Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kamarádi odcházejí

13.03.2013 Odešel Slávek Hubálek

V úterý podvečer mi zavolal bratr Mirek: „Zemřel Slávek Hubálek.“ Tahle zpráva mě zdrtila. Na dnešek jsem kvůli tomu špatně spal – Slávek, který si nikdy nestěžoval na zdraví.
O Slávkovi jsem začal slýchat ve druhé polovině osmdesátých let, kdy dával rady kolegyni Marcele Pecháčkové při psaní seriálu Sexmise ve Víkendu Mladé fronty. Marcela tam za jeho pomoci bořila všechny mýty o tom, co se smí a co se nesmí o sexu v deníku psát. Myslím, že tím oba dva pomohli mnoha zakomplexovaným lidem.
V letech 1990–1992, kdy byl tiskovým mluvčím ministra zdravotnictví Martina Bojara, jsme se stýkali trochu víc. Potom jsme se vídali častěji při různých příležitostech.
Slávek založil firmu na hledání špičkových manažerů, taky psychologicky testoval zájemce o práce v rozvědce, kriminalisté ho začali zvát k psychologickým analýzám vrahů. Občas jsme spolu chodili na obědy a povídali si o tom. Z mimoděčných poznámek jsem si uvědomil, že Slávek patřil mezi ty lidi ze šedé zóny, kteří za minulého režimu pomáhali přežít chartistům a dalším disidentům – nechlubil se tím, jenom to z něho někdy vypadlo.
Když jsme začátkem roku 1999 začali sérii pátečních večerů u Marcely Pecháčkové, věnovaných různým tématům, požádal jsem Slávka, aby promluvil na téma Psychologické rozdíly mezi špičkovými manažery a profesionálními vrahy. Zhostil se toho dokonale – řekl nám, že rozdíly nejsou velké, obě profese se vyznačují vypjatým egoismem a neschopností se vcítit do pocitů druhých. Od té doby byl prakticky věčným návštěvníkem těchto večírků a diskutérem, který vnášel do problémů úplně nový svěží pohled.
Často jsme spolu mluvili o vrazích, které pro pražskou modrpartu zpovídal, i o sexuálních deviantech, jimž se v minulosti hodně věnoval. Třebaže se setkával s lidmi na nejnižší příčce společnosti, necítil k nim žádnou zášť, uměl si vysvětlit jejich složité životní osudy, a sám zůstával životním optimistou.
Byl také nesmírně čestný. O tom svědčí příběh katarského prince obviněného ze sexuálních styků s mladistvými, kdy dostal nabídku, aby ho psychologickým posudkem očistil. Odmítl, nepovažoval to za slučitelné se svým vědomím. Přitom se mohl odměnou nadosmrti zaopatřit – to zřejmě učinili jiní.
Jsem rád, že ho nakladatel Zdeněk Čech přiměl ke společnému sepsání knihy Zpovědník vrahů. Tam rekapituoval všechno, co věděl a co mohl s ohledem na citlivost případů povědět.
Slávek se také s chutí vyjadřoval k politice. Jako psycholog prokoukl jak Václava Klause, tak Miloše Zemana a neváhal o tom veřejně mluvit – na lidi v čele republiky to nebyl příjemný pohled, bohužel.
PhDr. Slavomír Hubálek byl demokrat, životní optimista a čestný člověk. Škoda, že takových lidí ubývá, ubývá v mladém věku. Vždyť mu nedávno bylo pětašedesát.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks