Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

26.01.2018 USA pod dohledem NKVD/KGB a GRU

První vyzvědače začala sovětská tajná služba vysílat do světa krátce po založení bolševického státu na sklonku roku 1917. Do Československa přišli pod rouškou pracovníků Černého kříže, kteří měli zajistit odsun zajatých ruských vojáků domů, v červenci 1920. Moskva považovala za prvořadý úkol ovládnout Evropu a Asii. Proto vyslala prvního vyzvědače do USA v roce 1921 a uložila mu, aby prostřednictvím tamních Japonců a Číňanů sledoval jejich mateřské země.
Za absolutní tajnou zbraň považovali bolševici nelegály – vyzvědače, kteří pracovali pod cizími jmény. Jména pro ně získávali z ukradených cestovních pasů anebo na hřbitovech, kde hledali na náhrobcích mrtvých dětí vhodných k použití. Nicméně výcvik nelegálů byl složitý a drahý, když se před polovinou 20. století rozšířil, jejich počet nepřesáhl několik stovek.
Když na sklonku roku 1917 uchvátili v Rusku bolševici moc, domnívali se, že zahájili světovou revoluci proletariátu. Proto měli jejich špioni zakládat komunistické strany jako podhoubí pro budoucí vlády a současně získávat tajné informace, které by jim mohly v tomto úsilí napomoci. Třebaže se představa světové revoluce brzy zhroutila, podkopávali sovětští vyzvědači státy, do kterých pronikli, dál.

Naivní podnět: zastavit nacismus!


První špiony vyslal Sovětský svaz do Spojených států v roce 1928. Až začátkem třicátých let se v USA usadilo několik nelegálů, kteří sledovali americkou politiku, armádu a vývoj nových zbraní. Rezidenturu – tedy místní velitelství vojenské výzvědné služby GRU – tam zřídili až v roce 1934. Vedl ji Boris Bazarov, který se před tím osvědčil v Německu, a jeho zástupcem byl Izák Achmerov.
Těmto vyzvědačům se podařilo získat na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu dva levičáky: Laurence Duggana, který se stal šéfem latinskoamerické sekce, a Algera Hisse, později náměstka ministra a v roce 1945 prvního generálního tajemníka Organizace spojených národů. Bohatými informacemi je zásoboval Harry Dexter White z ministerstva financí, který měl aspirace usednout ve vládě. White dal dohromady velkou špionážní skupinu z vládních úředníků. Tito tři muži byli důležitými prameny pro Moskvu o dění v nejvyšších vládních kruzích. Několik spolupracovníků našli Sověti mezi filmaři a levicově smýšlejícími milionáři. Později ulovili Lauchlina Currieho, poradce prezidenta Franklina Roosevelta. Zato ke spolupráci nepřemluvili Michaela Straighta, přítele prezidenta, který pracoval na ministerstvo zahraničí.
Tihle lidé, většinou absolventi špičkových amerických a britských univerzit, nepovažovali zasílání informací a dokumentů za vlastizradu, nýbrž za pomoc k uklidnění světa. Ekonom Julian Wadleigh, který nastoupil na ministerstvo zahraničí, se to pokusil vysvětlit: „Když Komunistická internacionála představovala jedinou sílu ve světě, která efektivně čelila nacistickému Německu, nabídl jsem své služby sovětskému podzemí ve Washingtonu, abych i já svým malým dílem pomohl zastavit fašistický příval.“
Tento naivní názor přivedl do sovětských služeb řadu vyzvědačů nejen v USA, ale i v dalších zemích. Netušili, že se Stalin pokouší domluvit s Adolfem Hitlerem na rozdělení sfér vlivu ve světě a že v SSSR nastolil už dávno krvavou diktaturu.
Když zahájil Stalin ve druhé polovině třicátých let velký teror, nechal stáhnout ze zahraničí mnohé vyzvědače, falešně je obvinit ze spolupráce s nepřítelem a buď popravit, nebo poslat do sibiřských koncentráků. Bazarova v Moskvě zastřelili, Achmerova dva roky vyšetřovali, ale nic proti němu nenašli.

Ve špičkách Rooseveltovy vlády


FBI sovětské vyzvědače nehonila. Nepředpokládala totiž, že by se SSSR mohl zajímat o USA. Snažila se sledovat činnost tamní komunistické strany, ale její účast na nějaké špionážní činnosti byla mimo její chápání. Americká kontrašpionáž soustřeďovala pozornost na agenty německé a zvláště pak na japonské. Ostatně „Strýček Joe“, jak familiárně nazývali američtí novináři Stalina, přece nebude sledovat spojenecké Spojené státy Franklina Roosevelta.
Američané se tragicky mýlili. V březnu 1941 měla výzvědná služba NKVD v USA 221 agentů, z toho 41 technicky orientovaných. Další tam vyslala vojenská rozvědka GRU. Na počátku druhé světové války tam tedy působilo na 300 sovětských vyzvědačů, většinou ideologicky pevných komunistů.
Mnozí pracovali ve skupinách, které vedli zdatní profesionálové.
Informace o stavu hospodářství a válečné výrobě sbírala skupina Victora Perlo, který pracoval na ministerstvu obchodu. Patřili do ní i další vládní úředníci včetně Algera Hisse z ministerstva zahraničí – půldruhá desítka lidí.
Přibližně stejně početný tým zverboval inženýr Julius Rosenberg z řad spolužáků z newyorské techniky a zaměřil je na získávání poznatků o nejnovějších zbraních včetně atomových, letadlech a spojovacích zařízeních.
V prosinci 1941 se do USA vrátil Achmerov, tentokrát na falešný americký pas. Opět navázal spojení se svými agenty ve vládě. A vytvořil i další síť vedenou Nathanem Gregorym Silvermasterem, úředníkem v Úřadu pro zabezpečení hospodářství, který mu předával zprávy o americké ekonomice. Dalším jeho špičkovým zdrojem se stal důstojník britské tajné služby Cedrig Belfrage, který působil v koordinační komisi pro spolupráci mezi britskými a americkými zpravodajci.
Američtí komunisté propašovali několik lidí i do nově zřízené výzvědné služby nazvané Úřad strategických služeb (Office of Strategic Services – OSS). Duncan Chaplin Lee dokonce získal funkci asistenta jejího velitele generála Billa Donovana. Z tohoto vrcholu mohl ovlivňovat některé operace ve prospěch Moskvy a o všech Sovětům referovat. Například jeho informace využil Stalin k tomu, aby na jaře 1945 ztížil vyjednávání o kapitulaci německých vojsk v Itálii.
Achmerova a jeho nelegály i většinu špionů z řad úředníků a zpravodajců kontrašpionáž FBI nechytila, protože po Rooseveltově smrti v roce 1945 zmizeli. Jenom někteří zůstali a nakonec stanuli před soudem, jako třeba Hiss a Rosenbergovi.

Rozkaz z června 1942


Když Američané zahájili v srpnu 1942 tajný projekt vývoje atomové bomby pod krycím názvem Manhattan, byli si jisti, že o něm nikdo cizí neví. Jeho bezpečnost zajišťovala vojenská kontrašpionáž G-2 a lidi mimo tento projekt sledovala federální policie FBI.
Ve skutečnosti už na podzim 1941 upozornily dva zdroje z Velké Británie na přípravu takové superzbraně. Náčelník rozvědky NKVD Pavel Fitin proto vydal 14. června 1942 rezidenturám v New Yorku, Londýně a Berlínu rozkaz číslo 834/23, aby pátraly po informacích týkajících se atomové bomby. V té době se také přesunula z Velké Británie do Spojených států, do utajeného města Los Alamos na opuštěné planině státu Nové Mexiko, menší skupina britských fyziků a matematiků, která nezapojila do projektu Manhattan.
Byl mezi nimi i uprchlík z Německa Klaus Fuchs, komunista, jehož bezpečnostní úřady zapomněly prověřit. Právě Fuchs byl jedním z britských informátorů GRU. Z Los Alamos začal posílat do Moskvy zasvěcené zprávy o bombě.
Mezitím Rosenberg zverboval svého švagra Davida Greenglasse, který jako voják nastoupil do práce v Los Alamos. Od něho dostával útržkovité informace, které však ve svém celku dávaly určitý ucelený obraz.
O těchto špionech neměla FBI ani tušení, o nich se dozvídala později.
Na prvního atomového špiona narazili příslušníci kontrašpionáže G-2 koncem roku 1943. S chemikem Clarencem Hiskeyem, o němž věděli, že je komunista, a proto ho přeložili na méně exponované místo, se sešel podivný osamělý muž. Hiskey mu předal přísně tajné dokumenty o výstavbě závodu K-25 v Tennessee, o posledních studiích v Chicagu a o výsledcích spojených anglo-amerických výzkumů.
Neznámý, s nímž se Hiskey sešel, byl Artur Adams, předrevoluční bolševik. Na americké území pronikl z Kanady v roce 1938 na falešný kanadský pas. Pět let o něm FBI nevěděla! Tuhle ostudu se snažila vynahradit tím, že z něj nyní agenti nespouštěli z očí. Kontrolovali jeho kontakty a lidi, kteří mu dávali informace, nechávali je překládat na podřadná místa, na Aljašku či na Havaj. Tímto způsobem rozkrývali sítě špionů.
FBI chtěla Adamse zatknout, ale ministerstvo zahraničí to nedoporučilo – mohlo by to zhoršit vztahy s Moskvou. Když se Adams v únoru 1945 chystal nastoupit v New Yorku na sovětskou loď, agenti mu to nedovolili. O půl roku později se mu podařilo zmizet.

Operace „Venona“


Na sklonku války měli kryptoanalytici z Vojenské zpravodajské služby (Military Intelligence Service – MIS), kteří sídlili v bývalé dívčí škole Arlington Hall ve státu Virginie, skoro všechny japonské a německé kódy vyluštěné.
V únoru 1943 nařídil plukovník Carter Clarke, velitel zvláštního oddělení MIS, aby se pustili do luštění korespondence sovětských diplomatických úřadů v USA s Moskvou. Vynořily se totiž obavy, aby se Hitler a Stalin nedomlouvali na separátním míru. Tyto depeše zachycovala od léta 1939 Tajná telegrafní agentura (Signal Security Agency – SSA, dnes NSA). První zprávu vyluštila 1. února 1943 mladičká Gene Grabeelová, postupně přicházeli další.
O této snaze kryptoanalytiků SSA se dověděl poradce prezidenta Roosevelta Lauchlin Curie, sovětský agent „Page“. Patrně na jaře 1944 na to upozornil svého řídicího důstojníka. Moskva proto 1. května změnila šifry – a jak později ke svému údivu zjistili Američané, nahradila je mnohem jednoduššími. Třebaže i další vyzvědači hlásili do Moskvy tuto akci, NKVD ji dlouho nebrala vážně.
V listopadu 1944 objevil Cecil Philips klíč ke čtení sovětských depeší. Nicméně za půl roku válka skončila, a tím i tyhle pokusy. Více než 35 000 stran přepisů radiogramů zůstalo ležet v archivu.
V létě 1946 se pustil do jejich luštění brilantní kryptoanalytik a lingvista čtyřiatřicetiletý Meredith Gardner. Při dešifrování mu pomáhala kódovací kniha NKVD o 1 500 stranách, kterou v listopadu 1944 koupil šéf OSS generál Walter Donovan od Finů. Finští důstojníci ji našli na počátku přepadení své země Rudou armádou na bojišti. Nebyla kompletní, menší část chyběla, nicméně prazáklad obsahovala. Pravda, Rooseveltovi prosovětští poradci přiměli prezidenta, aby generálovi nařídil její okamžité vrácení do Moskvy. Džentlmeni přece nečtou cizí dopisy! A Stalin je spojenec, nemůžeme se mu dívat pod sukně! Donovan by byl špatný vyzvědač, kdyby knihu nenechal před odevzdáním ofotografovat.
Výborně také posloužily sovětské kódovací knihy a další materiál, které našli američtí zpravodajci ve spisech německého ministerstva zahraničí na jaře 1945 – za války je ukořistil abwehr.
Už 31. července 1946, po několika týdnech práce, mohl Gardner číst depeši z newyorské rezidentury NKVD do Moskvy, odeslanou 10. srpna 1944. Jak ukázala pozdější analýza jejího textu, obsahovala popis tajných operací v Latinské Americe. V polovině prosince vyluštil další telegram, který rozebíral předvolební kampaň v USA v roce 1944. O týden později, 20. prosince, měl depeši z 2. prosince 1944, v níž zpravodajec „John“ oznamoval centrále, že se podařilo proniknout do „Tábora číslo 2“, kde se konstruovala atomová bomba, tedy do Los Alamos. Rovněž použil krycí jména pro některé vědce. Pomalu se vynořovaly obrysy sovětských výzvědných sítí v celé Americe.
Vojenská tajná služba G-2, pod níž SSA patřila, alarmovala FBI. Sověti se možná dostali blízko k lidem, kteří vyvíjeli atomovou bombu!
Zpráva kryptologů z 22. července 1947 adresovaná FBI uvedla, že v depeších se připomínají desítky a možná i stovky jmen vyzvědačů, například „Liberal“ a „Antenna“, zmiňuje se tam i křestní jméno manželky „Antenny“ Ethel.
Začala přísně tajná operace „Jade“ (Herka nebo Ženská), později přejmenovaná na „Bride“ (Nevěsta), „Drug“ (Droga, Lék) a nakonec na „Venonu“ – to je označení, pod nímž vešla do historie.
Ředitel FBI Edgar Hoover svěřil v září tuto práci zvláštnímu agentu S. Wesleymu Reynoldsovi. Reynolds objevil v archivu FBI na dvě stovky krycích jmen členů komunistické strany. To bylo výborné vodítko i pro Arlington Hall.
Po roce, v říjnu 1948, nastoupil místo Reynoldse Robert J. Lamphere, který dosud vedl skupinu hledající sovětské vyzvědače. Po rozmluvě s Gardnerem 20. října 1948 začal i on pátrat v archivu FBI. Našel tam další materiály, které mohly napomoci při identifikaci agentů.
Americkým kryptoanalytikům pomohla i další kořist. Za války se skupina agentů FBI vloupala do úřadu sovětské vládní obchodní komise známé pod zkratkou Amtorg v New Yorku, podezřelé jako sídlo špionáže. Samozřejmě se tam vypravili na svou pěst či spíše se souhlasem Hoovera, protože činitelé Bílého domu a ministerstva zahraničí by takovou akci vůči spřátelené mocnosti ve své politické naivitě či prosovětském cítění nikdy nepovolili.
Našli tam poklad. Sovětští úředníci skladovali nejen kopie všech jednorázových bločků a čísel depeší, u kterých je použili, ale dokonce i některé telegramy – jak před šifrováním, tak už zašifrované. Bylo to proti všem předpisům.
Gardnerova skupina by přečetla sovětský válečný kód sama. Nicméně každou zkušenost a pomoc vítala. Kanaďané umožnili Američanům, aby jim Oleg Guzenko, šifrant, který utekl ze sovětské ambasády v Ottawě, předal praktické zkušenosti.

Tajné důkazy proti Rosenbergovým


První, na koho rozluštěné depeše ukázaly, byl Klaus Fuchs. Navíc FBI našla v zabavených archivech německého gestapa zprávu o jeho členství v komunistické straně. Od něho vedla stopa k jeho spojce Harrymu Goldovi. Ovšem Gold dělal kurýra i Davidu Greenglassovi, vojákovi, který sloužil v atomových laboratořích v Los Alamos. A ten prozradil své příbuzné Julia a Ethel Rosenbergovi.
Soud v Londýně s Klausem Fuchsem trval jediný den – 1. března 1950. Vyměřil mu pouze 14 let odnětí svobody. Obvinili ho, že v letech 1943–1947 předával cizí mocnosti tajné informace – tím porušil zákon o státním tajemství. Špionážní činnost před odjezdem do USA mu nemohla britská kontrašpionáž prokázat.
Po jeho odsouzení Američané zjišťovali, co všechno Sovětům prozradil. Ředitel losalamoských laboratoří profesor Norris E. Bradbury sdělil řediteli FBI Hooverovi, že je informoval o uranové a plutoniové bombě.
Z vězení vyšel Fuchs 22. června 1959, po odsezení devíti let. Policisté ho posadili do prvního letadla, které směřovalo do východního Berlína. V komunistickém Německu pokračoval v kariéře.
Julia Rosenberga poprvé vyslechli agenti FBI 16. června 1950. Rosenberg obvinění ze špionáže popřel. Ovšem zpráva o zatčení švagra Greenglasse ho znepokojila. Když Greenglassovi slíbili mírnější trest, rozhodl se proti Rosenbergovi a své sestře Ethel vypovídat. Oba putovali do vězení.
Rosenberg naletěl na známý trik. Do jeho cely umístili policejního informátora Eugena Tartakowa. Před Tartakowem se Rosenberg rozpovídal a prozradil mu spoustu podrobností o své činnosti pro Sověty.
Soud s Juliem a Ethel Rosenbergovými začal 6. března 1951. Obžaloba měla obtížnou pozici – výsledky „Venony“ zůstávaly tajné. Přitom 49 telegramů se týkalo právě projektu Manhattan. Rovněž i některé další důkazy, jako třeba kresby Greenglasse z Los Alamos, byly stále utajené. Státnímu zástupci se nepodařilo prokázat, že by manželé sloužili Moskvě za peníze – patřili mezi tzv. ideové špiony.
Přesto je porota shledala 29. března 1951 vinnými na základě zákona o špionáži z roku 1917 – cizí vládě předali informace týkající se národní bezpečnosti. Dne 9. dubna vyhlásil soudce rozsudek: trest smrti pro Julia i Ethel Rosenbergovi, až 30 let vězení pro ostatní obžalované. Třebaže se zvedla vlna protestů na celém světě proti popravě, do elektrického křesla je posadili 19. června 1953.
Jejich přínos atomové špionáži nebyl – na rozdíl od jiných – příliš velký. Akademik Andrej Sacharov, považovaný za tvůrce sovětské vodíkové bomby a později disident, se domníval, že to byla odplata za Fuchse, kterému dali Britové pouze malý trest – v USA by šel na elektrické křeslo.
Ovšem to je poněkud jednostranný pohled. Procesy probíhaly v době války na Korejském poloostrově, kde severokorejští komunisté a Číňané chtěli zabrat jižní část. Toto střetnutí Západ považoval za generální zkoušku před tankovým útokem Rudé armády na Rakousko, Německo, Francii a Itálii.
„Antenna“ byl mimořádně aktivní organizátor průmyslové špionáže a člověk, který na žádost Sovětů prověřoval nové agenty – v této práci ho nemohl nikdo nahradit. Zatímco ostatní zatčení špioni se ke své činnosti ve prospěch Sovětů přiznali, Rosenbergovi tvrdošíjně mlčeli. A to jim u soudu přitížilo.

Přes polovina neodhalených


Rosenbergova skupina nebyla jediným zdrojem informací o atomové bombě.
Z Kanady posílali do Moskvy své zprávy Ital Bruno Pontecorvo, Angličan Alan Nunn May, Newyorčan Theodore Hall a mnozí další. Nelegál George Kovalskij, který vystupoval pod krycím jménem „Dmitrij Delmar“, dokonce pronikl do atomové továrny v Hanfordu.
V letech 1942–1949 poslali sovětští agenti z Anglie a USA do Moskvy na 300 zpráv o atomových zbraních, které se vyvíjely v laboratořích v Los Alamos, v továrnách v Oak Ridge a Hanford, rovněž na chicagské univerzitě a na některých pracovištích v Kanadě.
Přesto zůstalo mnoho sovětských špionů nedotčeno. FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov v roce 1992 Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post. Jackov jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“ řídil v New Yorku velké množství agentů.
Všechny vyzvědače, kteří vyzvídali americká a britská atomová tajemství, odměnili až ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimír Putin hvězdami hrdiny Ruska. Některé posmrtně, jiné zastihli ještě živé.

Legenda jménem „Rudolf Abel“


Začátkem padesátých let vyslala Moskva do Severní Ameriky několik nelegálů, ale všichni selhali – jeden ztroskotal na milostném dobrodružství, další ztratil peníze, třetí se přiznal kanadské policii, čtvrtému ukradli falešné doklady.
Jedině William Fisher, který se osvědčil před válkou i v jejím průběhu, nezklamal. Přes Prahu a Karlovy Vary přešel v říjnu 1948 do západního Německa, odkud odplul lodí do kanadského Quebecku.
Odtud odjel do New Yorku, kde mu nelegál Josef Grigulevič, který působil v Latinské Americe, předal dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus a tisíc dolarů. Podle rodného listu se narodil v tomto městě v srpnu 1902, skutečný Goldfus však zemřel jako kojenec.
Fisher-Goldfus byl šikovný malíř, a proto si otevřel v New Yorku ateliér, kde skrýval vysílačku. Postupně zapadl mezi newyorské výtvarníky a fotografy. NKVD ho i nadále podporoval pěti sty dolary měsíčně.
Od jednoho agenta se Fisher dověděl, že USA chystají založení Severoatlantické aliance (NATO). Moskva se obávala vypuknutí války, a proto vyhlásila poplach.
Koncem roku 1949 se sešel s osvědčenými vyzvědači manželi Morrisem a Lonou Cohenovými, kteří za války získávali zprávy o atomové bombě. Manželé přemlouvali některé vědce, od nichž dostávali informace, aby je dál zásobovali tajnými zprávami – všichni odmítli s poukazem, že válka skončila. Když FBI zahájila zatýkání atomových špionů v čele s Rosenbergovými, Cohenovi přes Mexiko utekli do Moskvy.
Fisher tuhle těžkou dobu přežil bez úhony. Jeho agenti mu předávali zprávy politické a vojenské, snad i o výrobě vodíkové bomby, nicméně ke strategickým zdrojům se nedostal. Kvůli spoustě práce žádal Moskvu o vyslání pomocníka. Reino Hayhanen připlul s doklady na jméno Eugene Nikolai Maki v říjnu 1952.
Na rozdíl od pečlivého a tichého šéfa nebyl tento asistent nenápadný. Často popíjel se svou finskou manželkou a hádal se s ní, úkoly plnil ledabyle.
V lednu 1957 nařídila centrála Hayhanenovi, aby se vrátil. V Paříži zatelefonoval na americké velvyslanectví: „Jsem podplukovník KGB a pracoval jsem pět let ve Spojených státech.“
Když se Hayhanen ztratil, dostal Fisher rozkaz: „Okamžitě se sbal a pomocí jiných osobních dokladů opusť Spojené státy.“ Nelegální rezident si nedal říct, chtěl dokončit některé rozdělané operace, a proto se stáhl na Floridu. Když se nic nedělo, vrátil se s doklady na jméno Collins do New Yorku, ale do hotelu.
Agenti FBI našli Fisherův ateliér prázdný, nikdo tam nebydlel. Přesto instalovali v protějším domě pozorovatelnu. Když se tam po několika týdnech večer rozsvítilo světlo, sledovali dalekohledy muže, který vešel, a po odchodu z domu se na něj navěsili. Vzápětí našli v bytě tajnou schránku s ofotografovanými spisy. Ráno 21. června 1957 neznámého člověka v hotelu Latham zatkli.
Až po několika dnech se přiznal, že je Rus. Jak se jmenujete? Fisher si vzpomněl na zesnulého kolegu z NKVD-KGB: „Rudolf Abel.“
Centrála rozvědky netušila, kam se Fisher propadl. Teprve když se jako „Abel“ objevil koncem října 1957 před soudem, zjistila, že je to ztracený nelegál.
Soudce poslal čtyřiapadesátiletého vyzvědače na třicet let do vězení. Američané ho obdivovali – napsal ve svých memoárech jeho obhájce James B. Donovan. Kromě angličtiny uměl pět jazyků, vyznal se v elektronice, chemii a atomové fyzice, matematice, četl si Einsteinovy vědecké spisy, maloval.
Fisher si odpykal čtyři a půl roku. Dne 10. února 1962 ho Američané v Berlíně vyměnili za pilota Garyho Powerse, sestřeleného nad Uralem ve špionážním letadle U-2.
Chvalozpěvy Donovana a amerického tisku na „Abela“ se Sovětům hodily. To je člověk, z něhož můžeme udělat nového hrdinu studené války! Ale titul hrdiny SSSR dostat nemohl. Přítel z NKVD-KGB to vysvětlil jeho manželce jednoduše: „Měl židovské jméno, a oznámení v novinách by proto nevypadalo dobře.“ Fisher zemřel v listopadu 1971 ve věku osmašedesáti let.

Plukovník KGB z Moravy


Moskevská centrála neustávala ve snaze vytvořit v USA několik rezidentur nelegální rozvědky. Opět narážela na nejrůznější problémy – Rusové neuměli na Západě obchodovat, ani žít, manželské páry nelegálů se rozváděly.
Lépe si vedl Dalibor Valoušek, mladý komunista z jižní Moravy. KGB, jak se NKVD přejmenovala, ho vyslala do Kanady v roce 1962 pod jménem Rudolf Herrmann. V centru Toronta si s manželkou, rovněž vyzvědačkou, otevřel lahůdkářství – přesto mu Moskva musela vypomoci 10 tisíci dolary. Potom se přeškolil na fotografa a přestěhoval se do USA.
K žádnému zajímavému zdroji informací se nedostal. Chybělo mu vysokoškolské vzdělání a styky na vyšší úrovni. Plnil tedy drobné úkoly, které dostával z Moskvy. A řídil agenta Hugha Humbletona, který neprošel bezpečnostní prověrkou u NATO, ale dostal se jako profesor ekonomie na vysokou školu v Quebecku.
V květnu 1977 FBI zadržela oba manžele a současně hlídala jejich dva syny. Dostali na vybranou: buď spolupráci proti Moskvě, anebo soud a děti do internátu. Hermann-Valoušek zvolil spolupráci. Trvala dva roky. Potom celou rodinu odvezli američtí policisté do Nového Mexika a dali jí novou identitu.
Až ve druhé polovině osmdesátých let se rozhodlo vedení KGB činnost nelegálů v USA obnovit, a to ve velkém rozsahu. Začátkem devadesátých let přijeli do Spojených států první z nich, postupně i další, celkem jedenáct mužů a žen. Před osmi lety je začala FBI sledovat a nedávno je zadržela.
Tajné války pokračují. Nelegálové však nejsou tak absolutní zbraní, jak si ruští bolševici před devadesáti léty vysnili.

Dočasné oteplení


Když se rozpadl Sovětský svaz a skončila studená válka, zdálo se, že Rusko, stejně jako následnické státy SSSR, a Západ špionážní činnost vzájemně omezí. Vždyť americké tajné služby z příkazu prezidenta George Bushe st. výrazně přispěly k vítězství Borise Jelcina nad stalinistickými pučisty v létě 1991. Návštěvy šéfů těchto služeb v metropolích bývalých protivníků a dohody o spolupráci v boji s mezinárodním zločinem tomu nasvědčovaly. Šéf SVR, jak se nazývala nová ruská rozvědka, dokonce předal americkému velvyslanci v Moskvě plány na odposlech v rozestavěné budově ambasády. Ředitel CIA zase přivezl do ruské metropole film o slavnostním pohřbu těla sovětských námořníků vytažených z potopené ponorky.
Pohrobci KGB hlasitě roztrubovali do světa, že snižují počty svých pracovníků. Ruská tajná služba uzavřela v posledních dvou letech své rezidentury ve třiceti zemích – oznámil poradce ředitele SVR Vadim Kirpičenko 23. listopadu 1993. Nicméně nábor nových agentů pokračoval, zvláště pak mezi lidmi, kteří s postkomunistickým Ruskem sympatizují. Vždyť mnoho Rusů žijících v zahraničí „pociťuje ke své vlasti silné city a chce pro ni něco udělat“. Mluvčí SVR Jurij Kobaladze vzápětí řekl, že stav pracovníků centrály klesl o 40 procent a obsazení zahraničních pracovišť na polovinu.
Také přiopilý ruský prezident Boris Jelcin sliboval Billu Clintonovi a Tonymu Blairovi, že válečnou sekyru vůči Západu Moskva zakopala. Oba naivkové proto nařídili svým tajným službám, aby činnost proti Rusku omezily na minimum. Byla to však falešná hra.

Hlavní cíle se nezměnily


Šéfové civilní rozvědky SVR i vojenské GRU smýšleli jinak. Západní služby to zjistily až po několika letech. Potvrdil to i Sergej Treťjakov, plukovník SVR, který přešel v roce 2000 k Američanům. Zdůraznil, že strategické cíle Moskvy se nezměnily. Hlavní cíli číslo 1, 2 a 3 nadále zůstaly USA, NATO a Čína. „Rusko dnes dělá všechno pro to, aby Spojeným státům působily nesnáze,“ napsal Treťjakov, který vedl filiálku SVR v New Yorku. „Naše rezidentury v USA ve své aktivitě nepolevily, ale v mnoha směrech mnohem činorodější, než v dobách studené války.“
Už koncem roku 1997 naléhal kancléř Helmut Kohl na Jelcina, aby nařídil urychlený odchod ruských špionů, kteří se vystupovali jako diplomaté, novináři a obchodníci. Po tom, co východní Německo opustila sovětská armáda, se totiž jejich počet nesnížil, nýbrž naopak vzrostl. Německá kontrašpionáž jich napočítala na 160. A Tony Blair zase přátelsky upozornil Putina, že Angličané zaregistrovali zvýšenou aktivitu SVR.“
„V roce 2001 vyhostili Američané 50 našich diplomatů,“ napsali Andrej Soldatov a Irina Boroganová v deníku Ježedněvnyj žurnal. „Takový skandál proběhl naposled v roce 1985, kdy Velkou Británii muselo opustit 31 pracovníků velvyslanectví.“

Nejdůležitější vojensko-technické poznatky


Ovšem cíle ruských špionů jsou dnes trochu jiné, než jejich předchůdců z KGB a GRU. Zatímco dřív se pídili hlavně po politických rozhodnutích, nyní shromažďovali poznatky z oblasti vojensko-technické, vědecké a průmyslové, dále o přírodních zdrojích. Odhaduje se totiž, že v některých strategicky důležitých technologiích zaostává Rusko za vyspělým Západem až o 20 let. Ruští zpravodajci oplývají penězi – horentními honoráři jsou schopni uplatit kohokoli. Ještě v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století verbovali sovětští vyzvědači agenty mezi komunisty a levicově smýšlejícími lidmi – to dnes neplatí.
Výzvědné služby Ruska v zákulisí úzce spolupracovaly s některými partnery v zemích, které neměly dobré vztahy se Západem. Klasickým příkladem byl Saddámův Irák. Když Američané a Britové Irák tuto zemi obsadili, objevili tam dokumenty, které to jasně dokumentovaly. Například iráčtí zpravodajci se do poslední chvíle cvičili v ruských školách. Západní novináři dokonce našli v Iráku spisy o rozhovorech Blaira a italského premiéra Silvio Berlusconiho, které Saddámu Husajnovi poslala SVR.

Operace na úrovni studené války


Třebaže byl 11. září 2001 Putin prvním státníkem, který vyjádřil prezidentu George Bushovi soustrast nad strašlivým útokem muslimských teroristů na New Yorku a Washingtonu, úroveň tajných operací mezi oběma zeměmi to nezměnilo. Americké tajné služby se musely začít ještě intenzívněji zabývat činností Al Kajdy a ostatních islámských extremistických skupin, což snížila jejich pozornost – už tak dost sníženou – vůči ruským a čínským vyzvědačům. A když vzápětí CIA zahájila nábor nových lidí, pak se podle Johna Pikeho, vedoucího analytika firmy GlobalSecurity.org, tím otevřela Rusům možnost do ní i do dalších služeb snáze proniknout.
V únoru 2005 konstatoval týdeník Time, že Američany znepokojil nárůst ruských špionů – je jich nyní na území USA tolik jako v nejhorších dobách studené války. Deník New York Times v květnu 2007 uveřejnil článek pod názvem Putinova válka proti Západu. Podle poradců Bílého domu se dají tajné ruské operace na americké půdě srovnávat jedině s rozsahem Číňanů. V roce 2006 FBI odhadovala, že na půdě USA působí nejméně sto příslušníků SVR a GRU. „Za pět let jich budeme chytat dvojnásobek,“ obával se šéf kontrašpionáže FBI David Szady v lednu 2005. Stejně silně byla postižena i Kanada.
Bývalý důstojník KGB Jurij Švec, který získal azyl v USA, si dokonce myslel, že ruských vyzvědačů je nyní ve světě mnohem víc, než za sovětské éry. Tehdy byly jejich počty omezené, protože se skrývali pod rouškou diplomatů, novinářů, vědců a podobně, kde existovaly různé kvóty. „Dnes každá úspěšná soukromá ruská firma slouží k přikrytí tajných ruských operací.“
Kromě toho mnoho ruských firem na Západě vystupuje, jako kdyby neměly s Moskvou žádnou spojitost – a právě ty mohou být nejdůležitějšími filiálkami SVR a GRU. „Zjistit jejich pozadí je obtížné,“ říká Andor Šándor, někdejší náčelník Vojenské zpravodajské služby. „Kdyby se podařilo vystopovat jejich finanční toky, bylo by možné získat důkazy o tom, že se zabývají činností, která je v rozporu s jejich oficiálním posláním, sloužícím ke krytí jejích zpravodajské aktivitě. Ale v dnešním globalizovaném světě je to velmi obtížené. Neexistence skutečně efektivní mezinárodní spolupráce policejních sborů a zpravodajských služeb tento fakt jenom prohlubuje.“
Není proto divu, že každý rok označují různé západní státy několik sovětských diplomatů za nežádoucí osoby, které musí okamžitě odletět, a jejich domácí agenty zatýkají. Na krycí firmy narazí jenom při sledování podezřelých akcí.

Nejen síť Rosenbergových


Zlom ve smýšlení příslušníků americké kontrašpionáže a politiků přišel v roce 1945. Na podzim požádal o azyl v Kanadě nadporučík GRU Oleg Gazenko, který sloužil jako šifrant na ambasádě. Přinesl s sebou spoustu dokumentů, které ukazovaly na rozsáhlou špionážní síť Sovětů v Kanadě, v níž působilo mnoho komunistů. Krátce nato se přihlásila FBI Elisabeth Bentleyová, bývalá spojka šéfa jedné sovětské sítě ve Washingtonu, která ji rozkryla.
Politici konečně uvěřili Whittakeru Chambersovi, který se do podzimu 1939 podílel na řízení skupiny ideologicky pevných komunistů sbírajících pro Moskvu dokumenty a informace proti americké vládě – dohromady ji dal zemědělský specialista Harold Ware. Po přepadení Polska Německem a Sovětským svazem Chambers zhnuseně opustil komunistickou stranu a vyzpovídal se poradci prezidenta Adolfu Berlemu. Berle předložil zprávu o sovětské špionáži v USA Rooseveltovi, ale ten se o ni nezajímal.
Když se v americké metropoli začaly šířit pověsti o komunistických špionech, většina z nich se stáhla. Jedině náměstek ministra financí Harry White šel do vězení. Osobní tajemník prezidenta Roosevelta Lauchlin Currie a poradce velitele OSS Duncan Lee podezření ze špionáže odmítli.
Na jaře 1945 se rozběhly práce s dešifrováním depeší. Gardner začal číst zprávy sovětské rezidentury v New Yorku. Avšak za několik měsíců zradil americký šifrant William Weisband: Oznámil existenci „Venony“ Moskvě. Nicméně Sověti pořád neměli ponětí, co všechno mohou Američané zjistit.
V předaných zprávách se objevilo na 200 krycích jmen, která patřila americkým občanům. Tajná policie dokázala postupem času identifikovat asi polovinu z nich.
Když na podzim 1949 oslavovali v Moskvě první pokusný atomový výbuch, shodli se šéfové jaderného programu a výzvědné služby, že na tomto úspěchu se rovným dílem podílely obě instituce. Tuto plutoniovou bombu sestrojili na základě plánů od Klause Fuchse.
Projekt „Venona“ Američané odtajnili až v roce 1995.

Nejvlivnější zastánci Moskvy


Chambers předložil soudu důkazy o špionážní činnosti Algera Hisse, náměstka amerického ministra zahraničí a na jaře 1945 prvního generálního tajemníka OSN, z roku 1939. Byly bezcenné – zločin byl promlčen. Ale Hiss zapíral, že by byl členem Komunistické strany USA, to se podařilo prokázat, a musel si odsedět čtyři roky za křivou přísahu před soudem.
S dešifrovanými telegramy, které ukazovaly na to, že Hiss donášel Sovětům i v průběhu druhé světové války, žaloba nevystoupila. Tajné služby potřebovaly utajit „Venonu“.
Dlouho podezřívala FBI ze špionáže pro Kreml Rooseveltova důvěrníka Harryho Hopkinse. Ve třicátých letech proslul jako architekt plánu na oživení hospodářství – Nového údělu. Prezident ho vysílal s poselstvími ke Stalinovi. Sovětského vůdce vždy obhajoval a prosazoval sovětská přání. Ke spojení s Moskvou někdy používal nelegála Achmerova.
V telegramech dešifrovaných v rámci projektu „Venona“ Hopkins chybí. Ani někdejší šéf archivu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin nenašel záznamy o Hopkinsově agentství. „Hopkins byl americký vlastenec s minimem sympatií pro sovětský režim,“ napsal Mitrochin. „Nicméně na něho udělaly nesmírný dojem sovětské válečné úsilí.“ Hopkins argumentoval: „Rusko je tak rozhodujícím faktorem ve válce, že mu musíme ze všech sil pomáhat a veškeré naše snahy musí směřovat k tomu, aby bylo naším přítelem.“
Během války byl těžce nemocen, zemřel v pětapadesáti letech v roce 1946. Musíme tedy konstatovat, že s NKVD či GRU neměl nic společného. Snaha rychle rozdrtit Německo mu zatemnila oči, takže neviděl neduhy SSSR.
Zato placeným sovětským agentem byl Samuel Dickstein, který v letech 1923–1945 zasedal v Kongresu a potom se stal soudcem Nejvyššího soudu státu New York. Dickstein prodával vstupní víza sovětským zpravodajcům a předával jim důvěrné informace. Před válkou se přičinil o ustavení Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti, jehož vedení se později ujal senátor Joseph McCarthy.
FBI na Dickeinsteinovu zradu nepřišla. Zprávy o ní objevil v archivu KGB v Moskvě Alexandr Vasiljev a spolu s Allenem Weinsteinem o nich napsali v knize The Hounted Wood roku 2000. V letech 1937–1940 platila NKVD americkému kongresmanu měsíčně 1 250 dolarů (dnes by to bylo 20 800 dolarů).
Dickeinstein je jediný americký zákonodárce, o němž víme, že sloužil Moskvě.

Velké zakousnutí sklaplo naprázdno


Jakmile skončila druhá světová válka, rozhodli se šéfové civilní špionáže NKVD, že musí vyslat do USA novou garnituru svých lidí. Dosavadní sítě byly opotřebované, jejich členové unavení a vyčerpaní.
Novou generaci vyzvědačů vyžadovala rýsující se studená válka, která mohla přerůst ve válku horkou.
Své služby nabídli Sovětům někteří vysocí důstojníci bezpečnostních složek, kteří zatoužili po penězích. Patrně nejvýznamnější byli tři: Aldrich Ames z CIA, Robert Hanssen od FBI a námořní poddůstojník John Walker. Podávali cenné informace z prostředí národní bezpečnosti, armády a námořnictva.
KGB chtěla získávat zprávy nejen z vojenských a bezpečnostních kruhů jako dosud, ale také z politické kuchyně. Ovšem to znamenalo vyslat do USA skupinu nelegálů, kteří splynou s rodilými Američany a buď oni anebo jejich děti proniknou mezi politiky, podnikatele a manažery. Bude to běh na dlouhou trať.
V polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy nastupoval do Kremlu reformátor Michail Gorbačov, se vedení KGB pro tuto novou strategii rozhodlo. Dokončilo přípravu skupiny vyzvědačů. V letech 1980–2000 proto vyslalo do Spojených států jedenáct mužů a žen, z toho čtyři manželské dvojice s dětmi.
Nelegálové se usadili v několika městech na východním pobřeží a pomalu se aklimatizovali. Někteří se seznámili s ambiciózními místními politiky a podnikateli, jejich starší děti studovaly na prestižních univerzitách, kde navazovaly další užitečné známosti.
Netušili však, že je takřka od začátku bedlivě sleduje FBI. Prozradil je Alexandr Potějev, který sloužil na rezidentuře ve Washingtonu a později v New Yorku. Po návratu do Moskvy je jako zástupce náčelníka oddělení S dokonce i řídil.
Pro americkou kontrašpionáž bylo sledování více než tuctu vyzvědačů a jejich dětí náročné – vyžadovalo spoustu lidí, techniky a aut. Když začala mít pocit, že se někteří z nich přibližují k zajímavým osobnostem, hru ukončila. Časně ráno 27. června 2010 zatkla komanda FBI deset těchto špionů a vyhlásila pátrání po jedenáctém. Sérií výslechů si vyšetřovatelé ověřili, že se Rusové nedostali k citlivým informacím. Bylo obtížné je z něčeho obvinit, samozřejmě s výjimkou přečinu osvojení si cizí identity. Nakonec se Washington a Moskva domluvily, že je vymění za čtyři muže, kteří si odpykávají tresty vězení za špionáž v ruských věznicích.
Pokus o velké zakousnutí ruských vyzvědačů do prostředí amerických politiků a podnikatelů skončil fiaskem. Podle serveru newsru.com stál během dvou desetiletí 10–20 milionů dolarů. Celkem přišel asi na 50 milionů dolarů.

Azyl, nová identita a milion dolarů


Vysílat špiony ze Západu do Sovětského svazu/Ruska je prakticky nemožné. Cizinec se od tamních obyvatel na první pohled liší oblečením, gesty, mluvou. A nasazení nelegálů je nemyslitelné absolutně, protože život administrativně svazuje spoustou předpisů.
Sbírat důvěrné informace z této země je možné jedině dvěma cestami. Buď technickými prostředky, tedy dálkovým odposlechem. Anebo získáním Sovětů/Rusů k aktivní spolupráci – tedy těch, kteří mohli za komunistického režimu vyjíždět do zahraničí, což byli diplomaté, někteří vědci, příslušníci tajných služeb a podobně. Vrcholní politici, pokud je známo, takový zájem neprojevovali. Na kremelské parkety se tedy nedalo dohlédnout.
Do konce druhé světové války nikomu ze západních zpravodajců nenapadlo posílat do SSSR špiony. Na počátku studené války to Američané a Britové zkusili. Na sovětském území vysadili na padácích několik dobře vycvičených mužů vybavených vysílačkami. Byli to uprchlíci, kteří znali způsob tamního života. Jakmile opustili letadlo, už se neozvali. Co se s nimi stalo? Nikdo neví. Buď je policie chytila, anebo zatoužili po návratu a využili této cesty.
Když v šedesátých letech požádal v USA jeden důstojník KGB o azyl pro sebe a svou rodinu, Američané ohlásili, že mu dali novou identitu, přestěhovali na bezpečné místo a pro začátek věnovali milion dolarů. To byl tahák i pro další.
Některé zlomila sovětská imperiální politika – podnětem k takové zradě byla například okupace Československa v létě 1968. Jindy zase byrokraticky nelidský přístup k řešení osobních problémů. Anebo zhnusení nad sovětským systémem.
Nabídka zabrala. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly roky, kdy CIA získávala informace od pěti až deseti vysokých důstojníků KGB a GRU současně. Najednou se vynořil zlatý důl.
Ovšem jakmile v Moskvě zjistili, že některý důstojník zrazuje, pokud byl v dosahu sovětských úřadů, poprava ho neminula. Ve Spojených státech vynášely soudy tresty mírnější – zpravidla doživotní vězení. Elektrické křeslo manželů Rosenbergových bylo výjimkou.
Na počátku devadesátých let, když se hroutil komunismus a Sovětský svaz, vzrostl počet žadatelů o azyl v USA mnohonásobně, někdy jich přicházelo i několik denně. Jestliže sovětský důstojník s sebou nepřinesl zajímavé spisy či informace, případně i nové zbraně, neměl šanci – vyšetřovatelé CIA je nestačili prověřovat.
Všechny výzvědné operace jsou tajné. Informace, které o nich probleskují, bývají pouze viditelnou špičkou. Mnohem víc akcí proběhlo, aniž se o nich veřejnost – byť se zpožděním třeba několika desítek let – dověděla. A to platí i pro snahy sovětských/ruských výzvědných služeb proniknout do zákulisí USA.
Ovšem metody špionáže se zdokonalují. Začínají se používat zcela nové technické prostředky, jejichž schopnosti dosahují fantazie. Nicméně bez zpráv od lidských zdrojů nelze celkový obrázek nakreslit.
Otištěno na iDnes-Technet 26. 1. 2018
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks