Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

17.06.2015 Nepovinná četba: DIPLOMAT VÁLKY PO VÁLCE

Právě jsem dočetl biografii Andreje Gromyka, dlouholetého sovětského ministra zahraničí a člena vládnoucího komunistického politbyra, kterou napsal historik Svjatoslav Rybas. Autor přiznává, že je vnukem bělogvardějského dobrovolníka a synem sovětského inženýra, laureáta Stalinovy ceny. Tento rozporuplný původ ho přivedl k myšlení odpovídající sovětskému dogmatikovi. Tenhle tón knihy jsem musel překousnout, ale stál za to.
Gromyko vystudoval vysokou školu zemědělskou. Když po krvavé čistce chyběli vládním úřadům lidé, protože schopné odborníky a vojáky nechal Stalin poslat do gulagu anebo na popraviště, posílili tímto třicátníkem ministerstvo zahraničí (1939). Brzy si ho všimli nadřízení a poslali do Washingtonu, kde se zakrátko stal velvyslancem (1943). Po válce byl náměstkem ministra, ambasadorem v Londýně (1952), opět náměstkem ministra, ministrem (1957) a nakonec i předsedou prezídia Nejvyššího sovětu (1985), tedy formální hlavou státu. Postupoval i ve stranických funkcích, až se stal členem politbyra (1973).
Západní diplomaté a státníci znali Gromyka jako „Mr. Nět“ – mnohé návrhy totiž zamítal. Sám je na tuto přezdívku hrdý, protože ukazovala na jeho neoblomnost při nejrůznějších jednáních.
Gromyko a Rybas mají slabost pro Josefa Stalina a Leonida Brežněva, odsuzují Nikitu Chruščova. Litují, že Jurij Andropov neměl čas, aby dovedl "perestrojku" do konce, protože by nevedla k rozpadu říše. A dští síru na Michaila Gorbačova, který podléhal Američanům, neuměl vládnout, a proto dopustil rozpad SSSR – i když přiznávají, že země byla hospodářsky a technicky na kolenou vinou minulých let. Je to sovětský pohled na svět, který je nestoudný, ale přitom se za to nestydí.
Ovšem důležitější než Gromykův životopis je pohled do zákulisí sovětského vládnutí. I když jsem o dějinách 20. století přečetl možná stovky knih, tady jsem se dovídal hodně nových podrobností o složitých rozhodováních Kremlu. Autor je podává se samozřejmostí pravověrného bolševika, bez kritického nadhledu historika. Tím jsou cennější. Myslím, že by si měl tuto knihu přečíst každý člověk, který chce porozumět nejen někdejší sovětské politice, ale i nynějšímu jednání Vladimíra Putina a jeho dvořanů.
Kniha přeložil Miloš Hodač, který text proložil některými vysvětleními. Nevydalo ji žádné klasické nakladatelství, nýbrž firma Rockwood and Partner v Praze 4. V závěrečném poděkování jmenuje autor řadu ruských diplomatů včetně nynějšího ministra Sergeje Lavrova a další činitele. Nicméně nelze ji považovat za propagandistický výkřik putinovského Kremlu, nýbrž za výstražné memento.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks