Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

11.04.2017 Dostal jsem nový defibrilátor

V pondělí 10. dubna 2017 jsem dostal v nemocnici Na Homolce nový implatibilní defibrilátor. Měl jsem na levé straně prsou pod kůží jeden takový přístroj, který mě dali na Homolce koncem března 2014.

Zázračný přístroj


Všechny potíže se srdcem, které se projevovaly zvláště krátkým dechem, díky tomuto aparátu odpadly. A kardiolog po několika měsících konstatoval: „Měl jste zvětšenou levou srdeční komoru. Teď se vám zmenšila skoro do normální velikosti. Je to zázrak.“ Byl jsem šťastný.
Na webu IKEM jsem se dočetl: „Kardioverter-defibrilátor je přístroj, který se používá k léčbě srdečních arytmií a prevenci náhlé srdeční smrti. Na tuto smrt umírá ve vyspělých zemích 1–2 procenta obyvatel.“
V České republice je ročně dostávají přibližně dva tisíce lidí – to je v Evropě slušný počet. V roce 2007 je mělo 155 lidí na milion Evropanů, nejvíc v Itálii – 250. Tato čísla uvedli Helmut U. Klein a Giuseppe Inama v dubnu 2014 v odborném tisku. Současně odhadli, že potenciálními kandidáty na ně je pětina obyvatel Evropy.
Defibrilátory jsou drahé, jeden stojí až milion korun. Typ, který zlepšuje funkci levé komory, je nejlacinější – okolo 300 tisíc korun. „V posledních třech letech šly jejich ceny dolů, víc než na polovinu,“ řekl mi profesor Petr Neužil, primář kardiologie Nemocnice Na Homolce. Proto je v České republice patnáct specializovaných kardiocenter, kde pracují zkušení odborníci, kteří rozhodují o vhodnosti implantace.
Rozhodl jsem se, že se na vynálezce defibrilátoru podívám blíž. Za pomoci profesora Neužila jsem našel dost podkladů, abych mohl napsat podivuhodný příběh poameričtělého Poláka Michala Mirowskiho, který s tímto výzkumem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přišel. Zařadil jsem ho do třetího dílu knihy Géniové XX. století, která vyjde na podzim.

Poněkud velký suvenýr


Před týdnem se však ozvali z Homolky se zajímavým sdělením: „Chtěli bychom vám vyměnit defibrilátor. Výrobní firma nám oznámila, že za určitých okolností baterie u jedné série se porouchá. Máme volné termíny…“ A teď ta paní nabídla řadu dnů – to znamená, že se to stalo většímu počtu pacientů.
Vybral jsem si toto pondělí. Přišel jsem na lůžkovou části antiarytmické jednotky ráno v 8.15. Dvě sestry mě začaly okamžitě připravovat. Za chvilku mě sanitář odvedl na sál. Primář Neužil už byl uchystaný. Namazal mě po levé straně prsou nějakým antiseptickým roztokem, mrtvil okolí místa, kde mám starý přístroj, vyňal ho a nasadil nový. Celou tu dobu jsme se bavili, prakticky nic jsem necítil.
Napadlo mne: „Můžete mi věnovat ten starý přístroj jako suvenýr?“ Ozvala se jedna sestra nebo lékařka: „To nejde. Musíme ho poslat do továrny k revizi.“ Tomu jsem rozuměl – musí přijít na to, proč baterie občas selhává.
Profesor Neužil však rozhodl: „Dáme mu jiný. Máme tady takových vyřazených přístrojů dost.“
V 9.15 už jsem ležel na posteli ve svém pokoji. Přišla hodná sestřička a dala mi na místo s novým přístrojem sáček s pískem, aby se tam dobře usadil. Po půldruhé hodině sáček odebrala a já jsem okolo 11.30 začal chodit. Cítil jsem se bezvadně.
Když jsem doma rozbalil balíček s defibrilátorem, nevycházel jsem z údivu – tak velký! Vyfotografoval jsem si ho a pro srovnání vedle přiložil propisku.
A teď by mě ten nový aparát měl nejméně pět let, možná i déle pomáhat žít. Aparatury vybavené nejmodernější elektronikou vydrží devět let. Díky, profesore Mirowski i ostatní, kteří na takových zázracích pracujete!
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks