Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

26.07.2015 Stauffenberg – poslední atentátník

Plukovník Claus Schenk von Stauffenberg přiletěl do vůdcova hlavního stanu ve východopruském Rastenburgu, známého jako Vlčí doupě, dopoledne 20. července 1944. Jako náčelník štábu velitele záložních vojsk se účastní porady u Adolfa Hitlera. Bude referovat o vytvoření nových divizí ze záložní armády, které by měly zastavit průlom Rudé armády do Polska a Východního Pruska.

Odsunutá aktovka


Odpoledne přijede italský diktátor Benito Mussolini, a proto jednání začalo o půl hodiny dřív, ve 12.30. Před tím plukovník spolu se svým pobočníkem nadporučíkem Wernerem von Haeftenem odjistil na toaletě časový zapalovač první bomby, u druhé už to nestihli.
Hlavní budova se opravovala, porada se tedy konala v lehkém dřevěném baráku. Bylo vedro, všechna okna dokořán. Stauffenberg přinesl aktovku s třaskavinou do konferenční místnosti a opřel ji o dubovou podpěru stolu s mapami, kousek od Hitlera. Po chvilce plukovník odešel, nechal tam čepici a opasek, aby budil zdání, že se za okamžik vrátí. To nebylo nic zvláštního – pořád někdo odcházel a přicházel. Mezitím jednomu důstojníkovi taška trochu vadila, a proto ji odsunul trochu dál za podpěru.
Stauffenberg s pobočníkem spěchal na letiště. Chtěl se rychle vrátit do Berlína, kde má řídit státní převrat. Když nasedali do auta, ozval se silný výbuch. Bomba vybuchla. Nikoho to moc nevzrušovalo – v okolí často vybuchovaly miny, když na ně narážela divoká zvěř. Poplach nikdo nevyhlásil, a proto mohli bez velkých obtíží projet oběma hlídanými branami a nasednout do letadla. Oba důstojníci byli přesvědčeni, že Hitler je mrtev.

Zklamání z Hitlera


Jak je možné, že důstojník, který se vyznamenal na několika evropských bojištích a potom v Africe přišel o pravé oko, pravou ruku a dva prsty na ruce levé, se pokusil zabít vůdce, jemuž přísahal věrnost?
Claus hrabě Schenk von Stauffenberg a jeho dva starší bratři pocházeli ze starého šlechtického katolického rodu na jihu Německa. Narodil se 15. listopadu 1907 v bavorském Jettingenu.
V roce 1925, pár let po prohrané válce, se rozhodl pro vojenskou kariéru, protože se domníval, že právě v uniformě pomůže vrátit své zemi ztracenou čest. Od 17. jezdeckého pluku v Bamberku otci napsal: „Pro našince není lehké hrát si delší dobu na prostého a zříci se téměř všeho duševního, ale jestliže vlast připraveností i většího počtu intelektuálů tím získá alespoň nějaké výhody, tak tím bude za několik obětovaných roků svého mládí bohatě odměněn.“
Stal se výborným vojákem, uměl velet a organizovat, nebál se rizika. Koncem třicátých let absolvoval válečnou akademii.
Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 uvítal. Považoval to za menší zlo, než dosavadní nestabilní vlády. A těšil se, stejně jako jiní „nacionálně smýšlející Němci“, že nový kancléř obnoví čest a obranyschopnost země.
Nebyl antisemitou – měl mezi nim několik přátel a jeho bratr si vzal Židovku. Přesto s vytlačením Židů z důležitých míst v redakcích a v divadlech souhlasil. Ovšem brutalita, s jakou nacisté se Židy zacházeli, ho ohromila a několikrát se proti ní postavil – stejně jako ostatní členové jeho rodiny.
Pravda, hrabě Stauffenberg kritizoval Hitlerovy vojevůdcovské schopnosti. Přesto ho připojení Rakouska k Německu uspokojilo, bleskové tažení Polskem a později rychlé dobytí Francie nadchlo. Stará sláva Německa se vracela. Ale současně v něm začaly hlodat pochybnosti.

„Uklízet hnědý mor“


Začátkem roku 1940, kdy už proti Německu stály nejen Francie a Velká Británie, nýbrž i Kanada, Austrálie a Nový Zéland, přičemž USA je tajně zásobovaly, prohlásil, že válka potrvá nejméně deset let. Po porážce Francie v jednom soukromém dopise zapochyboval, jestli je toto vítězství konečné.
Když se německá armáda převalila na sovětské území, považoval na podzim 1941 – stejně jako Hitler – za nezbytné „vsadit všechno na jednu kartu, aby bylo dobyto hlavní město protivníka“, jak zjistil německý historik Peter Hoffmann. Přitom doufal, že armáda bude „uklízet hnědý mor“, tedy vytlačí nacisty z jejich mocenských pozic.
Když v létě slyšel o tom, jakým krutým způsobem se chovají esesáci vůči zajatým rudoarmějcům a často i sovětským civilistům, požádal dva kamarády z generálního štábu pozemní armády, aby shromáždili důkazy svědčící proti SS. „Nejpozději v dubnu 1942 se dověděl o zavraždění statisíců Židů,“ napsal Hoffmann. „Na to prohlásil, že Hitler musí být zabit. Vražda tyrana je podle Tomáše Akvinského za určitých okolností prohlášena za přípustnou. O něco později řekl, že je sám ochoten to udělat.“

O záchranu říše


Tažení armád na východní frontě v létě 1942, jak je nařídil Hitler, považoval mladý důstojník za diletantské. „Nyní šlo o ukončení zločinů a o záchranu říše – takové pořadí stanovil sám Stauffenberg,“ uvedl Hoffmann. Už 26. září 1942 prohlásil před několika kamarády, že je připraven Hitlera zabít.
V roce 1943 bojoval Stauffenberg v Tunisu. Nepřátelská letadla zaútočila v dubnu na jeho tanky a těžce ho zranila. Přežil, ale zůstal mrzákem. Po pěti měsících léčení se jako hrdinný invalida hlásil do služby. V srpnu 1943 ho přidělili na velitelství záložní armády v Berlíně, mezi důstojníky, kteří přemýšleli o odstranění Hitlera. Jakmile ho oťukali, přijali ho mezi sebe.

Neuskutečněné plány


Po likvidaci vůdce mělo následovat odstranění nacistů. Vojáci by rádi pozvedli Německo, ale nechtěli riskovat, že by proti sobě popudili ostatní svět. Kdyby Hitler zahájil útok proti Československu, mohly by se na jeho obranu zvednout Francie a Británie – a to by bylo pro Německo smrtelné. Proto už v srpnu 1938 vypracoval generál Ludwig Beck, donedávna náčelník generálního štábu, plán na převrat. Podpořili ho i nejvyšší velitelé armády a rovněž civilní opozice vedená bývalým starostou Lipska Carlem Goerdelerem. Avšak Hitler v Mnichově triumfoval, protože Chamberlain a Daladier podepsali 30. září 1938 diktát, podle něhož musela Praha odstoupit Sudety. Armáda zůstala v kasárnách.
Ovšem opozice zůstávala, byť se její aktéři a jejich plány měnili. Po přepadení Sovětského svazu, které začalo váznout, se stalo jejich cílem ukončení nepřátelství na západě a soustředění všech sil na porážku komunismu.

Pekelný stroj zamrzl


Když se německá armáda zastavila na podzim 1941 před Moskvou, přesvědčoval generálmajor Henning von Tresckow ostatní velitele o nutnosti odstranit Hitlera. I když někteří souhlasili, pořád váhali.
První příležitost se naskytla v březnu 1943, když vůdce navštívil štáb ve Smolensku. Tresckow požádal jednoho příslušníka doprovodu, aby vzal do Berlína dvě láhve koňaku – ve skutečnosti bomby britské výroby. Balíček nevybuchl a letadlo s Hitlerem šťastně přistálo. O týden později se chtěl obětovat Rudolph-Christian von Gersdorff a při návštěvě vůdce na výstavě ukořistěné techniky v Berlíně odpálit na sobě pekelný stroj. Avšak návštěvník prošel sály rychleji, než mohly bomby explodovat.
V září 1943 začali von Stauffenberg a von Tresckow znovu promýšlet způsob odstranění Hitlera. Současně se rozhodli využít k převratu plán Valkýra určený na mobilizaci záložní armády k potlačení případných domácích nepokojů. Místo „podvratných živlů“ měla pozatýkat nacistické funkcionáře.

S výbušninami k Hitlerovi


„Stauffenberg, jenž vnesl do ochabujícího opozičního hnutí novou dynamiku, zastával názor, že na Hitlera je třeba udeřit v polovině listopadu,“ napsal britský historik Ian Kershow. Dlouho však trvalo, než našel dobrovolníka. Opět smůla. Důstojníci, kteří chtěli Hitlera zastřelit, se nakonec do jeho blízkosti nedostali.
Nakonec dostal příležitost sám Stauffenberg – 1. července 1944 byl jmenován náčelníkem štábu záložní armády, takže získal přístup k vůdci. Poprvé pozvali plukovníka na poradu k Hitlerovi 6. července. Třebaže měl s sebou výbušniny, nenašel příležitost k jejich použití. O několik dnů později se to opakovalo.

Neinformovaný atentátník


Teprve 20. července mohl bombu odjistit. Vybuchla, ale atentátník nevěděl, že Hitlera jenom nepatrně zranila. Život mu zachránit jeden důstojník tím, že aktovku s bombou odsunul za masivní podpěru stolu. Ze čtyřiadvaceti lidí čtyři nepřežili, další byli zraněni. Kdyby Stauffenberg odjistil i druhou bombu, výbuch by byl mnohem ničivější a Hitlera by roztrhal.
Plukovník přistál v Berlíně ve tři hodiny odpoledne. Ostatní spiklence z letiště telefonicky informoval, že Hitler je mrtev. Netušil, že se mýlí – to byla největší chyba. Generálové uvěznili v kanceláři velitele záložní armády Friedricha Fromma a vyhlásili operaci Valkýra. Mezitím však přicházely zprávy, že vůdce pokus o atentát přežil. Stauffenberg tvrdil, že je to nesmysl. Ovšem pochybnosti zůstávaly.

Vůdce přežil, spiknutí se zhroutilo


Velitel strážního oddílu major Ernst Remer, který nebyl do puče zasvěcen, dostal rozkaz, aby obklíčil vládní čtvrť. Když se jeho vojáci přiblížili k ministerstvu propagandy, zavolal ho Josef Goebbels k sobě a chtěl znát důvod. Ministr věděl o neúspěšném atentátu a teď si uvědomil, že se zřejmě jedná o širší komplot. Zatelefonoval do Vlčího doupěte a nechal si dát Hitlera. Potom předal sluchátko Remerovi.
Hitler Remera povýšil na plukovníka a nařídil mu, aby puč v Berlíně potlačil. Důstojník stáhl své vojáky z vládní čtvrti a pustil se do hledání spiklenců. Večer vysílal rozhlas zprávu, že vůdce přežil pokus o atentát. Spiknutí se hroutilo. Jedině v Paříži, Bruselu a Vídni proběhla Valkýra podle plánu a nacisté, příslušníci gestapa a velitelé SS byli zatčeni.
V deset hodin večer osvobodili důstojníci věrní režimu Fromma. Generál nařídil vyvést Stauffenberga a další čtyři důstojníky na dvůr, kde je nechal „jménem vůdce“ zastřelit. Atentátník ještě stačil vykřiknout: „Ať žije svaté Německo!“

Strašlivá pomsta


„Poslední pokus o svržení Hitlera a jeho režimu zevnitř skončil,“ konstatoval. Kershow. Zavinila ho váhavost a nakonec i organizační neschopnost důstojníků.
Na spiklencích, kteří přežili, se vůdce strašlivě pomstil. Dopadení předáci spiknutí byli pověšeni zvlášť krutým způsobem. Každého podezřelého gestapáci zatkli a mučili, aby z něho dostali přiznání. Někteří vojáci se raději sami zastřelili anebo otrávili. Další skončili v koncentračních táborech.
„Když si to všechno probírám, zatímco ostatní přítomní v místnosti byli vážně zraněni, docházím k závěru z mého zázračného zachránění, že se mi nemůže nic stát,“ řekl Hitler svému italskému spojenci Mussolinimu, když mu několik hodin po atentátu ukazoval místnost, kde málem přišel o život.
Vyšlo na iDNES-Technet 26.7. 2015
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks