Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

19.08.2011 „Mr. Comet“ je dnes Zdeněk Sekanina

Dr. Zdeněk Sekanina je astronom, který se specializoval na studium komet. V létě 1968, kdy byl na stáži v Belgii, se s manželkou rozhodli, že na Západě zůstanou. Napsal profesoru Whippleovi, řediteli proslulé Smithsonianské observatoře v Cambridge na severovýchodě USA, jestli by pro něj nenašel místo. Stručná odpověď zněla: „Přijeďte. Něco pro vás najdeme.“

Tři slavní


Ve druhé polovině padesátých let chodili na přednášky z astronomie na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze tři studenti: Jiří Grygar, Luboš Kohoutek a Zdeněk Sekanina. Malý počet budoucích astronomů nebyl nijak výjimečný – republika jich tolik nepotřebovala.
Výjimečné je něco jiného – všichni tři se proslavili. Sovětská okupace v létě 1968 je rozdělila. Grygar, který tehdy pracoval v Kanadě, se k údivu mnoha svých kolegů vrátil. Díky televiznímu seriálu Okna vesmíru dokořán se stal nejpopulárnějším vědcem v Československu. Kohoutek objevil v březnu 1973 novou kometu už tři čtvrtě roku před jejím průchodem přísluním, takže se na ni pozorovatelé mohli důkladně připravit. Nalezení komety, která dostala jeho jméno, nakonec komunisty přinutilo, aby Kohoutkovi, který žil v Hamburku se svou německou ženou ilegálně, vystavili vystěhovalecký pas, a tím zabránili ostudě, že slavnou kometu objevil bezdomovec.

Desetiletý členem Astronomické společnosti


Zdeněk Sekanina se narodil 12. června 1936 v Mladé Boleslavi. Matka byla učitelkou, otec byl soukromý architekt. Po válce vstoupili oba do národně socialistické strany, která byla největším oponentem komunistů. Když komunisté zavedli po únoru 1948 diktaturu, otcův podnik znárodnili.
Ke svému úžasu syna i úžasu rodičů se Zdeněk dostal v roce 1951 do gymnázia, byť pocházel z „buržoazní rodiny“. „Důvod téhle změny jsem se nedověděl, ani jsem se po něm nepídil,“ vzpomíná.
O prázdninách jezdil Zdeněk k příbuzným do Prahy. Zlákala ho hvězdárna na Petříně. Chodil tam každý den, navštěvoval všechny přednášky, četl příručky, učil se pozorovat. Nakonec se stal demonstrátorem. Mohl tedy nevědomé návštěvníky provázet po hvězdárně a poučovat je o tajemstvích vesmíru.
Zvídaného chlapce si všiml vedoucí hvězdárny František Kadavý. Tento dobrodinec všech amatérských hvězdářů dokonce tomuto desetiletému klukovi vymohl, že ho v roce 1946 vzala za člena Česká astronomická společnost. Bylo to sice ilegální, ale nikomu to nevadilo.

Docentovy chyby si včas opravil


Po maturitě začal studovat matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. „Když jsme chodili na fakultu, Zdeněk jednoznačně vynikal v matematice,“ říká Grygar. „Nebeskou mechaniku nám přednášel docent Vincenc Nechvíle. Myšlenky, s nimiž nás seznamoval, byly zajímavé, ale postupy, jimiž je dokazoval, byly chaotické. Jednou se přihlásil Zdeněk: »Pane docente, spočítal jsem dráhu té nové komety podle metody, kterou jste nás minulý týden učil.‘ Nechvíle se vyděsil: ,Ale, pane kolego, já jsem při jejím odvozování udělal spoustu chyb.‘ Zdeňka to nevyvedlo z míry: ,Já vím, pane docente, já jsem si je nejprve opravil.‘ Tahle příhoda Sekaninu dobře charakterizuje – je vynikající teoretik.“
V roce 1959, kdy Sekanina a jeho dva kamarádi v červenci promovali, otiskl první vědeckou studii v Bulletinu čs. Astronomických ústavů.
Profesoři by si rádi nechali Sekaninu na fakultě jako aspiranta. Avšak pracovnice kádrového oddělení nesouhlasila: „Toho vezmete jenom přes mou mrtvolu.“ Dostal umístěnku – tedy úřední příkaz – nastoupit jako učitel na střední škole ve Stodůlkách na okraji Prahy. Přesto vytrvale hledal místo v oboru. Nakonec byl rád, když mu ředitel hvězdárny na Petříně Kadavý nabídl podřadnou funkci počtáře. Nic jiného mu nezbývalo – ale zůstal mezi astronomy. Ani skutečnost, že jeho nadřízenými budou dva maturanti s honosným titulem „vědecký pracovník“, mu nevadila.

Aspirantská práce v angličtině


Vedle rutinních počtářských prací se doktor Sekanina zabýval skutečnou vědou. Během sedmi let publikoval dalších 25 vědeckých studií.
Zatímco běžně předkládali aspiranti o titul kandidáta věd po 3–4 letech studie v rozsahu 200 stránek v češtině, Sekanina ji napsal za jediný rok, měla 563 stran a byla v angličtině. Kdo se má tak obsáhlou a náročnou studií prokousávat?
Závažné připomínky k jejímu obsahu nikdo ze členů oponentní komise neměl. Jenom známý geofyzik, akademik Alois Zátopek, se zeptal: „A proč jste ji sepsal anglicky?“ Sekanina odpověděl sebevědomě: „Protože jsem do ní zahrnul většinu prací, které už jsem anglicky publikoval. Musel bych je překládat do češtiny.“
Teprve po odchodu sekernické kádrovačky mohl v lednu 1966 nastoupit do fakultního Centra numerické matematiky. A v dubnu se oženil – vzal si dívku, kterou poznal v planetáriu.

Pozvánka od slavného specialisty


Sekanina se v oblasti výzkumu komet rychle stal autoritou. Není divu, že začal dostávat nabídky na stáže v zahraničí. A protože začínala politická obleva, mohl je využít. Od dubna 1968 pracoval v lutyšském Ústavu astrofyziky.
Ve středu ráno 21. srpna vpadl k Sekaninovi maďarský kolega: „Přijeli k vám Rusové na tancích!“ Čech nevěřil: „To není možné!“ A pokračoval dál v práci.
V poledne zamířil ke kamarádovi na oběd: „Ty víš něco o tom, že k nám vpadli Rusové?“ Ani kolega nevěděl: „Podíváme se na televizi.“ Televize vysílala reportáže z Československa – všude viděli sovětské tanky.
Manželé Zdeněk a Jana Sekaninovi se rozhodli, že se nevrátí. „Sovětská invaze byla pro mne a pro mou paní šokem, takže jsme se rozhodli zůstat na Západě takřka okamžitě. Vybavily se mi všechny kádrové potíže, které jsem za komunistů měl, a obával jsem se, že se ty můry zase vrátí. Taky panovala hrozná nejistota, protože nikdo nevěděl, jak se situace vyvine. V tomhle ohledu jsem spíš pesimista a ukázalo se, že jsem měl pravdu.“
V polovině března 1969 odletěli manželé do Spojených států.

Cesta do Kalifornie


Třebaže byl padesátník Whipple stále velmi aktivní, mnohé tyto úkoly předával Sekaninovi. Nejenže si ho odborně vysoce cenil, ale i osobně si ho oblíbil.
V USA se rozproudila debata o vysílání automatických sond ke kometám. Přibližovala se totiž proslulá Halleyova kometa. Také se uvažovalo o přistání automatu na povrchu jádra komety Tempel 2. Astronomové si totiž stále víc uvědomovali, že komety jsou důležitým členem našeho systému, protože toto smetí, které zbylo po zformování planet a měsíců, obsahuje látky, ze kterých vykvasila živá hmota – a mohlo by je roznášet po celé sluneční soustavě. Na porady o těchto problémech začali zvát do proslulé Jet Propulsion Laboratory (Laboratoř proudového pohonu) v kalifornské Pasadeně, která za meziplanetární automaty odpovídala, i Sekaninu.
Už v roce 1976 mu kolegové složili poklonu, když planetce číslo 1913 dali jeho jméno. Ve stejném roce – už v lednu – přivítal na svět jediného syna, kterého pokřtili Sydney Jason.
V roce 1980 odešel čtyřiasedmdesátiletý profesor Whipple do penze. Nový ředitel Smithsonianské observatoře přestal preferovat studium sluneční soustavy. Sekanina se musel poohlížet po jiném místě. Dostal nabídku z Floridy a z JPL. „Oba ústavy mají stejné vědecké renomé,“ vysvětloval, „ale já mám radši Kalifornii. Proto jsme se odstěhovali do Pasadeny.“
Život teoretického astronoma, jakým je Sekanina, se nedá měřit žádnými objevy, ale množstvím studií a počtem kolegů, kteří se na ně odvolávají, i hypotézami, které se naplnily.

Na Sibiři spadla planetka


Když koncem sedmdesátých let tvrdil profesor Lubor Kresák ze Slovenska, že tunguzský meteorit, který v roce 1908 zpustošil část Sibiře, byl úlomkem Enckeovy komety, Sekanina nesouhlasil: „Kometa by nevybuchla v deseti kilometrech, ale mnohem výš!“
Modelování tohoto pádu věnoval tři čtvrtě roku. Potom oznámil: „Byla to kamenná planetka!“ Postupem času mu dala většina kolegů za pravdu. „Tímto objektem jsem se začal zabývat proto, že jsem na počátku doufal, že výsledky mé analýzy povedou k informacím užitečným ke snazšímu porozumění komet. Čím déle jsem se tímto problémem zabýval, tím zřejměji jsem viděl, že o kometu nejde. Věnoval jsem tomu hodně času, takže jsem se rozhodl, že to musím dokončit, i když se můj původní záměr nenaplní. Dnes už má moje představa o planetce pevné zázemí a převažuje nad hypotézou, že šlo o kometu. Sám jsem se k tomuto tématu ještě vrátil v letech 1997–1998, protože se konala mezinárodní konference v italské Bologni, na níž přijela velká skupina astronomů z postsovětského Ruska. Tím pro mne celá záležitost skončila.“

Na vrcholu tvůrčích sil


Třebaže NASA k Halleyově kometě žádnou sondu nevyslala, letěly k ní jiné. Sekanina aktivitu této komety během jejího přibližování ke Slunci modeloval. Za tuto studii ho NASA odměnila medailí.
Až v novém století zahájily USA vysílání automatů i k malým nebeským tělesům. V lednu 2006 se vrátilo na Zemi pouzdro ze sondy Stardust, v němž byl nasbíraný meziplanetární a mezihvězdný prach, rovněž prach z komety Wild 2, který se podařilo získat během průletu v její blízkosti. Sondu totiž zasáhly tři výtrysky prachu komety. Sekanina vedl tým odborníků, který závěry z tohoto pozorování publikoval. „Přitom se prokázala moje domněnka z roku 1987, podle níž úzké proudy vyvržených prachových částic vytvářejí kolem rotujícího jádra tenké kuželovité vrstvy – a právě těmi sonda prolétla,“ konstatoval.
Ovšem kromě těchto nárazových úkolů se věnoval několik let rozpadu jader komet. Za tyto studie ho NASA odměnila druhou medailí.
Podle Grygara patří k nejvíce citovaným astronomům na světě – je „neuvěřitelně výkonný a talentovaný dříč“. „Publikoval jsem přes 450 studií a kolegové je citovali víc než 4200krát,“ přiznává Sekanina. „Jsem už na penzi. Přidělili mi titul principal research scientist emeritus, a proto mám v ústavu stálou pracovnu se dvěma počítači.“
Whipplemu jako největšímu znalci komet astronomové přezdívali „Mr. Comet“. „Dnes se tak říká Zdeňku Sekaninovi,“ tvrdí Grygar.

Vyšlo po úpravách v MFD 19. 8. 2011, příloha Léto
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks