Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

04.03.2007 Na cestách: Týden ve Svaté zemi

Vrátil jsem se živ a zdráv, byť lehce okraden



V pátek 16. února v poledne se ozval telefon: „Tady Čedok. Nezapomněl jste, že s námi letíte v neděli večer do Izraele?“ Zapomněl. Měl jsem dojem, že jsem si vybral až březnový termín. Honem tedy do Čedoku v Rytířské ulici pro poslední pokyny a potom odvolat všechny schůzky na následující týden, což šlo díky vynálezu internetu snadno.
Odlétali jsme až v pondělí před 2. hodinou v noci, ale kvůli bezpečnostnímu pohovoru jsme museli být na ruzyňském letišti už v neděli ve 22.30. Sympatická průvodkyně Renata Světecká nám rozdala letenky a šli jsme až na konec odbavovacího prostoru, kde čekalo pár bezpečáků zřejmě od El Al.

Se mnou mluvila jedna dívenka, asi pětadvacítka, která měla pár profesionálních otázek: „Balil jste si sám zavazadlo? Kdo k němu měl přístup? Jak jste se dostal na letiště? Koho znáte v Izraeli? Cestoval jste v poslední době na Střední východ? Máte nějaké arabské přátele? Proč zrovna letíte do Izraele? Kde jste si kupoval zájezd? Atd.“
Byl to neosobní výslech, který se zásadně lišil od toho, co jsem se dověděl o těchto procedurách nasazených po útoku na Ameriku v září 2001 – tehdy se zjišťovala osobnost cestujícího. Zřejmě už to zjednodušili. Nakonec jsem se jí zeptal já: „Vy jste byla v Izraeli?“ Přisvědčila a dodala, že tam letí za dva týdny znovu.
Odlétali jsme načas. Poprvé jsem neprocházel bezpečnostním rámem na zjišťování kovů a třaskavin. Prokázal jsem se legitimací o kardiostimulátoru a nějaký chlapík mě místo toho jenom letmo osahal. Takoví staříci jako já přece nevozí bomby!
Na palubě letadla nám Izraelci nabídli nějakou experimentální svačinu, která za moc nestála. Vůbec jsem neusnul, protože Boeing 757 strašně řval. V Tel Avivu jsme přistáli za svítání asi s půlhodinovým předstihem, měli jsme vítr v zádech. Vyšli jsme ven už bez jakékoliv kontroly.

Bezpečí pod samopaly


Před letištěm na nás čekal malý autobus, který nás odvezl do Jerusalem Gate Hotel. Tento moderní hotel hned na začátku Jeruzaléma má podle tlačítek ve výtahu pro hosty pokoje v jedenácti poschodích. Než se vyřídily formality, přinesl číšník skleničky s vychlazeným džusem na uvítanou – milá pozornost, kterou jsme zažili i v některých obchodech.
Bylo nás osmnáct plus česká průvodkyně a izraelská průvodkyně Hava, původně Eva z Polska, paní skoro šedesátiletá, také pětadvacetiletý řidič Alib, Arab s izraelským občanstvím. Partnerem Čedoku byla cestovka Amiel, na internetu jsem se dočetl, že patří k největším v Izraeli a je rodinným vlastnictvím.
Zatímco na podzim v Číně převažovali důchodci, tentokrát jsme byli v menšině – mého věku nás tam bylo asi pět. Mladíků okolo třicítky bylo také pět, potom čtyřicátníci a padesátníci, jedna paní s dcerou školního věku. S některými mladíky jsem mluvil, do Izraele je přivedl zájem o historii.
Po snídani jsme hned vyrazili. Hava nám to odůvodnila tím, že některé kostely budou mít odpoledne zavřeno.
Snídaně a obědy jsme měli v ceně. V obrovské jídelně, do níž se vešlo několik stovek jedlíků, byly švédské stoly – každý si mohl vybrat, co chtěl a kolik toho spořádal. Na nějaká ryze židovská jídla jsem však nenarazil. Totéž se opakovalo ve městě Tiberias na severu, kde jsme měli druhou hlavní základnu. Z obou hotelů jsme jezdili do blízkého i vzdáleného okolí.
Bylo důležité hodně pít. Řidič nabízel lahve se zteplalou minerálkou po dolaru. Občas jsem je kupoval. Ale častěji jsem se zastavil u nějakého stánku, kde stály 6–8 šekelů, tedy víc než za dolar, ale zato vychlazené. Anebo jsem si je večer koupil v obchůdku pod hotelem láhev za 6 šekelů. Rozhodně jsem denně spořádal nejméně tři litry tekutin.
Všude jsme potkávali policisty a vojáky, nikdy osamoceně, vždy ve skupině, každý v neprůstřelné vestě a se samopalem připraveným k palbě. Když nás jednou skupinka vojáků míjela, zaslechl jsem, že se baví rusky. Není divu, v posledních dvou desetiletích se do Izraele přistěhovala spousta Rusů, snad jich tam žije milion. Na mnoha obchodech a podnicích v Jeruzalémě jsme viděli nápisy v ruštině.
Nikde jsem neměl pocit nebezpečí. Ani když jsme vyjeli do Betléma, který leží na palestinském území, jsem žádný strach nezaznamenal. Ovšem drželi jsme se neustále ve skupině, to bylo pravidlo. Průvod vedla Izraelka, česká průvodkyně pro jistotu chodila poslední, aby sbírala opozdilce. I po večerech, kdy jsme brouzdali po městech a zapadali do hospod na víno, jiní na pivo, jsme bývali nejméně ve čtveřici.
Palestinští sebevrahové si vybírají ke svému odpálení místa, kde se shromažďuje největší množství lidí – velká tržiště nebo do plně obsazené restaurace. Když o tom teď uvažuji, do žádné takové skrumáže lidiček jsme se nedostali. A také žádný člověk v nás nevyvolával pocit rizika.
Utěšoval jsem se tím, že teroristé se západním turistům vyhýbají, protože by palestinská samospráva mohla přijít o bohaté dotace z Evropské unie, ze kterých žije. I když náhoda je blbec. Teď si uvědomuju, že jsme se o nebezpečí, které by nám od teroristů hrozilo, mezi sebou vůbec nebavili.
Izraelská průvodkyně nás hned na začátku varovala před kapsáři. Chodil jsem v bundě, proto jsem peněženku, kterou obvykle nosím v zadní kapse kalhot, přemístil do kapsičky u košile. Ale hned druhý den dopoledne, když jsme v Jeruzalémě vstoupili do židovského města, jsem cosi platil a zřejmě jsem peněženku automaticky vrazil do kalhot. Když za půl hodiny Hava upozornila, že vstupujeme do oblasti, kde ve zvýšené míře operují kapsáři, už jsem byl bez peněz. Přišel jsem asi o 150 dolarů a 1 500 Kč. Naštěstí jsem další dolary měl v kufru v hotelu. Hava se ptala, jestli mám doklady. „Jednou je mému turistovi ukradli. Šla jsem za šéfem těch zlodějů, znám ho. Řekla jsem mu, že peníze zpátky nechceme, ale doklady. Dušoval se, že o ničem neví. Ale za půl hodiny jsem je měla zpátky.“
Zločinnost prý je tam velká. Údajně 90 procent všech aut, která jezdí na palestinských územích, jsou kradená. A patří mezi ně i vozy vládních činitelů. Izrael nemá sílu, aby udělal jejich kontrolu a vrátil je původním majitelům – to by vedlo k dalším bouřím. Nicméně zeď, která má oddělit tato území od samotného Izraele, tomu určitě udělá přítrž. I když jejím prvotním posláním je překazit teroristům vstup na území židovského státu. Rozestavěnou zeď jsme viděli z výšin Jeruzaléma v dálce na obzoru, nedala se přehlédnout.
Platili jsme izraelskými šekely, americkými dolary, někde brali i euro, případně karty. Udivila mě drahota. Dvě deci vína stály 3–4 dolary, oběd poslední den v restauraci u trosek křižáckého města Césarea přišel na 20 dolarů a ještě nás číšník o něčem, čemu jsme pořádně nerozuměli, přesvědčoval, nejspíš se mu zdál tuzér malý. Doma mě znalci Izraele poučili, že i obyčejní lidé si na tuhle drahotu vydělají.
Třebaže byl únor, panovalo poměrně teplo. Jenom poslední den – v neděli – se ochladilo a chvílemi pršelo, to jsme naštěstí seděli v autobusu. V létě tam bývají vedra.

Příběhy z bible v reálu


Hned v pondělí ráno jsme vyjeli autobusem na Olivetskou (či také Olivovou) horu, odkud je nádherný rozhled na celý Jeruzalém. Všechny budovy jsou z bílého kamene, to je předpis. Právě proto mezi nimi vyniká zlatá kopule mešity Skalní dóm, nejznámější orientační bod, pocházející z konce 7. století. A vedle je mešita Al-Aksa se stříbrnou kopulí, nejdůležitější středisko místních muslimů. Tam jsme nezašli, zřejmě to bylo v těchto rozbouřených dnech nemožné a nebezpečné.
Když jsme začali scházet z vrcholu, na ulici, kde stály po levici milionářské vily, překvapily mne vysoké zdi, které je chránily. A na nich ležely dráty i kousky roztříštěného skla. Zřejmě jedinečná ochrana proti zločincům.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-1Pohled z Olivetské hory na Jeruzalém, jemuž vévodí zlatá kopule

Pustili jsme se do opakování některých záznamů z bible, tentokrát v reálu. Cestou dolů začal nekonečný řetěz exkurzí po chrámech všech možných církví, doprovázený legendami. Církevní stavby pocházely z rozličných století, proto i jejich architektura byla rozdílná, stejně jako vybavení – od spartánského po boháčský nevkus. Na to však nepřišla řeč.
V chrámu Pater Noster údajně učil Kristus své učedníky modlitbu Otčenáš. Na stěnách ambitů přilehlého kláštera jsme viděli její texty v mnoha jazycích, taky v češtině. Ty tady nechávají dělat náboženské organizace. V podzemním chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který patří řecké pravoslavné církvi, nás průvodkyně upozornila na hrob Panny Marie, vytesaný do skály, okolo něhož čadily svíce.
Nějak mě to nebralo. Cítil jsem, že všechny tyhle informace jsou jenom legendami, během těch dvou tisíc let mnohokrát upravené a uhlazené podle okamžitých potřeb doby. Přesto jsem si několikrát vzpomněl na tatínkovu maminku, zbožnou babičku, která by takovou návštěvu prožívala s hlubokou vírou a opravdovostí. Moc lituju, že se jí to nepoštěstilo. Ale já měl jiný pohled.
Ještě větší zklamání jsem cítil, když jsme šli další den po křížové cestě – tedy po cestě, kudy Kristus údajně nesl po rozsudku kříž na Golgotu. Postupovali jsme křivolakými těsnými uličkami starého města, plnými obyvatel. Tohle moje podezření umocnila ještě Hava – na dvou třech místech podotkla, že místo zastavení bylo posunuto, ve skutečnosti je z nějakých důvodů o kousek dál, než se ukazuje.
Zpočátku stála zřejmě snaha zbožných křesťanů najít co možná nejvíc důkazů o existenci Krista, byť ne zcela jistých. Kromě různých církví se dost angažovali křižáci. Ovšem dneska z toho vyrostl turistický byznys vypracovaný pro naivní Američany a zbožné věřící z celého světa. Metoda stejná u všech církví, jak jich na světě máme.
Z Olivetské hory jsme sestupovali pomalu dolů, po levici starý židovský hřbitov, památné místo, na kterém prý leží na sedmdesát tisíc lidí. Mnoho náhrobků bylo poškozeno, ať už časem anebo dělostřeleckým bombardováním.
I v dalších dnech jsme navštěvovali různé chrámy a údajné hrobky, o něž pečují mniši nejrůznějšího zaměření. Všechno mně splývalo dohromady. Nicméně jsem si všiml, že římští katolíci jsou v menšině, o většinu míst se starají pravoslavní, zvláště pak řečtí, zpravidla různé mnišské řády. Ovšem nejdůležitější místa, jako třeba Boží hrob v Jeruzalémě a chrám v Betlémě spravují všichni – řečtí pravoslavní, arménští křesťané i římští katolíci.
Průvodkyně zdůrazňovala, že před dvěma tisíci lety žila spousta lidí v jeskyních a rovněž v jeskyních pohřbívali těla mrtvých. I to bylo z mého pohledu nezvyklé. O to víc jsem se divil, když nám ukázala obrovský model Jeruzaléma z té doby – dokonale opevněné město pro 50 tisíc obyvatel. Palestinu tehdy spravovali Římané. Musela tam existovat velmi dokonalá organizace života společnosti, takové město se neobešlo bez širokého zázemí venkova. A taky tam panovaly obrovské sociální rozdíly.
Dnes má Jeruzalém s předměstími 2,3 milionu obyvatel, z toho 700 tisíc Židů a zbytek Arabů. Větší jsou Tel Aviv (3 ml) a když si odmyslíme jeruzalémská předměstí, tak i přístav Haifa (takřka 1 ml). Ve státu Izrael žije 7,1 ml lidí, z toho 76 % Židů, 20 % Arabů, zbytek různí.
Také jsme všude naráželi na přítomnost křižáků, kteří nejprve Svatou zemi dobyli, ale později ji pod náporem muslimských vojsk prohráli. Někdy jsem měl pocit, že tyhle boje zemi dost poškodily, že tedy křížové výpravy byly ve své podstatě kontraproduktivní.

V Betlémě u Palestinců


Na programu jsme také měli návštěvu Betléma – místo narození Ježíše Krista. Avšak tohle nejposvátnější místo křesťanů leží na území, které spadá pod palestinskou správu. Hava jako židovka s námi nesměla – přitom Betlém je posvátný i pro Židy. Naštěstí řidič autobusu byl Arab, který se tam mohl volně pohybovat. Cestovka Amiel domluvila s rodinou, která vlastní v Betlémě obchod s pamětihodnostmi, že nám dá svého průvodce, měli bychom však u nich něco koupit.
Asi po dvaceti minutách, co jsme opustili Jeruzalém, jsme zastavili u izraelského kontrolního stanoviště, obsazeného vojáky v plné zbroji. Autobus měl upředu i vzadu ceduli, že veze turistickou skupinu, ozbrojenec jenom nakoukl dovnitř, prohodil s českou průvodkyní pár anglických vět a mohli jsme pokračovat. Ani Palestinci se o nás moc nezajímali. Přitom nás Hava důrazně upozorňovala, abychom si vzali pasy pro případnou kontrolu.
Alib projel suverénně uličkami Betléma, až zastavil před velkým domem, kde na něj mávalo pár chlapů. Zřejmě se s nimi dobře znal. Stačilo pár slov a nastoupil přisnědlý Palestinec okolo šedesátky s cedulí průvodce na kabátě, který chtěl vědět, jestli má mluvit anglicky nebo německy.
Za pár minut zastavil autobus v kryté garáži a my vyrazili k místu Kristova narození. Bylo takřka na dohled. Cestou po hlavní ulici Betléma nás obtěžovali prodavači všech možných tretek, které nabízeli po dolaru. A pár drobných kluků mlčky natahovalo ruce. Jako někde v Orientě.
Přišli jsme na náměstí a průvodce ukázal na velký chrám Narození Páně. Spíš připomínal pevnost. Je to nejstarší křesťanský kostel na světě, jeho první podoba vznikla v roce 325, později ho ještě několikrát upravovali. Malá vstupní dvířka udělali v 6. století z praktického důvodu – aby dovnitř nejezdili válečníci na koních.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-4Vchod do chrámu Narození Páně je nízký

Sklonili jsme hlavy a protáhli se krátkou chodbou dovnitř. Tam nás oslnil oltář plný zlata a stříbra. Po chvilce rozhlížení jsme sestoupili do podzemí, abychom v malé jeskyni spatřili místo, kde se narodil Ježíš. Byl to malý výklenek ve zdi s kamínkem údajně z oné doby ozářený sérií lampiček. Chtěl jsem cítit něco slavnostního, ale místo toho ve mně narůstal vztek, že toto místo – ovšem pokud bylo skutečně místem narození Ježíše Krista – kněží a stavitelé takovým nevkusem vlastně zneuctili. Místo prostého osvětlení, jaké náleží chudičké jeskyni, cingrlátka.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-5Místo, kde se narodil Kristus, mi nepřipadá důstojné

Sotva jsme vyšli na nádvoří, spatřil jsem, jak se nad domy naproti tyčí minaret, vzdálený pár set metrů. Kdyby tahle architektonická idyla taky platila mezi zdejšími lidmi!
Náš průvodce v jedné chvíli poznamenal: „Rádi bychom žili v míru. Ale to záleží na našich politických vůdcích.“ Z jeho slov jsem pochopil, že si žádné naděje do budoucna nedělá, že rezignoval.
Bohužel, všechny ty dny mě utvrzovaly ve starém přesvědčení, odvozeném ze zpráv, že pokojné soužití Izraelců a Palestinců není na obzoru. Když se umírněná křídla obou stran na něčem dohodnou, extremisté – ať už židovští či arabští – to nějakou sabotáží zvrátí a opět se nastolí ozbrojené příměří.
Na hlavní ulici jsme spatřili několik školaček v tmavomodrých uniformách. Chodí do francouzské katolické školy. Nepochybně děti tamních boháčů.
Odjeli jsme do obchodu, kde nás čekal tác se sklenicemi chladného džusu, a nákupy. Vybral jsem pár drobností, pamětliv slov naší české průvodkyně, že v Betlémě jsou vždycky nejlepší ceny. Vysvětlení je jednoduché – když vůdcové palestinských extremistů rozbouří situaci, zahraniční turisté nemají chuť zabydlet se na pár dnů na jejich území. Na to si už měsíce stěžují palestinští restauratéři a hoteliéři. Palestinci si tak šlapou po vlastním štěstí. A musí snižovat ceny na minimum.
Cesta zpátky do Jeruzaléma přes obě kontroly proběhla stejně klidně.
Jenom jsem přemýšlel nad úlohou rodinných klanů v arabském světě. Je obrovská. Hava nám vyprávěla, že únos onoho izraelského vojáka, kvůli němuž loni vstoupila opět izraelská armáda do Gazy, je součástí hry dvou rodin. Jedné zabili příslušníci druhé rodiny muže – a ta postižená rodina požaduje, aby jí byli vydáni vrahové. To se však nestalo, a proto zajala onoho nevinného vojáčka, kterého drží jako rukojmí.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-3Z Jeruzaléma je dobře vidět rozestavěná zeď, která má oddělit židovský stát od Palestinců - jako prevence proti příchodu sebevražedných atentátníků

Extremistický Hamas prý rodině nabídl asi 24 milionů dolarů za jeho propuštění – má zájem, aby se Izraelci nemíchali do jejich záležitostí. Rodina odmítla – chce vrahy. Opět situace, která nemá řešení. A ta jedinečným způsobem ilustruje všechnu tu starověkou rozhádanost a primitivnost, jaká tam panuje, často ještě podtrženou chamtivostí.

Na posvátných místech židovstva


Arabské čtvrti připomínají Orient. U židovských jsou značné rozdíly. Ortodoxní Židé žijí v neupraveném prostředí – muži studují náboženství a modlí se, do práce většinou nechodí, o živobytí se musí postarat jejich ženy. Na udržování čistoty a pořádku nemá nikdo čas, nakonec si na ten bordýlek zvyknou a přestane jim vadit, zvlášť když v takovém prostředí už vyrostli. Naopak Židé vlažnější si na čistotu a pořádek potrpí, usilovně pracují a mají se dobře.
Zeď nářků známe všichni z televize. Je to pozůstatek opevnění Chrámové hory ze 2. století. Chrámová hora či také kopec Moria patří k nejposvátnějším místům tří světových náboženství. Král Šalamoun tam postavil v 10. století před Kristem První chrám pro Archu úmluvy. Další panovník ho později zničil a postavil Druhý chrám, nakonec ho okolo roku 70 po Kristu vydrancovali. Dnes tam stojí Skalní dóm, mešita Al Aksa a Islámské muzeum. Ovšem současně to jsou posvátná místa i pro Židy a křesťany. Když tam v roce 2001 vyrazil Ariel Šaron na schůzku s muslimskými duchovními, arabští extremisté to považovali za provokaci a vyvolali nové bouře. Izraelská vláda padla a v předčasných volbách zvítězil Šaron. Jako premiér vládl tvrdou rukou. Zatímco on nyní už od konce roku 2005 dohasíná v komatu, jeho nekompromisní vládu Izraelci postrádají.
Dovnitř na nádvoří se vchází opět přes bezpečnostní kontrolu. Když jsem řekl, že mám kardiostimulátor, dívenka ani nechtěla vidět průkaz a pustila mě mimo rám – evropsky vyhlížející stařec nemůže být nebezpečný. Před samotnou zdí je ještě menší hrazení. Ženy a děti chodí k pravému křídlu, muži nalevo.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-2Zeď nářků nevzbuzovala žádný mimořádný pocit

Když jsme neměli čepici anebo něco jiného na hlavě, museli jsme si půjčit u vchodu malou papírovou jarmulku. Vál tam slabý větřík, který nám ji neustále strhával z hlavy. Židé nosí tyhle drobné pokrývky hlavy, dokládající jejich náboženskou příslušnost, látkové a připevňují je k vlasům či k jejich zbytkům sponkami anebo jehlicemi.
U stěny stáli Židé, kteří se modlili a přitom se neustále kývali. I když nám to Hava před tím vysvětlovala tak, že tím vším chtějí být blíž k Bohu, mne to nepřesvědčilo. A z poznámek ostatních jsem měl dojem, že ani oni tomu nepřišli na kloub. Zašli jsme i do jeskyně vlevo, kde byli další modlitebníci.
U Zdi nářků jsme se vzájemně fotografovali – je to přece jenom výjimečné místo. Ale ani tady jsem nepociťoval žádný zvláštní pocit, spíš údiv. Hava nám navrhla, abychom si připravili papírky s našimi prosbami a zastrčili je do Zdi – dělají to tak všichni. Třebaže tomu nevěřím, taky jsem si napsal na papírek žádost o zdraví a vsunul ho do Zdi.
Když jsme vyšli z menšího ohrazení, čekali jsme na ostatní. Všimli jsme si několika civilistů ověšených samopaly. Jeden dirigoval děti do pravé části zdi. Zřejmě členové nějaké dobrovolnické milice z řad ortodoxních, kteří hlídkují, aby se nikomu nic nestalo.
Před časem jsem četl zprávu v novinách, že arabští kluci házeli shora na židovské věřící kameny. Byla to jedna z mnoha provokací, jimiž se obě strany častují.
Mnohem víc na mne zapůsobil památník Jad Vašem – památník šesti milionů obětí holocaustu. Nejdřív jsme zašli do malé budovy beze světel, kde nás vedly jenom orientační lampičky. Hrála tam pochmurná hudba a na zemi za ohradou jsme četli názvy německých koncentráků. Po několika minutách jsem odtamtud odcházel jako zmámený. Následoval ještě větší úder. Procházeli jsme muzeem, z jehož stěn na nás shlíželi evropští Židé v dobách klidu a míru, potom už se nedívali na nás, ale my na ně – na lidi v koncentrácích, duševně a fyzicky zmučené, na zbytky jejich věcí, nevybavení táborů, do toho čísla a fakta. Hrůzostrašná podívaná, ani na ni nechci vzpomínat, obdobné scény jsem viděl mnohokrát v televizi a v knihách.
Zeptal jsem se naší izraelské průvodkyně, jestli jí nevadí tam chodit. Odpověděla, že první dva roky to na ni působilo strašně, potom však získala aspoň trochu odstup.

Typické životní osudy


Paní Hava mluví půvabnou polskou češtinou. Absolvovala měsíční kurz češtiny v Poděbradech, od té doby občas vodí i české turisty. Ovšem jejími hlavními kunčafty jsou Američané a Němci.
V autobuse jsem seděl hned za ní, občas jsem se jí vyptával na její život. Otec byl lékárník, sloužil v polské armádě. Na podzim 1939, kdy Polsko drtily z obou stran německé a sovětské armády, ho zajala Rudá armáda. Strávil dva roky v gulagu, potom sloužil v polské armádě. Za ženu si vzal Rusku. Po válce demobilizoval a zůstali v Sovětském svazu. Na naléhání manželky se v roce 1946 přestěhovali do Polska. Po 20. sjezdu sovětských bolševiků, na kterém Nikita Chruščov odsoudil Stalinovy zločiny, se v Polsku ujal vlády jako první tajemník komunistické strany Wladyslaw Gomulka. Tehdy se rozhořely protižidovské bouře a její rodiče se rozhodli, že se odstěhují do Izraele. Dostala se tam tedy jako malá holčička.
Chlapci slouží v izraelské armádě tři roky, děvčata dva roky. Ona dostala možnost si vybrat – buď v uniformě s puškou, anebo v pohraničním kibucu. Poslali jí do kibucu Gadot pod Golanskými výšinami u syrských hranic. V roce 1965, kdy tam pracovala, rozbombardovalo syrské dělostřelectvo tuhle vesnici z 90 procent. Naštěstí jí se nic nestalo.
Kibucy začali zakládat levicoví přistěhovalci už před první světovou válkou. Byly to vesnice, kde obyvatelé měli všechno společné včetně peněz. Děti dávali brzy po narození do školek, všichni jedli ve společných jídelnách, o všem rozhodovali společně. Když začaly myšlenky socialismu ve světě opadávat, také kibucy končily s rovnostářstvím a společným vlastnictvím. Dnes ještě mnohé existují, ale jako běžné vesnice.
Hava si vzala za manžela syna Rakušanů. Jeho rodiče žili v městečku poblíž Vídně. Začátkem roku 1934 vyvolali agenti Kominterny v Rakousku povstání dělníků, které policie a vojsko krutě potlačily. V téhle revoltě se dost angažovali mnozí Židé. Neznám tamní situaci, ale nejspíš se jim tam už nevedlo příliš dobře. Manželovi rodiče získali od Britů vystěhovalecké vízum do Palestiny. Měli štěstí, protože britská vláda chtěla udržet klid mezi Araby a Židy, proto příliv nových přistěhovalců tvrdě regulovala a ty, které chytila při ilegálním pokusu o přistání, posílala na Kypr, Maltu i na vzdálený Mauricius, aby tam přečkali válku.
Naše průvodkyně nás udivovala velikánskou znalostí historie. Když nám řekla, že původně pracovala v muzeu, bylo to jasné. Navíc pořád čte knihy a časopisy o historii, samotnou jí to zajímá. Před 19 lety začala s průvodcovstvím. Na vizitce však nemá češtinu. Když jsem se jí zeptal na důvod, měla kouzelnou odpověď: „Nemá mě kdo z češtiny vyzkoušet.“ Ovšem jako průvodkyně musí každý rok absolvovat nové zkoušky, které jsou nyní už víceméně formální.
Má čtyři dcery, všechny prošly vojenskou službou. Jedna dokonce vyjížděla v uniformě do Gazy. Jedna – nevím která – byla raněná. „Ale už je v pořádku,“ ujišťovala nás. Moc jsme jí to přáli. Dvě dcery jsou vdané, mají děti, je tedy babičkou.
Její rodina se dlouho přátelila s jednou arabskou rodinou. Navzájem si pomáhali, v mnohém si rozuměli. Vystřízlivění přišlo v době, kdy umíral Jásir Arafat v pařížské nemocnici. Tohoto teroristu původně vycvičily tajné služby sovětského bloku, potom se stal vůdcem Palestinců a dokonce koketoval s uzavřením míru s Izraelci, ale nikdy to nemyslel vážně. Francouzi vždycky podporovali Palestince, nebylo tedy pochyb, že udělají pro jeho záchranu všechno.
Přesto jí přítel Arab řekl: „I kdyby umřel normálně, pořád si budeme myslet, že jste ho zabili vy.“ Když Arafat skonal, někteří palestinští radikálové opravdu prohlašovali, že ho zavraždila izraelská tajná služba – bez ohledu na výsledek pitvy v Paříži. Jejich povyk zahladil čas.
Hava bydlí s manželem v jedné vesničce na severu Izraele v Galilei, asi 400 kilometrů od Jeruzaléma. Jedna dcera má dům kousek od nich. Před tím, než jsme se s ní loučili, prohodila, že domů pojede vlakem, jezdí každou hodinu, cesta jí potrvá čtyři hodiny. Po týdnu volna ji čeká skupina Američanů.
Když jsem se zamýšlel nad osudy Havy a její rodiny, uvědomil jsem si, jak je typický pro většinu židovských obyvatel Izraele. Židy vyhnali z Evropy Stalin a Hitler. Kdyby tihle krutí diktátoři nepřišli na scénu, stát Izrael by se nezrodil v bojích s Araby v roce 1948, ale mnohem později, zřejmě značně kultivovaněji, možná bez krveprolití a vyhroceného nepřátelství, jaké tam panuje už šest desetiletí. Je to tedy paradox – na praotce moderního státu Židů můžeme pasovat dva jejich úhlavní nepřátele, největší krutovládce 20. století. Jenže přispěli ke vzniku strašně nešťastné země.

V Judské poušti


Východně od Jeruzaléma bývá cílem turistů skalní pevnost Massada. Jeli jsme k němu Judskou pouští, která nás udivila svým vzezřením – žádné písečné duny, nýbrž pevný povrch pokrytý drobnými trsy trávy anebo úplně holý. Občas i nějaký strom nebo zakrslík. Třebaže se půda svažovala pod úroveň hladiny Středozemního moře, nebyla to planina, nýbrž hory, pahorky, strže. Občas jsme zahlédli malý kamenný příbytek, který vypadal jako chlév – podle průvodkyně útočiště pastýřů ovcí. Divoká země, kde jsou doma jenom tlupy beduínů – my jsme žádného nezahlédli.
Hava nám doporučila, abychom cucali nějaké cukroví a tím předešli zalehnutí uší – tedy podobně jako v letadle. Vytáhl jsem hašlerky a nabídl okolí.
Massada je hora tyčící se 440 metrů nad terénem, ze tří stran obehnaná pohořím, na východě leží Mrtvé moře či spíše jezero. Hora má na vrcholu plošinu 650 krát 300 metrů. První pevnost tam vybudovali ve 2. století př. Kr. Makabejci, skutečné opevnění však postavil císař Herodes, který panoval v letech přibližně 47–40 př. Kr. Kromě několika paláců nechal vytvořit dokonalý systém skladišť pro potraviny a zásobníků na pitnou vodu, které měly obyvatelům umožnit přežívat i dlouhé roky. Na těchto stavbách muselo najednou pracovat desetitisíce dělníků, možná otroků, rovněž tak na vytvoření gigantických zásob. A kolik jich zahynulo, když stoupalo s nákladem na zádech po prudké stezce vzhůru?
I dnes se nabízí fyzicky zdatným návštěvníkům strmá stezka, údajně se tam šplhají podle nátury půl hodiny až hodinu. My jsme vzali zavděk lanovkou, která nás tam vyvezla za několik málo minut.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-7Na Massadu se lze nejpohodlněji dostat lanovkou

Bylo před polednem a sluníčko připalovalo. I když tam měli mít obyvatelé všemožné pohodlí a prostředky k rozptýlení včetně bazénu, nedovedl jsem si představit, že by se tam dalo přežívat měsíce a roky. Zvlášť když vzduch začne vysušovat silný vítr. Prošli jsme se troskami mnoha obydlí, žádné nebylo celé, komplex se zřítil při zemětřesení před několika staletími. Archeologové nechali obnovit pouze části některých stěn, aby získali návštěvníci lepší dojem.
Jako pevnost posloužila Massada jenom jednou. Když v roce 66 po Kr. povstali Židé proti římské okupaci, legionáři proti nim krutě zasáhli. Tisícovka obyvatel Jeruzaléma – mužů, žen a dětí sekty zélótů – se uchýlila na Mossadu, kde měli dostatek zásob.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-8Třebaže posádku hory dost chránily příkré stěny, vybudovali na náhorní plošině dokonalé opevnění

Římané si jich zpočátku nevšímali, ale když dokončili likvidaci povstání, oblehla v roce 73 nebo 74 jedna legie v počtu 8 tisíc mužů i toto místo. Útok na horu neměl smysl, to zkušení vojevůdci věděli. Chtěli tedy obyvatele pevnosti vyhladovět, ale potom si uvědomili, že by obléhání trvalo neúměrně dlouho. Proto nařídili vybudovat z nejbližší hory násep, po němž by mohlo vojsko na opevnění na vrcholku kopce zaútočit. Když tento most dokončili, rozhodli se, že na Židy udeří ráno. Obléhající však věděli, že by Římané zneuctili jejich ženy a nakonec by všechny stejně zavraždili. Proto v noci spáchali hromadnou sebevraždu. Legionáři mohli ráno jenom odklízet mrtvoly.
I další povstání o sto let později Římané rozdrtili. Židy pak přinutili, aby se z Jeruzaléma vystěhovali – nastal úprk židovského obyvatelstva do celé Evropy, zčásti i Asie a Afriky. Teprve koncem 19. století vypučela myšlenka na obnovu židovského státu na území Palestiny, která se uskutečnila v roce 1948.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-9I pohled shora dolů je úchvatný

V roce 1966 otevřeli Izraelci Mossadu pro turisty, o pět let později tam postavili lanovku. Najednou se z tohoto místa zrodila národní památka. Mossada se stala synonymem pro heslo „Svoboda, nebo smrt!“ Židovští školáci tam šplhali, aby získali pocit národní hrdosti, branci izraelské armády tam přísahali s provoláním „Mossada nesmí nikdy padnout!“ Nicméně v posledních letech se od toho upouští – obránci přece pevnost neochránili, ale skončili vlastními meči.

V různých vodách


Žádný návštěvník Izraele nesmí zapomenout smočit své tělo v Mrtvém moři, které je 400 metrů pod úrovní Středozemního moře. Mrtvé moře dostává vodu z řeky Jordán, ale ta nemá kam odtékat, jenom se odpařuje. Obsahuje desetkrát víc soli, než mořská voda, asi 35 procent, proto nadnáší.
Dorazili jsme tam odpoledne. V primitivních šatnách jsme se převlékli a hurá do vody. Nebyla zrovna moc teplá, ostatně měli jsme únor. Jakmile jsem tam vstoupil, začaly mě vadit oblázky na dně – některé byly dost ostré. Navíc pálilo sluníčko, měl jsem obavu, aby mi nestoupl krevní tlak. Proto jsem brzy vyšel na břeh. Chvíli jsem se ostřikoval vodou z kohoutku, ale úplně jsem sůl ze sebe nedostal. Teprve ve vaně hotelu jsem ze sebe smyl poslední stopy slaných vod. Ostatní se tam cákali delší dobu.
Bohužel jsme neměli na programu návštěvu blízkého Kumránu, kde v roce 1947 objevil beduínský pasáček při hledání zaběhlé kozy v jeskyni nějaké svitky. Svitky pocházející z 1. století př. Kr. ukazovaly na život židovské sekty esejců a jsou nejstarším známým biblickým rukopisem. Nicméně jejich kopie jsme už předtím viděli v jeruzalémském Izraelském muzeu. Útržky svitků byly v hebrejštině a aramejštině, pro nás představovaly hatlamatilku, vedle však byly jejich přepisy. Díval jsem se na ně s hlubokou úctou, zdejší lidé je psali dávno před tím, než se někde v ruských stepích zformovali první Slované.
Další den jsme shlédli koupání v řece Jordán u Jardenitu. Na tomto místě se prý nechal Ježíš Kristus pokřtít svým učedníkem Janem. Baptisté, kteří uznávají jenom křest u dospělých, se tam sjíždějí z celého světa. V obchodě si koupí bílou řízu, zajdou do šaten, svléknou se do plavek, na ně natáhnou řízu – a napochodují do řeky.
Na třech místech sestupovaly jejich řady do vody. K mému překvapení byla dost kalná. Nejvíc prý přijíždějí Američané a Němci, viděli jsme také Japonce a možná i Číňany z Tchaj-wanu. Jedna skupina vešla do řeky, chytila se za ruce a na povel se všichni až po hlavu ponořili. Brrr! Jiní zase praktikovali křest individuálně. Dva muži stáli ve vodě, přišel zájemce či zájemkyně, stoupl(a) si mezi ně a oni ho(ji) ponořili. Ostatní každému novokřtěnci zatleskali. Dokázali stát ve vodě desítky minut, musel jsem je obdivovat.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-6Baptistický křest v Jordánu - i hlava musí do špinavé vody

Ten den nebyl právě nejteplejší, voda musela být studená. Ale těmhle „božím lidem“ to nevadilo, aspoň to nedávali znát. O překot jsme je fotografovali.
Nakonec jsme přijeli ke Galilejskému (Genezaretskému či Tiberiadskému) jezeru. V roce 1985 se lidem z tamního kibucu podařilo najít ve vodě zbytky lodě z doby Ježíše Krista. Za pomoci odborníků ji restaurovali a také podle ní udělali zdokonalené a nepochybně i zvětšené repliky – dvě jsme viděli. Model, který ukazovali v muzeu, byl opravdu primitivní. Kromě plachty, jakou měly v dávnověku, přidali replikám motor. Na jedné z nich jsme skoro hodinu brázdili vody Galilejského jezera. Na druhé straně se týčily Golanské výšiny. Průvodkyně podotkla, že když na nich měli pozice syrští vojáci, občas odstřelovali izraelské rybáře plavící se po jezeře.

Na Golanských výšinách


I na Golany jsme se podívali. Za šestidenní války v roce 1967 je Izraelci dobyli. Pomohl jim k tomu vyzvědač v Damašku – Eli Cohen, který vystupoval jako arabský obchodník z Jižní Ameriky Kamal Amin Ta'abet. Začátkem šedesátých let přijel do Sýrie a rychle se spřátelil s mnoha politiky, vojáky a podnikateli. Dokonce prý se o něm uvažovalo jako o ministru obrany.
Důstojníci se mu chlubili různými vojenskými zařízeními. Zavezli ho i na Golany. Vojáci si stěžovali, že za letních veder nemohou chodit po kamenech, protože se příliš rozpálí. A on jim poradil: „Tak tady vysaďte eukalypty. Rychle rostou a navíc vytahují vodu z hloubek.“ Dali na něj a okolo všech úkrytů a palebních postavení vysadili eukalypty.
Cohen v určitých hodinách vysílal rádiem zprávy do centrály. Jeho vysílačka byla miniaturní, poslední výkřik techniky. Bydlel vedle indického velvyslanectví a myslel si, že jeho rádiový ambasády provoz přikryje provoz jeho stanice. Ve skutečnosti však svou vysílačkou Indy rušil a ti požádali o pomoc syrské úřady. Kontrarozvědka pomocí nejmodernější zaměřovací aparatury od Sovětů černou stanici během několika měsíců zaměřila. V lednu 1965 syrská kontrašpionáž vyzvědače zatkla a po soudu, při němž se nesměl hájit, ho v létě na náměstí v Damašku pověsili.
Když v létě 1967 zaútočily arabské státy na Izrael, podařilo se obráncům útočníky zahnat. Díky informacím od Cohena zničili Izraelci syrské pozice na Golanech označených eukalypty a pohoří dobyli. Syrští civilisté utekli, zůstali jenom Drúzové, kteří se naopak dobrovolně hlásí do izraelské armády.
Náš řidič jel na Golany nerad. Vede tam úzká silnice plná serpentin, často do příkrého kopce. Cestu jsem trochu prospal. Když jsme vyjeli nahoru, zastavili jsme u jednoho starého palebného postavení. Byl odtud nádherný výhled na jezero. Po Syřanech tam zbyl jenom rozbitý kulomet, u kterého jsme se hrdě fotografovali.
Později jsme se podívali ještě na pomník padlých izraelských vojáků. Ležely u něho květiny, místní židovští obyvatelé o něj pečují. Na Golanech jsou nyní dva kibucy a vesnice obývané Drúzy. Měl jsem chuť se zeptat, kde je pomník připomínající zastřelení anebo zajetí posledního syrského vojáka, ale nakonec jsem mlčel – naše sympatická průvodkyně by to mohla považovat za provokaci a já ji nechtěl urážet.
Třebaže OSN označila Golany za okupované území, Izrael se jich nehodlá vzdát. Je to jediná záruka, že rybáři na jezeře a obyvatelé blízkých kibuců nebudou v dostřelu syrského dělostřelectva.
Od nynějších syrsko-izraelských hranic se k Damašku táhne rovina. Těch 50 kilometrů k prezidentskému paláci by mohly izraelské tanky urazit za hodinu či za půldruhé hodiny. Ale tahle hrozba je planá. Takový nájezd by mohl rozbouřit Střední východ na několik let.

Střediska křižáků


Zavítali jsme ještě na různá místa spjatá podle legend se životem Ježíše Krista. Nazaret, kde dospíval u Panny Marie a začal kázat. Tabghu, kde udělal první velký zázrak – nasytil pět tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami. Kapernaum, kde žil apoštol Petr a s ním i nějaký čas i Ježíš. Nicméně památky po těchto lidech a událostech dávno zanikly, zůstaly jenom v chatrném lidovém podání a právě na tomto základě vyrostly další chrámy.
Zato po křižácích zůstaly mohutné památky, zvláště na pobřeží Středozemního moře. Křesťanskému světu nevadilo, když Arabové dobyli roku 638 Jeruzalém, jeho nejdůležitější poutní místo, protože ti výpravy poutníků podporovali. Zato turecká okupace, která začala v roce 1078, byla zničující. Proto papežové horovali pro výpravy rytířů, kteří by dobyli všechna svatá místa. První křižácká výprava roku 1095 skončila katastrofou. Ani další nebyly příliš úspěšné, třebaže část palestinského území získaly. Až německý císař Friedrich II. vyjednal v roce 1228 obsazení Jeruzaléma. Arabové však nepřestávali útočit, měli početnější vojska a byli víceméně na svém území. Tyhle války opět pustošily zemi a rozvracely život.
Poslední baštou křižáků, kterou vyklidili roku 1291 a vydali Arabům, bylo přístavní město Akkon. Nejdřív jsme si prohlédli z jedné části hradeb jejich zbytky. Potom jsme se vypravili do pevnosti křižáků, prošli jsme i podzemní tajnou chodbou, která vyústila na nábřeží.
S křižáky jsme se také setkali v Cesarei. Toto starodávné římské město založil král Herodes těsně před narozením Ježíše. Mělo všechno, co Římané potřebovali k životu – chrám, divadlo, panovnický palác, přístaviště. Později se tam usadili křižáci, bylo to poslední místo v Palestině, které opouštěli.
Když jsme tam v neděli po obědě procházeli, vál od moře silný vítr. Přesto stála na divadelní scéně dívka zabalená od hlavy k patě a kouzelně zpívala. A na kamenných lavicích v ochozech seděli přikovaní diváci, kteří po každé písni nadšeně tleskali. Zatleskali jsme si také. Odcházeli jsme, celí zmrzlí, ale ona tam zůstávala a zpívala dál. Lepší zakončení našeho putování po zmučené Svaté zemi jsme si nemohli přát.

Na cestách: Týden ve Svaté zemi-10Ve městě Tesarea na severu Izraele, kde byl náš druhý hotel, jsme občas večer vyrazili do vinárny: nalevo Luboš Svoboda (autor snímků) s manželkou, napravo průvodkyně Raneta Světecká a Jaroslav Svoboda (nepříbuzný), uprostřed autor tohoto povídání

Loučení s kouzelnou zemí


Na letiště Ben Guriona v Tel Avivu, nazvaného podle prvního premiéra státu Izrael, jsme dorazili s půlhodinovým předstihem. Chvílemi jsme jeli v pomalé koloně s ostatními, Hava nakonec usoudila, že na prohlídku města nezbývá čas. Ostatně je to místo bez výraznějších památek.
Bezpečnostní kontrola nebyla ve srovnání s Prahou o mnoho tvrdší. Když jsme stáli v řadě, vybrala si mě jedna dívenka a vyptávala se, proč jsem přijel do Izraele, jak velká je naše skupina a kde všude jsme byli. Ostatní také jenom letmo zastavili – byli jsme turisté z Evropy, kteří nemohou mít nepřátelské úmysly. Jediný zádrhel spočíval v tom, že po kontrole našich zavazadel v rentgenu jsme všichni, kteří jsme si od našeho řidiče koupili brožuru Ve šlépějích Ježíše, museli ještě rozbalit příslušný kufr. Když jsme viděli u naší české průvodkyně, jak šátrá po téhle brožuře, bylo nám jasno. Ale důvod jsme neznali. Teprve v Praze mi jeden odborník řekl, že by se tahle knížečka, která má pokovený obal, mohla v rentgenu jevit jako plastická trhavina.
Jakmile jsem přišel na řadu, otevřel jsem kufřík a řekl Izraelci, že brožura, kterou hledá, je vespod. Sáhl tam, vytáhl ji, ostatní papíry ho nezajímaly, prolistoval ji, zasmál se a tím to skončilo. Ještě se chtěl podívat do příruční tašky, ale když viděl drobné papíry, zeptal se, jestli je vezu z Prahy, a pak se rozloučil. Odbavení u přepážky El Al už proběhlo rychle.
Trochu jsem se zdržel u bezpečnostního rámu. Oznámil jsem, že mám kardiostimulátor, a službukonající dívenka musela sehnat šéfku. Ta přišla, mrkla se na mé papíry a na mne a dala pokyn, abych prošel mimo – žádné prohlížení.
Let proběhl bez závad. Domů jsme přiletěli o půl jedné v noci.
Byl jsem rád, že jsem si mohl týden prohlížet Svatou zemi, Svatou zemi zuboženou věčnými válkami. Obdivoval jsem izraelskou infrastrukturu, silnice, hotely, památky… Třebaže je stát v permanentní válce od svého vzniku, nějaké stopy války či terorismu jsem nezahlédl. Jistě, stojí to hodně úsilí a peněz – Izrael podporují bohatí američtí Židé, rovněž Spojené státy, pro něž tom je nepotopitelná letadlová loď.
Snad denně jsem myslel na babičku Pacnerovou, která nás opustila na jaře 1963. V Jeruzalémě, Betlémě a v Nazaretě by byla šťastná – za komunismu sem nesměla.
Možná to bude znít nadneseně. Ale já jsem se opravdu chtěl dotknout kořenů naší křesťansko-židovské civilizace. Chtěl jsem pocítit, jak vypadá země, která nám dala základy našich morálních zásad – desatero přikázání, Otčenáš. Snad se mi snad podařilo. Pochopil jsem i mnohé další, byť to bylo kruté – mír do téhle části světa hned tak nepřijde, pokud vůbec někdy přijde. I když si to tam většina lidí bez ohledu na víru přeje.
Snímky Luboš Svoboda
3.3.2007
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks