později.“
Doma si Klečka odstřihl sádrový obvaz a šel na nádraží. Večer vystoupil z vlaku v Nýrsku a v noci převedl všechny své chlapce do západoněmeckého Lambachu. Když ho později StB zatkla, Tošovského neprozradil.

Nakonec zůstala medicína


Když se narodil manželům Václavovi a Marii Tošovským v Proseči u Skutče čtvrtý chlapec, měli o něj strach. Novorozeně vážilo jenom 2250 gramů a jeho tři bratři krátce po narození zemřeli. Malý Václav přežil a zůstal jedináčkem. Po gymnáziu se rozhodl pro medicínu.
V červenci 1936 potkal u rybníka neznámou dívku s rukou zavěšenou na šátku. Šestnáctiletá Ema Pechancová, dcera krejčího z Prahy, přijela na prázdniny k dědečkovi a babičce. Po třech dnech jí Václav řekl, že v zimě promuje, půjde na dva roky na vojnu a pak si ji vezme za ženu. „Neřekla ne, neřekla ano, jenom mne ujistila, že s nikým nechodí a zatím s nikým chodit nebude. A tak jsme se potom vzali.“

Na radu snoubenky pediatrem


Vojenská služba končila podporučíku Tošovskému 31. března 1939 – už v protektorátu, který zřídili v okupovaných Čechách a na Moravě Němci.
Jedno odpoledne šel s Emou po Starém Městě. Na Betlémském náměstí ho dívka upozornila na skleněnou tabulku na masivních dveřích starobylého měšťanského domu: Primář MUDr. Václav Kafka, operateur, řiditel České dětské nemocnice. „Co kdyby ses tam zeptal, jestli by tam pro tebe nebylo místo?“
Vešel do domu a zazvonil. Otevřel mu drobný štíhlý bělovlasý pán v bílém lékařském plášti. Nesměle vyslovil svou prosbu. Primář ho překvapil: „Můžete nastoupit hned zítra.“
Pediatrů bylo v Praze málo, proto všichni sloužili dnem i nocí. Hodně času trávili operacemi slepého střeva a různých kýl i napravováním polámaných kostí. Bohužel úmrtnost na komplikace zánětu slepého střeva byla vysoká, až čtvrtina dětí umírala.

Americké zkušenosti


V červenci 1945 přešel mladý lékař na kliniku ortopedie a dětské chirurgie, vedené profesorem Janem Zahradníčkem. Koncem léta 1947 dostala klinika dvě stipendijní místa od Světové zdravotnické organizace na půlroční pobyty v USA. Starší asistenti, kterým je profesor nabízel, se různě vymlouvali, volba padla na Tošovského.
Zakotvil uprostřed Spojených států v Lincolnu u Jamese E. M. Thomsona z Nebraské univerzity, který loni navštívil jejich kliniku. Velmi ho zaujaly přednášky a diskuse na kongresu Americké akademie ortopedických chirurgů v Chicagu, kam ho Thomson jako její prezident pozval.
Pařížský profesor Leveuf kritizoval Zahradníčkovy operace vrozeného vykloubení kyčlí. Avšak metodu nepochopil. Thomson, který Zahradníčkův postup znal, Tošovského vybídl: „Přihlaste se do diskuse a upozorněte ho na ten omyl. Ale nejdřív mu musíte poblahopřát, pochválit vynikající diapozitivy a teprve potom zkritizovat, nemilosrdně zkritizovat. Nakonec ho opět pochvalte. Mluvte tak, abyste si s ním potom mohl sednout na koka-kolu.“
Tošovskému se nechtělo, anglicky mluvil mizerně, ale Thomson ho donutil. Vysoukal ze sebe příspěvek, pět tisíc Američanů ho odměnilo potleskem. Po něm si vzal slovo Thomson a referát českého kolegy ještě zopakoval.
„Proč, profesore Thomsone?“ chtěl vědět Tošovský.
„Protože vám vůbec nerozuměli.“
„A proč mě tolik tleskali?“
„Protože tak roztomilou angličtinu ještě nikdy neslyšeli a neuslyší.“
Na pozoruhodnou možnost u zlomenin dětí poukázal profesor Blount z Milwaukee. Podle jeho zkušeností není třeba zlomené kosti nohou a rukou vždycky operovat, v určitých případech srostou samy, musí se však znehybnět. Rostoucí kost dítěte je nadána obrovskými biologickými rezervami. Má schopnost přestavby, remodelace, takže některé úchylky, které chirurgové ponechají bez napravení, se vyrovnají, zhojení je dokonalé.
Následovala další šňůra návštěv. Nejvíc Tošovského upoutala práce profesora W. E. Ladda v Bostonu. Týkala se diagnostiky a léčby vrozených anomálií břicha, které způsobovaly neprůchodnost střev i u novorozenců.

Dětské zlomeniny bez operace?


Před Vánocemi 1949 zaskočil asistenta Tošovského Zahradníček: „Měl byste na několik týdnů vést oddělení dětské a ortopedické chirurgie.“
Čerstvě jmenovaný primář se specializoval na chirurgii břicha, končetin a neurochirurgii vrozených vad. „Doma jsem si našel své poznámky z chirurgického oddělení dětské nemocnice v Bostonu i Laddovu dětskou břišní chirurgii, která se pro mně stala nepostradatelným průvodcem po celý život. Tvrdé okolnosti i to, co jsem viděl v Bostonu, mne přinutily, abychom se začali více věnovat i chirurgii těch nejmenších – novorozenců.“
Pořád přemýšlel nad zkušeností kolegy Blounta, který vychýlené některé úchylky zlomených kostí rukou a nohou neoperoval. Mají to vyzkoušet, anebo ne? Když se to nepodaří, budou muset malého pacienta stejně operovat. Nebudou je popotahovat nadřízení, anebo prokurátor? Nakonec pomohla náhoda. Měli operovat šestiletou dívenku z východních Čech, které se špatně zhojila zlomenina stehenní kosti, byla ohnutá a o několik centimetrů kratší. Avšak to ráno, kdy ji měli přivézt na operační sál, se jí vyrazily spalničky. Poslali ji domů, aby se tam vykurýrovala. Potom dostala plané neštovice a nakonec ji postihly příušnice. Když ji po několika měsících přivezli, nemuseli na ni vůbec sáhnout – deformace zmizela.

„Proklouznutí“ nestraníka


Postupem doby se pouštěl Tošovský i do stále složitějších operací hlavy dětí. Patřil mezi první české lékaře, kteří s úspěchem operovali pacienty postižené vodnatelností mozku čili hydrocefalem. Tyto děti zůstávaly slabomyslné a brzy umíraly. K jejich léčbě používal speciální ventil, který za zvýšeného tlaku tuto nadbytečnou tekutinu odčerpával. Někteří uzdravení pacienti potom dokonce vystudovali vysokou školu.
Několikrát mu členové výboru KSČ nabízeli, aby vstoupil do strany. „Vždycky jsem to přešel mlčením anebo výmluvou. Nakonec od toho upustili.“
Není divu, že teprve na jaře 1968, kdy se politická situace uvolňovala, mohl být jmenován profesorem. A když v té době odcházel profesor Kafka do penze, byl jediným kandidátem na místo přednosty kliniky.
„Později manželovi jeden nadřízený prozradil, že v osmašedesátém do tohoto postavení proklouzl,“ říká paní Tošovská.

Lékařská dynastie


V březnu 1979 odešel sedmašedesátiletý profesor Tošovský do důchodu. Vyjednal si však místo na chirurgickém oddělení dětské polikliniky v Motole – jednou týdně operoval. Potom vypracovával na katedře posudkového lékařství Institutu pro další vzdělávání lékařů posudky na různé složité případy.
Když se mu naplnila osmdesátka, zůstal doma. Žije uprostřed široké rodiny, obklopen pěti dětmi, které mají tři desítky vnoučat a pravnoučat. Většina dětí šla v jeho šlépějích – stali se lékaři.

Život v datech


Narozen 1. července 1912 v Proseči u Skutče
Promován na lékaře 9. 12. 1936
Externistou ve Vinohradské nemocnici od ledna 1937
Ve vojenské službě od dubna 1937 do března 1939
V České dětské nemocnici v Praze od dubna 1939
Na klinice ortopedie a dětské chirurgie od července 1945
Studijní cesta do USA 1947–1948
Primářem oddělení dětské a ortopedické chirurgie od ledna 1950
Profesorem a přednostou kliniky na jaře 1968
Přesun kliniky z centra Prahy do nového objektu v Motole 14. 7. 1978
Do důchodu odešel v březnu 1979
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks