Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

04.01.2019 Nepovinná četba: JÁ, ŠPION

Tak otevřené zápisky zpravodajského důstojníka jsem dosud nečetl. Kniha JÁ, ŠPION je vyprávěním sledovače protiteroristické jednotky britské domácí tajné služby MI 5 (naší obdobou je BIS), který se podepsal jako Tom Marcus. Nepochybuji, že je to krycí jméno – ostatně krycími jmény a značkami se navzájem oslovovali všichni členové týmu, skutečnou identitu ani nejbližších kolegů neznali.
Bezpečnostní předpisy pro všechny byly bezprecedentní. Marcus nosil identifikační průkaz MI 5 a cestovní pas pro případ nenadálého sledování přes hranice ve speciální ponožce. Pokud ho práce zavedla mimo Londýn, každý večer telefonoval manželce, jestli je všechno v pořádku. V domku, kde bydlel, měli alarmy a kamery, syn chodil do školky s GPS trackerem všitým do jeho kapsy, další tracker měl ve spacáku. S manželkou se domluvili na jednoslovném kódu pro případ nezvyklé situace a místa pro setkání.
Marcus nevyrostl v tradičně spořádané rodině, proto hledal životní poslání. Našel je v armádě, kam vstoupil už v šestnácti letech. Byl urputný, fyzicky a duševně zdatný, proto se vždycky vypracoval na špici. Skončil u oddílu SAS, což jsou elitní vojáci určení k záškodnickému boji v týlu nepřítele, k potlačování terorismu a k dalším mimořádným operacím. Marcus byl tak vynikající, že mu nabídli místo důstojníka MI 5 – to se stávalo výjimečně, zpravidla lidé o přijetí k této tajné službě žádali a prošli tvrdými přijímacími zkouškami.
Bez ohledu na Marcusovy zkušenosti musel i on projít dvouletým všestranným výcvikem: sledování, kontrasledování, řízení auta za krizových situací, bedlivé pozorování okolí, atd. Služba byla tvrdá. Vždycky vyrážel v týmu, jehož členové byli spojeni vysílačkami a koordinováni centrálou, kde další důstojníci hodnotili neustále situaci a podle toho vydávali rozkazy. Jména svých cílů neznali, jenom krycí názvy, které jim MI 5 přidělila.
Byli v patách islámským teroristům, kteří chystali útok, pronásledovali ruského zpravodajce, až ho zachytili po tom, co dostal od své agentky důležité technické spisy, úkoly se opakovaly.
Důstojník strávil dlouhé hodiny pěším anebo automobilovým sledováním vybraných osob, neměl čas se napít, najíst, použít WC. Někdy se musel převléknout za bezdomovce nebo natěrače. Nejednou se ocitl v nebezpečí života. Otřásla jím smrt kolegy na motocyklu, který se při jednom pronásledování dostal mezi dvě auta. Někdy musel ujíždět Londýnem rychlostí přes 150 km/h – příkaz dal velitel týmu heslem Ocelový odznak, který se okamžitě dověděla i dopravní policie.
Domů přicházel vyřízený fyzicky a psychicky. Asi po deseti letech této zničující práce se do něho pustily děsivé noční můry – probudil se a řádil okolo sebe, manželka se ho bála. Nakonec požádal o pomoc sociální oddělení MI 5. Diagnózu stanovili dva špičkoví psychiatři: posttraumatický syndrom. Žena ho přinutila, aby se léčil.
Asi po roce, kdy stále pobíral svůj plat, za ním přišel jeho velitel a pracovnice sociálky, aby podepsal svůj odchod z tajné služby – byl nepoužitelný, pro kolegy i nebezpečný. MI 5 mu udělila zvláštní penzi a současně zakázala návštěvu řady států, kde by mohl být ohrožen. Vystřídal mnoho zaměstnání spíše pomocného rázu, nic neuměl, ale vyrovnal se s tím.
Jeho krédo znělo: „Jsem voják a špion, nejhorší noční můra našich nepřátel a nejtemnější síla mé země.“
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks