Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

06.08.2015 Shodil jsem atomovou bombu na Hirošimu

„Bože, co jsme to udělali!“ zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem. Přitom ještě za letu nad Tichým oceánem vyvracel velitel letounu Enola Gay Paul Tibbets svému střelci Robertu Caronovi, že by to byly „atomy, co bouchnou“.
Teprve když po šesti hodinách cesty, kdy se objevily břehy Japonska, Tibbets slavnostním hlasem ohlásil posádce, která něco takového tušila: „Tento záznam je určen pro dějiny! Svrhneme první atomovou pumu!“ Za chvilku si letci nasadili tmavé brýle, aby je zář výbuchu neoslepila.
V 8.13 hodiny místního času přiletěl bombardér B-29 Enola Gay nad japonské město Hirošimu. Ve výšce 9 600 metrů se v 8 hodin 15 minut 17 vteřin otevřela pumovnice bombardéru. Čtyřicet tři vteřiny nato bomba nazvaná Little Boy (Chlapeček) ve výšce 610 metrů explodovala. Letoun byl v tomto okamžiku vzdálen od místa katastrofy 14 kilometrů.
V místě, kam svrhli bombu, se rozpoutalo peklo – žár okolo milionu stupňů. Město Hirošima přestalo v pondělí 6. srpna 1945 existovat. S bombardérem dvakrát zatřásla tlaková vlna, někteří členové posádky měli dojem, že do nich pere protiletadlové dělostřelectvo.
Americké letectvo se chystalo k atomovému bombardování od léta 1944. Na velitelství 2. letecké armády vybrali k tomuto úkolu Tibbetse. Krycí označení účasti letectva na tomto úkolu znělo Silverplate (Stříbrné příbory).
Generál sdělil devětadvacetiletému plukovníkovi budoucí ortel: „Když se vám to povede, stane se z vás hrdina. Ale kdyby to krachlo, udělají z vás největšího obětního beránka, jakého svět viděl. Mohou vás i zavřít.“
Tibbets patřil mezi nejzkušenější americké velitele bombardérů. Narodil se 23. února 1915 ve městě Quincy, stát Illinois, v rodině velkoobchodníka. Zajímalo ho letectví. Avšak šel studovat medicínu na Floridskou univerzitu v Gainesvillu a potom v Cincinnati v Ohiu, chtěl se stát břišním chirurgem.
V zimě 1936–1937 změnil názor. Dne 25. února 1937 se přihlásil k letectvu. Po absolvování pilotní školy v texaském Kelly Fieldu ho v roce 1938 převeleli k pozorovací peruti v Lawson Fieldu v Georgii. V obchodním domě potkal pokladní Lucy Wingateovou a v červnu se vzali. Ani veliteli, ani rodičům to neřekli. Manželům se postupně narodili synové Paul a Gene.
Na další základně ve Fort Benning v Georgii povýšili Tibbetse na poručíka. A v letech 1940–1941 sloužil jako osobní pilot generála George Pattona.
V červnu 1941 Tibbetse poslali k bombardovací peruti v Savannah. Tam získal hodnost kapitána. V prosinci putoval do MacDill Fieldu na Floridě, kde se učil létat na novém bombardéru B-17.
Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 hlídkoval se svým letadlem nad Tichým oceánem – hledali nepřátelské ponorky. V únoru 1942 se stal velitelem 340. bombardovací perutě vybavených stroji B-17, která měla základnu v Polebrooku severně od Londýna. V červenci byl jmenován zástupcem velitele 8. letecké skupiny. Dne 17. srpna vedl první americký denní nálet létajícími pevnostmi B-17 proti Němcům v Evropě. Začátkem října velel více než stovce těchto bombardérů při dalším útoku.
V listopadu se podílel na vylodění Spojenců ve francouzské severní Africe při operaci Torch. Několik měsíců byl osobním pilotem generála Dwighta Eisenhowera, který řídil invazi do Afriky a do Evropy. Po absolvování 43 bojových letů ho převeleli do štábu letecké armády.
Když šéf amerického letectva generál Henry Arnold hledal zkušeného pilota, který by zalétal novou létající superpevnost B-29, velitel 20. letecké armády generál Jimmy Doolittle mu doporučil Tibbetse. Američané potřebovali nový bombardér. Při zkušebním letu prototypu B-29 však zahynula posádka vedená šéfpilotem firmy Boeing.
Podplukovník Tibbets se vrátil do USA v únoru 1943. Na letišti Boeingu ve Wichitě v Kansasu začal s B-29 létat a všechny nedostatky se podařilo velmi rychle vychytat. Po roce byl jmenován ředitelem bombardovacího výcvikového střediska B-29 v Nebrasce.
Velitel 2. letecké armády generál Uzal Ent ho pozval na 1. září 1944 na velitelství do Colorado Springs. Čekali tam na něj tři muži: podplukovník John Lansdale ze zpravodajské služby armády G-2, přidělený k projektu Manhattan, jak se vývoj atomových zbraní utajeně nazýval, zbrojní expert kapitán William Parsons a fyzik Norman Ramsey, který se na bombě podílel. Nabídli mu velení 509. smíšené skupiny, která má provést první atomový útok.
Přijal. Za základnu si vybral letiště ve Wendoveru ve státu Utah, zapadlém stotisícovém městě. Právě zapadákov byl určitou zárukou utajení. Tibbets musel zařídit spoustu věcí ve Washingtonu. Brzy zjistil, že heslo Silverplate mu otevírá cestu ke splnění i těch nejbláznivějších přání.
V polovině září 1944 přistálo patnáct bombardérů B-29 ze 393. letky ve Wendoveru. Letci byli zklamáni – těšili se, že po náročném výcviku zamíří do Evropy. Místo toho se ocitli na poušti a nikdo jim to neuměl zdůvodnit. Navíc je hlídali vojenští policisté a mezi pozemní personál pronikli tajní agenti z Manhattanu. Tibbets jim prozradil, že se mají připravit na zvláštní úkol, a jenom ti, kteří uspějí, s ním odletí do zámoří. Proto na základně platí zvláštní bezpečnostní opatření a nikdo nesmí o tom, co dělá, mluvit. Pro začátek jim dal dvoutýdenní dovolenou. Mezitím povolal na základnu několik zkušených letců, které poznal při operacích nad Evropou – navigátory, bombometčíka, střelce.
Lansdale odvezl Tibbetse a jeho radiolokačního důstojníka poručíka Jacoba Besera do Los Alamos, kde vědci atomové bomby stavěli. Profesor Julius Oppenheimer a další vědci seznámili oba letce s některými podrobnostmi. Kapitán William „Deak“ Parsons, expert na výbušniny, se jim svěřil, že přemýšlejí, v jaké výšce by měla atomová puma explodovat nad cílem.
Večer si Oppenheimer sedl o samotě s Tibbetsem. Chtěl vědět, jak vypadá bombardování. Nakonec profesor upozornil plukovníka na jedno riziko: „Váš největší problém může vzniknout až po tom, co pumu shodíte. Tlaková vlna z exploze může váš stroj rozdrtit. Obávám se, že vám nemohu zaručit přežití.“
Posádky Tibbetsových bombardérů trénovaly shození jediné bomby u umělého jezera Salton v Jižní Kalifornii. Musely se naučit, aby se hned po odhozu co nejrychleji vzdálily. Současně zkoušely přelstít japonské radary. Kameramani z projektu Manhattan toto bombardování filmovali a záběry posílali odborníkům do Los Alamos. Ti určili nejvhodnější tvar bomby. Nikdo však nedokázal odhadnout sílu tlakové smrště a bezpečnou vzdálenost pro bombardér.
Tibbets a Beser často probírali nejrůznější otázky s vědci z Los Alamos – buď ve Wendoveru, anebo v laboratořích v Novém Mexiku. O jejich cestách se nevedly žádné záznamy. Beser byl tak důležitou postavou, že pro cesty mimo letiště měl přiděleného agenta ochranky.
Letce, kteří porušili předpisy, anebo příliš mluvili, plukovník odesílal do posádek na Aljašce. Na tom, že chodí jeho podřízení v uniformách ledabyle upravených, mu nezáleželo, ale tajemství museli dodržovat všichni. Taky toleroval výstřelky, opilství a rvačky během vycházek a dovolenek. A když mu jeho bezpečnostní důstojník přivedl skupinu uprchlých vězňů, mezi nimiž byli vrazi a lupiči, přijal je, protože to byli potřební specialisté – nesměli však dělat rotyku.
V prosinci 1944 se pět letek bombardérů pod Tibbetsovým velením stalo formálně 509. smíšenou skupinou. Nácvik pokračoval. Letci se nemohli trefit z výšky deseti kilometrů se cvičnou bombou do kruhu o průměru sto metrů. Při jednom letu na to přišel až plukovník – oči bombometčíka musely zůstat neustále na zaměřovači. V lednu 1945 trénovala většina strojů i na Kubě.
V lednu 1945 dostal Tibbets hodnost plukovníka. Do Wendoveru přestěhoval i rodinu. Podřízené nabádal, aby tam také přivezli své blízké – přispělo by to k jejich pohodě.
Začátkem března přiletěl do Wendoveru Parsons. Prohlédl si bombardéry a promluvil s několika letci. Stroje byly příliš opotřebované. Závěr jeho inspekce všechny šokoval: „Tyhle letouny se pro naši práci nehodí. Musíte dostat nové.“
Za několik dnů začaly nové stroje přicházet – nejlepší, jaké Amerika měla. Letci poznali, že jsou dokonalejší a pohodlnější. Tibbets si zajel do továrny firmy Martin v Omaze, metropoli státu Nebraska, aby si svůj bombardér vybral.
Během května a června se většina příslušníků 509. smíšené skupiny přesunula na ostrov Tinian, součásti Severních Marian, v Pacifiku. Ostrov byl největší americkou leteckou základnou na světě – odtud startovalo přes 500 bombardérů, které už týdny ničily Japonsko, aniž jim v tom někdo bránil.
V sobotu 4. srpna odpoledne shromáždil Tibbets letce vybrané k útoku – ke zvláštní akci číslo 13, jak ji označil generál Curtis LeMay. „Naše chvíle nadešla,“ zahájil řeč plukovník. „Před nedávnem byla ve Spojených státech úspěšně vyzkoušena zbraň, kterou máme svrhnout na nepřítele.“ Ale ani slovo o atomu.
Nejdřív odletí tři bombardéry k meteorologickému průzkumu nad Hirošimu, Kókuru a Nagasaki. Primárním cílem zůstala Hirošima. Další dva stroje budou doprovázet Tibbetsův letoun, aby akci vyfotografovaly. Sedmý přistane na ostrově Iwodžima a vyčká, jestli se bombardéru s pumou něco nepřihodí – v případě potřeby tam zbraň od něho převezme a odletí nad Japonsko. Další letadla B-29 od jiných perutí budou hlídkovat okolo japonských břehů, aby potlačily jakýkoli nepřátelský odpor. Námořní letouny a loďstvo se rozmístí na trase Tinian–Japonsko dlouhé 3 200 kilometrů tak, aby zachránily každou posádku, která by musela seskočit do moře.
Druhý den ráno diskutoval podplukovník dr. Young, lékař základny, s důstojníky. Před nedávnem havarovalo při startu jedno B-29 s těžkou pumou a jeho výbuch vytvořil kráter, který pak buldozery zahrabávaly půl dne. Letci měli obavy, aby se to neopakovalo s novou bombou. Lékař doporučil, aby všichni muži během startu opustili základu a shromáždili se na druhém konci malého ostrůvku.
Jeden z důstojníků prohodil: „To proti záření nepomůže!“ Tak se Young dověděl o podstatě bombardování. „Pokusím se něco zjistit v knihách,“ pokrčil rameny.
Rovněž zasvěcení členové posádky bombardéru přemýšleli o snížení rizika. Parsons usoudil, že dvě výbušniny, každá velká jako bochník chleba, které mají dvě podkritické části bomby strčit dohromady, vloží do bomby až za letu. Start bude bezpečnější. Ale před tím musel tuhle zdánlivě drobnou operaci nacvičit, aby ji provedl naprosto rutinně. Mořil se s tím několik hodin.
Tibbets se rozhodl, že bude velet stroji B-29, na kterém dosud létal Lewis. Musel ho pojmenovat! Po poradě se svými nejbližšími důstojníky vybral jméno své matky za svobodna – Enola Gay. A nařídil, aby je namalovali na trup.
Podvečer instalovali uranovou pumu Little Boy do břicha bombardéru Enola Gay. Nebylo to snadné – měřila sice jenom tři metry, ale vážila 4 400 kilogramů. Technici a palubní technici neustále kontrolovali letoun, hledali chybičky.
V noci z 5. na 6. srpna nikdo z obyvatel základny na ostrově Tinian nespal. Čas si krátili hrou v poker. Podaří se přetíženému letounu Enola Gay včas se odlepit od startovací dráhy? Anebo tady všichni zařveme?
V neděli 5. srpna hodinu před půlnocí dostala stovka mužů ze sedmi posádek „akce 13“ poslední instrukce. V 1.37 hodiny v noci odstartovala tři letadla k meteorologickému průzkumu.
Pod křídlem Enoly Gay vyfotografovali jeho devítičlennou posádku: velitele plukovníka Paula Tibbetse, druhého pilota kapitána Roberta A. Lewise, navigátora majora Thomase J. Van Kirka, zadního střelce štábního seržanta Roberta R. Carona, radarové operátory seržanta Josepha Stiborika a civilistu Richarda H. Nelsona, palubního technika štábního seržanta Wyatta B. Duzenburyho a jeho asistenta seržanta Roberta H. Shumarda. Kromě nich poletí další tři muži: kapitán William S. Parsons, který má pumu odjistit, podporučík Morris R. Jeppson, který odpovídá za elektroniku, a poručík Jacob Beser, operátor radiolokátoru pro registraci výbuchu. Ale jenom pět z nich – Tibbets, Parsons, Van Kirk, Jeppson a Beser – znali podrobnosti. Ostatní věděli, že tenhle let bude něčím mimořádným, nic víc.
Podél dráhy rozestavili ve vzdálenosti 15–20 metrů požární vozy. Kdyby letoun Enola Gay havaroval, musí k němu nejdřív přijet specialisté, aby změřili stupeň radioaktivity. Teprve po jejich souhlasu se smějí přiblížit záchranáři. Atomoví vědci a letečtí generálové, kteří na tuto akci přiletěli, se museli odsunout daleko od startovací dráhy, aby je v případě neštěstí nezasáhlo záření z rozbité bomby.
Ve 2.45 hodin se Enola Gay rozjela po startovací ploše. Zdálo se, že se nemůže odtrhnout od země. Teprve 30 metrů před koncem rozjezdové dráhy začal letoun stoupat. Stroj, který se v rádiu hlásil jako Dimples, zamířil k Japonsku. Hned nato se vydaly na cestu tři doprovodné stroje s odborníky.
Před třetí hodinou ranní se pustil Parsons za Jeppsonovy asistence do oživování bomby. Po necelé půlhodině byli hotovi. O tři hodiny později Jeppson z bomby vyňal tři zkušební zástrčky zelené barvy a zasunul do ní tři červené aktivační závlačky, tím propojil elektrický okruh. Teprve teď byla odjištěna.
V 7.09 hodin přelétl bombardér Straight Flush, řízený majorem Claudem Eatherlym, nad předměstím Hirošimy ve výšce 11 kilometrů. Město pokrývala vrstva mraků, ale velká trhlina v nich odhalila hluboko dole bílé město.
„Y 2-Q 2-B C 1…“ telegrafoval radista Pasquale Baldasaro hlášení o situaci nad Hirošimou velitelství 509. skupiny. Rovněž nad Nagasaki a Kókurou, jak zjistila další dvě letadla, panovalo dobré počasí.
„Méně než třetinová oblačnost ve všech výškách. Doporučení: první cíl!“ nařídil Tinian bombardovacímu svazu.
Bomba zničila 17 tisíc domů. Z 320 tisíc vojáků a civilistů jich zahynulo 78 150. Dalších 37 425 lidí se zranilo. A tisíce umíraly na radioaktivní ozáření. Ovšem ve srovnání s klasickým bombardováním to nebylo tak děsivé – při nedávném náletu na Tokio zahynulo přes 100 tisíc lidí.
Letadla B-29 se v menší výši vracela. V hlubokém tichu, překvapeni svým vlastním činem, se letci a odborníci dívali do moře plamenů pod sebou.
„Proboha! Co jsme to udělali?!“ zapsal si Lewis do deníku. Zato Beser si ulevil: „Je to úžasné. Je to velké osvobození!“ Stiborik pochopil: „To je konec války!“
Radista Nelson odeslal stručnou zprávu, že úkol splnili. Vzápětí Parsons zašifroval další telegram: „Viditelný účinek větší než v Alamogordo. Po splnění úkolu v letounu vše v normě.“ Později odborníci vypočítali, že účinek se rovnal náletu dvou tisíc superpevností B-29 klasickými bombami.
Hned po přistání na Tinianu vyznamenal generál Carl Spaatz, velitel strategických sil v Pacifiku, Tibbetse Křížem za vynikající služby (Distinguished Service Cross), druhým nejvyšším vojenským vyznamenáním. Plukovník se okamžitě stal hrdinou, o kterého se prali reportéři a politici.
O tři dny později svrhli Američané druhou atomovou bombu na město Nagasaki. Vzápětí nařídil císař Hirohito kapitulaci. Neděsilo ho množství mrtvých, nýbrž nebezpečí nové zbraně, které si nedokázal představit. A kromě toho země byla hospodářsky a psychicky vyčerpána.
Nicméně mnozí levicově orientovaní lidé odsuzovali atomový útok jako nelidský. Zkušený voják Tibbets to však tak nebral. Upozorňoval, že „jeho bomba zachránila víc životů, než jich vzala“. Američané odhadovali, že kdyby museli zahájit na japonské ostrovy invazi, stálo by to životy možná až půl milionu jejich vojáků a mnohonásobně víc japonských obránců a civilistů.
O útoku na Hirošimu bylo napsáno několik knih a vznikly i hrané filmy. Tibbets publicitu nenáviděl: „Chtěl bych raději na všechno zapomenout. Člověk si však nemá přát nemožné. Bude mě to stále pronásledovat, ať půjdu kamkoliv.“
Novinářům říkal, že spí dobře, žádné těžké sny ho netrápí.
Z velení 509. skupiny odešel v lednu 1946. Stal se technickým poradcem pro zkoušky dalších atomových bomb. Současně studoval na Letecké akademii v Alabamě. Potom ho odveleli do Pentagonu. Podílel se na přípravách letectva případnému bombardování komunistického světa. Pomáhal ve Wichitě při zavádění do provozu nového strategického bombardéru B-47.
Po absolvování Válečné akademie ho v roce 1955 poslali na velitelství NATO u Paříže. Také se rozvedl s Lucy. Ve Francii se seznámil s Francouzkou Andreou Quattrehommovou, rovněž rozvedenou, kterou si vzal. Měli spolu syna Jamese.
Od února 1956 velel 308. bombardovacímu pluku na základně Hunter v Georgii. Dva roky nato ho povýšili na velitele 6. letecké divize na Floridě. Když v roce 1959 dostal hodnost brigádního generála, začal pracovat v Pentagonu.
V roce 1964 ho poslali jako vojenského atašé do indického Dillí. Zůstal tam jenom dva roky, protože ho místní levicový tisk označoval kvůli Hirošimě za „největšího vraha na světě“.
Když v létě 1966 odešel do penze, nabídli mu vedení firmy provozující letecké taxikaření na Floridě.
Před smrtí požádal, aby jeho popel rozprášili nad kanálem La Manche, aby se předešlo srocování odpůrců jaderných zbraní u jeho hrobu. Zemřel 1. listopadu 2007 v Columbusu v Ohiu.
Vnuk podplukovník Paul W. Tibbets šel v jeho stopách – od roku 2006 velel 393. bombardovací peruti a létal v neviditelném bombardéru B-2. Když ho povýšili v roce 2014 na generála, začal pracovat na velitelství strategických sil v Nebrasce.
Otištěno na iDNES-Technet 6. 8. 2015
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks