Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

kamarádi odcházejí

24.10.2007 Další kamarád se ani nerozloučil – Ivo Budil

Ve středu 24. října odpoledne mi volala kolegyně Eva Bobůrková: „Ivo Budil zemřel.“ Na portálu Českého rozhlasu jsem našel zmínku, že „po krátké těžké nemoci“. Bylo mu čtyřiasedmdesát, to zas není tolik.
Když jsme se nedávno na Akademii věd potkali, zmínil se, že byl delší dobu nemocný. „Jaké rozhovory se tedy vysílaly, když jsi nebyl?“ chtěl jsem vědět. Ivo v poslední době totiž dělal každý den desetiminutové rozhovory s vědci a dalšími lidmi pro rádio Leonardo. „Reprizovali staré věci,“ odpověděl.

Další kamarád se ani nerozloučil – Ivo Budil-1S Ivem jsem se znal od začátku šedesátých let. V pražské redakci Československého rozhlasu vedl oddělení vědy a techniky, takže jsme se setkávali poměrně často. Byl jsem zelenáč a on měl za sebou dvě veleúspěšné akce – rozhlasové univerzity o vesmíru a o kosmonautice. To byly tuším hodinové pořady v hlavním večerním čase, do kterých přiváděl desítky českých a slovenských odborníků. Potom z jejich vyprávění vytvořil knihy, které byly pro mne hodně dlouho základní biblí v tomto oboru. Hodně jsem se od něj učil – když nad tím teď přemýšlím, obávám se, že jsem mu to nikdy neřekl.
Ivo byl vynikající popularizátor a měl neobyčejně široký okruh zájmů. Navíc byl strašně pracovitý, tak pilného novináře jsem nepoznal.
Scházeli jsme se i soukromě, spřátelil jsem se s jeho ženou Evou, znal jsem obě děti. Jezdil jsem na jejich chatu v Zadní Třebáni, kterou kdysi postavil vlastníma rukama spolu se svým otcem.
V roce 1974 ho za dramatických okolností z rozhlasu vyhodili. Nesouhlasil s okupací jako většina lidí a nějací soudruzi si na něj najednou zasedli. O podrobnostech nechtěl mluvit, jenom něco občas naznačoval. Nejdřív dělal skladníka v Bráníku ve stavebninách, potom tuším v nějaké kotelně. Postupně se propracoval do organizace služby výzkumu. V roce 1980 se mu podařilo vrátit k novinářské práci – stal se redaktorem časopisu Vesmír. Opět o detailech návratu nemluvil, občas existovaly cestičky, které se daly využít. Také se podílel na populární knize o vědě, kterou podepsal dr. Jiří Mrázek, známý popularizátor – mám dojem, že Ivo napsal velkou část.
Ve Vesmíru byl šťastný a časopis pozvedl na vysokou úroveň, jako za časů Bohouše Bílka v šedesátých letech.
Po listopadovém převratu ho v rádiu samozřejmě rehabilitovali a vrátil se na své staré místo vedoucího rubriky vědy a techniky. V roce 1992 převzal od Josefa Kleibla populární sobotní pořad Meteor, který poslouchají desetitisíce studentů a vědců, ale i lidí bez vyššího vzdělání – je to jedinečné okno do světa vědy a techniky. Přitom současně s některými vědci připravoval zajímavé knihy. Třeba s profesorem Vratislavem Schreibrem Křižovatky medicíny a Nové křižovatky medicíny. S profesorem Ivo Chlupáčem zase napsal Tajemné hlubiny času o geologické minulosti Čech.
Když ho mladý přemoudřelý šéf před několika lety vyhodil, začal spolupracovat s rádiem Leonardo, jemuž věnoval všechny své síly. Svůj diář měl popsaný termíny schůzek a natáčení na mnoho dnů dopředu.
Ivo, kamaráde, odpusť, že jsem ti neřekl všechno, co jsem ti chtěl říct. Snad ti bude tam nahoře líp. Sbohem!

Foto: Český rozhlas

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks