Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

13.02.2007 Rozplétat sítě StB není snadné

Někdy na podzim 1990 jsem na nějaké novinářské sešlosti potkal Otu Černého, televizní hvězdu, která nám ke každému nedělnímu obědu servírovala na obrazovce naše nové politiky. Když jsem se představil, rozzářil se: „Právě jdu z ministerstva vnitra. Ministr Langoš mi uváděl jako příklad vás – jak na vás byl nasazen agent StB.“

Agent „Sup“


Měl jsem tehdy jiné starosti, než abych u federálního ministra vnitra Jána Langoše zjišťoval, o koho se jednalo. Po čase mě Česká televize požádala, abych připravil seriál o československých výzvědných službách. Zpovídal jsem spoustu lidí, ponořil jsem se do nejrůznějších archivů, ve kterých jsem proseděl stovky hodin, s některými archiváři ministerstva vnitra jsem se spřátelil.
Asi by nebyl problém, kdybych je požádal, aby mně do studovny poslali i mou složku StB, ale nezdálo se mi to férové. Mezitím se vynořily Cibulkovy seznamy agentů StB – mezi nimi byl i jeden můj známý lékař, krycí jméno „Sup“, který se mne po listopadu začal vyhýbat.
Když jsem se dověděl, že osobní spisy lidí mají být veřejnosti zpřístupněny, řekl jsem si, že si na to počkám. A potom jsem běžným způsobem v létě 1998 na ministerstvu vnitra zažádal, abych se mohl na svůj svazek podívat. Po několika týdnech jsem dostal přípis, že tento svazek objevili, má 140 stran, a nabídli mně termín, kdy se mohu do speciální studovny v Pardubicích přijet.

Překvapení v Pardubicích


Svazek vedený v letech 1976–1978 mne zklamal, „Sup“ tam chyběl. Zato jsem tam našel kolegu z rozhlasu, tehdy kandidáta tajné spolupráce, který na mě s chutí práskal a dokonce si vymýšlel. A na druhé straně kamaráda, agenta StB, který mne zase velice hájil. První informaci o mé osobě podal zástupce šéfredaktora jednoho časopisu, kterého jsem osobně vůbec neznal, z toho jsem si odvodil, že v té době neměli estébáci v redakci Mladé fronty žádného agenta. Pak se tam vyskytoval ještě „pramen TA-133“, kterého nedokázali archiváři rozkrýt.
Podnětem k tomu, aby se o mne začali estébáci zajímat, bylo mé kamarádství s Honzou Petránkem, novinářem vyhozeným z rádia, kterého považovali za špiona CIA – to byla samozřejmě účelová konstrukce, aby ho mohli sledovat. Dále připomínali, že kontakty jsem měl i s dalšími vyhozenými rozhlasáky – Jirkou Dienstbierem a Lubošem Dobrovským.
Úroveň jejich informací byla různá. Měli tam záznamy o mých telefonátech s tiskovým atašé americké ambasády Falkiewiczem, označeným za „příslušníka zvláštních služeb“, s nímž jsem na jaře 1969 dojednával akreditaci u NASA pro let Apolla 11, seznam západních odborníků, s nimiž jsem si korespondoval, rovněž připomínali několik mých známých fyziků-emigrantů.
Na druhé straně si prý nemohli ověřit, jestli jsem na jaře 1969 navštívil středisko jaderných výzkumů CERN ve Švýcarsku – přitom stačilo, aby se podívali do mého pasu anebo si přečetli mé reportáže v MF. Měli tam výčet většiny mých knih, ale reportáž o letu Apolla 11 …a velký skok pro lidstvo, která tolik vadila některým bolševikům z redakce, kupodivu chyběla. Rovněž tvrdili, že jsem se účastnil vypuštění Sojuzu 28 s Vladimírem Remkem na kosmodromu Bajkonur, kde prý jsem se nevhodně choval. Divím se, kde vzali takový nesmysl, když na tento start prověřily StB a KGB pouze několik novinářů-komunistů z ČTK, Rudého práva a Obrany lidu – a mezi tuhle „elitu“ jsem nepatřil.
K mému velkému překvapení tam chyběly některé jiné mé kontakty. Z nich byly nejdůležitější mé návštěvy u Františka Janoucha, fyzika z Řeže, vyhozeného ze všeho, který zlobil tak dlouho, až mu v polovině sedmdesátých let dovolili emigrovat s celou rodinou do Švédska. U Janoucha jsem se asi dvakrát sešel s Františkem Krieglem, jediným členem předsednictva ÚV KSČ, který v srpnu 1968 odmítl v Moskvě podepsat závěrečný protokol ospravedlňující okupaci. Přitom mi později Janouch vykládal, jak v obýváku, nad gaučem, kde jsem sedával, našli odposlouchávací zařízení.
Prostě – záznamy StB nebyly dokonalé. A o mou osobu se starali estébáci, kteří nebyli příliš chytří a přemýšliví, spíš bych je přirovnal k pohodlným státním úředníkům.
Můj spis uzavřeli s tím, že jsem nepřátelská osoba a že je třeba mne „kádrově řešit“ – to znamená vyhodit z MF. To se kupodivu nestalo.
Když jsem se vrátil z Pardubic, volal jsem Jana Frolíka, ředitele archivu MV. Jak to, že tam chybí agent „Sup“, případně jiný, kterého měl Langoš na mysli? Odpověď mně vyrazila dech: „Víš, kolik tady mám trezorů, které jsme zatím neotevřeli? Nemám lidi. Nikomu se nechce jít k nám dělat.“ A neuskutečněné „kádrové řešení“? „To máš jednoduché. Estébák, který tě měl na starosti, mohl na tvůj spis hodit jiný a když za půl roku přišel na to, že nesplnil rozkaz, radši to neřekl náčelníkovi, ale poslal materiál do archivu.“ A také to mohlo být úplně jinak – to už se nikdy nedovím.

Nedokonalé spisy


Při shromažďování podkladů k historii výzvědných služeb jsem nacházel mnoho spisů rozvědky a kontrarozvědky, které nebyly celé anebo úplně chyběly.
Vzpomínám, jak jsem na špatně čitelné mikrofiši objevil záznam o tom, že příslušníci první správy, tedy rozvědky, požádali jednoho sportovního novináře, aby se při své cestě do západního Německa setkal s kolegy ze Svobodné Evropy a někoho z nich případně přemluvil k návratu. Zajásal jsem, protože to mohl být zajímavý případ. Jenže pokračování tohoto spisu chybělo. A slavný český reportér, dávno mrtvý, na seznamu agentů StB není.
Jindy jsem zase našel, že není plně zdokumentováno zatčení bývalého československého důstojníka, který za druhé světové války působil jako zpravodajec v zahraničí, a jeho předání sovětské tajné službě NKVD. Nejdůležitější části tohoto případu chybí, o Sovětech není ani zmínka. To víme hlavně z pozdějšího vyprávění jeho manželky, rovněž zatčené a vyslýchané, zatímco on o tom mlčel, jeho kolegové se domnívali, že byl těžce psychicky zdeptán.
Na archivech vnitra se podepsaly různé skartace, které probíhaly nejen koncem roku 1989, ale nejednou i před tím – když nestačilo místo a nebyl čas na mikrofišování, některé spisy se bez náhrady likvidovaly.
Nicméně když se někdo důkladně ponoří do těchto spisů, může porovnáváním rozličných pramenů ledacos zrekonstruovat. Tento gigantický úkol nyní zřejmě čeká mladé pracovníky archivu pod vedením Pavla Žáčka, který nastoupil na ministerstvo vnitra v listopadu minulého roku.

Ideoví spolupracovníci


Zajímavý byl způsob spolupráce zpravodajských důstojníků, kteří působili v zahraničí pod diplomatickým či obchodním krytím, s ostatními lidmi z Československa. Tihle zpravodajci vyžadovali například od novinářů, trvale akreditovaných v některých metropolích, různé služby. Před rokem 1968 je mohli novináři odmítnout, aniž to pro ně mělo nějaké následky – někteří mi o tom vyprávěli. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla tato spolupráce dokonce podmínkou k jejich výjezdu – už před odjezdem dostali tito tzv. ideoví spolupracovníci přesné instrukce.
Údajně se to netýkalo zpravodajů Rudého práva, listu ÚV KSČ. Mimochodem, stejné „privilegium“ měli i redaktoři moskevské Pravdy, orgánu ÚV KSSS. Nicméně je známo, že redaktoři Rudého práva příslušníkům první správy velmi ochotně pomáhali, zřejmě to považovali za stranickou povinnost.
Myslím, že stejným způsobem spolupracovali s rozvědkou rovněž další Češi a Slováci, zaměstnaní v zahraničí.
Také si dovedu představit, že někteří lidé spolupracovali s bezpečností z titulu své úřední funkce. Například když Josef Tošovský nastoupil jako poradce předsedy Státní banky, jeho předchůdce mu oznámil: „Bude za tebou chodit nějaký člověk z vnitra. Občas bude potřebovat nějaké informace. A někdy ti také přinese zajímavé zprávy vlastní.“ Ten člověk se opravdu občas objevoval. Ale nepadlo ani slovo, že podplukovník Sojka ze 17. odboru první správy je příslušníkem StB nebo rozvědky. Proto má pravdu mluvčí Úřadu pro zahraniční styky a informace, který obhospodařuje archiv bývalé první správy, že Tošovský nefiguruje mezi někdejšími agenty.
Sám jsem zažil, jak estebák, který mě několikrát vyslýchal, mlžil. Řekl mi nějaké své jméno, které jsem zapomněl, ale nepochybně bylo krycí. Přitom vystupoval jakoby patřil k rozvědce - to se zřejmě považovalo za elitu. Teprve ve svém spisu jsem se dočetl, že nadporučík Miloš Patera byl z druhé správy, tedy z kontrarozvědky, ze třetího oddělení druhého odboru, který měl na starosti americkou ambasádu.
Tím nechci Tošovského ani kohokoliv jiného omlouvat či chránit. Jenom vím, že takové kontakty nebyly ničím výjimečným a že nebyly vždy zcela jasné.

Chyběla politická objednávka


Rozplétat sítě Státní bezpečnosti není snadné. Když začala na jaře 1990 přebírat její archiv nová generace lidí, musela velice složitě zjišťovat strukturu StB a způsob činnosti. Největší zásluhu na objasnění základních nitek má Jan Frolík, napůl vystudovaný historik a chartista, který se do toho pustil s obrovským elánem.
Bohužel na důkladnější zkoumání archivu StB chyběli lidé a také prostředky. Vrcholní politici o to nestáli. Prezidenta Václava Havla hned v prvních měsících roku 1990 zarmoutilo zjištění, že několik jeho nejbližších lidí z disentu donášelo Státní bezpečnosti. Premiér Václav Klaus měl k tajným službám živočišný odpor, považoval to za něco nečistého, v čem on si nebude máchat ruce. A premiéři sociálnědemokratičtí se nechtěli do minulosti příliš vracet. Zvláště Jiřímu Paroubkovi by to působilo obtíže, protože se potřeboval kamarádit s komunisty, kteří pořád hledí na estébáky a střílející pohraničníky jako na hrdiny socialismu.
Za těchto podmínek nemohl asi ani Frolík udělat víc. Ostatně šestnáct let v jakékoliv funkce člověka opotřebuje. Teprve nyní, kdy se vlády ujala pravice, se bude tým Pavla Žáčka pokoušet rozplétat všechny jemnosti činnosti StB a také vazby, které spočívaly na osobních domluvách či úředních vztazích. Musíme se tedy připravovat na to, že budou ze skříní vypadávat další podivuhodní kostlivci, možná i ten můj agent, o němž hovořil Langoš, ale také na to, že ho nakonec nenajdou – stejně jako mnohé další.
13.2.2007

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks