Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

29.05.2018 Křest mých knih 2018

V pondělí 28. října 2018 proběhl v budově Akademie věd v Praze křest mých dvou posledních knih. Výtečně jako vždy moderoval Dan Stach z ČT. Knihu Kosmonauti na pokraji smrti ocenil dr. Petr Lála, starý kamarád, dlouholetý zástupce ředitele kosmického oddělení OSN. O zhodnocení čtvrtého vydání Osudových okamžiků Československa jsem požádal dr. Jaroslava Šedivého, historika, myče oken, diplomata, ministra zahraničí. Jarda je osvědčený křtitel, vždycky s důkladným rozborem knihy. Tady je jeho názor.




Pracovní a literární nasazení Karla Pacnera je obdivuhodné, pomalu každý rok mu vychází alespoň jedna kniha a ve své studijní a publikační činnosti pokrývá významné a zajímavé oblasti, periody a epizody našich moderních dějin. Referuji již o třetí jeho knize, takže mohu konstatovat, že jeho studijní a tvůrčí činnost je vždy materiálově bohatá, jeho práce s odbornou literaturou a dokumenty je důsledná. A čtenáře vždy upoutá jeho literární styl výkladu, či lze říct i vyprávění. A výborně umí jedno: do svého perfektně vystavěného širšího historického výkladu vkládá zajímavé příběhy, charakterizuje jednající osobnosti a zejména se baví dešifrováním mnohých tajných či ne zcela dosud spolehlivě vysvětlených postupů či událostí.
Momentálně prezentovanou knihu o československých moderních dějinách, faktograficky nesmírně bohatou, pojal autor jako výklad zlomových kapitol v našem dějinném pochodu. V úvodu seznamuje čtenáře, jak vlastně vznikla myšlenka pustit se do práce na této tematice. Říká, že na výzvu redaktora Mladé fronty Libora Ševčíka začal připravovat studii o zákulisí listopadové revoluce v roce 1989, nacházel kořeny tohoto dějinného přelomu a to ho přivedlo k rozhodnutí rozebrat i další klíčové okamžiky Československa, v dřívější naší historiografii pokřivené v souladu s tehdejší ideologií. A můžu říct, že k tomu byl připravený již studiem pro své dřívější knihy, kdy například posbíral materiál k napsání knihy o práci československých výzvědných služeb. A v recenzované knize využil ještě materiály z odtajněných archivů tajných služeb.
A neváhal se ani pustit do historie v ústním podání. V závěru knihy pod titulkem ´Historie a pamětníci´ uvádí seznam těch, se kterými konzultoval podle jejich zaměření i příslušné kapitoly.
Jak tedy rozvrhl svou knihu? Začíná bolševickou revolucí s pěkně ironickou charakteristikou „za německé marky“. Marky dostával Lenin do Švýcarska a do Ruska ho převezli Němci přes Německo. Ale pak už následuje kapitola o převratu v Praze 1918, další kapitola je nazvaná Konec republiky 1939, poté Rozkaz pro Pattona: Prahu nesmíte osvobodit, 1945, a pokračuje Příliš snadné únorové vítězství 1948, dál Tankový export ideologie 1968, Komunisté utekli od moci 1989, Rozvod proti vlastní vůli 1992. Už v názvech kapitol stručně sděluje, jak se na tu kterou dějinnou episodu dívá.
Závěr: Mělo Československo smysl?
Z těch kapitol je zajímavě postavená ta o konci republiky, zejména v širších souvislostech mezinárodněpolitických. Byl Mnichov v září 1938 a v srpnu 1939 podepsal Molotov s Ribbentropem pakt o neútočení, takže když už se začalo válčit, Stalin do konfliktu Hitlera s Francií a Anglií nechtěl vstoupit. Předpokládal, že tak učiní až ke konci války, kdy možná dojde ještě v Evropě k revolučnímu výbuchu. Pacner dokonce uvádí málo známý fakt, že „Kominterně šlo o to, aby boj proti Hitlerovi vyústil v socialistickou revoluci v Československu“.
Pakt Molotov-Ribbentrop mohl být možná podrobněji rozepsán a zmíněná Jaltská konference z února 1944 mohla být snad podrobněji popsána, neboť na ní se Stalinovi z velké části podařilo schválit to, co Moskva získala paktem s Hitlerem. Šlo zejména o Pobaltí.
Řekl bych dále, že autor velice chápavě posoudil roli Edvarda Beneše, zejména jeho kapitulaci v roce 1948. Připomíná, že v únoru 1948 Beneš věděl, že už 20. února začaly manévry americké armády v západním Německu mezi Pasovem a Československou hranicí a že už se v jeho okolí začala projevovat hysterie možnosti konfliktu mezi velmocemi. Atoho se Beneš bál. Jak píše Pacner, dvakrát se Beneš spolehl na záruky spřátelených vlád, ale jednou podlehl diktátu v Mnichově, podruhé i diktátu „přátel“ z Moskvy.
Výborně je udělaná kapitola o komunistech, co utekli od moci. Je to kompletně napsaná historie, i s průzorem do zahraničněpolitické situace té doby, s novými informacemi ze zákulisí některých jednání a vyjednávání. Autor to píše jako napínavou detektivku. Jsa do určité míry i účastníkem, něco bych doplnil. Autor zmiňuje vůli Občanského fóra začít budovat program pro budoucnost a poznamenává, že ekonomické výhledy sepisovali Dlouhý, Klaus a Komárek. Jenomže vedení OF v prvních dnech počítalo, že by se mohlo ustavit jako politická strana a vytvořit opozici vůči nějaké doplněné vládě. K tomu vzniklo asi pět skupin, které pro tu příští opozici měly připravit program. Tu ekonomickou vedl Klaus. Já jsem vedl skupinu pro zahraniční politiku, stačili jsme nastínit jakousi budoucí koncepci. První bod byl ovšem odchod vojsk. Nakonec byla vláda, v níž se ministrem zahraničí stal Jiří Dienstbier a uvedený nástin koncepce přednesl jako první výhled nové zahraniční politiky.
Závěrem bych chtěl upozornit na jeden vynikající nápad autora. Za každou velkou kapitolou umístil pod titulkem „Fakta“, stručné faktografické shrnutí těch nezávažnějších episod z té doby, a též krátké životopisy pod fotografií těch několika hlavních osobností tenkrát veřejně jednajících.
Autorovi gratuluju k jeho dílu, dobře si umím představit, kolik práce to obnášelo, určitě kniha najde mnoho spokojených a poučených čtenářů.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks