Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

09.04.2017 Odešel Georgij Grečko, kosmonaut číslo 75

Georgij Grečko: „Kosmický let je rizikem a my na to nesmíme zapomínat ani na vteřinu. Věřte zkušenostem kosmonautů, že lehké expedice neexistují, při každé se děje něco nepředvídaného, a my na to musíme být připraveni. A v tom je zvláštnost naší profese.“


V moskevské nemocnici zemřel v sobotu 8. dubna ráno Georgij Michajlovič Grečko, kosmonaut číslo 75. Patřil k nejzdatnějším hrdinům vesmíru, současně byl vynikajícím raketovým konstruktérem v podniku OKB-1 (dnes Eněrgija).
Grečko pocházel z Leningradu (dnes Petrohrad), kde se 25. května 1931 narodil. Na počátku války ho rodiče poslali k příbuzným do vesnice na Ukrajinu v domnění, že tam mu bude lépe. Oblast však okupovali dva roky Němci. „Když odcházeli, málem mně, bratra a babičku zabili, protože domky v naší vesnici zapálili,“ vzpomínal po letech.
Jako šestnáctiletý student se přihlásil do průzkumné geologické expedice, která zkoumala na Kolském poloostrovu oblasti za polárním kruhem.

Učitel prvních kosmonautů


Oblíbil si vědecko-fantastickou literaturu. V deseti letech přemýšlel o tom, že by v budoucnosti letěl do vesmíru.
„Jednou našel u mne otec knihu Měsíc, kde bylo na první stránce razítko NIIMS,“ vzpomínal. „Divil se, kde se u mne vzala kniha, která pocházela z knihovny jejich ústavu. Pracoval totiž ve Výzkumném ústavu metrologie a standardizace. Odpověděl jsem mu, že se snad u nich nezabývají meziplanetárními cestami.“
V polovině padesátých let, po dokončení Vojenské vysoké školy strojní, nastoupil Grečko do konstrukční kanceláře OKB-1 v Kaliningradě (dnes Koroljov) u Moskvy, kterou založil hlavní konstruktér kosmických raket a lodí Sergej Koroljov. Účastnil se prací na řadě stěžejních projektů počínaje Sputnikem, který odstartoval z kosmodromu Bajkonur 4. října 1957.
Od března 1960 přednášel raketovou techniku první dvacítce sovětských kosmonautů. O rok později, v lednu 1961, byl jedním ze zkušebních komisařů, kteří prověřovali znalosti budoucích adeptů vesmíru. „Jurij Gagarin byl jednoznačně nejlepší,“ řekl mi jednou Grečko. „Nejen všechno uměl, ale přitom zůstával klidný, nenervoval se.“
Stejně jako jeho kolega Konstantin Feoktistov i on naléhal na hlavního konstruktéra Koroljova, aby do vesmíru létali také odborníci. Feoktistovovi se to povedlo v roce 1964 jako prvnímu. Grečka zařadili mezi kandidáty kosmických výprav v květnu 1966. Avšak na začátku výcviku se zranil a musel ho přerušit. Několik měsíců rekonvalescence strávil dopisováním studie o výpravě lidí na Měsíc, její obhajobou získal titul kandidáta technických věd. Po uzdravení se do výcviku vrátil.

Mezi inženýry pro Měsíc


Cílem kosmonautů obou kosmických velmocí byl v šedesátých letech minulého století Měsíc. Sověti vybrali kosmonauty, kteří ho budou oblétávat a později přistávat, v lednu 1967. Mezi osmi inženýry, kteří se začali na tento úkol připravovat, byl i Grečko. Nicméně Alexej Leonov, který měl být prvním Rusem na Měsíci, tvrdil, že tento výcvik začali už dřív – v dubnu 1966.
S vysazením na Měsíci počítali v roce 1970 anebo 1971. Avšak Sověti měli zpoždění a jejich lunární raketa N-1 čtyřikrát havarovala krátce po startu. Když v červenci 1969 vztyčili americkou vlajku na Měsíci Neil Armstrong a Buzz Aldrin, Moskva tento projekt zrušila – druhé místo považovala za ponižující.

Předčasný start na stanici


Ovšem současně pokračoval výcvik všech kosmonautů k výpravám na orbitální stanice. Grečko byl určen do náhradní posádky Sojuzu 9, hlavní posádka však v pořádku v roce 1970 odstartovala. Později byl náhradníkem pro Sojuz 12.
Intenzívně se zabýval dálkovým průzkumem Země. Proto se účastnil několika expedic na Pamír a na Sibiř, aby poznal místa, která bude z vesmíru fotografovat. On i další odborníci se museli naučit správně analyzovat získané snímky.
Mezitím ho jmenovali palubním inženýrem pro Sojuz 17, za velitele určili letce Alexeje Gubareva. V té době se rozváděl s manželkou Ninou. Měli spolu dva syny. Vedení Gagarinova střediska pro přípravu kosmonautů začalo uvažovat, jestli ho nemá z tohoto důvodu z expedice odvolat a nahradit ho jiným inženýrem. Nakonec šéfové usoudili, že by to nebylo jednoduché.
Gubarev a Grečko odletěli 10. ledna 1970 v Sojuzu 17 na stanici Saljut 4. Kosmonauti tam natočili dokumentární film Služební cesta na oběžnou dráhu, který měl velký úspěch. Třebaže to neměl na programu, Grečko pomocí palubního teleskopu sledoval činnost Slunce. Studii, kterou po návratu sepsal, považovali astronomové za unikátní.
Na stanici strávili kosmonauti 29 dnů 13 hodin 19 minut.

Popularita kosmonautů


Každý kosmonaut byl v Sovětském svazu neobyčejně populární – a stačila k tomu i jediná výprava do vesmíru. Zažil jsem to sám, když mě Grečko vezl v Moskvě autem z večeře do mého hotelu. Upředu seděl ještě doktor Jurij Senkevič, kosmický lékař a cestovatel, moderátor populární televizního pořadu o cestování.
Bavili jsme se tak intenzívně, že Gríša Grečko projel jednu křižovatku na červenou. Všiml si nás milicionář (policista) a začal pískat. Gríša poslušně zastavil a Jura vytáhl peněženku, že zaplatí pokutu. Když přiběhl muž v uniformě, naklonil se k řidiči, aby mu začal vyčítat jeho přestupek – a najednou roztál. „Mohli byste se mně podepsat na tento tiskopis?“ prosil kosmonauta a lékaře. O projeté červené se nezmínil.
Grečko nezůstal dlouho sám. Oženil se podruhé. S Marijou měli syna a dceru. Od všech dětí má sedm vnuků.

Sci-fi na čtení do vesmíru


Po několikaměsíčním odpočinku se Grečko začal chystat k tříměsíční výpravě na stanici Saljut 6. Startovat měl na jaře 1978. Avšak v říjnu 1977 přiletěli Vladimír Kovaljonk a Valerij Rjumin v Sojuzu 25 k této stanici a nedokázali ji otevřít, takže museli vzápětí přistát. Musela je zastoupit náhradní posádka – Jurij Romaněnko a narychlo vybraný Grečko, který nahradil nemocného inženýra Alexandra Ivančenka. Oba muži museli okamžitě zahájit intenzivní výcvik. Do vesmíru odletěli v Sojuzu 26 už 10. prosince 1977.
Koncem prosince vyšel Grečko do otevřeného vesmíru, aby překontroloval stykovací uzel pro přijímání dalších lodí. Pobyl si tam půldruhé hodiny.
Ve volných chvílích četl palubní inženýr vědecko-fantastický román bratří Strugackých Těžko být bohem, který si vzal s sebou.

Rychlozubaře Remka nakonec nepotřebovali


Tato posádka postupně přijala dvě návštěvy – dvojice ze Sojuzu 27 a Sojuzu 28. Ve druhé lodi byl v březnu 1978 i československý kosmonaut Vladimír Remek.
Stálá posádka se okamžitě vrhla na dopisy z domova, noviny a čerstvé ovoce. Grečko dostal i pár řádek od otce, jehož měl velice rád. Netušil, že ten začátkem roku zemřel – po poradě s manželkou mu to velitelství raději zatajilo.
Velitele stanice bolel v minulých týdnech zub, později si na zuby stěžoval i palubní inženýr. Stomatologové v Leninsku proto naučili Remka základům zubařského umění včetně plombování. A do Sojuzu 28 přibalili kufřík s vrtačkou a potřebným materiálem. Teď už si na bolest v ústech ani jeden z nich nestěžuje. „To je jasné,“ smál se Grečko. „Když se na člověka chystá ,zubař’, který má dvouhodinový kurz, tak ten zub radši přestane bolet.“
Tříměsíčním pobytem na Saljutu 6 vytvořili Romaněnko a Grečko nový rekord v pobytu ve stavu beztíže – 96 dnů. Každý den cvičili dvě hodiny v palubní tělocvičně a navlékali si speciální obleky upravující koloběh krve v těle. Přesto se po návratu na Zemi cítili stejně mizerně jako před nimi Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov po 18 dnech ve stísněné kabině Sojuzu. Lékaři konstatovali: Předinfarktní stav. Stejně dopadli i noví rekordmani. Byli tak strašlivě unaveni, že první dny trávili v posteli.
Je zajímavé, že jejich názory na pobyt ve stavu beztíže byly naprosto rozdílné. Zatímco Romaněnko tvrdil, že délka se může i nadále prodlužovat, Grečko to kategoricky odmítal: Čtvrt roku je maximum! Později dodal: Doba ponávratové rehabilitace trvá stejně dlouho jako pobyt na stanici. Pravdu však měl Romaněnko, jak ukázaly další expedice.
Později dostali Romaněnko a Grečko v Praze zlatou hvězdu Hrdiny Československa. Stali se i čestnými občany naší metropole.

Pane Gagarine, viděl jste Boha?


Grečko zůstal i nadále v oddílu kosmonautů. Byl v náhradní posádce Sojuzu T-11, v níž nakonec letěl i indický kosmonaut. Mezitím dokončil obsáhlou studii o optických jevech v zemské atmosféře, která mu vynesla titul doktora věd.
Když mu bylo čtyřiapadesát, v září 1985, se vypravil do vesmíru naposled, ale jenom na týden. Celkem strávil Georgij Grečko ve stavu beztíže 134 dnů 20 hodin 32 minut.
Oddíl kosmonautů opustil v roce 1986. Z podniku Eněrgija přešel do Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, vedl tam laboratoř výzkumu zemské atmosféry kosmickými prostředky.
Napsal 28 vědeckých studií, pronesl spoustu přednášek pro veřejnosti odborníky. Celý život se věnoval popularizaci vědy, zvláště vědy o vesmíru a Zemi. V letech 1979–1990 vedl televizní program nazvaný Tento fantastický svět, v němž představoval nejlepší díla sci-fi. Před dvěma lety žertoval v televizi na téma mimozemšťanů. Na otázku, jestli je v kosmu viděl, odpověděl: „Samozřejmě že ano, potkali jsme se a pili jsme spolu, ale pak jsem se probudil.“
Ovšem zajímal ho i život mimo vesmír. Jednu dobu předsedal Federaci automobilového sportu SSSR. Byl čestným předsedou plachtařů Ruska. Účastnil se i mírového hnutí.
Rád vyprávěl anekdoty, například: Nikita Chruščov si vzal v Kremlu stranou Jurije Gagarina: „Juro, viděl jsi Boha?“ – „Ano, viděl.“ – „To já vím. Ale nech si to pro sebe.“ Později navštívil první kosmonaut světa papeže. I ten měl stejnou otázku: „Pane Gagarine, viděl jste Boha?“ – „Ne, neviděl. Žádný Bůh není.“ – „To já vím. Ale neříkejte to nikomu.“
Vyšlo na iDnes-Technet 9. 4. 2017
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks