Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

22.07.2006 Oteplování přichází – nikoliv vinou člověka

„Ano, s tím naprosto souhlasím,“ řekl dr. George Kukla, když se podíval na několik novinových výstřižků z poslední doby, ve kterých se psalo o tom, že nadcházející oteplování Země se zrychluje. „Ale člověk na to má pramalý vliv, tady působí zákonitosti oběhu planet kolem Slunce, jejichž působení na klima ještě plně nerozumíme. Ovšem co většina z nás těžko chápe, to je, že zvyšování průměrné teploty zeměkoule provází nárůst polárního zalednění, nikoliv jeho rozpad. Hlásí se doba ledová, třebaže je ještě daleko.“

Spousta modelů, ale žádný spolehlivý



Během posledních sto let se poměrně výrazně zvýšila teplota zemského povrchu – skoro o 2 stupně. Většina ekologů tvrdí, že to zavinil člověk – vzrůst průmyslu a dopravy, které atmosféru obohacují skleníkovými plyny. Kukla to odmítá: „Určitý vliv skleníkové plyny určitě mají, ale jestli skutečně odpovídají za zvyšování teploty, to jsou nepodložené dohady. Lidé přehlížejí, že klíčový vliv na naše klima má Slunce, příliv a distribuce jeho energie – a to rozhoduje.“
Martin Scheffer z univerzity v nizozemském Wageningenu dokonce odhadl, že do konce 21. století by se mohly průměrné teploty zvýšit možná až o 7,7 stupně. „To je nesmysl,“ protestuje Kukla. „Takové zvýšení je nerealistické. Dnes existují desítky matematických modelů, které se snaží odhadnout budoucí vývoj klimatu. Každý je jiný, ale žádný nepočítá se současnými změnami oběhu Země okolo Slunce. Tyto změny, byť pomalé, soustřeďují přívod slunečního tepla do tropů na úkor polárních oblastí. Tato tendence vede nejen k výraznému oteplení moří, které zabírají skoro polovinu zemského povrchu, ale také k výraznému vzestupu tepelného rozdílu mezi oceány a póly. A ten pohání nejen roční běh počasí, ale i dlouhodobé přírodní cykly klimatu.
Podle většiny modelů, které studují vliv skleníkových plynů, se mají ohřívat polární oblasti, zatímco okolo rovníku a v tropech se má dít pramálo – my naopak v poválečné době vidíme opak. Ten byl v posledních 30 letech poněkud zamaskován teplou fází takzvané Arktické oscilace.“
Dnes je průměrná teplota Země 15 stupňů. „Výzkumy naznačují, že na počátku současné doby meziledové neboli interglaciálu byla nižší a oceány chladnější,“ pokračuje Kukla. „Naopak výpočty přesvědčivě ukazují, že musela být vyšší a oceány teplejší na počátku doby ledové, tedy glaciálu. Když začaly před 115 tisíci lety růst ledovce, mohla být průměrná teplota Země kolem 17 stupňů.“

Jev známý půldruhého století



Kukla patří mezi ty americké klimatology, kteří při slyšeních v kongresových výborech USA poukazovali na to, že lidská činnost má na oteplování planety pramalý vliv. Tím přispěli k rozhodnutí americké vlády nepřipojit se ke Kjotskému protokolu. V něm se členské státy zavázaly k drastickému a nákladnému snižování koncentrace oxidu uhličitého vypouštěného průmyslem do atmosféry. Vychází se z domněnky, že právě tento plyn způsobuje nynější oteplování.
„Vliv lidské činnosti na klima nikdo přesně nezná. Jistě není zanedbatelný. Ovšem na oteplování a ochlazování Země hlavně působí příroda, přesněji řečeno změny dráhy naší planety okolo Slunce. To víme už půldruhého století. O nejdůkladnější propočtení tohoto vlivu se zasloužil v první polovině 20. století srbský geofyzik Milutin Milankovič, proto se mluví o Milankovičově mechanismu.“

Cyklus dlouhý až 400 tisíc let



Země neobíhá okolo Slunce po ideální kružnici, to ví každý, spíše po elipse. Bodu, kdy je Slunci nejblíž, říkáme perihélium čili přísluní a nyní bývá první týden v lednu. V té době bývá sluneční paprsek nejsilnější. O půl roku později, v aféliu, je Země od Slunce nejdál, a proto je paprsek nejslabší.
„Za 2 tisíce let bude perihélium v únoru a za 4,5 tisícletí v březnu,“ upozorňuje Kukla. „Země obíhá kolem Slunce rychleji, když je k němu blíž, takže takzvaný astronomický měsíc je kratší. Například když je sluneční paprsek v květnu teplejší, bývá astronomický květen, definovaný výškou poledního Slunce nad obzorem, kratší. Vzdálenost Země od Slunce v perihéliu kolísá v cyklech dlouhých kolem 95 tisíc a 400 tisíc let.“
Musíme rovněž počítat s vlivem sklonu roviny dráhy Země kolem Slunce čili ekliptiky. „Tento sklon kolísá od 22. do 24. stupňů v cyklu dlouhém zhruba 41 tisíc let. To má na stav klimatu největší vliv. Při nízké ekliptice okolo 22 stupňů se energie ze Slunce koncentruje v tropech na úkor obou pólů. Tropické oceány se ohřívají, póly chladnou a ledovce narůstají. Průměrná teplota zemského povrchu zpočátku roste. Teprve když polární ledovce pomalu přetečou na okolní pevniny, oteplování se zastaví. A při ekliptice okolo 24 stupňů probíhají procesy opačné.
Ovšem musím zdůraznit, že roční bilance energie, kterou Země dostává, se při změnách postavení Země nemění. Zůstává stejná, mění se jenom její rozložení mezi jednotlivé zeměpisné šířky a sezóny roku.“

Náboženství základem Kjótkého protokolu



Odborníci, kteří se zabývají klimatem, se rozdělují do dvou skupin. Takzvaní skeptici ukazují, že současné změny jsou projevem krátkodobého přirozeného kolísání klimatu, které člověk ovlivnil jenom málo. Avšak většina vědců se přiklání k názoru, že průmysl je hlavní, ne-li výhradní příčinou globálního oteplování.
A to je podle Kukly chyba: „Z některých zastánců se stali fanatici, pro něž se tento názor stal skoro náboženstvím. Vždyť to nikdo nezměřil! Patří k nim někteří lidé Mezivládního panelu klimatických změn, zkráceně IPCC, který založily OSN a Světová meteorologická organizace. Tyto organizace stojí za takzvaným Kjótským protokolem, podepsaným řadou států, které se zavázaly redukovat vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry. Avšak některé signatářské státy, jako třeba Velká Británie, přestávají závazky, ke kterým se zavázaly, plnit. Kdyby je měly důsledně dodržovat, poškozovaly by vlastní ekonomiku a snižovaly by podstatně životní úroveň obyvatelstva.“
Ostatně Američané, Australané a někteří další měli tyto obavy už zpočátku, a proto se k ničemu nezavázali.

Ohřívají se tropy, nikoliv póly



Dnes se ohřívají oblasti okolo rovníku mezi 30. stupněm severní a 30. stupněm jižní šířky, tedy na polovině zeměkoule. Naproti tomu teploty v Grónsku a v Antarktidě i v ostatních částech Země nad 60. rovnoběžkou, které představují pouze asi 14 procent plochy, se mění relativně málo.
„To znamená, že tropy přebíjejí polární oblasti,“ pokračuje Kukla. „A způsobuje to Slunce, přesněji postavení Země vůči němu. Když už je na rovníku vyšší teplota, tak k její stabilitě přispívá mimo jiné skutečnost, že je tam většinou moře. Přitom se nad tropy vytvářejí oblaka vodních par, která putují do polárních oblastí, tam se srážejí a přeměňují v led.“
Avšak my často slyšíme zprávy o tom, jak se od Antarktidy utrhávají obrovské ledovce. „To však není nic nového. Jenže dřív jsme neměli družice, a proto jsme se o tom většinou nedozvěděli. I pro to máme prozaické vysvětlení. Led narůstá do výšky jak v centru Antarktidy, tak Grónska, a pomalu odtéká na pobřeží, kde puká a vytváří plovoucí ledovce. Ovšem výpočty ledové bilance uveřejněné loni a letos si odporují. Podle jedněch se objem ledu zmenšuje, podle druhých ho přibývá. Tak či onak, dnešní vliv ledovců na oceány je pramalý. Hladina Světového oceánu se zvedá pomalounku – několik centimetrů za sto let. Z převážné části to způsobuje tepelné rozpínání vody, nikoliv tání ledovců.“

„Ježíšek“ ohlašuje změnu



Významnou roli ve změnách světového klimatu hraje moře v tropech.
Před dávnými lety vypozorovali jihoameričtí rybáři, že studený oceánský Peruánský proud se občas mimořádně otepluje. A protože se to stává okolo Vánoc, nazvali tento úkaz El Niňo (Ježíšek). O několik let později nastává pravý opak – zesilování pasátových větrů a větší ochlazení studeného Peruánského proudu, což vědci označili za La Niňa (Holčička).
„El Niňo přináší výrazné celosvětové oteplení, kdežto La Niňa naopak ochlazení. Tyto jevy, které působí na pobřeží Jižní Ameriky každých zhruba 5–8 let, známe nejméně půldruhého století. Je zajímavé, že v letech 1950–1975 často přicházely studené proudy La Niňa, které vyvolávaly ochlazení skoro o půl stupně. Od té doby se La Niňa skoro neobjevuje, zato máme silné El Niňo. Nejsilněji jsme toto oteplení zaznamenali v zimě 2001–2002. Oba jevy silně ovlivňují nejen průměrnou teplotu zeměkoule, ale i mnohé lokální klimatické změny, například monzuny v Indii. A příčiny El Niňo a La Niňa? Vzájemné ovlivňování atmosféry a oceánu v oblasti tropického Pacifiku, opět nepochybně vlivem sluneční činnosti.
Jev El Niňo nyní předpovídají poměrně spolehlivě na několik let dopředu Amy Clement, Mike Cane a Rich Seager z Kolumbijské univerzity. Jejich model, vyzkoušený na minulých 150 tisíci letech, ukazuje, že doby ledové začaly prudkým zvýšením množství El Niňo a snížením četnosti La Niňa. S velkou pravděpodobností se tedy teplota Země na počátku glaciálů výrazně zvýšila.“

Na cestě k nové době ledové



Jsme svědky dočasného globálního oteplování a růstu ledovců, přitom však začíná doba ledová.
„Ano, je to tak, ale všechno probíhá v obrovských obdobích. Před 115 tisíci lety bylo postavení Země vůči Slunci přibližně stejné jako dnes,“ vysvětluje dr. Kukla. „Avšak astronomické výchylky v oběhu Země okolo Slunce jsou dnes víc než dvakrát slabší, než na počátku minulé doby ledové. Vzrůstá množství oxidu uhličitého v atmosféře, a to výrazněji ovlivní další vývoj klimatu. Přesto musíme počítat s tím, že dříve či později povede narůstání ledu v Grónsku a v Antarktidě k poklesu hladiny Světového oceánu. Před 20–30 tisíci lety byla nižší o 120 metrů – tolik vody spotřebovaly ledovce. Takový pokles je v příštích 100 tisících letech těžko myslitelný. Teď moře ještě neklesají, pořád slabě stoupají. Klimatické modely ukazují, že když se zvýší koncentrace oxidu uhličitého na dvojnásobek, oteplí se planeta o 2–3 stupně, ale současně se zvýší zasněžení a zalednění obou pólů, zvláště jižního.“
Kdy by mohla tahle mrazivá doba přijít? „To bychom museli určit, jaký bod považovat za začátek,“ uzavírá dr. Kukla. „Řekněme, že si za začátek zvolíme nepochybný a dlouhodobý pokles mořské hladiny. Ale těžko říct, kdy nastane. Nicméně víme, že přirozený vrchol příští doby ledové má přijít za 80–90 tisíc let. Jak jeho průběh ovlivní člověk, to si nikdo netroufá předpovědět. A na kolik stupňů klesne teplota? Ani to nejde předpovídat. Když byla poslední doba ledová na svém vrcholu, sužovala Zemi průměrná teplota 4–5 stupňů. Tak hluboce příště sotva klesne. Astronomické propočty ukazují, že i bez vlivu naší civilizace bude nadcházející doba ledová mnohem mírnější, než ta poslední. A opět – nějaká čísla vám nikdo neřekne. To by bylo velké hádání i pro vědce.“


Fakta


Glaciální cyklus je základní jednotkou klimatu, který trvá 80–120 tisíc let. Skládá se ze tří částí: z interglaciálu čili doby meziledové, z časného glaciálu a z plného glaciálu, což je nejhlubší doba ledová. Interglaciály trvají 10–15 tisíc let, časné glaciály 40–50 let, plné glaciály 30–60 tisíc let. A pak existuje ještě cyklus delší, okolo 400 tisíc let. Všechny jsou závislé na postavení Země vůči Slunci v prostoru. Tyto informace si vědci odvodili z analýz korálových útesů, vrtů v polárních oblastech a v mořích.

Dr. George J. (Jiří) Kukla (1930) studoval geologii nerostných surovin na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Pracoval v Nerudném průmyslu, na Kubě, na Cejloně a v Argentině. Po epizodě v Archeologickém ústavu Čs. akademie věd přešel do Geologického ústavu ČSAV, kde zkoumal spraše a jejich význam pro klimatologii. Jako světově uznávaného klimatologa ho pozvali v roce 1971 na Kolumbijskou univerzitu v USA, kde působí dodnes na Lamont-Doherty Earth Observatory. Manželka pracuje jako psychiatrička. Dcera a syn mají děti, takže je dědečkem. Na observatoři vedl a dodnes vede řadu výzkumných úkolů. Nyní chystá jeden z hlavních referátů o globálním oteplování pro konferenci NASA o klimatu.

Vyšlo v MFD 22. 7. 2006
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks