Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

17.10.2015 Mimozemšťané ve sluneční soustavě? Naděje a pochyby

Koncem září si udělala americká kosmická agentura NASA velké divadlo – uspořádala tiskovou konferenci, na níž oznámila, že na Marsu teče voda. Ovšem ve skutečnosti to není nic nového. Už v červnu 2000 pořídila sonda Mars Global Surveyor snímky, které odborníci komentovali slovy: „V malém kráteru uvnitř velkého kráteru Newton najdeme množství rovných kanálů, které vedou od okraje kráteru dolů ke středu. Podobné kanály na Zemi vytváří tekoucí voda, ale teploty na Marsu jsou většinou moc nízké a atmosféra moc řídká na to, aby umožnily existenci kapalné vody. Nicméně mnoho vědců spekuluje, že tekoucí voda by mohla vyvěrat z podzemí.“
Tyhle útvary připomínající vyschlá koryta řek vidíme po celém Marsu. Bohužel snímky měly malé rozlišení, takže se nedalo určit, jestli jejich strukturu skutečně změnila voda. V lednu 2011 fotografovala družice Orbiter povrch planety znovu. Měla dokonalejší vybavení, a proto mohli specialisté najít na některých místech stopy soli, které zanechává jenom kapalná voda. Ale jinde nikoli. Pokud by tam voda skutečně tekla, pak by byla slaná, spíše přesolená – odborně solanka. Nicméně snímky nejsou tak přesné, aby mohli vědci spolehlivě tvrdit, že povrch planety opravdu tvarovala voda. Opět tedy máme jenom nepřímý důkaz.
„Právě v místech, kde jsou stružky, bude nejlepší hledat život, a to blízko povrchu,“ odhadoval planetární geolog Alfred McEwen.

Hlavní úkol NASA


Pátrání po mimozemském životě Vznik (Origins) je od devadesátých let hlavním vědeckým úkolem NASA – slouží mu nejen automatické sondy k planetám a měsícům, ale i pozorování kosmickými a pozemskými dalekohledy.
Výzkum probíhá ve dvou směrech. Předně vědci hledají stopy po primitivním životě v naší sluneční soustavě. A za druhé se astronomové snaží najít u vzdálených hvězd planety podobného typu jako je Země, na nichž by byly příhodné podmínky pro život.
V naší sluneční soustavě nemůžeme očekávat vyspělejší život, nanejvýš nějaké mikroorganismy. Při vymýšlení detekčních přístrojů pro ně vycházeli konstruktéři z několika předpokladů. Předně živé organismy těžko najdeme. Spíš můžeme jejich přítomnost odvodit z nepřímých důkazů: každý organismus se prozrazuje vylučováním určitých plynů, typickými reakcemi na přidání určitých látek, rostliny pak existencí fotosyntézy, která je jejich základním životním cyklem. Obecně platí rovnice, že tam, kde je voda, měl by být i život.
„Ale toto kategorické tvrzení se mi zdá dost odvážné, nemusí platit vždycky,“ upozorňuje astrofyzik Jiří Grygar. „Mimochodem, není vyloučeno, že na Zemi se prvotní voda vypařila a my tady máme druhou várku, kterou přinesly některé komety a možná i namrzlé planetky. Ale moc jasné to není.“ I tento problém, který se nedávno vynořil, ukazuje, jak je složité bádat o nebeských tělesech.
Život vyžaduje dostatek energie. Předpokládalo se, že energie sluneční. O tom, že by některé planety a měsíce mohly mít žhavé fungující jádro jako jiný pramen energie, nikdo neuvažoval – to tehdy bylo za hranicemi představivosti. Dnes s tím musíme počítat. A samozřejmě nezbytnou podmínkou je dostatek organických látek jako stavebních kamenů živých organismů.
Základní okruh podezřelých nebeských těles se v posledních letech neměnil. Přibyly některé měsíce. A rozšířilo se množství nepřímých důkazů. Ovšem o sterilitě našeho Měsíce nepochybuje nikdo.

Nejpodezřelejší stále Mars


Za největšího favorita na přítomnost života považuje většina odborníků Mars. To platí od začátku hledání. V poslední době uvažují i o měsících Titanu a Europě.
Když se před 4,6 miliardy lety zformovala tělesa sluneční soustavy, měly Země a Mars pevný povrch, na který dopadal déšť komet a planetek přinášejících nejen vodu, ale i molekuly organických látek potřebných k zažehnutí života. Před slunečním větrem je chránilo silné magnetické pole, takže tam panovalo vlhké a teplé podnebí, na povrchu proudila voda. To byly podle této hypotézy ideální podmínky pro vznik mikroorganismů.
Avšak asi před 3,5 miliardy lety Mars zamrzl. Důvod? Kroužil dále od Slunce, než Země a má ve srovnání s ní poloviční průměr – proto rychleji vychladl, ztratil magnetické pole, utlumila se vulkanická činnost, poklesla teplota a vyprchala atmosféra. Někteří vědci se domnívají, že kdyby byl stejně velký jako naše planeta, tahle katastrofa by ho nepostihla. Jeho povrch dnes připomíná Měsíc. Pokud tam nějaké druhy mikrobů přežívají, tak nejspíš v podzemí.
Dnes je průměrná teplota minus 60 stupňů Celsia, ale kolísá – na pólech až minus 126, na rovníku plus 20 stupňů. Jeden den nazývaný sol trvá 24 hodin 39 minut 35 sekund. Rok se prodloužil na 1.88 roku pozemského. Má slabou atmosféru tvořenou oxidem uhličitým (95 %), tlak jako ve 30 km nad Zemí. Přitažlivost se rovná 38 % přitažlivosti pozemské.
Americké sondy Viking, které tam v polovině sedmdesátých let přistály, žádné příznaky života nenašly. Nicméně jedna kamera sledovala po šest let podivné skvrny na kameni, které se časem měnily – někteří badatelé je považovali za lišejník. Sonda Pathfinder zase objevila v roce 1997 jakési nazelenalé zabarvení připomínající chlorofyl. Družice, které kroužily okolo této planety, vyfotografovaly v polárních oblastech podivné skvrny, které některým badatelům připomínaly lišejníky.
V dávné minulosti měl možná Mars obrovské oceány. Američtí odborníci mluví o tom, že polovinu severní polokoule pokrývalo hluboké moře, a to po dobu až 1,2 miliardy let. Tmavé pruhy, které dnes můžeme vidět na povrchu, mohly způsobit proudy slané vody. „Ani vyschlá řečiště nemusí být pravdou,“ připomíná Grygar. „Někteří badatelé se domnívají, že to byly mělké přívalové řeky, které dostávaly vodu z bombardování planetkami a planetárními embryi o průměru stovek metrů.“
Vozítko NASA Curiosity našlo na povrchu organické molekuly obsahující uhlík, dusík, fosfor a uhlík. A to jsou základní složky potřebné pro život pozemský.

Činné sopky?


Postupem času shromáždily automatické sondy další nepřímé důkazy o existenci mikromarťanů. Především se zdá, že tam sopky vyvrhovaly lávu před pouhými několika desítkami milionů let. To znamená, že nitro planety může být dodnes žhavé.
V roce 2003 objevili astronomové pomocí mohutných dalekohledů na Marsu metan. Následující rok jeho přítomnost potvrdila evropská sonda Mars Express. Ovšem metan se dokáže udržet v atmosféře jenom velice krátkou dobu, proto ho musí někdo nebo něco vyrábět. Mohly by to být aktivní sopky, ale po nich se zatím žádné stopy nenašly. Anebo mohou tento plyn produkovat mikroorganismy – na Zemi k němu potřebují jako suroviny vodík a oxid uhličitý, přitom se obejdou bez kyslíku.
Grygar je opět skeptický: „Občasné výrony metanu na Marsu mohou být i anorganického původu. Je jenom málo plynů, které jsou charakteristické pouze pro život.“
Pokud tam mikrobi přežívají, pak nejspíš pod povrchem v jeskyních anebo v ledovcích.
Našim výzkumným aparaturám hrozí jedno velké nebezpečí. Občas se prohánějí ovzduším Marsu gigantické prachové bouře, které trvají až několik dnů a mohly by vyřadit z činnosti elektroniku a způsobit zanést panely slunečních baterií.

Peklo na Venuši


Druhá planeta od Slunce se svou velikostí a skladbou podobá Zemi. Zakrývá ji hustá oblačnost. Při vysílání automatů k Marsu měli Sověti smůlu, zato získali slávu výzkumem Venuše pomocí sond řady Veněra. V sedmdesátých a osmdesátých letech zjistily, že na povrchu této planety vládne peklo – průměrná teplota je 464 stupňů a tlak 92krát vyšší než na Zemi – jako v hloubce 914 metrů pod mořem. Obklopuje ji hustá atmosféra složená převážně z oxidu uhličitého (96,5 %), trochu kyslíku, dusíku a vodní páry.
Začátkem devadesátých let radar americké družice Magellan ukázal velmi členitý terén. Podle Håkana Svedhema, který vedl evropský projekt právě končící družice Venus Express, je povrch jiný než na ostatních planetách: množství velehor, kráterů a gigantických sopek, kanály dlouhé 5 000 km. Nebezpečné mohou být aktivní sopky.
Rovněž Venuši pokrývaly do doby před 4 miliardami let oceány kapalné vody, ve kterých mohl pučet život. Když začala teplota Slunce stoupat, voda se vypařila, nyní po ní nejsou žádné stopy. Je to absolutně sterilní těleso.

Hrozny mikrobů v mracích?


Měření sovětských automatů Veněra ukázala, že oblast ve výšce okolo 50 km odpovídá tlakem a teplotou podmínkám na povrchu Země. Proto se už čtyři desetiletí spekuluje o hroznech mikrobů vznášejících se v mracích ve výškách od 47 do 70 km nad povrchem, kde jsou i ledové krystaly.
V roce 2002 našli Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z univerzity v texaském El Paso určité zvláštnosti v kapkách vody ve velkých výškách, které tomu nasvědčují. Nacházejí se tam některé plyny, například sirovodík a oxid siřičitý, které by tam být neměly. Podle hypotézy obou vědců by mikroorganismy plující ve velkých výškách získávaly energii chemickými reakcemi těchto plynů – tak jako to dělaly primitivní baktérie v dávné minulosti Země. Další argument našli ve velmi nízkém množství oxidu uhelnatého, jehož by tam mělo být vzhledem ke slunečnímu záření a bleskům mnohem víc. Tento plyn zřejmě tamní mikrobi pohlcují. Planetolog David Grinspoon ze Southwest Research Institute soudí, že ve velkých výškách je stabilní prostředí, které mikroskopický život umožňuje.

Věčný led v kráterech?


Nejbližším tělesem, které krouží okolo Slunce, je nejmenší planeta naší soustavy Merkur – průměr 4 879 km. Rok na ní trvá 88 dnů. Nemá žádnou atmosféru, proto denní teplota kolísá od minus 180 do plus 430 stupňů.
Dva americké automaty, které ho zkoumaly, poslaly fotografie ukazující bezútěšnou krajinu neustále bombardovanou nebeskými balvany různé velikosti, které vytvářejí krátery, pohoří jsou tam nízká, zato povrch hodně rozpraskaný nejspíš následkem smršťování planety.
Dna některých kráterů nikdy neosvítilo Slunce, teplota tam spadla na minus 291 stupňů. Proto vědci předpokládají existenci ledu.

Převrat přinesl Galileo


Největší těleso naší soustavy Jupiter je plynný gigant, proto život na něm vylučujeme. Jeho hmotu tvoří vodík (90 %), zbytek helium. Podobně vypadají zbylí plynní obři Saturn, Uran a Neptun.
Okolo Jupitera krouží 65 měsíců nejrůznějších velikostí, z nichž některé stojí za průzkum.
Když tuhle rodinu zkoumaly koncem sedmdesátých let automaty Voyager 1 a 2 a o dvacet let později Galileo, vědce nejvíc zaujal měsíc Europa. Má průměr 3 100 km, takže je o něco málo menší než náš Měsíc. Jeho plášť tvoří většinou křemičitany, pod nimiž je železné jádro. Snímky Galilea ukázaly, že neobvykle hladký povrch pokrývá nahnědlá tříšť. Nejsou tam krátery, nýbrž trhliny široké stovky metrů a dlouhé tisíce km. Kromě toho z měření magnetometrem naznačila, že v hloubkách 10–20 km může být voda. Mateřská planeta zřejmě vytváří svou přitažlivostí slapové jevy, které by mohly udržovat podzemní oceán v tekutém stavu. K tomu zřejmě rovněž přispívá teplé nitro. Také tam vybuchují sopky, které by mohly dodávat životu energii místo Slunce.
Průměrná teplota je minus 160 stupňů okolo rovníku, zatímco na pólech ještě o 60 stupňů nižší. Přitažlivost je nízká – 13 % pozemské hodnoty. Atmosféra chybí. Proto by se tam chůze podobala chůzi, jakou si vyzkoušeli astronauti z Apolla na Měsíci – upozornil Robert Pappalardo z Laboratoře proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory – JPL) v kalifornské Pasadeně. Slapy však dotvářejí povrch, který může být dost členitý.
Zprávy sondy Galileo z druhé polovině devadesátých let o měsíci Europa důkladně zamíchaly našimi představami o mimozemském životě. „Před touto expedicí se vědci domnívali, že měsíce ostatních planet jsou velmi staré, pokryté horninami a omlácená tělesa podobně jako náš Měsíc,“ řekla Rebecca Phillipsová z washingtonské centrály NASA. K této změně rovněž přispěly nálezy vysoce odolných mikroorganismů na Zemi, vymykajících se běžným podmínkám, o kterých dnes hovoříme jako o extremofilech. Automatické sondy postupně identifikovaly tekutou vodu nejen pod zamrzlými plochami Europy a Ganymed, ale také na Saturnově měsíci Enceladus, rovněž ledovce na dalších měsících.
Europa je nadějnějším kandidátem na přítomnost života než Mars – domnívá se Phillipsová. Důvod? Zřejmě tam existuje voda v kapalném stavu.

Oceány pod povrchem


Největší měsíc sluneční soustavy Ganymed, který patří k Jupiteru, má průměr 5 262 km. Povrch pokrývají křemičité horniny a led, rozrytý impaktními krátery a trhlinami. Mráz se pohybuje od 113 do 183 stupňů. Sonda Galileo objevila 200 km pod povrchem oceán ze slané tekuté vody mezi vrstvami ledu. Modelování těchto jevů ukázalo, že oceány mohou mít podobu sendviče – v několika vrstvách. Hubblův kosmický teleskop zjistil slabou kyslíkovou atmosféru, což Galileo potvrdil. Existuje tam i slabá magnetosféra – to je u měsíců výjimečný jev.
Dvojník Europy Kalisto vypadá přibližně stejně, ale chybí mu vnitřní zdroj tepla a magnetosféra. Pod ledovou kůrou je v hloubce asi 100 km rovněž slaný oceán, nicméně menší.
Šéf oddělení pro výzkum sluneční soustavy JPL Torrence Johnson porovnal šance obou měsíců takto: „Základní ingredience pro život, které my nazýváme předbiotická chemie, jsou četné na mnohých tělesech sluneční soustavy, jako jsou komety, asteroidy a ledové měsíce. Biologové věří, že pro podporu života je potřeba tekutá voda a energie, takže je vzrušující najít další svět, kde by mohla existovat kapalná voda. Ale energie je dalším předpokladem a dnes je oceán Kallisto zahříván pouze rozpady radioaktivních prvků, kdežto Europa má navíc ještě teplo produkované slapovými jevy kvůli blízkosti k Jupiteru.“

Titan předbiologickou laboratoří?


Z 61 průvodců Saturnu se zdají být nejzajímavější Titan a Enceladus. Jedna depeše z této končiny letí k Zemi 80 minut.
Titan je druhým největším měsícem sluneční soustavy – průměr 5 150 km. Je větší než planeta Merkur. Obklopuje ho hustá atmosféra z dusíku (95 %) a metanu, tlak je tam o víc než polovinu vyšší než na Zemi. Žádný jiný měsíc naší soustavy nemá tak silný závoj. Mráz okolo 180 stupňů vylučuje kapalnou vodu. Patrně tam jsou jezera z metanu.
Už v sedmdesátých letech 20. století prorokoval známý planetolog Carl Sagan: „Titan představuje v našich očích obrovskou laboratoř v planetárních rozměrech, ve které se dá sledovat vývoj předbiologické organické chemie.“ Studium tohoto měsíce by tedy mohlo ukázat, jaké chemické procesy mohly na Zemi probíhat před tím, než tady vznikl život.
Organické látky objevili na Titanu astronomové pozorováním ze Země. I proto vyslala Evropská kosmická agentura (ESA) do jeho atmosféry v roce 2004 sondu Huygens, která to potvrdila a zpřesnila.
Povrch tvoří duny a hory z vodního ledu, dále soustava metanových jezer a řek soustředěných okolo pólů – domnívá se astrobiolog Chris McKay. Je tam hodně nížin, ale žádné krátery a velká pohoří, nanejvýš vysokých pár stovek metrů – na rozdíl od ostatních těles. Přitažlivost se rovná 14 % pozemské gravitace.
„Osobně si myslím, že největší šanci na zjištění mikroorganismů by mohlo přinést studium Titanu,“ domnívá se Jiří Grygar. „Podrobnosti nám ukázaly radary amerického automatu Cassini. Jsou tam uhlovodíková jezera, na kterých jsme viděli vlny. Vane tam vítr, který přemisťuje duny.“

Dvacet uhelných elektráren na Enceladu


Měsíc Enceladus o průměru 482 km odráží 99 % dopadajícího světla – to je výjimka. Spaluje ho mráz 200 stupňů. Činné sopky nechrlí rozžhavené magma, nýbrž vodu, která se okamžitě mění v led. Na povrchu leží vrstva ledu, která odráží 99 % dopadajícího světla – je to tedy nejlesklejší objekt ve sluneční soustavě. Podle McKaye to představuje tolik energie, kolik vyrobí dvacet uhelných elektráren.
Snímky sondy Cassini zachytily erupce ledové tříště a obrovská oblaka vodní páry z gejzírů na jižním pólu. Vědce šokovalo, že některé gejzíry tryskají do výšky až tisíc km! V poslední době našli na jižní polokouli horké skvrny jako možný pozůstatek radioaktivního materiálu, který odtud unikl před miliardami let. Přitom tam panuje průměrný mráz 201 stupňů. Ovzduší neexistuje.
„Když se Cassini přibližoval k Saturnu, ukázal nám, že systém tohoto měsíce vyplňují atomy kyslíku,“ konstatovala Candy Hansenová z JPL. „Tehdy nebylo jasné, odkud se ten kyslík bere. Dnes však víme, že Enceladus chrlí vodní molekuly, které se rozkládají na kyslík a vodík.“
Podle Jonathana Lunina z Arizonské univerzity bude proto nutné věnovat pozornost nejen Titanu, ale i Enceladu. „Saturn nám tak přichystal k zajímavým výzkumům dva nové světy.“
Odborníci NASA zatím Cassini šetřili a při blízkých průletech nad měsícem se vyhýbali gejzírům. Tentokrát 28. října navedou sondu do výšky pouhých 49 km nad povrchem a to tak, aby vodní mlhou proletěla.

Neskutečně velké útvary


Okolo Uranu obíhá 27 měsíců. Toto společenství zatím zčásti prozkoumal pouze Voyager 2 v roce 1986. Rádiový paprsek letí odtud k Zemi 2.5 hodiny.
Měsíc Titania má průměr 1 578 km, polovinu povrchu tvoří vodní led, dále křemičitany (30 %) a látky z metanu (20 %). Fotoaparáty sondy zaznamenaly na jižní polokouli mnoho impaktních kráterů a tektonických zlomů. Největší kráter dosahuje průměr 326 km, největší proláklina je dlouhá 1 500 km.
Značně menší je měsíc Miranda – 236 km. Povrch tvoří zmrzlotiny z metanu a čpavku, které vytvářejí nejrůznější útvary. Krátery dosahují hloubky až 25 km, jsou tedy desetkrát hlubší než Velký kaňon v USA. Teplota se pohybuje okolo 187 stupňů mrazu.

Nejchladnější Triton


Měsíc Neptunu Triton o průměru 2 700 km je dosud známé nejchladnější těleso naší soustavy – minus 235 stupňů.
Když okolo něho proletěl v roce 1989 Voyager 2, zaznamenal gejzíry, led a erupce plynů, patrně dusíku. Patří tedy mezi několik málo měsíců, které jsou geologicky aktivní. Sopky by mohly podle Setha Shostaka z Ústavu SETI v Kalifornii vzbuzovat naděje na život. Povrch se nejspíš skládá ze zmrzlého dusíku a ledu, po ním je pevné jádro z hornin a kovů. Atmosféra je asi tisíckrát řidší, než na Zemi, jak víme z pozorování Hubblova kosmického teleskopu. Tlak dvacet tisíc krát nižší než na Zemi.
Rádiový signál odtamtud letí 4 hodiny. „To by byla opravdu pomalá konverzace,“ zažertoval kosmický fyzik Adam Masters z Imperial College v Londýně.

I Pluto s oceánem kapalné vody?


V polovině července proletěla okolo trpasličí planety Pluto, vzdálené od Slunce 40krát víc než Země, americká sonda New Horizons. Toto těleso má průměr okolo 2 300 km. Teplota se pohybuje mezi 240 až 210 stupni mrazu.
Třebaže sonda výsledky pozorování stále postupně vysílá, což potrvá půldruhého roku, první údaje jsou fascinující. „Na základě zjištěné činnosti dospěli vědci k závěru, že Pluto má hmotné kamenné jádro obklopené ledovým pláštěm,“ napsal planetolog William McKinnon z Kalifornské vysoké školy technické. „To zvyšuje pravděpodobnost, že pod tlustou vrstvou ledu existuje oceán kapalné vody.“
Tento závěr odpovídá dřívějšímu modelu Pluta odborníků z Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Ti totiž dospěli k závěru, že je tam asi 165 km silná ledová kůra, pod níž je stejně hluboký oceán.
Nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat, co nám ukážou všechna data z New Horizons. Nemůžeme však čekat, že z nich okamžitě vypadne zpráva o kapalné vodě anebo dokonce o životě. Takové závěry mohou dát jedině další desetiletí výzkumů včetně dalších průzkumníků u Pluta.

Katalog extremofilů


Odborníci z Cornellovy univerzity v New Yorku sestavili katalog 137 mikroorganismů, které mohou existovat v extrémních podmínkách – uvedla nedávno Calla Cofieldová na Space.com. Naznačují totiž, že v prostředích, jaká se vymykají našim představám včetně různých míst ve vesmíru, je život myslitelný.
První tyto extremofily, jak se jim dnes říká, objevili vědci v polovině šedesátých let. Od té doby nacházejí mikroorganismy ve fyzikálně a geochemicky extrémních prostředích velmi často. Nevadí jim velmi kyselá, slaná, horká anebo i radioaktivní kapaliny. Zbořily naši starou představu, že život bez slunečního světla není možný – stačí dodávka jiného druhu energie.
V sedmdesátých letech našly týmy amerických badatelů v Antarktidě podobně živoucí fosilie, které po vytažení z věčně zmrzlých hloubek přes 400 metrů oživly a rozmnožovaly se. V puklinách skal přišly na neznámé lišejníky. V laboratořích se zjistilo, že tyto baktérie a lišejníky mohly vzniknout před milionem let.
Obrovským překvapením byly baktérie v horkých vodách z trhlin na dně oceánů. Z těchto černých komínů, jak se jim odborně říká, tryská pod tlakem 26 megapaskalů (260 atmosfér) kyselá voda horká 350–500 stupňů, v jejíž blízkosti žijí kolonie termofilních baktérií. Není vyloučeno, že podobné druhy mohly před čtyřmi miliardami let představovat první pozemské organismy.
Další mikrobi přežívají tři kilometry pod povrchem, kde se živí radioaktivním rozpadem. Chemolitotrofní baktérie v hloubce čtyř km vystačí se sopečnými plyny anebo minerály z vulkanických hornin. Horká jezírka a zřídla jsou domovem termofilních baktérií, které vyžadují teplotu 50–70 stupňů. Organismům žijícím ve vyšších teplotách až do 110 stupňů se říká hypertermofilní – to je jeden z největších objevů biologie konce minulého století. Naopak baktérie psychrofilní potřebují teplotu okolo bodu mrazu a při zahřátí nad 10–20 stupňů hynou.
Extrémně halofilní mikrobi se cítí nejlépe v nasycených roztocích, například ve 30procentním chloridu sodném, tedy soli kuchyňské, anebo na jeho krystalech. Další mikroorganismy si libují v naftě, v asfaltu, v solných jezerech, v jedovatých kapalinách, v radioaktivních vodách, v síru obsahujícím uhlí. Četné druhy existují bez slunečního světla, živí se přeměnami sloučenin síry, železa a metanu. I některé vyšší formy života vegetují při teplotách 60 stupňů, jeden druh modrozelených řas dokonce potřebuje 88 – 95 stupňů. Kolonie baktérií přežívají v Mrtvém moři v Izraeli, kde je vysoká koncentrace soli.
Příkladem nezničitelnosti je milimetrová želvuška, jednobuněčný organismus náležející ke členovcům. Běžně žije v mechu, ale pokusy ukázaly, že vydrží několik let i teploty blížící se k 100 stupňům a naopak se dokáže vzpamatovat z mrazu kapalného hélia 269 stupňů.
Astrofyzik Grygar považuje za fascinující baktérii Deinococcus radiodurans, protože „odolává radioaktivitě neuvěřitelně rafinovaným způsobem“. Odolává třem druhům záření a rovněž extrémnímu vysušení.
Tahle říše extrémistů se stále rozšiřuje. Podle profesorky Lisy Kalteneggerové z Cornellovy univerzity nám všichni ukazují, jak podivně může vypadat život na tělesech sluneční soustavy. Je také důležité si uvědomovat, že mimozemské organismy nemusí lidské oko vůbec rozpoznat. Grygar se domnívá, že právě studium extremofilů může být cestou k nalezení mimozemského života.

Výzkum na dlouhá desetiletí


Nekonečný katalog extremofilů dává naději, že se podaří mikroorganismy v naší soustavě najít. Avšak také nemusí. Podmínky na planetách a měsících se mohly vyvíjet velmi rozdílně od Země, životu nepřátelsky. A právě to musí vědci v příštích desetiletích ověřit. Je to výzkum, který možná potrvá půl století, možná i déle.
V každém případě se ovšem lámou tradiční představy a vynořují se před námi fantastické světy.
Vyšlo ve zkrácení v MFD 17. 10. 2015
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks