Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

20.01.2007 Mytizace Koroljova pokračuje

V Rusku mohutně oslavovali sto let od narození Sergeje Koroljova, tajuplného Hlavního konstruktéra, člověka, pod jehož vedením vznikla raketa R-7, první družice i první kosmické lodi. A přitom pokračovalo i jeho zbožnění a mytizace. Ovšem když se podíváme na životopisy jiných významných osobností, zjistíme, že to není nic nového, je to vlastně úděl každého význačného člověka.

Mytizace Koroljova pokračuje-1Sergej Koroljov ve Hvězdném Městečku. Vedle něho sedí kosmonauti Valerij Bykovskij a Alexej Leonov, v civilu hlavní konstruktér motorů Valentin Gluško

Zdá se mi, že nejvíc se o to v poslední době v Moskvě zasloužila jeho milovaná, ale nemilující dcera Nataša. Když se Koroljov rozvedl s její matkou, protože si po letech ve vězení přestali rozumět, Nataša na něho zanevřela. Při rozchodu jí bylo dvanáct let, nemohla se vyznat ve složitých vztazích mezi rodiči a byla plně pod vlivem matky, která nemohla exmanželovi jeho odchod odpustit.
Koroljov marně Nataše telefonoval – jakmile uslyšela jeho hlas, telefon položila. Slávovi Golovanovovi to vyprávěl Valentin Mišin, náměstek hlavního konstruktéra, který s ním bydlel na Bajkonuru v jedné chaloupce. Aspoň jí tedy psal dlouhé dopisy. Její životní dráhu sledoval prostřednictvím své matky, protože s babičkou Balaninovou si Nataša pořád dobře rozuměla.
Golovanov ve své knize o Koroljovovi píše, že za ním nezašla ani v lednu 1966 do kremelské nemocnice, kde vzápětí po operaci umřel. Teprve po jeho smrti začali Natašu tahat na besedy o něm. A ona si vymýšlela báchorky. Sláva s ní jednou jel v autě a ptal se jí, proč se tak špatně chovala k otci a teď o něm mluví jinak – prý neodpověděla. Nedivím se, zřejmě se styděla.
Nicméně přiznává jí to, že potom udělala k propagaci jeho jména hodně. Z jednoho rozhovoru, který je na internetu, vyplývá, že se vydala do archivů pátrat po něm, dokonce i do archivů tajné služby, aby zjistila, jak to bylo s jeho zatčením a vězněním.
Teď však zřejmě na jeho jménu parazituje. Podle zpráv z Moskvy o něm napsala už třetí díl knihy nazvané „Otec“. Dokonce prý se zmiňuje o tom, jak otec miloval jejího syna, svého vnuka – ve skutečnosti ho Koroljov nikdy neviděl. A při oslavách věnovala poslední díl prezidentu Putinovi.
I v našem tisku se objevily různé podivnosti. Největší se dopustili Ivo Hudec v časopisu Přísně tajné a Miroslava Hromadová v internetovém Oslu. Přitom oba považuji za seriózní autory. Zřejmě vycházeli ze starých pramenů ze 60., případně 70. let, jejichž pisatelé málo věděli, a proto se spíš dohadovali, jak to všechno bylo.
Hudec tvrdí, že ve vězení se Koroljov dostal do „šarašky“ (konstrukční kanceláře či laboratoře NKVD) číslo 29, kde spolu s 800 dalšími vězni pracoval mimo jiné na gardových minometech „kaťuše“. Totéž říká s méně podrobnostmi i Hudcová.
Ale v Ústřední konstrukční kanceláři číslo 29 (CKB-29 NKVD) vyvíjeli pod vedením Andreje Tupoleva lehký dvoumotorový bombardér Tu-2. Když se Koroljov dověděl, že v Kazani vznikla zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 NKVD, kterou řídí jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal, aby ho tam přeřadili. Úkolem OKB-16 NKVD bylo vyvinout pro klasické stíhačky raketové urychlovače, které by jim umožnily rychlé a překvapivé manévry, anebo usnadnily start těžce naložených bombardérů. Do Kazaně převezli mladého inženýra začátkem léta 1942.
Koroljov na gardových minometech odpalujících rakety na tuhé pohonné látky BM-13, populárně zvaných „kaťuše“, vůbec nepracoval. To bylo téma skupiny vojenských inženýrů, kteří přišli do Reaktivního výzkumného ústavu z Leningradu. Po zatčení a popravě šéfů ústavu Ivana Klejmenova a Georgije Langemaka si je přivlastnil udavač Andrej Kostikov.
Hromadová umocňuje tyto nesmysly ještě další pohádkou: „V roce 1941 byl původní rozsudek změněn na domácí vězení v Moskvě. Zde se Koroljov nesměl s nikým stýkat a mohl pouze pracovat domova nebo v laboratoři.“ A v roce 1946 prý byl rehabilitován a jmenován hlavním konstruktérem ústavu, kde se vyráběly rakety.
Hlavním konstruktérem se rok po válce skutečně stal. Jenže dekret o rehabilitaci získal až dlouho po Stalinově smrti. Mnozí lidé se na něj pořád dívali skrz prsty, protože „seděl“. Když ho přijímali v jeho konstrukční kanceláři do komunistické strany, prošel při hlasování ve výboru pouze o jeden hlas – to znamená, že i řada jeho podřízených mu nevěřila.
Hudcova chyba je drobností v jinak výborné připomínce Koroljovova osudu. Víc omylů bohužel spáchala Hromadová. Ovšem mnohem víc mi vadí, jak zacházejí s památkou na tohoto vynikajícího konstruktéra a organizátora v Moskvě.

20.1.2007
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks