Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

01.07.2017 Moravanka legendou černé propagandy

Ústřední zpravodajská služba USA (CIA) před několika dny vysoce ocenila Basrbaru Lauwersovou, příslušnici výzvědné služby OSS, původem Češku. Její příběh jsem otiskl v knize KRÁLOVNY ŠPIONÁŽE (2009). Tady je znovu.



Zpráva o neúspěšném pokusu zabít 20. července 1944 Adolf Hitlera skupinou vysokých německých důstojníků západní velitele překvapila. To bychom měli využít! – rozhodli se členové skupiny americké tajné služby OSS v Římě vedení majorem Williamem T. Dewartem. Připravíme letáky, kde se o tom zmíníme, a připojíme ještě nějakou dezinformaci.
Kdo by mohl tuhle akci, kterou nazvali Sauerkraut, připravit? Nejspíš desátník Lauwersová. Tahle drobná cizinka se slovanským přízvukem v angličtině je neúnavná. Píše letáky v několika jazycích, vyslýchá německé a italské válečné zajatce, nahrává projevy, dělá všechno možné.
„Odjeli jsme s Dewartem do zajateckého tábora poblíž Neapole,“ vzpomínala po mnoha letech, „a já tam celý den vyslýchala sudeťáky a jednoho Rakušana, abychom z nich vybrali nejvhodnější lidi, které bychom poslali zpátky.“
Po dvou dnech přivezli 22. července do Říma šestnáct zajatců. Všichni dostanou falešné osobní dokumenty, které navrhne desátnice, a potom proniknou ve svých uniformách do německého týlu s letáky. Nové životopisy se naučí nazpaměť, také legendu o tom, odkud jsou a kam právě jdou. Musí jim to přejít do krve. Američtí vojáci je proto v noci budili a rozespalé vyslýchali, dokud se to opravdu důkladně nenaučili.
Mezitím Lauwersová sepsala prohlášení maršála Albrechta Kesselringa, velitele německých vojsk v Itálii: Válka je prohraná, nesmyslná a jenom Hitler chce, aby všichni bojovali do posledního dechu. A protože s tím maršál nesouhlasí, odstoupil z funkce. Falešné provolání bylo v dokonalém nacistickém stylu.
Potom je přeložila i zprávou o atentátu na vůdce do němčiny. V tiskárně vytiskli několik desítek tisíc kusů tohoto letáku.
Čtyři dny po tom, co desátnice přijela na předměstí Říma se zajatci, odvezli první část k řece Arno. Na zádech měli rance plné papírů. A teď tajně přejděte linii fronty a potom všude je zastrkujte!
Všech šestnáct poslu se nakonec šťastně vrátilo k Američanům. Někteří dokonce přinesli důležité zpravodajské informace, například o rozmístění zamaskovaných německých tanků, které mohou být pro útočníky nebezpečné.
Kesselringa tahle falešná zpráva zpočátku neznepokojovala. Avšak když se šířila v jeho vojsku jako šeptanda dál, rozhodl se 13. září – měsíc po zahájení operace Sauerkraut –sám ji dementovat. To byl ohromný úspěch.

Útěk před okupací


Když dostala v listopadu 1937 Božena Hauserová na Masarykově univerzitě titul doktorky práv, nastoupila jako koncipientka v Brně. Následující jaro ji mladý Jan Baťa přetáhl do Zlína – do redakce svých časopisů. Tam potkala šaramantního Američana belgického původu Charlese Lauwerse – a 16. března 1939, den po rozbití Československa nacisty, se vzali.
„Z posledních dojemů mi utkvěla v paměti nepatrná scéna před kavárnou Gráf na Vinohradech,“ vzpomínala později. „Chtěla jsem si vzít s sebou do ciziny hrstku hlíny z domova, a tak jsem se schýlila ke stromku, abych do červenomodrobílého kapesníku nahrabala kousek prsti. Zem byla tvrdá, dosud zmrzlá, prostě nešlo to. A najednou nade mnou stojí číšník, který mne asi pozoroval z okna kavárny. Vytáhl kudlu a z tuhé prsti kolem stromku mi kus vykrojil. Dal mi tu zem do kapesníku a rychle se obrátil, abych neviděla, že pláče.“
Své pětadvacáté narozeniny slavila 14. dubna už na cestě s manželem západní Evropou. Baťa vyslal Charlese do Belgického Konga. V Matadi, městečku ležícím přibližně 200 kilometrů od Atlantského oceánu, prožila půldruhého roku. „Musela jsem si vymýšlet práci pro černošské pomocníky v domácnosti,“ říkala. „A denně jsem chodila na britské vyslanectví, kde spousta Evropanek pletla, háčkovala a šila všechno možné pro uprchlíky, kteří přijížděli do Anglie.“
V prosinci 1940 odjel Charles do USA. „Za šest týdnů se vrátím,“ sliboval. Místo toho přišel telegram, aby okamžitě odplula do Spojených států. Mladá žena nejdřív pracovala v New Yorku v textilní firmě jednoho známého. V prosinci 1941 – několik dnů po přepadení Pearl Harboru Japonci a po odchodu Charlese se armády – nastoupila na československém vyslanectví ve Washingtonu.
Koncem roku 1942 se stal novým leteckým atašé plukovník Alexandr Hess. Tento bývalý velitel 310. československé stíhací perutě RAF často vyprávěl o účasti českých a slovenských letců na bitvě o Británii. Všichni říkali, jak je to zajímavé, aby to sepsal. Plukovník však neuměl držet pero v ruce. Nakonec se toho ujala doktorka Lauwersová – jejich společná kniha Byli jsme v bitvě o Anglii se dočkala několika vydání.
Na ambasádě potkala jak ministra zahraničí Jana Masaryka, tak prezidenta Edvarda Beneše. Třebaže tam pracovalo i několik mladých mužů, žádnému se do armády nechtělo. Boženu tahle zbabělost naštvala, a proto se přihlásila sama. Když vyslanec Vladimír Hruban představoval prezidentovi svůj personál, pochlubil se, že mladá paní se přihlásila do armády. Beneš se podíval po ostatních a řekl: „To jsem rád, že jde někdo na vojnu.“

Letáky Ligy osamělých žen


Dopoledne 1. června 1943 složila Božena Lauwersová přísahu amerického občana. Odpoledne přísahala znovu, tentokrát jako vojačka. „Musíte si změnit křestní jméno,“ řekli jí u odvodu. „To vaše nikdo nevysloví.“ A tak se stala navěky Barbarou.
Spolu s dalšími nováčky ji poslali do výcvikového tábora v Dayton Beach na Floridě. Po několika dnech přijela důstojnice z Washingtonu a vybrala si tři děvčata pro tajnou službu OSS. Vojínka Lauwersová měla velké přednosti – uměla německy, francouzsky a česky, znala poměry v Evropě.
„OSS byla elita armády, sloužila v ní spousta absolventů prestižních amerických univerzit. Proto jsme museli projít tvrdým výcvikem – dlouhé pochody s plnou výzbrojí, stanování na písku, plavání pod hladinou, na které hoří olej. Ale vždycky jsme se měli líp než ostatní vojáci. Zato jsme nesměli o své práci mluvit, zbytečně se na nic neptat a být v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně.“
Její dvacetičlennou jednotku poslali do alžírského Oranu. Jakmile Spojenci dobyli půlku Itálie, odletěli do Říma.
„Vyslýchala jsem německé zajatce. Neustále jsem pendlovala mezi Římem a Casertou. A jak naše vojska postupovala, musela jsem jezdit stále víc na sever, k bojovým liniím. Spolu s ostatními jsme z těchto informací sestavovali zprávy pro velení.“
Při výsleších v táborech se jeden německý zajatec zmínil, že na hrubé práce mají v Itálii Čechy a Slováky. Jaké Čechy a Slováky? „Tak jsem se dověděla, že je tam část vládního vojska z protektorátu. Musíme je přesvědčit, aby přešli na stranu partyzánů a Spojenců. U jednoho kněze ve Vatikánu jsem sehnala český psací stroj, napsala leták a ten se potom rozhazoval v německém týlu. Několik stovek vládních vojáků uteklo.“ Jeho text rovněž vysílala britská rozhlasová stanice BBC – Londýn totiž poslouchala spousta vojáků a civilistů všech zemí.
Falešné provolání Kesselringa se osvědčilo. Na podzim 1944 vymysleli příslušníci OSS další akci na podlomení morálky nepřítele. Sepsali provolání právě založené, ale ve skutečnosti neexistující Ligy osamělých žen v Německu. Její členky oznamovaly vojákům, že jsou ochotné jim během dovolených zpříjemnit pobyt ve staré domovině. Stačí, když si muž připíchne na klopu uniformy srdíčko, ať už ho vyrobí z jakéhokoliv materiálu. A žena, která ho potká, mu ochotně vyplní všechna jeho přání. „My, německé ženy, si uvědomujeme, že je naší povinností všemožně pomáhat našim bojujícím mužům. Tvoje manželka, drahoušku, nebo matka je jednou z nás. Plníme svou povinnost vůči vlasti a zvyšujeme porodnost.“
Tyhle letáky roznášeli na území okupované Itálie příslušníci domácího odboje. Určitě nepůsobily na německé vojáky dobře. Pomyšlení, že jejich dívky, manželky a matky jdou do postele s kýmkoliv, kdo se vrátí z fronty, jim muselo přidělávat chmury.
V dubnu byla četařka Lauwersová vyznamenána Bronzovou hvězdou. „V letech, kdy Barbara sloužila v jednotce zabývající se se morálními operacemi,“ napsala Elizabeth McInstoshová v knize Sisterhood of Spies (Sesterství špionek), „se stala svou prací s německými zajatci v Itálii legendou OSS.“ Přesněji řečeno: legendou černé propagandy.

Pohlazení rodné země


V Itálii válka skončila 29. dubna 1945. Deset dnů nato podepsali zástupci vrchního německého velení bezpodmínečnou kapitulaci. Jednotka OSS, v níž sloužila Lauwersová, se měla přesunout do Tichomoří, kde pokračovaly boje s Japonskem. Avšak česká dívka chtěla zůstat v Evropě a podívat se domů. Požádala proto o přeložení k Válečné informační službě (Office of War Information – OWI).
V červnu už úřadovala v důstojnické uniformě OWI v rakouském Salcburku. „Přijali mne tam s otevřenou náručí, protože většina zaměstnanců mluvila jenom anglicky. Moje znalost několika jazyků byla tedy velkým přínosem. Šéfovi kanceláře generálu MacCrystalovi imponovala i moje bronzová medaile, a proto si mne po týdnu vybral jako svého pobočníka číslo tři.“
Barbara stále toužila po návštěvě domova. Nakonec se domluvila s jedním slovenským kapitánem, členem repatriační komise, který se chystal na návštěvu příbuzných.
Na Železnou Rudu dojeli džípem, který měl plnou nádrž benzinu, vzadu spoustu proviantu a po stranách americkou vlajku, podvečer 10. července. „Vyskočila jsem z vozu rovnou na zem. Vzpomněla jsem si přitom na Jana Masaryka, jak o Vánocích 1943 přemýšlel o návratu: »Až pojedeme domů, já budu v posledním vagonu. Jakmile přejedeme hranici, vylezu ven a zeptám se první ajznboňáka, jestli mi dovolí vystoupit. A potom pokleknu a pohladím tu zem.« Já jsem poklekla, pokřižovala se a pohladila zemi.“
Když přijížděli k Řečkovicím u Brna, kde bydleli, zdálky poznala sehnutou maminku, jak jde pomalu po silnici. Vyskočila a v slzách ji objala. Všichni prý si o ní mysleli, že je mrtvá. Tatínkovi šla naproti k vlaku, kterým se vracel z koncentráku. Se sourozenci se potom hrdě procházela v americké důstojnické uniformě po Brně, které se hemžilo rudoarmějci.
Po týdnu se musela vrátit do Salcburku. Jeden americký velitel si vzpomněl, že by měli obnovit tradiční hudební festival. Nadporučice Lauwersová a dva další amatéři dostali za úkol ho zorganizovat. Pomáhal jí přitom jeden fešný plukovník, se kterým po skončení slavnosti odjela na dovolenou na bývalý zámek nacistického ministra zahraničí Ribbentropa ve Fuschlsee.
Potom dostala na vybranou: buď další dva roky v Rakousku, anebo demobilizace a odjezd do USA. Rozhodla se, že si svlékne uniformu.

„Přestárlá sokolka“


Z Bostonu, kde vystoupila z lodi, zamířila do New Yorku. Neměla žádné zaměstnání, pobírala veteránskou podporu dvacet dolarů týdně. „To stačilo na obživu a sem tam i na nějaký balík do Řečkovic.“
S Charlesem se rozešla, během války se odcizili. Dne 1. června 1946 se jí narodila dcera Marina – památka na dovolenou v zámku. Krátce nato začala pracovat v Hlasu Ameriky. „Neměla jsem dcerku kam dávat. Proto jsem ji nosila do redakce a často spala v zásuvce mého psacího stolu.“
Z domova pořád naléhali, aby se vrátila. S jedenáctiměsíčním dítětem přijela do Brna v květnu 1947. „Avšak zaměstnání jsem sháněla marně. I u těch největších soukromých podniků v Brně a v Praze mi dávali najevo, že jsem sloužila ve »špatné armádě«. O Vánocích se u nás zastavil lidovecký poslanec Ivo Ducháček. Divil se, co tady ještě dělám. Tady se brzy změní poměry a po tobě půjdou komunisté okamžitě, vždyť jsi sloužila u americké tajné služby. Podruhé jsem tedy musela utíkat z domova. Na Nový rok 1948 jsem odletěla do Washingtonu.“
Trvalo několik měsíců, než našla zaměstnání. V Kongresové knihovně se formovala skupina, která četla a analyzovala noviny, časopisy a rozhlasové relace ze zemí sovětského bloku. Tam také potkala svého druhého manžela – polského aristokrata Josepha Junosze Podoski. Žili spolu třicet let, do roku 1984, potom splnila jeho přání a odvezla jeho popel do Polska.
Když po sovětské okupaci v srpnu 1968 začali prchat z Československa lidé, odjela do Vídně, aby uprchlíkům pomáhala. Později přešla do Tolstého nadace, která se starala o exulanty z celého komunistického bloku. Místo tří měsíců zůstala ve Vídni devět let.
Jejím domovem zůstal Washington. Aktivně se účastní všech akcí tamní české kolonie, stejně jako sdružení veteránů OSS. Ráda plete pro kamarády a známé, stejně jako pro bezdomovce, šály a zimní čepice.
Na setkání vysloužilců OSS v roce 1991 ve Washingtonu se potkala s Josephem R. Coolidgem z Bostonu, prvním Američanem, který byl postřelen ve Vietnamu, a to už v roce 1945. Barbara a Joseph v sobě našli zalíbení. Prožili spolu devět let, než on zemřel na následky právě tohoto starého zranění.
Ovšem pokud Barbara Podoski může, vrací se do rodné země. Dostala cenu Gratias Agit Jana Masaryka, udělovanou za šíření dobrého jména republiky v zahraničí. V roce 2003 převzala titul Významná česká žena ve světě. Když jsem se jí druhý den telefonicky ptal, jak se cítí, odpověděla: „Jako přestárlá sokolka.“ Ano, je stále čiperná a překypuje optimismem řezaným lehkou sebeironií.
„Se správou Národního hřbitova v Arlingtonu jsem se domluvila, že mne tam pohřbí,“ konstatovala bez špetky ironie. „Můj popel dají do kolumbária. Leží tam vojáci americké armády, která mi byla prvním domovem v této zemi. Je odtamtud nádherný pohled na řeku Potomac. A je tu blízko letiště, které spojuje Ameriku s Evropou.“
Dodatek: Barbara Podoski zemřela 16. srpna 2009. Pohřbili ji za vojenských poct - jak si přála - v Arlingtonu.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks