Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

16.07.2004 Můj největší životní zážitek

Byl jsem na startu Apolla 11 - prvních lidí, kteří přistáli na Měsíci



Je osm ráno a slunce praží jako u nás doma v nejžhavější den v pravé poledne. Navíc je tu vysoká vlhkost, prádlo bych mohl měnit každou hodinu. Je středa 16. července 1969 a jsme na Kennedyho kosmické základně na Floridě.
Lidí na pláži přibývá. Většinou s fotoaparáty, jiní s kamerou, další s mikrofony – všichni jsou to novináři. S Jiřím Dienstbierem jsme tady jediní reportéři z Československa – on jako stálý zpravodaj rozhlasu ve Washingtonu, já za pražskou Mladou frontu. A pak ještě někde pobíhá Oldřich Karásek ověšený fotoaparáty.

Můj největší životní zážitek-1Start Saturnu 5 s Apollem je i z věže impozatntní

Nakonec se nás tady sešlo na tři a půl tisíce. Všichni postáváme, jenom vzadu jsou dvě tribuny pro stálé zpravodaje. Nalevo za ohradou další tribuna pro prominenty a o kus dál nejprostornější budova světa VAB – tam se montují Saturny 5 s loděmi Apollo.
Jedno tohle soulodí je před námi na obzoru dálce pět a půl kilometru – tyčí se tam jako malá bizarní tužka. Mezi špinavě žlutým pískem našeho novinářského stanoviště leží modrá plocha Banánové řeky i tropicky jasná zeleň ostrovů. Ještě včera při exkurzi po kosmodromu nás pustili na půl kilometru od ní – blíž ne kvůli čerpání paliva. A teď jsme tak daleko proto, že kdyby raketa vybuchla, způsobila by katastrofu jako malá atomová bomba.

Můj největší životní zážitek-2Jediný záběr Armstronga z Měsíce - v zrcadle průzoru Aldrina

Na obrazovkách televizorů, které jsou rozesety na stojanech po písku před dvěma dřevěnými novinářskými tribunami, se střídají záběry rukou a hlav astronautů ležících ve své kabině s postavami mužů u pultů v sále velitelství startu… A tlampače informují o postupu příprav.
Konečně se blíží okamžik startu. Odpočítávání se z minut mění na sekundy. Hlasatel Jack King má elektrizující bas.
Zpod rakety vyráží oheň. „…čtyři – tři – dvě…“ Vím, že všech pět motorů prvního stupně hoří. Teď se má raketa odpoutávat od rampy, ale to na tu dálku nepoznáváme.¨ Přesto všichni řveme „Hurááá! Hurááá!“
Raketa se topí v rudém jezeru ohně, který se rozlil do všech stran. Rozechvívá se v rudém plameni, který se rozvaluje po slunci prozářeném Atlantiku, jehož břehy leží najednou u našich nohou.
„…jedna, NULA!…“ Raketa má být necelé dva centimetry nad startovací rampou, kterou zalévají hektolitry chladicí vody.

Můj největší životní zážitek-3Měsíc od Země

Na hodinky se nedívám, přesný čas se dozvím z tiskové zprávy. Mrak plamenů stále objímá polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit.
Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo „nula“, raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stoupá pomalu, beze spěchu. Opírá se o svůj rudý chvost. Stále ještě nepospíchá, třebaže s každým metrem trochu zvyšuje rychlost. Je jak marnivá, nicméně důstojná dáma, která se musí na počátku své poslední cesty předvést zástupům filmařů, fotoreportérů a diváků. Lidský důmysl se vydává na cestu, aby překonal fantazii generací. A my se očima vpíjíme do obrazu před námi, abychom si odnesli z jeho kouzla aspoň kousek.
Ticho prvních sekund přerývají strašlivé rány – jako by mně rachotil kulomet u ucha. Šest sekund od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A země se chvěje. Rozhlížím se opatrně okolo. Ne, všichni jsou klidní, nic se neděje, zemětřesení vyvolávané silou motorů je nepochybně součástí tohoto divadla.
Potom se ze spodku rakety, která splývá s hedvábným oparem nad našimi hlavami, se odděluje jakýsi bílý špendlík. Vyhořelý první stupeň padá do moře. Mezitím se zapaluje pět motorů druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračuje v letu. Nakonec ze špičky velitelské lodi odpadává záchranná věžička. Nyní ji astronauti už nepotřebují. A nám se ztrácí Apollo 11 z očí. Rozplývá se kdesi v modrém nebi.
Zážitek na celý život. Viděl jsem startovat první lidi na Měsíc. Jen aby se jim to povedlo a v pořádku se vrátili!
Půjčuji si od Jirky kufříkový psací stroj a vyklepávám zprávu pro noviny. Potom zvedám žluté lístky papíru a přibíhá – ano, přibíhá – poslíček telegrafní firmy Western Union, aby mou depeši někam odnesl.
Jirka druhý den odjíždí autem do Georgie a já letím do Houstonu, odkud se řídí celý let. Hned na letišti si musím najmout auto, protože na helikoptéru ani taxíka bych neměl. I když jsem doma jezdil jenom stařičkým předválečným vozem otce na poklidných silnicích Klatovska, v Texasu zápasím za velkého provozu s nejmodernějším typem americkým.
Vzduch je přesycen naftou a vlhkostí. Magické Středisko pilotovaných letů leží na jižním okraji města, asi čtyřicet kilometrů od centra, na předměstí Nassau Bay, nedaleko vod Mexického zálivu. Snad všechno, co tady vidím, vyrostlo v posledních několika letech, narýsováno podle pravítek architektů. Novinářů tady působí podstatně méně než na Floridě – přesně 693, přitom každý z nás může mít v tiskovém středisku svůj vlastní stůl.
V okolí žijí astronauti se svými rodinami. Armstrong koupil bungalov v sídlišti El Lago, deset minut jízdy autem od střediska. Aldrin a Collins mají podobné vilky přímo v Nassau Bay – ve „vesnici astronautů“, jak se zde říká. Neboť v tomto sídlišti nedaleko hlavní brány střediska se zabydlela polovina z padesáti astronautů.

Můj největší životní zážitek-4V úterý, tedy den před startem, jsme se všichni půl kilometru před rampou fotografovali

Ve velkém sálu tiskového střediska jsou opět obrazovky, na kterých sledujeme, co se děje v kosmu anebo v hlavním sálu řízení. Všude pobíhají chlapci, zřejmě studenti, ve žlutých košilích telegrafní společnosti. A pracovnice NASA nosí nové a nové stránky přepisů rozhovorů mezi astronauty a Zemí. V těch nejdůležitějších chvílích pouhých 20-30 minut od události, jako třeba po přistání lunárního modulu na Měsíci a po vystoupení Armstronga a Aldrina na jeho povrch.
To je obrovská výhoda, protože stačí vzít list s dialogy, napsat na něj číslo dálnopisu mé pražské redakce a číslo mé kreditní karty – a už s ním chlapec letí k písařkám. Text přeloží v Praze a já se mohu věnovat psaní reportáže. Ovšem, jak se ukázalo později, rozhovory o těch kritických okamžicích nad Měsícem, kdy astronauty zlobil počítač a potom dlouho hledali místo na přistání, byly mírně proškrtané, podrobnosti jsme se dověděli až po několika měsících.
Přistávali v sobotu pozdě večer. Seděli jsme u svých stolů anebo postávali, obraz jsme měli z řídicího střediska. A k tomu stručná hlášení v „nasačtině“ – ve zkratkách a termínech, kterým jsme my nezasvěcení často nerozuměli. Ovšem slova o přistání na základně Tranquillity jsme pochopili všichni – a zase velké „Hurááá!“
Někteří kolegové se okamžitě vzájemně interviewovali – všichni to považovali za stejně velkou událost jako vylodění Krištofa Kolumba v Americe. Mne si všimli nějací reportéři z Jižní Koreje a chtěli vědět, jestli je u nás cenzura. Statečně jsem odpovídal, že nikoliv, i když o tom, co se z mých reportáží v Praze tiskne, jsem neměl ani ponětí.
Teď budou astronauti nahoře chvilku makat. Mezitím mohu napsat reportáž, přidat k ní několik listů dialogů a zvednout ruku, aby si mne všiml poslíček.
Potom se přidávám k lidem, kteří se přesunují do kinosálu. Sledujeme tam první opatrné kroky obou astronautů po Měsíci. Na velké obrazovce to je úchvatná podívaná – jako by k nám z ní vystupovali. Skoro dvě hodiny jsme seděli přikovaní v křeslech a měli jsme pocit, že jsme tam s nimi. Opět zážitek, jaký bych u malého domácího televizoru nezískal.
A potom jsem jako obvykle sebral listy s dialogy, napsal reportáž, zvedl ruku… Po startu astronautů z Měsíce, jejich spojení s mateřskou lodí a odletem k Zemi to přestávalo být zajímavé. Přistání v Pacifiku je rutina. Tiskové středisko se vyklidňovalo. Na dialogy Země–vesmír a další tiskoviny jsem si musel koupit dva kufry, jinak bych je neuvezl.
Co se dělo v Praze? Všechno, co jsem napsal, Mladá fronta otiskla. Žádná cenzura ještě neexistovala. Zrovna tak televize a rozhlas vysílaly reportáže bez omezení. Jedině Jirka Dienstbier nesměl do rádia žádnou reportáž posílat – to mně prozradil až po letech, už doma. Za půl roku by nebylo tahle svoboda možná. To už Husákova normalizace pokročila, redakce ovládli noví lidé s bolševickým myšlením a chováním.

Otištěno v MFD 16.7.2004
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks