Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

09.04.2016 Máme potíže na oběžné dráze, ale zvládli jsme je!

Před pětapadesáti lety, 12. dubna 1961, vstoupil první člověk – Rus Jurij Gagarin – do vesmíru. Od začátku odborníci věděli, že každá výprava do kosmu je ohromným rizikem, které hraničí se smrtí. Nejeden kosmonaut zažil horké chvilky, nejeden také zahynul.

Nečekaný závěr letu Vostoku...


Jurij Gagarin seděl v kosmické lodi Vostok, aniž musel cokoli dělat – všechno za něj obstarávaly automaty. Po hodině letu zapnuly program pro řízení sestupu.
„Čekal mě přechod ze stavu beztíže k novému, ještě většímu přetížení a obrovskému rozžhavení pláště lodi při vstupu do hustých vrstev atmosféry,“ vzpomínal Gagarin později. „Nehrozí mi nepředvídané nebezpečí?“
Vostok se skládal ze dvou částí – z kabiny s člověkem a z přístrojového úseku. Teď se měly rozdělit. To se sice podařilo, ale obě části k sobě stále poutal kabel elektrického vedení. Kabina nekontrolovaně rotovala.
Už nepotřebný modul by mohl kabinu destabilizovat, takže by do hustých vrstev atmosféry nezamířila svým ochranným krytem, který má při průletu shořet, nýbrž některou méně chráněnou částí. A to by byl s kosmonautem amen.
Gagarin o tom referoval sledovacím stanicím. Sám nemohl dělat nic. Třebaže věděl, že mu hrozí smrt, zůstával klidný.
Na Zemi vypukl poplach. S takovým malérem nikdo nepočítal. Rotace pokračovala. Neupadne Gagarin do bezvědomí?
Když se toto neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel spálily. Přetržení kabelu kouli vymrštilo a udělilo jí rotaci, která se stále zvyšovala. Kosmonaut málem ztratil vědomí.
Po chvilce rotace ustala a kabina se dostala na plánovanou návratovou dráhu. Správně se natočila zadní částí s ochranným krytem proti žáru do atmosféry. Obklopila ji horká plazma přes dva tisíce stupňů, která okusovala kryt a znemožňovala spojení – to je normální. Rostlo přetížení – několik desítek vteřin kosmonaut dokonce vážil osmkrát víc než normálně.
Ve velké výšce nad Zemí se nad kabinou otevřel výtažný padáček, následoval brzdicí padák a nakonec hlavní padák. V sedmi kilometrech se Gagarin katapultoval a přistál na padáku kousek od své lodi.

…i americké Mercury


John Glenn se měl jako první Američan vypravit do vesmíru ještě v roce 1961. Poslední termín zněl 19. prosince. Avšak kvůli technickým obtížím museli start odložit.
Následovalo několik dalších odkladů. Lékaři se obávali, že to Glenna příliš stresuje. Uvažovali o jeho výměně. Ale on ji odmítl.
Ve středu 20. února 1962 konečně mohl usednout do křesla lodi typu Mercury nazvané Friendship 7. Množily se však závady. Astronaut seděl v kabině tři a čtvrt hodiny, z toho na likvidaci potíží připadly přes dvě hodiny. Teprve potom odstartoval.
Výprava, během níž měl třikrát obletět Zemi, probíhala normálně.
Při přeletu nad mysem Canaveral, odkud se let řídil, přijímaly přístroje telemetrické záznamy o stavu palubních systémů. Na jednom z panelů vyskočilo upozornění, že beryliový štít, který má chránit kosmickou loď při průletu ovzduším, se uvolnil. Pokud by to byla pravda, těleso při průletu atmosférou shoří.
Opět si nikdo nevěděl rady. A co když je štít v naprostém pořádku a porucha se skrývá v kontrolním systému?
Jednoho technika napadlo: Schránky s brzdicími raketami jsou připevněny k lodi kovovými pásky. Tyto pásky současně obepínají i nešťastný tepelný štít. Jestliže astronaut brzdicí rakety po jejich vyhoření neodhodí, potom pásy přidrží u kabiny také tepelný štít.
Při přeletu sledovací námořní lodi v Indickém oceánu slyšel Glenn: „Máme pro vás zprávu z řídicího střediska. Máte mít vypínač na uvolnění štítu v poloze vypnuto. Vypínač na uvolnění štítu v poloze vypnuto!“
Astronaut potvrdil, že na jeho palubní desce je všechno v pořádku. A dotaz okamžitě pustil z hlavy. Neustále musel řídit orientaci své kabiny.
Když také další sledovací stanice opakovaly tento dotaz, uvědomil si, že něco není v pořádku. Přesto ho neopustila chuť žertovat.
Těsně před zahájením sestupu ho řídicí středisko upozornilo, aby neodhazoval malé raketky. Začal se ptát, co se děje. Nakonec mu to astronaut Alan Shepard z mysu Canaveral prozradil: „Nejsme si jistí, jestli máš, anebo nemáš uvolněný štít. Myslíme si, že můžeš přistávat s neodhozenými brzdicími raketami. V tomto způsobu přistání nevidíme žádné těžkostí.“
Přesto tuto zprávu zůstal Glenn ledově klidný. Nejlépe to viděl lékař na svém panelu ve velitelském středisku — jeho tep se nezměnil.
Někteří odborníci na kosmodromu rezignovali. Cožpak slabé ocelové pásky mohou udržet štít?
Teprve těsně před dosednutím do vln Atlantiku se Glenn vzrušil — jeho puls stoupl na 134 za minutu. Snad je to tím, že z něho spadlo všechno napětí a že se šťastně blíží k rodné Zemi. Přistál bez obtíží a stal se národním hrdinou.
Virgil Grissom, který přistál v kabině Mercury 21. července, se zase málem utopil. Jeho loď dosedla tak nešťastně, že se do ní po otevření dvířek vhrnula voda a astronaut byl šťastný, že ho žabí muži včas vtáhli do helikoptéry.

Rotace během spojení


Budoucí operace na oběžné dráze vyžadovaly, aby si posádky kosmických plavidel osvojily spojování s jinými tělesy. Na jaře 1966 si to měli vyzkoušet Neil Armstrong a David Scott.
Jejich Gemini 8 se 16. března spojila s prázdnou raketou Agena. Najednou se toto soulodí rozrotovalo. Pomocné manévrovací motorky neposlouchaly a astronauti si s otáčením nevěděli rady.
Jedna otáčka za sekundu. Oba muži cítili, že spojovací systém drží loď a raketu pohromadě jenom s největší námahou. A rovněž cítili, že za chvíli bude i ona u konce svých sil. Řídicí středisko v Houstonu jim nemohlo nijak pomoci – takovou situaci nikdo nepředvídal.
Nakonec oba muži svou kabinu od rakety přece jenom oddělili. Gemini 8 však rotovalo dál. Zřejmě se zasekl ventil jednoho orientačního motorku. Teprve pomocí motorků návratového modulu získali kontrolu nad strojem. Naštěstí nemusel být tento systém zapnut příliš dlouhou dobu, takže v nádržích jim zbylo ještě dost paliva k návratu. „Ještě několik minut, a kosmonauti by ztratili schopnost orientace, a tím i vládu nad lodí,“ komentoval vážnost situace šéflékař Charles Berry.
Pozdě v noci dosedlo Gemini 8 šťastně do Pacifiku. Vyšetřování ukázalo, že se zasekl ventil trysky číslo 8. Nicméně v zásadě se podařilo spojování dvou umělých kosmických těles na oběžné dráze zvládnout. Teď už by to měla být rutinní operace.

Výbuch na cestě k Měsíci


Cílem výpravy Apolla 13 bylo třetí přistání lidí na Měsíci.
Avšak po dvou dnech putování, v pondělí 13. dubna 1970, vybuchla jedna ze tří nádrží s kyslíkem a těžce poškodila servisní modul. Přistání na Měsíci bylo vyloučené.
Hrozil výpadek elektřiny ve velitelském modulu Apolla 13. Astronauti proto museli co nejrychleji oživit lunární modul, který byl během letu vypnutý a s jehož aktivací se počítalo až u Měsíce. Z lunárního modulu se stal záchranný člun. Improvizace následovala improvizaci. Přesto astronauti trpěli zimou a museli omezit pití vody.
Postupně vypovídaly službu nejrůznější aparatury. Začal zápas o záchranu posádky. Řídicí středisko v Houstonu mělo k dispozici na 20 tisíc specialistů, kteří vymýšleli improvizace nahrazující porouchané přístroje a systémy. Další astronauti si nejdůležitější úkony zkoušeli na simulátorech.
Soulodí muselo obletět Měsíc a tam zapnout motor, který je navede na dráhu k Zemi. Podařilo se! Po 143 hodinách přistála kabina s Jamesem A. Lovellem, Johnem L. Swigertem a Fredem W. Haisem šťastně v Pacifiku. Hlavní úkol posádka nesplnila, přesto se Apollo 13 stalo legendou – podařilo se zvládnout gigantickou poruchu, poruchu, s níž nikdo nepočítal.

Dramata na kosmodromu Bajkonur


V sedmdesátých letech začali Sověti vypouštět z kosmodromu Bajkonur orbitální stanice, na které osidlovaly týmy kosmonautů. V pátek 25. dubna 1975 odstartovali Vasilij Lazarev a Oleg Makarov ke stanici Saljut 4. Když po 261 sekundách dohořel motor druhého stupně jejich rakety, měl se automaticky oddělit do třetího stupně. Avšak obě tělesa zůstala i nadále spojena. Přitom se zapálil motor třetího stupně. Raketa se odchýlila od kurzu.
Kosmonauti tuhle změnu okamžitě pocítili. Rozezněla se poplachová siréna a na řídicím panelu blikal červeně HAVÁRIE NOSIČE. Nikdo nevěděl, co se stalo.
Naštěstí nepřestala fungovat automatika a dala povel aparatuře SAS, aby odstřelila kosmickou loď od nosiče. Záchranná věžička vybavená motory vynesla přistávací a orbitální modul dál vzhůru a teprve ve výšce 192 kilometrů se její dráha zlomila a tělesa padalo k Zemi. Kosmonauti strašlivě trpěli – padali hlavami dolů, všechno na ně tlačilo, jak se zvyšovalo přetížení až na 21,6 G místo vypočítaných 15 G, těžce dýchali, přestávali vidět, naštěstí na chvilku upadají do bezvědomí.
Pracovníci řídicího střediska na Bajkonuru měli při sledování jejich letu obavy: Nepřistanou v Číně? S Číňany nemáme právě nejlepší styky.
Když posádka nabyla vědomí, zeptal se Lazarev Země: „Neletíme do Číny?“ Odpověď zněla neurčitě. Makarov se probral natolik, že dokázal žertovat: „Zahajujeme naši první zahraniční cestu.“
Přistáli na padáku po 21 minutách. Kde jsou? Vůbec netušili. Snad ne v Číně!
Otevřeli dveře, vylezli ven – a strnuli. Mráz, vítr a sníh, Jejich kabina dopadla na malý skalní převis nad hlubokou propastí. Padák, který naštěstí neodstřelili, jak přikazoval předpis, se zachytil o kmen borovice a trochu je držel, loď se však pomalu posunovala na okraj převisu. Vynesli ven nejdůležitější věci a zapálili ohýnek, aby se trochu ohřáli.
Záchranná helikoptéra přilétla až k ránu. Do bezpečí je vytahovali neobyčejně pracně. Dosedli v západní Sibiři, v podhůří Altaje. Od kosmodromu je dělilo 1 574 kilometrů a od hranic s Čínou 320 kilometrů.
O nešťastné expedici, neoficiálně označované jako Sojuz 18-1, se svět dověděl pouze ze stručné oficiální zprávy.
Podruhé zachránila věžička SAS sovětské kosmonauty po osmi letech, 26. září 1983. Vladimir Titov (nemá nic společného se jmenovcem Germanem), seděl s Gennadijem Strekalovem v kabině Sojuzu T-10 a čekali na vypuštění. Podvečer klesl teploměr na kosmodromu na 35 stupňů mrazu.
Dvě minuty před vypuštěním začal hořet jeden ze čtyř pobočných palivomotorových bloků prvního stupně. Kosmonauti nic netušili, jenom cítili nezvyklé vibrace. Sluchátka oněměla, spojení s velitelstvím se přerušilo.
Generál Alexej Šumilin jako vedoucí startu a Alexandr Soldatěnkov, zástupce hlavního konstruktéra továrny Foton odpovědný za raketu, stáli v řídicím bunkru a periskopem sledovali raketu. Šumilin hlásil předstartovní povely. Automaticky pronesl „Zážeh!“ Ale v tom okamžiku spatřil plameny na spodku rakety: „To je požár!“
Generální konstruktér Jurij Semjonov zakřičel: „Musíte aktivovat SAS!“
Šumilin souhlasil: „Dněstr! Dněstr! Dněstr!“ Soldatěnkov potvrdil: „Dněstr! Dněstr! Dněstr!“ Toto slovo bylo pro tento den poplachovým heslem pro dva důstojníky izolované ve zvláštních místnostech 20 kilometrů do rampy – měli současně stisknout knoflíky zapojující záchrannou věžičku SAS.
Oba mačkali knoflíky – a nic se nedělo. Kabely k raketě byly zřejmě zničené. Museli tedy dát povel rádiem.
Konečně! V kabině se rozezněl havarijní signál. Kosmická loď vystřelila pomocí SAS vzhůru. Do plánovaného startu zbývalo 48 sekund. Vzápětí, za dvě tři sekundy, se zhroutil nosič, jehož plamen málem olízl kabinu. Kosmonauti stále netušili, co se děje. Motory je vynesly vzhůru do výšky 900 metrů a stranou. Oba muže tlačilo do křesel přetížení okolo 15 G. Přistáli tři kilometry od hořícího pekla. Od okamžiku, kdy oba startéři zahlédli plameny, do spuštění záchranného systému uplynulo 11,2 sekundy.
Oficiální tisková agentura TASS o této havárii lodi, která vstoupila do historie jako Sojuz T-10-1, mlčela. O měsíc později se o ní zmínil Konstantin Feoktistov, náměstek hlavního konstruktéra orbitálních stanic, na mezinárodním kosmonautickém kongresu v Budapešti.

Nákladní loď poškodila stanici Mir


Po jedenácti letech Sověti stále provozovali orbitální stanici Mir složenou z několika spojených modulů. Kosmonauti museli stále víc času věnovat její údržbě a výměně vadných přístrojů. Řídicí středisko na to nebralo moc zřetel a požadovalo od nich stále hodně práce. Není divu, že posádky byly unavené.
V červnu 1997 přilétla ke stanici nákladní loď Progress M-34. Po jejím vyložení měl velitel Vasilij Ciblijev za úkol vyzkoušet nový způsob ručního řízení navigační aparatury TORU, instalované na kosmickém náklaďáku.
Ciblijev byl příšerně unaven. Do včerejška ho obtěžovali doktoři jakýmsi spánkovým experimentem, který mu 12 dnů takřka znemožňoval pořádně se vyspat.
Přesto měl 25. června výbornou náladu. Usadil se u řídicího pultu v základním modulu Miru. Progress odpojil od stanice a zamířil ho k jinému přístavišti. Lazutkin a Foale sledovali přibližování u okének modulu Kvant. Operace probíhala mimo rádiovou slyšitelnost pozemního velitelství.
Velitel zapnul přibližovací aparaturu TORU. Najednou se Progress od stanoveného kurzu odchýlil. Nový navigační přístroj selhal! Ciblijev si to uvědomil pozdě, protože mu plný výhled zakrývaly solární panely.
Pozemní velitelství potřebovalo prověřit novou aparaturu, a proto požádala: „Opakujte pokus!“
Avšak ani tentokrát nedokázal kosmonaut z televizních záběrů včas zjistit, jakou rychlostí se Progress blíží. Proboha, je tak blízko! Jenže pozdě – stroj mířil přímo na ně. Pilot se snažil vychýlit nákladní loď ze smrtelné dráhy.
První zpozoroval nebezpečí Lazutkin: „Michaeli! Běž do kosmické lodi!“ Foale cítil náraz. Myslel, že Progress vrazil do zadní části stanice, kam se měl připojit, netušil, že přeletěl nad celým komplexem a největší škodu způsobil vpředu. Snažil se pohybovat co možná nejrychleji. Ale plavba v beztíži není snadná.
Foale se zastavil. Uniká vzduch? Pokles tlaku v uších ho upozorňoval, že přece jenom trochu uniká. Vzápětí začal pískavě syčet. Rozeznívaly se alarmy.
Progress se zabořil do slunečních panelů Spektra. Odrazil se od nich, vrazil do modulu Spektra a poškodil jej.
Lazutkin podle sluchu určuje, že vyřazený je Spektr. Musí ho odpojit! Míří na příď Miru, kde je kulová sekce s připojenými moduly Kvant-2, Kristall, Priroda a Spektr. Rychle se pouští do odpojování 24 kabelů, které leží přes vstupní otvor do poškozené části. Velitel se snaží navázat spojení s řídicím střediskem. „Zůstaňte na svém místě!“ slyší nesmyslný pokyn.
Operátoři na Zemi netušili, že kosmonauti zápasí o život. Přístroje na velitelském pultu stanice ukazovaly, že Mir ztrácí vzduch takovou rychlostí, že za půl hodiny tam nezbude nic. Co říkají bezpečnostní předpisy? Jestliže hrozí únik vzduchu do 45 minut, musí posádka nasednout do lodi a odpojit se od orbitální stanice!
Ciblijev se přidal k Lazutkinovi. Foale seděl v Sojuzu a oživoval ho. Co kdyby museli opravdu narychlo uprchnout?
Rozpojování kabelů trvalo osm minut. Potom Rusové zavřeli hermetické dveře do Spektra. Zachránili Mir! A sebe taky! Usadili se v Sojuzu.
Museli zjistit rozsah škod! Přístroje ukazovaly, že na palubě Miru zůstalo dost vzduchu. Ostatní moduly byly neporušené. Jenom Spektr byl vyřazen. A navíc panely jeho čtyř slunečních baterií, které dodávaly orbitálnímu komplexu polovinu energie, nefungovaly. Foalovi zůstaly v modulu jeho osobní věci, oblečení a většina výsledků výzkumu. Američané přišli o tři čtvrtě tuny přístrojů.
Výpadek elektřiny vyvolal sérii poruch. Opět kolaboval počítač. Panely baterií se přestaly automaticky orientovat za Sluncem – kosmonauti je museli natáčet pomocí své dopravní lodi. Chladicí boxy s výsledky biologických experimentů nešly zapnout. I spoustu dalších pokusů kosmonauti zastavili, aby neplýtvali elektřinou. Přestala fungovat termoregulace, takže v některých prostorách stanice stoupla teplota až na 80 stupňů.
Kdo zavinil tuhle tragickou situaci? V sovětském tisku se rozvinula diskuse. Psycholog Rostislav Bogdaševskij, který pečoval tři desítky let o kosmonauty, označil v Izvěstijích stanici Mir za „robotárnu“. Vinu za srážku Progressu s Mirem připsal Středisku pro řízení letu – neuvědomilo si, jak je posádka unavena. „Ruský kosmonaut je galejník, lidská bytost zbavená jakýchkoli práv,“ zdůraznil Bogdaševskij. „Vlastenectvím a profesionální ctižádostí se beztrestně kompenzují nedostatky techniky.“

POŽÁRY PŘI VÝCVIKU


Ve Hvězdném Městečku


Ve výcvikovém středisku kosmonautů ve Hvězdném Městečku u Moskvy končil 23. března 1961 nadporučík Valentin Vasiljevič Bondarenko desetidenní pobyt ve vakuové komoře. Byl nejmladší z dvaceti kandidátů, nedávno oslavil čtyřiadvacet let.
Ten den pracoval za sníženého tlaku jako ve velkých výškách, což se kompenzovalo zvýšeným procentem kyslíku v ovzduší. Měl za sebou lékařskou kontrolu, sňal si detektory z těla a kůži si potřel vatou namočenou v lihu. Aniž se pořádně rozhlédl, vatu odhodil přímo do spirály elektrických kamínek. Okamžitě vzplanul oheň, od něho chytila i jeho vlněná kombinéza. Ještě stačil vyslat signál o nebezpečí a marně se pokoušel plamen uhasit. Službu konající lékař nemohl okamžitě otevřít dveře, protože v komoře byl nižší tlak. Když konečně Bondarenka vytáhli, převezli ho do nemocnice, kde po osmi hodinách utrpení zemřel. To byla první oběť tvrdého výcviku.
K jeho ženě Anně a pětiletému synovi Sašovi se vojáci zachovali dobře. Ministr obrany maršál Rodion Malinovskij nařídil, aby je zabezpečili stejným způsobem jako všechny rodiny kosmonautů.

V kabině Apolla


V polovině šedesátých let práce na lunárním projektu Apollo vrcholily.
První loď Apollo 204 měla vyrazit k předváděcímu letu okolo Země 21. února 1967. A potom za rok – těšili se optimisté – první výprava zamíří k Měsíci.
Astronauti si museli řízení kabiny osvojit do automatičnosti. Na rampě 34 na Kennedyho základně stál Saturn 1 s lodí Apollo 204. V pátek 27. ledna odpoledne vyjela výtahem do kabiny ve výšce šedesáti metrů posádka ve složení Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee. Všichni ve skafandrech.
Měli ověřit, jak se budou chovat přístroje během startu. Ulehli do svých křesel. Technici zavírají dveře.
Předstartovní procedura má trvat tři a půl hodiny. Posádka a pozemní velitelství, vzdálené osm kilometrů, si navzájem vyměňovaly údaje.
Po pěti hodinách si udělali třicetiminutovou přestávku. Najednou Chaffee s hrůzou hlásil: „Požár v kabině!“
Nemělo smysl pokoušet se o jeho uhašení. Zatímco Chaffee seděl předpisově v křesle a udržoval rádiové spojení, Grissom a White se pokoušeli odšroubovat dveře. Jenže to vyžadovalo půldruhé minuty. Po 11 sekundách se spojení přerušilo.
Zvenku přiběhli na pomoc technici. Z kabiny lodi se valil hustý černý kouř. Nikdo neměl masky. Lidé, kteří chtěli do kouřové clony proniknout, se vraceli lehce přiotráveni. Protipožární prostředky neměli žádné, jenom ruční hasicí přístroje. S požárem v lodi při těchto zkouškách nikdo nepočítal.
Teplota uvnitř přesáhla stupnici v kontrolním středisku, tlak se vyšplhal na dvojnásobek. Najednou silná rána – kabina praskla a vyprskla ze sebe žár. Od Chaffeeho prvního výkřiku uplynulo 14 sekund.
Plášť lodi byl tak rozžhavený, že se na něj nedalo sáhnout. Teprve po 13 hodinách mohli záchranáři vytáhnout ohořelá těla tří kosmonautů.
„Uvnitř bylo všechno spálené, pokryté černým popelem,“ řekl později šéfastronaut Deke Slayton. „Popravčí komora. Posádka se zřejmě pokoušela dostat ven. Všechna tři těla byla nakupena před hermetickým uzávěrem průlezu.“
Všechny další zkoušky s lidmi NASA zastavila. Vyšetřovací komise skutečný důvod nezjistila. Pravděpodobně vadou materiálu ve vodiči hlavního rozvodného kabelu vznikl elektrický oblouk, od kterého se vzňala izolace. Ohnisko bylo nejspíš pod sedadlem Grissoma. Kyslíková atmosféra a vznětlivé materiály v kabině plameny podporovaly. S takovou havárií nikdo nepočítal.
Avšak větší péče továrny North American Aviation a důslednost vedení NASA mohla tak tragickým následkům předejít. Špatné řízení, nedbalost, lehkomyslnost, nedostatky v konstrukci a kontrole, spousta snadno vznětlivých materiálů, vady elektrické instalace, špatně svařované trubky… Bylo toho mnoho.
V této strašlivé katastrofě našel Slayton i určitý přínos: „Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo tohoto Apolla, padli bychom na hubu mnohokrát, než by se nám podařilo dostat na Měsíc, nemluvě o tom, že jsme se tam nemuseli dostat vůbec. Tím jsme narazili na klubko hadů, které nám později mohlo způsobit mnoho nepříjemností. Kousek po kousku bychom všechno opravovali a pravděpodobně by během téhle cesty vzhůru zařvalo i pár lidí. Až ten požár nás donutil projekt zastavit a probrat všechno opravdu pořádně od základů.“

SMRT VE VESMÍRU


24. 4. 1967: Pád během přistání. Kosmonaut Vladimír M. Komarov (SSSR) zahynul během přistávání lodi Sojuz 1, protože se jí nerozvinuly padáky.
30. 6. 1971: Dekomprese během návratu. Během přistání z pobytu na palubě orbitální stanice Saljut 1 unikl ve velké výšce z kabiny Sojuzu 11 (SSSR) vzduch a Georgij T. Dobrovolskij, Vladislav N. Volkov a Viktor I. Pacajev se udusili.
28. 1. 1986: Výbuch krátce po startu. Raketoplán Challenger (USA) 75 vteřin po vypuštění explodoval. Všech sedm členů posádky zahynulo: Francis R. Scobee, Michael J. Smith, Judith A. Resniková, Ellison S. Onizuka, Ronald E. McNair, Gregory Jarvis A S. Christa McAuliffová.
1. 2. 2003: Rozpad během sestupu. Raketoplán Columbia (USA) se rozpadl ve výšce 63 kilometrů nad Texasem. Astronauti Richard D. Husband, William McCool, David Brown, Kalpana Chawlaová, Michael Anderson, Laurel B. Clarková a Izraelec Ilan Ramon.
Třebaže Sověti a Američané své kosmonauty&astronauty důkladně vycvičili, ztrátám na životech se neubránili. Důvod? Všechny tragické havárie způsobily závady, s nimiž nikdo nepočítal a proti nimž neexistovala obrana. Také k tomu přispěla určitá laxnost, pocit uspokojení a přehlížení drobných nedostatků a chyb.
Vyšlo ve Víkendu MFD 9. 4. 2016
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks