Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

14.11.2017 Nepovinná četba: OPERACE BRUNEVAL

Mám rád knihy Jiřího Šulce. Tento autor si vždycky vybere zajímavý úsek moderních dějin, který rozvine pomocí nových postav a příběhů, přitom je dokonale seznámen se zákulisím a všechna dějiště má důkladně prochozená. Myslím, že tímto způsobem se dají laskaví čtenáři přitahovat k nedávným dějinám. Šulc sloužil patnáct let v tajné službě a potom v Evropské komisi v Bruselu, je tedy světem ošlehaný, takže umí popsat plnokrevného Brita, Němce, Francouze, stejně jako Čecha. Také nevymýšlí krkolomné situace a nemusí se brodit v krvi.

Teď jsem od něj dočetl Operaci Bruneval, která se odehrává za druhé světové války. Ten příběh znám z pamětí zakladatele vědecké výzvědné služby Reginalda Jonese a knih o podivuhodném Výboru dvojitého kříže britských tajných služeb. Jones začal mít obavy, že Němci velice zdatně pokročili ve vývoji radaru. Od vojáků proto požadoval, aby některé nepřátelské aparatury ukořistili. Nakonec vysadili skupinu parašutistů u vesnice Bruneval na severofrancouzském pobřeží, kde měli Němci nový typ radaru. Britům se podařilo tuto aparaturu rozmontovat a odvézt, přičemž při střetnutí se strážemi ztratili jenom několik mužů.
Šulc tento příběh rozpracoval do válečného románu. Němci neměli o přípravě této operace ani ponětí, protože Britové všechny jejich agenty na počátku války pochytali a buď je přinutili, aby pro ně pracovali, anebo je zavřeli. Ovšem nemít s kým bojovat, to by v románu vyznívalo příliš ploše. Autor si proto vymyslel malou ilegální skupinu velšských separatistů, kteří se snažili Berlín informovat. Vzhledem k tomu, že znám reálie, mě tahle kombinace zaskočila, ale pak jsem musel uznat, že má své opodstatnění.
Operaci Bruneval by měl mít každý milovník válečných příběhů ve své knihovně.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks