Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kamarádi odcházejí

11.07.2011 Zemřel Standa Bártl, můj učitel popularizace vědy

Dostal jsem mejlem zprávu, že umřel Jirka Svoboda, kdysi grafik redakce deníku Mladá fronta a potom i nakladatelství MF. Chtěl jsem na to upozornit Standu Bártla, dalšího borce z MF, vytočil jsem jeho telefonní číslo a ozval se vnuk: „Děda včera v neděli 10. července zemřel. Zradilo ho srdce.“

Zemřel Standa Bártl, můj učitel popularizace vědy-1 Standu Bártla jsem poznal, když jsem nastoupil na jaře 1959 do redakce Mladé fronty. Byl jsem vržen do něčeho, s čím jsem nepočítal – dostal jsem za úkol naplňovat jednu tiskovou stranu týdně články o vědě. Malér, nic jsem o tom nevěděl. Naštěstí se před několika týdny vrátil z půlroční cesty do Antarktidy Standa, který mě do téhle práce občas zasvěcoval. Moc se totiž v redakci neukazoval – psal o svém putování knihu a musel absolvovat šňůru přednášek po republice. Byl druhým Čechem, který se v moderní historii do tohoto šestého světadílu podíval, a proto se musel se svými dojmy široké veřejnosti svěřovat. Domů se vracel na sovětské lodi s astronomem Antonínem Mrkosem, který tam malou invazi z Československa zahajoval.
Uměl psát, takhle popsal poslední chvíle v Antarktidě: „Jdeme. Poslední procházka po šestém světadílu. Chvíle, na které nikdy nezapomenu. S tichým šelestem proudí kolem našich nohou prachový sníh, hnaný slábnoucím větrem. Celý povrch bariéry se pohybuje jako zčeřená hladina nesmírně bílé řeky a teče k zapadajícímu slunci. Bělosněžné pláně oslepivě jiskří a blyští v dokonale průzračném vzduchu. Obklopují ze všech stran do nedohledna stanici i loď, kotvící tři kilometry odtud."
Teprve po návratu z dvouleté vojenské služby jsme spolu seděli proti sobě natrvalo. A teprve potom jsem mohl naplno čerpat z jeho zkušeností, jak psát o vědě. Ukazoval mi to v praxi – opravami mých článků.
Standa se narodil 13. prosince 1927 v Praze. Vyučil se prodavačem v elektrotechnickém obchodě. V roce 1949 nastoupil do redakce Mladé fronty. O deset let později zakládal v MF vědeckou přílohu – první vědeckou rubriku v českých denících.
Strhávalo ho neznámo, ale neznámo v seriózním pojetí. Začal se zajímat o tajemné polární kraje a v roce 1958 vydal knihu o Antarktidě Bílá pevnina. Právě ta mu otevřela cestu na tento kontinent.
Z redakce si občas dál odskakoval na kratší cesty po světě – léto 1963 trávil se Sověty zase v Arktidě. V roce 1977 se vypravil na Sibiř, do Jakutska na největší naleziště diamantů na světě.
Z polárních oblastí vytěžil několik dalších knih: Tady končí svět o své cestě k jižnímu kontinentu v zimě 1958–1959, dále Antarktida v obrazech, Arktida stopami průkopníků, Karavany půlnoci, A mizeli na sever, naposled Záhada dobývání severního pólu (2009).
Ovšem v této oblasti probíhala i studená válka – skrývaly se tam atomové ponorky. Vyprávění o nich nazval Atomová Arktida a Stíny mořských hlubin.
Mnozí polární průkopníci létali do ledových končin v letadlech a vzducholodích. Standu zvláště zaujal příběh amerického admirála Richarda Byrda, který prohlašoval, že přeletěl nejdřív severní a potom jižní pól. Ovšem právě o jeho prvenství u severního pólu vznikly pochybnosti. Navíc Byrd měl určité české kořeny, teď si nevzpomenu na podrobnosti. Standa pátral v západních archivech a muzeích, výsledkem byla kniha Let Josephiny Fordové.
Za druhé světové války dopravovali Britové a Američané Sovětům válečný materiál loděmi po Severním moři, kde na ně číhaly německé ponorky. Nejtragičtější události věnoval knihu Záhada konvoje PQ 17, později Zkáza černé eskadry.
Odtud byl už jenom krůček k objasnění leteckých bojů na severu za druhé světové války. Kvůli tomu navštěvoval muzea a pamětníky v New Yorku, Chicagu, Torontu, Buenos Aires a Tokiu. Společně s Františkem Kuníkem o tom vydal knihu Křídla nad oceánem. K memoárům slavného válečného letce, který našel svůj azyl v USA, Václava Kordy, u něhož v New Yorku pobýval, napsal doslov.
Psal pomalu, pečlivě, všechna fakta si důkladně ověřoval, v jeho knihách a článcích nebyly chyby. Rukopisy proto odevzdával na poslední chvíli – ale s tím už všichni počítali.
Prakticky dvě desetiletí vedl přílohu MF Víkend. Nebyla to snadná doba. Standa bez rozmýšlení kryl otiskování článků zakázaných autorů, samozřejmě pod pseudonymy. Fungovalo to bez obtíží až do listopadu 1989, nikdy se to neprozradilo.
Do penze odešel Standa Bártl na jaře 1989. Už přesluhoval a měl v plánu ještě několik knih. Před dvěma roky vydal poslední. A když kolegové v MF DNES potřebovali článek z polárních oblastí, ochotně ho napsal. Takže byl celý život spjatý s novinami.

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks