Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

29.10.2015 PETR HOŘEJŠ: SBOHEM, MIRKU!

Smuteční řeč Petra Hořejše nad rakví Miroslava Pacnera v motolském krematoriu 27. října 2015


Mirku, přišli jsme dnes, abychom ti naposledy dělali společnost. Míval jsi společnost rád. Zejména v časech nesvobody jsi nás programově dával dohromady, a to nejen na svých vernisážích, ale na radostných večírcích plných zpěvu, muziky a legrace, anebo na tebou organizovaných večerních závodech, kdy vítěz získával jako cenu nějaký tvůj artefakt.
Jsme tu, abychom Tě pozdravili a abychom se Ti poklonili. Jsou tu všichni důležití. Líba, Tvoje žena, Petr s Radkem a s rodinami, Tvoji synové, brácha Karel i sestra Eva, jakož i mnoho Tvých blízkých příbuzných, dobrých přátel a známých. (Děkuji Vám jménem rodiny Pacnerů, že jste v tak hojném počtu přišli.)
Dovol, abych se pokud možno vyhnul smutečním slovům – a vy to také, prosím, dovolte. Situace sama o sobě je dostatečně vážná, pro většinu z nás nečekaná, velmi nás zaskočila, vždyť Mirek donedávna ani nemarodil, nevzpomínám si, kdy by měl chřipku nebo angínu. A teď tohle…
Snad bych měl v největší stručnosti zrekapitulovat Mirkovu životní dráhu. On je Jihočech, tvrdá dubová palice, rodák z Janovic nad Úhlavou, kde měli rodiče obchod. Nedaleko, na kdysi slavném jezuitském klatovském gymnáziu, v oněch socialistických dobách ovšem tzv. Vrchlického jedenáctiletce, maturoval. A další etapou byla studia na katedře výtvarné výchovy brněnské pedagogické fakulty. Získal i aprobaci učitele češtiny, ale umění a výtvarno v něm od raného mládí vítězilo.
Na nějakou dobu se na umístěnku dostal na sever Čech, do Velkého Šenova ve Šluknovském výběžku, kde učil, kde se poznal se svou ženou Libuší Banýrovou a kde se narodil, totiž v blízkém Varnsdorfu, první z jeho synů Petr. Druhý, Radek, přišel na svět už v Praze, neboť tuším, že v roce 1965 se Pacnerovi přestěhovali do domu v Řeporyjích a Mirek nastoupil jako redaktor Klubu mladých čtenářů do nakladatelství Albatros.
Tam jsme se poznali, tam jsme si v prosinci 1965, čili je to půl století, poprvé podali ruku. Nevím přesně, co jako tzv. stykař, čili vlastně náborář KMČ, v prvních letech pro Albatros vykonal. Vím ale, že se brzy prosadil především jeho výtvarný talent a jeho tvořivost. Vybudoval v nakladatelství výstavní a propagační oddělení, v němž realizoval doslova bezpočet zejména knižních výstav, originálních zvláště tím, že pro většinu z nich vytvářel vždy nový, zpravidla lehký, přenosný a vtipný fundus. Mnoho těch expozic mířilo do ciziny. Mirek je instaloval v Bologni, Madridu, Paříži, Moskvě, Bruselu aj.., samozřejmě i po naší republice. Jednu velkou a úspěšnou, velmi interaktivní a vybavenou dokonce přenosným jevištěm i hledištěm, jsme v roce 1971 dělali spolu. Jmenovala se Knihy všem, nejhezčí dětem a rok jsme pak s ní společně jezdili po krajských městech.
Byl to jeden z nejkrásnějších roků mého života, protože jsme intenzivně pracovali, dělali jsme náboráře, techniky, zvukaře, moderátory besed, autogramiád a rozmanitých vystoupení, prostě děvečky pro všechno až po uklízečky, a současně společensky žili mezi přáteli knížek a umění.
Rok jsme tehdy spolu bydleli a poznali se až do skrytých záhybů duše. Od té doby jsme spolu vytvořili nejméně deset dalších expozic, ta poslední, putovní výstava Ligy proti rakovině „Každý svého zdraví strůjcem“ už osm roků vždy na podzim jezdí po vlastech českých a pro příští rok bude potřebovat repasi – spoluautor Mirek Pacner mi však bohužel už nepomůže…
Nepadlo tu však zatím slovo o tom hlavním a nejdůležitějším. O Mirkovi jako velmi originálním a nenapodobitelném, všestranném výtvarném umělci. Rád bych si pro své svědectví vyhradil podstatně větší plochu, ale musím se omezit na minimum. Ostatně většina z vás Mirkovy obraz zná z výstav, jichž bylo od roku 1970 nejméně dvacet, a obdivuje je.
Karel, Mirkův bratr, mi nedávno vyprávěl, jak Mirek náruživě kreslil od raného dětství. Dřív než šel do kašičky, vášnivě čmáral, kreslil a maloval – byla to jeho největší zábava. Zajímavé: Karel od dětství stejně vehementně zkoušel zaznamenávat zážitky, prostě psát. Už tenkrát, na pomezí konce války a začátku míru, došlo u obou k jakémusi zázračnému vtištění – imprintingu –, protože oběma dětská záliba přerostla v životní poslání. Zatímco Karel jako malý skaut, vlče, vydával už oddílový časopis Pochodeň, Mirek, taky člen oddílu vlčat, kreslil, maloval, portrétoval pořád dokola babičku, maminku, sestru, a později nadšeně chodil na hodiny kreslení k malířce Vilmě Vrbové-Kotrbové.
Ten raný imprinting podstatně pak modeloval jejich osudy. Karel je dnes vážený novinář a spisovatel, Mirek se stal oceňovaným tvůrcem krásných reliéfních obrazů přírody, od nichž se v posledních letech nadšeně odrazil jakoby od detailu k celku a začal budovat pro školy, firmy i náročné soukromníky překrásně koncipované zahrady, v nichž poučení architekturou japonských zahrad, sestavy pečlivě vybíraných kamenů a tekoucí voda hrají dominantní roli.
Jestli ve svých přírodních reliéfech vyhledával nejprostší detaily, kterých si my obyčejní lidé ani nevšimneme, jestli pro nás zprvu z celku světa preparoval a nabízel k povšimnutí prostinké motivy jako sesouvání, praskání půdy, pukliny či brázdy v poli, pak jako zahradní architekt se na sklonku své dráhy s velkým elánem i uspokojením ocitl takřka v božském zenitu tvoření uspořádané, všemi krásami hýřící přírody coby do detailu promyšleného lidského uměleckého díla.
Mirek byl šťastný. Vím to. A pak najednou, je to nepochopitelné, si ho Bůh vzal. Nezbývá nám, než věřit, že je v tom nějaký vyšší záměr.
Karel Čapek kdysi na stará kolena řekl: „Alespoň v tom jsem pořád mlád, že se nikdy necítím být hotov.“
Ani Mirek zdaleka nebyl hotov. Odešel od spousty rozdělané práce. Nechal nehotové zahrady, obrazy, chystal na příští rok souhrnnou životní výstavu.
Nu, co k tomu dodat. Jakkoli je ten náhlý přeryv smutný, jsem rád, Mirku, že jsi doposledka s chutí a radostí makal. Kdybys luštil sudoku a točil mlýnek, bylo by to v tvém případě na pováženou.
Než ti dáme poslední sbohem, chci tu povědět ještě dvě epizody.
Čtyři roky před tím, než se narodila Líba, zasadil její dědeček na zahradě borovici. Strom rostl stejně jako dívka, žena, manželka, matka a dnes babička Líba. Před jedenácti lety do něj udeřil blesk. Všichni s hrůzou sledovali, jak odumírá. Nakonec profesor Větvička doporučil, aby ho porazili. Den před Mirkovou smrtí přijeli řeporyjští hasiči a borovici před očima uslzené Líby rozřezali na kousky.
Před několika měsíci narazili Mirek s Karlem při jejich diskusích také na otázku, co by chtěli zahrát na poslední cestu. Mirek řekl: „Skautskou večerku.“ Karel se přidal: „Já taky.“
A tak se s tebou, Mirku, loučíme písní tvého nádherného mládí!
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks