Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

17.09.2016 Kdo porazil Němce ve Velké válce? "Generál Tank"

Nejdřív slyšeli němečtí vojáci zakopaní v zákopech u francouzské vesničky Flers za kopečkem strašný řev motorů. Potom se najednou vynořila velká plechová krabice na housenkových pásech, která po nich střílela. Postupně se objevovaly další a další obrněné krabice. Nakonec vylezlo těchto „opancéřovaných samochodných vozů“, jak jim jejich konstruktéři říkali, osmnáct.
Vojáky zachvátil děs. Kulky z pušek se od příšer odrážely a ty se valily dál. Němci v hrůze prchali ze svých zákopů.

Zbraň proti „rychlopalné pušce“


Ten pátek 15. září 1916 prošla bojovým křestem nová strašná zbraň – tank. Obrněné vozy na pásovém podvozku vybavené kanony a kulomety přivezly z britských ostrovů lodě a vlaky, kde se skrývaly pod označením „Water tanks“ čili „Nádrže na vodu“. Nakonec zůstal jenom termín tank.
Britské zbrojovky dodaly v létě na frontu ve Francii devětačtyřicet tanků, ale většina se porouchala, než mohly zasáhnout do boje. Takové potíže nejsou u nových strojů ničím neobvyklým.
První bojový stroj Mark I, jak ho konstruktéři nazvali, bylo monstrum: délka osm metrů, šířka přes čtyři metry a výška dva a půl metru. Vážil 26 tun. Jeho pancíř měl tloušťku 6–10 milimetrů. Jezdil pomalu – maximální rychlostí 6–8 kilometrů za hodinu, dojezd měl 30 kilometrů. K obsluze potřeboval sedm vojáků. Prototyp měl dvě verze: „mužskou“ vybavili dvěma rychlopalnými námořními kanóny ráže 57 milimetrů a čtyřmi kulomety, „ženské“ musely stačit čtyři kulomety ráže 7,7 milimetrů.
Bitva na řece Sommě v severovýchodní Francii probíhala od 1. července 1916 a patřila k nejdůležitějším střetnutím Velké války, jak se původně nazývala první světová válka. Vojáci na obou stranách fronty přebývali v hlubokých zákopech plných bláta a špíny. Mezi nimi natáhli drátěné překážky, které museli útočníci pracně přestřihovat. V zákopech rozmístili kulometná hnízda tak šikovně, aby se jejich palba překrývala a kosily nepřátele uvízlé na drátech po stovkách.
Kulomet zkonstruoval před čtvrt stoletím všestranný americký vynálezce Hiram Maxim. K nadšení generálů vystřílela tahle „rychlopalná puška“ přes 500 nábojů za minutu. Pokusy o obsazení první, druhou a třetí linii nepřítele za drátěnými překážkami, které hájilo několik kulometů, proto končily krveprolitím. Liddell Hart v knize Historie první světové války napsal, že tyto zbraně měly hlavní podíl „na ustálení zákopové války do nehybné rovnováhy“.
Útěk několika tisíců vojáků před železnými krabicemi spojencům umožnil, aby u Flers postoupili o dva kilometry, ale zanedlouho toto území ztratili. Přes urputné boje nikdo nedosáhl rozhodujícího vítězství.
Zpočátku se tedy tanky nestaly zázračnou zbraní. Přesto velitele britských expedičních sil generála Douglase Haiga uchvátily a požadoval, aby jich britské zbrojovky vyrobily co možná nejvíc. Postupem času válku radikálně proměnily. Vojáci se museli učit nové taktice vedení bojů.
Na podzim se však v severozápadní Francii spustily silné deště, které rozbahnily půdu. Spojenci a Němci zůstali uvězněni v zákopech, s průlomem nemohli počítat. Bitva na Sommě skončila 25. listopadu. Patří k nejkrvavějším v historii válek: Francouzů a Britů padlo na 800 tisíc, Němců půl milionu.
Po Marku I postavili Britové další varianty tanku, dokonalejší, se silnějším pancířem a motorem. Francouze a Němce tato nová zbraň inspirovala k tomu, aby ji začali také vyvíjet. Vždyť nešlo o nic jiného, než o obrněný vůz posazený na pásy, které se osvědčily u traktorů.

Churchillův Výbor pro pozemní lodě


Pokusy o vytvoření válečného samohybu mají dlouhou historii. Ital Robert Valturius navrhl válečný vůz na větrný pohon už v roce 1472. Rovněž génius Leonardo da Vinci s obdobným strojem počítal. Následovaly další a další projekty, žádný se však neujal. Bojové monstrum představil v povídce otištěné v časopisu Strand Magazine roku 1903 proslulý autor vědecko-fantastických románů H. G. Wells – „pozemní obrněná loď v podobě velké dřevěné pevnosti o délce 80 až 100 stop, která uměla překračovat zákopy“.
V roce 1911 nabídl David Roberts od americké firmy Robert Hornsby a synové pásový traktor britskému ministerstvu války. Takový stroj by se mohl používat při válečných operacích. Vojáci neměli zájem.
Major Ernest Swinton, který se jako pozorovatel účastnil rusko-japonské války, analyzoval po návratu do Británie masové používání kulometu. V létě 1914 ho vyslal generální štáb na francouzské bojiště opět ve funkci pozorovatele. Zkušený voják pochopil, že kulomety přivedly válku do neřešitelné situace. A co kdybychom proti nepříteli vyslali lehkou bojovou loď na kolech?
Důlní inženýr Hugh F. Marriott, se kterým se seznámil před léty v jižní Africe, upozornil Swintona na předvádění pásového traktoru v belgických Antverpách americkou firmou Caterpilar. Tento stroj postavil Američan Benjamin Holt před několika málo lety pro zemědělce.
Důstojníka pásový traktor ohromil. Když se vrátil do Londýna, setkal se 20. září 1914 s plukovníkem Mauricem Hankeyem, který byl tajemníkem Imperiálního válečného kabinetu, a navrhl mu: „Postavíme na housenkový pás neprůstřelnou krabici s kanony a kulomety.“
Hankey mu druhý den slíbil, že myšlenku přednese dál. Nejdřív na ni upozornil ministra války lorda Herberta Kitchenera. Dočkal se rezolutního odmítnutí. Stejně dopadl Swinton, který se pokoušel touto myšlenkou infikovat důstojníky v generálním štábu.
Štábní důstojníci, kteří se na příští válečné střetnutí dívali očima bojů minulých, namítali: „Opancéřovaný vůz bude v poli příliš těžký, pomalý a snadný terč pro dělostřelce. Nesmysl!“
Hankey musel vypracovat návrhy pro premiéra Herberta Asquitha, jak prolomit německou obranu. Zařadil mezi ně i Swintonův projekt.
Začátkem ledna 1915 zaujal Hankeyův dopis prvního lorda Admirality Winstona Churchilla. „Churchill se už aktivně zabýval problémem, jak umožnit obrněným vozům pohyb rozbitým terénem a přes zákopy,“ napsal Hart. „Měl přitom na mysli útvary obrněných vozů královské námořní letecké služby, které operovaly na belgickém pobřeží. Dne 5. ledna 1915 Churchill napsal dopis ministerskému předsedovi, v němž podpořil a dál rozvinul návrh na použití obrněných pásových traktorů k překonání zákopů z Hankeyho memoranda.“
Asquith poslal projekt Kitchenerovi. Úředníci na ministerstvu války ho dál blokovali. Šéf válečného námořnictva se však nevzdával. V únoru ustavil na půdě Admirality Výbor pro pozemní lodě (Landship Committee). Tak totiž zpočátku říkali plánovanému monstru.
Na večeři u vévody z Westminsteru se setkal Churchill v únoru s majorem Thomasem Hetheringtonem, kterého poznal jako jednoho z dobrovolníků hlásících se k nově vznikajícímu vojenskému letectvu. Hetherington se nyní zabýval výrobou a zkoušením obrněných aut v terénu. Swintonův nápad majora zaujal. Takový vůz by mohl ničit zákopy, železniční tratě a likvidovat děla. Politik tedy požádal důstojníka, aby ho rozepsal do všech podrobností.
Nadšený Hetherington mu hned druhý den poslal projekt. Churchill ho seznámil s ředitelem námořních konstrukcí Tennysonem d’Eyncourtem. Pánové se přiklonili k vozu na pásech. Také Swinton dodal inženýrům základní požadavky. Třebaže první lord Admirality musel ulehnout s chřipkou, svolal k sobě do ložnice všechny zainteresované pány. A tam založili Výbor pro pozemní lodě, jak novému bojovému prostředku říkali.
Avšak v polovině května 1915 premiér odvolal Churchilla z funkce. První lord Admirality se provinil tím, že prosadil invazi v Gallipoli na Dardanelách, kde padly desetitisíce britských, francouzských, indických australských a novozélandských vojáků, aniž oblast obsadili. Nicméně jeho duch vládl v Admiralitě dál a na „pozemní lodi“ se dál pracovalo.
„Zatímco Swinton tvrdil, že je otcem tanku, Churchill může být označen za jeho porodní bábu,“ napsal historik Carlo d’Este v knize Válečný vůdce.

Štábní důstojníci jako sabotéři


Ve firmě William Foster v Lincolnu na východě Anglie mohli začít projektovat první bojové vozidlo na pásech. Továrna k tomu měla k tomuto úkolu nejblíž – zabývala se výrobou zemědělských strojů. Práce se ujali ředitel továrny William Tritton a major Walter Wilson. Swintona, povýšeného na podplukovníka, ministerstvo války pověřilo, aby řídil výrobu tanků, výcvik jejich posádek a nasazení na bojiště.
Už 19. září předvedli pracovníci Fostera v Lincolnu prototyp nového bojového prostředku přezdívaného „Little Willie“. Byl to výsměch – „Malý Vili“ říkali pruskému korunnímu princi. Swinton prototyp odmítl – nesplňoval požadavky. Zato souhlasil s dřevěným modelem ve skutečných rozměrech. Měl zdolávat metr vysokou stěnu a příkop široký dva a půl metru.
Prototyp nového modelu, který dostal název Mark I, předvedli 2. února 1916 vybrané společnosti v Hatfieldu. Neforemné, pomalu se valící železné krabice nadchly členy královské rodiny, ministra války a náčelníka generálního štábu.
Ministerstvo války objednalo výrobu 40 kusů těchto strojů. Později zvýšilo požadavek na dvojnásobek.
Král udělil Swintonovi Bathský řád (Order of the Bath) a tím ho povýšil do šlechtického stavu. Od Francouzů dostal Řád čestné legie (Croix de Chevalier of the Legion of Honour).
V létě řídil Swinton výcvik posádek ve vojenském prostoru poblíž Thetfordu v Norfolku, pečlivě střeženém armádou. Němci se nesměli o nové zbrani dovědět.
Podle Swintonova názoru, stejně jako dalších stratégů, ji měli nasadit na frontu, až jich budou mít větší množství těchto strojů. Jejich děla měla střílet kartáčové střely a některé posádky měly být vybaveny bezdrátovými rádii. Účinek nasazení tanků měl znásobit současný útok pěšáků.
To všechno generál Haig věděl, ale pominul to. Chtěl úspěch, úspěch co nejdřív. Neměl ani dvě desítky bojeschopných tanů a přesto v srpnu 1916 nařídil, aby zasáhly do boje už příští měsíc.
Třebaže byl Haig s jejich prvním vystoupením spokojen, jeho štáb ve Francii jejich používání dál sabotoval. Když ministerstvo zbrojní výroby, které řídil Churchill, objednalo tisíc kusů tanků, z Francie přišel požadavek: „Zrušte to!“
Major Albert Stern, který před válkou pracoval jako finančník, se nebál konzervativních generálů a upozornil jak premiéra Lloyda Georgeho, tak náčelníka imperiálního generálního štábu Williama Robertsona: „Tento rozkaz nesplním.“ Souhlasili s ním. Do konce války vyrobili v Lincolnu 2 100 tanků, nejlepší byl poslední typ Mark IV.
Mladí důstojníci na frontě požadovali hromadné nasazení tanků, jak ho vymyslel Swinton. To se poprvé podařilo 20. listopadu 1917 při bitvě u Cambrai. Avšak tato monstra podporovalo poměrně málo pěšáků, takže dobyté území Britové zase brzy ztratili.
Velitelé si současně uvědomili, že tanky jsou silné v útoku, ale slabé v obraně. Střely z pušek a kulometů se od jeho pancéře odrážely, ale přímý zásah dělostřeleckého granátu ho ničil. Citlivé byly rovněž nádrže s benzínem upevněné na zadní plošině. V terénu, kde bylo čtvrt metru vody a bláta, se jejich pásy bořily a klouzaly.
Jízda v tanku byla náročná. Stroj se pohyboval zvláštním houpavým pohybem, na který si vojáci dlouho zvykali. Uvnitř panovalo nepříjemné vedro. Řidiči řadili rychlosti s obtížemi, silou. Na rovném terénu urazily první typy osm kilometrů za hodinu, na rozbitém bojišti necelé dva kilometry.
Na expedičním velitelství a na londýnském ministerstvu obrany mezitím pokračovaly intriky proti tankům a jejich zastáncům. Lidé, kteří tuto novou zbraň prosadili, byli odvoláváni ze svých funkcí a na jejich místa přicházeli důstojníci, kteří nevěděli, oč se jedná. Typická štábní obrana proti novinkám.

„Nejvýznamnější počin britských mozků“


První britský tankový útok přiměl Francouze, aby se také pustili do jejich výroby. Zasloužil se o to plukovník Jean-Baptista Estienne. V dubnu 1917 poslali skupinu těchto obrněnců do útoku, ale Němci je odrazili. V Berlíně usoudili, že nová zbraň není účinná, proto s její vlastní výrobou nespěchali.
„Jako byl rok 1917 rokem obhájení principu, tak byl rok 1918 rokem triumfu,“ napsal Hart. Dosvědčil to i generál Erich Ludendorf, který označil tankový útok 8. srpna 1918 za „černý den německé armády v historii válek“.
Tank byl podle historika Liddella Harta „nejvýznamnějším počinem britských mozků v průběhu světové války“.
Velice upřímně hovořil generál von Johann Zwehl: „Nebyl to génius maršála Foche, kdo nás porazil, ale »generál Tank«.“
Tanky totiž přinutily Němce k podepsání příměří. Vojenské velitelství hlásilo 2. října 1918 Reichstagu (parlamentu): „Hlavní velitelství armády bylo nuceno přistoupit k nesmírně vážnému rozhodnutí a prohlašuje, že už není v lidských silách uchovat naději, že by bylo možné donutit nepřítele k uzavření míru. Především dvě skutečnosti byly v této otázce rozhodující: za prvé to jsou tanky…“

Dědictví první světové války


Swinton odešel do civilu v roce 1919 v hodnosti generála. Nejprve pracoval na ministerstvu letectví, potom mu automobilová firma Citroen nabídla ředitelské křeslo. Skončil v Oxfordu jako profesor vojenské historie.
Za druhé světové války sledoval, jak se tyto obrněné a těžce vyzbrojené kolosy staly páteří útočných armád. Všechny armády světa využily dvaceti let klidu k tomu, aby tato strašidelná monstra všestranně zdokonalily. Zvláště Němci vedli jejich pomocí blesková tažení západní Evropou a zpočátku i na sovětském území. První světová válka tedy přivedla na svět nový ničivý prostředek.
Sir Ernest Swinton zemřel 15. ledna 1951 ve věku třiaosmdesáti let.
Churchill pokračoval v politické kariéře. Za druhé světové války byl bojovným vůdcem Británie, kterou dovedl k opětovnému vítězství nad Německem.
Kapitola z chystané knihy NEOBYČEJNÉ OKAMŽIKY HISTORIE, která vyjde v roce 2017
Otištěno na iDNES/Technet 19. 9. 2016
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks