Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

25.10.2006 Nebojte se kardiostimulátoru!

Měl jsem už několik let potíže s nízkým tepem srdce – 40–50 za minutu místo obvyklých 72. Před dvěma roky chtěla moje kardioložka, aby mi dali kardiostimulátor. V nemocnici Na Homolce mě udělali katetrizaci a řekli, že obě cévy k srdci mám čisté a že by to bylo předčasné.
Často si měřím tlak a přístroj přitom udává i tep. Dne 3. října mi bylo v poledne trochu slabo, a tak jsem se změřil. Tlak dobrý (125/66), zato tep jenom 33. Řekl jsem se to spraví a skutečně v dalších dnech se už pohyboval okolo 60.

V sobotu 21. října večer jsem cítil znovu slabo, o půlnoci jsem měl tep 34, tlak normální. To musím zaspat! Jenže jsem spát nemohl. Ráno v 6 hodin jsem měl tep 33 a tlak 170/110. Hrůza!

Kdybych při převozu zkolaboval


Volal jsem záchranku. Zdravotník, nikoliv lékař, se tvářil nedůvěřivě. Zato na emergency v motolské nemocnici se mnou jednali jako s těžkým pacientem.
Na koronární jednotku mě odváželi v leže s přístroji, dokonce se mnou šla i lékařka. Divil jsem se. Prý v takových případech si nemohou vzít na svědomí, že bych během převozu zkolaboval.
Službukonající lékař dr. Jaroslav Šimon, který hned přišel, mi řekl, že v neděli anebo spíš v pondělí mně dají kardiostimulátor. A kdyby se můj stav náhle zhoršil, udělají nějaké prozatímní opatření. Měl jsem dojem, že by mně zavedli nějaký stend ze slabin k srdci.
Později jsem si uvědomil, že o implantaci drahého přístroje za několik desítek tisíc korun rozhodl jediný lékař. To jsem ocenil. Žádné komise, žádná byrokracie.
Sestry říkaly, že mají za úkol mě hlídat. Všechny byly neobyčejně milé a většinou pracovaly s úsměvem. Na 12 lůžek nepřetržitě slouží vždy čtyři.
V noci z neděle na pondělí jsem měl tep až 30 a skoro jsem nespal. Ale ráno už se zvýšil asi na 38. Podepsal jsem revers, že s implantací souhlasím a že kdyby se přišlo ještě navíc na něco závažnějšího, souhlasím s další opravou mého zchátralého organismu.
Ze suchého vzduchu z klimatizace se mně zahlenily průdušky. Trochu jsem kašlal a nemohl jsem vykašlávat. Lékař oddělení dr. Václav Durdil mě uklidnil, že to během implantace nebude vadit, a naordinoval mi prášky, které trochu pomohly.

Mluvením k pohodě


Třebaže jsem o kardiostimulátorech několikrát psal, najednou jsem si nemohl vzpomenout na podrobnosti, jak implantace probíhá. Dost mě to štvalo. A měl jsem lehké obavy – asi jako každý pacient.
V pondělí v 11 hodin mě přivezli na operační sál. Dvě instrumentářky připravily okolí pravé klíční kosti k implantaci. Říkaly, že během zákroku s nimi musím mluvit, abych byl v pohodě. Upozorňovaly, že odteďka musím pravou ruku šetřit. Daly mně mezinárodní průkazku a brožurku o kardiostimulaci.
Přišel operatér dr. Jaroslav Šimon. Oznámil, že dostanu nejmodernější německý kardiostimulátor firmy Biotronic, který má záruční lhůtu pět let. Oblast, kam bude dávat přístroj, znecitliví. Kdybych náhodou cítil nějakou bolest, mám mu to okamžitě říct.
Vzpomínal jsem na to, jak jsem někdy v polovině šedesátých let psal o docentu Bohumilu Peleškovi, který v Krči v Ústavu přístrojové medicíny (či tak nějak) se pokoušel vyvinout vlastní kardiostimulátor, ale nemohl sehnat miniaturní součástky. Po sovětské invazi zmizel Peleška na Západě. A před 10 léty, kdy jsem měl po laparoskopii žlučníku, jsem psal o miniinvazivní chirurgii – o laparoskopii, o kardiostimulátorech (s prof. Janem Pirkem z IKEMu) a o operacích mozku řízených počítačem (s primářem Františkem Tovaryšem z Homolky).

Sehraný tým - půlhodinka stačila


Když dr. Šimon skončil s vysvětlováním, řekl: „Pane inženýre, já znám vaše články o vědě.“ Tím mne překvapil, před tím jsme se viděli dvakrát na minutu. Zřejmě odebírá MFD. Odpověděl jsem, že jsem psal i o medicíně a vesmíru. On podotkl, že čte také články Jiřího Grygara o vesmíru a Jaroslava Hořejšího o medicíně. Chtěl vědět, co právě píšu. Řekl jsem, že s kolegyní Martinou Riebauerovou knihu o rytířích lékařského stavu. A s dalšími kolegy příběhy exilových vědců.
Měl jsem vyschlé rty, protože jsem nesměl od 4 hodin ráno nic pít, tak jsem se začal ptát já. Kardiostimulátory implantují v Motole od roku 1982. Dr. Šimon to dělá od roku 1992, učil se to na 2. interně na Karlově náměstí a potom čtvrt roku v Houstonu. Počty neeviduje, jsou to určitě stovky, nikoliv tisíce.
Když mi něco jednou zabolelo, upozornil jsem ho. Odpověděl, že přichází k nervům a hned to spraví. Po půl hodině jsem byl hotov. Bylo vidět, že se o mne staral dokonale sehraný tým, v podstatě jsem neslyšel žádné pokyny či domluvy.

Nejhorší - nehýbat se


Odvezli mě na pokoj, připojili opět k přístrojům, tep jsem měl normální. Také přikurtovali pravou rukou, abych s ní nehýbal – všechno musí správně srůst. Ležet 24 hodin nehnutě bylo to nejhorší. Zpocená záda se přilepila k lůžku a já nevěděl, jak si trochu pohovět. V 17.20 se ozvala menší bolest na místě implantátu, ale nijak hrozná – ohlásil jsem to.
Spát jsem nemohl. V 9 večer jsem si řekl o prášek na spaní, v 11 hodin o další. Ve 3.30 jsem si uvědomil, že to místo dost bolí. Požádal jsem o prášek proti bolestem a vzápětí jsem usnul.
Ráno sestry převlékly lůžko a už jsem se cítil dobře. Dr. Šimon se byl za mnou podívat. Domluvili jsme se, že mě pustí domů už kvečeru – i když prý je to neobvyklé, zpravidla pacienta pošlou ještě na jednu noc na obyčejné oddělení.
Ve 12.30 mne odvezli už vsedě na ambulanci, kde dr. Šimon a laborantky překontrolovali funkci přístroje. Jenom přiložili nějakou drobnou aparaturu přes košili ke kardiostimulátoru. Vše bylo OK.

Uvítání z druhé strany barikády


V 16 hodin pro mne přijeli bratr se švagrovou. Ve čtvrtek 2. listopadu mám přijít na odstranění vnějších stehů, vnitřní se vstřebají. Do té doby nesmím za volant, ale jinak mohu dělat všechno. A pak budu chodit každého půl roku na kontrolu.
Pořád cítím, že mám pod pravou klíční kostí něco cizího, někdy to i trochu pobolívá, ale jinak je to dobré.
Tak jsem se vrátil z hrobníkovy lopaty. Kamarád dr. František Koukolík, primář patologie v Krči, komentoval mé líčení slovy: „Děkuji ti za zprávu z druhé strany barikády.“ Dr. Renata Schmiedbergerová, primářka kožní kliniky na Bulovce: „Měl jsi namále. Při takové rychlosti mohlo srdce úplně vynechat.“

25.10.2006
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks