Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

19.05.2017 Dostal jsem cenu OPUS VITAE

Ve čtvrtek 18. května 2017 uděloval Český literární fond v Havlíčkově Brodě Cenu Karla Havlíčka Borovského nejlepšímu novináři a dvě Novinářské křepelky mladíkům do 33 let. Poslední čtyři roky k tomu přidal ještě cenu OPUS VITAE pro zasloužilé novinářské starce. Tentokrát jsem ji dostal i já. Po Janu Petránkovi, Zdeňku Velíškovi, Petru Nováčkovi a Jiřím Hanákovi. Ocitl jsem se tedy v nejlepší společnosti.


Mé svatořečení přednesla Martina Riebauerová, kdysi kolegyně z MF Dnes, nyní vedoucí pořadu Události-komentáře v České televizi. Tady jsou její slova:


Až jednou budeme psát knihu o Karlu Pacnerovi a jen zlomkem mu tak oplatíme to, co on napsal o nespočtu jiných, nesmíme opomenout jeho vlastní webovou stránku. Ony jsou to vlastně takové internetové noviny. Takový KP zpravodaj.
Před měsícem zde Karel detailně popsal, jak mu v nemocnici Na Homolce implantovali nový defibrilátor. Připojil, jako obvykle, informace o tom, kolik ho má lidí, která země je v tom nejlepší a co to stojí. Doktora-operatéra vyzpovídal ne jako jeho pacient, ale jako novinář.
Upřímně, už kolikrát mne napadlo, zda Karel vlastně není umělý člověk. Robot. Zda to tím defibrilátorem končí.
Ve svých jedenaosmdesáti letech pracuje a píše, jako by jeho čas nikam neplynul. Jako by mu ho vůbec neubývalo.
Vybavuji si, jak mne před řádkou let přivedl k psaní knih. Co přivedl, přinutil, protože bez jeho uzávěrek bych stále měla tisíce výmluv, jak nic nestíhám. A kdykoli se s ním potkám nebo píšu maily, vím, že ta otázka přijde: "Co teď píšeš? Doufám, že pokračuješ. Byla by chyba, kdybys nedělala něco víc než je ČT. Já píšu třetí díl Géniů XX. století a příští týden mám dostat korektury dílu druhého. K mému překvapení se loni v říjnu prodalo 1500 ks během dvou týdnů. Měj se moc krásně! Karel.“
Kde pořád hledá inspiraci, ptáte se? On ji nehledá. Sbírá – a vidí - ji na každém kroku, asi jako geniální houbař. Když mu voperovali první defibrilátor, rozhodl se, že se na jeho vynálezce podívá blíž a podivuhodný příběh profesora Mirowskeho zařadil právě do onoho třetího dílu knihy Géniové XX. století.
Knih napsal třiapadesát. Většina je o kosmonautice, mnoho lékařích, některé o špionech, další o přátelích. Tak třeba Hledáme kosmické civilizace - kniha vyšla v roce 1976 a byla to první kniha o mimozemských bytostech u nás. Rozprodala se, ale na dalši vydání už nedošlo, protože vedení nakladatelství prý bylo na rozpacích, jak velký honorář má vyplatit nestraníkovi.
Vlastně neznám nikoho, kdo tak strašně moc a pořád píše. A jehož mail má už léta tutéž koncovku: mfdnes.cz. Už neuvěřitelných 58 let – což říkám s nadsázkou, protože tehdy ještě maily samozřejmě nebyly. Po celou tu dobu je věrný jedné značce. Vystudovaný ekonom, který hned po vysoké škole nastoupil do redakce deníku Mladá fronta. Mimochodem, v listopadu 89 byl jedním ze tří zástupců šéfredaktora MF, kteří řídili chod redakce, než byl zvolen nový šéfredaktor. Na jaře roku 2001 odešel do penze, ale jak už bylo řečeno, odchod to byl zcela formální.
„Do Mladé fronty jsem nastoupil 1. července 1959,“ píše Karel ve svých vzpomínkách. „Toužil jsem dělat v kulturním oddělení, ale nebylo místo. Volno bylo jedině v oddělení propagandy, kde jsem dostal za úkol vést nedělní stránku vědy a techniky. Musel jsem začít psát o něčem, o čem jsem neměl ani ponětí.“ Tenhle příběh s oblibou vykládal při besedách na školách. Studentům říkal: „I rozkaz, který se vám zpočátku nezamlouvá, vám nakonec může změnit životní dráhu a udělá vás šťastným.“
Jedním z jeho profesních, a zároveň životních vrcholů, byla v zimě 1968–1969 cesta do USA, kde sledoval cestu Apolla na Měsíc.
UKÁZKA - vzpomínky KP v ČT na vypuštění Apolla 11 s prvními lidmi na Měsíc
Karel Pacner se narodil 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou.
Kdysi – to bylo koncem války - mu jako malému klukovi zachránilo život 30 injekcí penicilinu. Vše ze svého života dokáže vylíčit do těch nejmenších detailů, jaké by běžný smrtelník horko těžko dával dohromady. Nejspíše si dělal poznámky celý život. „Vyzpovídej své rodiče, dokud ještě žijí,“ nabádal mě před časem. On sám svoji maminku Bedřišku zpovídal dva roky – a vše vydal na své webovce pod názvem Maminka vypravuje. Ačkoli se s Karlem znám už řadu let, nikdy jsem se ho nezeptala, proč vždy mluvil – a psal - o své mamince, ale nikdy o své ženě či dětech. Odpověď už znám a jen něco málo z ní prozradím – ženu měl tři roky, pak se rozvedli, zůstal bez dětí.
Zřejmě o důvod víc, proč žije prací. Z internetu si stahuje zajímavé články, které ukládá do různých podadresářů. Může nás uklidnit, že systém archivování nemá dokonalý, protože článek Počítače v kosmonautice, který má před očima, si sice uložil, ale už nenašel, kam.
Počítač je jeho životní parťák. „Už v osmdesátých letech jsem pátral po nějakém stroji,“ líčil jedné novinářce, „který by nevyžadoval takovou sílu při úhozech do kláves. Měl jsem obavu, infikovanou kamarády doktory, abych nepřišel o klouby na prstech.“
Zapínání počítače patří mezi jeho ranní rituály. Když se nasnídá a prolétne noviny, spustí internet, aby se podíval na poštu a na iDnes. Vypíná ho před půlnocí, než jde spát. Těžko říct, kolik hodin u počítače stráví. Když fofruje s psaním knihy, sedí u něj s nutnými přestávkami od 9 ráno do 11 večer. Když ho nic nehoní, tak třeba jen – JEN - 6–10 hodin.
A na závěr ještě jeden zajímavý postřeh z Karlova života, který souvisí s tím, s čím jsem začala – s defibrilátorem. Karel líčí, jak mu ho před časem měnili, protože výrobce oznámil, že se za určitých okolností může jedna série porouchat. Kdekdo z nás by se rozčílil a nadával, jaký je to skandál. Karel si zdvořile vybral den nové operace a personál požádal, zda by mu ten poruchový věnovali jako suvenýr na památku. Doma si jej vyfotografoval a dal na internet i s poznámkou: „Teď by mě ten nový aparát měl nejméně pět let, možná i déle pomáhat žít. Díky, profesore Mirowski i ostatní, kteří na takových zázracích pracujete!“
Ano, tohle je Karel Pacner. Pracovitý, skromný, slušný.
Za to ti, Karle, patří velký dík.

Martino, já ti taky děkuji za vlídná slova. Jenom v jednom tě musím poopravit: Když jsem v důchodu , tak nespěchám, a proto knihy píšu v předstihu. Nemusím tedy bušit do počítače do 22.00, ale stačí, když končím okolo 18.00.

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks