Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

15.09.2006 Na cestách: Na skok v Číně

Navštívil jsem ve dnech 2.–10. září 2006 Čínu se zájezdem cestovní kanceláře Firotour. Zájezd byl perfektně organizován. Bylo nás jedenáct: čtyři manželské páry a tři osamělí pánové (nejstarší muž z jednoho páru 77 let, nejmladší osamělec, který nechal manželku doma, 59 let), plus výborná průvodkyně, která tam jezdí několikrát ročně.
Cestou jsem si nedělal žádné poznámky. Tohle jsou dojmy podepřené půlstránkovým programem z cestovky a několika vyjetinami z internetu (cestovatelských zážitků jsem tam našel velice málo!).

Letěli jsme tam přes Londýn British Airlines 11 hodin, zpátky 12 hodin. Po příletu do Pekingu jsme si posunuli hodinky o 6 hodin dopředu. Trochu jsme se v letadle vyspali, takže jsme nebyli ani moc unaveni a přestáli jsme tento skok bez obtíží. Hlavní malér: BA nepřivezla jedno zavazadlo ze dvou jednomu manželskému páru (až druhý den ho doručili) a velký kufr dalším manželům (až čtvrtý den). Celkem prý chybělo na 30 kufrů – skvrna na pověsti BA.

Deset druhů na výběr



Trasa cesty: Peking, Sužou, Žou-žuang, Šanghaj. Ubytování v hotelech o 4 či 3 hvězdičkách, stravování ve slušných restauracích.
Usazovali nás ke kulatým stolům, opatřených kulatou otočnou deskou uprostřed. Každý měl před sebou malinký talířek, minišálek na polévku s lžící, skleničku na pivo či nealko, jídelní hůlky a příbor. Když jsme se usadili, nalili nám pivo a začali nosit na velkých mísách jídla – masa a různé druhy zeleniny. Nepočítal jsem je, ale určitě jich bývalo okolo deseti. Nabírali jsme si z nich, zpravidla jsme poznali kung-pao, kuřecí proužky udělané jako řízečky, samozřejmě rybu a vejce osmažená jakoby na sucho. Ostatní jsme hádali nebo přišel průvodce prozradil nám obsah. Plus kopec rýže a polévka. Každý si bral, co chtěl, některé mísy byly prázdné, na jiných jsme nechávali i dost velké zbytky. Prostě už jsme nemohli. Nepamatuji, že by si někdo posteskl, že má hlad.
Na WC v některých restauracích měli turecké šlapací záchody, údajně z hygienických důvodů. Nicméně u pánských pisoárů zpravidla příjemně čoudily zapálené vonné tyčinky.
Občas večer jsme si chodili kupovat do blízkých obchodů pití na navečer anebo na příští den. Pivo měli dobré, prý tam Němci nedávno postavili řadu pivovarů.
Po městech jsme jezdili v malém autobusu. Do Sužou jsme putovali asi 11 hodin nočním lůžkovým vlakem (bezvadně čistým a s papučemi pro každého). Odtud do Žou-žuangu a Šanghaje opět autobusem.

Bez komunistických symbolů



Všude o nás pečovali čínští průvodci, kteří mluvili anglicky a představili se nám anglickými jmény (měly blízko k jejich čínským): v Pekingu Duncan, od Sužou Jack. Duncan byl vynikající, všude se vyznal a uměl improvizovat, zato Jack často tápal, hodnotili jsme ho jako hodného moulu. Ptal jsem se Duncana, kde se naučil anglicky – odpověděl, že má dvouletou školu. Určitě s nezbytnými ideologickými a bezpečnostními kurzy.
Po celé cestě jsme nenarazili na žádný komunistický symbol. Nebyl ani na programu, ani průvodci o žádném nemluvili – jakoby politika byla něco vedlejšího. Asi přišli na to, že tyhle věci turisty nezajímají.
V hotelech-mrakodrapech, zřejmě postavených v posledních několika letech, nás oblažovaly služby západního typu. Ve vstupních halách vznosný mramor, v Šanghaji i obrovské akvárium se mnoha rybami. Přepych!
Pokoje v hotelech byly velké a příjemné, koupelny denně doplňované kartáčky na zuby a různými toaletními potřebami. Všude klimatizace, která se dala ovládat. Všude papuče na přezutí, které jsme si mohli vzít s sebou jako památku (a pro hosty do bytu). Všude televizory s 10–20 kanály, ale pouze v Pekingu se dala chytat CNN, vysílání z Hongkongu, na ostatních dvou místech čínská vládní CCTV v angličtině. Ale pro pobavení jsme si mohli pustit HBO v angličtině. Na pokojích byly k dispozici buď dvě půllitrové lahve s vodou, které jsme si brali ráno s sebou na cestu, nebo známá velká láhev, z níž se upouští teplá nebo studená voda. Věděli jsme, že pít vodu z vodovodu bychom neměli. Snídaně jsme si brali ze švédských stolů.
Měli jsme s sebou dolary, které jsme si vyměňovali za místní měnu juany.
(1 $ = 7.8 Ju, jinak také Ju = necelé 3 Kč.) Utratil jsem 140 $.

Mrakodrapy v Orientě



Čína zaujímá po Kanadě a Rusku největší plochu, proto je tam všechno velké a vzdálenosti obrovské. Někdy jsem měl pocit, že jsem v USA nebo v Rusku. „Eto rjadom“ – a šli jsme 20 minut.
Peking má asi 16 mln obyvatel, Šanghaj se blíží ke 20 mln, přičemž tam jezdí na 2 mln aut, „malé městečko“ Sužou obývá jenom asi 1 mln lidí.
Tahle země si vždycky vystačila sama. Říkala si „říše středu“ – to mělo signalizovat, že ostatní svět se otáčí okolo ní.
Všude dnes vyrůstají gigantické mrakodrapy – v tradiční zástavbě, která občas připomíná lepší Chánov, i na zelené louce. Hlavní třídy se podobají evropským a americkým – amerikanizace je tam vysoká. Staré ulice mají přízemní a jednopatrové domy, krámky a dílničky se napůl vysunují do ulice – je to Orient se vším všudy. Lidé, kteří neumí jinak než čínsky, na návštěvníky volají a nabízejí své zboží, většinou za nepatrné ceny.
V Šanghaji nám průvodkyně říkala: „Tady na tom ostrově byla ještě před 5-7 lety políčka rolníků.“ Teď jsme tam viděli nepřehledný les mrakodrapů.
Na okraji velkoměsta jsme se všimli mrakodrapů obytných. Od kanceláří a hotelů se lišily tím, že měly pod okny klimatizační aparatury. Byty údajně okolo 45 čtverečních metrů pro manžele a dítě – Číňané jsou skromní.

Největší náměstí světa



Počasí nám přálo. Teplota se pohybovala mezi 22–25 stupni, ani vedro, ani zima. Jenom na některých místech profukoval vítr, jako třeba v Pekingu. Zato v Šanghaji dopoledne pršelo, odpoledne se vyčasilo.
Navštívili jsme tradiční ukázky pro turisty.
Největší náměstí světa Náměstí nebeského klidu (Tien’an men) v Pekingu, kde Mao Ce tung vyhlásil 1. října 1949 příchod komunistů k moci a kde tanky v létě 1989 rozjezdily desítky a možná stovky demonstrantů. Na Bráně nebeského klidu, jíž se vchází do Zakázaného Města, visí několikametrový Maův portrét – připomínka, že bez ohledu na všechny „chyby“, které stály životy asi 77 mln lidí (kam se za ním hrabou Lenin, Stalin a Hitler!), je pořád uznávaným otcem-zakladatelem. Ostatně všechny války v letech 1900–1987 na celém světě zahubily „pouze“ 34 mln lidí.
Stejně jako v Moskvě leží Lenin v mauzoleu, i tady se ve zvláštním paláci klanějí Maovi. Tam jsme nešli, ani jsme o to nestáli.

V Zakázaném Městě



Do části Zakázaného Města, kde žil císař, se vchází z náměstí Tien’an men. Město je ohraničeno 10 metrů vysokou zdí, za níž směli jenom vyvolení. Následují další brány a mosty přes příkopy s vodou – prostřední určené pouze pro císaře, kterého nosili na nosítkách, vedlejší používali úředníci, vojáci a služebnictvo. Dokonalý kult panovníka.
Budovy jsou ze dřeva, zdobené bohatým vyřezáváním, různě pozlacené. Jsou červené, střechy žlutozlaté – to byla císařova barva, kterou nesměl nikdo jiný používat. Největším objektem je Sál nejvyšší harmonie s trůnem, na němž sedávali panovníci při korunovaci. Je to i největší dřevěná stavba na světě.
Okolo centra tohoto sídla jsou obytné části eunuchů, kteří byli sloužícími císařů, a konkubín. Samozřejmě vypadají skromněji.
Zakázané Město, kam vešli obyčejní lidé až po dobytí Pekingu Rudou armádou na podzim 1949, uchvacuje svou grandiózností, pompézností a nadutostí. Ovšem říkal jsem si: Čeští králové a římští císařové byli proti nim lidovými vládci.
V nepřístupných prostorách Zakázaného Města nalevo od vchodu panují dnešní komunističtí vládci. Litoval jsem, že nemohu porovnávat.
Peking leží na 40. rovnoběžně jako Neapol a Barcelona, v létě tam bývají úmorná vedra. Navíc tam vítr nosí prach z nedaleké pouště Gobi. Proto se císařové uchylovali do Letního paláce na břehu jezera Kunming, 40 kilometrů od metropole. Opět nádhera. A příjemně. Uprostřed jezera je několik ostrůvků, největší spojený s břehem mostem o 17 obloucích. My jsme přepluli lodí na druhou stranu, kde je podivuhodná loď z mramoru, která nemůže nikdy vyplout. Po prohrané druhé opiové válce uvolnil senát peníze na vybudování válečného loďstva, ale marnotratná císařovna Ci’xi je schlamstla na postavení téhle nesmyslné lodě, na níž potom pořádala velkolepé slavnosti. Kolonádu, dlouhou tři čtvrtě kilometru, opravovali, takže jsme se podél ní aspoň prošli.
Číňané věří na nebezpečné bůžky, kteří chodí po rovině a přímočaře. Aby se před nimi chránili, všechny vstupy dělali se čtvrt metr vysokým hrazením, které jsme bez obtíží překračovali, a mosty a můstky zase všelijak lomili. Tyhle pověry skloubili s buddhismem – stejně jako všude ve světě se náboženství musela vyrovnávat s místními tradicemi.

Přežívající patriarchát



Domy šlechticů a boháčů se stavěly podle jednoho principu. První největší místnost zpravidla patřila pánovi, za ní menší jeho ženám, případně třetí dcerám. Ženy žily odděleně od mužů. Císař či jiný velmožný pán chodili do harému kdykoliv se jim zachtělo, v případě, že zákonná manželka jim nepovila syna, povyšovali na skorozákonnou manželku některou z konkubín, která jim ho dala.
Dokonalý patriarchát, jehož pozůstatky možná na některých vesnicích dodnes přežívají. Spočívají i v tom, že dnes, kdy platí tvrdá vládní politika jediného dítěte (v případě narození druhého přestává rodina dostávat přídavky na potomky a má potíže s jejich umístěním do škol), někde čerstvě narozená děvčátka zabíjejí a čekají na syna.

Obrovská stavba k ničemu



Velká čínská zeď, 5 000 km dlouhá obranná bašta proti nájezdníkům ze severu. Nebyla nikdy použita, ale zůstává pomníkem stavitelského umění, připomínkou prozíravosti panovníků, kteří ji (s přestávkami) stavěli 2 000 let (znáte nějaký dnešní parlament, který by dokázal financovat cokoliv aspoň 100 let?), i hrobem tisíců dělníků, kteří při jejím budování zahynuly. Zajeli jsme se podívat do průsmyku Badaling, asi 60 km na sever od Pekingu, kde je ukázková část.
Vyšlapali jsme pár příkrých schodů a měli jsme toho dost. Musel jsem myslet na dělníky, kteří to stavěli, i na vojáky, kteří tudy v plné zbroji pobíhali. V němém údivu jsem zíral na okolní příkré kopce, přes které se tahle zeď, široká tak, že tam může projet povoz, vinula. Opravdu div světa.

Atrakce pro turisty



Palác u hrobky dynastie Ming, kde se předpokládají hroby, ale zatím není ani jediná otevřena, aby se to potvrdilo. Za tzv. kulturní revoluce, která z Maova pokynu likvidovala tradice, byla tato památka – stejně jako jiné – poničena, ale dnes ji obnovují. Myslím, že nejen kvůli turistům, ale především kvůli pěstování tisíciletých tradic „říše středu“ pro své občany.
Zahrady císařů a boháčů jsou všude rozlehlé. Vrcholem je Zahrada skromného politika v Sužou na 40 hektarech. V Sužou jsou vodní, původně jich bylo 198, dnes zůstalo jenom 60 a pouze do malé části smějí turisté. Vodní zahrady jsou protkané potůčky a jezírky, přes které vedou můstky, většinou klikaté (aby přes ně nemohli zlí bůžkové), všude gigantické neopracované balvany, které mají ledacos připomínat, a altány pro pána-majitele, pro ženy, atd. Mám pocit, že japonské zahrady jsou útulnější a příjemnější, tady ta velkolepost a mohutnost na mne padala.
V Sužou jsme se projeli rikšami. Rozesmátí mladíci s koly, za nimiž byla přimontována dvojkolka pro dva lidi, nás prováželi asi 20 minut po starém městě. Uměli to, neměl jsem pocit, že by je to namáhalo, byla to velká legrace.
Žoužuang jsou čínskými Benátkami. Ale jejich říčkami se plaví na lodičkách jenom turisté. Aspoň my jsme žádnou dopravu nákladů a obyvatel neviděli. Na jednu loďku nastoupí osm turistů a vzadu stojí lodník či lodnice (ano, i ženy!), který pádlem plavidlo pohání kupředu. Střetnutí s břehem či jiným člunem je bezbolestné, protože plavba je pomalá a čluny mají stěny chráněné gumami z pneumatik.

Gigantické komplexy



Všude se smí fotografovat. Jedinou výjimku představuje Buddha v Chrámu jadeitového Buddhy v Šanghaji. To nemuselo nikomu vadit – prodavači nabízeli soubory pohlednic.
Všechny tyhle památky jsou rozlehlé. Na Karlštejn člověk vystoupá za 10 minut – v Číně tuhle dobu taky potřebujete k bráně, ale vzápětí následuje budova další a za ní opět další. Je to komplex, který nemá viditelného konce – na rozdíl od našich objektů. Člověk chodí a chodí, klopýtá a klopýtá, a brzy je rád, když si někde může na chvilku sednout.
Kacířská myšlenka: Jak by se zlepšil život lidí, kdyby se všechny tyhle grandiózní nesmysly nestavěly, a prostředky se věnovaly na byty, školy a podobně? To žádné mocipány nenapadlo, protože potřebovali ukazovat lidu i sobě svou velikost. Námitka: Ale podobné chrámy a paláce stavěli i vládci ve staré Evropě? Jistě, ale nebyly tak rozsáhlé a vypadaly poněkud „lidštěji“.

Ukázkové dílny, ale primitivní



Před některými unikátními obchody pro cizince jsou ukázkové dílny, kde ty věcičky vyrábějí. Viděli jsme výrobu porcelánu, hedvábí a jadeitu. Žasl jsem nad primitivností metod a hlavně nad naprostým nedostatkem ochrany dělníků. Pracovali bez roušek, takže vdechovali jedovaté výpary, a bez rukavic, takže ponořovali do vody holé ruce. Jestliže tohle se předvádí cizincům, jaké strašné poměry musí panovat v továrnách, kam nechodí!
Tahle nedostatečná ochrana je jedním ze zdrojů láce čínských výrobků ve světě. Kolik by asi stály, kdyby se tam zavedly západní předpisy?

Mračna mrakodrapů



Šanghaj, obchodní a průmyslové středisko státu, leží na břehu řeky Huangpu asi 40 kilometrů od Východočínského moře. Takové mračno mrakodrapů jsem nikde jinde neviděl – kam se hrabe New York, Chicago, San Francisko. Tady jich jsou stovky vedle sebe. A další se staví, do roku 2008, kdy má být v Pekingu olympiáda, tam vyroste i nejvyšší mrakodrap světa.
Průvodkyně nás upozorňovala na šíleně rychlou výstavbu: „Na protějším ostrově byla před 5–8 lety ještě pole. Dneska tam vidíte mrakodrapy.“
Hlavní třída Nanjing Lu si nezadá s výkladními skříněmi New Yorku, Londýna a Paříže. Obchody, banky, rychlá občerstvení – všechno amerikanizované a plné neonů až oči přecházejí. Údajně se tam nakupuje levněji, než ve značkových buticích v Evropě – to jsme nezkoušeli.
Večer nás odvezli na nábřeží a hodinu jsme se plavili po řece Huangpu. Všechny mrakodrapy podél ní zářily mnoha barvami, jak se rozsvěcovaly a zhasínaly reklamy. Míjeli jsme se s dalšími rozzářenými výletními plavidly a divili se, že uprostřed řeky smějí být zakotvené shluky neosvětlených nákladních lodí. Zřejmě drobné vybočení z bezpečnosti, které nikomu nevadí – dokud se nestane katastrofa, která postihne zahraniční turisty.

Dopravní maglajz



V Pekingu a Šanghaji jezdí množství aut, většinou dovážených z Japonska anebo německých či japonských vyráběných v licenci v Číně. Řidiči se v tom zmatku pohybují bezvadně, neviděli jsme jedinou drobnou havárii. Kromě toho se v Pekingu posunují miliony lidí na kolech, od Šučou po Šanghaj se přidávají i mopedy. Nejlacinější moped přijde na 2 000 Ju, přičemž průměrný plat státního zaměstnance – úředníka, učitele, vojáka, hasiče, atd. – je okolo 3 000 Ju.
Některá auta, kola a mopedy jezdí i na červenou – marně jsme si lámali hlavy nad existencí nějakých předpisů. Poslední večer v Šanghaji jsem seděl přes půl hodiny u okna, pode mnou křižovatka ulic o šesti proudech a se marně pokoušel přijít na kloub, podle jakých pravidel se řídí.
Mimochodem, penze státních zaměstnanců jsou 90 % jejich platu. Rolníci by teď měli dostávat důchod 500 Ju měsíčně.

Starobylost pro cizince



Část dne jsme strávili v šanghajském Čínském Městě. To je spleť uliček a pasáží starých 400 let s malými obchůdky a kavárničkami, které se orientovaly na turisty. Za Mostem devíti zatáček (tolik zalomenin proti zlým duchům) je světoznámá čajovna, kam kdysi pozvali i britskou královnu. Už jsem měl málo peněz, radši jsem prasynovci Radkovi koupil nádherného čínského draka, aby ho mohl na podzim pouštět.
Tzv. obyčejné lidi jsme moc neviděli, natož abychom s nimi mluvili.
V krámcích a dílničkách ve starých ulicích, jimiž jsme procházeli, nebyli představitelé stamilionů řadových Číňanů, nýbrž lidé, kteří se svým způsobem pozvedli. Zčásti byli zařízeni na turisty, takže nám nabízeli pohlednice, brožury, nealko i pivo, různé drobnosti. Spíš ty nabídky od svých stánků vykřikovali, nebyli agresivní. Někteří tam vařili různé pochutiny, všimln jsem si Číňanů, kteří si tam kupovali k snídani nudle, masové kuličky, teplou zeleninu. My jsme nic nekoštovali, věděli jsme, že by to našim útrobám nezvyklým těmto potravinám a této pouliční hygieně náramně vadilo.

Agresivní šizuňkové



Agresivní byli pouliční prodavači okolo turistických atrakcí. V houfech se na nás vrhali a nabízeli všechno možné. Anglicky neuměli, jenom některá čísla, za něž nabízeli své věci, často ukazovali na prstech. V kamenných obchodech si zase vypomáhali kalkulačkou, na kterou vyťukali cenu.
Od průvodkyně jsme věděli, že s nimi musíme smlouvat – vždycky slevili. Soubor pohlednic přišel na 5–10 Ju, barevná brožura ve vynikající tiskařské kvalitě na 20 Ju, pití na 3–5 Ju.
Ovšem jsou to taky šizuňkové. Koupil jsem od jednoho mladíka brožuru o Zakázaném Městě. Nabízel mně ještě o Velké zdi, ale já odcházel. Nakonec přidal ještě soubor pohlednic náměstí Tien’an men, to všechno za pouhých 20 Ju. Takové nabídce jsem nemohl odolat. Jenže jsem neměl drobné, dal jsem mu papírovou 100 Ju – vrátil mi zpátky, ukazoval, že to jsou bankovky 10, 20, 50 a já je bez podívání strčil do kapsy. Později jsem zjistil, že 20 a 50 jsou běloruské ruble.
Mezi hejny prodavačů se proplétají žebráci. Buď pokorně prosí anebo procházejí s plechovkou, v níž mají pár mincí, se kterou pohazují a tím zvukem na sebe upozorňují. Neviděl jsem, že by jim něco dával. Cítil jsem se zahanben, utíkal jsem před nimi. I když jsem občas měl pár mincí, které bych jim mohl dát, bál jsem se, jak by se zachovali ostatní neobdarovaní. Nejhorší byli v Zakázaném Městě mrzáčci – jeden buď s amputovanými končetinami nebo s dědičnou vadou, který se pohyboval na dřevěném vozíku, další zase vypadal jako napůl spálený ohněm. Policisté, kteří procházeli okolo, se jich nevšímali.
Údajně tam chybí jakékoliv státní pojištění. O Škromachově „sociální síti“ ani nemluvě.
Ostatně, teď si uvědomuji, že jsme tam nikde nezahlédli tlouštíky. Přitom tlusté lidi považují za šťastné – takový byl i Buddha.

Počítejte s úplatky!



V pokynech pro účastníky od cestovky se připomínalo, že průvodkyně bude vybírat menší obnos na úplatky. Každý jsme jí dali 20 $, potom nám říkala, jak je rozděluje. Korupce panuje v Číně odedávna, dodnes se s ní na mnoha místech počítá – ale vysoký funkcionáře za to popravují. Tahle nemravnost zůstává součástí ekonomiky. Šéfové čínských cestovních agentur dávají zaměstnancům nízké platy, protože vědí, že dostanou příspěvky od svých zahraničních klientů, dokonce existují přesné taxi za odpracované dny či vykonané úkony.

Internetová generace



Číňané chodí normálně oblečeni, Maovy mundůry dávno odložili. Na velkoměstských ulicích se producírují mladí manažeři v tradičních uniformách jako všude ve světě – v tmavých oblecích s kravatou, ženy v kostýmech. Mládež hýří všemi módami jako u nás a kdekoliv jinde, dívky zkoušejí i odvážnější dekolty.
V Šanghaji na ulici nás oslovila dvě mladá děvčata, která brebentila dokonalou angličtinou. Byla z umělecké školy a zvala nás na výstavu svých děl. Průvodkyně, se kterou jsem šel z internetu, je laskavým způsobem odmítla – máme schůzku s lidmi z naší skupiny. Potom mně vysvětlovala, že tuhle mládež zná. Nejednou ji zastavila a když zašla na výstavu, nutila ji, aby si něco koupila. Jenom s obtížemi odmítala. Ovšem pro mladé Číňany se taková seznamování stávají okny do světa.
Internetovou kavárnu jsme našli v Šanghaji po menším pátrání. Ve velké místnosti plné počítačů seděli většinou mladí lidé. Když jsme se vykázali pasy, dali nám kartičky na spuštění a potom nás jeden mládenec odvedl k volným strojům. Hodina u počítače stála 3 Ju – lacinější než v našich hotelech. Když jsme odcházeli, koupil jsem si láhev nealko za 3 Ju – tam je všechno za babku.

Módou návrat k buddhismu



Po smrti Mao Ce tunga a nástupu reformátora Teng Siao-pchinga v roce 1977 se Čína začala otevírat světu a umožnila nástup kapitalismu. Komunistická strana současně umožnila návrat náboženství – stejně jako v Rusku po pádu komunismu. Měl jsem dojem, že buddhismus se stal módním trendem, který dává mládeži duševní náplň místo komunistických myšlenek, jež odmítá.
V Chrámu jadeitového Buddhy v Šanghaji jsme zažili, jak se tam studenti chodí modlit před zkouškami. Průvodkyně podotkla, že je to zcela normální.

Lidé nejsou šťastni



Komunistická Čína stojí na civilizaci staré 5 000 let, která vyznává kruté zvyky a pravidla (je nás dost, tak co!) a neobejde se bez obrovské nádhery vládců a boháčů (s chutí mlaskají a tím dávají najevo svou povýšenost). Nahlédli jsme do společnosti s obrovskými (podle klasika Marxe) třídními rozdíly, jaké nemají v Evropě obdoby, možná tady byly před půl tisíciletím.
V roce 1991 si povzdechl Čchien Süe-sen, zakladatel moderního čínského raketového a kosmického programu, ke svému americkému příteli: „Dali jsme Číně hodně. Lidé mají dost jídla. Pracují a je vidět pokrok. Jenže, Franku, oni nejsou šťastni.“ Platí to i dneska? Na to jsem nenašel odpověď. Obávám se však, že se situace příliš nezměnila. A předpovídat nějaké politické změny se nikdo neodváží. Ostatně – jak by asi světem otřáslo zhroucení či oslabení ústřední pekingské moci? Nenastoupily by tam odstředivé tendence podobné těm, které vedly k rozpadu Sovětského svazu?

Letadlo plné studentů



Když jsme letěli z Londýna do Číny, bylo letadlo poloprázdné, takže jsme se ke spánku rozložili na třech křeslech. Nazpátek ze Šanghaje do Londýna bylo plné mladých Číňanů, zřejmě studentů britských a jiných univerzit. I to dokládá obrovskou změnu, na níž Čínu naorientoval Teng Siao-pching.


Alarmující čísla z týdeníku Economist z října 2004:



Čína vyrábí dvě třetiny xeroxů, přes polovinu digitálních kamer a přes 40 % stolních počítačů. Po USA a Německu je třetím největším exportérem světa a největším příjemcem přímých zahraničních investic. Čínská ekonomika se v posledních 15 letech nečekaně zapojila do ekonomiky světové, prudce roste, drží ostatní svět a svou gigantičností vyvažuje všechny výkyvy, které mohly způsobit teroristické útoky v poslední době.
Na 200 milionů Číňanů na venkově čeká, až budou moci nastoupit do průmyslu jako velmi levné pracovní síly – to se stane do 20–25 let. Průmysloví dělníci dnes vydělávají půl dolaru za den. Ale v roce 2020 bude mít 100 milionů čínských rodin příjem jako průměrná západoevropská rodina. Za 50 let dosáhne každý Číňan polovičního příjmu na hlavu dnešního Američana.
Na téhle cestě do 21. století s sebou Čína nese zátěž korupce, byrokracie, plýtvání energií, neprůhledného financování, neexistence právního státu a dalších neřestí. Bude i tyhle věci exportovat do světa?

Udělal jsem si tyhle závěry:


Za prvé: Evropa přestala být v posledních 15 letech pupkem světa.


Za druhé: 21. století se odehraje v Pacifiku, kde spolu budou soupeřit ekonomiky Číny a USA.


Za třetí: Pro české děti se stane za 50 let hitem učit se čínsky místo anglicky.



15.9.2006

Jedna Čechoameričanka – 17.9.2006 – ze zájezdu do Číny v 2005:



Bylo to šíleně zajímavé, ta Čína. Koukali jsme jak jeleni. Země budoucnosti! Člověk by to měl vidět. Bylo to – těžko popsat. Fascinující. Smog k nedýchání, Peking pod filtrem žlutavého oparu, přecházení ulic vyžadující distinktní sebevražedné sklony, bicyklisti mezi proudy a proudy aut – žádné helmy, žádná světla, děti na nosiči, v dešti, všichni najíždějí do všech. Při jízdách taxíky jsem se pravidelně rozpomínala na dětské modlitbičky o Andělíčku mém strážníčku, a to nekecám.
Všichni mají mobilní telefony, i když sedí ve svém hutongu (takové klasicky čínské obydlí – uličky a uličky příbytků ve dvorečcích, žádná kanalizace, žádná tekoucí voda, na konci každé ulice veřejný hajzlík, z něhož se táhne příšerný smrad celým sousedstvím) na bobku a v plastikovém lavorku si přepírají spodky. Všichni chrchlají a plivou, kde se jim zalíbí (kupříkladu v obchoďáku mezi cibulemi a svetry mi jeden postarší Číňan přilepil henara doslova mezi špičky bot). I když pravdou je, že (údajně) v metru vždy mezi stanicemi pouštějí lidu pedagogické přednášky o tom, jak šťastní Číňané neflusou na veřejnosti.

Když jsme se naučili rozeznat jména stanic od ostatních čínských zvuků, bylo zjevné, že říkají mnohem, mnohem víc než ta jména stanic. A tak jsme se na to zeptali jednoho Brita, co tam žije už dvacet let a který nás provázel po té "divoké" Zdi. To byste si užili, to byla nádhera! I když nesmírně fyzicky náročné a pravděpodobně neskutečně nebezpečné. Západní standardy o bezpečnosti prostě neexistují. Jinak, ano, ty "domečky" jsou strážní věže, ale jak se tam dostávali? Císař pán navelel a oni tam prostě žili celé životy. Dnešní vesničané podél zdi jsou v podstatě potomci generací vojáků, kteří to tam střežili.

Pořád se mi v hlavě honí "momentky" odtamtud: Pohled z nádherného buddhistického kláštera v horách za Pekingem.na řady a řady komínů neúprosně zvracejících žlutavý kouř, táhnoucí se do pekingských dálav. Hodinky okopírované od západních značek. Petr ztratil svoje obyčejné hodinky a musel tudíž zakoupit na trhu za tři dolary. Zboží absolutně jakékoliv provenience, okopírováno a prodáno za zlomek procenta západních cen. Dobrodružné cesty za jídlem – nikdo nemluví anglicky, jídelníčky zásadně jen čínské – časem přijdeš na to, že je nejlépe se rozhlédnout kolem a ukázat prstem na to, co jedí lidé u okolních stolů, aby vám náhodou nepřinesli něco, co se na vás bude vyčítavě koukat zpátky z talíře. Lidi sedící před svými krámky hluboko do noci, trpělivě čekající na zákazníky. Pětihvězdičkový hotel, v němž jsme bydleli, s pokoji většími než, v čem bydlí rozvětvené rodiny.

Údajně chtějí čínské úřady všechny "nešvary", jako plivání, čurání na veřejnosti, hutongy, smrad, atd. vymýtit do olympiády. Hutongy úspěšně vymycují už teď – celé bloky bourají buldozery, a místo toho stavějí míle a míle úděsných železobetonových králíkáren, takové megamega Proseky, kde budou všichni šťastně budovat Kapitalistický Komunismus s čínskou tváří (oni to zapomněli přejmenovat). Nejvýmluvnější byly vstupenky do Zakázaného Města : na nich fotografie růžolících čínských pionýrů šťastně třímajících Nestle čokoládové mléko s rudým transparentem Nestle na horním okraji lístku. My řvali smíchy, prostě Hrabal, nebo tak.

15.9.2006
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks