Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

06.03.2016 Proces s utajenými důkazy

Před pětašedesáti lety, 6. března 1951, začal ve Spojených státech proces s manželi Juliem a Ethel Rosenbergovými a jejich společníky. Byli obžalováni ze zločinu velezrady – předali sovětským vyzvědačům podrobnosti o vývoji atomových bomb. Manželé Rosenbergovi byli odsouzeni k trestu smrti na elektrickém křesle, jejich společníci k dlouholetým trestům vězení. Všichni se odvolávali, vyšší soudy však původní verdikt potvrzovaly.
Proti trestu smrti protestovaly mnohé osobnosti včetně Alberta Einsteina, jehož teorie relativity byla hlavním klíčem k výrobě bomby. Nikdo však netušil, že žalobci mají sérii přesvědčivých důkazů, které nemohou zveřejnit. Ze sovětských ambasád a obchodních zastupitelstev odcházely během druhé světové války stovky zašifrovaných telegramů plných špionážních informací včetně údajů o přípravě těchto bomb. Američané je zachycovali a ke konci války je začali v rámci akce „Venona“ dešifrovat. Postupně přišli na několik desítek vyzvědačů, které tajná policie FBI identifikovala. Ukázalo se, že klíčovou roli ve sběru vědecko-technických informací na východním pobřeží USA měl Rosenberg – vedl skupinu přátel, vesměs komunistů oddaných Sovětskému svazu, kteří je sbírali. Dešifrování pokračovalo, vynořovali se noví a noví zrádci, proto zůstala „Venona“ utajená a následkem toho i důkazy proti Rosenbergově skupině.
Je přirozené, že sovětská propaganda označovala případ Rosenbergových za lež, za vykonstruovaný. Nemohla připustit, že SSSR měl špionážní síť ve spojeneckých USA a Velké Británii, v zemích, které ho zásobovaly obrovským množstvím materiálů. Této propagandě podlehli mnozí lidé na Západě – důkazy, které měly soudy, neznali.
Když jsem v létě 1969 pobýval v USA, kde jsem jako reportér deníku Mladá fronta sledoval let prvních lidí na Měsíc, na letišti v Dallasu jsem v knihkupectví narazil na knihu, která Rosenbergovi hájila v podobném duchu jako sovětská propaganda. Koupil jsem si ji a po návratu domů jsem se do ní začetl. Její autoři na rozdíl od sovětských propagandistů citovali rovněž prameny, které zradu Rosenbergových potvrzovaly – vesměs knihy vydané v USA.
V Univerzitní knihovně v Praze existovala mezinárodní výpůjční služba, která zprostředkovávala výpůjčky knih z celého světa. Postupně jsem si u ní objednával citované knihy. Přicházely všechny, většinou z knihovny amerických ozbrojených sil v Evropě se sídlem v západoněmeckém Heidelbergu. Přitom to byly spisy, jejichž titulky hovořily o sovětské špionáži. Udivovalo mne to – kdybych takovou knihu vezl přes ruzyňské letiště, celníci by ji zabavili a já měl opletačky se Státní bezpečností.
Tímto kanálem procházelo všechno bez nejmenších potíží. Později jsem se dověděl, že někteří moji známí tudy získávali nejen protisovětské, ale i protikomunistické knihy. Přitom bylo možné se domluvit s dámami, které tam pracovaly, že jsme si je mohli půjčit na pár dnů domů – stačilo nechat tam jako garanci jednu či dvě stovky. A než získala redakce Mladé fronty xerox, nechával jsem si v Univerzitní knihovně kopírovat z těchto knih stovky stránek.
Bylo jasné, že je nemohu okamžitě využít. Ale doufal jsem, že jednou přijde doba, kdy to bude možné. Hned v létě 1991 začal psát do MF Dnes seriál o sovětské atomové špionáži.
V devadesátých letech vyšel na ruské internetové stránce Agentura, která se zabývá špionáží, obsáhlý článek o Rosenbergových, který jejich zradu potvrzoval. Později vydal paměti sovětský zpravodajec Alexandr Feklisov, který obstarával jejich spojení s Moskvou. A prezidenti Jelcin a Putin postupně vyznamenali titulem Hrdina Ruska několik sovětských špionů, kteří se na ukradení tajemství americké atomové bomby podíleli. Z tajemství se najednou staly hrdinské činy.
Později jsem vydal knihu Atomoví špioni, vyšla dvakrát. Rovněž obsáhlou sovětskou kapitolu v knize Velké špionážní operace.
Otištěno na iDnes-Technet 6. 3. 2016
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks